k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Polibek na rozloučenou

6. 4. 2005 (aktualizováno 15. 4.) (před 14 lety) — k47 (♪)
zdroj CC by-nc-sa

Ne­známý spi­so­va­tel si sedl k těž­kému du­bo­vému psa­címu stolu, za­lo­žil do svého sta­ro­dáv­ného psa­cího stroje z roku 1933 list sa­me­tově hlad­kého papíru a začal pomalu splé­tat slova do pří­běhů, tvořil osudy, na­čr­tá­val tragé­die, do­kon­čo­val mi­lostné n-úhel­níky a psal o hr­di­nech vra­ce­jí­cích se ze zby­tečné války, která byla roz­pou­tána ze stra­chu a ukon­čena se stra­chem ještě větším. Po­psaný papír vy­škubl ze stroje a od­lo­žil na hro­madu po­dobně do­jí­ma­vých pří­běhů, které má­lo­kdo čte.

Za oknem pro­le­tělo do­pravní le­ta­dlo a zmi­zelo v mra­cích.

Z ná­draží po roz­pá­le­ných ko­le­jích od­jíž­děl mag­ne­tický rych­lík a matky z ná­stu­piště mávaly bílými ka­pes­níky. Stří­brná že­lez­niční střela tiše zrych­lo­vala až na těžko uvě­ři­telné rych­losti a zmi­zela jako pára v horkém letním vzdu­chu.

Erik Vandas právě sto­po­val v za­táčce jedné polní sil­nice v kraji pro­slu­ně­ném po­hledy do daleka na kopce i širé pole a ně­ko­lik málo ves­ni­ček v ospa­lých údo­lích. V kapse neměl ani korunu, ale přesto chtěl odsud co nej­rych­leji zmizet. Po pěti mi­nu­tách čekání u prázdné vo­zovky, nad kterou se te­te­lil vzduch, vy­ra­zil pěšky ve stínu třešní a jab­loní, vítr ho ochla­zo­val ve skoro až vra­žed­ném vedru. Byl ob­le­čen ve svět­lém tričku a kalho­tách v ruce nesl střední kufr. Stanul na hře­beni kopce a před ním se roz­pro­střel výhled do daleka na kra­jinu roz­ře­za­nou ně­ko­lika čer­nými proužky silnic. Kam do­hlédl ne­vi­děl jediné auto, přesto ho táhla pryč tak ne­sne­si­telná chuť, že i kdyby neměl ani kousek jídla, šel by do konce sil pryč od toho domu v údolí. Na jeho práh teď sice do­pa­daly slzy, ale Erik zatnul zuby a šel. Neměl jinou cestu, všechno za ním pře­stá­valo exis­to­vat. Měl chuť se otočit, ale zkrátka nemohl.

Usly­šel za sebou auto. Za­mra­zilo ho v zádech a začal se potit mnohem víc než před­tím. Usi­lovně kráčel vpřed, ne­o­hlédl se kdo to je. Bál se. Auto po­ma­ličku za­sta­vilo. Skoro se dotklo Eri­ko­vých pat. V mysli mu vy­ta­nula před­stava, že teď se stáhne okýnko a pro­mluví na něj, slova plná proseb a éte­ric­kých slz od­puš­tění. Toho se bál. V horkém tichu svých kroků slyšel jak sjíždí okýnko a kdosi se z něj vy­klání. Vy­cí­til slova ještě dřív než byla vy­řknuta.

„Ne­chceš kousek svést mla­díku,“ vy­va­lilo se za auta.

Erik se otočil a ke své úlevě za vo­lan­tem uviděl star­šího muže s mo­hut­nými pažemi, jak se opíral jednou rukou o volant a druhou o sta­žené okno.

„Ano rád bych,“ od­po­vě­děl Erik a v duchu dě­ko­val Bohu.

Na­stou­pil vedle řidiče.

„Člo­věče, co tě žene v tomhle vedru?“ zeptal se chla­pík, když se roz­jeli po kluz­kém as­faltu.

„Prchám.“

„Před čím?“

„Těžko se to říká…“

„Jestli ne­chceš, nic ne­ří­kej. Snad jenom kam tě vezu.“

„Přímo za nosem.“

„Takže říkáš, taková cesta bez konce? Není to špatný nápad. Při­pou­tej se, frčíme.“

Poté vy­stře­lili do vzdu­chu let­ních vůní a roz­rá­želi v něm tunel. Asi hodinu ne­padlo jediné slovo. Jen be­ze­jmenný řidič si občas po­bru­ko­val ne­známé po­pěvky.

A pak řekl: „Do­chází šťáva, budu muset na­tan­ko­vat.“

Zajeli k nej­bližší pumpě. Řidič vy­stou­pil a začal plnit nádrž hoř­la­vi­nami. Erik se roz­hlí­žel po okolí, když v tom za­hlédl za pultem krás­nou po­kladní. Neznal ji, ale v jeho hlavě se strhla lavina vzpo­mí­nek a před­stav, která vy­chá­zela z hlu­boké mi­nu­losti.

Zavřel oči a pro­citl pod roz­kvetlou lípou ve stráni nad ospa­lou ves­nicí. Ne na dlouho. Za chvíli se po­tá­cel, byl zmlá­cen, ošet­řo­ván, po­lí­ben na uví­ta­nou, na roz­lou­če­nou a pak se díval na slečnu u kasy.

Smršť ustala, Erik za­ko­lí­sal. Snažil se ne­dí­vat tím směrem, přesto ji tam tušil. Ne­vy­stou­pil z auta, zavřel oči a začal se potit.

Síla vzpo­mí­nek ho za­tí­žila svou ne­smír­nou vahou a ne­do­vo­lila se mu po­hnout. Tak byly ne­vy­hnu­telné. Slunce ne­místně pálilo a vzdu­chem se nesl omamný zápach ben­zínu če­ka­jící na zá­palku, která za­žehne po­slední oh­ňostroj jejich tří životů.

Mi­mosmys­lově vy­cí­til, že be­ze­jmenný řidič ote­vřel dveře, přišel k po­kladně, aby za­pla­til. Pro­ho­dil se sleč­nou ně­ko­lik slov. Všeho čeho se Erik bál vyjde najevo, všechno to vyleze ven, na co se snažil za­po­me­nout je při­po­me­nuto, od za­čátku do konce, začne to znovu od za­čátku se stej­ným ne­vy­hnu­tel­ným koncem. Za­bo­lela ho hlava. Usly­šel hlasy a smích od po­kladny, pak letmé přá­tel­ské na­shle­da­nou.

Řidič na­stou­pil do auta k Eri­kovi. Na chvíli je se­vřelo němé napětí.

„Vy jí znáte?“

„Sa­mo­zřejmě, právě jsme se po­znali,“ od­po­vě­děl řidič a dupnul na plyn. Auto vy­stře­lilo na cestu. Slunce pálilo a tak ote­vřeli okna, aby ne­chali volnou cestu proudům vzdu­chu smí­še­ným se zpěvem ptáků a vůní roz­pá­le­ného as­faltu. Na chvíli za­vládl klid, ale pak ona slečna u po­kladny vklí­nila do Eri­kovi hlavy po­chyb­nosti. Vy­ba­vil si ji, jak tam stojí a pro­hlíží si ho, jako by se už znali.

„Pusť to z hlavy,“ řekl řidič a zapnul rádio. Začaly se z něj linout pís­ničky tvo­řené šumem a dojmy.

„Znal jsem ji už dlouho, ně­ko­lik let,“ dodal po chvíli řidič, „ptala se na tebe.“

„Co jste jí řekl?“

„Že tě skoro neznám.“

Ujíž­děli po rovné sil­nici. Nalevo se zve­daly za­les­něné kopce a na­pravo zrála pole ku­ku­řice. Všechno to ne­chali za sebou a vjeli do svě­žího vo­ní­cího lesíku. Měkké zelené stíny se míhaly kolem vozu a chladný vzduch na­sy­til Eri­kovu mysl op­ti­mis­mem. Začal si po­bru­ko­vat ne­zná­mou pís­ničku spolu s šumí­cím rádiem. Uteču, po­mys­lel si, zmizím navěky a nechám všechno za sebou.

Vyjeli z lesa zas do polí, náhlé světlo je osle­pilo, kapota vzplála leskem.

Řidič se na­jed­nou zeptal: „Není to jen iluze úniku?“

„Prosím?“

„Je to pořád v tobě a zů­stane to tam, ať jsi kde­koli.“

„Asi máte pravdu,“ od­po­vě­děl Erik, ale byl si na­prosto jistý, že řidič pravdu .

Pak jeli chvíli beze slova a po levé straně minuli další spící ves­nici.

Za­sta­vili pod starým ka­men­ným mostem, který se zdví­hal nad sil­nicí a pod­pí­ral že­lez­niční trať nahoře.

„Vy­stu­po­vat. Dál už tě nemůžu vézt. Cesta skon­čila.“

Vy­stou­pil. Dveře se za­bouchly. „Sbohem.“ Erik stál ve stínu mostu s kufrem v ruce a sle­do­val vzda­lu­jící se auto. Když jej ztra­til z očí, vy­ra­zil pěšky směrem za ním. Zase sám na cestě bez cíle jenom se svým kufrem a hlavou plnou vzpo­mí­nek. Vy­ra­zil a půjde a už se nikdy ne­za­staví, pořád dál, až na konec světa a pak z něj skočí dolů, přes okraj re­a­lity a poletí. Kam vlastně jde? Netuší. Proč? To ví zcela jistě a žene ho to ne­ú­navně vpřed.

A co slečna u pumpy? Jak vlastně vy­pa­dala? Ha­vraní vlasy, jemné jako hed­vábí, brýle bez obrou­ček, la­tentní pří­jemný úsměv. Chtěl se za ní vrátit a ale­spoň se zeptat na jméno, ale za­padla někde v mi­nu­losti a nikdo neví, která cesta k ní vede.

Erik prchal už ně­ko­lik hodin a doufal, že to tak bude pořád. Vidina konce jeho cesty bez cíle ho děsila, ale po­kou­šel se na to ne­mys­let.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz