k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Pojídači snů

28. 9. 2012 — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

Když jsem se stal No­si­te­lem, dělalo se mi zle z pří­valu nových pod­nětů, na které nebyl sta­věný mozek žád­ného ži­vo­čiš­ného druhu na Bledě Modré Tečce. Každý No­si­tel mohl obývat 2 těla sou­časně. Zá­ro­veň jsem seděl doma za po­čí­ta­čem a zá­ro­veň pro­ží­val chladné sví­tání v Paříži. Po­stupně jsem si zvykl – neu­ro­nová plas­ti­cita za­tekla do nových spár – ale pořád jsem jasně cítil syn­chro­ni­zační zpož­dění mezi dvěma po­lo­vi­nami vědomí.


V Paříži jsem byl proto, abych našel Jes­kyni – skle­pení plná výparů, které mohly prol­nout vědomí. Každý, kdo do nich vstou­pil, se mohl pře­nést do cizích snů – oku­pace neu­ro­nové pev­nosti, in­va­zivní vlny vědomí oli­zují útesy cizího ducha – jedině No­si­tel ne­po­tře­bo­val ne­přímé cesty – obešel se bez pro­střed­níků – slov, zvuků a obrazů – mohl ko­mu­ni­ko­vat na úrovni myš­le­nek – přímo na frek­venci neu­ro­no­vého kře­míku.

Sdí­lení na této úrovni, i když v mnohem menším mě­řítku, nebylo žádnou no­vin­kou. Ne­u­rální pro­pojky se už dlouho po­u­ží­valy ve zdra­vot­nic­tví, kdy doktor po krát­kou dobu po­tře­bo­val odezvu bez­vě­do­mého pa­ci­enta na zá­kladní smys­lové pod­něty.

Přesto byl pobyt v Jes­kyni zá­žit­kem, který člo­věku na­prosto změnil hod­noty. Vy­ku­chal z něj ego, zpo­chyb­nil identitu a uvrhl otázky na samou pod­statu vědomí a dů­le­ži­tost jeho kon­ti­nu­ity. Fun­go­valo to jako nová ne­po­znaná droga ke které se slé­tá­vají ex­pe­ri­men­tá­toři. A kvůli tomu byly Jes­kyně za­ká­zané. Mohli mezi nás na­sa­dit krysu, re­spek­tive jedno z vy­půj­če­ných těl, které sedělo vedle mě na ka­menné lavici, mohlo patřit Agen­tovi.

Agenti pro­vo­zo­va­tele jes­kyní han­livě ozna­čo­vali za „Pro­da­vače snů“, i když se sny daly běžně koupit už řadu let. Ob­cho­dem se syn­te­tic­kými sny jsme dobili první ba­ri­kádu me­ta­cir­ku­lár­ního neu­ro­no­vého in­že­nýr­ství, zlomu, kdy vědomá mysl přímo ma­ni­pu­luje sama sebe a mění nižší úrovně vlastní me­cha­niky a ob­razně řečeno pod­tr­hává ubrus pod ná­do­bím.

Pro­da­vači snů z Jes­kyní a No­si­telé nebyli jen oby­čej­nými ob­chod­níky se smysly. Šli dál, ně­ko­lik kroků napřed na cestě ke ko­lek­tivní in­te­li­genci. Viděli za ná­sle­du­jící vý­vo­jový stupeň člo­věka, chtěli vy­ma­nit lid­stvo z dě­si­vého ex­pe­ri­mentu, kdy je možné vlast­nit tech­no­lo­gii, která je novou ak­ce­le­ro­va­nou evo­lucí. Čle­nové všech ži­vo­čiš­ných druhů spolu vždycky sou­pe­řili o pře­žití, ale vý­sle­dek byl sdí­lený pro celý druh. Nikdo ne­vlast­nil evo­luční vývoj – myš­lenka sa­motná se vzpouzí zdra­vému rozumu – stejně jako kdyby někdo tvrdil, že mu patří vzduch. Pro­da­vači snů a No­si­telé viděli dál – do spo­leč­nosti, kde bude každá myš­lenka dobře známá a v pod­statě ne­u­ta­ji­telná – kdy bude možné vlast­nit tech­no­lo­gické ar­te­fakty, ale ne proces sa­motný.

Viděli ale ještě dál do světa, kde každá část celku je větší než celek sa­motný, kdy každý člověk zná celý in­ter­net, všechna data sítě má v mozku, ne v ně­ja­kém ex­ter­ním sys­tému, který za něj dělá du­ševní práci, ale ve své vlastní hlavě jako část vlastní mo­hutně roz­ší­řené ner­vové sou­stavy. Je scho­pen si všechny in­for­mace pa­ma­to­vat, zpra­co­vá­vat je, pře­mýš­let o nich a vy­vo­zo­vat z nich závěry. Takový člověk na in­ter­netu ne­hledá, ale roz­po­míná se. Stejně jako si člověk v hlavě vy­ba­vuje co dělal minulý týden, se mu v mysli ob­je­vují li­bo­volná fakta na­shro­máž­děná lid­stvem od po­čátku dějin. Po­cho­pi­telně si texty ne­vy­ba­vuje přesně na slovo a fotky do po­sled­ního pixelu, ale vzpo­míná si na kom­pri­mo­vané kon­cepty. Mysl ne­pra­cuje s řečí nebo s ob­ra­zem, ale s mnohem su­ro­věj­ším prou­dem sé­man­tic­kých kon­ceptů, ke kterým mohou být aso­ci­a­tivně při­po­jeny vi­zu­a­li­zace, které sami nejsou kon­krétní, ale zcela pa­ra­me­t­rické. Nikdo nikdy ne­vi­děl le­ta­dlo vy­ro­bené ze zlata, ale stačí, když ví jak vypadá le­ta­dlo a jak vypadá zlato a může tyhle dvě in­for­mace spojit do­hro­mady v nový vir­tu­a­li­zo­vaný kon­cept.

Není to žádný ex­terní systém, ex­terní stroj nebo umělá in­te­li­gence, která za nás in­for­mace pře­žvýká a pak nám vý­sle­dek jenom řekne, my jsme těmi stroji a proto ne­známe pouze vý­sle­dek, ale i celý proces uva­žo­vání, který nás k němu dovedl. A pro­tože my jsme těmi stroji, ne­hrozí nám, že se svou kon­stantní bi­o­lo­gic­kou in­te­li­gencí za­sta­ráme za ne­ko­nečně ex­pan­du­jící in­te­li­gencí Stroje.

Takový člověk je omni­po­tentní a omni­pre­zentní – je na všech mís­tech světa a ve všech oka­mži­cích his­to­rie zá­ro­veň a je vše­vě­doucí. Za za­vře­nými víčky vidí fo­to­gra­fie celé pla­nety, pro­lé­tává nad horami, městy, lesy, řekami – nad všemi místy na­jed­nou. In­ter­net se nám žene hla­vami jako nad­zvu­ková vichřice, všechny ve­řejné in­for­mace světa se nám ma­te­ri­a­li­zují v hlavě tak jak se v re­ál­ném čas mění na síti.

V ta­ko­vém světě vy­vstá­valy jenom dvě otázky:

  1. Když všichni lidé mají stejné in­for­mace (tedy na­prosto všechny), dojdou všichni ke stej­ným – tedy k těm nej­lep­ším možným zá­vě­rům a roz­hod­nu­tím?
  2. Jaký význam má sou­kromí?

Je sou­kromí v tomto světě ještě vůbec po­třeba? Nedal by nám tento svět tolik zna­lostí, moci, mož­ností a svo­body, že bychom se takové ma­lič­kosti rádi vzdali? Nestal by se z pojmu sou­kromí ana­chro­nis­mus? Cítíme prou­dění in­ter­netu, jako ne­u­tu­cha­jící vl­no­bití spo­leč­ného in­te­lektu, pří­valy zna­lostí, názorů a pocitů, které jsou samy vý­sled­kem dal­ších při­po­je­ných lidí. Ve vý­sledku tedy cítíme všechny ostatní – úplně kaž­dého oby­va­tele pla­nety Země, jsme jim in­timně blízko, na­prosto všem. Cítíme je pro­střed­nic­tvím proudu in­for­mací, který pu­b­li­kují do sítě. Kdyby někdo chtěl sou­kromí, nesměl by svoje sou­kromé pocity, zá­žitky, myš­lenky a in­te­li­genci pu­b­li­ko­vat nebo by se musel od­po­jit od sítě. Ale kdo by to dělal, když právě síť nám dává ta­ko­vou moc? Ne­zbývá pak už jenom jeden krok ke ko­lek­tivní in­te­li­genci?


PS: Všechny buňky, které tvoří naše těla, se během ně­ko­lika měsíců kom­pletně obmění, je tedy možné na­star­to­vat ak­ce­le­ro­va­nou evo­luci v rámci je­dince, kdy je každá nová ge­ne­race buněk mnohem lepší než ta před­chozí.

PS2: V bu­douc­nosti nebude místo pro státy nebo kor­po­race, ale jenom pro lid­stvo jako soubor pro­po­je­ných je­dinců. Všechny vyšší struk­tury moci ztratí význam i re­le­vanci a na­stane nějaká forma anar­chis­tické spo­leč­nosti. V sou­čas­nosti tomu na­svěd­čuje nástup P2P kul­tury (sle­dujte jméno Michel Bau­wens), která se pře­souvá z di­gi­tál­ního světa do hma­ta­telné re­a­lity.

Pokud se nám to ne­po­vede a chceme žít v re­a­litě ko­lek­tivní in­te­li­gence sítě jako svo­bodní lidé, musíme se zbavit státu a všech entit, které by tvr­dily, že jí síť „patří“ a můžou na ní ur­čo­vat pra­vi­dla. Musíme tyhle místa kon­cen­t­race moci rozbít a je to zcela zá­sadní, pro­tože kdo kon­t­ro­luje Síť, kon­t­ro­luje ko­mu­ni­kaci, myš­lenky a všechny při­po­jené je­dince.

PS3: Tématu se věnuje Se­ri­a­li­zace kon­ceptů

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz