k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Parazit

22. 4. 2009 (aktualizováno 7. 6.) (před 10 lety) — k47 (♪)
zdroj CC by-nc-sa

Dvacet dva let jsem ležel bez pohybu v tom sklepě, kam mě hodili potom, co mi uře­zali ruce i nohy, oči pře­vá­zali ost­na­tým drátem, skal­pe­lem mi z lebky vy­dla­bali paměť a ne­chali mě kr­vá­cet na pod­laze toho vězení. Nemohl jsem dělat nic, jenom čekat až umřu.

###

„Co mám dělat? Co mám dělat?“ ptal se sám sebe pořád dokola Be­ze­jmenný, když stál na okraji stře­chy mra­kodrapu Carus Fe­ro­cia3 a cítil, jak pomalu ztrácí vědomí a rov­no­váhu.

Byl zrovna osle­pu­jící roz­pá­lený den ve ste­ril­ním vel­ko­městě, které tepalo bez­vad­ným rytmem v bílých a čer­ve­ných a oran­žo­vých be­to­no­vých ko­ri­do­rech5 , za­tímco stal­keři s fo­to­a­pa­ráty ve tvaru pušek po­stá­vali na ná­ro­žích, kou­řili a čekali na svůj čas.

Kle­paly se mu ruce a nehty si za­rý­val do spánků, aby si vy­ba­vil a hned zase za­po­mněl jed­not­livé kroky me­cha­nic­kého tance všed­ních dnů, ri­tu­álů de­tence a ak­ceptace, bez kte­rých nikdo nemůže dostat po­vo­lení k Exis­tenci. O toto po­vo­lení bylo nutno ne­ná­padně žádat každý den a bez něj nikdo nemohl žít ve vyš­ších pa­t­rech Me­t­ro­pole.

„Co mám dělat? Co mám kurva dělat?“ křičel si dovnitř hlavy, když padal vzdu­chem a zuřil a chtělo se mu plakat a řvát a za­bí­jet holýma rukama.

Vrrr, vrrr, vrrr. Na pod­laze za­vib­ro­val te­le­fon.

Karr se pro­bu­dil v le­do­vém pokoji s bo­lestí hlavy. Bylo po­ledne, ale přesto byl k smrti una­vený. Venku mrzlo.

„Bože,“ kvílel, když vstá­val a kvílel i poté, když seděl na be­to­nové židli, zíral do bě­lostné prázd­noty Sítě a čas vib­ro­val kolem něj. Praš­til pěstí do stolu, aby ho bolest pro­bu­dila z le­tar­gie. Ale nemohl udržet ote­vřené oči a šel si zase leh­nout.

Chodil spát v osm nebo v devět ráno, vstá­val pozdě od­po­ledne, ale přesto byl ne­u­stále una­vený a měl pocit, že se mu hlava ro­ze­skočí na kou­síčky. Každý den, každou minutu, každou vte­řinu měl hlavu jako střep, čekal až se něco stane a snil o útěku.

Pro­bu­dil se, až když se stmí­valo.


Kdysi dávno si psal deník, ale pak zjis­til, že jenom v cyklu opa­kuje stejná slova a stej­nými výrazy opi­suje rutinu a šeď a snaží se vy­kouz­lit snové zámky tam, kde není nic. Tohle všechno chtěl jednou pro vždy za­kon­čit větou: „Kam jenom bych chtěl…“, ale nikdy ne­do­ká­zal napsat po­slední slova. Dva­náct měsíců nechal tužku v klidu, ale pak na další stránku té ne­vy­haslé knihy zapsal slovo: „Úzkost.“

Ale to už psal v mra­zivé míst­nosti pod od­ha­le­nými krovy, kde byl ještě víc se­pa­ro­ván od tepu světa a kde mohl sám po­ti­chu pře­mýš­let.


Spo­leč­nost Me­t­ro­pole měla silně hi­e­rar­chi­zo­va­nou struk­turu, kdy každé nad­zemní patro mohla obývat jenom určitá sku­pina občanů a bylo za­ká­záno na­vště­vo­vat ja­ké­koli jiné vrstvy spo­leč­nosti. Je­di­ným po­vo­le­ným ko­mu­ni­kač­ním pro­střed­kem byl Soc-Net. Ko­mu­ni­kační a so­ci­ální roz­hraní zrovna tak reálné jako sám život, jak hlá­sily nápisy na zdech.

Be­ze­jmenný se někdy plížil vě­t­ra­cími šach­tami na stře­chy, aby se na­de­chl čer­stvého vzdu­chu a pak si lehl na roz­pá­lený beton a jenom ležel a opa­lo­val se. Věděl, že mu za to hrozí Ter­mi­nace, ale stejně tak velice dobře věděl, že na stře­chy nikdo ne­chodí.

Ležel tam a kolem hlavy se mu otá­čelo slunce.


Když Karr ote­vřel oči, bylo mu špatně. Chtěl vy­zvra­cet a vy­kaš­lat vlastní duši, když si vzpo­mněl, jak před ně­ko­lika měsíci spálil pa­de­sát krabic na­pě­cho­va­ných jeho vlastní mi­nu­lostí. Všechno, co mu při­po­mí­nalo dobu od dět­ství až po věci z mi­nu­lého roku, polil ben­zí­nem, škrtl sirkou a hned odešel, aby se ne­mu­sel dívat na ten hustý černý kouř, ve který se změ­nily jeho vzpo­mínky. Chtěl za sebou za­hla­dit stopy.

„Nikdo nemusí vědět, že jsem kdy exis­to­val. Nikomu to nebude chybět.“


„Tebe si ne­pa­ma­tuji!“

„Mě si nikdo ne­pa­ma­tuje. Jsem pa­ra­zit na tváři světa. Tak trochu blázen a ne­ú­spěšný se­be­vrah,“ řekl a napil se koktejlu z ver­mutu.

Čas se za­sta­vil, stejně jako se za­staví vlnění na ryb­níku který náhle za­mrzne. Seděl mezi le­do­vými po­sta­vami s ji­no­vat­kou v očích, po­dí­val se na ho­dinky a odešel.

Potom zase seděl ve svém le­do­vém krá­lov­ství ve­sta­vě­ném do půdy, skří­pal zuby a stále dokola si opa­ko­val: „Nic se ne­stalo. Nic se ne­stalo. Nic se ne­stalo po tisíc let.“

Zavřel oči a vší silou praš­til hlavou o stěnu. Po­dí­val se do zr­ca­dla a krev mu sté­kala po čele, po nose a po spán­cích. Ma­látně se usmál a pak ztra­til vědomí.


„Jsem jenom pa­ra­zit na tváři boží,“ říkal Be­ze­jmenný, když si dával po­sled­ních dva­náct panáků s každým apoš­to­lem zvlášť a pak jed­noho dvo­ji­tého se sa­mot­ným Je­ží­šem, který ho udal.

„Tak se zvedej!“

„Počkej ještě chvíli,“ velká černá zbraň ve tvaru pyje, se nad ním tyčila jako ostří gi­lo­tiny. „Ka­ma­ráde.“ Těžce polkl.

„Nemáme čas. Nejsi tady je­di­nej a za tebou čeká pěkně dlouhá fronta.“


Potom, co se pro­bu­dil do le­do­vého světa a měl za­schlou krev na rtech, sfoukl prach z deníku a na další volnou stránku napsal:

„V tom oka­mžiku mi ko­nečně při­pa­dalo, že se něco děje, že jsem se na půl vte­řiny vy­smýkl z oprátky ste­re­o­typu. Ožil jsem a vzá­pětí zase umřel.“

Ale to už bylo dávno a jemu se dělalo zle jenom při po­myš­lení na pro­past času a pro­storu, která ho teď od­dě­luje.


Jed­noho dne Be­ze­jmenný vůbec ne­o­te­vřel oči. „Vstát, do­prava, dveře, za­to­čit doleva. Další dveře. Za­mknout. Dva­náct kroků a pak schody,“ říkal si sám pro sebe. „Čty­ři­cet tři kroků, doleva, rovně, sto pa­de­sát čtyři kroků, do­prava, podél stěny…“

Ne­mu­sel se dívat, ne­po­tře­bo­val zrak, aby se po­hy­bo­val po tra­jek­to­ri­ích spo­le­čen­ských ri­tu­álů a rutiny.

„Jsem jenom jenom zr­níčko prachu v bez­chyb­ném sou­kolí světa a nejsem tady po­třeba.“


Bar na­jed­nou zel prázd­no­tou, jako kdyby z něj někdo vy­pum­po­val veš­kerý pro­stor. Hlasy a hudba byla tichá, vzdá­lená a linula se míst­ností jako stužka.

„Milý člověk.“

„Jo, milej a za­tra­ceně zvláštní člověk,“ říkal vysoký mladý muž s koň­skou hlavou, který jednou rukou ob­jí­mal slečnu a spo­lečně se dívali na ba­ri­kády tmy do kte­rých se pro­pa­dala jedna si­lu­eta za druhou. „Vždycky byl po­di­vu­hod­nej. Svým způ­so­bem. Na středí byl docela chyt­rej, ale uza­vře­nej a míval de­prese jako trám. Někdy pár dnů chyběl a pak nám říkal, že se nemohl pře­ko­nat, aby vůbec vstal z po­stele. Vždycky na něm bylo něco zne­klid­ňu­jí­cího.“


Karr stu­do­val školu, která ho už dávno pře­stala za­jí­mat a ztra­til veš­ke­rou mo­ti­vaci a už se ani ne­sna­žil dostat se dál. Ale přesto tam ze se­tr­vač­nosti chodil a v hlavě mu zněla jediná struna: „Přežít.“ Každé ráno, co se pro­bu­dil zvra­cel jenom z po­myš­lení na další šedivý den ne­schop­nosti. Zdál se mu krásný sen, kdy byl volný a mohl dělat cokoli. Ale pak se musel pro­bu­dit a na­ko­le­jit se do tra­jek­to­rie dal­šího prázd­ného ri­tu­álu. Na stole měl ně­ko­lik ne­do­čte­ných knih, kte­rýma se pro­kou­sá­val v noci, když začal pít, aby mohl usnout a čas pomalu ka­ra­me­li­zo­val a on cítil, že plave v po­ma­lém teplém moři a bortí se do knih a do spánku. A pak se mu zdál jeden z těch kou­zel­ných snů, ze kte­rých se budí do světa če­ka­jí­cích břitev a os­t­rého světla, kde každý pohyb bolí.

Vy­zvra­cel se na chodbě. Ne­do­běhl.


Neměl žádné ka­ma­rády, žádné přá­tele, rodinu, žádné známé tváře, nikoho, kdo by se na něj obden nebo prostě jednou za čas usmál, nebo škle­bil, nebo cokoli jiného. Všechny, které znal za­ne­chal daleko vzadu za opo­nami mlhy a opus­til tu po­tá­pě­jící se loď. Ne­chtěl, ale musel a pak se mu dělalo zle, když pro­plou­val dny, roky a sta­le­tími a svr­běla ho kůže a ža­lu­dek se mu pře­vra­cel a chtěl řvát a chtěl něco udělat a zhlu­boka dýchal, aby se uklid­nil.

Jenom pře­ží­val a ne­dě­lal nic.

Byl sám. Nikdy ne­za­žil lásku, byl vy­haslý, zkost­na­tělý a mrtvý, chy­cený v pasti a ne­vě­děl, jak z ní ven a tak se trávil den za dnem omam­nými jedy.

Chtěl trpět, pro­tože to pro něj bylo po­ho­dl­nější. Ne­tou­žil aby to někdo věděl, ne­chtěl soucit nebo po­ro­zu­mění od cizích. Chtěl jenom trpět a utopit se sám v sobě. Dát si ně­ko­lik jehel tranqu do srdce. A pak zmizet. Někam jinam, pryč.

„Nikdy jsem se ne­chtěl zabít, nikdy. Smrti se bojím. Jsem z ní za­tra­ceně po­sra­nej. Kurva.“ říkal sám sobě, když po půl­noci seděl ve své po­si­lovně v pod­kroví. Spal tři hodiny denně, usínal v ná­hod­nou dobu a někdy ne­vi­děl slunce celé dny.


Sirény. Me­t­ro­polí se nesl řev sirén, ale Be­ze­jmenný je skoro nesly­šel. Seděl u za­prá­še­ného stolku v nej­vyš­ším patře věže v kom­plexu Air Ex­change4 . Před ním se ve stínu a světlu okna lesklo ně­ko­lik lahví bur­bonu a čtyři kra­bičky prášků.

„Chtěl bych zmizet,“ říkal ve stavu, kdy si ne­při­pa­dal jako člověk, ve chvíli, kdy plaval v ole­jo­vi­tém moři rop­ných skvrn, v pro­storu ne­hos­tin­ného vakua a maso se mu v těle za­čí­nalo škubat a vy­tr­há­vat z těla. „Chtěl bych zmizet. Jednou pro­vždy. Někam utéct…“ Hlava se mu roz­bila jako skle­něná nádoba na zá­plavu blyš­ti­vých střepů a ostré zvuky mu roz­ře­zaly ža­lu­dek a srdce. Vy­kaš­lával krev a zvra­cel.

Pak ko­nečně ote­vřel oči a na­pa­dal mu do nich prach.

Ležel na po­steli jako str­nulá mumie a mrzl. Roz­hlí­žel se očima a ne­hý­bal hlavou, jako kdyby měl tělo v obřím svě­ráku, který ho dusí. Ležel bez hnutí dal­ších šest­náct hodin a viděl, jak čas proudí kolem něj, jako vzduch kolem ae­ro­dy­na­mické střely.


Měl hlad. Už ně­ko­lik dní skoro nic nejedl a lidé se ho při po­hledu na jeho bledou tvář ptali: „Není ti nic?“

„Jsem v po­řádku,“ od­po­ví­dal Karr ro­bo­ticky, ale věděl, že už nemůže více lhát.

Měl hlad i na roz­hraní večera a noci, kdy seděl na půdě, kterou pře­bu­do­val na po­si­lovnu, a zuřil a bláz­nil a šílel a pře­vra­cel se naruby a kr­vá­cel ze rtů a běhal po míst­nosti a vrážel hlavou do zdí a kvílel.

Ta míst­nost byla příliš malá, než aby se do ní vtěs­nala roz­pol­cená křídla jeho ší­len­ství.

Klepal se po celém těle, když zvedl sto­ki­lo­vou činku a když udělal stý shyb.

O půl­noci se zhrou­til a bez života ležel na ledové pod­laze a pot mu za­mr­zal na tváři a měnil se v zr­ca­dlo bílého světla míst­nosti, jejíž stěny be­ze­zbytku pokryl zá­řiv­kami.


Vrata to­várny se za­vřela.

„Nemůže nám utéct“

Be­ze­jmenný prchal. Hnal se in­dustri­ál­ním or­ga­nis­mem, dý­cha­jí­cím tvorem s mnoha te­pa­jí­cími srdci spa­lo­va­cích pecí a žílami vý­rob­ních linek.

„Uza­vřeli jsme budovu, ne­mů­žete utéct,“ řval do me­ga­fonu jeden z pro­ná­sle­do­va­telů. „Vzdejte se.“

„Nemůžu utéct. Nemůžu pryč.“ Toho se nejvíc bál. Be­ze­jmenný vy­třeš­til oči a, ještě v běhu, ztra­til nad svým tělem kon­t­rolu a svalil se na zem.


„Jsem pa­ra­zit,“ napsal Karr na první stránku nového deníku, pro­tože se příliš bál těch sta­rých klecí zhmot­ně­ných v re­pe­ti­tiv­ních slo­vech mi­nu­losti. „Jsem jenom zkur­ve­nej pa­ra­zit.“ Ne­vě­děl, co k tomu říct, ne­vě­děl, jak se vy­já­d­řit. „Chtěl bych zmizet. Chtěl bych se vy­pa­řit, pře­stat exis­to­vat tady a teď, utéct. Ano, chci utéct.“ Vždycky chtěl prch­nout, ale byl při­dr­žo­ván u země řetězy tra­dice a ne­ak­ti­vity. „Jak já bych chtěl jenom utéct,“ řekl si v duchu a jeho mysl a deník se pro­po­jily v jeden mo­no­li­tický celek.

A pak se pro­bu­dil.

„Co se děje? Jak jsme se… co…?“


„Ne­mů­žete utéct!“ znělo mu v hlavě, když se válel s shell shocko­vými kře­čemi v še­di­vém mun­důru ve vy­pol­stro­vané cele, kde z něj vy­sá­vali život a duši a naději a odvahu.

Byl uvěz­něn v jednom z tro­jice obřích De­tenč­ních In­sti­tucí, které se na­chá­zely v Tro­jměstí, které trvale bi­čo­val déšť. V pro­va­zech deště zeleně zářily neony a po­čí­taly čas: „17166 dnů a 18 hodin1 1“. Tehdy vznikl svět v zajetí bouře, která nikdy ne­skon­čila.


S uře­za­nými kon­če­ti­nami se po po­žár­ním scho­dišti vy­škrá­bal na stře­chu a roz­hlí­žel se kudy dál. Plazil se pomalu a každý pohyb mu způ­so­bo­val ve­li­kou bolest, jako kdyby se mu ze­vnitř ža­ludku za­pi­cho­valy jehly. Měl na těle mnoho jizev, do kte­rých se mu do­stá­vala in­fekce a stále byl bledý jako stěna.

Ale přece se mu po­da­řilo utéct z náruče smrti. Unikl přímo ze spa­lo­vací pece, kam ho po­ho­dili jako ne­po­třebný ma­te­riál, jako odpad, poté, co si na něm zlá­maly všechny skal­pely a vy­prázd­nily všechny in­jekce, roz­ře­zali na kou­síčky a pak naruby sešili. Celé dny ležel ve své kleci a sbíral sílu a odvahu na útěk a pak, když mu v mysli zněly struny ší­len­ství a stra­chu, hlavou pro­bou­ral zeď a utekl.

Ale vy­řízli mu jazyk, vy­tr­hali všechny vzpo­mínky z hlavy a uře­zali obě ruce i nohy.2

Pře­stal být člo­vě­kem, stal se zu­ří­cím mon­strem, červem, který je bez­branný, ale nikdy se ne­pře­stane snažit žít.


Po břiše se plazil nej­spod­něj­ším patrem Me­t­ro­pole, které bylo obý­vané jenom kry­sami a pře­mýš­lel, co teď zmůže. Co s ním teď bude dál.

Začal vy­kaš­lávat krev a jizvy měl roz­drá­sané od as­faltu. Měl hlad a chtělo se mu spát.

„Nemůžu nic.“

Stočil se v kar­to­nové kra­bici a zavřel oči.


„Nic, ne­cí­tím.“ Celé tělo ho bolelo a pálilo. Ležel na boku ve tmě za za­vře­nými víčky.

„Můžete se otočit na záda?“ ozval se zvenku uměle ze­sí­lený hlas, který mu roz­třásl lebku.

Snažil se. Nic. Ticho a tma.

„Můžete prosím…“

Ote­vřel oči a přál si, aby se to nikdy ne­stalo. Uviděl sku­teč­nost – zhmot­ně­nou noční můru. Měl uře­zané ruce i nohy, tělo poseté jizvami a ob­li­čej zni­čený. Bez­mocně ležel v be­to­nové míst­nosti a si­lu­ety za sklem na něj shlí­žely a očima do něj vrtaly a řezaly ho na kusy. Věděl, že se bude všechno opa­ko­vat.

„Co jste to se mnou pro­vedli? Co jste mi to udě­lali?!“ Křičel, třásl se a plakal. „Proč to muselo takhle skon­čit.“ Cukal se vzteky a po­slední vlákna svalů se na­pí­nala ší­len­stvím.

„Uklid­něte se. Jste příliš slabý. Musíte od­po­čí­vat.“

„Proč jste to udě­lali? Já přece ne­chtěl nic víc, než ně­ko­lik zkur­ve­nejch mo­mentů štěstí.“


  1. 17166 dnů a 18 hodin = 17166.75 = 47 * 365.25 tedy přesně 47 let
  2. Nana's every day life
  3. Ano­ma­lo­ca­ris de­t­ri­men­tum
  4. HL2
  5. Mirrors Edge
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz