povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

1. 8. 2007

Příběh cyklistův

       
CC by-nc-nd (zdroj)

Svět se rozmazal a zase se zaostřil. Pak se ozval křik. Cyklista se právě s hrůzou probudil z děsivé noční můry, během které se postavil na start velké Tour, ale nemohl se pohnout z místa. Byl to jeden z nejhorších cyklistických snů, představa úplné neschopnosti pohybu, která Cyklistu pronásleduje poslední čtyři měsíce.

Hrdlo měl vyprahlé, nohy ho bolely a v břiše mu kručelo. Chtěl by se posadit, najíst a napít, ale nemohl na to ani pomyslet. Seděl v sedle svého bicyklu a rychlým tempem se hnal dolů ze svahu. Cestou potkal několik dívek postižených mentální anorexií. Byl to smutný pohled na zubožená těla s téměř zápornou váhou, které pouhý poryv větru jízdního kola, které se prohnalo kolem, odfukoval přes celou silnici. Nic necítil a jenom si odplivl, protože neměl čas ani na to, aby byl zhnusený. Musel jet dál, tím nejzběsilejším tempem, musel nasadit tu nejvyšší rychlost a doufat, že se stav rigor mortis dneska zase nedostaví. Cítil jak se nad ním stahují mračna a silný provaz, ze kterého se běžně váže oprátka, se pomalými hadími pohyby sune vzhůru po jeho šíji a vyhledává jeho krk. Cítil za sebou Bestii a ta představa ho hnala dál. Stačilo by jen toto pomyšlení a člověka by pevně sevřela chapadla zděšení, ale jeho oči byly zcela prázdné, vyhaslé a pusté. Cyklista se málokdy díval před sebe, většinou jeho pohled směřoval do země nebo na rám. Měl drahé silniční kolo, které jednoho dne koupil, aby ho později prodal a mohl si koupit jiné, daleko lepší. Rukama se zapíral do beranů obrácených k zemi, hlavu měl o poznání níž než celý trup a vytvářel tak ideální aerodynamickou střelu, která prorážela vzduch a dosáhla na rovině rychlosti kolem sedmdesáti kilometrů za hodinu a stále dokázala zrychlovat. Takový byl Cyklista: usazen ve svém stroji, neúnavně zabíral do pedálů a uháněl po tenké linii času, balancoval na hodinových ručičkách a snažil se utéct před Bestií. Dosáhl fantastické rychlosti a dále akceleroval, sílu mu dával jednak strach a pak také ta nálož, kterou si nechal zašít do hrudního koše a časovač nastavil na neurčito. Cyklista byl jenom figurkou ve velké hře, jen vystřeleným projektilem, téměř bezejmenným pěšákem. Popravdě, kdysi míval příjmení, ale prodal ho za jeden pytlík buráků. A tak uháněl dál, protože se bál, ale věděl, že nemůže dojet do nějakého konkrétního cíle, kde by ho měli aspoň trochu rádi a nekopali by ho do žeber. Nemohl se vrátit, protože svět za jeho zády pro něj přestával existovat, nevěřil na něj a právě proto se vůbec nikdy neotáčel. Projel krajinou polí, mírných kopců, osamělých stromů a podivných setkání na křižovatkách zaprášených cest a hnal se dál. On nemohl zastavit, nesměl. To bylo jediné pravidlo jeho životní filosofie. Míval ještě další, ale snažil se svět zjednodušit do jedné jediné věty a proto všechna ostatní pravidla vypustil a zapomněl. A pak vzal kolo a ujížděl. Bylo to tak jednoduché, tak prosté, stačilo vzít bicykl a zmizet. On to udělal před šestnácti roky a od té doby nezastavil. Popravdě: jeho rychlost nikdy neklesla pod čtyřicet kilometrů za hodinu a to i v krátkých okamžicích, co za řídítky usínal nebo si jednou za několik dnů dopřál doušek vody nebo několik soust jídla. Jel jako stroj, dosáhl rychlosti strachu a pomalu ji předháněl. Přesto nebyl hrdinou. Cyklista byl jenom prostým šílencem, který se nenechal zastrašit a nesložil zbraně, když mu do oken pohlédlo obří oko Bestie, jejíž dech otřásal základy domů. Druhý den do jeho bytu přišel Detektiv, aby vše vyšetřil a první slova, která pronesl, jakmile vstoupil do pokoje, zněla: „Nemáte sebemenší šanci. Utíkejte, když musíte, ale k ničemu vám to nepomůže.“ Cyklista hned nato vzal svoje kolo, které uchovával jako archu pro případ nouze a vyrazil. Detektiva už nikdy neviděl, stejně jako všechny své známé a kamarády. Postupem času přestal úplně mluvit, protože ho to zbytečně vysilovalo a on potřeboval všechnu svoji energii na jízdu. Místo slov mu v hlavě začaly myšlenky krystalizovat do velkých bílých útvarů, které ho na konci osmého roku jízdy málem připravily o život. Ale včasný autochirurgický zásah ho zachránil. Kromě řeči přišel o čich, chuť a přestal jevit známky jakékoli sexuality. Tato stránka jeho osobnosti byla pozoruhodná. Na svou cestu odstartoval ve dvaceti letech téměř nepoznamenán. Vždycky si říkal, jestli s ním není něco v nepořádku. Toto podezření se ukázalo jako naprosto oprávněné, protože si během jednoho autoterapického večera diagnostikoval sedm deviací. Jeho sexuální orientace byla chaotická a nevyzpytatelná. Sám sobě se mnohokrát divil a nesčetněkrát byl zhnusen a sám sebou překvapen. Ptal se, jestli se nejedná o pouhý sebeklam a dlouho si nedokázal odpovědět. Všechny pochybnosti skončily láskou k jeho bývalému kamarádovi, který si o několik měsíců později podřezal žíly a druhý den poté začala kolem Cyklistova domu obcházet Bestie.

Byla to hrůza, jedno s druhým, všechno se to seběhlo tak rychle, běhej několika málo dní se jeho do té doby relativně poklidný život změnil od základů. Už nikdy se neukázal doma, nikdy neviděl své kamarády, propásl Jeho pohřeb. Pořád v sedle, stal se mlčenlivou postavou, která všude byla, ale nikoho tam nepotkala. Téměř ztratil několik smyslů a jeho nohy neuvěřitelně zesílily. Také sílila jeho mysl. Během tisíců hodin mlčenlivé jízdy jeho odhodlání neustále rostlo. Nemohl nic dělat a tak neustále přemýšlel, jeho mozkové závity se transformovaly do podoby lodních provazů, v duchu vytvořil několik románů, ale nemohl je zapsat a tak si slovo od slova zapamatoval, s tím že je zaznamená někdy v budoucnu, až jedou zastaví, ale věděl, že to se nikdy nemůže stát. Zpočátku se sám sebe ptal, co komu udělal, že se tohle přihodilo právě jemu, ale později, během zimy druhého roku jízdy, mu začalo pomalu docházet, že je to vlastně dar a jeho propustka z vězení. Do té doby žil poněkud nudný život. Nebyl ani tak nudný, ale Cyklistovi nestačil, byl moc prázdný a stereotypní. Sám spával ve vaně naplněné tekutým dusíkem, později přešel na tekuté helium a rok nato si vybudoval vlastní stázovou kóji, která dokáže odstínit samotné plynutí času. Příchodem Bestie procitl, vytrhl se z tohoto hibernovaného kolotoče slov jako 'dnes ne' nebo 'třeba zítra' a přistál na nekonečném cyklistickém oválu 'právě teď'. Naučil se prožívat současnost a teprve v ten okamžik poznal intenzivní krásu. I když už před příchodem Bestie začínal procitávat z tápání. Světlem ve tmě by On, do něhož se tak nepochopitelně zamiloval. K ženě dokázal cítit buď duševní pouto nebo jenom fyzické, ale právě u Něho se obě cesty sešly. Byla to spalující touha, která však narazila na Cyklistovu neschopnost komunikace. Nikdy Mu neřekl pravdu a jen nasadil postoj 'čekáme' a čekal až do chvíle, kdy našel jeho mladé tělo v kalužích krve. Byl to konec příběhu. Cyklista se nezmohl na slovo, jen u něj stál do příchodu Detektiva. Ten vešel do místnosti a povídal: „Myslím, že vám něco chtěl říct a vy jemu taky, ale nikdo nesebral odvahu a čekal do posledního dne světa.“ Druhý den se před Cyklistovým oknem ukázala Bestie a cesta začala.

Během celého desátého a jedenáctého roku si snažil během neskutečně rychlých sjezdů představit, jak Bestie vlastně vypadá. Spatřil jenom její oko a pokoušel se vizualizovat zbytek jejího těla. Jednu noc si Bestii vykreslil jako obrovského černého psa, jenž má patnáct metrů na délku a pět metrů na výšku a čekává na osamělých křižovatkách polích cest na zbloudilé jezdce. Vymyslel bezpočet dalších variací vzhledu, ale pak všechny své návrhy zahodil a rozhodl, že nejspíše nemá žádnou konkrétní podobu a že to je jen beztvará polymorfní zrůda, jen démonické stvoření bez těla, pravděpodobně nesmrtelné. A stále se hnalo za ním, mnohokrát slyšel jeho dupot a horký dech, jindy zaslechl plíživé kradmé pohyby a jedovaté syčení nebo cupitání pavoukovitých nožek, pak zase našlapování a měkký sprint kočkovitých šelem, ale nikdy se neohlédl. Jednak proto, že mu to nedovolilo jeho přesvědčení, ale hlavně z důvodu, že se bál. Strach poháněl jeho srdce a svaly, děs byl palivem jeho motoru.

Měl otázky, chtěl se na mě zeptat a s každým kilometrem své cesty naléhavěji toužil znát odpovědi. Ale věděl, že ty věty jsou zakopány daleko v minulosti, mnoho kilometrů za jeho zády, směrem, kterým nikdy nepohlédl. Poslední roky jízdy mu také pomalu docházelo, že se od nich vzdaluje čím dál tím víc a už se nacházejí tak nesnesitelně daleko. Mohl by se otočit a mohl by se vrátit zpátky, ale mezi ním a odpověďmi stojí Bestie. Je tam, na silnici, pár kroků za ním, dýchá mu na zátylek, jde mu po krku a on prchá. Utíká už nesmyslných šestnáct let a sám neví před čím.

Uháněl stodesetikilometrovou rychlostí napříč krajem a myšlenkami a pomalu se blížil prozření, i když pravda byla stále daleko. Najednou se pohnul ze své strnulosti sochy, ve které nehnutě setrvával poslední tři měsíce. Přesunul ruce a chytil páky brzd a pevně je stiskl. Začal brzdit, zpomaloval, guma se pálila, brzdové špalíky skřípaly, vířil se prach. Najednou se zastavil a po šestnácti letech stanul nohama na pevné zemi.

Otočil se a za sebou uviděl Bestii.


publikováno 1. 8. 2007

příbuzné články:
Velkej flám
Arytmie
Nečinnost
Na palubě křižníku Mortis Arytmia
Anomalocaris detrimentum

sem odkazují:
Ještě jednou a naposledy stopem po galaxii
#294
Mluvící hlavy bšude kam se podíváš! (uááá!!!)
Machinae Supremacy mají klip!
Seznam povídek
Mortis Arytmia