k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Poslední

26. 4. 2004 (před 15 lety) — Sorraja (♪)

Slunce právě za­pa­dalo, ale skrz dým a mraky pro­sví­tala jen na­čer­ve­nalá záře. Ne­u­brá­nila jsem se slzám. Proč já? Seděla jsem na velkém kusu něčeho, co dříve bývalo zdí, a s bez­na­dějí hle­děla na tu spoušť. Co se stalo? Jak se vše mohlo změnit během pár oka­mžiků?

Támhle býval Petrov. A támhle v tom velkém krá­teru Špil­berk. A tam…tam byl můj domov. A teď? Všechna místa, která jsem znala se změ­nila na roz­va­liny. Po­zůstatky města halilo šero. Kolem mě se válely zbytky domů, šalin, stromů, aut a jiných vý­do­bytků lidské ci­vi­li­zace.

Děsivé. Lidé ne­zmi­zeli. Jejich těla ležela všude kolem. Asi se ot­rá­vili nebo udu­sili. Tak jako tak byli mrtví. Zbyla jsem sama. Úplně sama. Vždy jsem měla ráda samotu, ale pocit, že jsem možná po­slední z celé pla­nety, mi ne­pří­jemně svíral ža­lu­dek. Proč? Asi jsem byla ve špat­nou dobu na špat­ném místě. Nebo ve správ­nou dobu na správné místě? Nevím, jestli je lepší smrt nebo úplná samota a izo­lace. Proč jsem také ne­ze­mřela? Vždyť má další exis­tence neměla žádný smysl.

Ale život není fér a už vůbec ne lo­gický. Vstala jsem a se­třela si slzy z tváří. Vydala jsem se pomalu tros­kami. Hle­dala jsem ko­ho­koli. Udě­lala bych vše jen, abych nebyla po­slední. Jen abych nebyla sama. Samota je nej­horší pocit mezi všemi.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz