povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

31. 1. 2009

Někdo se dívá

       
CC by-sa (zdroj)

Ten mrtvý Japonec ve vaně byl pochopitelně problém. Objevil se tam už kdysi dávno, jednoho prehistorického rána, kdy u nás ještě nebydlela Ruby a my jsme se probrali a nejistě přešlapovali po místnosti a šoupání nohou po koberci znělo jako kanonáda děl.

„Pili jsme?“ ptal se nejistě Peo, mhouřil bolavé oči a snažil se vyrovnat s náhlou fotonovou lázní.

„Řekl bych že ne,“ odpověděl jsem a brodil jsem se po kolena v lahvích od vína.

Byl to nedůležitý rohovor uprostřed noci:

„Nechci skončit jako on,“ ozval se ze tmy ženský hlas.

„Jako kdo?“ jiná ruka nervózně poklepávala na karetní stůl ozářený měsícem.

„Nemá jméno. Neměl ho ani před tím, co mu z hlavy vytahaly krvavé cáry mozkového centra vzpomínek.“

„Četla jsem o tom náznaky v románu K.“ Odkašlání. „Půjdeš spát?“

„Ne, dneska ne. Čas se krátí.“

**

„Co to je?“ zeptal jsem se toho dne, co Ruby zmizela.

„Hůl,“ odpověděl s úsměvem Peo.

„Hůl? Takže teď začneš kulhat a pohrdat všemi okolo?“

„Není tak obyčejná.“ Ozval se děsivý zvuk taseného meče. „Je to hůl ve které je kord. U nás zakázaná, protože je to skrytá zbraň maskující svůj účel. Ale znám pár lidí, stalkerů, ex-detektivů, propuštěných trestanců se kterými si občas podám ruku a jim se poté občas v kapse ocitne obálka a pak se občas může něco stát. Můžou se vloupat do určitých domů, sledovat určité lidi nebo shánět takovéhle věci.“ Peo se usmíval a oči z nichž každé měl trochu jinak zbarvené, se mu leskly. Švihl kordem a vzduch se rozezněl mrazivou písní smrti.

"To by se líbilo..." ale v polovině věty jsem ztratil hlas.

**

Když se k nám nastěhovala Ruby, byl tam ještě pořád. My jsme si na něj už pochopitelně zvykli a naučili se ho ignorovat, ale jí zpočátku děsil.

„Co, jak, proč, kdy?“ vychrlila na nás překotný proud otázek.

Jenom jsme pokrčili rameny a zvedli obočí, jako kdyby to bylo něco naprosto samozřejmého.

Ruby pak byla pár dní nesvá, stejně jako když začal semestr a ona jenom spala a i když se probudila, byla malátná, nevnímala a usínala v polovinách vět. Spala všude: ve vlaku, na přednáškách, za chůze. Doktor říkal, že to nic není, ale bylo na něm poznat, že jenom maskuje svoje pochyby.


"Neměli jsme se ptát Browbacka."

"Asi ne. To bylo jako jít s bolestí krku za katem."


Spala i když jsme seděli v posluchárně na první přednášce SINů.

„Neměli bychom jí probudit?“

„Nejspíš jo. Dotáhli jsme jí sem, ale zpátky ji už neponesu. Je strašně těžká, skoro jako kdyby někde pašovala padesát kilo drog, trhavin a sem tam nějakou tu zlatou cihlu.“

„Budeme zjišťovat kde to má?“

„No, neměli bychom,“ poklepal jsem na dřevěné opěradlo. „Ale jinak nezjistíme, proč váží dvakrát tolik co ty.“


Bylo to tak. Peo po té strašlivé nemoci už nikdy nepřibal a tak, ačkoli na to nevypadal, vážil stále těch těžko uvěřitelných jedna padesát kilo. Síly měl rozhodně víc, než by se na základě jeho křehkého zevnějšku dalo předpokládat. Dokázal týden nespat a potom o půlnoci sedmého dne udělal sto kliků a dvacet shybů na jedné ruce i přesto, že mu v hlavě hučelo a věděl, že jakmile se pustí hrazdy a nohama se dotkne země, omdlí. Přesto vytrval. Peo byl šílený. Zase začal hořet po té noci, kdy jsme seděli na střeše, pili krev Kristovu a čekali na konec světa, který by pohltil naše zmrzlá nahá těla. Zůstalo to v něm, jako střepina strachu, jako mor neurotického spěchu, jako jedovatá droga cynismus, která mu pomalu přeměňovala krev na bahno.

Avšak Ruby byla mnohem bláznivější. Spala ještě méně, jenom pár hodin a někdy nezavřela oči vůbec. Podle mě musela brát metamfetamin - byla chorobně neklidná, měla nekonečné zásoby energie a nikdy se s ničím nechtěla smířit. Většinou žila a byla k nezastavení, sálalo z ní odhodlání a nespoutaná touha nenechat se umlátit, ale teď hibernovala a nám se jí stěží podařilo držet vzhůru.


"Nechte mě spát," mumlala a odháněla nás od sebe.

„Necháme jí tady, hezky se prospí a večer si popovídá s uklízečkou,“ rozhodl jsem v polovině hodiny po několika marných pokusech o nahození jejího motoru kávou s popelem nebo dobře mířenými údery loktem do týla.

„Adame, nenapadlo tě někdy podívat se jí do věcí. Myslím jednou večer nebo ráno čirou náhodou a pochopitelně zcela omylem něco prohrabat. Třeba by jsme našli revolver, použité jehly, pixlu Ypsilonu nebo stopy nějakého strašlivých tajemství, ze kterých by se dalo zjistit, co se s ní děje.“

„To se přece ne...“

„Ale stalkovat můžeme? Že by doublethink?“

„Koukám, že teď už zvládá sarkasmus kdejaká polská náplava.“

„Bitkowacz?“

„Imho!“

Peo nejednou jakoby zapomněl všechno co řekl, rozzářil se a zašeptal: „To jsme ti chtěl říct a úplně jsem na to zapomněl: Během prázdnin jsem si nechal udělat nové tetování. Že nevíš kde?“

Naklonil jsem se dopředu, pak dozadu a kroužil po něm pohledem. „Nevím." Odkašlal jsem. "Ale já ho najdu i kdybych měl...“

Hned nato jsem ucítil ty nechápavé pohledy ostré jako dýky, které do nás zabodávaly zadní řady v posluchárně. „Něco se vám nelíbí? My nejsme teplí. Ale jak jsem řekl: stejně to jednou najdu.“


Čas se prohnal kolem. Byl nasáván nástěnnými hodinami a vyfukován ven jako prach. Přednáška skončila. Lidé se míhali jako siluety chodců za deštivého rána. Přišli, odešli, zmizeli. Zůstal jsem tam jenom já, Peo a bezvědomá Ruby. Podívali jsme se na ní, pak na sebe a chtě nechtě jsme přikývli.


„Holka, už žádný valium takhle po ránu,“ řekl jsem, když jsem složil její napůl mrtvé a napůl spící tělo na gauč. V té době jsem netušil, kam až to, co se jeví jako ospalost může vést. Stejně tak jsem neměl ponětí, že za pár dnů zmizí.

**

"Server je vytížený na sto procent. Co se to jenom děje?" Podíval jsem se do logu a bylo jasno. "Nějaký botnet na naší adresu posílá miliony děkovných dopisů."

"Kašli na to a přesměruj požadavky někam do háje," pronesl nevzrušeně Peo. "Těch pár hodin downtimu nějak oželíme."

"Ale proč to někdo vůbec dělá. Kdo může mít pod palcem takhle velkou síť a proč namířil ten milion strojů právě na nás?"

"Nevím, třeba něco tuší o naší věci nebo nás prostě jenom nás nemá rád," řekl a přestal se tomu věnovat.

**

Kapka potu chvějící se strachem sklouzla po čele a po spánku.

**

Ve dvě v noci jsem pak potkal Pea.

Měl odřený nos a na koleně náplast. Šel chodbou jenom v kraťasech, ve kterých také spával a nesl si mísu vloček a sklenici mléka.

"V noci by se nemělo jíst," řekl jsem.

On se podíval do misky a odvětil: "Ale tohle není regulérní jídlo. Špaldové vločky jsou jenom výsměch trávícímu traktu."

"To máš pravdu. Nemá to žádnou chuť, skoro jako kdybys jedl vzduch. Ale pořád porušuješ všechny zásady životosprávy: přes den nejíš, v noci se nacpeš, spíš jenom aby se neřeklo. A přitom... žádný trable, žádnej problém...."

"Buď umřu nebo ne, to je celé kouzlo života. Nejsem na tom zas tak skvěle, ale,“ naklonil se ke mně a zašeptal: „Ruby je na tom mnohem hůř. Před chvílí jsem si to propočítával a vyšlo mi, že spí v průměru jenom tři a půl hodiny denně. Tři a půl za poslední půlrok, což znamení spánkový deficit nějakých 800 hodin. A čím víc jí hučí v hlavě, tím víc jí to táhne na střechy."

"Ha!" vykřikl jsem. "Mám to."

"Co?" strnul.

"Našel jsem to nové tetování," pohledem jsem mu sklouzl po štíhlém lýtku. "Nenápadnější místo sis nemohl vybrat."

"Což se dá taky vysvětlit..."

"Žádné dvojsmysly. Tak jsem to nemyslel."

Do místnosti vtrhla Ruby. Měla rozcuchané vlasy, rudé oči a nervózní pohyby.

"Nechtěli byste se spolu už vy dva vyspat a nechat těch nekonečných vodopádů narážek a dvojsmyslů, které necháte vyšumět do prázdna nebo přejdete s citlivými a sladkými úsměvy."

"Tys pila?"

"Ano, děkuji za optání," odpověděla a zabouchla za sebou dveřmi. Do ticha noci byly slyšet chvatné kroky, které vybíhaly po schodech a mizely v neonové realitě metropole.

Chvíli jsme tam stáli a dívali se na doznívající ránu a křik a prach, který si sedal, aby zase vymodeloval obsáhlé tmavé ticho.

"A co když Kilroy vyjde z módy?" zeptal jsem se a ta slova zněla zcela nepatřičně.

"Půjde dolů a jeho místo nahradí stará Pohlová nebo All your base."

"Koukám, že ty jdeš vždycky až na dřeň."

"A nebo André the Giant. Andého má přece každý rád. Jenom si to představ Obey Peo! Peo has a Possé."

„Může být Adam a Peo natrvalo v opozici?“

„Ne, nemůže,“ odpověděl se smíchem, ale pak ztuhnul a na rukou mu naskočila husí kůže. „Někdo se dívá,“ pronesl tiše.

„Co?“ Pohledem se přelétl okna zasklená tmou.

„Najednou jsem dostal pocit, jako kdyby mě někdo sledoval.“ Udělal krok blíž. „Jako v té tvojí povídce: alternativní totalitní budoucnost, kde jsou všichni lidé sledováni. A vůbec, jak to vypadá s tvojí kopií Little Brothera? Bude pokračování?“ Peo se snažil vypadat klidně, ale přesto jsem z něj cítil nervozitu.

"Tu kopii odvoláš, až si přečteš, co zrovna teď píšu - pasáž o lidech, kteří se rozhodli pomocí dostupné techniky změnit hodnoty a vnímání estetiky, chtěli naplnit a zhmotnit nereálné ideály, které jim do hlav vtloukla společnost a kterých za normálních okolností nikdy nemohli dosáhnout."

"Vždycky tak krásně vyprávíš o všech svých příbězích."

"To mělo znamenat co?"

"Mělo to znamenat, přesně to, co to znamenalo."

"Aha." Nechtěl jsem se pouštět na tenký led metafor, narážek a vnitřních vtipů. "O čem jsme se to bavili před tím?"

"To si mám všechno pamatovat? O Ruby, o mě?"

"Ano!" pronesl jsem hraným zpěvným tónem. "Kárám tě můj krásný příteli. Nedbáš o sebe, ale stále jsi plný síly a elánu."

"Je to tak prosté, milý Watsone. Za všechno může strach, prostý bytostný strach, kterého se nelze zbavit a nelze proti němu bojovat, strach zakopaný hluboko v nás; strach, kterým je nasáklá každá buňka našich těl. Smích je jenom přetvářka, imunitní reakce. Kde berou lidé sílu žít? Kdo říká, že nějakou mají? Nejde víc než o setrvačnost paralyzovaných bytostí vystřelených na horskou oběžnou dráhu. Dobrou noc."

Peo najednou zmizel, neodešel, ale v jednom okamžiku prostě přestal existovat. Osaměl jsem a vrátil se k povídce, abych napsal několik stránek příběhu ze světa, který je kotlem nejrůznějších názorů a pohledů na společnost, i přesto že je každý tamější občan sledován. S notebookem na klíně jsem vytvořil pár vět o léku, který redukoval potřebu spánku a dokázal tak úplně změnit život jedné generace a pak následovaly další pasáže o jiné skupině, která se rozhodla přeměnit lidi a vytvořit nové normy zvrácené estetiky a pak další o technokratických filosofech, kteří se snažili pomocí operací přeměnit svoje těla na něco, čemu říkali člověk 2.0. Ponořil jsem se do vlastního imaginárního světa, kde se lámali staré pořádky a přicházelo nové období nestvůrnosti, proti kterému se ohrazovaly církve a lidé hájící nezměněného původního a přírodního člověka, bojující proti technikou přeměněné podstatě lidství.

Dostával jsem se do zenových křečí kreativity.

Ale pak se ozval rachot.

Byl jsem vytržen z trazu. Zvedl jsem oči oslepené od zářícího displeje, ale viděl jsem jen tmu. Pohledem jsem pátral v temnotě, ale na zem se opět snášelo ticho a rozvířená smítka prachu usedala na svá místa.

Tmou se rozezněly další rány na dveře. Tupé a hlasité.

Zaklapl jsem víko laptopu a strnule a bez dechu jsem se zády přitiskl ke zdi.

Rány, bouchání a pak zvuk páčidla, které se zarývá do dřeva. Slyšel jsem to úpění masy, to pomalé skřípání a skuhrání, kdy se vytahují hřebíky ze tkáně dřeva. Rána, ticho, vrznutí dveří.

"Jsou uvnitř, jsou na chodbě," pomyslel jsem si a srdce mi zběsile tlouklo a na čele se vyrazil studený pot. "Ruby!" přidušeně jsem vykřikl a sunul se po podlaze, zády ke zdi. Nespouštěl jsme oči ze dveří pokoje a rukou jsem při tom šátral po podlaze. "Někde to tady bylo!"

Kroky! Na chodbě se ozvaly kroky. Připadalo mi, že se rozléhají a otřásají celou budovou. Přecházely po malém prostoru, jakoby kleci. Proti proskleným dveřím se na pozadí tmy mihl surově černý stín. Viděl jsem ho. Byl tam. Napřáhl ruku, aby vzal za kliku, ale neotevřel. Ozvalo se slabé syknutí, které mi znělo jako: "Není tady."

"Tady ležíš," Nahmatal jsem saja - pochvu samurajského meče, který Ruby, kdysi sehnala na nějaké zapadlé burze za směšně nízkou cenu. Když jsem ucítil jeho důstojný chlad, najednou se mi po těle rozlila podivná jistota. Čekal jsem bez hnutí a naslouchal krokům. "Trochu je vystraším," pomyslel jsem si a vytasil katanu. Pokojem se rozezněla píseň oceli.

Čekal jsem další minutu v tichu.

Kroky ustaly.

Vyšel jsem z pokoje s mečem připraveným k výpadu, ale nikdo tam nebyl. Dveře vylomené, na chodbě prázdno, před bytem ani noha. Jenom prach se snášel ve vakuovém tichu.

"Divné," pomyslel jsem si, ale to jsem ještě nevěděl, že web-kamery, které jsme před měsícem namířili na prostor chodby, aby střežily naše bezpečí a které přenášely tyto záběry dvacet čtyři hodin denně na internet a které by nezvané hosty zachytily, byly vyřazeny útokem zvenčí. A také jsem netušil, že Ruby zmizela.

Peo se objevil hodinu na to a nevěděl, co se stalo.

"Kdes byl?" zeptal jsem se ho trochu nejistě, když proplouval tmou kolem mě, tiše našlapoval a rukama slepě šátral ve snaze nahradit vidění. "Někdo se k nám vloupal."

"Dostal jsem zlé tušené a na chvíli jsem zmizel,"

„Co?“ sykl jsem, ale nikdo mi na zpola vyřčenou otázku neodpověděl.

**

Ze tmy se ozval hlas: "Víš kolik nás každý den sleduje kamer?" Položil otázku, ale nečekal na odpověď a pokračoval: "Neskutečně mnoho. Jsou na každém rohu, skryté a nenápadné a téměř nikdo o nich neví, ale jsou tam a dívají se a dohlížejí na naše životy, na každý náš krok, aby byl správný a nevybočoval z normálu. Každá vteřina našich dnů je zaznamenána a archivována. Jsme sledováni chladnými stroji, které se snaží detekovat náznaky abnormality. Ale ani ty nám nezaručí bezpečí, stejně jako nedokázaly zabránit únosu dcery podnikatele Raúla Garcii."

REF REF název Někdo se dívá jsem čirou náhodou zaslechl v televizi, nějaký hudebník nebo co tam zpíval písničku přesně s těmito slovy


publikováno 31. 1. 2009

příbuzné články:
Stalker číslo 47
Y3F
Terminalita #1 - Ruby
Terminalita #2 - Peo
Dům polosyntetických hrůz

sem odkazují:
Víte, že se někdo dívá?
Předmluva k Terminalitě
Terminalita se rozjíždí
Jak psát a nezbláznit se z toho
Seznam povídek
Deníky mrtvého muže