povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

25. 3. 2012

Pořád utíkat...

       
CC by-nc-nd (zdroj)

Byla to láska na první pohled.

Už když se ptal, co bych chtěl... Panebože! Jak bych nejradši zůstal v přívětivém klenutém náručí natrvalo. Ale nebyl jsem tam sám. Bohužel. Byl jsem tam já, On a Ona - zase ve třech, jako razící štít, nomádi Matičkou Metropolis.

On mě vytáhl ze snů: "Musíme jít. Musíme zaplatit a běžet, jinak nestihneme poslední vlak."

Tak jo.

V polovině cesty mi to konečně došlo: "A kam vlastně jedeme?"

"Nemám tušení," pokrčil rameny On.

Imaginární vlak, který nikdy neodjíždí, jsme pochopitelně nestihli.

"Zase zpátky k základům," řekla Ona. "Máme čtyři hodiny, které musíme spálit, než nám pojede ranní vlak ve 4:20, který má na rozdíl od toho posledního tu výhodu, že skutečně existuje v objektivní realitě."

Sakra, sakra, sakra.

Vytrhli mě z něžného objetí té Jediné, Pravé a Poslední lásky a pohodili do chladnoucí noci Matičky Metropolis.

"V mezihvězdném prostoru jsem jenom tři stupně Kelvina," prohodila Ona.

"A z toho plyne?" odtušil On.

"Že je tam kosa a musíme se teple obléct."

A přitom byl konec února, pár stupňů nad nulou, celkem snesitelná noc. Tedy až na ta monstra, která nám byla v patách.


Celej večer se už od začátku zdál tak nějak nahnutým - asi jako parník, který má díru v trupu, ale pasažéři ještě pořád tančí na nakloněném parketu.

Sedmihlavá obluda za pokladnou nám prodala karton energy-drinků za 200.

"Tohle se mi přestává líbit. Po půl jedný jsou ulice plný zrůd a moster, který se sem tlačí před kanály z města R'lyeh. Co nevidět nás roztrhají na kusy."

Jídlo za 120 v KFC. Pak na sraz hackerů, tentokrát na téma 3D tisk a open source hardware - technologie, které mají potenciál změnit svět, ale zatím o nich nikdo moc neví a když se někdo zeptá, všichni začnou pokašlávat a mluvit o počasí.

Jedno pivo za 34. V té době jsem se ještě držel. Přece jenom, když jste v místnosti plné hackerů s hlavami švábů, kteří vás omakávají rozeklanými jazyky, do kterých mají implantované elektronické senzory teploty, vlhkosti, světla a dalších měřitelných veličin a všechny vjemy automaticky posílají na Twitter, je lepší mít zatraceně čisté smysly.

Pak, když se sraz rozpustil v silné kyselině, jsme se oddělili od klubka švábů jako neutrony odštěpené od atomového jádra.

"Ještě máme 55 minut," řekl On a mrkal na mě. Starý signál přístavních opilců.

V jednom baru G&T za 100. On i Ona flirtovali se dvěma holkama u vedlejšího stolečku. Nemohl jsem to vystát. Věděl jsem, že za rohem je dealer s dávkou kokainu za 2000. Byl tam už tak dlouho, že zarostl do stěn. Posedlý DJ v koutě místnosti obcoval s gramofonem, v jedné ruce svíral revolver a držel pár hostů jako rukojmí.

Srkl jsem poslední kapky hořkosti, které zůstaly mezi kostkami ledu.

"Mizíme, tady špatně hrajou."

Ona ještě stihla jedné holce u vedlejšího stolečku podstrčit telefonní číslo. Ale nebylo její. Kdo ho vytočil se dovolal na Turingův test - robota, který se celkem obstojně vydával za člověka a simuloval smysluplnou konverzaci. Když Ona procházela záznamy hovorů, našla několik lidí, kteří zcela jistě věděli, že na druhé straně drátu není lidská bytost, ale přesto volali celkem pravidelně uprostřed osamělých nocí.

Pak jsme šli do dalšího baru a tam jsme se zamiloval.

Božský Gin\Tonic za 95, nízké klenuté stropy, za barem holka s puškou - držela noční mostra v šachu, takže uvnitř bylo celkem bezpečno.

"Odsud mě vynesou jedině nohama napřed."

A pak mě v tranzu vytáhli ven, jenom proto abysme nestihli neexistující vlak.

"Co tady k sakru děláme?" divil jsem se, když jsem se v McDonaldu ládoval sračkou za 115.

"Nemám tušení," odpověděl On, "celý večer se nám před nějakou dobou poněkud vymkl z rukou." Mezitím venku těžkooděnci s elektrickými obušky bránili vchod. Situace začínala být nebezpečná. Museli jsme utéct přes střechu.

Cestou pryč, na překvapivě zpustlém náměstí, jsme se schválně zeptali nalitého Američana kolik je hodin (není znám jediný případ, kdy by bestie zaútočili na Američana, takže držet se v jeho blízkosti bylo zásadní pro naše přežití. Důvody tohoto chování nejsou známé).

"A ty jsi taky z US," ptal se mě opilou američitnou, zatímco ignoroval Jeho i Ji - byl příliš intoxikovaný na to, aby dokázal registrovat víc jak jednu osobu.

Nasadil jsem klasickou historku o tom, že jsem z Ruska a cestuji po Starém Kontinentu: jeden den v Berlíně, druhou noc v Matičce Metropolis a pak se hnát dál na jih.

Řekl jenom: "Wow, just wow." Narychlo jsme se rozloučili. Kdyby jsme ještě chvíli zůstali, monstra by nám odřízla všechny únikové cesty.

Pak jsme se stáhli do zakouřeného cocktail baru, jedno pivo za 36, cena za elektrický plot před hlavním vchodem. Ale jakmile jsme dopili, vyhodili nás ven a hned nám byla v patách smečka beztvarých amébických monster.

"Tohle město je životu nebezpečný, pokud tohle přežijeme, musíme ho od základů vypálit."

Dvě tři ulice útěku, rojili se v průchodech a prosakovali z kanálů, jako špatně izolované sny. Proboha, všechen zbloudilý život Prastarého Města už musel být rozsekán na kusy.

"Nejspíš jsme poslední živí příslušníci živočišného druhu Homo sapiens sapiens v tepnách tohohle města," křičel On. "Bylo mi ctí vás poznat." Už jsem cítil jejich dech i upřené pohledy miriád očí. Zády ke stěně, obklíčeni, bez naděje.


Časné ráno, drncání vlaku. S trhnutím jsem se probudil na sedačce v prvním ranním vlaku, který se vzdaloval od těch klenutých stropů, od toho baru, který jsem si zamiloval na první pohled.


Povídku jsem napsal 29. 2. 2012 na téhle lavičce asi ve tři hodiny v noci.


publikováno 25. 3. 2012

příbuzné články:
Říkávala mu, že má krásné oči
Terminalita #5 - Gin & tonik
12 kladiv
Life as a service
Svět prostředníků

sem odkazují:
Powidkowacz
Svět se zbláznil
20012 - ale jo, zas tak zlý to nebylo
Cenzurovat Bary?
Seznam povídek