k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Pitomá parodicá povídka

8. 2. 2004 — k47 (♪)

(Příběh, který má všechny tři „p“)

Část 1. – Znovu zro­zená

Jaro začalo brzy. Jen co přišly první závěje této zimy, hned za­sví­tilo slunce a roz­ta­vilo sníh. Letos začalo jaro moc brzy.

Radim Po­tocký, toho času stu­dent bůhví­čeho na vysoké škole bůhví­kde, se pro­chá­zel po hřbi­tově. Na­jed­nou přímo před ním z hrobu po­vstala zombie. Stál jako při­mra­žený, za­tímco ze sebe zombie skle­pá­vala zbytky hlíny. Jen co se na něj po­dí­vala, strach se roz­ply­nul v úžas a Radim pro­mlu­vil: „Babi? Co tady děláš?“

„Vyšla jsem si na vy­cházku,“ od­po­vě­děla Ra­di­mova zno­vuzro­zená ba­bička Jiřina. Na zombii vy­pa­dala docela hezky, asi tak na 18 let, na sobě měla při­lé­havé tričko a mi­ni­sukni – radost po­hle­dět.

„Ale ty tady ne­mů­žeš takhle po­bí­hat.“

„Proč? Pro­tože jsem mrtvá?“

„Ne. To proto, že vy­pa­dáš jako děvka.“

„Ále, ty taky na­dě­láš.“ Mávla rukou dávno ze­snulá žena a odešla kamsi pryč.

Část 2. – Pocta ces­tá­řům

Nebe vy­pa­dalo jako modré cosi a na tom čemsi ne­spo­čí­vala se­be­menší stopa po ja­kém­koli kazu ru­ší­cím blan­kyt­nou modř. (Pro ne­chá­pa­jící: nebe bylo bez mráčků – jako vy­me­tené.) Všechno se škva­řilo v letním vedru a to i přesto, že ka­len­dář cosi na­zna­čo­val o za­čátku jara. Asfalt tál a ne­hybný vzduch ne­po­sky­to­val žádné osvě­žení ko­lemjdou­cím.

Stejně ne­hos­tinné pro­středí ob­klo­po­valo i hrdinu zdej­šího pří­běhu – Ar­nolda J. Rych­lého, který na po­čátku le­toš­ního po­div­ného jara vy­ra­zil na kole za svojí novou holkou. Jme­no­vala se Ji­řinka a údajně jí bylo 16, ale vy­pa­dala na 18 let. Kdo ví kde je pravda. Jako vždy bude někde úplně jinde a všichni se při jejím hle­dání pe­kelně na­smějí.

Arnold jel dál a brodil se v těžkém, horkém, lep­ka­vém vzdu­chu. Jel pomalu a začal pro­pa­dat panice. Všechno ho zpo­ma­lo­valo, všechno se proti němu spiklo. Do­konce i sa­motná sil­nice. Jejímu as­faltu se v hr­bo­la­tosti na­prosto nic ne­vy­rov­nalo a kdyby v Gui­nessově knize re­kordů za­vedli ka­te­go­rii nej­hr­bo­la­tější sil­nice, právě ta po které jel, by se na dlou­hou dobu stala svě­to­vou jed­nič­kou. Díry a zá­platy na dírách ve sta­rých zá­pla­tách na sil­nici se před ním zdví­haly k nebi a pak zas padali do hlubin jako vlny roz­bou­ře­ného moře. Snaha vzdo­ro­vat vzdou­va­jí­cím se vlnám as­fal­tové řeky na tak ne­vy­ho­vu­jí­cím do­prav­ním pro­středku, jakým byl bicykl, se ne­mohla setkat s úspě­chem. Právě když se Arnold J. Rychlý pro­padl do jedné as­fal­tové doliny, uvě­do­mil si bez­na­děj­nost svého po­čí­nání. Zaťal zuby a snažil si vy­ba­vit něco hez­kého, aby ne­vní­mal si­tu­aci, která byla jed­no­značně za­u­jatá proti cyk­lis­tům.

První se mu v mysli ob­je­vila vzpo­mínka na konec po­lo­letí. Neměl sílu vzpo­mínku po­tla­čit a tak se mu mrcha začala v mozku rozpí­nat. Časem jí pod­lehl a tak trochu proti své vůli na světlo dne vy­ta­ho­val bo­les­tivé myš­lenky. Obraz dáv­ných dnů se vy­bar­vil a on jasně viděl svojí třídu sedící v la­vi­cích. Před nimi pó­zo­val jakýsi po­starší pro­fe­sor a vy­klá­dal srd­cervoucí pro­slovy. Třída pla­kala. Tady šlo patrně o tvůrčí in­venci a fan­ta­zii Ar­nolda – takhle to ne­mohlo být! Pro­slovy skon­čily, přešlo se k věci. Po­starší pro­fe­sor, vyřkl jeho jméno – Arnold J. Rychlý a bylo vy­ma­lo­váno. On, jako jeden z mála za celé po­lo­letí ne­za­meš­kal je­di­nou hodinu, ne­bo­žák. Dostal tedy ja­kousi po­chvalu za dobrou do­cházku a po­starší pro­fe­sor utrousil cosi o rautu a vlas­ti­věd­ném výletu na Kři­vo­klát po­řá­da­ném ře­di­tel­kou pro něj a další po­dobné chro­nické ne­záško­láky. Zpo­čátku si myslel, že se jedná o vtip, značně nejapný. Mýlil se. Za týden byl sku­tečně pozván na raut a Kři­vo­klát. Ne­chtělo se mu, ale tohle nesměl od­mít­nout; to by se mu potom ra­zantně zhor­šil pro­spěch. Zpo­čátku se úspěšně vy­mlou­val na cel­ko­vou mozko­vou derhi­to­ce­ri­týdu kom­bi­no­va­nou s po­kro­či­lým Cross-Biatec-Mar­tyho syn­dro­mem. Pak se pro­va­lilo, že žádná mozková derhi­to­ce­ri­týda ani Cross-Biatec-Mar­tyho syn­drom ne­e­xis­tuje. Jeho naděje se roz­padly jako do­me­ček z karet a musel tam přijít.

Ač se mu ne­chtělo, přišel. A vrhl se do ne­dě­si­věj­šího ko­lo­toče udá­lostí. Pak na­stalo ně­ko­li­ka­ho­di­nové za­tmění mysli, které při­krylo vzpo­mínky na ná­sle­du­jící udá­losti mi­lo­srd­ným za­po­mně­ním.

Sku­teč­nosti ho potom kdesi vy­vrhly a on ležel v bez­vě­domí ně­ko­lik hodin na tvrdém as­faltu. První náznak zlep­šení po­cí­til spolu s dotyky ne­známé krásky, která ho na­lezla ve zbě­do­va­ném stavu a sta­rala se o něj. Jen co ote­vřel oči, bez­hlavě se do ní za­mi­lo­val. Jme­no­vala se Ji­řinka.

A právě za touto krás­kou se snažil jet po vl­ni­tém as­faltu v horkém, mast­ném vzdu­chu, ale moc mu to nešlo.

Část 3. – Ne­pří­tel v pše­nici

Sil­nice před Ar­nol­dem se vzdou­vala do ještě vět­ších vln a čekala, až pohltí dal­šího cyk­listu, dal­šího z mnoha. Tohle už Arnold tušil dlou­hou dobu a hledal ja­kou­koli ces­tičku nebo pě­šinku ve­doucí pryč z hlavní cesty. Jednu docela malou a docela dost za­rostlou uviděl. Nemohl odolat a uhnul z bez­na­dějné as­faltky, tře­baže mu in­stinkt říkal cosi jiného, ale kdo by dneska u všech sva­tejch po­slou­chal něco jako in­stinkt.

Novou cestou v polích pro­jíž­děl po­ho­dl­něji a mnohem rych­leji. Dalo by se říct, že sviš­těl jako blesk, ale to by musel být ještě o ně­ja­kých ni­cot­ných 100 ki­lo­me­trů v hodině rych­lejší. Projel kolem statku, který, tře­baže mezi nimi není se­be­menší spo­jení, změní Ar­nol­dův život od zá­kladů.

Na tom statku kdysi žil jeden muž se svojí ro­di­nou. Ve své době všem říkal, že právě do jeho pše­nič­ného pole spadla ob­rov­ská bomba a ne­vy­buchla. Moc mu ne­vě­řili, ale on trval na svém. Nikomu nikdy ne­do­vo­lil svoje pole pro­hle­dá­vat a časem za­rostlo ple­ve­lem. Za ně­ko­lik let, se onen muž zá­hadně ztra­til i s celou svojí ro­di­nou. Kdekdo se zalekl a už nikdy se jeho pole ne­po­kou­šel pro­hle­dat, přece jenom, co kdyby tam do­o­pravdy něco bylo?

A právě na tohle pole přijel Arnold J. Rychlý. Nikdy o dáv­ných udá­los­tech nic nesly­šel, jel tedy rychle a klidně. V tom bomba vy­buchla a on za­hy­nul.

Část 4. – Znovu zro­zený

Po dlouhé době zas hmatem cítil věci kolem sebe. Ležel na dře­věné desce a všude kolem byla ne­ho­rázná tma. Po­ku­sil se pro­táh­nout, ale rukama na­ra­zil na dře­věné stěny. Jak se správně dovtí­pil, na­chá­zel se v dře­věné bedně. Chvíli pře­mýš­lel. Zvenku za­sle­chl hlasy. Chtěl za­vo­lat, ale ne­vě­děl jak se mluví. Ne­pa­ma­to­val si toho moc. Začal tedy klepat na dře­věné stěny. Chvíli nato usly­šel: „Rychle ho tam za­hrabte.“ Pak začaly na jeho bednu do­pa­dat kusy hlíny a on od­tu­šil o co jde.

Pět let poté spal, ale něco ho začalo tlačit. Pře­va­lil se na druhý bok a zase spo­ko­jeně pět let spal. Ale čekala ho další změna. Ač to ne­če­kal, ucítil dotyk čísi ruky. Po­hla­zení, vý­sa­kání ve vla­sech, se­vření jeho dlaně cizí rukou. Stisk sílil, až se pro­mě­nil v pevné ucho­pení. Osoba na druhé straně spo­je­ných rukou za­táhla a silou ho vy­ta­ho­vala z leže na nohy. Projel vrst­vou hlíny a stanul na vlast­ních nohou – po deseti letech. Jen co roz­le­pil oči uviděl svojí holku Ji­řinku, za kterou se po­kou­šel jet toho dne, co zemřel, jak ho drží za ruku a za­mi­lo­vaně se mu dívá do očí. Skle­pal ze sebe zbytky hlíny. Padli do obětí a ně­ko­lik minut tak se­tr­vali – v dlou­hém po­libku.

Jedna dů­chod­kyně, která celému vy­ta­žení z hrobu při­hlí­žela zne­chu­ceně za­hu­lá­kala: „Ty děvko! To ne­mů­žeš nechat chudáka ne­bož­tíka nechat spát v pokoji.“

Ale toho si Arnold J. Rychlý a jeho holka ne­vší­mali. Teď už oba dva byli zombie, vy­pa­dali úplně stejně jako před deseti lety. Oba dva vy­pa­dali stejně mladě a krásně i když jim bylo mnoho let a mnoho let leželi v hrobě mrtví.

Po chvíli, když už se pus­tili, pro­mlu­vil: „Ji­řinko, moc jsi mi chy­běla.“

„Ty mě taky Arnie.“

Pak se zas objali a se­tr­vali tak beze slova další chvíli.

Část 5. – Světlo na konci tunelu

Radim Po­tocký, toho času pro­fe­sor bůhví­čeho na vysoké škole bůhví­kde, se pro­chá­zel po hřbi­tově. Na­jed­nou uviděl před sebou dvě zombie, které stojí na hrobě, líbají se a ne­vě­nují mu ani špetku po­zor­nosti. Už ho to ani ne­pře­kva­pilo. Chvilku si je pro­hlí­žel a pak řekl: „Babi, můžeš mi las­kavě vy­svět­lit, proč se tady ob­jí­máš s úplně cizím chla­pem. To se nesmí, vztah mezi dvěma mrt­vými lidmi je ne­vkusný.“

„Ale ‘di ty.“

„Jak tě znám, tak toho chlapa ani trochu neznáš. Počkej, to je Arnie… Sakra chlape, ty už jsi taky na druhý straně. No tak si to sakra užij.“

„Nazdar Radime, doufám že nás teď omlu­víš.“

„Ale snad jo, pokud tedy ne­bu­dete rušit ostatní.“

Arnold si s Ji­řin­kou za­lehli do hrobu a ještě dlouho do noci se na něm vlnila hlína a ozý­valy se od­tam­tud zvuky rozkoše.

Radim Po­tocký se na to chvíli díval a pak si sám pro sebe řekl: „Pří­roda je mocná ča­ro­dějka.“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz