P14

Včera se něco muselo stát, tím jsem si byl jistý. Ale ani já, ani Peo jsme si nic nepamatovali.

Probudili jsme se v Peově pokoji, oba v jedné posteli s děsivou bolestí hlavy a svalů, tělesně zesláblí, morálně na dně, na hranici kolapsu a s vymazanou pamětí. Předchozí den neexistoval. Přesto nám hlavami slabě rezonovaly nejasné vzpomínky jakoby vytvarované z mlhy, téměř jsme je viděli a měli pocit, že se jich můžeme i dotknout, ale vzápětí se rozplynuly. Nesly se nám hlavou, stejně jako se krajinou nese ozvěna výstřelu z pušky, ale hrob vzpomínek v našich lebkách byl zakryt těžkou mramorovou deskou.

Nic nedávalo smysl.

„Potřebujeme dávku svěžího cynismu do žil: instantní kafe a vodu v objemovém poměru jedna ku jedné, žádný cukr, žádné mléko, dvakrát“ objednal jsem v okamžiku, kdy jsme se přihnali do kavárny.

„Ale to vás zabije,“ namítal číšník.

„Pravděpodobně ano a je jenom jediný způsob, jak to zjistit,“ odvětil jsem a gestem ho popohnal.

Pohyb ustal a najednou jsme neměli o čem mluvit.

Byla neděle 15. dubna 2007 a my strnule seděli v prosluněné venkovní kavárně odpoledního města. Míchal jsem tu nebezpečně silnou černou kávu a zničeně oddechoval. Nedokázal jsem víc, než soustředit pohled na krouživý pohyb lžičky a v myšlenkách se snažit proniknout do atomové struktury kofeinu. Připadal jsem si, jako kdyby ze mě někdo rozlámal na kousky, vysál ze mě veškerý život a pak mě dal lepenkou dohromady. Hlava mi stále třeštila a toužil jsem po dávce ďábelského 1,3,7-trimethylxanthinu. Neustále jsem míchal kouřící tekutinu, jako kdyby na tom závisel osud celého vesmíru. Míchal jsem a mlčel. Přesto jsem cítil, že musím Peovi něco říct, zbořit jemnou klenbu ticha a vyřídit to. Ale bál jsem se narušit křehké mlčení – ten stav příměří, který mezi námi dvěma a minulostí v ten okamžik panoval.

Vzhlédl jsem a podíval se na druhou stranu malého kulatého stolečku, na tělo nemohoucně zhroucené v židli, na mého kamaráda se svěšenými rameny, sklopeným pohledem a černými vlasy, které mu padaly do tváře. Otevřel jsem pusu, abych se konečně nějak zakousl do problému, ale vyšly ze mě jen prázdné slabiky a singulární slova. Cítil jsem, že mu musím povědět tolik věcí a zasypat ho otázkami, včetně té nejdůležitější: „Co se to vlastně děje?“ Ale nevěděl jsem z jaké strany začít. A tak jsem jenom stočil pohled zpátky do vodního víru na kávové hladině a zaťal zuby. Najednou jsem si připadal, jako bych se bezvládně houpal nohama zavěšený na rameni jeřábu.

Seděli jsme mlčky další minutu. Po kočičích hlavách na náměstí pomalu projelo auto.

Pak jsem se zkusil napít.

Aniž bych vzhlédl, dvakrát jsem si lokl nápoje z plodů Coffea arabica. Životabudič mi okamžitě zabodl dlouhé alkaloidové jehly přímo do mozku, srdce jednou zabralo naprázdno a pak zase začalo bít. Teprve potom jsem začal vnímat chuť a zjistil, že žádná neexistuje a po jazyku válím jenom zkapalněný popel plný mitotických jedů. Pálilo mě hrdlo, hořkost se mi rozlehla v ústech. Zakuckal jsem se a vyprskl černé krůpěje.

Peo vzhlédl, neznatelně se usmál, nakrčil obočí, koukl do svého hrnku a vypil jeden doušek. „Ujde.“ Pokýval hlavou.

Mezi přidušeným kašlem a křečovitými záškuby, kdy jsem se snažil nevyplivnout plíce, jsem ze sebe vysoukal: „Potřebujeme dort – cukr – jinak to nemůžeme přežít.“

Bariéra opatrného ticha a úzkostného mlčení padla.

Peo se narovnal, pohodlně se opřel, dal ruce za hlavu a zasněně se zadíval na oblohu.

Čekali jsme, než nám přinesou sladký neutralizátor a já jsem se chtěl ptát a chtěl jsem mluvit o spoustě věcí a hlavně o včerejšku. Stále nám v hlavách zůstávaly jizvy a šrámy a nevyřčené otázky. Ale nebyl vhodný čas ani příležitost a tak jsme s Peem mlčeli a bylo nám dobře. Svět jako by se najednou zastavil a čekal, co se bude dít dál. Nebe bylo modré, foukal lehký vánek, po náměstí procházelo několik málo lidí, slunce se odráželo v gejzírech kašny. Bylo idylické odpoledne a já chtěl, aby to tak zůstalo napořád. Avšak v té době jsem ani ve snu netušil, jaké mraky mohou zastínit oblohu v následujících měsících.

Lžičkou jsem nabral šlehačku z vršku velkého dortu uprostřed stolu a přitom jsem neustále sledoval Pea, jako kdybych se ho podvědomě ptal a on mi mimosmyslově odpovídal – psionický pokec v plném proudu.

Měl na sobě vytahané šedočerně pruhované triko, pod kterým člověk jasně tušil kontury jeho křehkého tělo. Nejradši bych na něho nalepil cedulku Fragile, aby se mu nic nemohlo stát. Byl to konec konců jediný očitý svědek a spoluviník.

Uplynula chvíle zmraženého času a pak se od vedlejšího stolu ozval hurónský smích a s elegancí buldozeru rozbil celou tu jemnou mozaiku klidu a podprahové komunikace. Otočil jsem se tím směrem a tam seděl masivní bělovlasý muž s mohutnými čelistmi a plnovousem. V rukou měl knihu a řval u ní smíchy. Najednou zaměřil pohled k našemu stolku, podíval se na mě, pak na Pea a zamračil se. Za vteřinu se mu rozjely koutky a vesele prohodil: „Tohle je nějaký rande, nebo co? Sedíte tu vy dva hezouni, žerete nějakej dort nebo co? To bych si snad mohl myslet, trochu to tak vypadá, že jo? Já už tomuhle světu moc nerozumím, jsem stará garda, ale dneska to nikomu snad nevadí. Nebo ne? To za nejch mladej let, když jsem byl ještě malá larva, to by možná bylo trochu jiný kafe, ale dneska. Proč ne?“

Nevím, co se potom stalo, jestli jsem zápornou odpověď na jeho první otázku skutečně řekl nebo jsem si jí jenom přál vyslovit, ale najednou seděl u našeho stolu, znal naše jména a něco nám vykládal.

„Dneska už nikomu na ničem nezáleží. Možná je to jenom melancholie starců, ale dnešní svět je mnohem krutější, lidi jsou krutější. Nevím jestli za to může televize, počítačový hry nebo jestli je to jenom v nás a my se jenom míň krotíme,“ na chvíli se odmlčel a upadl do chmurných úvah. Ale vzápětí zvedl hlavu, podíval se na nás a zeptal se: „Víte, co jsem slyšel? Dneska ráno tady ve městě našli dvanáct mrtvejch psů, rozsekanejch na kusy, nejspíš sekyrou. A to není všechno. Několik domů taky: rozsekaný ploty, okna, všechno zničený. Několik zaparkovanejch aut mělo vymlácený okna a rozsekaný kapoty, jedno dokonce zapálili. Taková nelidská brutalita a šílenství v tomhle ospalém městě. Kdo to mohl udělat? Kolik jich muselo být? Pět? Deset? Proč to udělali?“

Nikdo z nás neodpověděl. Jenom jsme se na něj mlčky dívali a mě žaludek sevřel divný pocit.

„Ale teď mě napadá, že jsem se ani nepředstavil. Většina lidí mi říká jednoduše ten starej otravnej dědek, ale taky jsem známej jako Heimdal. Samozřejmě, že se tak nejmenuju, ale je to celkem hezký skandinávský jméno. Samozřejmě mi tykejte, zdvořilosti na tu chvíli nejsou třeba, skalde, Peo. Nicméně, viděl jsem spousty lidí ve spoustech měst, ale vás dva jsem tady ještě nezahlídl. Zajímavý, zrovna vy dva, taková zajímavá dvojka.“ Na chvíli se zamyslel a vypadal jako, kdyby lovil v paměti dávné vzpomínky pokryté prachem nebo zrovna věštil osudy lidstva. Pak zlehka bouchl do stolu a řekl: „Myslím, že jsem toho řekl až příliš. Rád bych si pokecal trochu víc, ale čas tlačí,“ poklepal si na hodinky a pokračoval ve vodopádu slov: „Ragnarök se blíží a je třeba bejt připavenej. Stejně myslím, že se ještě několikrát potkáme. Takže nashle kamarádi.“

Oči se mu blýskaly když odcházel a na tváři měl zase neuvěřitelně široký úsměv bílých zubů.

„Kdo to byl?“ zašeptal Peo jenom, co jsme osaměli.

„Nemám ponětí.“

Peo pokýval hlavou a pak dodal: „Myslím si, že toho řekl až dost.“

„Někdo se přižene jako bouře a vysloví všechny pravdy, na které se jiní bojí už jenom pomyslet a hned zase zmizí. A myslím, že jsme na právě takového člověka teď narazili,“ přitakal jsem a nemohl se zbavit divného pocitu v útrobách.

Zase zavládlo nejisté bezčasí. Nehlučné struny ticha se rozezněly prostorem. Z náměstí přicházel nepostřehnutelný ševel města a teplý jarní vítr.

Peo odložil lžičku, líně se usmál a zeptal se: „A co teď?“

„Nevím. Je neděle, zítra máme školu a nemám nejmenší ponětí, co je v plánu,“ odpovídal jsem nesouvisle a opět jsem pocítil třeštění a bolest hlavy plné střepů. „Ale to už je teď jedno.“

„V pondělí máme přeci volno.“

Přikývl jsem.

„Za chvíli končí semestr,“ řekl Peo. „Chtěl bych co nejrychleji udělat zkoušky a pak někam zmizet. Co ty na to? Někam zmizíme.“

„Zmizíme?“ zeptal jsem se a dával přitom důraz na poslední slabiku. „To myslíš jako my, jako my dva, jako my dva, kteří se v podstatě neznáme?“

Pea jsem od vidění znal víc než dva roky. Poprvé jsme se potkali, když jsem začal chodit na střední tady na Severu. Nikdy jsem s ním neprohodil víc než pár slov. Chodili jsme do stejné třídy, ale nestali jsme se kamarády. Byli jsme dva cizinci, kteří tráví několik hodin denně v jedné místnosti. Skončil školní rok a já pak začal studovat v Praze na FELu – Elektrotechnické fakultě ČVUT a najezdil jsem vlakem tisíce kilometrů ze Severu do matičky Metropolis. V prvním semestru, kdy jsme měli předem sestavené rozvrhy, jsem si všiml, že chodím s Peem do stejného kruhu. Na prvním cvičení jsem seděl v zadní řadě, snažil se narychlo dočíst stránku v knize, než cvičící dokončí docházku a všechno začne naostro a v tom jsem uslyšel známý hlas. Naklonil jsem se, abych viděl přes záda ostatních a on tam byl – Peo.

Prezence se dostala ke mně: „Adam K…“

„Tady,“ vypálil jsem okamžitě a ani nenechal cvicícího doříct moje příjmení.

Peo se otočil, mračil se a snažil se objevit původce hlasu. Líně jsem mu zamával.

„Svět je malý,“ říkal jsem, když jsme se pak přesouvali na další cvičení.

Ale to bylo tak všechno. Neměli jsme si co říct a já nikdy nebyl příliš společenský tvor. V podobném duchu uběhlo několik následujících měsíců až do včerejška zahaleného tmou. Najednou jsem cítil, že nás něco spojuje – pouto spoluvězňů, trestanců na útěku. Nedokázal jsem si to nijak vysvětlit.

„Hele, Peo, já vím, že se na to ptám už po několikáté, ale není možný, že jsme spolu – včera – něco měli?“

„Ne,“ odpověděl potichu, unaveným hlasem, „to je vyloučené.“

„Fajn,“ vydechl jsem.

„I když…“ dodal dlouze.

„Co?“

„Ne, dělám si srandu,“ usmál se.

Zase jsme chvíli mlčeli. Oba jsme zároveň chtěli i nechtěli mluvit.

„Včera jsem měl narozeniny,“ řekl najednou Peo.

„Možná, že to má nějakou spojitost. Nekonala se nějaká oslava?“

„Ne,“ odpověděl sklesle, „já nikdy nic neslavím.“ Položil si čelo do dlaní a pokračoval: „Je mi dvacet let a pořád tady na Severu hniju, podívej se kolem sebe: Tohle je vězení. Mám pocit, že pokud se něco nestane, zblázním se.“

„Zmizet?“ opakoval jsem si několikrát a pomalu se snažil vstřebat podstatu toho slova. „Zmizet?“

„Přesně tak. Pokud neplánuješ něco jiného, tak bychom mohli odjet někam daleko, vzít čáru, vypařit se, zmizet odsud, odejít za sluncem, na cestu k moři nebo do hor, sbalit se a padat pryč, vlakem, autobusem, pěšky, kamkoli, ale hlavně hodně daleko, někam, kde budeme cítit tu neuchopitelnost okamžiku, kdy zase ucítíme tep v žilách, vyletět nad mraky, do záplavy oranžového slunce, které prosvítá zvířeným prachem polních cest,“ odpovídal Peo a oči mu zářily, když vyjmenovával všechny cíle budoucích cest.

„No neměl bych,“ polkl jsem a odpověděl s hranou neochotou. „Ale čert to vem', žiju jenom jednou a tohle mě rozhodně nezabije.“

„Takže zaplatíme a půjdeme.“

„Ale kam?“

„To nevím, skalde.“

„V tom případě určitě zase skončíme u skleničky gin\toniku v nějakém zapadlém lokálu páté cenové kategorie,“ dodal jsem s úsměvem, „který je plný švábů a je v plamenech a přes dveře se nějací chlapi dobývají sekyrami.“

„To zní jako plán,“ odvětil Peo a položil na stůl dvoustovku.

Na nic jsem se nezeptal, nic jsem se nedozvěděl, ale měl jsem dojem, že ani Peo si nepamatuje to nejdůležitější a stejně jako já má v paměti děsivou černou trhlinu. Ale stejně tak jsme oba dva mohli mnohé zamlčovat a skrz zuby vypouštět jenom svojí dvakrát zdestilovanou, bezpečnou verzi pravdy a skrývat stopy minulé noci olověným závojem.

„Proč?“ ptal jsem se sám sebe, při odchodu, když jsem si prohlížel ruce plné mozolů.