k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Plačky nad Kalderonem (text grafické povídky)

27. 8. 2009 (před 10 lety) — k47 (♪)

Po­da­řilo se jim opus­tit Město.

Rok žili ve stra­chu z ira­ci­o­nál­ního pro­ná­sle­do­vání a pro­plé­tali se mrt­vými uli­cemi sutin za­tímco jim vichr hnal prach pod helmy.

Byli vojáky. Ne­vě­děli, jak se do­stali do Města, ale jakmile se pro­bu­dili a ucí­tili pach popela, pře­stá­vala exis­to­vat jejich mi­nu­lost.

Nebylo nic kromě Města.



„Musíme přežít, musíme se dostat ven a říct, co se tady děje.“

Na­ko­nec pře­ko­nali Ba­ri­éru – sa­mot­nou hra­nicí Města – a uvi­děli před sebou další ne­ko­nečné lány pekla plného roz­bo­ře­ných vesnic bez života roz­há­ze­ných po še­di­vém kraji sou­mraku. „Je tu někdo?“ zeptal se při­du­še­ným hlasem jakoby sám sebe jeden z nich. „Nic,“ od­po­vě­děl druhý, který od­po­slou­chá­val všechny frek­vence vy­sí­lačky. „Jenom šum.“

Stále cítili všu­dypří­tomný strach z Ne­pří­tele, pro­tože jim nad hla­vami pořád visel Da­moklův meč v podobě čer­ných he­li­kop­tér, které sou­stavně pro­če­sá­valy kraj, obr­ně­ných vo­zi­del, hlíd­ku­jí­cích na kři­žo­vat­kách prázd­ných silnic a těch ořích krá­če­jí­cích věcí. Ve vzpo­mín­kách na ně se třásla země pod nohama a prašné mra­kodrapy se se­sou­valy k zemi a roz­lé­taly se jako domky z karet ve větru.

„Budeme spát? Senzor mlčí.“ De­tek­tor pohybu předl jako prázdná gra­mo­fo­nová deska. „Dneska ne. Musíme se dostat co nejdál. Mám pocit, že nevědí, že už jsme pryč z pekla.“



Pro­táhli se trh­li­nou v Ba­ri­éře, plí­žili se su­ti­nami vy­bom­bar­do­va­ných to­vár­ních hal a peč­livě za­me­tali stopy, za­tímco se prů­zkumné vr­tu­l­níky sto­čily zpátky nad Město. Než se setmělo, došli do trav­na­tých rumišť, kde ve­ge­tace pomalu ví­tě­zila nad be­to­nem a me­t­ro­pole ztrá­cela svůj tís­nivý a str­nulý děs. Ale stále se za nimi proti vy­ha­sí­na­jí­címu slunci čer­nala sto­pa­t­rová si­lu­eta Ba­ri­éry.

Celý jeden rok se chtěli dostat z toho ne­vy­svět­li­tel­ného vězení obehna­ného masivní be­to­no­vou zdí, 52 týdnů se sna­žili pro­bo­jo­vat, pro­stří­let nebo pro­plí­žit ven a vy­ma­nit se ze smyčky, kterou kolem nich svíral Ne­pří­tel, mající podobu za­bi­jáků v čer­ných mas­kách, kteří krou­žili po Městě a vy­hle­dá­vali v uli­cích se skrý­va­jící pře­ži­vší. Nikdo se tam ne­chtěl dostat, ale přesto se to stá­valo. Ne­vě­děli proč a neměli ponětí, jak se tam ocitli a proč se stali štva­nou zvěří. Utí­kali celý rok, ně­ko­lik z nich ze­mřelo, ale přesto žádný z nich nikdy ne­vi­děl tvář Ne­pří­tele.

Ne­vi­děli jiné oběti, ne­vě­děli, zdali jsou ve Městě sami, až potom v na­šed­lých lou­kách ob­je­vili ná­hro­bek – ka­men­nou mohylu a prostý kříž na kterém bylo nožem vy­ře­záno jméno Kal­de­ron a pod tím slova: „Není nic kromě Města. Jsme vězni, kteří ne­mo­hou uprch­nou.“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz