k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Postindustrial

22. 10. 2003 (aktualizováno 26. 4. 2005) — k47 (♪)

Na tenhle den se Karl strašně moc těšil. Dnes, tento večer, má jedna nejme­no­vaná ně­mecká in­dustri­álně-me­ta­lová sku­pina kon­cert. Bude to velká po­dí­vaná, plná skvělé hudby a py­ro­tech­nic­kých efektů, oče­kává se re­kordní ná­vštěv­nost. Lístek měl za­kou­pený už měsíc předem. Mělo to začít tento večer v 20:00.

Karl vy­ra­zil už v 18:00, bylo to dost daleko. Nejdřív ho nějaký dob­ro­di­nec odvezl k jeho ka­ma­rá­dovi, který do toho jde s ním. Karl za­bou­chal na vrata a za­kři­čel: „Libore jsem tu pro ty prachy!“ Libor vy­kouk­nul z okna a s hraným stra­chem povídá: „Sakra, už jsou tady. Po­slali na mě ma­fi­ána.“ Pak za­kři­čel: „Tak jo! Zabij si mě, ne­bo­jím se!“ Karl od­po­vě­děl: „Mile rád.“ „Ale peníze ne­do­sta­neš,“ dodal chvatně Libor. „Tak to já asi půjdu“, od­vě­til jakoby zkla­maný Karl.

Pak na­stala chvíle ticha.

Slova se chopil Libor: „Tak dost už srandy… Byla to jenom sranda? Že jo?“ Od­po­vědí mu byl Karlův pohled, který jasně říkal: „Ani nevím.“

Libor po­kra­čo­val: „Řek‘ jsem dost srandy! Počkej na mě, hned přijdu.“

Karl chvíli čekal. Li­bo­rovi to trvalo; hned vypadá trochu jinak – je „trochu“ kratší. Ale na­ko­nec se Libor ob­je­vil a byl řádně při­pra­vený.

„Takhle se mi líbíš!“ řekl Karl a na­no­sekundu na to dodal: „ale neber to zas tak do­slovně.“

Oba dva byli ob­le­čeni do kom­plet­ních mas­káčů ně­mecké armády, na ra­me­nou ně­mecké vlajky, černé triko s názvem jejich ob­lí­bené sku­piny a vy­ra­zili na au­to­bus, který je doveze do místa kde se to bude konat. Svým vzhle­dem všude budili po­chyb­nosti, obdiv, údiv a lidi byli vše­o­becně šo­ko­váni.

Na za­stávce plné lidí Karl nad­šeně pro­hlá­sil: „Něco ti ukážu.“ A vytáhl vý­sad­kář­ský čer­vený baret, na kterém vpředu, tam kde se nor­málně nosí znak jed­notky, byl znak té in­dustri­ální mašiny na kterou jdou: takové R+. Libor vy­de­chl: „Skvělý!“ Karl si baret bleskurychle na­sa­dil a po­sta­vil se vzpří­meně a hrdě. Vy­pa­dal jako voják a když začal vy­kři­ko­vat roz­kazy v něm­čině, upou­tal po­zor­nost všech pří­tom­ných. Jejich ne­chá­pa­jící po­hledy jej pro­bo­dá­vali. Radši si urych­leně sundal baret a pře­stal vy­řvá­vat. Přece jenom vzbu­dil až moc po­zor­nosti.

V po­dob­ném duchu se nesla celá jejich cesta. Do­ra­zili na místo a za­u­jali svoje pozice na sta­di­onu kousek před pódiem.

Ozvalo se ně­ko­lik tem­ných zvuků syn­te­zá­torů a in­dustri­ální běs­nění začalo. Šes­tice mužů, kteří svým zjevem při­po­mí­nali pra­cov­níky pekla, se cho­pila svých ná­strojů a okolím se ro­ze­zněla nej­tvrdší skladba, kterou kdy svět slyšel. První song ode­hráli v ne­při­ro­zeně ka­men­ných po­sto­jích, téměř se ne­po­hnuli a spíš než živou sku­pinu při­po­mí­nali mon­stra bez duše. De­pre­sivně ho­ro­rová at­mo­sféra se­vřela celý sta­dion. Ale potom se roz­jelo peklo. Celé podium v pla­me­nech, hořící zpěvák, pla­me­no­met po­u­žitý pro vi­zu­ální do­kres­lení refrénů.

Do­ko­nalá in­dustri­ální muzika lámala všechno co jí stálo v cestě. Nikdo nebyl ušet­řen, vtažen do proudu metalu, který vřel a na­rá­žel na kameny.

Dozněl po­slední tón a dav se po­stupně roz­plý­val. Odešel i Karl s Li­bo­rem. Byla už skoro půlnoc, jez­dilo docela málo au­to­busů a museli půl hodiny čekat. V tom Karla upou­tal plakát, který zářil z temné uličky. Přišel blíž a viděl na něm vy­fo­ce­nou skládku pne­u­ma­tik. Byla to ne­o­do­la­telná sce­ne­rie s hro­ma­dami pne­u­ma­tik růz­ných ve­li­kostí – od oso­báků po trak­tory. Dole na pla­kátu stálo: „vý­stava po­stin­dustri­ál­ního umění, právě zde.“

I Li­bo­rovi se tato de­ka­dentní sce­ne­rie za­lí­bila a oba se chtěli na onu vý­stavu po­dí­vat.

Nebyl pro­blém, dveře byly dva metry od pla­kátu. Byla to chladná lesklá oce­lová brána, budící dojem mo­nu­men­tál­nosti. Karl ucho­pil kliku a v ruce ho za­mra­zilo, byla sku­tečně stu­dená. Ocitli se v úzké chodbě, celá bílá s bílými dveřmi na pro­těj­ším konci. Jediné co zde rušilo bílou nicotu, byla po­kladna. Za pultem seděl muž v ply­nové masce. Libor ne­jistě řekl: „dvě vstu­penky“. Muž se silně na­de­chl a z kra­bice od nábojů vy­lo­vil dvě rezavé že­lezné destičky. Ražba na nich už dávno zmi­zela, ale stále bylo jasně vidět jakési číslo. „A kolik to bude stát?“ zeptal se Libor. Muž od­po­vě­děl těžkým hlasem: „To záleží na vás.“ „Takže třeba za kilo do­hro­mady?“ tázal se Libor. Muž při­kývl a vzal si peníze. Oba dva ne­jis­tým krokem vy­ra­zili ke druhým dveřím. Za­brali za po­dobně chlad­nou kliku a před nimi se ote­vřela malá temná míst­nůstka. Na stropě upro­střed bylo slabé zelené světlo a v kuželu pa­prsků stál člověk při­po­mí­na­jící starý rezavý stroj; jeho ob­le­čení bylo místy po­kryto re­za­vými pláty železa a z ně­ko­lika míst mu trčili dráty. Po okraji míst­nosti byly jakési la­vičky, osvět­lo­vané jen slabou září lam­pi­ček, a na nich seděli lidé. Vy­pa­dali nor­málně – byli to asi ná­vštěv­níci.

Ne­u­běhlo ani pár vteřin od chvíle, kdy Karl s Li­bo­rem vstou­pili do míst­nůstky a prů­vodce po­vě­děl temným hlasem: „Za 10 vteřin začíná pro­hlídka.“

Prů­vodce se pohnul k temným dveřím a z kapsy vy­lo­vil svazek klíčů růz­ných tvarů a ve­li­kostí. Vzal ten nej­větší a otočil klíčem. Ozval se zvuk asi jako kdyby vy­zvá­něli zvony.

Před sku­pin­kou se ob­je­vila dlouhá chodba, na stě­nách visely obrazy. Byly na nich vy­ob­ra­zeny různé výjevy krajin. Na po­čátku to byly kra­jiny zelené a pěkné na pohled. Jak míst­nost ubí­hala dozadu, kra­jiny se měnily, při­bý­vali na nich od­padky, stromy usy­chali, ob­je­vo­vali se první hro­mady sklá­dek, komíny to­vá­ren chr­lící dusivé mraky, obloha se po­stupně tem­něla a na po­sled­ním obrazu na konci chodby byl výjev na­prosté pus­tiny s kopci odpadu pod temnou ob­lo­hou. Prů­vodce jen slabým hlasem pro­ho­dil: „Vývoj! Jde pořád vpřed.“ A ote­vřel dveře do další míst­nosti. Byla celá po­kryta, a to včetně pod­lahy a stropu, jedním vý­je­vem. Onen výjev uka­zo­val běžnou skládku plnou růz­no­ro­dého odpadu. Prů­vodce to ko­men­to­val slovy: „Zdravá skládka odpadu, růz­no­rodá a pestrá.“ Pak ná­vštěv­níky vyzval do další kom­naty. Ta byla po­dobně po­le­pena, ale uka­zo­vala skládku pne­u­ma­tik. Mi­li­ony kusů se válely na hro­ma­dách a v kop­cích ne­po­třebné hmoty. Byl to do­ko­nale ne­chutný výjev, který neměl srov­nání. De­tailní zob­ra­zení hnusu ta­ko­véto skládky pů­so­bilo na ná­vštěv­níky hyp­no­ti­zu­jí­cím dojmem. Ko­men­tář přišel v zápětí: „Toto je pří­klad mo­no­kul­tury, skládky která se skládá jen z jed­noho druhu odpadu. Je ne­zdravá a uměle vy­tvo­řená. Mnoho lidí usi­luje o to, aby byly ta­ko­véto omyly na­hra­zeny zdra­věj­šími sklád­kami s mnoha druhy hnusu.“

Ná­sle­do­valo ně­ko­lik dal­ších po­dob­ných míst­ností s výjevy: skládka plas­to­vých lahví, barelů s che­mi­ká­li­emi, skládka ja­der­ného odpadu, hro­mady hlu­šiny a vra­ko­viště aut. Další míst­nost byla ob­rov­ská, vysoká, hlu­boká, dlouhá a široká. V pro­storu ně­ko­lik metrů nad zemí vedla jakási lávka tvo­řená z trubek a sil­ného ple­tiva, místy pře­chá­zela jakoby do klece se stě­nami a stro­pem. Přes tuto lávku vedla trasa pro­hlídky. Pod nohami ná­vštěv­níků se lávka pro­hý­bala a skří­pala, to do­kres­lo­valo po­nu­rou vý­zdobu této míst­nosti; byla to vy­tě­žená uhelná pánev, bez­útěšná černá pus­tina. Její pa­no­rama v dáli do­kres­lo­vali uhelné elek­trárny chr­lící tuny kouře. A právě tam vedla lávka. Kouř za­sti­ňo­val slunce a konec míst­nosti byl úplně temný. Na konci rezavé lávky i míst­nosti se čer­nali velké dveře. Celou jejich plochu po­krý­vali mastné saze. Každý kdo se o ně otřel si s sebou odnesl ne­hezkou šmouhu na ob­le­čení. Další míst­nost byla po­tem­nělá, osvět­lo­vána jen svět­lem z kotlů, kde se pálí uhlí – uhelná elek­trárna. V zadní části ke stropu syčela pára z turbín. V další chodbě se u stropu táhly dráty vy­so­kého napětí a pro­bles­ko­valy na nich elek­trické výboje. Další síň byla plná du­si­vého kouře. Všichni se dusily a ne­vi­děli ani metr před sebe. Prů­vodce mezi kaš­láním a du­še­ním při­ho­dil strohý ko­men­tář: „Takhle to bude na zemi vy­pa­dat za 50 let. Pokud se tedy ne­změní sou­časná množ­ství ročně pro­du­ko­va­ných zplo­din.“ Každý míst­nost opus­til s chutí, ale vrhnul se do další ne­chut­nosti: na pod­laze nad­chá­ze­jící pro­story byl povlak jakési te­ku­tiny. Podle slov prů­vodce: „To v čem šla­pete je prů­mys­lový odpad lehké chemie. Smě­sice jedů, ky­se­lin, hoř­la­vin a uh­lo­vo­díků. Na zemi ho za deset let bude tolik, že rov­no­měrně po­kryje celý povrch právě ta­ko­vouto vrst­vou.“ Síň, která přišla byla jen pro ná­ročné. Dlouhá, široká a vysoká. Celá na­pl­něna ja­kousi černou, hustou, lep­ka­vou te­ku­ti­nou. U vcho­do­vých dveří bylo jakési molo. U něj uvá­zána malá loďka. Prů­vodce na­stou­pil a vyzval všechny aby šli za ním. Na­sedli a cho­pili se vesel. Prů­vodce, který seděl na přídi vy­pra­vo­val: „Blí­žíme se ke konci ci­vi­li­zace. Tohle je ná­sle­dek ha­vá­rie rop­ného tan­keru, který vezl nej­dů­le­ži­tější zdroj ener­gie. Ale bo­hu­žel ha­va­ro­val. Ropa, která unikla zabíjí vše živé v okruhu ně­ko­lika ki­lo­me­trů. Můžete to vidět na vlastní oči. Spousty mrtvých ptáků a ryb je tady kolem nás. Musíme ves­lo­vat, pro­tože se blíží ener­ge­tická krize a není žádné palivo do ben­zí­no­vého motoru. Se­tr­vání při fo­sil­ních pa­li­vech a ne­vy­ví­jení nového zdroje ener­gie, třeba ja­der­nou fůzí, má za ná­sle­dek tohle všechno – konec… .“ Před loďkou se ob­je­vilo druhé molo a tam vy­stou­pili. Po­kra­čo­vali dál úzkou chod­bou do další míst­nosti. Byla temná a v šeru se podél stěn rý­so­vali ne­vý­razné si­lu­ety mra­kodrapů, po­no­ře­ných ve tmě. „Tady začíná post-in­dustriál. Sku­tečná mi­zé­rie, kdy ci­vi­li­zace nemá na to, aby se dál roz­ví­jela a trvala. Krach spo­leč­nosti, to je vý­sle­dek.“ S těmi slovy vstou­pil do další míst­nosti. Jen co ote­vřel dveře, všechny ná­vštěv­níky osle­pila silná záře. Mžou­rali, ale stejně vešli. Cítili, že v ní je ne­o­by­čejně horko a dusno. Ko­men­tář při­létl vzá­pětí: „Ví­tejte v pekle. Tep­lota a tlak jsou tady takové, že zde v klidu vzni­kají di­a­manty. Epi­cen­t­rum je ne­hos­tinné místo.“ Ne­nu­til nikoho zde zů­stá­vat, v té síni, která člo­věka roz­klá­dala a ote­vřel dveře do po­sled­ního místa. Míst­nost to byla po­měrně velká, ale hlavně chladná. Chlad pů­so­bil po peklu ja­der­ného ště­pení jako koupel v ark­tic­kém oceánu. Celý výjev při­po­mí­nal mě­síční kra­jinu: chlad, temná obloha, na zemi hli­nitý písek, kom­pletně bez ve­ge­tace. Zadání pobytu na sa­te­litu země rušili pouze zbytky koster mra­kodrapů, které ná­hodně vy­ční­vali ze země. Byli už ná­le­žitě zrezlé a omšelé. Prů­vodce při­po­jil ko­men­tář zá­hrob­ním hlasem: „Po­slední fáze po­stin­dustri­ál­ního vývoje. At­mo­sféra skoro bez kys­líku a ozónu. Agre­sivní kos­mické záření spá­lilo vše živé a co ne­spá­lila se za­du­silo v dů­sledku malého podílu kys­líku v at­mo­sféře. Bude trvat celé věky, než mi­k­ro­or­ga­nismy zas obnoví rov­no­váhu do při­ja­telné podoby a vše začne nanovo. Tady možná jednou skončí vše­chen vývoj. V úpadku, který bude jistě ná­sle­do­vat po ab­so­lutní in­dustri­a­li­zaci. A co s tím můžeme dělat my? Nic. Tedy ale­spoň podle spo­leč­ností, které tyhle hnusy pro­du­kují. Ne­smíme se pod­vo­lit ab­so­lutní in­dustri­a­li­zaci. Takhle by to skon­čilo. Ote­vřete oči. Veš­kerá pomoc je vítaná, ale hlavně dů­le­žitá. Uká­zali jsme vám kde cesta končí, ale teď jděte a volte vlastní bu­douc­nost. Máte mož­nost.“ Ukázal směrem ke dveřím a ná­vštěv­níci jimi začali pro­chá­zet a od­chá­zet. I Karl a Libor beze slova od­chá­zeli. Vyšli na chladný noční vzduch a byli na po­žár­ním scho­dišti ve třetím patře. Přímo před nimi jasně svítil měsíc, otře v chladné noci. Oba dva se pomalu vydali pryč a pře­mýš­leli o tom, co viděli. Jak šli ulicí, nořili se do myš­le­nek a ne­na­chá­zeli klidu.

Au­to­bu­sová za­stávka byla ne­da­leko, na­stou­pili a jeli vstříc nicotě a po­stin­dustri­ál­ním zániku. Než dojeli k Li­bo­rovi domů, vyšlo slunce. Po­mys­leli si: „Tak je tady další den.“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz