k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Pořád utíkat...

25. 3. 2012 (před 7 lety) — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

Byla to láska na první pohled.

Už když se ptal, co bych chtěl… Pa­ne­bože! Jak bych nej­radši zůstal v pří­vě­ti­vém kle­nu­tém náručí na­tr­valo. Ale nebyl jsem tam sám. Bo­hu­žel. Byl jsem tam já, On a Ona – zase ve třech, jako razící štít, nomádi Ma­tič­kou Me­t­ro­po­lis.

On mě vytáhl ze snů: „Musíme jít. Musíme za­pla­tit a běžet, jinak ne­stih­neme po­slední vlak.“

Tak jo.

V po­lo­vině cesty mi to ko­nečně došlo: „A kam vlastně jedeme?“

„Nemám tušení,“ po­kr­čil rameny On.

Ima­gi­nární vlak, který nikdy ne­od­jíždí, jsme po­cho­pi­telně ne­stihli.

„Zase zpátky k zá­kla­dům,“ řekla Ona. „Máme čtyři hodiny, které musíme spálit, než nám pojede ranní vlak ve 4:20, který má na rozdíl od toho po­sled­ního tu výhodu, že sku­tečně exis­tuje v ob­jek­tivní re­a­litě.“

Sakra, sakra, sakra.

Vy­trhli mě z něž­ného objetí té Jediné, Pravé a Po­slední lásky a po­ho­dili do chlad­noucí noci Ma­tičky Me­t­ro­po­lis.

„V me­zihvězd­ném pro­storu jsem jenom tři stupně Kel­vina,“ pro­ho­dila Ona.

„A z toho plyne?“ od­tu­šil On.

„Že je tam kosa a musíme se teple obléct.“

A přitom byl konec února, pár stupňů nad nulou, celkem sne­si­telná noc. Tedy až na ta mon­stra, která nám byla v patách.


Celej večer se už od za­čátku zdál tak nějak na­hnu­tým – asi jako parník, který má díru v trupu, ale pa­sa­žéři ještě pořád tančí na na­klo­ně­ném par­ketu.

Sed­mihlavá obluda za po­klad­nou nám pro­dala karton energy-drinků za 200.

„Tohle se mi pře­stává líbit. Po půl jedný jsou ulice plný zrůd a moster, který se sem tlačí před kanály z města R'lyeh. Co ne­vi­dět nás roz­tr­hají na kusy.“

Jídlo za 120 v KFC. Pak na sraz hac­kerů, ten­to­krát na téma 3D tisk a open source hard­ware – tech­no­lo­gie, které mají po­ten­ciál změnit svět, ale zatím o nich nikdo moc neví a když se někdo zeptá, všichni začnou po­kaš­lávat a mluvit o počasí.

Jedno pivo za 34. V té době jsem se ještě držel. Přece jenom, když jste v míst­nosti plné hac­kerů s hla­vami švábů, kteří vás oma­ká­vají ro­ze­kla­nými jazyky, do kte­rých mají im­plan­to­vané elek­tro­nické sen­zory tep­loty, vlh­kosti, světla a dal­ších mě­ři­tel­ných ve­li­čin a všechny vjemy au­to­ma­ticky po­sí­lají na Twit­ter, je lepší mít za­tra­ceně čisté smysly.

Pak, když se sraz roz­pus­til v silné ky­se­lině, jsme se od­dě­lili od klubka švábů jako ne­utrony od­ště­pené od ato­mo­vého jádra.

„Ještě máme 55 minut,“ řekl On a mrkal na mě. Starý signál pří­stav­ních opilců.

V jednom baru G&T za 100. On i Ona flir­to­vali se dvěma hol­kama u ve­d­lej­šího sto­lečku. Nemohl jsem to vystát. Věděl jsem, že za rohem je dealer s dávkou ko­ka­inu za 2000. Byl tam už tak dlouho, že za­rostl do stěn. Po­sedlý DJ v koutě míst­nosti ob­co­val s gra­mo­fo­nem, v jedné ruce svíral re­vol­ver a držel pár hostů jako ru­kojmí.

Srkl jsem po­slední kapky hoř­kosti, které zů­staly mezi kost­kami ledu.

„Mizíme, tady špatně hrajou.“

Ona ještě stihla jedné holce u ve­d­lej­šího sto­lečku pod­str­čit te­le­fonní číslo. Ale nebylo její. Kdo ho vy­to­čil se do­vo­lal na Tu­rin­gův test – robota, který se celkem ob­stojně vy­dá­val za člo­věka a si­mu­lo­val smys­lu­pl­nou kon­ver­zaci. Když Ona pro­chá­zela zá­znamy hovorů, našla ně­ko­lik lidí, kteří zcela jistě věděli, že na druhé straně drátu není lidská bytost, ale přesto volali celkem pra­vi­delně upro­střed osa­mě­lých nocí.

Pak jsme šli do dal­šího baru a tam jsem se za­mi­lo­val.

Božský Gin\Tonic za 95, nízké kle­nuté stropy, za barem holka s puškou – držela noční mostra v šachu, takže uvnitř bylo celkem bez­pečno.

„Odsud mě vy­ne­sou jedině nohama napřed.“

A pak mě v tranzu vy­táhli ven, jenom proto abysme ne­stihli ne­e­xis­tu­jící vlak.

„Co tady k sakru děláme?“ divil jsem se, když jsem se v Mc­Do­naldu lá­do­val srač­kou za 115.

„Nemám tušení,“ od­po­vě­děl On, „celý večer se nám před ně­ja­kou dobou po­ně­kud vymkl z rukou.“ Me­zi­tím venku těž­ko­o­děnci s elek­tric­kými obušky brá­nili vchod. Si­tu­ace za­čí­nala být ne­bez­pečná. Museli jsme utéct přes stře­chu.

Cestou pryč, na pře­kva­pivě zpust­lém ná­městí, jsme se schválně ze­ptali na­li­tého Ame­ri­čana kolik je hodin (není znám jediný případ, kdy by bestie za­ú­to­čili na Ame­ri­čana, takže držet se v jeho blíz­kosti bylo zá­sadní pro naše pře­žití. Důvody tohoto cho­vání nejsou známé).

„A ty jsi taky z US,“ ptal se mě opilou ame­ri­čit­nou, za­tímco ig­no­ro­val Jeho i Ji – byl příliš in­to­xi­ko­vaný na to, aby do­ká­zal re­gis­tro­vat víc jak jednu osobu.

Na­sa­dil jsem kla­sic­kou his­torku o tom, že jsem z Ruska a ces­tuji po Starém Kon­ti­nentu: jeden den v Ber­líně, druhou noc v Ma­tičce Me­t­ro­po­lis a pak se hnát dál na jih.

Řekl jenom: „Wow, just wow.“ Na­rychlo jsme se roz­lou­čili. Kdyby jsme ještě chvíli zů­stali, mon­stra by nám od­řízla všechny úni­kové cesty.

Pak jsme se stáhli do za­kou­ře­ného cocktail baru, jedno pivo za 36, cena za elek­trický plot před hlav­ním vcho­dem. Ale jakmile jsme dopili, vy­ho­dili nás ven a hned nám byla v patách smečka bez­tva­rých amé­bic­kých mon­ster.

„Tohle město je životu ne­bez­pečný, pokud tohle pře­ži­jeme, musíme ho od zá­kladů vy­pá­lit.“

Dvě tři ulice útěku, rojili se v prů­cho­dech a pro­sa­ko­vali z kanálů, jako špatně izo­lo­vané sny. Pro­boha, vše­chen zblou­dilý život Pra­starého Města už musel být roz­se­kán na kusy.

„Nej­spíš jsme po­slední živí pří­sluš­níci ži­vo­čiš­ného druhu Homo sa­pi­ens sa­pi­ens v tep­nách to­ho­hle města,“ křičel On. „Bylo mi ctí vás poznat.“ Už jsem cítil jejich dech i upřené po­hledy miriád očí. Zády ke stěně, ob­klí­čeni, bez naděje.


Časné ráno, drn­cání vlaku. S trh­nu­tím jsem se pro­bu­dil na se­dačce v prvním ranním vlaku, který se vzda­lo­val od těch kle­nu­tých stropů, od toho baru, který jsem si za­mi­lo­val na první pohled.


Po­vídku jsem napsal 29. 2. 2012 na téhle la­vičce asi ve tři hodiny v noci.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz