povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

22. 4. 2009

Parazit

       
zdroj CC by-nc-sa

Dvacet dva let jsem ležel bez pohybu v tom sklepě, kam mě hodili potom, co mi uřezali ruce i nohy, oči převázali ostnatým drátem, skalpelem mi z lebky vydlabali paměť a nechali mě krvácet na podlaze toho vězení. Nemohl jsem dělat nic, jenom čekat až umřu.

###

"Co mám dělat? Co mám dělat?" ptal se sám sebe pořád dokola Bezejmenný, když stál na okraji střechy mrakodrapu Carus Ferocia3 a cítil, jak pomalu ztrácí vědomí a rovnováhu.

Byl zrovna oslepující rozpálený den ve sterilním velkoměstě, které tepalo bezvadným rytmem v bílých a červených a oranžových betonových koridorech5, zatímco stalkeři s fotoaparáty ve tvaru pušek postávali na nárožích, kouřili a čekali na svůj čas.

Klepaly se mu ruce a nehty si zarýval do spánků, aby si vybavil a hned zase zapomněl jednotlivé kroky mechanického tance všedních dnů, rituálů detence a akceptace, bez kterých nikdo nemůže dostat povolení k Existenci. O toto povolení bylo nutno nenápadně žádat každý den a bez něj nikdo nemohl žít ve vyšších patrech Metropole.

"Co mám dělat? Co mám kurva dělat?" křičel si dovnitř hlavy, když padal vzduchem a zuřil a chtělo se mu plakat a řvát a zabíjet holýma rukama.

Vrrr, vrrr, vrrr. Na podlaze zavibroval telefon.

Karr se probudil v ledovém pokoji s bolestí hlavy. Bylo poledne, ale přesto byl k smrti unavený. Venku mrzlo.

"Bože," kvílel, když vstával a kvílel i poté, když seděl na betonové židli, zíral do bělostné prázdnoty Sítě a čas vibroval kolem něj. Praštil pěstí do stolu, aby ho bolest probudila z letargie. Ale nemohl udržet otevřené oči a šel si zase lehnout.

Chodil spát v osm nebo v devět ráno, vstával pozdě odpoledne, ale přesto byl neustále unavený a měl pocit, že se mu hlava rozeskočí na kousíčky. Každý den, každou minutu, každou vteřinu měl hlavu jako střep, čekal až se něco stane a snil o útěku.

Probudil se, až když se stmívalo.


Kdysi dávno si psal deník, ale pak zjistil, že jenom v cyklu opakuje stejná slova a stejnými výrazy opisuje rutinu a šeď a snaží se vykouzlit snové zámky tam, kde není nic. Tohle všechno chtěl jednou pro vždy zakončit větou: "Kam jenom bych chtěl...", ale nikdy nedokázal napsat poslední slova. Dvanáct měsíců nechal tužku v klidu, ale pak na další stránku té nevyhaslé knihy zapsal slovo: "Úzkost."

Ale to už psal v mrazivé místnosti pod odhalenými krovy, kde byl ještě víc separován od tepu světa a kde mohl sám potichu přemýšlet.


Společnost Metropole měla silně hierarchizovanou strukturu, kdy každé nadzemní patro mohla obývat jenom určitá skupina občanů a bylo zakázáno navštěvovat jakékoli jiné vrstvy společnosti. Jediným povoleným komunikačním prostředkem byl Soc-Net. Komunikační a sociální rozhraní zrovna tak reálné jako sám život, jak hlásily nápisy na zdech.

Bezejmenný se někdy plížil větracími šachtami na střechy, aby se nadechl čerstvého vzduchu a pak si lehl na rozpálený beton a jenom ležel a opaloval se. Věděl, že mu za to hrozí Terminace, ale stejně tak velice dobře věděl, že na střechy nikdo nechodí.

Ležel tam a kolem hlavy se mu otáčelo slunce.


Když Karr otevřel oči, bylo mu špatně. Chtěl vyzvracet a vykašlat vlastní duši, když si vzpomněl, jak před několika měsíci spálil padesát krabic napěchovaných jeho vlastní minulostí. Všechno, co mu připomínalo dobu od dětství až po věci z minulého roku, polil benzínem, škrtl sirkou a hned odešel, aby se nemusel dívat na ten hustý černý kouř, ve který se změnily jeho vzpomínky. Chtěl za sebou zahladit stopy.

"Nikdo nemusí vědět, že jsem kdy existoval. Nikomu to nebude chybět."


"Tebe si nepamatuji!"

"Mě si nikdo nepamatuje. Jsem parazit na tváři světa. Tak trochu blázen a neúspěšný sebevrah," řekl a napil se koktejlu z vermutu.

Čas se zastavil, stejně jako se zastaví vlnění na rybníku který náhle zamrzne. Seděl mezi ledovými postavami s jinovatkou v očích, podíval se na hodinky a odešel.

Potom zase seděl ve svém ledovém království vestavěném do půdy, skřípal zuby a stále dokola si opakoval: "Nic se nestalo. Nic se nestalo. Nic se nestalo po tisíc let."

Zavřel oči a vší silou praštil hlavou o stěnu. Podíval se do zrcadla a krev mu stékala po čele, po nose a po spáncích. Malátně se usmál a pak ztratil vědomí.


"Jsem jenom parazit na tváři boží," říkal Bezejmenný, když si dával posledních dvanáct panáků s každým apoštolem zvlášť a pak jednoho dvojitého se samotným Ježíšem, který ho udal.

"Tak se zvedej!"

"Počkej ještě chvíli," velká černá zbraň ve tvaru pyje, se nad ním tyčila jako ostří gilotiny. "Kamaráde." Těžce polkl.

"Nemáme čas. Nejsi tady jedinej a za tebou čeká pěkně dlouhá fronta."


Potom, co se probudil do ledového světa a měl zaschlou krev na rtech, sfoukl prach z deníku a na další volnou stránku napsal:

"V tom okamžiku mi konečně připadalo, že se něco děje, že jsem se na půl vteřiny vysmýkl z oprátky stereotypu. Ožil jsem a vzápětí zase umřel."

Ale to už bylo dávno a jemu se dělalo zle jenom při pomyšlení na propast času a prostoru, která ho teď odděluje.


Jednoho dne Bezejmenný vůbec neotevřel oči. "Vstát, doprava, dveře, zatočit doleva. Další dveře. Zamknout. Dvanáct kroků a pak schody," říkal si sám pro sebe. "Čtyřicet tři kroků, doleva, rovně, sto padesát čtyři kroků, doprava, podél stěny..."

Nemusel se dívat, nepotřeboval zrak, aby se pohyboval po trajektoriích společenských rituálů a rutiny.

"Jsem jenom jenom zrníčko prachu v bezchybném soukolí světa a nejsem tady potřeba."


Bar najednou zel prázdnotou, jako kdyby z něj někdo vypumpoval veškerý prostor. Hlasy a hudba byla tichá, vzdálená a linula se místností jako stužka.

"Milý člověk."

"Jo, milej a zatraceně zvláštní člověk," říkal vysoký mladý muž s koňskou hlavou, který jednou rukou objímal slečnu a společně se dívali na barikády tmy do kterých se propadala jedna silueta za druhou. "Vždycky byl podivuhodnej. Svým způsobem. Na středí byl docela chytrej, ale uzavřenej a míval deprese jako trám. Někdy pár dnů chyběl a pak nám říkal, že se nemohl překonat, aby vůbec vstal z postele. Vždycky na něm bylo něco zneklidňujícího."


Karr studoval školu, která ho už dávno přestala zajímat a ztratil veškerou motivaci a už se ani nesnažil dostat se dál. Ale přesto tam ze setrvačnosti chodil a v hlavě mu zněla jediná struna: "Přežít." Každé ráno, co se probudil zvracel jenom z pomyšlení na další šedivý den neschopnosti. Zdál se mu krásný sen, kdy byl volný a mohl dělat cokoli. Ale pak se musel probudit a nakolejit se do trajektorie dalšího prázdného rituálu. Na stole měl několik nedočtených knih, kterýma se prokousával v noci, když začal pít, aby mohl usnout a čas pomalu karamelizoval a on cítil, že plave v pomalém teplém moři a bortí se do knih a do spánku. A pak se mu zdál jeden z těch kouzelných snů, ze kterých se budí do světa čekajících břitev a ostrého světla, kde každý pohyb bolí.

Vyzvracel se na chodbě. Nedoběhl.


Neměl žádné kamarády, žádné přátele, rodinu, žádné známé tváře, nikoho, kdo by se na něj obden nebo prostě jednou za čas usmál, nebo šklebil, nebo cokoli jiného. Všechny, které znal zanechal daleko vzadu za oponami mlhy a opustil tu potápějící se loď. Nechtěl, ale musel a pak se mu dělalo zle, když proplouval dny, roky a staletími a svrběla ho kůže a žaludek se mu převracel a chtěl řvát a chtěl něco udělat a zhluboka dýchal, aby se uklidnil.

Jenom přežíval a nedělal nic.

Byl sám. Nikdy nezažil lásku, byl vyhaslý, zkostnatělý a mrtvý, chycený v pasti a nevěděl, jak z ní ven a tak se trávil den za dnem omamnými jedy.

Chtěl trpět, protože to pro něj bylo pohodlnější. Netoužil aby to někdo věděl, nechtěl soucit nebo porozumění od cizích. Chtěl jenom trpět a utopit se sám v sobě. Dát si několik jehel tranqu do srdce. A pak zmizet. Někam jinam, pryč.

"Nikdy jsem se nechtěl zabít, nikdy. Smrti se bojím. Jsem z ní zatraceně posranej. Kurva." říkal sám sobě, když po půlnoci seděl ve své posilovně v podkroví. Spal tři hodiny denně, usínal v náhodnou dobu a někdy neviděl slunce celé dny.


Sirény. Metropolí se nesl řev sirén, ale Bezejmenný je skoro neslyšel. Seděl u zaprášeného stolku v nejvyšším patře věže v komplexu Air Exchange4. Před ním se ve stínu a světlu okna lesklo několik lahví burbonu a čtyři krabičky prášků.

"Chtěl bych zmizet," říkal ve stavu, kdy si nepřipadal jako člověk, ve chvíli, kdy plaval v olejovitém moři ropných skvrn, v prostoru nehostinného vakua a maso se mu v těle začínalo škubat a vytrhávat z těla. "Chtěl bych zmizet. Jednou provždy. Někam utéct..." Hlava se mu rozbila jako skleněná nádoba na záplavu blyštivých střepů a ostré zvuky mu rozřezaly žaludek a srdce. Vykašlával krev a zvracel.

Pak konečně otevřel oči a napadal mu do nich prach.

Ležel na posteli jako strnulá mumie a mrzl. Rozhlížel se očima a nehýbal hlavou, jako kdyby měl tělo v obřím svěráku, který ho dusí. Ležel bez hnutí dalších šestnáct hodin a viděl, jak čas proudí kolem něj, jako vzduch kolem aerodynamické střely.


Měl hlad. Už několik dní skoro nic nejedl a lidé se ho při pohledu na jeho bledou tvář ptali: "Není ti nic?"

"Jsem v pořádku," odpovídal Karr roboticky, ale věděl, že už nemůže více lhát.

Měl hlad i na rozhraní večera a noci, kdy seděl na půdě, kterou přebudoval na posilovnu, a zuřil a bláznil a šílel a převracel se naruby a krvácel ze rtů a běhal po místnosti a vrážel hlavou do zdí a kvílel.

Ta místnost byla příliš malá, než aby se do ní vtěsnala rozpolcená křídla jeho šílenství.

Klepal se po celém těle, když zvedl stokilovou činku a když udělal stý shyb.

O půlnoci se zhroutil a bez života ležel na ledové podlaze a pot mu zamrzal na tváři a měnil se v zrcadlo bílého světla místnosti, jejíž stěny bezezbytku pokryl zářivkami.


Vrata továrny se zavřela.

"Nemůže nám utéct"

Bezejmenný prchal. Hnal se industriálním organismem, dýchajícím tvorem s mnoha tepajícími srdci spalovacích pecí a žílami výrobních linek.

"Uzavřeli jsme budovu, nemůžete utéct," řval do megafonu jeden z pronásledovatelů. "Vzdejte se."

"Nemůžu utéct. Nemůžu pryč." Toho se nejvíc bál. Bezejmenný vytřeštil oči a, ještě v běhu, ztratil nad svým tělem kontrolu a svalil se na zem.


"Jsem parazit," napsal Karr na první stránku nového deníku, protože se příliš bál těch starých klecí zhmotněných v repetitivních slovech minulosti. "Jsem jenom zkurvenej parazit." Nevěděl, co k tomu říct, nevěděl, jak se vyjádřit. "Chtěl bych zmizet. Chtěl bych se vypařit, přestat existovat tady a teď, utéct. Ano, chci utéct." Vždycky chtěl prchnout, ale byl přidržován u země řetězy tradice a neaktivity. "Jak já bych chtěl jenom utéct," řekl si v duchu a jeho mysl a deník se propojily v jeden monolitický celek.

A pak se probudil.

"Co se děje? Jak jsme se... co...?"


"Nemůžete utéct!" znělo mu v hlavě, když se válel s shell shockovými křečemi v šedivém mundůru ve vypolstrované cele, kde z něj vysávali život a duši a naději a odvahu.

Byl uvězněn v jednom z trojice obřích Detenčních Institucí, které se nacházely v Trojměstí, které trvale bičoval déšť. V provazech deště zeleně zářily neony a počítaly čas: "17166 dnů a 18 hodin1". Tehdy vznikl svět v zajetí bouře, která nikdy neskončila.


S uřezanými končetinami se po požárním schodišti vyškrábal na střechu a rozhlížel se kudy dál. Plazil se pomalu a každý pohyb mu způsoboval velikou bolest, jako kdyby se mu zevnitř žaludku zapichovaly jehly. Měl na těle mnoho jizev, do kterých se mu dostávala infekce a stále byl bledý jako stěna.

Ale přece se mu podařilo utéct z náruče smrti. Unikl přímo ze spalovací pece, kam ho pohodili jako nepotřebný materiál, jako odpad, poté, co si na něm zlámaly všechny skalpely a vyprázdnily všechny injekce, rozřezali na kousíčky a pak naruby sešili. Celé dny ležel ve své kleci a sbíral sílu a odvahu na útěk a pak, když mu v mysli zněly struny šílenství a strachu, hlavou proboural zeď a utekl.

Ale vyřízli mu jazyk, vytrhali všechny vzpomínky z hlavy a uřezali obě ruce i nohy. 2

Přestal být člověkem, stal se zuřícím monstrem, červem, který je bezbranný, ale nikdy se nepřestane snažit žít.


Po břiše se plazil nejspodnějším patrem Metropole, které bylo obývané jenom krysami a přemýšlel, co teď zmůže. Co s ním teď bude dál.

Začal vykašlávat krev a jizvy měl rozdrásané od asfaltu. Měl hlad a chtělo se mu spát.

"Nemůžu nic."

Stočil se v kartonové krabici a zavřel oči.


"Nic, necítím." Celé tělo ho bolelo a pálilo. Ležel na boku ve tmě za zavřenými víčky.

"Můžete se otočit na záda?" ozval se zvenku uměle zesílený hlas, který mu roztřásl lebku.

Snažil se. Nic. Ticho a tma.

"Můžete prosím..."

Otevřel oči a přál si, aby se to nikdy nestalo. Uviděl skutečnost - zhmotněnou noční můru. Měl uřezané ruce i nohy, tělo poseté jizvami a obličej zničený. Bezmocně ležel v betonové místnosti a siluety za sklem na něj shlížely a očima do něj vrtaly a řezaly ho na kusy. Věděl, že se bude všechno opakovat.

"Co jste to se mnou provedli? Co jste mi to udělali?!" Křičel, třásl se a plakal. "Proč to muselo takhle skončit." Cukal se vzteky a poslední vlákna svalů se napínala šílenstvím.

"Uklidněte se. Jste příliš slabý. Musíte odpočívat."

"Proč jste to udělali? Já přece nechtěl nic víc, než několik zkurvenejch momentů štěstí."


1) 17166 dnů a 18 hodin = 17166.75 = 47 * 365.25 tedy přesně 47 let
2) Nana's every day life
3) Anomalocaris detrimentum
4) HL2
5) Mirrors Edge


publikováno 22. 4. 2009

příbuzné články:
Nechtěl jsem nic víc, než několik zkurvenejch momentů štěstí
Sen
Dům polosyntetických hrůz
Neděle třináctého
Město #2

sem odkazují:
Parazit
Deprese + Rozjímání + Úpravy povídek + System shock 2
5 měsíců, 28 dnů, 6 hodin, 42 minut a 12 vteřin, čas na novou povídku
Digitální ticho
Můžete se otočit na záda?
Dny pojídání koláčů jsou u konce
Třináct let křičel do temnoty a nikdo se neozval
Seznam povídek