povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

26. 7. 2004

Nic se neděje 1. díl

       

Ten den nemělo smysl pro nic žít. Nihilista by se radoval, ale na "obyčejné" lidi začaly skákat deprese. Podzim ukázal, že už začíná pomalu, ale jistě nastupovat na svůj trůn, kde povládne tvrdou pěstí dokud místo neuvolní ještě horší roční době. Už od rána bylo hnusně. Pršelo, ale ne moc; jen tak, aby to prudilo lidi. Takhle nějak to bude vypadat další měsíce. Každý si skoro odvykl po letošním velice krásném jaru a létu. Nikoho ani nenapadlo, že může přijít něco tak úmorného jako podzim.

Stejné nálady přepadly i Petra Beznože. Náctiletého kluka, kterého právě opustila holka. Aby nebylo dost trápení, lehce si zdevastoval koleno na prkně. Chodit sice mohl, ale nebyla to žádná sláva.

Petr vypadal jako většina ostatních teenagerů, ale říct o něm, že byl obyčejný nebo dokonce všední, nebylo pravdivé. Všechno si dělal po svém, šel proti většině, rebeloval, ale zásadně s Pepsi, Nike a jinými značkovými produkty.

Doma se nudil, nedokázal vzdorovat náporům pesimistického prostředí venku a rozhodl se vyrazit do baru, kde potkal svojí minulou holku. Podíval se na hodinky; za chvíli mu jede vlak do centra. Doběhl na nádraží, pět minut jízdy a už vystupoval na Hlaváku, odkud to měl pět minut chůze.

Když vstupoval do hlavní haly, míjel chlapa, který na zemi ležel v kaluži krve. Nějaká žena a jakýsi muž u něj klečeli a ošetřovali ho. Kolem pochodovaly spousty jiných cestujících, nastupovaly, vystupovaly, jedly, pily, čekaly, aniž by se nechali jakkoli znepokojovat oním pravděpodobně mrtvým mužem. I Petr prošel kolem, aniž by věnoval pozornost znepokojujícímu faktu.

Vyšel z nádražní budovy a procházel parkem. Vtom ho obklopil tucet cikánů.

"Co se děje?" ptal se Petr a snažil se prosmýknout hradbou těl k útěku.

"Nic se neděje," vyhrkl posměšně největší cikán se zohaveným obličejem.

A pak padla první rána na Petrův roztomilý kukuč a roztrhla mu obočí. Přilétlo další hejno ran, snášeli se na něj jako orli lovící svou kořist letem střemhlav z výšky a bodaly jako dvoustovky hřebíky zatloukané pod kůži pořádným kladivem. Zanedlouho se dostavily mdloby; nastala ztráta vědomí.

Ten den nemělo pro nic smyl žít.

Když se probudil, svítalo do krásného rána. Jako kdyby podzim neměl nikdy nastat.

Ale jakmile se pohnul, napil se bolestivé skutečnosti. Ležel v parku nahý a najednou si připadal jako v básni Mršina od Baudelaira, kterou ho ve škole donutili číst. Teď už tu báseň chápal a sám si připadal jako hnijící červy prolezlé zbytky kdysi krásné ženy. Odpovídalo to jeho stavu, kdy z jeho ještě včerejšího půvabu zbyly jen krvavé podlitiny, přeražený nos, natržené obočí, monokly, pohmožděniny, škrábance, zlomeniny, krevní sraženina, vylámané zuby, rozcupovaná kůže, rozdrcená žebra, zohavení.

Najednou, v kaluži své vlastní životadárné tekutiny, začal bilancovat a hodnotit svůj život. Zdali má vůbec nějaký smysl žít proto, aby ho nakonec zmlátili cikáni, aby dál šel světem se zohaveným obličejem. Těžko. Nenalézal důvody. Příčiny, záminky. Řekl si, že tu bude ležet tak dlouho dokud neumře. Už nechce obtěžovat přítomnost svou existencí a netouží nakazit budoucnost morem své vlastní identity. Chce chcípnout, jako nějaké zvíře.

Zatímco očekával konečnou stanici své pouti, probíral se životem proti proudu času. Vzpomínal na svojí expřítelkyni, jak se seznámily, jak začal kouřit trávu, jak se poprvé miloval, jak terorizoval mladšího bráchu, jak okrádal svého dědu, na svojí matku, se kterou si nikdy nerozuměli a na svého otce, kterého nenáviděl, vzpomínal na svou první lásku, na to, jak šikanoval svoje spolužáky, jak bil svého psa, kterého potom jeho rodiče nechali utratit, protože Petra pokousal. Nenacházel žádné důvody proč tady zůstávat. Nic co by jeho existenci ospravedlňovalo.

Zavřel oči a doufal, že už nikdy nespatří světlo světa. Už nemělo smysl pro nic žít.

Přece procitl - na jednotce intenzivní péče.

Jen, co roztrhl slepotu a vrátil se mu sluch, viděl doktora, jak mu povídá: "Vítej zpátky hochu."

Během dlouhé léčby prohlédl oparem prchavých radostí, ale nenacházel naprosto nic, po čem by toužil, co by ho naplňoval radostí a uspokojením. Život mu zhořkl. Přestávalo ho bavit se plahočit od nikud nikam.

Z nemocnice si odnesl díru pochybností vyhlodanou ve své hlavě, krvavou stopu na svém vědomí, podlomenou sebeúctu, pocit vlastní nedůležitosti a postradatelnosti. A připadalo mu, že nemá smysl pro nic žít.


publikováno 26. 7. 2004

příbuzné články:
Nic se neděje 3. díl
Nic se neděje - nultý díl
Dopadová oblast
Kouzlo letního odpoledne
Třetí jarní den

sem odkazují:
#81
#83
#132
Seznam povídek
Nic se neděje