povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

26. 4. 2004

Poslední

       
napsal(a) Sorraja

Slunce právě zapadalo, ale skrz dým a mraky prosvítala jen načervenalá záře. Neubránila jsem se slzám. Proč já? Seděla jsem na velkém kusu něčeho, co dříve bývalo zdí, a s beznadějí hleděla na tu spoušť. Co se stalo? Jak se vše mohlo změnit během pár okamžiků?

Támhle býval Petrov. A támhle v tom velkém kráteru Špilberk. A tam…tam byl můj domov. A teď? Všechna místa, která jsem znala se změnila na rozvaliny. Pozůstatky města halilo šero. Kolem mě se válely zbytky domů, šalin, stromů, aut a jiných výdobytků lidské civilizace.

Děsivé. Lidé nezmizeli. Jejich těla ležela všude kolem. Asi se otrávili nebo udusili. Tak jako tak byli mrtví. Zbyla jsem sama. Úplně sama. Vždy jsem měla ráda samotu, ale pocit, že jsem možná poslední z celé planety, mi nepříjemně svíral žaludek. Proč? Asi jsem byla ve špatnou dobu na špatném místě. Nebo ve správnou dobu na správné místě? Nevím, jestli je lepší smrt nebo úplná samota a izolace. Proč jsem také nezemřela? Vždyť má další existence neměla žádný smysl.

Ale život není fér a už vůbec ne logický. Vstala jsem a setřela si slzy z tváří. Vydala jsem se pomalu troskami. Hledala jsem kohokoli. Udělala bych vše jen, abych nebyla poslední. Jen abych nebyla sama. Samota je nejhorší pocit mezi všemi.


publikováno 26. 4. 2004

příbuzné články:
Jarní den
Sladký život
Kůže
Svoboda
Konec?

sem odkazují:
#72