k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Nic se neděje 1. díl

26. 7. 2004 (aktualizováno 12. 10. 2005) (před 14 lety) — k47 (♪)

Ten den nemělo smysl pro nic žít. Ni­hi­lista by se ra­do­val, ale na „oby­čejné“ lidi začaly skákat de­prese. Podzim ukázal, že už začíná pomalu, ale jistě na­stu­po­vat na svůj trůn, kde po­vládne tvrdou pěstí dokud místo ne­u­volní ještě horší roční době. Už od rána bylo hnusně. Pršelo, ale ne moc; jen tak, aby to pru­dilo lidi. Takhle nějak to bude vy­pa­dat další měsíce. Každý si skoro odvykl po le­toš­ním velice krás­ném jaru a létu. Nikoho ani ne­na­padlo, že může přijít něco tak úmor­ného jako podzim.

Stejné nálady pře­padly i Petra Bez­nože. Nác­ti­le­tého kluka, kte­rého právě opus­tila holka. Aby nebylo dost trá­pení, lehce si zde­vas­to­val koleno na prkně. Chodit sice mohl, ale nebyla to žádná sláva.

Petr vy­pa­dal jako vět­šina ostat­ních te­e­nagerů, ale říct o něm, že byl oby­čejný nebo do­konce všední, nebylo prav­divé. Všechno si dělal po svém, šel proti vět­šině, re­be­lo­val, ale zá­sadně s Pepsi, Nike a jinými znač­ko­vými pro­dukty.

Doma se nudil, ne­do­ká­zal vzdo­ro­vat ná­po­rům pe­si­mis­tic­kého pro­středí venku a roz­hodl se vy­ra­zit do baru, kde potkal svojí mi­nu­lou holku. Po­dí­val se na ho­dinky; za chvíli mu jede vlak do centra. Doběhl na ná­draží, pět minut jízdy a už vy­stu­po­val na Hla­váku, odkud to měl pět minut chůze.

Když vstu­po­val do hlavní haly, míjel chlapa, který na zemi ležel v kaluži krve. Nějaká žena a jakýsi muž u něj kle­čeli a ošet­řo­vali ho. Kolem po­cho­do­valy spousty jiných ces­tu­jí­cích, na­stu­po­valy, vy­stu­po­valy, jedly, pily, čekaly, aniž by se ne­chali jak­koli zne­po­ko­jo­vat oním prav­dě­po­dobně mrtvým mužem. I Petr prošel kolem, aniž by vě­no­val po­zor­nost zne­po­ko­ju­jí­címu faktu.

Vyšel z ná­dražní budovy a pro­chá­zel parkem. Vtom ho ob­klo­pil tucet cikánů.

„Co se děje?“ ptal se Petr a snažil se pro­smýk­nout hrad­bou těl k útěku.

„Nic se neděje,“ vyhrkl po­směšně nej­větší cikán se zo­ha­ve­ným ob­li­če­jem.

A pak padla první rána na Petrův roz­to­milý kukuč a roz­trhla mu obočí. Při­létlo další hejno ran, sná­šeli se na něj jako orli lovící svou kořist letem střemhlav z výšky a bodaly jako dvou­stovky hře­bíky za­tlou­kané pod kůži po­řád­ným kla­di­vem. Za­ne­dlouho se do­sta­vily mdloby; na­stala ztráta vědomí.

Ten den nemělo pro nic smyl žít.

Když se pro­bu­dil, sví­talo do krás­ného rána. Jako kdyby podzim neměl nikdy nastat.

Ale jakmile se pohnul, napil se bo­les­tivé sku­teč­nosti. Ležel v parku nahý a na­jed­nou si při­pa­dal jako v básni Mršina od Bau­de­laira, kterou ho ve škole do­nu­tili číst. Teď už tu báseň chápal a sám si při­pa­dal jako hni­jící červy pro­lezlé zbytky kdysi krásné ženy. Od­po­ví­dalo to jeho stavu, kdy z jeho ještě vče­rej­šího půvabu zbyly jen krvavé pod­li­tiny, pře­ra­žený nos, na­tr­žené obočí, mo­nokly, po­hmož­dě­niny, škrá­bance, zlo­me­niny, krevní sra­že­nina, vy­lá­mané zuby, roz­cu­po­vaná kůže, roz­dr­cená žebra, zo­ha­vení.

Na­jed­nou, v kaluži své vlastní ži­vo­ta­dárné te­ku­tiny, začal bi­lan­co­vat a hod­no­tit svůj život. Zdali má vůbec nějaký smysl žít proto, aby ho na­ko­nec zmlá­tili cikáni, aby dál šel světem se zo­ha­ve­ným ob­li­če­jem. Těžko. Ne­na­lé­zal důvody. Pří­činy, zá­minky. Řekl si, že tu bude ležet tak dlouho dokud neumře. Už nechce ob­tě­žo­vat pří­tom­nost svou exis­tencí a ne­touží na­ka­zit bu­douc­nost morem své vlastní iden­tity. Chce chcíp­nout, jako nějaké zvíře.

Za­tímco oče­ká­val ko­neč­nou sta­nici své pouti, pro­bí­ral se ži­vo­tem proti proudu času. Vzpo­mí­nal na svojí ex­pří­tel­kyni, jak se se­zná­mily, jak začal kouřit trávu, jak se poprvé mi­lo­val, jak te­ro­ri­zo­val mlad­šího bráchu, jak okrá­dal svého dědu, na svojí matku, se kterou si nikdy ne­ro­zu­měli a na svého otce, kte­rého ne­ná­vi­děl, vzpo­mí­nal na svou první lásku, na to, jak ši­ka­no­val svoje spo­lu­žáky, jak bil svého psa, kte­rého potom jeho rodiče ne­chali utra­tit, pro­tože Petra po­kou­sal. Ne­na­chá­zel žádné důvody proč tady zů­stá­vat. Nic co by jeho exis­tenci ospra­vedl­ňo­valo.

Zavřel oči a doufal, že už nikdy ne­spatří světlo světa. Už nemělo smysl pro nic žít.

Přece pro­citl – na jed­notce in­ten­zivní péče.

Jen, co roz­trhl sle­potu a vrátil se mu sluch, viděl dok­tora, jak mu povídá: „Vítej zpátky hochu.“

Během dlouhé léčby pro­hlédl oparem pr­cha­vých ra­dostí, ale ne­na­chá­zel na­prosto nic, po čem by toužil, co by ho na­pl­ňo­val ra­dostí a uspo­ko­je­ním. Život mu zhořkl. Pře­stá­valo ho bavit se pla­ho­čit od nikud nikam.

Z ne­moc­nice si odnesl díru po­chyb­ností vy­hlo­da­nou ve své hlavě, kr­va­vou stopu na svém vědomí, pod­lo­me­nou se­be­úctu, pocit vlastní ne­dů­le­ži­tosti a po­stra­da­tel­nosti. A při­pa­dalo mu, že nemá smysl pro nic žít.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz