povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

8. 2. 2004

Pitomá parodicá povídka

       

(Příběh, který má všechny tři „p“)

Část 1. - Znovu zrozená

Jaro začalo brzy. Jen co přišly první závěje této zimy, hned zasvítilo slunce a roztavilo sníh. Letos začalo jaro moc brzy.

Radim Potocký, toho času student bůhvíčeho na vysoké škole bůhvíkde, se procházel po hřbitově. Najednou přímo před ním z hrobu povstala zombie. Stál jako přimražený, zatímco ze sebe zombie sklepávala zbytky hlíny. Jen co se na něj podívala, strach se rozplynul v úžas a Radim promluvil: „Babi? Co tady děláš?“

„Vyšla jsem si na vycházku,“ odpověděla Radimova znovuzrozená babička Jiřina. Na zombii vypadala docela hezky, asi tak na 18 let, na sobě měla přiléhavé tričko a minisukni - radost pohledět.

„Ale ty tady nemůžeš takhle pobíhat.“

„Proč? Protože jsem mrtvá?“

„Ne. To proto, že vypadáš jako děvka.“

„Ále, ty taky naděláš.“ Mávla rukou dávno zesnulá žena a odešla kamsi pryč.

Část 2. - Pocta cestářům

Nebe vypadalo jako modré cosi a na tom čemsi nespočívala sebemenší stopa po jakémkoli kazu rušícím blankytnou modř. (Pro nechápající: nebe bylo bez mráčků - jako vymetené.)

Všechno se škvařilo v letním vedru a to i přesto, že kalendář cosi naznačoval o začátku jara. Asfalt tál a nehybný vzduch neposkytoval žádné osvěžení kolemjdoucím.

Stejně nehostinné prostředí obklopovalo i hrdinu zdejšího příběhu – Arnolda J. Rychlého, který na počátku letošního podivného jara vyrazil na kole za svojí novou holkou. Jmenovala se Jiřinka a údajně jí bylo 16, ale vypadala na 18 let. Kdo ví kde je pravda. Jako vždy bude někde úplně jinde a všichni se při jejím hledání pekelně nasmějí.

Arnold jel dál a brodil se v těžkém, horkém, lepkavém vzduchu. Jel pomalu a začal propadat panice. Všechno ho zpomalovalo, všechno se proti němu spiklo. Dokonce i samotná silnice. Jejímu asfaltu se v hrbolatosti naprosto nic nevyrovnalo a kdyby v Guinessově knize rekordů zavedli kategorii nejhrbolatější silnice, právě ta po které jel, by se na dlouhou dobu stala světovou jedničkou. Díry a záplaty na dírách ve starých záplatách na silnici se před ním zdvíhaly k nebi a pak zas padali do hlubin jako vlny rozbouřeného moře. Snaha vzdorovat vzdouvajícím se vlnám asfaltové řeky na tak nevyhovujícím dopravním prostředku, jakým byl bicykl, se nemohla setkat s úspěchem. Právě když se Arnold J. Rychlý propadl do jedné asfaltové doliny, uvědomil si beznadějnost svého počínání. Zaťal zuby a snažil si vybavit něco hezkého, aby nevnímal situaci, která byla jednoznačně zaujatá proti cyklistům.

První se mu v mysli objevila vzpomínka na konec pololetí. Neměl sílu vzpomínku potlačit a tak se mu mrcha začala v mozku rozpínat. Časem jí podlehl a tak trochu proti své vůli na světlo dne vytahoval bolestivé myšlenky. Obraz dávných dnů se vybarvil a on jasně viděl svojí třídu sedící v lavicích. Před nimi pózoval jakýsi postarší profesor a vykládal srdcervoucí proslovy. Třída plakala. Tady šlo patrně o tvůrčí invenci a fantazii Arnolda – takhle to nemohlo být! Proslovy skončily, přešlo se k věci. Postarší profesor, vyřkl jeho jméno – Arnold J. Rychlý a bylo vymalováno. On, jako jeden z mála za celé pololetí nezameškal jedinou hodinu, nebožák. Dostal tedy jakousi pochvalu za dobrou docházku a postarší profesor utrousil cosi o rautu a vlastivědném výletu na Křivoklát pořádaném ředitelkou pro něj a další podobné chronické nezáškoláky. Zpočátku si myslel, že se jedná o vtip, značně nejapný. Mýlil se. Za týden byl skutečně pozván na raut a Křivoklát. Nechtělo se mu, ale tohle nesměl odmítnout; to by se mu potom razantně zhoršil prospěch. Zpočátku se úspěšně vymlouval na celkovou mozkovou derhitoceritýdu kombinovanou s pokročilým Cross-Biatec-Martyho syndromem. Pak se provalilo, že žádná mozková derhitoceritýda ani Cross-Biatec-Martyho syndrom neexistuje. Jeho naděje se rozpadly jako domeček z karet a musel tam přijít.

Ač se mu nechtělo, přišel. A vrhl se do neděsivějšího kolotoče událostí. Pak nastalo několikahodinové zatmění mysli, které přikrylo vzpomínky na následující události milosrdným zapomněním.

Skutečnosti ho potom kdesi vyvrhly a on ležel v bezvědomí několik hodin na tvrdém asfaltu. První náznak zlepšení pocítil spolu s dotyky neznámé krásky, která ho nalezla ve zbědovaném stavu a starala se o něj. Jen co otevřel oči, bezhlavě se do ní zamiloval. Jmenovala se Jiřinka.

A právě za touto kráskou se snažil jet po vlnitém asfaltu v horkém, mastném vzduchu, ale moc mu to nešlo.

Část 3. - Nepřítel v pšenici

Silnice před Arnoldem se vzdouvala do ještě větších vln a čekala, až pohltí dalšího cyklistu, dalšího z mnoha. Tohle už Arnold tušil dlouhou dobu a hledal jakoukoli cestičku nebo pěšinku vedoucí pryč z hlavní cesty. Jednu docela malou a docela dost zarostlou uviděl. Nemohl odolat a uhnul z beznadějné asfaltky, třebaže mu instinkt říkal cosi jiného, ale kdo by dneska u všech svatejch poslouchal něco jako instinkt.

Novou cestou v polích projížděl pohodlněji a mnohem rychleji. Dalo by se říct, že svištěl jako blesk, ale to by musel být ještě o nějakých nicotných 100 kilometrů v hodině rychlejší. Projel kolem statku, který, třebaže mezi nimi není sebemenší spojení, změní Arnoldův život od základů.

Na tom statku kdysi žil jeden muž se svojí rodinou. Ve své době všem říkal, že právě do jeho pšeničného pole spadla obrovská bomba a nevybuchla. Moc mu nevěřili, ale on trval na svém. Nikomu nikdy nedovolil svoje pole prohledávat a časem zarostlo plevelem. Za několik let, se onen muž záhadně ztratil i s celou svojí rodinou. Kdekdo se zalekl a už nikdy se jeho pole nepokoušel prohledat, přece jenom, co kdyby tam doopravdy něco bylo?

A právě na tohle pole přijel Arnold J. Rychlý. Nikdy o dávných událostech nic neslyšel, jel tedy rychle a klidně. V tom bomba vybuchla a on zahynul.

Část 4. - Znovu zrozený

Po dlouhé době zas hmatem cítil věci kolem sebe. Ležel na dřevěné desce a všude kolem byla nehorázná tma. Pokusil se protáhnout, ale rukama narazil na dřevěné stěny. Jak se správně dovtípil, nacházel se v dřevěné bedně. Chvíli přemýšlel. Zvenku zaslechl hlasy. Chtěl zavolat, ale nevěděl jak se mluví. Nepamatoval si toho moc. Začal tedy klepat na dřevěné stěny. Chvíli nato uslyšel: „Rychle ho tam zahrabte.“ Pak začaly na jeho bednu dopadat kusy hlíny a on odtušil o co jde.

Pět let poté spal, ale něco ho začalo tlačit. Převalil se na druhý bok a zase spokojeně pět let spal. Ale čekala ho další změna. Ač to nečekal, ucítil dotyk čísi ruky. Pohlazení, výsakání ve vlasech, sevření jeho dlaně cizí rukou. Stisk sílil, až se proměnil v pevné uchopení. Osoba na druhé straně spojených rukou zatáhla a silou ho vytahovala z leže na nohy. Projel vrstvou hlíny a stanul na vlastních nohou – po deseti letech. Jen co rozlepil oči uviděl svojí holku Jiřinku, za kterou se pokoušel jet toho dne, co zemřel, jak ho drží za ruku a zamilovaně se mu dívá do očí. Sklepal ze sebe zbytky hlíny. Padli do obětí a několik minut tak setrvali – v dlouhém polibku.

Jedna důchodkyně, která celému vytažení z hrobu přihlížela znechuceně zahulákala: „Ty děvko! To nemůžeš nechat chudáka nebožtíka nechat spát v pokoji.“

Ale toho si Arnold J. Rychlý a jeho holka nevšímali. Teď už oba dva byli zombie, vypadali úplně stejně jako před deseti lety. Oba dva vypadali stejně mladě a krásně i když jim bylo mnoho let a mnoho let leželi v hrobě mrtví.

Po chvíli, když už se pustili, promluvil: „Jiřinko, moc jsi mi chyběla.“

„Ty mě taky Arnie.“

Pak se zas objali a setrvali tak beze slova další chvíli.

Část 5. - Světlo na konci tunelu

Radim Potocký, toho času profesor bůhvíčeho na vysoké škole bůhvíkde, se procházel po hřbitově. Najednou uviděl před sebou dvě zombie, které stojí na hrobě, líbají se a nevěnují mu ani špetku pozornosti. Už ho to ani nepřekvapilo. Chvilku si je prohlížel a pak řekl: „Babi, můžeš mi laskavě vysvětlit, proč se tady objímáš s úplně cizím chlapem. To se nesmí, vztah mezi dvěma mrtvými lidmi je nevkusný.“

„Ale ‘di ty.“

„Jak tě znám, tak toho chlapa ani trochu neznáš. Počkej, to je Arnie... Sakra chlape, ty už jsi taky na druhý straně. No tak si to sakra užij.“

„Nazdar Radime, doufám že nás teď omluvíš.“

„Ale snad jo, pokud tedy nebudete rušit ostatní.“

Arnold si s Jiřinkou zalehli do hrobu a ještě dlouho do noci se na něm vlnila hlína a ozývaly se odtamtud zvuky rozkoše.

Radim Potocký se na to chvíli díval a pak si sám pro sebe řekl: „Příroda je mocná čarodějka.“


publikováno 8. 2. 2004

příbuzné články:
Zavíráme
Sedim na prdeli a čumim, kam ten svět spěj
Dvě krabice
Vyhořel výčep
Mýtus o běžci

sem odkazují:
#64
Seznam povídek