povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

22. 10. 2003

Postindustrial

       

Na tenhle den se Karl strašně moc těšil. Dnes, tento večer, má jedna nejmenovaná německá industriálně-metalová skupina koncert. Bude to velká podívaná, plná skvělé hudby a pyrotechnických efektů, očekává se rekordní návštěvnost. Lístek měl zakoupený už měsíc předem. Mělo to začít tento večer v 20:00.

Karl vyrazil už v 18:00, bylo to dost daleko. Nejdřív ho nějaký dobrodinec odvezl k jeho kamarádovi, který do toho jde s ním. Karl zabouchal na vrata a zakřičel: "Libore jsem tu pro ty prachy!" Libor vykouknul z okna a s hraným strachem povídá: "Sakra, už jsou tady. Poslali na mě mafiána." Pak zakřičel: "Tak jo! Zabij si mě, nebojím se!" Karl odpověděl: "Mile rád." "Ale peníze nedostaneš," dodal chvatně Libor. "Tak to já asi půjdu...", odvětil jakoby zklamaný Karl.

Pak nastala chvíle ticha.

Slova se chopil Libor: "Tak dost už srandy... Byla to jenom sranda? Že jo?" Odpovědí mu byl Karlův pohled, který jasně říkal: "Ani nevím."

Libor pokračoval: "Řek‘ jsem dost srandy! Počkej na mě, hned přijdu."

Karl chvíli čekal. Liborovi to trvalo; hned vypadá trochu jinak – je "trochu" kratší. Ale nakonec se Libor objevil a byl řádně připravený.

"Takhle se mi líbíš!" řekl Karl a nanosekundu na to dodal: "ale neber to zas tak doslovně."

Oba dva byli oblečeni do kompletních maskáčů německé armády, na ramenou německé vlajky, černé triko s názvem jejich oblíbené skupiny a vyrazili na autobus, který je doveze do místa kde se to bude konat. Svým vzhledem všude budili pochybnosti, obdiv, údiv a lidi byli všeobecně šokováni.

Na zastávce plné lidí Karl nadšeně prohlásil: "Něco ti ukážu." A vytáhl výsadkářský červený baret, na kterém vpředu, tam kde se normálně nosí znak jednotky, byl znak té industriální mašiny na kterou jdou: takové R+. Libor vydechl: "Skvělý!" Karl si baret bleskurychle nasadil a postavil se vzpřímeně a hrdě. Vypadal jako voják a když začal vykřikovat rozkazy v němčině, upoutal pozornost všech přítomných. Jejich nechápající pohledy jej probodávali. Radši si urychleně sundal baret a přestal vyřvávat. Přece jenom vzbudil až moc pozornosti.

V podobném duchu se nesla celá jejich cesta. Dorazili na místo a zaujali svoje pozice na stadionu kousek před pódiem.

Ozvalo se několik temných zvuků syntezátorů a industriální běsnění začalo. Šestice mužů, kteří svým zjevem připomínali pracovníky pekla, se chopila svých nástrojů a okolím se rozezněla nejtvrdší skladba, kterou kdy svět slyšel. První song odehráli v nepřirozeně kamenných postojích, téměř se nepohnuli a spíš než živou skupinu připomínali monstra bez duše. Depresivně hororová atmosféra sevřela celý stadion. Ale potom se rozjelo peklo. Celé podium v plamenech, hořící zpěvák, plamenomet použitý pro vizuální dokreslení refrénů.

Dokonalá industriální muzika lámala všechno co jí stálo v cestě. Nikdo nebyl ušetřen, vtažen do proudu metalu, který vřel a narážel na kameny.

Dozněl poslední tón a dav se postupně rozplýval. Odešel i Karl s Liborem. Byla už skoro půlnoc, jezdilo docela málo autobusů a museli půl hodiny čekat. V tom Karla upoutal plakát, který zářil z temné uličky. Přišel blíž a viděl na něm vyfocenou skládku pneumatik. Byla to neodolatelná scenerie s hromadami pneumatik různých velikostí – od osobáků po traktory. Dole na plakátu stálo: "výstava postindustriálního umění, právě zde."

I Liborovi se tato dekadentní scenerie zalíbila a oba se chtěli na onu výstavu podívat.

Nebyl problém, dveře byly dva metry od plakátu. Byla to chladná lesklá ocelová brána, budící dojem monumentálnosti. Karl uchopil kliku a v ruce ho zamrazilo, byla skutečně studená. Ocitli se v úzké chodbě, celá bílá s bílými dveřmi na protějším konci. Jediné co zde rušilo bílou nicotu, byla pokladna. Za pultem seděl muž v plynové masce. Libor nejistě řekl: "dvě vstupenky". Muž se silně nadechl a z krabice od nábojů vylovil dvě rezavé železné destičky. Ražba na nich už dávno zmizela, ale stále bylo jasně vidět jakési číslo. "A kolik to bude stát?" zeptal se Libor. Muž odpověděl těžkým hlasem: "To záleží na vás." "Takže třeba za kilo dohromady?" tázal se Libor. Muž přikývl a vzal si peníze. Oba dva nejistým krokem vyrazili ke druhým dveřím. Zabrali za podobně chladnou kliku a před nimi se otevřela malá temná místnůstka. Na stropě uprostřed bylo slabé zelené světlo a v kuželu paprsků stál člověk připomínající starý rezavý stroj; jeho oblečení bylo místy pokryto rezavými pláty železa a z několika míst mu trčili dráty. Po okraji místnosti byly jakési lavičky, osvětlované jen slabou září lampiček, a na nich seděli lidé. Vypadali normálně – byli to asi návštěvníci.

Neuběhlo ani pár vteřin od chvíle, kdy Karl s Liborem vstoupili do místnůstky a průvodce pověděl temným hlasem: "Za 10 vteřin začíná prohlídka."

Průvodce se pohnul k temným dveřím a z kapsy vylovil svazek klíčů různých tvarů a velikostí. Vzal ten největší a otočil klíčem. Ozval se zvuk asi jako kdyby vyzváněli zvony.

Před skupinkou se objevila dlouhá chodba, na stěnách visely obrazy. Byly na nich vyobrazeny různé výjevy krajin. Na počátku to byly krajiny zelené a pěkné na pohled. Jak místnost ubíhala dozadu, krajiny se měnily, přibývali na nich odpadky, stromy usychali, objevovali se první hromady skládek, komíny továren chrlící dusivé mraky, obloha se postupně temněla a na posledním obrazu na konci chodby byl výjev naprosté pustiny s kopci odpadu pod temnou oblohou. Průvodce jen slabým hlasem prohodil: "Vývoj! Jde pořád vpřed." A otevřel dveře do další místnosti. Byla celá pokryta, a to včetně podlahy a stropu, jedním výjevem. Onen výjev ukazoval běžnou skládku plnou různorodého odpadu. Průvodce to komentoval slovy: "Zdravá skládka odpadu, různorodá a pestrá." Pak návštěvníky vyzval do další komnaty. Ta byla podobně polepena, ale ukazovala skládku pneumatik. Miliony kusů se válely na hromadách a v kopcích nepotřebné hmoty. Byl to dokonale nechutný výjev, který neměl srovnání. Detailní zobrazení hnusu takovéto skládky působilo na návštěvníky hypnotizujícím dojmem. Komentář přišel v zápětí: "Toto je příklad monokultury, skládky která se skládá jen z jednoho druhu odpadu. Je nezdravá a uměle vytvořená. Mnoho lidí usiluje o to, aby byly takovéto omyly nahrazeny zdravějšími skládkami s mnoha druhy hnusu."

Následovalo několik dalších podobných místností s výjevy: skládka plastových lahví, barelů s chemikáliemi, skládka jaderného odpadu, hromady hlušiny a vrakoviště aut. Další místnost byla obrovská, vysoká, hluboká, dlouhá a široká. V prostoru několik metrů nad zemí vedla jakási lávka tvořená z trubek a silného pletiva, místy přecházela jakoby do klece se stěnami a stropem. Přes tuto lávku vedla trasa prohlídky. Pod nohami návštěvníků se lávka prohýbala a skřípala, to dokreslovalo ponurou výzdobu této místnosti; byla to vytěžená uhelná pánev, bezútěšná černá pustina. Její panorama v dáli dokreslovali uhelné elektrárny chrlící tuny kouře. A právě tam vedla lávka. Kouř zastiňoval slunce a konec místnosti byl úplně temný. Na konci rezavé lávky i místnosti se černali velké dveře. Celou jejich plochu pokrývali mastné saze. Každý kdo se o ně otřel si s sebou odnesl nehezkou šmouhu na oblečení. Další místnost byla potemnělá, osvětlována jen světlem z kotlů, kde se pálí uhlí – uhelná elektrárna. V zadní části ke stropu syčela pára z turbín. V další chodbě se u stropu táhly dráty vysokého napětí a probleskovaly na nich elektrické výboje. Další síň byla plná dusivého kouře. Všichni se dusily a neviděli ani metr před sebe. Průvodce mezi kašláním a dušením přihodil strohý komentář: "Takhle to bude na zemi vypadat za 50 let. Pokud se tedy nezmění současná množství ročně produkovaných zplodin." Každý místnost opustil s chutí, ale vrhnul se do další nechutnosti: na podlaze nadcházející prostory byl povlak jakési tekutiny. Podle slov průvodce: "To v čem šlapete je průmyslový odpad lehké chemie. Směsice jedů, kyselin, hořlavin a uhlovodíků. Na zemi ho za deset let bude tolik, že rovnoměrně pokryje celý povrch právě takovouto vrstvou." Síň, která přišla byla jen pro náročné. Dlouhá, široká a vysoká. Celá naplněna jakousi černou, hustou, lepkavou tekutinou. U vchodových dveří bylo jakési molo. U něj uvázána malá loďka. Průvodce nastoupil a vyzval všechny aby šli za ním. Nasedli a chopili se vesel. Průvodce, který seděl na přídi vypravoval: "Blížíme se ke konci civilizace. Tohle je následek havárie ropného tankeru, který vezl nejdůležitější zdroj energie. Ale bohužel havaroval. Ropa, která unikla zabíjí vše živé v okruhu několika kilometrů. Můžete to vidět na vlastní oči. Spousty mrtvých ptáků a ryb je tady kolem nás. Musíme veslovat, protože se blíží energetická krize a není žádné palivo do benzínového motoru. Setrvání při fosilních palivech a nevyvíjení nového zdroje energie, třeba jadernou fůzí, má za následek tohle všechno - konec... ." Před loďkou se objevilo druhé molo a tam vystoupili. Pokračovali dál úzkou chodbou do další místnosti. Byla temná a v šeru se podél stěn rýsovali nevýrazné siluety mrakodrapů, ponořených ve tmě. "Tady začíná post-industriál. Skutečná mizérie, kdy civilizace nemá na to, aby se dál rozvíjela a trvala. Krach společnosti, to je výsledek." S těmi slovy vstoupil do další místnosti. Jen co otevřel dveře, všechny návštěvníky oslepila silná záře. Mžourali, ale stejně vešli. Cítili, že v ní je neobyčejně horko a dusno. Komentář přilétl vzápětí: "Vítejte v pekle. Teplota a tlak jsou tady takové, že zde v klidu vznikají diamanty. Epicentrum je nehostinné místo." Nenutil nikoho zde zůstávat, v té síni, která člověka rozkládala a otevřel dveře do posledního místa. Místnost to byla poměrně velká, ale hlavně chladná. Chlad působil po peklu jaderného štěpení jako koupel v arktickém oceánu. Celý výjev připomínal měsíční krajinu: chlad, temná obloha, na zemi hlinitý písek, kompletně bez vegetace. Zadání pobytu na satelitu země rušili pouze zbytky koster mrakodrapů, které náhodně vyčnívali ze země. Byli už náležitě zrezlé a omšelé. Průvodce připojil komentář záhrobním hlasem: "Poslední fáze postindustriálního vývoje. Atmosféra skoro bez kyslíku a ozónu. Agresivní kosmické záření spálilo vše živé a co nespálila se zadusilo v důsledku malého podílu kyslíku v atmosféře. Bude trvat celé věky, než mikroorganismy zas obnoví rovnováhu do přijatelné podoby a vše začne nanovo. Tady možná jednou skončí všechen vývoj. V úpadku, který bude jistě následovat po absolutní industrializaci. A co s tím můžeme dělat my? Nic. Tedy alespoň podle společností, které tyhle hnusy produkují. Nesmíme se podvolit absolutní industrializaci. Takhle by to skončilo. Otevřete oči. Veškerá pomoc je vítaná, ale hlavně důležitá. Ukázali jsme vám kde cesta končí, ale teď jděte a volte vlastní budoucnost. Máte možnost." Ukázal směrem ke dveřím a návštěvníci jimi začali procházet a odcházet. I Karl a Libor beze slova odcházeli. Vyšli na chladný noční vzduch a byli na požárním schodišti ve třetím patře. Přímo před nimi jasně svítil měsíc, otře v chladné noci. Oba dva se pomalu vydali pryč a přemýšleli o tom, co viděli. Jak šli ulicí, nořili se do myšlenek a nenacházeli klidu.

Autobusová zastávka byla nedaleko, nastoupili a jeli vstříc nicotě a postindustriálním zániku. Než dojeli k Liborovi domů, vyšlo slunce. Pomysleli si: "Tak je tady další den."


publikováno 22. 10. 2003

příbuzné články:
Zavíráme
Jak se kalila ocel
Sedm roků samoty
Světlo v zádech #1 - Deset minut spánku
Skupinová samomluva 1

sem odkazují:
Epizody
#43
#108
Seznam povídek
Epizody