k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Příběh cyklistův

1. 8. 2007 — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

Svět se roz­ma­zal a zase se za­ost­řil. Pak se ozval křik. Cyk­lista se právě s hrůzou pro­bu­dil z děsivé noční můry, během které se po­sta­vil na start velké Tour, ale nemohl se po­hnout z místa. Byl to jeden z nej­hor­ších cyk­lis­tic­kých snů, před­stava úplné ne­schop­nosti pohybu, která Cyk­listu pro­ná­sle­duje po­slední čtyři měsíce.

Hrdlo měl vy­prahlé, nohy ho bolely a v břiše mu kru­čelo. Chtěl by se po­sa­dit, najíst a napít, ale nemohl na to ani po­mys­let. Seděl v sedle svého bicyklu a rych­lým tempem se hnal dolů ze svahu. Cestou potkal ně­ko­lik dívek po­sti­že­ných men­tální ano­rexií. Byl to smutný pohled na zu­bo­žená těla s téměř zá­por­nou váhou, které pouhý poryv větru jízd­ního kola, které se pro­hnalo kolem, od­fu­ko­val přes celou sil­nici. Nic ne­cí­til a jenom si od­plivl, pro­tože neměl čas ani na to, aby byl zhnusený. Musel jet dál, tím nej­zbě­si­lej­ším tempem, musel na­sa­dit tu nej­vyšší rych­lost a doufat, že se stav rigor mortis dneska zase ne­do­staví. Cítil jak se nad ním sta­hují mračna a silný provaz, ze kte­rého se běžně váže oprátka, se po­ma­lými hadími pohyby sune vzhůru po jeho šíji a vy­hle­dává jeho krk. Cítil za sebou Bestii a ta před­stava ho hnala dál. Sta­čilo by jen toto po­myš­lení a člo­věka by pevně se­vřela cha­padla zdě­šení, ale jeho oči byly zcela prázdné, vy­haslé a pusté. Cyk­lista se má­lo­kdy díval před sebe, vět­ši­nou jeho pohled smě­řo­val do země nebo na rám. Měl drahé sil­niční kolo, které jed­noho dne koupil, aby ho poz­ději prodal a mohl si koupit jiné, daleko lepší. Rukama se za­pí­ral do beranů ob­rá­ce­ných k zemi, hlavu měl o po­znání níž než celý trup a vy­tvá­řel tak ide­ální ae­ro­dy­na­mic­kou střelu, která pro­rá­žela vzduch a do­sáhla na rovině rych­losti kolem se­dm­de­sáti ki­lo­me­trů za hodinu a stále do­ká­zala zrych­lo­vat. Takový byl Cyk­lista: usazen ve svém stroji, ne­ú­navně za­bí­ral do pedálů a uháněl po tenké linii času, ba­lan­co­val na ho­di­no­vých ru­čič­kách a snažil se utéct před Bestií. Dosáhl fan­tas­tické rych­losti a dále ak­ce­le­ro­val, sílu mu dával jednak strach a pak také ta nálož, kterou si nechal zašít do hrud­ního koše a ča­so­vač na­sta­vil na ne­u­r­čito. Cyk­lista byl jenom fi­gur­kou ve velké hře, jen vy­stře­le­ným pro­jek­ti­lem, téměř be­ze­jmen­ným pě­šá­kem. Po­pravdě, kdysi míval pří­jmení, ale prodal ho za jeden pytlík buráků. A tak uháněl dál, pro­tože se bál, ale věděl, že nemůže dojet do ně­ja­kého kon­krét­ního cíle, kde by ho měli aspoň trochu rádi a ne­ko­pali by ho do žeber. Nemohl se vrátit, pro­tože svět za jeho zády pro něj pře­stá­val exis­to­vat, ne­vě­řil na něj a právě proto se vůbec nikdy ne­o­tá­čel. Projel kra­ji­nou polí, mír­ných kopců, osa­mě­lých stromů a po­div­ných se­tkání na kři­žo­vat­kách za­prá­še­ných cest a hnal se dál. On nemohl za­sta­vit, nesměl. To bylo jediné pra­vi­dlo jeho ži­votní fi­lo­so­fie. Míval ještě další, ale snažil se svět zjed­no­du­šit do jedné jediné věty a proto všechna ostatní pra­vi­dla vy­pus­til a za­po­mněl. A pak vzal kolo a ujíž­děl. Bylo to tak jed­no­du­ché, tak prosté, sta­čilo vzít bicykl a zmizet. On to udělal před šest­nácti roky a od té doby ne­za­sta­vil. Po­pravdě: jeho rych­lost nikdy ne­klesla pod čty­ři­cet ki­lo­me­trů za hodinu a to i v krát­kých oka­mži­cích, co za ří­dítky usínal nebo si jednou za ně­ko­lik dnů dopřál doušek vody nebo ně­ko­lik soust jídla. Jel jako stroj, dosáhl rych­losti stra­chu a pomalu ji před­há­něl. Přesto nebyl hr­di­nou. Cyk­lista byl jenom pros­tým ší­len­cem, který se ne­ne­chal za­stra­šit a ne­slo­žil zbraně, když mu do oken po­hlédlo obří oko Bestie, jejíž dech otřá­sal zá­klady domů. Druhý den do jeho bytu přišel De­tek­tiv, aby vše vy­šet­řil a první slova, která pro­nesl, jakmile vstou­pil do pokoje, zněla: „Nemáte se­be­menší šanci. Utí­kejte, když musíte, ale k ničemu vám to ne­po­může.“ Cyk­lista hned nato vzal svoje kolo, které ucho­vá­val jako archu pro případ nouze a vy­ra­zil. De­tek­tiva už nikdy ne­vi­děl, stejně jako všechny své známé a ka­ma­rády. Po­stu­pem času pře­stal úplně mluvit, pro­tože ho to zby­tečně vy­si­lo­valo a on po­tře­bo­val všechnu svoji ener­gii na jízdu. Místo slov mu v hlavě začaly myš­lenky krys­ta­li­zo­vat do vel­kých bílých útvarů, které ho na konci osmého roku jízdy málem při­pra­vily o život. Ale včasný au­to­chi­rur­gický zásah ho za­chrá­nil. Kromě řeči přišel o čich, chuť a pře­stal jevit známky ja­ké­koli se­xu­a­lity. Tato stránka jeho osob­nosti byla po­zo­ru­hodná. Na svou cestu od­star­to­val ve dva­ceti letech téměř ne­po­zna­me­nán. Vždycky si říkal, jestli s ním není něco v ne­po­řádku. Toto po­de­zření se uká­zalo jako na­prosto opráv­něné, pro­tože si během jed­noho au­to­te­ra­pic­kého večera di­a­gnos­ti­ko­val sedm de­vi­ací. Jeho se­xu­ální ori­en­tace byla cha­o­tická a ne­vy­zpy­ta­telná. Sám sobě se mno­ho­krát divil a ne­sčet­ně­krát byl zhnusen a sám sebou pře­kva­pen. Ptal se, jestli se ne­jedná o pouhý se­beklam a dlouho si ne­do­ká­zal od­po­vě­dět. Všechny po­chyb­nosti skon­čily láskou k jeho bý­va­lému ka­ma­rá­dovi, který si o ně­ko­lik měsíců poz­ději pod­ře­zal žíly a druhý den poté začala kolem Cyk­lis­tova domu ob­chá­zet Bestie.

Byla to hrůza, jedno s druhým, všechno se to se­běhlo tak rychle, běhej ně­ko­lika málo dní se jeho do té doby re­la­tivně po­klidný život změnil od zá­kladů. Už nikdy se ne­u­ká­zal doma, nikdy ne­vi­děl své ka­ma­rády, pro­pásl Jeho pohřeb. Pořád v sedle, stal se ml­čen­li­vou po­sta­vou, která všude byla, ale nikoho tam ne­po­tkala. Téměř ztra­til ně­ko­lik smyslů a jeho nohy ne­u­vě­ři­telně ze­sí­lily. Také sílila jeho mysl. Během tisíců hodin ml­čen­livé jízdy jeho od­hod­lání ne­u­stále rostlo. Nemohl nic dělat a tak ne­u­stále pře­mýš­lel, jeho mozkové závity se trans­for­mo­valy do podoby lod­ních pro­vazů, v duchu vy­tvo­řil ně­ko­lik románů, ale nemohl je zapsat a tak si slovo od slova za­pa­ma­to­val, s tím že je za­zna­mená někdy v bu­doucnu, až jedou za­staví, ale věděl, že to se nikdy nemůže stát. Zpo­čátku se sám sebe ptal, co komu udělal, že se tohle při­ho­dilo právě jemu, ale poz­ději, během zimy dru­hého roku jízdy, mu začalo pomalu do­chá­zet, že je to vlastně dar a jeho pro­pustka z vězení. Do té doby žil po­ně­kud nudný život. Nebyl ani tak nudný, ale Cyk­lis­tovi ne­sta­čil, byl moc prázdný a ste­re­o­typní. Sám spával ve vaně na­pl­něné te­ku­tým du­sí­kem, poz­ději přešel na tekuté helium a rok nato si vy­bu­do­val vlastní stá­zo­vou kóji, která dokáže od­stí­nit sa­motné ply­nutí času. Pří­cho­dem Bestie pro­citl, vytrhl se z tohoto hi­ber­no­va­ného ko­lo­toče slov jako 'dnes ne' nebo 'třeba zítra' a při­stál na ne­ko­neč­ném cyk­lis­tic­kém oválu 'právě teď'. Naučil se pro­ží­vat sou­čas­nost a teprve v ten oka­mžik poznal in­ten­zivní krásu. I když už před pří­cho­dem Bestie za­čí­nal pro­ci­tá­vat z tápání. Svět­lem ve tmě by On, do něhož se tak ne­po­cho­pi­telně za­mi­lo­val. K ženě do­ká­zal cítit buď du­ševní pouto nebo jenom fy­zické, ale právě u Něho se obě cesty sešly. Byla to spa­lu­jící touha, která však na­ra­zila na Cyk­lis­tovu ne­schop­nost ko­mu­ni­kace. Nikdy Mu neřekl pravdu a jen na­sa­dil postoj 'čekáme' a čekal až do chvíle, kdy našel jeho mladé tělo v ka­lu­žích krve. Byl to konec pří­běhu. Cyk­lista se ne­zmohl na slovo, jen u něj stál do pří­chodu De­tek­tiva. Ten vešel do míst­nosti a po­ví­dal: „Myslím, že vám něco chtěl říct a vy jemu taky, ale nikdo ne­se­bral odvahu a čekal do po­sled­ního dne světa.“ Druhý den se před Cyk­lis­to­vým oknem uká­zala Bestie a cesta začala.

Během celého de­sá­tého a je­de­nác­tého roku si snažil během ne­sku­tečně rych­lých sjezdů před­sta­vit, jak Bestie vlastně vypadá. Spat­řil jenom její oko a po­kou­šel se vi­zu­a­li­zo­vat zbytek jejího těla. Jednu noc si Bestii vy­kres­lil jako ob­rov­ského čer­ného psa, jenž má pat­náct metrů na délku a pět metrů na výšku a čekává na osa­mě­lých kři­žo­vat­kách polích cest na zblou­dilé jezdce. Vy­mys­lel bez­po­čet dal­ších va­ri­ací vzhledu, ale pak všechny své návrhy za­ho­dil a roz­hodl, že nej­spíše nemá žádnou kon­krétní podobu a že to je jen bez­tvará po­ly­morfní zrůda, jen dé­mo­nické stvo­ření bez těla, prav­dě­po­dobně ne­smr­telné. A stále se hnalo za ním, mno­ho­krát slyšel jeho dupot a horký dech, jindy za­sle­chl plí­živé kradmé pohyby a je­do­vaté syčení nebo cu­pi­tání pa­vou­ko­vi­tých nožek, pak zase na­šla­po­vání a měkký sprint koč­ko­vi­tých šelem, ale nikdy se ne­o­hlédl. Jednak proto, že mu to ne­do­vo­lilo jeho pře­svěd­čení, ale hlavně z důvodu, že se bál. Strach po­há­něl jeho srdce a svaly, děs byl pa­li­vem jeho motoru.

Měl otázky, chtěl se na mě zeptat a s každým ki­lo­me­t­rem své cesty na­lé­ha­věji toužil znát od­po­vědi. Ale věděl, že ty věty jsou za­ko­pány daleko v mi­nu­losti, mnoho ki­lo­me­trů za jeho zády, směrem, kterým nikdy ne­po­hlédl. Po­slední roky jízdy mu také pomalu do­chá­zelo, že se od nich vzda­luje čím dál tím víc a už se na­chá­zejí tak ne­sne­si­telně daleko. Mohl by se otočit a mohl by se vrátit zpátky, ale mezi ním a od­po­věďmi stojí Bestie. Je tam, na sil­nici, pár kroků za ním, dýchá mu na zá­ty­lek, jde mu po krku a on prchá. Utíká už ne­smy­sl­ných šest­náct let a sám neví před čím.

Uháněl sto­de­se­ti­ki­lo­me­t­ro­vou rych­lostí napříč krajem a myš­len­kami a pomalu se blížil pro­zření, i když pravda byla stále daleko. Na­jed­nou se pohnul ze své str­nu­losti sochy, ve které ne­hnutě se­tr­vá­val po­slední tři měsíce. Pře­su­nul ruce a chytil páky brzd a pevně je stiskl. Začal brzdit, zpo­ma­lo­val, guma se pálila, brz­dové špa­líky skří­paly, vířil se prach. Na­jed­nou se za­sta­vil a po šest­nácti letech stanul nohama na pevné zemi.

Otočil se a za sebou uviděl Bestii.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz