k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Playback

9. 10. 2005 — k47 (♪)

Budík za­zvo­nil a od­star­to­val běh na trať dlou­hou 24 hodin.


Petr vy­stře­lil z po­stele, zběžně se oblékl, letmo se na­sní­dal, na­rychlo se umyl a utíkal na vlak.


Pavel měl dneska volno. Jenom se v po­steli pro­táhl a pak si zase lehl a válel se dál.


Monika za­klela, uml­čela budík a ro­ze­spale blou­dila po pokoji ve snaze nalézt ob­le­čení. Znovu za­klela a odešla na au­to­bus. V uličce za hos­po­dou prošla kolem ně­ko­lika pla­kátů, ale ne­vě­no­vala jim po­zor­nost.


Me­zi­tím Petr sprin­to­val po cestě na níž ještě zů­stá­val štěr­kový posyp od minulé zimy. Pro­běhl kolem skladu, ze kte­rého právě od­jíž­děl ná­kla­ďák na­lo­žený dráty, šrouby, ma­ti­cemi, řetězy a rzí. U ote­vře­ných vrat po­stá­val jemně opá­lený dělník s mo­hut­ným hrud­ní­kem a sil­nými pažemi slo­že­nými na prsou. Byl ob­le­čen jen do mon­té­rek, ale spíš než uta­ha­ného pra­canta, který si může být jist jedině tím, že ho začnou bolet záda, při­po­mí­nal pro­to­typ ne­ú­nav­ného stroje zro­ze­ného z oleje a ozu­be­ných kol. Ohlédl se za sebe do útrob skladu. Při každém pohybu na něm hrály svaly a slunce se od­rá­želo v kap­kách potu, je­di­ném po­zůstatku tvrdé práce.

Ve chvíli kdy Petr kolem něj pro­bí­hal, za­sle­chl ze skaldu frag­ment hovoru, větu vy­tr­že­nou z kon­textu: „Vždycky mě za­jí­malo, co se skrývá pod vy­le­pe­nými pla­káty.“ Chvíli mu zněla v uších, ale pak všechno nechal za sebou a běžel dál. Ná­draží před ním po­vstalo ve velké průrvě mezi sta­rými domy. Zrych­lo­val. Ze za­táčky se vy­ří­til vlak. Zrych­lil ještě trochu a už ne­cí­til nohy. Vlak se za­sta­vil. Petr v duchu od­po­čí­tá­val vte­řiny a řítil se jako me­te­o­rit k ná­stu­pišti. Srazil jed­noho chlapa, ale ne­za­sta­vil se, na omluvy není čas. Po­slední metry, po­slední vte­řiny, téměř se ne­do­tý­kal země. Vlétl dovnitř a za ním se za­bouchly dveře.


Pavel zase usnul. Včera šel pozdě spát a teď se vůbec ne­chtěl pro­bu­dit. Za­bředl do snů.

Světlo se roz­sví­tilo a vy­hnalo stíny z koutů míst­nosti. Ote­vřel oči. Seděl v pokoji bez oken pod pros­tou žá­rov­kou za­vě­še­nou na drátu; zlehka se hou­pala, jen o pár mi­li­me­trů tam a zase zpátky. Ne­jistě se ohlédl za sebe a spat­řil dveře. Přišel k nim a zabral za kliku z chladné oceli. Od­ně­kud se ozvalo silné za­skří­pání, pak náraz ticha a před ním se roz­vi­nula rušná ulice le­mo­vaná prázd­nými chod­níky. Nalevo i na­pravo ubí­hala na­prosto rovně k ne­ko­nečnu, její vzdá­lené konce se ztrá­cely v lehkém oparu mlhy a smogu.

Prošel dveřmi a za­mí­řil podél kulis domů. Po sil­nici sviš­těla auta nad­zvu­ko­vou rych­lostí. Za oka­mžik do­ra­zil k pře­chodu bez se­ma­forů, je­di­nému pře­chodu na celé ulici. Na druhé straně stála Monika. Chtěla přejít, ale Pavla si ne­všimla. Roz­hlédla se a vy­šlápla na první bílou čáru. V ten oka­mžik se zprava se vy­ří­til au­to­bus. Ně­ko­lik mi­li­sekund, zlomek času a byl u ní. Ne­sta­čila udělat ani dva kroky a ocitla se pod koly vo­zi­dla.

Opona snů spadla a Pavel se pro­bu­dil. V rozích pokoje ještě do­zní­valy po­slední zbytky úz­kost­ného vý­křiku. Vy­hlédl z okna a někde směrem k městu tušil obří mra­kodrap v jehož nej­vyš­ších pa­t­rech se opí­její lout­ko­vo­diči a zvrací z oken dolů – směrem k zá­kla­dům, které jsou pod­ko­pá­vány děl­níky s pne­u­ma­tic­kými kla­divy. K tomu mra­kodrapu smě­řo­valy všechny cesty a právě tam uhá­něly soupravy vlaků, de­sítky au­to­busů, pod je­jichž koly umí­rali lidé a ně­ko­lik sa­ni­tek první a po­slední pomoci.

Všechny tyhle před­stavy mu vířily v hlavě spolu s oka­mži­kem, kdy Moniku srazil au­to­bus. Ner­vózně pře­chá­zel pod ho­di­nami v obý­váku, kousal se do rtů a stále si pře­hrá­val tu scénu tam i zpátky. Nebyl si jistý, zda do­o­pravdy spal nebo byl vzhůru a všechno, co viděl uvnitř své lebky, ne­do­ká­zal za­řa­dit do žádné z ko­lo­nek: vý­mysly, vzpo­mínky, před­tu­chy.

Tlukot svého srdce slyšel hla­si­těji než tikání ho­di­no­vého strojku na stěně.

Před­časně vy­ra­zil na cestu, na dlouho oče­ká­va­nou schůzku, za měkkým stínem viš­ňo­vého sadu a vůní ko­berce rudých květů, ale me­zi­tím na čele cítil drátky lout­ko­vo­dičů a stu­dený stín vrhaný mra­kodra­pem.


Petr me­zi­tím seděl ve vlaku a rám pro re­klamu uvnitř vagónu na­proti němu byl prázdný. Jen bílý čtve­rec po­krytý slabou vrst­vou prů­hled­ného plastu. Zavřel oči. „Jaký tam asi má být obraz?“ Vy­ba­vila se mu čer­no­bílá fo­to­gra­fie nej­rych­lejší parní lo­ko­mo­tivy na světě, stří­brné střely, která pře­kro­čila rych­lost 200 ki­lo­me­trů v hodině. Mohl by to být také obraz Do­ri­ana Graye, po­do­bizna, která stárne. Mohl by ukrý­vat si­lu­etu mra­kodrapu, rá­mo­vat člo­věka, po­rá­že­ného autem. Pla­káty, ano, mohly by tam být pla­káty, anebo mag­ne­tický kou­zel­ník.

„Cože, Mag­ne­tický kou­zel­ník?“ v duchu se po­di­vil se, kde vy­hra­bal tento výjev, kte­rému ne­ro­zu­měl.

Člověk málo rozumí jiným a o to méně pak sám sobě.

Za­hle­děl se do středu rámu a viděl tam vy­pra­věče, blesku­vzdorný blesk, lampy v mlze, ne­jas­nou hořící po­stavu a oblaka prachu.

Vlak vjel do tunelu, ve vagónu se ne­sví­tilo, prázdný re­klamní pro­stor zmizel ve tmě.


Pavel pro­chá­zel ulicí po­to­pe­nou v mlze pod řadou lamp a jejich svě­tel­ných kuželů. Všechno okolo na­pjatě mlčelo, ulicí se nesl jen Pavlův svižný krok.

Za­ne­dlouho se před ním zvedla k obloze obří krychle z betonu.


Ko­nečná sta­nice!


Dveře se ro­ze­vřely a začaly z útrob vlaku chrlit davy pra­cu­jí­cích do náručí olo­vě­ných clon mraků s pří­chutí sazí a dehtu a za­prá­še­ného ná­draží se sto pater vy­so­kou si­lu­e­tou kvádru z čer­ného mra­moru v dálce. Petr také vy­stou­pil a dav ho unášel napříč ná­dra­žím přes pod­chody, es­ka­lá­tory a obří haly, až ho vyvrhl na chod­níku před vstu­pem. Kousek od něj na pro­vi­zor­ním pódiu velice po­vě­domý muž zpíval, ale pohyb jeho rtů se ne­sho­do­val se slovy písně.

Zvedl se ze země a po­kra­čo­val v cestě. Na­jed­nou se ocitl před vi­nár­nou Mi­zerné hrozny. Nikdy o ní nesly­šel, ne­vě­děl, že se tam na­chází a ani ne­chtěl vstou­pit, přesto ne­o­do­lal a vešel. Uvnitř potkal pár ne­zná­mých tváří a číš­níka, od kte­rého se do­zvě­děl, že tu po­dá­vají vína z mo­to­ro­vých olejů a ne­zra­lých hroznů. Pak se napil zdej­šího nápoje a všiml si vy­pra­věče s dráty místo vlasů, ka­len­dáře z roku 2014 a obrazu s vý­je­vem me­te­o­ritu do­pa­da­jí­cího na ves­nici.

Od­lo­žil skle­nici a od­krá­čel pryč.


Oba vešli do budovy naráz, ale každý z jiné strany. Byla to prostá syrová stavba z betonu, při­po­mí­na­jící še­di­vou krychli s mnoha vchody, na­pě­cho­vaná tr­ha­vi­nami až po okraj. Prošli vcho­dem a praš­til je vlhký zápach sta­ve­niště, v nose ucí­tili šimrání střel­ného prachu a spat­řili pro­vazce drátů, které čekají, až někdo stiskne spoušť nebo otočí klíč­kem a pak pře­ne­sou signál k zá­pal­ným me­cha­nismům.

Kdyby měli někde strá­vit po­slední den světa, vy­brali by si právě tohle místo, ačkoli ještě ne­vě­děli co se skrývá za za­vře­nými dveřmi a na druhé straně vy­le­pe­ných pla­kátů.

Petr prošel prů­cho­dem, spat­řil ob­ra­zovku v níž ne­u­stále běžel záběr, jak auto poráží člo­věka a uva­žo­val, že by tu někde mohly být po­kladny.

Pavel prošel kolem po­kla­den a hlavou se mu pro­hnalo osobní auto a sra­zilo vy­bled­lou si­lu­etu.

Po­no­řili se do hlubin budovy. V te­le­vi­zích na stě­nách do­ne­ko­nečna běžela ob­ra­zová smyčka uka­zu­jící pád vy­so­kého mra­kodrapu ze smolně čer­ného leš­tě­ného mra­moru. Změnil se na mraky še­di­vého prachu, z nichž vy­stu­po­valy ne­u­r­čité po­stavy.

Skrz zdi k nim do­lé­hal hlas: „A pak se jeden plakát od­le­pil a odkryl za­mčené dveře. Klíč, který pa­so­val do zámku, jsem už roky nosil s sebou. Vstou­pil jsem do ne­ko­nečné chodby za zdí. Ze spod­ních pater pro­sa­ko­val dívčí pláč. Byl jsem vtažen dovnitř, srazil mě nízko nad zemí pro­lé­tá­va­jící me­te­o­rit. Prchal před mi­nu­lostí, ale místo toho se za­cyklil ve všed­ním tanci kolem mra­kodrapu…“

Oba sou­časně vstou­pili do roz­sáhlé haly vy­pl­něné řadami židlí za­ha­le­ných v prachu. U obou dveří sví­tily lam­pičky a tak se na oka­mžik spat­řili, přesto se usa­dili na opač­ných stra­nách hle­diště. Hodiny na stěně běžely po­zpátku. Prach ustou­pil a odkryl ně­ko­lik diváků ro­ze­se­tých v řadách židlí a tři děl­níky se sbí­ječ­kami, kteří roz­bí­jeli prosté be­to­nové je­viště vpředu.

Opona za jejich zády vzplála a od­kryla výhled na or­chestr. Byly tam všechny mys­li­telné ná­stroje: housle, kon­tra­basy, vi­o­lon­cella, kotle, tym­pány, flétny, harfy a ještě mnoho dal­ších. Avšak žádný hu­deb­ník z or­chestru se ne­do­tý­kal svého ná­stroje, všichni jen nečině po­se­dá­vali na žid­lič­kách a po­ku­řo­vali levné ci­ga­rety. Di­ri­gent ležel zády na zemi, jednu ruku pod hlavou a v druhé držel za­pá­le­nou ci­ga­retu.

Ačkoli hu­deb­níci neje­vili se­be­menší zájem o hraní, za chvíli se ozvala me­lo­die. Před­sta­vení začalo. Na pódium přišel uvaděč, od­kaš­lal si a spus­til: „Ví­tejte v klubu Pla­y­back, je­di­ném plně au­to­ma­ti­zo­va­ném klubu na světě, na ve­čer­ním před­sta­vení Fast bac­k­ward. A teď mi do­volte, abych uvítal vaše ob­lí­bené trio“. Jakmile dořekl, na scénu vtrhli zpě­váci – lidem po­dobní roboti v cylin­drech, každý z nich vysoký jako do­spělý muž. Potkat jed­noho z nich v šeru ulice, kdekdo by ho po­va­žo­val za sval­na­tého chla­píka. Přes­tože vy­pa­dali jako lidé, byli stvo­řeni z oceli, drátů, ozu­be­ných kol, pístů a kře­mí­ko­vých čipů.

Na je­višti si začali ladit hlasy, pře­chá­zeli z hlu­bo­kých tónů do vy­so­kých, nahlas, po­ti­chu. Na chvíli se zvuk z jejich hrdel zvrhl do ohlu­šu­jí­cího skří­potu a pak začali zpívat. Začala show. Od­ho­dili klo­bouky a od­star­to­vali ka­ba­retní vy­stou­pení svým pří­jem­ným troj­hla­sem, který zněl tak lidsky, že bylo až s po­di­vem, že vy­chá­zel z ne­ži­vých úst umělé by­tosti. „Nebo mají duši?“ Petr i Pavel se sebe ze­ptali téměř sou­časně.

Or­chestr sa­mo­čin­ných ná­strojů vy­rá­běl me­lo­die a ro­bo­tické trio tan­čilo a zpí­valo.

„Fan­tas­tické! Skvělé! Ne­sku­tečné!“ volali lidé z hle­diště za­tímco se po­lo­živí zpě­váci za po­tlesku kla­nili a od­chá­zeli.

Or­chestr ztišil. Na­stalo skoro úplné ticho, jen jediná osa­mo­cená flétna bez prstů a dechu živého člo­věka ro­ze­chví­vala vzduch křeh­kou me­lo­dií.

Ale pak se roz­pou­talo peklo. Celý soubor spus­til ohro­mu­jící sym­fo­nii, nej­větší hu­dební opus všech dob. A do roz­bou­ře­ného moře tónů se ze stropu spus­til ohnivý anděl na rameni jeřábu. Byla to temná si­lu­eta, které místo křídel ze zad šle­haly proudy pla­menů. Za­ha­lená do ohně pro­lé­tá­vala sálem, za­ne­chá­vala za sebou žár, roz­pa­lo­vala vzduch, stvo­řila výheň, vy­bu­do­vala peklo.

Na plátně za or­chestrem pro­bli­ká­valy ne­u­r­čité výjevy: zase ten mra­kodrap z čer­ného kamene; dráty, které vedou z nebe kolmo k zemi; to­várny obehnané ost­na­tým drátem; kamery, které do­hléd­nou hlou­běji, než jen na povrch věcí a muži s přís­ným vý­ra­zem, kteří po­stá­vají na všech rozích.

Nemělo smysl sle­do­vat tyto obrazy. To došlo Pe­t­rovi a Pav­lovi oka­mžitě. Byl to za­čá­tek, konec i průběh jed­noho pří­běhu. Pro­vazce drátů roz­ve­de­ných po budově se na­pjaly. Anděl na rameni jeřábu, nebo spíš děl­níci s kangem spus­tili smr­tící me­cha­nis­mus a za­há­jili smr­tel­nou křeč betonu. Od­kudsi z hlubin se ozvala první ex­ploze. Oba dva pro­běhli dveřmi nou­zo­vého vý­chodu. Ná­sle­do­vala série vý­buchů při níž ucí­tili, jak zá­klady sté­nají a stěny se třesou. Běželi chod­bou ob­lo­že­nou tr­ha­vi­nami a dráty, kte­rými prou­dil signál k roz­buškám. Na jednom konci chodby spat­řili temně modrou oblohu, za sebou sá­la­jící žár po­stu­pu­jí­cích ex­plozí. Utí­kali pryč a oheň jim sahal na paty. Další výbuch, ohromná rána. Část stavby se zhrou­tila. Vy­sko­čili ven a budova za nimi byla po­jí­dána pla­meny a měnila se v mračna prachu.

Si­lu­etu mra­kodrapu už ne­vi­děli, ale vlákna, která vedla do jejich paží a hlav a ovlá­dala jejich kroky tu byla stále.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz