k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Někdo se dívá

31. 1. 2009 (aktualizováno 16. 8.) — k47 (♪)
CC by-sa (via)

Ten mrtvý Ja­po­nec ve vaně byl po­cho­pi­telně pro­blém. Ob­je­vil se tam už kdysi dávno, jed­noho prehis­to­ric­kého rána, kdy u nás ještě ne­byd­lela Ruby a my jsme se pro­brali a ne­jistě pře­šla­po­vali po míst­nosti a šou­pání nohou po ko­berci znělo jako ka­no­náda děl.

„Pili jsme?“ ptal se ne­jistě Peo, mhou­řil bolavé oči a snažil se vy­rov­nat s náhlou fo­to­no­vou lázní.

„Řekl bych že ne,“ od­po­vě­děl jsem a brodil jsem se po kolena v lah­vích od vína.

Byl to ne­dů­le­žitý ro­ho­vor upro­střed noci:

„Nechci skon­čit jako on,“ ozval se ze tmy ženský hlas.

„Jako kdo?“ jiná ruka ner­vózně po­kle­pá­vala na ka­retní stůl ozá­řený mě­sí­cem.

„Nemá jméno. Neměl ho ani před tím, co mu z hlavy vy­ta­haly krvavé cáry mozko­vého centra vzpo­mí­nek.“

„Četla jsem o tom ná­znaky v románu K.“ Od­kaš­lání. „Půjdeš spát?“

„Ne, dneska ne. Čas se krátí.“

**

„Co to je?“ zeptal jsem se toho dne, co Ruby zmi­zela.

„Hůl,“ od­po­vě­děl s úsmě­vem Peo.

„Hůl? Takže teď začneš kulhat a po­hr­dat všemi okolo?“

„Není tak oby­čejná.“ Ozval se děsivý zvuk ta­se­ného meče. „Je to hůl ve které je kord. U nás za­ká­zaná, pro­tože je to skrytá zbraň mas­ku­jící svůj účel. Ale znám pár lidí, stal­kerů, ex-de­tek­tivů, pro­puš­tě­ných trestanců se kte­rými si občas podám ruku a jim se poté občas v kapse ocitne obálka a pak se občas může něco stát. Můžou se vlou­pat do ur­či­tých domů, sle­do­vat určité lidi nebo shánět ta­ko­vé­hle věci.“ Peo se usmí­val a oči z nichž každé měl trochu jinak zbar­vené, se mu leskly. Švihl kordem a vzduch se ro­ze­zněl mra­zi­vou písní smrti.

„To by se líbilo…“ ale v po­lo­vině věty jsem ztra­til hlas.

**

Když se k nám na­stě­ho­vala Ruby, byl tam ještě pořád. My jsme si na něj už po­cho­pi­telně zvykli a na­u­čili se ho ig­no­ro­vat, ale jí zpo­čátku děsil.

„Co, jak, proč, kdy?“ vychr­lila na nás pře­kotný proud otázek.

Jenom jsme po­kr­čili rameny a zvedli obočí, jako kdyby to bylo něco na­prosto sa­mo­zřej­mého.

Ruby pak byla pár dní nesvá, stejně jako když začal se­mestr a ona jenom spala a i když se pro­bu­dila, byla ma­látná, ne­vní­mala a usí­nala v po­lo­vi­nách vět. Spala všude: ve vlaku, na před­náš­kách, za chůze. Doktor říkal, že to nic není, ale bylo na něm poznat, že jenom mas­kuje svoje po­chyby.


„Neměli jsme se ptát Browbacka.“

„Asi ne. To bylo jako jít s bo­lestí krku za katem.“


Spala i když jsme seděli v po­slu­chárně na první před­nášce SINů.

„Neměli bychom jí pro­bu­dit?“

„Nej­spíš jo. Do­táhli jsme jí sem, ale zpátky ji už ne­po­nesu. Je strašně těžká, skoro jako kdyby někde pa­šo­vala pa­de­sát kilo drog, tr­ha­vin a sem tam ně­ja­kou tu zlatou cihlu.“

„Budeme zjiš­ťo­vat kde to má?“

„No, neměli bychom,“ po­kle­pal jsem na dře­věné opě­ra­dlo. „Ale jinak ne­zjis­tíme, proč váží dva­krát tolik co ty.“


Bylo to tak. Peo po té straš­livé nemoci už nikdy ne­při­bal a tak, ačkoli na to ne­vy­pa­dal, vážil stále těch těžko uvě­ři­tel­ných jedna pa­de­sát kilo. Síly měl roz­hodně víc, než by se na zá­kladě jeho křeh­kého ze­vnějšku dalo před­po­klá­dat. Do­ká­zal týden nespat a potom o půl­noci sed­mého dne udělal sto kliků a dvacet shybů na jedné ruce i přesto, že mu v hlavě hučelo a věděl, že jakmile se pustí hrazdy a nohama se dotkne země, omdlí. Přesto vy­tr­val. Peo byl šílený. Zase začal hořet po té noci, kdy jsme seděli na střeše, pili krev Kris­tovu a čekali na konec světa, který by po­hl­til naše zmrzlá nahá těla. Zů­stalo to v něm, jako stře­pina stra­chu, jako mor neu­ro­tic­kého spěchu, jako je­do­vatá droga cy­nis­mus, která mu pomalu pře­mě­ňo­vala krev na bahno.

Avšak Ruby byla mnohem bláz­ni­vější. Spala ještě méně, jenom pár hodin a někdy ne­za­vřela oči vůbec. Podle mě musela brát me­tam­fe­ta­min – byla cho­robně ne­klidná, měla ne­ko­nečné zásoby ener­gie a nikdy se s ničím ne­chtěla smířit. Vět­ši­nou žila a byla k ne­za­sta­vení, sálalo z ní od­hod­lání a ne­spou­taná touha ne­ne­chat se umlá­tit, ale teď hi­ber­no­vala a nám se jí stěží po­da­řilo držet vzhůru.


„Nechte mě spát,“ mumlala a od­há­něla nás od sebe.

„Ne­cháme jí tady, hezky se prospí a večer si po­po­vídá s uklí­zeč­kou,“ roz­hodl jsem v po­lo­vině hodiny po ně­ko­lika mar­ných po­ku­sech o na­ho­zení jejího motoru kávou s po­pe­lem nebo dobře mí­ře­nými údery loktem do týla.

„Adame, ne­na­padlo tě někdy po­dí­vat se jí do věcí. Myslím jednou večer nebo ráno čirou ná­ho­dou a po­cho­pi­telně zcela omylem něco pro­hra­bat. Třeba by jsme našli re­vol­ver, po­u­žité jehly, pixlu Ypsi­lonu nebo stopy ně­ja­kého straš­li­vých ta­jem­ství, ze kte­rých by se dalo zjis­tit, co se s ní děje.“

„To se přece ne…“

„Ale stal­ko­vat můžeme? Že by double­think?“

„Koukám, že teď už zvládá sar­kas­mus kdejaká polská ná­plava.“

„Bit­kowacz?“

„Imho!“

Peo ne­jed­nou jakoby za­po­mněl všechno co řekl, roz­zá­řil se a za­šep­tal: „To jsme ti chtěl říct a úplně jsem na to za­po­mněl: Během prázd­nin jsem si nechal udělat nové te­to­vání. Že nevíš kde?“

Na­klo­nil jsem se do­předu, pak dozadu a krou­žil po něm po­hle­dem. „Nevím." Od­kaš­lal jsem. "Ale já ho najdu i kdy­bych měl…“

Hned nato jsem ucítil ty ne­chá­pavé po­hledy ostré jako dýky, které do nás za­bo­dá­valy zadní řady v po­slu­chárně. „Něco se vám nelíbí? My nejsme teplí. Ale jak jsem řekl: stejně to jednou najdu.“


Čas se pro­hnal kolem. Byl na­sá­ván ná­stěn­nými ho­di­nami a vy­fu­ko­ván ven jako prach. Před­náška skon­čila. Lidé se míhali jako si­lu­ety chodců za deš­ti­vého rána. Přišli, odešli, zmi­zeli. Zůstal jsem tam jenom já, Peo a bez­vě­domá Ruby. Po­dí­vali jsme se na ní, pak na sebe a chtě nechtě jsme při­kývli.


„Holka, už žádný valium takhle po ránu,“ řekl jsem, když jsem složil její napůl mrtvé a napůl spící tělo na gauč. V té době jsem ne­tu­šil, kam až to, co se jeví jako ospa­lost může vést. Stejně tak jsem neměl ponětí, že za pár dnů zmizí.

**

„Server je vy­tí­žený na sto pro­cent. Co se to jenom děje?“ Po­dí­val jsem se do logu a bylo jasno. „Nějaký botnet na naší adresu posílá mi­li­ony dě­kov­ných dopisů.“

„Kašli na to a pře­smě­ruj po­ža­davky někam do háje,“ pro­nesl ne­vzru­šeně Peo. „Těch pár hodin down­timu nějak ože­líme.“

„Ale proč to někdo vůbec dělá. Kdo může mít pod palcem takhle velkou síť a proč na­mí­řil ten milion strojů právě na nás?“

„Nevím, třeba něco tuší o naší věci nebo nás prostě jenom nás nemá rád,“ řekl a pře­stal se tomu vě­no­vat.

**

Kapka potu chvě­jící se stra­chem sklouzla po čele a po spánku.

**

Ve dvě v noci jsem pak potkal Pea.

Měl odřený nos a na koleně ná­plast. Šel chod­bou jenom v kraťa­sech, ve kte­rých také spával a nesl si mísu vloček a skle­nici mléka.

„V noci by se nemělo jíst,“ řekl jsem.

On se po­dí­val do misky a od­vě­til: „Ale tohle není re­gu­lérní jídlo. Špal­dové vločky jsou jenom vý­směch trá­ví­címu traktu.“

„To máš pravdu. Nemá to žádnou chuť, skoro jako kdybys jedl vzduch. Ale pořád po­ru­šu­ješ všechny zásady ži­vo­to­správy: přes den nejíš, v noci se nacpeš, spíš jenom aby se ne­řeklo. A přitom… žádný trable, žádnej pro­blém….“

„Buď umřu nebo ne, to je celé kouzlo života. Nejsem na tom zas tak skvěle, ale,“ na­klo­nil se ke mně a za­šep­tal: „Ruby je na tom mnohem hůř. Před chvílí jsem si to pro­po­čí­tá­val a vyšlo mi, že spí v prů­měru jenom tři a půl hodiny denně. Tři a půl za po­slední půlrok, což zna­mení spán­kový de­fi­cit ně­ja­kých 800 hodin. A čím víc jí hučí v hlavě, tím víc jí to táhne na stře­chy.“

„Ha!“ vy­křikl jsem. „Mám to.“

„Co?“ strnul.

„Našel jsem to nové te­to­vání,“ po­hle­dem jsem mu sklouzl po štíhlém lýtku. „Ne­ná­pad­nější místo sis nemohl vybrat.“

„Což se dá taky vy­svět­lit…“

„Žádné dvoj­smysly. Tak jsem to ne­mys­lel.“

Do míst­nosti vtrhla Ruby. Měla roz­cu­chané vlasy, rudé oči a ner­vózní pohyby.

„Ne­chtěli byste se spolu už vy dva vyspat a nechat těch ne­ko­neč­ných vo­do­pádů na­rá­žek a dvoj­smyslů, které ne­cháte vy­šumět do prázdna nebo pře­jdete s cit­li­vými a slad­kými úsměvy.“

„Tys pila?“

„Ano, děkuji za optání,“ od­po­vě­děla a za­bouchla za sebou dveřmi. Do ticha noci byly slyšet chvatné kroky, které vy­bí­haly po scho­dech a mizely v ne­o­nové re­a­litě me­t­ro­pole.

Chvíli jsme tam stáli a dívali se na do­zní­va­jící ránu a křik a prach, který si sedal, aby zase vy­mo­de­lo­val ob­sáhlé tmavé ticho.

„A co když Kilroy vyjde z módy?“ zeptal jsem se a ta slova zněla zcela ne­pa­t­řičně.

„Půjde dolů a jeho místo na­hradí stará Po­h­lová nebo All your base.“

„Koukám, že ty jdeš vždycky až na dřeň.“

„A nebo André the Giant. Andého má přece každý rád. Jenom si to před­stav Obey Peo! Peo has a Possé.“

„Může být Adam a Peo na­tr­valo v opo­zici?“

„Ne, nemůže,“ od­po­vě­děl se smí­chem, ale pak ztuhnul a na rukou mu na­sko­čila husí kůže. „Někdo se dívá,“ pro­nesl tiše.

„Co?“ Po­hle­dem se pře­létl okna za­sklená tmou.

„Na­jed­nou jsem dostal pocit, jako kdyby mě někdo sle­do­val.“ Udělal krok blíž. „Jako v té tvojí po­vídce: al­ter­na­tivní to­ta­litní bu­douc­nost, kde jsou všichni lidé sle­do­váni. A vůbec, jak to vypadá s tvojí kopií Little Bro­thera? Bude po­kra­čo­vání?“ Peo se snažil vy­pa­dat klidně, ale přesto jsem z něj cítil ner­vo­zitu.

„Tu kopii od­vo­láš, až si pře­čteš, co zrovna teď píšu – pasáž o lidech, kteří se roz­hodli pomocí do­stupné tech­niky změnit hod­noty a vní­mání es­te­tiky, chtěli na­pl­nit a zhmot­nit ne­re­álné ideály, které jim do hlav vtloukla spo­leč­nost a kte­rých za nor­mál­ních okol­ností nikdy ne­mohli do­sáh­nout.“

„Vždycky tak krásně vy­prá­víš o všech svých pří­bě­zích.“

„To mělo zna­me­nat co?“

„Mělo to zna­me­nat, přesně to, co to zna­me­nalo.“

„Aha.“ Ne­chtěl jsem se pouš­tět na tenký led me­ta­for, na­rá­žek a vnitř­ních vtipů. „O čem jsme se to bavili před tím?“

„To si mám všechno pa­ma­to­vat? O Ruby, o mně?“

„Ano!“ pro­nesl jsem hraným zpěv­ným tónem. „Kárám tě můj krásný pří­teli. Nedbáš o sebe, ale stále jsi plný síly a elánu.“

„Je to tak prosté, milý Wat­sone. Za všechno může strach, prostý by­tostný strach, kte­rého se nelze zbavit a nelze proti němu bo­jo­vat, strach za­ko­paný hlu­boko v nás; strach, kterým je na­sáklá každá buňka našich těl. Smích je jenom pře­tvářka, imu­nitní reakce. Kde berou lidé sílu žít? Kdo říká, že ně­ja­kou mají? Nejde víc než o se­tr­vač­nost pa­ra­ly­zo­va­ných by­tostí vy­stře­le­ných na hor­skou oběž­nou dráhu. Dobrou noc.“

Peo na­jed­nou zmizel, ne­o­de­šel, ale v jednom oka­mžiku prostě pře­stal exis­to­vat. Osaměl jsem a vrátil se k po­vídce, abych napsal ně­ko­lik strá­nek pří­běhu ze světa, který je kotlem nej­růz­něj­ších názorů a po­hledů na spo­leč­nost, i přesto že je každý ta­mější občan sle­do­ván. S no­te­boo­kem na klíně jsem vy­tvo­řil pár vět o léku, který re­du­ko­val po­třebu spánku a do­ká­zal tak úplně změnit život jedné ge­ne­race a pak ná­sle­do­valy další pasáže o jiné sku­pině, která se roz­hodla pře­mě­nit lidi a vy­tvo­řit nové normy zvrá­cené es­te­tiky a pak další o tech­no­kra­tic­kých fi­lo­so­fech, kteří se sna­žili pomocí ope­rací pře­mě­nit svoje těla na něco, čemu říkali člověk 2.0. Po­no­řil jsem se do vlast­ního ima­gi­nár­ního světa, kde se lámali staré po­řádky a při­chá­zelo nové období ne­stvůr­nosti, proti kte­rému se ohra­zo­valy církve a lidé hájící ne­změ­ně­ného pů­vod­ního a pří­rod­ního člo­věka, bo­ju­jící proti tech­ni­kou pře­mě­něné pod­statě lid­ství.

Do­stá­val jsem se do ze­no­vých křečí kre­a­ti­vity.

Ale pak se ozval rachot.

Byl jsem vy­tr­žen z trazu. Zvedl jsem oči osle­pené od zá­ří­cího dis­pleje, ale viděl jsem jen tmu. Po­hle­dem jsem pátral v tem­notě, ale na zem se opět sná­šelo ticho a roz­ví­řená smítka prachu use­dala na svá místa.

Tmou se ro­ze­zněly další rány na dveře. Tupé a hla­sité.

Za­klapl jsem víko laptopu a str­nule a bez dechu jsem se zády při­tiskl ke zdi.

Rány, bou­chání a pak zvuk pá­či­dla, které se zarývá do dřeva. Slyšel jsem to úpění masy, to pomalé skří­pání a skuhrání, kdy se vy­ta­hují hře­bíky ze tkáně dřeva. Rána, ticho, vrz­nutí dveří.

„Jsou uvnitř, jsou na chodbě,“ po­mys­lel jsem si a srdce mi zbě­sile tlouklo a na čele se vy­ra­zil stu­dený pot. „Ruby!“ při­du­šeně jsem vy­křikl a sunul se po pod­laze, zády ke zdi. Ne­spouš­těl jsem oči ze dveří pokoje a rukou jsem při tom šátral po pod­laze. „Někde to tady bylo!“

Kroky! Na chodbě se ozvaly kroky. Při­pa­dalo mi, že se roz­lé­hají a otřá­sají celou bu­do­vou. Pře­chá­zely po malém pro­storu, jakoby kleci. Proti pro­skle­ným dveřím se na pozadí tmy mihl surově černý stín. Viděl jsem ho. Byl tam. Na­přáhl ruku, aby vzal za kliku, ale ne­o­te­vřel. Ozvalo se slabé syk­nutí, které mi znělo jako: „Není tady.“

„Tady ležíš,“ Na­hma­tal jsem saja – pochvu sa­mu­raj­ského meče, který Ruby, kdysi se­hnala na nějaké za­padlé burze za směšně nízkou cenu. Když jsem ucítil jeho dů­stojný chlad, na­jed­nou se mi po těle roz­lila po­divná jis­tota. Čekal jsem bez hnutí a na­slou­chal krokům. „Trochu je vy­stra­ším,“ po­mys­lel jsem si a vy­tasil katanu. Po­ko­jem se ro­ze­zněla píseň oceli.

Čekal jsem další minutu v tichu.

Kroky ustaly.

Vyšel jsem z pokoje s mečem při­pra­ve­ným k výpadu, ale nikdo tam nebyl. Dveře vy­lo­mené, na chodbě prázdno, před bytem ani noha. Jenom prach se snášel ve va­ku­o­vém tichu.

„Divné,“ po­mys­lel jsem si, ale to jsem ještě ne­vě­děl, že web-kamery, které jsme před mě­sí­cem na­mí­řili na pro­stor chodby, aby stře­žily naše bez­pečí a které pře­ná­šely tyto záběry dvacet čtyři hodin denně na in­ter­net a které by ne­zvané hosty za­chy­tily, byly vy­řa­zeny útokem zvenčí. A také jsem ne­tu­šil, že Ruby zmi­zela.

Peo se ob­je­vil hodinu na to a ne­vě­děl, co se stalo.

„Kdes byl?“ zeptal jsem se ho trochu ne­jistě, když pro­plou­val tmou kolem mě, tiše na­šla­po­val a rukama slepě šátral ve snaze na­hra­dit vidění. „Někdo se k nám vlou­pal.“

„Dostal jsem zlé tušené a na chvíli jsem zmizel,“

„Co?“ sykl jsem, ale nikdo mi na zpola vy­řče­nou otázku ne­od­po­vě­děl.

**

Ze tmy se ozval hlas: „Víš kolik nás každý den sle­duje kamer?“ Po­lo­žil otázku, ale ne­če­kal na od­po­věď a po­kra­čo­val: „Ne­sku­tečně mnoho. Jsou na každém rohu, skryté a ne­ná­padné a téměř nikdo o nich neví, ale jsou tam a dívají se a do­hlí­žejí na naše životy, na každý náš krok, aby byl správný a ne­vy­bo­čo­val z nor­málu. Každá vte­řina našich dnů je za­zna­me­nána a ar­chi­vo­vána. Jsme sle­do­váni chlad­nými stroji, které se snaží de­te­ko­vat ná­znaky ab­nor­ma­lity. Ale ani ty nám ne­za­ručí bez­pečí, stejně jako ne­do­ká­zaly za­brá­nit únosu dcery pod­ni­ka­tele Raúla Garcii.“

REF REF název Někdo se dívá jsem čirou ná­ho­dou za­sle­chl v te­le­vizi, nějaký hu­deb­ník nebo co tam zpíval pís­ničku přesně s těmito slovy

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz