k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

P14

21. 1. 2010 — k47 (♪)
CC by (via)

Včera se něco muselo stát, tím jsem si byl jistý. Ale ani já, ani Peo jsme si nic ne­pa­ma­to­vali.

Pro­bu­dili jsme se v Peově pokoji, oba v jedné po­steli s dě­si­vou bo­lestí hlavy a svalů, tě­lesně ze­sláblí, mo­rálně na dně, na hra­nici ko­lapsu a s vy­ma­za­nou pamětí. Před­chozí den ne­e­xis­to­val. Přesto nám hla­vami slabě re­zo­no­valy ne­jasné vzpo­mínky jakoby vy­tva­ro­vané z mlhy, téměř jsme je viděli a měli pocit, že se jich můžeme i do­tknout, ale vzá­pětí se roz­ply­nuly. Nesly se nám hlavou, stejně jako se kra­ji­nou nese ozvěna vý­střelu z pušky, ale hrob vzpo­mí­nek v našich leb­kách byl zakryt těžkou mra­mo­ro­vou deskou.

Nic ne­dá­valo smysl.


„Po­tře­bu­jeme dávku svě­žího cy­nismu do žil: in­stantní kafe a vodu v ob­je­mo­vém poměru jedna ku jedné, žádný cukr, žádné mléko, dva­krát“ ob­jed­nal jsem v oka­mžiku, kdy jsme se přihnali do ka­várny.

„Ale to vás zabije,“ na­mí­tal číšník.

„Prav­dě­po­dobně ano a je jenom jediný způsob, jak to zjis­tit,“ od­vě­til jsem a gestem ho po­po­hnal.


Pohyb ustal a na­jed­nou jsme neměli o čem mluvit.

Byla neděle 15. dubna 2007 a my str­nule seděli v pro­slu­něné ven­kovní ka­várně od­po­led­ního města. Míchal jsem tu ne­bez­pečně silnou černou kávu a zni­čeně od­de­cho­val. Ne­do­ká­zal jsem víc, než sou­stře­dit pohled na krou­živý pohyb lžičky a v myš­len­kách se snažit pro­nik­nout do ato­mové struk­tury ko­feinu. Při­pa­dal jsem si, jako kdyby ze mě někdo roz­lá­mal na kousky, vysál ze mě veš­kerý život a pak mě dal le­pen­kou do­hro­mady. Hlava mi stále třeš­tila a toužil jsem po dávce ďá­bel­ského 1,3,7-tri­me­thy­lxan­thinu. Ne­u­stále jsem míchal kou­řící te­ku­tinu, jako kdyby na tom zá­vi­sel osud celého vesmíru. Míchal jsem a mlčel. Přesto jsem cítil, že musím Peovi něco říct, zbořit jemnou klenbu ticha a vy­ří­dit to. Ale bál jsem se na­ru­šit křehké mlčení – ten stav pří­měří, který mezi námi dvěma a mi­nu­lostí v ten oka­mžik pa­no­val.

Vzhlédl jsem a po­dí­val se na druhou stranu malého ku­la­tého sto­lečku, na tělo ne­mo­houcně zhrou­cené v židli, na mého ka­ma­ráda se svě­še­nými rameny, sklo­pe­ným po­hle­dem a čer­nými vlasy, které mu padaly do tváře. Ote­vřel jsem pusu, abych se ko­nečně nějak za­kousl do pro­blému, ale vyšly ze mě jen prázdné sla­biky a sin­gu­lární slova. Cítil jsem, že mu musím po­vě­dět tolik věcí a za­sy­pat ho otáz­kami, včetně té nej­dů­le­ži­tější: „Co se to vlastně děje?“ Ale ne­vě­děl jsem z jaké strany začít. A tak jsem jenom stočil pohled zpátky do vod­ního víru na kávové hla­dině a zaťal zuby. Na­jed­nou jsem si při­pa­dal, jako bych se bez­vládně houpal nohama za­vě­šený na rameni jeřábu.

Seděli jsme mlčky další minutu. Po ko­či­čích hla­vách na ná­městí pomalu pro­jelo auto.

Pak jsem se zkusil napít.

Aniž bych vzhlédl, dva­krát jsem si lokl nápoje z plodů Coffea ara­bica. Ži­vo­ta­bu­dič mi oka­mžitě zabodl dlouhé al­ka­loi­dové jehly přímo do mozku, srdce jednou za­bralo na­prázdno a pak zase začalo bít. Teprve potom jsem začal vnímat chuť a zjis­til, že žádná ne­e­xis­tuje a po jazyku válím jenom zka­pal­něný popel plný mi­to­tic­kých jedů. Pálilo mě hrdlo, hoř­kost se mi roz­lehla v ústech. Za­kuc­kal jsem se a vy­prskl černé krů­pěje.

Peo vzhlédl, ne­zna­telně se usmál, na­kr­čil obočí, koukl do svého hrnku a vypil jeden doušek. „Ujde.“ Po­ký­val hlavou.

Mezi při­du­še­ným kašlem a kře­čo­vi­tými záškuby, kdy jsem se snažil ne­vy­pliv­nout plíce, jsem ze sebe vy­sou­kal: „Po­tře­bu­jeme dort – cukr – jinak to ne­mů­žeme přežít.“

Ba­ri­éra opa­tr­ného ticha a úz­kost­ného mlčení padla.

Peo se na­rov­nal, po­ho­dlně se opřel, dal ruce za hlavu a za­sněně se za­dí­val na oblohu.

Čekali jsme, než nám při­ne­sou sladký ne­utra­li­zá­tor a já jsem se chtěl ptát a chtěl jsem mluvit o spoustě věcí a hlavně o vče­rejšku. Stále nám v hla­vách zů­stá­valy jizvy a šrámy a ne­vy­řčené otázky. Ale nebyl vhodný čas ani pří­le­ži­tost a tak jsme s Peem mlčeli a bylo nám dobře. Svět jako by se na­jed­nou za­sta­vil a čekal, co se bude dít dál. Nebe bylo modré, foukal lehký vánek, po ná­městí pro­chá­zelo ně­ko­lik málo lidí, slunce se od­rá­želo v gej­zí­rech kašny. Bylo idy­lické od­po­ledne a já chtěl, aby to tak zů­stalo na­po­řád. Avšak v té době jsem ani ve snu ne­tu­šil, jaké mraky mohou za­stí­nit oblohu v ná­sle­du­jí­cích mě­sí­cích.


Lžič­kou jsem nabral šle­hačku z vršku vel­kého dortu upro­střed stolu a přitom jsem ne­u­stále sle­do­val Pea, jako kdy­bych se ho pod­vě­domě ptal a on mi mi­mosmys­lově od­po­ví­dal – psi­o­nický pokec v plném proudu.

Měl na sobě vy­ta­hané še­do­černě pru­ho­vané triko, pod kterým člověk jasně tušil kon­tury jeho křeh­kého tělo. Nej­radši bych na něho na­le­pil ce­dulku Fragile, aby se mu nic ne­mohlo stát. Byl to konec konců jediný očitý svědek a spo­lu­vi­ník.

Uply­nula chvíle zmra­že­ného času a pak se od ve­d­lej­šího stolu ozval hurón­ský smích a s ele­gancí bul­do­zeru rozbil celou tu jemnou mo­zaiku klidu a pod­pra­hové ko­mu­ni­kace. Otočil jsem se tím směrem a tam seděl masivní bě­lo­vlasý muž s mo­hut­nými če­listmi a pl­no­vou­sem. V rukou měl knihu a řval u ní smíchy. Na­jed­nou za­mě­řil pohled k našemu stolku, po­dí­val se na mě, pak na Pea a za­mra­čil se. Za vte­řinu se mu roz­jely koutky a vesele pro­ho­dil: „Tohle je nějaký rande, nebo co? Sedíte tu vy dva he­zouni, žerete ně­ja­kej dort nebo co? To bych si snad mohl myslet, trochu to tak vypadá, že jo? Já už to­muhle světu moc ne­ro­zu­mím, jsem stará garda, ale dneska to nikomu snad nevadí. Nebo ne? To za nejch mladej let, když jsem byl ještě malá larva, to by možná bylo trochu jiný kafe, ale dneska. Proč ne?“

Nevím, co se potom stalo, jestli jsem zá­por­nou od­po­věď na jeho první otázku sku­tečně řekl nebo jsem si jí jenom přál vy­slo­vit, ale na­jed­nou seděl u našeho stolu, znal naše jména a něco nám vy­klá­dal.

„Dneska už nikomu na ničem ne­zá­leží. Možná je to jenom me­lan­cho­lie starců, ale dnešní svět je mnohem kru­tější, lidi jsou kru­tější. Nevím jestli za to může te­le­vize, po­čí­ta­čový hry nebo jestli je to jenom v nás a my se jenom míň kro­tíme,“ na chvíli se od­ml­čel a upadl do chmur­ných úvah. Ale vzá­pětí zvedl hlavu, po­dí­val se na nás a zeptal se: „Víte, co jsem slyšel? Dneska ráno tady ve městě našli dva­náct mrt­vejch psů, roz­se­ka­nejch na kusy, nej­spíš se­ky­rou. A to není všechno. Ně­ko­lik domů taky: roz­se­kaný ploty, okna, všechno zni­čený. Ně­ko­lik za­par­ko­va­nejch aut mělo vy­mlá­cený okna a roz­se­kaný kapoty, jedno do­konce za­pá­lili. Taková ne­lid­ská bru­ta­lita a ší­len­ství v tomhle ospa­lém městě. Kdo to mohl udělat? Kolik jich muselo být? Pět? Deset? Proč to udě­lali?“

Nikdo z nás ne­od­po­vě­děl. Jenom jsme se na něj mlčky dívali a mě ža­lu­dek sevřel divný pocit.

„Ale teď mě napadá, že jsem se ani ne­před­sta­vil. Vět­šina lidí mi říká jed­no­duše ten starej otrav­nej dědek, ale taky jsem známej jako He­im­dal. Sa­mo­zřejmě, že se tak nejme­nuju, ale je to celkem hezký skan­di­náv­ský jméno. Sa­mo­zřejmě mi ty­kejte, zdvo­ři­losti na tu chvíli nejsou třeba, skalde, Peo. Nicméně, viděl jsem spousty lidí ve spous­tech měst, ale vás dva jsem tady ještě ne­za­hlídl. Za­jí­mavý, zrovna vy dva, taková za­jí­mavá dvojka.“ Na chvíli se za­mys­lel a vy­pa­dal jako, kdyby lovil v paměti dávné vzpo­mínky po­kryté pra­chem nebo zrovna věštil osudy lid­stva. Pak zlehka bouchl do stolu a řekl: „Myslím, že jsem toho řekl až příliš. Rád bych si po­ke­cal trochu víc, ale čas tlačí,“ po­kle­pal si na ho­dinky a po­kra­čo­val ve vo­do­pádu slov: „Rag­narök se blíží a je třeba bejt při­pa­ve­nej. Stejně myslím, že se ještě ně­ko­li­krát po­tkáme. Takže nashle ka­ma­rádi.“

Oči se mu blýskaly když od­chá­zel a na tváři měl zase ne­u­vě­ři­telně široký úsměv bílých zubů.


„Kdo to byl?“ za­šep­tal Peo jenom, co jsme osa­měli.

„Nemám ponětí.“

Peo po­ký­val hlavou a pak dodal: „Myslím si, že toho řekl až dost.“

„Někdo se při­žene jako bouře a vy­sloví všechny pravdy, na které se jiní bojí už jenom po­mys­let a hned zase zmizí. A myslím, že jsme na právě ta­ko­vého člo­věka teď na­ra­zili,“ při­takal jsem a nemohl se zbavit div­ného pocitu v útro­bách.

Zase za­vládlo ne­jisté bez­časí. Ne­hlučné struny ticha se ro­ze­zněly pro­sto­rem. Z ná­městí při­chá­zel ne­po­střeh­nu­telný ševel města a teplý jarní vítr.


Peo od­lo­žil lžičku, líně se usmál a zeptal se: „A co teď?“

„Nevím. Je neděle, zítra máme školu a nemám nejmenší ponětí, co je v plánu,“ od­po­ví­dal jsem ne­sou­visle a opět jsem po­cí­til třeš­tění a bolest hlavy plné střepů. „Ale to už je teď jedno.“

„V pon­dělí máme přeci volno.“

Při­kývl jsem.

„Za chvíli končí se­mestr,“ řekl Peo. „Chtěl bych co nej­rych­leji udělat zkoušky a pak někam zmizet. Co ty na to? Někam zmi­zíme.“

„Zmizíme?“ zeptal jsem se a dával přitom důraz na po­slední sla­biku. „To myslíš jako my, jako my dva, jako my dva, kteří se v pod­statě ne­známe?“


Pea jsem od vidění znal víc než dva roky. Poprvé jsme se po­tkali, když jsem začal chodit na střední tady na Severu. Nikdy jsem s ním ne­pro­ho­dil víc než pár slov. Cho­dili jsme do stejné třídy, ale ne­stali jsme se ka­ma­rády. Byli jsme dva ci­zinci, kteří tráví ně­ko­lik hodin denně v jedné míst­nosti. Skon­čil školní rok a já pak začal stu­do­vat v Praze na FELu – Elek­tro­tech­nické fa­kultě ČVUT a na­jez­dil jsem vlakem tisíce ki­lo­me­trů ze Severu do ma­tičky Me­t­ro­po­lis. V prvním se­mestru, kdy jsme měli předem se­sta­vené roz­vrhy, jsem si všiml, že chodím s Peem do stej­ného kruhu. Na prvním cvi­čení jsem seděl v zadní řadě, snažil se na­rychlo dočíst stránku v knize, než cvi­čící do­končí do­cházku a všechno začne na­ostro a v tom jsem usly­šel známý hlas. Na­klo­nil jsem se, abych viděl přes záda ostat­ních a on tam byl – Peo.

Pre­zence se do­stala ke mně: „Adam K…“

„Tady,“ vy­pá­lil jsem oka­mžitě a ani ne­ne­chal cvi­cí­cího doříct moje pří­jmení.

Peo se otočil, mračil se a snažil se ob­je­vit pů­vodce hlasu. Líně jsem mu za­má­val.

„Svět je malý,“ říkal jsem, když jsme se pak pře­sou­vali na další cvi­čení.

Ale to bylo tak všechno. Neměli jsme si co říct a já nikdy nebyl příliš spo­le­čen­ský tvor. V po­dob­ném duchu uběhlo ně­ko­lik ná­sle­du­jí­cích měsíců až do vče­rejška za­ha­le­ného tmou. Na­jed­nou jsem cítil, že nás něco spo­juje – pouto spo­luvězňů, trestanců na útěku. Ne­do­ká­zal jsem si to nijak vy­svět­lit.

„Hele, Peo, já vím, že se na to ptám už po ně­ko­li­káté, ale není možný, že jsme spolu – včera – něco měli?“

„Ne,“ od­po­vě­děl po­ti­chu, una­ve­ným hlasem, „to je vy­lou­čené.“

„Fajn,“ vy­de­chl jsem.

„I když…“ dodal dlouze.

„Co?“

„Ne, dělám si srandu,“ usmál se.

Zase jsme chvíli mlčeli. Oba jsme zá­ro­veň chtěli i ne­chtěli mluvit.

„Včera jsem měl na­ro­ze­niny,“ řekl na­jed­nou Peo.

„Možná, že to má ně­ja­kou spo­ji­tost. Ne­ko­nala se nějaká oslava?“

„Ne,“ od­po­vě­děl sklesle, „já nikdy nic ne­sla­vím.“ Po­lo­žil si čelo do dlaní a po­kra­čo­val: „Je mi dvacet let a pořád tady na Severu hniju, po­dí­vej se kolem sebe: Tohle je vězení. Mám pocit, že pokud se něco ne­stane, zbláz­ním se.“

„Zmizet?“ opa­ko­val jsem si ně­ko­li­krát a pomalu se snažil vstře­bat pod­statu toho slova. „Zmizet?

„Přesně tak. Pokud ne­plá­nu­ješ něco jiného, tak bychom mohli odjet někam daleko, vzít čáru, vy­pa­řit se, zmizet odsud, odejít za slun­cem, na cestu k moři nebo do hor, sbalit se a padat pryč, vlakem, au­to­bu­sem, pěšky, kam­koli, ale hlavně hodně daleko, někam, kde budeme cítit tu ne­u­cho­pi­tel­nost oka­mžiku, kdy zase ucí­tíme tep v žilách, vy­le­tět nad mraky, do zá­plavy oran­žo­vého slunce, které pro­svítá zví­ře­ným pra­chem pol­ních cest,“ od­po­ví­dal Peo a oči mu zářily, když vy­jme­no­vá­val všechny cíle bu­dou­cích cest.

„No neměl bych,“ polkl jsem a od­po­vě­děl s hranou ne­o­cho­tou. „Ale čert to vem', žiju jenom jednou a tohle mě roz­hodně ne­za­bije.“

„Takže za­pla­tíme a pů­jdeme.“

„Ale kam?“

„To nevím, skalde.“

„V tom pří­padě určitě zase skon­číme u skle­ničky gin\toniku v ně­ja­kém za­pad­lém lokálu páté cenové ka­te­go­rie,“ dodal jsem s úsmě­vem, „který je plný švábů a je v pla­me­nech a přes dveře se nějací chlapi do­bý­vají se­ky­rami.“

„To zní jako plán,“ od­vě­til Peo a po­lo­žil na stůl dvou­stovku.


Na nic jsem se ne­ze­ptal, nic jsem se ne­do­zvě­děl, ale měl jsem dojem, že ani Peo si ne­pa­ma­tuje to nej­dů­le­ži­tější a stejně jako já má v paměti dě­si­vou černou trh­linu. Ale stejně tak jsme oba dva mohli mnohé za­ml­čo­vat a skrz zuby vy­pouš­tět jenom svojí dva­krát zdesti­lo­va­nou, bez­peč­nou verzi pravdy a skrý­vat stopy minulé noci olo­vě­ným zá­vo­jem.

„Proč?“ ptal jsem se sám sebe, při od­chodu, když jsem si pro­hlí­žel ruce plné mozolů.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz