povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

19. 10. 2007

Neděle třináctého

       
zdroj licencováno pod CC by-nc

Byly tu důležitější otázky k zodpovězení, ale nikdo je nevyslovil a tak jsem jenom tupě zíral do Peových smutných očí.


(z velikých reproduktorů v rozích pokoje se stále dokola tiše valil I know the Reaper)


Peo zakašlal. Ležel vedle mě na široké posteli ve svém malém pokoji. Oba dva jsme byli nazí a na zádech jsme měli několik čerstvých tetování. Peo svoje rozbolavělé a rozlámané tělo skryl pod slaboučkou přikrývkou a na mě zbyl jen nepatrný růžek. V hlavě mi pulsovalo trio kvasarů a odíralo se zevnitř o lebku. Ležel jsem na břiše, pomalu otevíral oči, objevoval nepříjemně rozmlžený svět na druhé straně očních víček a přitom se snažil zastavit zvony, které mi rozdíraly mozkovou tkáň a drtili obě hemisféry na prach.


Pak se odněkud přihnal příjemný dívčí hlas, který mi ale v ten okamžik zněl jako jekot policejní sirény, a chvatnými kroky se přibližoval: "Brácho, brácho vstávej, už je poledne! Peo, mohl bys mi s něčím..." Pak náraz ticha a nehybné zírání, které jsem s hlavou zabořenou v polštářích a s dlaněmi na uších pouze tušil. Hbité kroky odcupitaly.


Zase zavládlo ticho, jaké vládne ve vakuu kosmu. Slyšel jsem zvuk zvířeného prachu a sténání betonu ve stěnách Orlího Hnízda. Šelest pohybu přikrývky zněla jako zemětřesení. Peo se přetočil na bok a bez výrazu a beze slov se díval na mě a do okna za mými zády. Teprve v ten okamžik mi došlo, že ani jeden z nás není oblečen, ale s hlavou zpustlou a vyprahlým hrdlem jsem se tomu nedokázal divit, ani nijak odporovat a jenom jsem odevzdaně opětoval prázdný pohled. Peovi do tváře dopadaly brzké sluneční paprsky a musel mhouřit oči, aby viděl aspoň něco. Došlo mi, že proti oknu musím vypadat jenom jako černá silueta. Možná, že mě ani nepoznal. I to by se mohlo stát, v takovémto stavu bylo možné všechno. Za tři roky, co se známe, jsme se pochopitelně nikdy neviděli nazí, byli jsme jenom kamarádi, možná ani to ne, jenom cizinci, kteří se často vídají. Za tu dobu jsem si nikdy neuvědomil, jak je Peo vlastně křehký a delikátní. Zmačkaná deka, kterou měl přehozenou přes útlá ramena, nedokázala zakrýt celé jeho tělo. Ale to byla poslední věc na světě, která nám v ten okamžik vadila. Netečným, chladným a zpustlým pohledem jsem ho pozoroval, jeho slabé ruce složené pod hlavou, černé vlasy, smutné světlé oči, hvězdu vytetovanou na břiše kousek nad tříslem. Nikdy předtím jsem o tom nepřemýšlel, ale on byl vážně hezký a navíc vypadal tak slabě a bezbranně. V porovnání s ním jsem byl svalovec. Každý den jsem do úmoru posiloval a běhal nekonečné kilometry v chmurných lesích Severu. Vedle něj jsem musel vypadat hrubě, jako rváč, jako Bestie vedle bytosti z jemného porcelánu.

Potom jsem si všiml dlouhé jizvy, která se mu táhla napříč předloktím a dvakrát jsem polkl naprázdno.

Nervózně jsem si prohrábl vlasy sestříhané na pár milimetrů a nasadil brýle, které ležely na poličce v čele postele. Nosil jsem stejné brýle jako Gordon Feeman nebo mladý Edsger Dijkstra s tmavými silnými obroučkami, které mají jenom pološílení vědci a rváči-intelektuálové.


Mučivé ticho se ještě více prohloubilo a v prostoru se napjaly struny tenze. Stihly zabrnkat několik neklidných a mučivých tónů, než jsem zlomil pečeť mlčení: "V hlavě mám poušť, Peo. Ze včerejška si nepamatuji vůbec nic. To musela být ale noc!"

Peo nereagoval. Vrhal smutný pohled přese mě do světa za oknem, na jiskřivě modrou oblohu a obrovské jasně bílé mraky, ze kterých pršela nostalgie a touha a chuť zmizet a letět pryč, přes pole a lesy a po prašných cestách někam jinam, někam daleko, kamkoli nebo všude, pod tou hypnotickou oblohou a nekonečnými oblaky.

"Umírám!" po jeho tváři sklouzla slza a v mé hlavě se rozezněl tupý úder starého zvonu.

"Já taky, už dvacet let, my všichni, pomalu a vytrvale, někdo rychleji a někdo pomaleji."

"Ale nemůžu před tím utéct i když bych tolik chtěl."

Leželi jsme naproti sobě na boku a já Pea pohladil po rozechvělém rameni.


V tom okamžiku do pokoje rázným krokem vstoupila Peova matka. Uviděla nás a narazila do neviditelné bariéry uprostřed pokoje. Chtěla něco říct, ale jen několikrát naprázdno otevřela ústa a při tom nejistě gestikulovala rukama. Otočila se a vyklouzla z pokoje.


Ticho opět padlo jako podzimní listí.

Peo se přetočil na záda a díval se do stropu. Oči se mu leskly.

"Žijeme na běžícím pásu - v továrně na smrt," promluvil jsem do prostoru.

"Pokračuj, básníku..." zašeptal Peo.

"Naše dny ubíhají v šíleném světě, bez naděje na spasení. Trháme listy z kalendáře a slyšíme čas, jak nám neodvratně protéká mezi prsty. Díváme se z okna rychlíku bez zastávek, který se řítí do propasti věčné tmy. Padáme prostorem, uvězněni v kleci, nemůžeme roztáhnout křídla, chceme létat, chceme ven, chceme pryč, chceme nad střechy domů, klouzat vzduchem, dýchat svobodu, cítit ji. Ale naše ruce i nohy jsou spoutané, plazíme se v blátě všední reality a snažíme se nevnímat střely, které mám sviští kolem hlav. Srdce nám bijí v mizivém okamžiku mezi tmou před počátkem vesmíru a tmou po vyhasnutí posledních hvězd. Jsme chyceni v pasti, Krakenem stahováni ke dnu, pronásledováni Bestií - dohání nás a dýchá nám na zátylek. V oku hurikánu balancujme na hraně propasti a jsme jištěni jen velice slabou nití života. Nemáme nic."

"Nemáme nic, nejsme nic." Peo se zaposlouchal do šumu hudby a překládal slova: "Nikdy není příjemné si uvědomit, že před sebou máme zlom. Život je trochu děsivý, když tě opustí..."

Vstal jsem a posadil se na okraj postele. Příjemný koberec polechtal na chodidlech, čerstvý jarního vítr, který proklouzl oknem, pohladil po těle. Ale v hlavě mi stále zuřila bouře, na jazyku jsem cítil pachuť kyselých jablek a levou rukou probíhalo vlnobití palčivých jehel. Kolem bolavého zápěstí jsem měl uvázaný bledě zelený šátek se zčernalými skvrnami.

"Peo, něco mám!" Vytřeštil jsem oči. Olověná opona, která zakrývala vzpomínky se začala pomalu zvedat, neproniknutelná clona poodhalila neurčité obrazy. "Vybavilo se mi něco ze včerejška. Viděl jsem setkání na osamělém křížení lesních cest. Svět kolem byl už tichý, potopený do fermežové tmy, a několika odstínů černé a měsíční šedi. A my - já a ty - jsme stáli na rozhraní, za zády se nám tyčily poslední hradby stromů a před námi se rozprostíralo nevysoké pole, kopce, černá obloha, vesnice v dálce a nepatrná světla. A pak..." v paměti jsem hledal obrazy minulé noci. "A pak se za námi hnali ti lidé."

"Kdo?" podivil se Peo.

"Nevím," pokrčil jsem rameny, "nějací lidé, běželi za námi a křičeli na nás, ale unikli jsme jim."

"Teď jsme jim utekli, ale co příště?"

Místo odpovědi jsem jenom mlčky pokrčil rameny.

"Co to vůbec znamená? Proč se tohle všechno děje? Proč tohle všechno dělám?" zavzdychal Peo a sklopil oči.

"Nevím. Ale vždyť nechápeme svoje okolí, tenhle velký šílený svět, kde běháme v kruzích, a nechápeme ani sami sebe, ani vlastní soukolí života. Jsme jenom cizinci, pouzí kolemjdoucí, kteří se ani nepozdraví a sotva si sebe nevzájem všimnou."

V pokoji zase na chvíli zavládlo ticho a ševelení závěsů.

"Připadám si, že padám, že se potápím se do tekutého písku a nemůžu se hnout a ani dýchat." Peo pevně zavřel oči, aby zabránil slaným mořím zatopit pevninu. "Jsem jako trosečník uprostřed milionové metropole. Nikdo, kdo by..." Jeho hlas zmizel ve vlnobití vzlyků.

Chytil jsme Pea za rameno a dlaněmi jsem sjel po jeho paži, až jsem se dotkl jeho delikátních rukou. Nemusel říkat nic víc. Dobře jsem věděl, kam míří. Znal jsem to všechno až moc dobře, ze stejných důvodů jsem se skrýval v lesích na Severu. Vstal jsem z okraje pelesti a protáhl paralyticky zkřehlé tělo. Obr se pohnul, svaly se napjaly a leskly se v ranním světle. Podvědomě jsem vycítil Peův pohled.

"Naše vědomí jsou infikována toxinem, jsou jakoby ve svěráku, cítíme se jako beznozí provazochodci. Ani nevíš jestli ti vůbec někdo zatlačí víčka." Cynicky jsem se uchechtl. "Ale se mnou můžeš počítat, můj smutný princi."


Peo se zaposlouchal do podprahových rytmů, které vibrovaly pokojem a překládal slova: "Nejsladší ze všech lží - věčný život. Nikdo nechce umřít, ale musíme a proto se skrýváme. Ale co sis neuvědomil: budeš žít v srdcích svých blízkých, kteří jsou s tebou."


(z reproduktorů v rozích pokoje se stále linul I know the Reaper [[1]])


1) Text I know the reaper


publikováno 19. 10. 2007

příbuzné články:
Horečka #1
Terminalita #1 - Ruby
P14
Bar Cenzura
Horečka #2

sem odkazují:
Dobojováno!
Programovat, učit se & kreslit
Hate only
FEL-hejt
Předmluva k Terminalitě
Povídka P14
Jak psát a nezbláznit se z toho
Slova starého feťáka
Kdo dlouho hledí do internetu, toho internet pohltí
Koncert Machinae Supremacy zbořil Prahu, počet obětí neznámý
Slunce je vždy nové
Terminalita - Poznámky
Seznam povídek
Deníky mrtvého muže