povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

24. 3. 2009

Pokoj číslo 19

       
CC by (zdroj)

"V okamžiku, kdy jsem zabořil ten skalpel do předloktí a přestal jsem být poután pravidly Systému, jsem poprvé během padesáti let mlhavého života pocítil skutečnou svobodu."

(povídka vznikla v dubnu 2008 jako rychlovka během Svojanovského srazu)

M. seděl v soudní síni a vzpomínal na svého bratra, kterého semlel absurdní soudní aparát před dvaceti sedmi lety. Nikdy nepochopil, co jeho bratr udělal. Byl obviněn z vážného porušení pravidel Systému Svobodné republiky Freeland a jeho případem se dokonce zabývalo několik Supervizorů, což vždy znamenalo velice těžké provinění, které bylo bez výjimky trestáno Anihilací. M. měl ruce spoutané za zády a seděl na vysoké stoličce před obrovskými obrazovkami, ze kterých na něj shlížely neskutečné a hrozivé tváře Supervizorů. "Co řeknete na svojí obhajobu." zeptal se ze zářivého panelu hrozivý obličej Soudce. "Sám nevím, co jsem udělal," odpověděl M, zatímco se krčil k kleci pohledů a jasně bílého světla. "Žádám obžalovaného, aby mluvil nahlas!" zahřměl jeden ze Supervizorů a jeho slova se odrážela od stěn.. M. už dávno věděl, že výslech a soud jsou jenom zbytečné procedury. Pochopil, že o jeho osudu bylo rozhodnuto už před mnoha lety. Věděl to. Nějakou dobu byl aktivně sledován, opakovaně odpojován od Sítě a poté, co u něj v bytě proběhlo několik namátkových domovních kontrol, si koupil skalpel a pronajal byt číslo 19. "Občane, projevil jste snahu opustit Systém a Republiku!" zaduněl hlas jednoho ze Supervizorů. Když M. seděl před rychlo-soudem rychlo-exekucí, začínal uvažovat o tom, že tváře Supervizorů nejsou skutečné, že jsou to jen digitální vizualizace umělé inteligence, která řídí celou Svobodnou republiku.

"Tohle je razie! Ani hnout! Byl jste obviněn z porušení pravidel sytému. Jste zatčen a nemáte právo se hájit." Do pokoje vtrhlo patnáct policistů zásahových jednotek se zbraněmi v rukách - každý chráněn černým mechanickým exoskeletem. Policejní jednotky už několik minut systematicky pročesávaly všechna patra staré sešlé ubytovny blízko Hranice. Postupovaly byt po bytu, dveře po dveřích. Nic jim nemohlo uniknout. M. seděl na posteli pokoje číslo 19, hladil svého obrovského našedlého psa a čekal. "Má Atroxe!" pokojem se ozval mechanický hlas policejního důstojníka. Obrovský pes se zvedl a jedním skokem proskočil napříč celou místností až ke dveřím, povalil prvního policistu a čelistmi většími než lidská hlava prokousl exoskelet na jeho krku a pak tělo policisty odhodil stranou.

Canis Ingens Horrendus Prodigiosus běžně nazývaný Atrox bylo gigantické geneticky modifikované plemeno psa, kdysi vytvořeného pro policii a armádu ke hledání drog nebo osob, které se protiprávně zbavili Senzoru nebo se jinak provinili proti pravidlům Systému. Byli to více než dva a půl metru dlouzí, neskutečně silní psi, kteří žili přes padesát let a za celý svůj život byli věrní pouze jedinému člověku. Před čtyřiceti lety, kdy byly vynalezeny pachové senzory řádově citlivější než psí čich a Atrox už nebyli využíváni ke svému původnímu účelu, přestal platit zákaz vlastnit tyto pekelné tvory a mohli se tak dostat k několika málo chovatelům, kteří chtěli věnovat svůj čas a péči tomuto hrozivému stvoření.

M. seděl na prostěradle pokrytém zarudlými skvrnami. Krvácel na předloktí, odkud si vyřízl Senzor, pomocí něhož už padesát let sledovali jeho zdravotní stav a přesnou polohu ve Svobodné republice. Každému občanu Republiky byl při narození implantován Senzor a on měl zakázáno se tohoto Senzoru zbavit. Celý Freeland byl protkán systémem detektorů a kamer, které, jak hlásil oficiální názor vlády, dohlížely na bezpečnost občanů. Každý krok každého občana byl neustále sledován a zaznamenáván. Nikdo neměl důvod nedůvěřovat systému, nikdo neměl právo se zbavit Senzoru a každý, kdo tak učinil se automaticky provinil proti pravidlům Systému a začal být pronásledován a prošetřován Supervizí.

M-ův Atrox porazil dalšího policistu na zem a ve zlomku vteřiny mu utrhl nohu. Krev se rozstříkla na chodbě před pokojem číslo 19. Ostatní policisté se ve zmatku snažili vystřelit několik dávek po zuřící bestii, ale Atrox vběhl zpátky do pokoje a zmizel v místnosti za M-ovými zády. Policisté stáli na místě zmrazeni strachem a naslouchali. Až po chvíli obezřetně pokračovali do místnosti. "Občane číslo 10-4701-1728-K, cílevědomě jste se zbavil Senzoru. Jste obviněn z porušení pravidel Systému. Máte právo neklást odpor a jít s námi." M. jenom zvedl zrak a unaveně na ně pohlédl. Ve tváři byl bledý, držel si krvácející zápěstí a mlčel. Atrox se vrátil. S vrčením vyběhl ze zadního pokoje a vyskočil dva metry do výšky po nejbližším policistovi. V letu se mu zakousl do hlavy a při dopadu svým mohutným tělem proboural zeď. Zásahové komando teď už zareagovalo rychle a instinktivně. Dvanáct zbraní mechanicky zamířilo a zahájilo hustou palbu do oblaku prachu a padající omítky. Atrox se ještě otočil, snažil se vyrazit po nejbližší černé siluetě a rozpárat jí břicho, jeho veliké krvavé čelisti se chystaly prorazit další exoskelet, ale dokázal udělat jen několik kroků a byl roztrhán na kusy zdrcující palbou z ručních zbraní.

M. jenom strnule seděl na posteli, nepřítomně se díval na tělo svého Atroxe a pomyslel si: "Teprve v okamžiku, kdy jsem zabořil ten skalpel do svého předloktí a přestal jsem být poután pravidly Systému, jsem, poprvé během padesáti let mlhavého života, pocítil skutečnou svobodu."


publikováno 24. 3. 2009

příbuzné články:
Třicet tisíc dnů kocoviny
2084
Anomalocaris detrimentum
Zmizet v oblacích
Sen

sem odkazují:
#19
Atrox
Seznam povídek