k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Pokoj číslo 19

24. 3. 2009 — k47 (♪)
CC by (via)

„V oka­mžiku, kdy jsem za­bo­řil ten skal­pel do před­loktí a pře­stal jsem být poután pra­vi­dly Sys­tému, jsem poprvé během pa­de­sáti let ml­ha­vého života po­cí­til sku­teč­nou svo­bodu.“

(po­vídka vznikla v dubnu 2008 jako rych­lovka během Svoja­nov­ského srazu)

M. seděl v soudní síni a vzpo­mí­nal na svého bratra, kte­rého semlel ab­surdní soudní aparát před dva­ceti sedmi lety. Nikdy ne­po­cho­pil, co jeho bratr udělal. Byl ob­vi­něn z váž­ného po­ru­šení pra­vi­del Sys­tému Svo­bodné re­pub­liky Fre­e­land a jeho pří­pa­dem se do­konce za­bý­valo ně­ko­lik Su­per­vi­zorů, což vždy zna­me­nalo velice těžké pro­vi­nění, které bylo bez vý­jimky tres­táno Ani­hi­lací. M. měl ruce spou­tané za zády a seděl na vysoké sto­ličce před ob­rov­skými ob­ra­zov­kami, ze kte­rých na něj shlí­žely ne­sku­tečné a hro­zivé tváře Su­per­vi­zorů. „Co řek­nete na svojí ob­ha­jobu.“ zeptal se ze zá­ři­vého panelu hro­zivý ob­li­čej Soudce. „Sám nevím, co jsem udělal,“ od­po­vě­děl M, za­tímco se krčil k kleci po­hledů a jasně bílého světla. „Žádám ob­ža­lo­va­ného, aby mluvil nahlas!“ za­hřměl jeden ze Su­per­vi­zorů a jeho slova se od­rá­žela od stěn.. M. už dávno věděl, že vý­slech a soud jsou jenom zby­tečné pro­cedury. Po­cho­pil, že o jeho osudu bylo roz­hod­nuto už před mnoha lety. Věděl to. Ně­ja­kou dobu byl ak­tivně sle­do­ván, opa­ko­vaně od­po­jo­ván od Sítě a poté, co u něj v bytě pro­běhlo ně­ko­lik na­mát­ko­vých do­mov­ních kon­t­rol, si koupil skal­pel a pro­na­jal byt číslo 19. „Občane, pro­je­vil jste snahu opus­tit Systém a Re­pub­liku!“ za­du­něl hlas jed­noho ze Su­per­vi­zorů. Když M. seděl před rychlo-soudem rychlo-exe­kucí, za­čí­nal uva­žo­vat o tom, že tváře Su­per­vi­zorů nejsou sku­tečné, že jsou to jen di­gi­tální vi­zu­a­li­zace umělé in­te­li­gence, která řídí celou Svo­bod­nou re­pub­liku.

„Tohle je razie! Ani hnout! Byl jste ob­vi­něn z po­ru­šení pra­vi­del sytému. Jste zatčen a nemáte právo se hájit.“ Do pokoje vtrhlo pat­náct po­li­cistů zá­sa­ho­vých jed­no­tek se zbra­němi v rukách – každý chrá­něn černým me­cha­nic­kým exos­ke­le­tem. Po­li­cejní jed­notky už ně­ko­lik minut sys­te­ma­ticky pro­če­sá­valy všechna patra staré sešlé uby­tovny blízko Hra­nice. Po­stu­po­valy byt po bytu, dveře po dve­řích. Nic jim ne­mohlo unik­nout. M. seděl na po­steli pokoje číslo 19, hladil svého ob­rov­ského na­šed­lého psa a čekal. „Má Atroxe!“ po­ko­jem se ozval me­cha­nický hlas po­li­cej­ního dů­stoj­níka. Ob­rov­ský pes se zvedl a jedním skokem pro­sko­čil napříč celou míst­ností až ke dveřím, po­va­lil prv­ního po­li­cistu a če­listmi vět­šími než lidská hlava pro­kousl exos­ke­let na jeho krku a pak tělo po­li­cisty od­ho­dil stra­nou.

Canis Ingens Horren­dus Pro­di­gi­o­sus běžně na­zý­vaný Atrox bylo gi­gan­tické ge­ne­ticky mo­di­fi­ko­vané ple­meno psa, kdysi vy­tvo­ře­ného pro po­li­cii a armádu ke hle­dání drog nebo osob, které se pro­ti­právně zba­vili Sen­zoru nebo se jinak pro­vi­nili proti pra­vi­dlům Sys­tému. Byli to více než dva a půl metru dlouzí, ne­sku­tečně silní psi, kteří žili přes pa­de­sát let a za celý svůj život byli věrní pouze je­di­nému člo­věku. Před čty­ři­ceti lety, kdy byly vy­na­le­zeny pa­chové sen­zory řádově cit­li­vější než psí čich a Atrox už nebyli vy­u­ží­váni ke svému pů­vod­nímu účelu, pře­stal platit zákaz vlast­nit tyto pe­kelné tvory a mohli se tak dostat k ně­ko­lika málo cho­va­te­lům, kteří chtěli vě­no­vat svůj čas a péči tomuto hro­zi­vému stvo­ření.

M. seděl na pro­stě­ra­dle po­kry­tém za­rud­lými skvr­nami. Kr­vá­cel na před­loktí, odkud si vyřízl Senzor, pomocí něhož už pa­de­sát let sle­do­vali jeho zdra­votní stav a přes­nou polohu ve Svo­bodné re­pub­lice. Kaž­dému občanu Re­pub­liky byl při na­ro­zení im­plan­to­ván Senzor a on měl za­ká­záno se tohoto Sen­zoru zbavit. Celý Fre­e­land byl pro­tkán sys­té­mem de­tek­torů a kamer, které, jak hlásil ofi­ci­ální názor vlády, do­hlí­žely na bez­peč­nost občanů. Každý krok kaž­dého občana byl ne­u­stále sle­do­ván a za­zna­me­ná­ván. Nikdo neměl důvod ne­dů­vě­řo­vat sys­tému, nikdo neměl právo se zbavit Sen­zoru a každý, kdo tak učinil se au­to­ma­ticky pro­vi­nil proti pra­vi­dlům Sys­tému a začal být pro­ná­sle­do­ván a pro­šet­řo­ván Su­per­vizí.

M-ův Atrox po­ra­zil dal­šího po­li­cistu na zem a ve zlomku vte­řiny mu utrhl nohu. Krev se roz­stříkla na chodbě před po­ko­jem číslo 19. Ostatní po­li­cisté se ve zmatku sna­žili vy­stře­lit ně­ko­lik dávek po zuřící bestii, ale Atrox vběhl zpátky do pokoje a zmizel v míst­nosti za M-ovými zády. Po­li­cisté stáli na místě zmra­zeni stra­chem a na­slou­chali. Až po chvíli obe­zřetně po­kra­čo­vali do míst­nosti. „Občane číslo 10-4701-1728-K, cí­le­vě­domě jste se zbavil Sen­zoru. Jste ob­vi­něn z po­ru­šení pra­vi­del Sys­tému. Máte právo ne­klást odpor a jít s námi.“ M. jenom zvedl zrak a una­veně na ně po­hlédl. Ve tváři byl bledý, držel si kr­vá­ce­jící zá­pěstí a mlčel. Atrox se vrátil. S vr­če­ním vyběhl ze zad­ního pokoje a vy­sko­čil dva metry do výšky po nej­bliž­ším po­li­cis­tovi. V letu se mu za­kousl do hlavy a při dopadu svým mo­hut­ným tělem pro­bou­ral zeď. Zá­sa­hové ko­mando teď už za­re­a­go­valo rychle a in­stink­tivně. Dva­náct zbraní me­cha­nicky za­mí­řilo a za­há­jilo hustou palbu do oblaku prachu a pa­da­jící omítky. Atrox se ještě otočil, snažil se vy­ra­zit po nej­bližší černé si­lu­etě a roz­pá­rat jí břicho, jeho veliké krvavé če­listi se chys­taly pro­ra­zit další exos­ke­let, ale do­ká­zal udělat jen ně­ko­lik kroků a byl roz­tr­hán na kusy zdr­cu­jící palbou z ruč­ních zbraní.

M. jenom str­nule seděl na po­steli, ne­pří­tomně se díval na tělo svého Atroxe a po­mys­lel si: „Teprve v oka­mžiku, kdy jsem za­bo­řil ten skal­pel do svého před­loktí a pře­stal jsem být poután pra­vi­dly Sys­tému, jsem, poprvé během pa­de­sáti let ml­ha­vého života, po­cí­til sku­teč­nou svo­bodu.“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz