k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Pouta

9. 4. 2004 — Sorraja (♪)

Běžela. Utí­kala hustým lesem. Ne­dbala na bolest způ­so­bo­va­nou keři a vět­vemi stromů. Ne­cí­tila ji. Po za­rud­lých tvá­řích jí sté­kaly pra­mínky slz. Ne­vi­děla na cestu. Ani ne­mu­sela. Prostě běžela. Po­tře­bo­vala ze sebe dostat veš­ke­rou ne­ga­tivní ener­gii. Všechnu zlobu a zou­fal­ství.

Nej­ra­děj by padla vy­čer­pá­ním a pro­bu­dila se do jiného dne na od­liš­ném místě, ale to by nebyl konec. Ne­do­ká­zala myslet na nic jiného, jen na konec. Chtěla se zbavit všeho, co ji sva­zo­valo s tímto ži­vo­tem. Zou­fal­ství se v její duši na­vr­šilo jako vysoká zeď. Musela s ní něco dělat. Zničit.

Sta­nula na okraji srázu, kde se za­sta­vila. Pod ní jen ob­rov­ská pro­past. Pár kroků ji dělilo od smrti. Jak málo by sta­čilo? Stála. Dívala se do hloubky. V hlavě jí vířily tisíce myš­le­nek. Po­tře­bo­vala se zbavit pout, která ji sva­zo­valy a táhly tam dolů na úplné dno. Měla chuť je pře­tr­hat. Ne­vě­děla, co s nimi. Na­jed­nou si uvě­do­mila, že neví proč to chce udělat. Pro pár ne­ú­spě­chů? Jak po­še­tilé. Ale na druhou stranu, proč žít? Pro co žít?

Aby mohla zjis­tit, pro co má cenu zemřít.


Budím se. Kde se tu vzal takový ne­po­řá­dek? Roz­hlí­žím se kolem sebe. Všude se po­va­lují kra­bičky od léků a na pod­laze je pře­vrhlá láhev od vodky. Co se tu večer stalo? Mám ža­lu­dek jako na vodě. To, co jsem večer snědla, chce ven. Běžím do kou­pelny. Nohou za­va­dím o nějaký papír. Po­zná­vám své písmo. Ne­vi­dím příliš jasně. Dopis začíná slovy: Sbohem. Musela jsem to udělat. Takhle to dál nešlo…Hodím jej do koše a po­kra­čuji v cestě do kou­pelny.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz