povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

14. 8. 2004

Nic se neděje 3. díl

       

Na Hlavním nádraží se ozval výstřel.

Světla vědomí zablikala a zhasla.

Rudý klíč zazvonil o podlahu.

Neexistovala jiná možnost. Jeho hlavu zasála jediná vystřelená kulka. Možná nebyla určena pro něho, ale přesto z něj vytřískala většinu života i paměti. Padl k zemi, na kterou se záhy rozlila rudá skvrna.

Mohl se chovat jakkoli netečně, ale vždy by dopadl stejně. Za všech okolností. Možná hůř; nikdy ne lépe.

Mezitím, co se krev rozlévala po podlaze, míjely jeho nehybné tělo davy cestujících. Nikdo si ho nevšímal. Nikdo si ho nechtěl všimnout.

Světla zhasla.


"Život je pes. Jen si tak jdeš a najednou ti do hlavy vletí kulka. Pak se potácíš v dutině mezi životem a smrtí. Kolem tebe běhají chlapíci v bílých pláštích a ty sám v sobě svádíš boj s podivnými démony. Každý se snaží vyhrát, zachránit polomrtvolu a dostrkat ji znovu k životu. Tady jde o život. O tvůj. A pak se probudíš, téměř živ a skoro zdráv. Ale není to jen další sen? Nebyl onen vnitřní boj s démony podvědomí tím opravdovým světem, absolutní realitou? Tou skutečností do které se bojíme probudit, zatímco se skrýváme v absurdním poloskutečnu, které jsme nazvali opravdovým životem? Otázky na které nelze najít odpověď. Existuje vůbec pravda? Existuje skutečnost? Co když se potácíme ve snech a žádný hrubý a pevný základ nikde a nikdy neležel?

A k tomu si připočítej ztrátu paměti. Nevíš, co se stalo. Nevíš, odkud přicházíš. Nevíš nic, ani to co by se mělo dít právě teď."


K lůžku přistoupil doktor v bílém plášti a s úsměvem se ptal: "Dobrý den, jak je vám?"

"Nic si nepamatuji."

"Ztratil jste paměť. Ale můžete mluvit o štěstí. Utrpěl jste velmi těžké zranění mozku. Nechybělo moc a nebyl byste mezi živými."

"Jak se jmenuji?"

"Vaše jméno zní: Pavel Klen. V dokladech, které jste měl u sebe se psalo toto, ale..." doktor svraštil obočí.

"Ač se snažím sebevíc, to jméno ke mně nepasuje. Nevybavuje se mi můj domov, rodina, zaměstnání, nic."

"No právě. Ačkoli máme všechny vaše doklady, nepodařilo se nám najít žádné vaše záznamy u pojišťoven, sociálního úřadu, nikde. Skoro to vypadá jako byste nikdy nežil. A ještě jsme u vás našli něco." Zřízenec nemocnice zalovil v kapse a vytáhl rudý klíček.

"Co to je?" zeptal se Pavel Klen.

"Kdo ví. Našli jsme to u vás. Není popsaný, bůh ví kam pasuje, ale myslím, že je to velice důležité. Nevzpomenete si, k jaké skříni patří?"

"Nevím kam pasuje, ale jsem si naprosto jistý, že je to klíč k bohatství ale i utrpení."

"Zalovte v paměti, třeba si něco konkrétního vybavíte."

Pacient zavřel oči a snažil se vykreslit obrazy minulosti, ale pod sevřenými víčky nalézal jen tmu. "Ne, nic. Moje hlava je prázdná; dokonale."

"Třeba si vzpomenete za týden, za měsíc, za rok."


Uplynul den, týden, dva. Brány zapomnění se stále neotevíraly.


Pavel Klen se velmi rychle dostal z nejhoršího a už dovedl docela dobře fungovat. Ale přesto ho doktoři nechtěli pustit, protože se zotavil příliš rychle a v budoucnu by se mohly dostavit neočekávané komplikace, například psychické. Konec konců ho ani nemohli propustit. Nikdo netušil odkud přišel ani kde bydlel. Vše vypadalo, jako kdyby nepocházel ze Země.

Rozhodli se ho přesunout na jiné oddělení.


Druhý den ráno se Klen probudil v neznámém prostředí. Už se nenacházel v malém temném pokoji, ale jeho postel stála ve větší místnosti mezi dalšími deseti lůžky. Hned po probuzení ho upoutal pacient ležící vedle. Každý kousek jeho těla byl ovázán bílými obvazy. Celé tělo zafačované sádrou. Dokonalost sádrového krunýře narušoval pouze otvor v místě úst, očí a několik hadiček, vedoucích skrz krustu.

Klen se zděsil a vykřikl: "Voják v bílém!" Vybavila se mu kniha Hlava XXII, ve které se vyskytoval podobný pacient. V souladu s knihou ho napadalo: co když uvnitř nikdo není, co když je to taková hrozná oběť války, co když teď přijde sestřička, vrazí mu do štěrbiny u úst teploměr a prohodí lahve s tekutinou, která do něj teče a která z něj vytéká?

Naštěstí se tak nestalo. Pacient v bílém promluvil: "Co na mě tak civíte?"

"Jak víte, že se na vás dívám? Vždyť mě nemůžete vidět."

"Každý nováček na mě čumí. A slyšel jsem, jak vás přivezli včera v noci."

"Jste docela vnímavý."

"V mém stavu vám nic jiného nezbývá, musíte poslouchat a přemýšlet. Bohužel."

"A co se vám stalo?"

"Zmlátili mě, rozlámali mi všechny kosti v těle, stáhli z kůže, celé tělo jsem měl pokryté modřinami a krví. Nevadí mi to. Spíš mě štve, že mě nezabili. Když jsem ležel přes noc v kaluži krevní sraženiny, začal jsem se soudit, zda-li mám právo přežít, nebo jestli bych měl přestat dýchat. Samosoud, samoexekuce."

"Jste stále naživu."

"Ale není to moje rozhodnutí. Chtěl jsem se zničit, ale neměl jsem na to sílu. Teď už nemá smysl pro nic žít."

"Vy jste ten smysl ztratil, ale já ho zapomněl."

"Co prosím?" tázal se pacient v bílém.

"Ano, ztratil jsem paměť. Nepamatuji si naprosto nic. Svoje jméno znám jen z dokladů, které jsem měl u sebe, ale nemá svoje protějšky v databázích pojišťoven ani úřadů. Skoro jako kdybych byl, ale zároveň neexistoval."

"A co ten klíček?"

"Kde je?" zděsil se Klen.

"Sháněl se po něm nějaký chlap. Ale máte ho na skříňce vedle sebe. "

"Díky Bohu,"odechl si.

"Co ten klíček znamená?" ptal se pacient v bílém.

"Nemám ponětí, ale v cítím, že je velmi důležitý. Je to klíč k mé minulosti i jménu."

"Jak se tedy zatím jmenujete?"

"Pavel Klen."

"Petr Beznož, těší mě."


Téhož dne večer se Klen díval na televizi a Beznož pouze poslouchal. Ve zprávách hlásili obvyklý informační guláš plný vražd, politických komplotů a podvodů kořeněný korupcí a solený znásilněním. Jediná zpráva vybočující z unylého stereotypu vyprávěla o bezdomovci, který údajně podle svých slov vyhrál milion a půl. Prosté sdělení obalili patetickým balastem o tom, že tento muž našel klíč ven z nuzných podmínek, ve kterých doposud žil. Zpráva končila dovětkem, který silně negativně hodnotil působení bezdomovců na Hlavním nádraží. Kamera přitom přejížděla bloky úschovných skříněk. Z nichž několik byl vypáčeno.

Při této relaci Klen v rukou svíral rudý klíček.


publikováno 14. 8. 2004

příbuzné články:
Nic se neděje - nultý díl
Nic se neděje 1. díl
Kouzlo letního odpoledne
Dopadová oblast
Třetí jarní den

sem odkazují:
#83
#132
Seznam povídek
Nic se neděje