k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Nic se neděje 3. díl

14. 8. 2004 (aktualizováno 12. 10. 2005) (před 14 lety) — k47 (♪)

Na Hlav­ním ná­draží se ozval vý­střel.

Světla vědomí za­bli­kala a zhasla.

Rudý klíč za­zvo­nil o pod­lahu.

Ne­e­xis­to­vala jiná mož­nost. Jeho hlavu zasála jediná vy­stře­lená kulka. Možná nebyla určena pro něho, ale přesto z něj vy­třís­kala vět­šinu života i paměti. Padl k zemi, na kterou se záhy roz­lila rudá skvrna.

Mohl se chovat jak­koli ne­tečně, ale vždy by dopadl stejně. Za všech okol­ností. Možná hůř; nikdy ne lépe.

Me­zi­tím, co se krev roz­lé­vala po pod­laze, míjely jeho ne­hybné tělo davy ces­tu­jí­cích. Nikdo si ho ne­vší­mal. Nikdo si ho ne­chtěl všim­nout.

Světla zhasla.


"Život je pes. Jen si tak jdeš a na­jed­nou ti do hlavy vletí kulka. Pak se po­tá­cíš v dutině mezi ži­vo­tem a smrtí. Kolem tebe běhají chla­píci v bílých pláš­tích a ty sám v sobě svádíš boj s po­div­nými démony. Každý se snaží vyhrát, za­chrá­nit po­lo­mrt­volu a do­str­kat ji znovu k životu. Tady jde o život. O tvůj. A pak se pro­bu­díš, téměř živ a skoro zdráv. Ale není to jen další sen? Nebyl onen vnitřní boj s démony pod­vě­domí tím oprav­do­vým světem, ab­so­lutní re­a­li­tou? Tou sku­teč­ností do které se bojíme pro­bu­dit, za­tímco se skrý­váme v ab­surd­ním po­losku­tečnu, které jsme na­zvali oprav­do­vým ži­vo­tem? Otázky na které nelze najít od­po­věď. Exis­tuje vůbec pravda? Exis­tuje sku­teč­nost? Co když se po­tá­címe ve snech a žádný hrubý a pevný základ nikde a nikdy ne­le­žel?

A k tomu si při­po­čí­tej ztrátu paměti. Nevíš, co se stalo. Nevíš, odkud při­chá­zíš. Nevíš nic, ani to co by se mělo dít právě teď."


K lůžku při­stou­pil doktor v bílém plášti a s úsmě­vem se ptal: „Dobrý den, jak je vám?“

„Nic si ne­pa­ma­tuji.“

„Ztra­til jste paměť. Ale můžete mluvit o štěstí. Utrpěl jste velmi těžké zra­nění mozku. Ne­chy­bělo moc a nebyl byste mezi živými.“

„Jak se jme­nuji?“

„Vaše jméno zní: Pavel Klen. V do­kla­dech, které jste měl u sebe se psalo toto, ale…“ doktor svraš­til obočí.

„Ač se snažím se­be­víc, to jméno ke mně ne­pa­suje. Ne­vy­ba­vuje se mi můj domov, rodina, za­měst­nání, nic.“

„No právě. Ačkoli máme všechny vaše do­klady, ne­po­da­řilo se nám najít žádné vaše zá­znamy u po­jiš­ťo­ven, so­ci­ál­ního úřadu, nikde. Skoro to vypadá jako byste nikdy nežil. A ještě jsme u vás našli něco.“ Zří­ze­nec ne­moc­nice za­lo­vil v kapse a vytáhl rudý klíček.

„Co to je?“ zeptal se Pavel Klen.

„Kdo ví. Našli jsme to u vás. Není po­psaný, bůh ví kam pasuje, ale myslím, že je to velice dů­le­žité. Ne­vzpo­me­nete si, k jaké skříni patří?“

„Nevím kam pasuje, ale jsem si na­prosto jistý, že je to klíč k bo­hat­ství ale i utr­pení.“

„Za­lovte v paměti, třeba si něco kon­krét­ního vy­ba­víte.“

Pa­ci­ent zavřel oči a snažil se vy­kres­lit obrazy mi­nu­losti, ale pod se­vře­nými víčky na­lé­zal jen tmu. „Ne, nic. Moje hlava je prázdná; do­ko­nale.“

„Třeba si vzpo­me­nete za týden, za měsíc, za rok.“


Uply­nul den, týden, dva. Brány za­po­mnění se stále ne­o­te­ví­raly.


Pavel Klen se velmi rychle dostal z nej­hor­šího a už dovedl docela dobře fun­go­vat. Ale přesto ho dok­toři ne­chtěli pustit, pro­tože se zo­ta­vil příliš rychle a v bu­doucnu by se mohly do­sta­vit ne­o­če­ká­vané kom­pli­kace, na­pří­klad psy­chické. Konec konců ho ani ne­mohli pro­pus­tit. Nikdo ne­tu­šil odkud přišel ani kde bydlel. Vše vy­pa­dalo, jako kdyby ne­po­chá­zel ze Země.

Roz­hodli se ho pře­su­nout na jiné od­dě­lení.


Druhý den ráno se Klen pro­bu­dil v ne­zná­mém pro­středí. Už se ne­na­chá­zel v malém temném pokoji, ale jeho postel stála ve větší míst­nosti mezi dal­šími deseti lůžky. Hned po pro­bu­zení ho upou­tal pa­ci­ent ležící vedle. Každý kousek jeho těla byl ovázán bílými obvazy. Celé tělo za­fa­čo­vané sádrou. Do­ko­na­lost sádro­vého krunýře na­ru­šo­val pouze otvor v místě úst, očí a ně­ko­lik ha­di­ček, ve­dou­cích skrz krustu.

Klen se zděsil a vy­křikl: „Voják v bílém!“ Vy­ba­vila se mu kniha Hlava XXII, ve které se vy­sky­to­val po­dobný pa­ci­ent. V sou­ladu s knihou ho na­pa­dalo: co když uvnitř nikdo není, co když je to taková hrozná oběť války, co když teď přijde sestřička, vrazí mu do štěr­biny u úst tep­lo­měr a pro­hodí lahve s te­ku­ti­nou, která do něj teče a která z něj vytéká?

Na­štěstí se tak ne­stalo. Pa­ci­ent v bílém pro­mlu­vil: „Co na mě tak civíte?“

„Jak víte, že se na vás dívám? Vždyť mě ne­mů­žete vidět.“

„Každý no­vá­ček na mě čumí. A slyšel jsem, jak vás při­vezli včera v noci.“

„Jste docela vní­mavý.“

„V mém stavu vám nic jiného ne­zbývá, musíte po­slou­chat a pře­mýš­let. Bo­hu­žel.“

„A co se vám stalo?“

„Zmlá­tili mě, roz­lá­mali mi všechny kosti v těle, stáhli z kůže, celé tělo jsem měl po­kryté mod­ři­nami a krví. Nevadí mi to. Spíš mě štve, že mě ne­za­bili. Když jsem ležel přes noc v kaluži krevní sra­že­niny, začal jsem se soudit, zdali mám právo přežít, nebo jestli bych měl pře­stat dýchat. Sa­mo­soud, sa­mo­exe­kuce.“

„Jste stále naživu.“

„Ale není to moje roz­hod­nutí. Chtěl jsem se zničit, ale neměl jsem na to sílu. Teď už nemá smysl pro nic žít.“

„Vy jste ten smysl ztra­til, ale já ho za­po­mněl.“

„Co prosím?“ tázal se pa­ci­ent v bílém.

„Ano, ztra­til jsem paměť. Ne­pa­ma­tuji si na­prosto nic. Svoje jméno znám jen z do­kladů, které jsem měl u sebe, ale nemá svoje pro­tějšky v da­ta­bá­zích po­jiš­ťo­ven ani úřadů. Skoro jako kdy­bych byl, ale zá­ro­veň ne­e­xis­to­val.“

„A co ten klíček?“

„Kde je?“ zděsil se Klen.

"Sháněl se po něm nějaký chlap. Ale máte ho na skříňce vedle sebe. "

"Díky Bohu,"odechl si.

„Co ten klíček zna­mená?“ ptal se pa­ci­ent v bílém.

„Nemám ponětí, ale v cítím, že je velmi dů­le­žitý. Je to klíč k mé mi­nu­losti i jménu.“

„Jak se tedy zatím jme­nu­jete?“

„Pavel Klen.“

„Petr Beznož, těší mě.“


Téhož dne večer se Klen díval na te­le­vizi a Beznož pouze po­slou­chal. Ve zprá­vách hlá­sili ob­vyklý in­for­mační guláš plný vražd, po­li­tic­kých komplotů a pod­vodů ko­ře­něný ko­rupcí a solený zná­sil­ně­ním. Jediná zpráva vy­bo­ču­jící z uny­lého ste­re­o­typu vy­prá­věla o bez­do­movci, který údajně podle svých slov vyhrál milion a půl. Prosté sdě­lení oba­lili pa­te­tic­kým ba­las­tem o tom, že tento muž našel klíč ven z nuz­ných pod­mí­nek, ve kte­rých do­po­sud žil. Zpráva kon­čila do­vět­kem, který silně ne­ga­tivně hod­no­til pů­so­bení bez­do­movců na Hlav­ním ná­draží. Kamera přitom pře­jíž­děla bloky úschov­ných skří­něk. Z nichž ně­ko­lik byl vy­pá­čeno.

Při této relaci Klen v rukou svíral rudý klíček.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz