povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

6. 4. 2005

Polibek na rozloučenou

       
zdroj CC by-nc-sa

Neznámý spisovatel si sedl k těžkému dubovému psacímu stolu, založil do svého starodávného psacího stroje z roku 1933 list sametově hladkého papíru a začal pomalu splétat slova do příběhů, tvořil osudy, načrtával tragédie, dokončoval milostné n-úhelníky a psal o hrdinech vracejících se ze zbytečné války, která byla rozpoutána ze strachu a ukončena se strachem ještě větším. Popsaný papír vyškubl ze stroje a odložil na hromadu podobně dojímavých příběhů, které málokdo čte.

Za oknem proletělo dopravní letadlo a zmizelo v mracích.

Z nádraží po rozpálených kolejích odjížděl magnetický rychlík a matky z nástupiště mávaly bílými kapesníky. Stříbrná železniční střela tiše zrychlovala až na těžko uvěřitelné rychlosti a zmizela jako pára v horkém letním vzduchu.

Erik Vandas právě stopoval v zatáčce jedné polní silnice v kraji prosluněném pohledy do daleka na kopce i širé pole a několik málo vesniček v ospalých údolích. V kapse neměl ani korunu, ale přesto chtěl odsud co nejrychleji zmizet. Po pěti minutách čekání u prázdné vozovky, nad kterou se tetelil vzduch, vyrazil pěšky ve stínu třešní a jabloní, vítr ho ochlazoval ve skoro až vražedném vedru. Byl oblečen ve světlém tričku a kalhotách v ruce nesl střední kufr. Stanul na hřebeni kopce a před ním se rozprostřel výhled do daleka na krajinu rozřezanou několika černými proužky silnic. Kam dohlédl neviděl jediné auto, přesto ho táhla pryč tak nesnesitelná chuť, že i kdyby neměl ani kousek jídla, šel by do konce sil pryč od toho domu v údolí. Na jeho práh teď sice dopadaly slzy, ale Erik zatnul zuby a šel. Neměl jinou cestu, všechno za ním přestávalo existovat. Měl chuť se otočit, ale zkrátka nemohl.

Uslyšel za sebou auto. Zamrazilo ho v zádech a začal se potit mnohem víc než předtím. Usilovně kráčel vpřed, neohlédl se kdo to je. Bál se. Auto pomaličku zastavilo. Skoro se dotklo Erikových pat. V mysli mu vytanula představa, že teď se stáhne okýnko a promluví na něj, slova plná proseb a éterických slz odpuštění. Toho se bál. V horkém tichu svých kroků slyšel jak sjíždí okýnko a kdosi se z něj vyklání. Vycítil slova ještě dřív než byla vyřknuta.

"Nechceš kousek svést mladíku," vyvalilo se za auta.

Erik se otočil a ke své úlevě za volantem uviděl staršího muže s mohutnými pažemi, jak se opíral jednou rukou o volant a druhou o stažené okno.

"Ano rád bych," odpověděl Erik a v duchu děkoval Bohu.

Nastoupil vedle řidiče.

"Člověče, co tě žene v tomhle vedru?" zeptal se chlapík, když se rozjeli po kluzkém asfaltu.

"Prchám."

"Před čím?"

"Těžko se to říká…"

"Jestli nechceš, nic neříkej. Snad jenom kam tě vezu."

"Přímo za nosem."

"Takže říkáš, taková cesta bez konce? Není to špatný nápad. Připoutej se, frčíme."

Poté vystřelili do vzduchu letních vůní a rozráželi v něm tunel. Asi hodinu nepadlo jediné slovo. Jen bezejmenný řidič si občas pobrukoval neznámé popěvky.

A pak řekl: "Dochází šťáva, budu muset natankovat."

Zajeli k nejbližší pumpě. Řidič vystoupil a začal plnit nádrž hořlavinami. Erik se rozhlížel po okolí, když v tom zahlédl za pultem krásnou pokladní. Neznal ji, ale v jeho hlavě se strhla lavina vzpomínek a představ, která vycházela z hluboké minulosti.

Zavřel oči a procitl pod rozkvetlou lípou ve stráni nad ospalou vesnicí. Ne na dlouho. Za chvíli se potácel, byl zmlácen, ošetřován, políben na uvítanou, na rozloučenou a pak se díval na slečnu u kasy.

Smršť ustala, Erik zakolísal. Snažil se nedívat tím směrem, přesto ji tam tušil. Nevystoupil z auta, zavřel oči a začal se potit.

Síla vzpomínek ho zatížila svou nesmírnou vahou a nedovolila se mu pohnout. Tak byly nevyhnutelné. Slunce nemístně pálilo a vzduchem se nesl omamný zápach benzínu čekající na zápalku, která zažehne poslední ohňostroj jejich tří životů.

Mimosmyslově vycítil, že bezejmenný řidič otevřel dveře, přišel k pokladně, aby zaplatil. Prohodil se slečnou několik slov. Všeho čeho se Erik bál vyjde najevo, všechno to vyleze ven, na co se snažil zapomenout je připomenuto, od začátku do konce, začne to znovu od začátku se stejným nevyhnutelným koncem. Zabolela ho hlava. Uslyšel hlasy a smích od pokladny, pak letmé přátelské nashledanou.

Řidič nastoupil do auta k Erikovi. Na chvíli je sevřelo němé napětí.

"Vy jí znáte?"

"Samozřejmě, právě jsme se poznali," odpověděl řidič a dupnul na plyn. Auto vystřelilo na cestu. Slunce pálilo a tak otevřeli okna, aby nechali volnou cestu proudům vzduchu smíšeným se zpěvem ptáků a vůní rozpáleného asfaltu. Na chvíli zavládl klid, ale pak ona slečna u pokladny vklínila do Erikovi hlavy pochybnosti. Vybavil si ji, jak tam stojí a prohlíží si ho, jako by se už znali.

"Pusť to z hlavy," řekl řidič a zapnul rádio. Začaly se z něj linout písničky tvořené šumem a dojmy.

"Znal jsem ji už dlouho, několik let,"dodal po chvíli řidič , "ptala se na tebe."

"Co jste jí řekl?"

"Že tě skoro neznám."

Ujížděli po rovné silnici. Nalevo se zvedaly zalesněné kopce a napravo zrála pole kukuřice. Všechno to nechali za sebou a vjeli do svěžího vonícího lesíku. Měkké zelené stíny se míhaly kolem vozu a chladný vzduch nasytil Erikovu mysl optimismem. Začal si pobrukovat neznámou písničku spolu s šumícím rádiem. Uteču, pomyslel si, zmizím navěky a nechám všechno za sebou.

Vyjeli z lesa zas do polí, náhlé světlo je oslepilo, kapota vzplála leskem.

Řidič se najednou zeptal: "Není to jen iluze úniku?"

"Prosím?"

"Je to pořád v tobě a zůstane to tam, ať jsi kdekoli."

"Asi máte pravdu," odpověděl Erik, ale byl si naprosto jistý, že řidič pravdu .

Pak jeli chvíli beze slova a po levé straně minuli další spící vesnici.

Zastavili pod starým kamenným mostem, který se zdvíhal nad silnicí a podpíral železniční trať nahoře.

"Vystupovat. Dál už tě nemůžu vézt. Cesta skončila."

Vystoupil. Dveře se zabouchly. "Sbohem." Erik stál ve stínu mostu s kufrem v ruce a sledoval vzdalující se auto. Když jej ztratil z očí, vyrazil pěšky směrem za ním. Zase sám na cestě bez cíle jenom se svým kufrem a hlavou plnou vzpomínek. Vyrazil a půjde a už se nikdy nezastaví, pořád dál, až na konec světa a pak z něj skočí dolů, přes okraj reality a poletí. Kam vlastně jde? Netuší. Proč? To ví zcela jistě a žene ho to neúnavně vpřed.

A co slečna u pumpy? Jak vlastně vypadala? Havraní vlasy, jemné jako hedvábí, brýle bez obrouček, latentní příjemný úsměv. Chtěl se za ní vrátit a alespoň se zeptat na jméno, ale zapadla někde v minulosti a nikdo neví, která cesta k ní vede.

Erik prchal už několik hodin a doufal, že to tak bude pořád. Vidina konce jeho cesty bez cíle ho děsila, ale pokoušel se na to nemyslet.


publikováno 6. 4. 2005

příbuzné články:
Jak se kalila ocel
13
Kalderonova láska
Motor
Euforizující polibek krumpáčem doprostřed čela

sem odkazují:
Bilance roku 005
#103
#106
#144
Seznam povídek