k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Neděle třináctého

19. 10. 2007 (aktualizováno 4. 1. 2010) — k47
zdroj li­cen­co­váno pod CC by-nc

Byly tu dů­le­ži­tější otázky k zod­po­vě­zení, ale nikdo je ne­vy­slo­vil a tak jsem jenom tupě zíral do Pe­o­vých smut­ných očí.


(z ve­li­kých re­pro­duk­torů v rozích pokoje se stále dokola tiše valil I know the Reaper)


Peo za­kaš­lal. Ležel vedle mě na široké po­steli ve svém malém pokoji. Oba dva jsme byli nazí a na zádech jsme měli ně­ko­lik čer­s­tvých te­to­vání. Peo svoje roz­bo­la­vělé a roz­lá­mané tělo skryl pod sla­bouč­kou při­krýv­kou a na mě zbyl jen ne­pa­trný růžek. V hlavě mi pul­so­valo trio kva­sarů a odí­ralo se ze­vnitř o lebku. Ležel jsem na břiše, pomalu ote­ví­ral oči, ob­je­vo­val ne­pří­jemně roz­mlžený svět na druhé straně očních víček a přitom se snažil za­sta­vit zvony, které mi roz­dí­raly mozko­vou tkáň a drtili obě he­mi­sféry na prach.


Pak se od­ně­kud přihnal pří­jemný dívčí hlas, který mi ale v ten oka­mžik zněl jako jekot po­li­cejní sirény, a chvat­nými kroky se při­bli­žo­val: „Brácho, brácho vstá­vej, už je po­ledne! Peo, mohl bys mi s něčím…“ Pak náraz ticha a ne­hybné zírání, které jsem s hlavou za­bo­ře­nou v pol­štá­řích a s dla­němi na uších pouze tušil. Hbité kroky od­cu­pi­taly.


Zase za­vládlo ticho, jaké vládne ve vakuu kosmu. Slyšel jsem zvuk zví­ře­ného prachu a sté­nání betonu ve stě­nách Orlího Hnízda. Šelest pohybu při­krývky zněla jako ze­mětře­sení. Peo se pře­to­čil na bok a bez výrazu a beze slov se díval na mě a do okna za mými zády. Teprve v ten oka­mžik mi došlo, že ani jeden z nás není ob­le­čen, ale s hlavou zpustlou a vy­prah­lým hrdlem jsem se tomu ne­do­ká­zal divit, ani nijak od­po­ro­vat a jenom jsem ode­vzdaně opě­to­val prázdný pohled. Peovi do tváře do­pa­daly brzké slu­neční pa­prsky a musel mhou­řit oči, aby viděl aspoň něco. Došlo mi, že proti oknu musím vy­pa­dat jenom jako černá si­lu­eta. Možná, že mě ani ne­po­znal. I to by se mohlo stát, v ta­ko­vémto stavu bylo možné všechno. Za tři roky, co se známe, jsme se po­cho­pi­telně nikdy ne­vi­děli nazí, byli jsme jenom ka­ma­rádi, možná ani to ne, jenom ci­zinci, kteří se často vídají. Za tu dobu jsem si nikdy ne­u­vě­do­mil, jak je Peo vlastně křehký a de­li­kátní. Zmač­kaná deka, kterou měl pře­ho­ze­nou přes útlá ramena, ne­do­ká­zala zakrýt celé jeho tělo. Ale to byla po­slední věc na světě, která nám v ten oka­mžik vadila. Ne­teč­ným, chlad­ným a zpust­lým po­hle­dem jsem ho po­zo­ro­val, jeho slabé ruce slo­žené pod hlavou, černé vlasy, smutné světlé oči, hvězdu vy­te­to­va­nou na břiše kousek nad třís­lem. Nikdy před­tím jsem o tom ne­pře­mýš­lel, ale on byl vážně hezký a navíc vy­pa­dal tak slabě a bez­branně. V po­rov­nání s ním jsem byl sva­lo­vec. Každý den jsem do úmoru po­si­lo­val a běhal ne­ko­nečné ki­lo­me­try v chmur­ných lesích Severu. Vedle něj jsem musel vy­pa­dat hrubě, jako rváč, jako Bestie vedle by­tosti z jem­ného por­ce­lánu.

Potom jsem si všiml dlouhé jizvy, která se mu táhla napříč před­lok­tím a dva­krát jsem polkl na­prázdno.

Ner­vózně jsem si pro­hrábl vlasy sestří­hané na pár mi­li­me­trů a na­sa­dil brýle, které ležely na po­ličce v čele po­stele. Nosil jsem stejné brýle jako Gordon Feeman nebo mladý Edsger Dijkstra s tma­vými sil­nými obrouč­kami, které mají jenom po­lo­ší­lení vědci a rváči-in­te­lek­tu­á­lové.


Mučivé ticho se ještě více pro­hlou­bilo a v pro­storu se na­pjaly struny tenze. Stihly za­brn­kat ně­ko­lik ne­klid­ných a mu­či­vých tónů, než jsem zlomil pečeť mlčení: „V hlavě mám poušť, Peo. Ze vče­rejška si ne­pa­ma­tuji vůbec nic. To musela být ale noc!“

Peo ne­re­a­go­val. Vrhal smutný pohled přese mě do světa za oknem, na jis­křivě modrou oblohu a ob­rov­ské jasně bílé mraky, ze kte­rých pršela nos­tal­gie a touha a chuť zmizet a letět pryč, přes pole a lesy a po praš­ných cestách někam jinam, někam daleko, kam­koli nebo všude, pod tou hyp­no­tic­kou ob­lo­hou a ne­ko­neč­nými oblaky.

„Umírám!“ po jeho tváři sklouzla slza a v mé hlavě se ro­ze­zněl tupý úder starého zvonu.

„Já taky, už dvacet let, my všichni, pomalu a vy­tr­vale, někdo rych­leji a někdo po­ma­leji.“

„Ale nemůžu před tím utéct i když bych tolik chtěl.“

Leželi jsme na­proti sobě na boku a já Pea po­hla­dil po ro­ze­chvě­lém rameni.


V tom oka­mžiku do pokoje rázným krokem vstou­pila Peova matka. Uvi­děla nás a na­ra­zila do ne­vi­di­telné ba­ri­éry upro­střed pokoje. Chtěla něco říct, ale jen ně­ko­li­krát na­prázdno ote­vřela ústa a při tom ne­jistě ges­ti­ku­lo­vala rukama. Oto­čila se a vy­klouzla z pokoje.


Ticho opět padlo jako pod­zimní listí.

Peo se pře­to­čil na záda a díval se do stropu. Oči se mu leskly.

„Žijeme na bě­ží­cím pásu – v to­várně na smrt,“ pro­mlu­vil jsem do pro­storu.

„Po­kra­čuj, bás­níku…“ za­šep­tal Peo.

„Naše dny ubí­hají v ší­le­ném světě, bez naděje na spa­sení. Trháme listy z ka­len­dáře a sly­šíme čas, jak nám ne­od­vratně pro­téká mezi prsty. Díváme se z okna rych­líku bez za­stá­vek, který se řítí do pro­pasti věčné tmy. Padáme pro­sto­rem, uvěz­něni v kleci, ne­mů­žeme roz­táh­nout křídla, chceme létat, chceme ven, chceme pryč, chceme nad stře­chy domů, klouzat vzdu­chem, dýchat svo­bodu, cítit ji. Ale naše ruce i nohy jsou spou­tané, pla­zíme se v blátě všední re­a­lity a sna­žíme se ne­vní­mat střely, které mám sviští kolem hlav. Srdce nám bijí v mi­zi­vém oka­mžiku mezi tmou před po­čát­kem vesmíru a tmou po vy­has­nutí po­sled­ních hvězd. Jsme chy­ceni v pasti, Kra­ke­nem sta­ho­váni ke dnu, pro­ná­sle­do­váni Bestií – dohání nás a dýchá nám na zá­ty­lek. V oku hu­ri­kánu ba­lan­cujme na hraně pro­pasti a jsme jiš­těni jen velice slabou nití života. Nemáme nic.“

„Nemáme nic, nejsme nic.“ Peo se za­po­slou­chal do šumu hudby a pře­klá­dal slova: „Nikdy není pří­jemné si uvě­do­mit, že před sebou máme zlom. Život je trochu děsivý, když tě opustí…“

Vstal jsem a po­sa­dil se na okraj po­stele. Pří­jemný ko­be­rec po­lech­tal na cho­di­dlech, čer­s­tvý jar­ního vítr, který pro­klouzl oknem, po­hla­dil po těle. Ale v hlavě mi stále zuřila bouře, na jazyku jsem cítil pachuť ky­se­lých jablek a levou rukou pro­bí­halo vl­no­bití pal­či­vých jehel. Kolem bo­la­vého zá­pěstí jsem měl uvá­zaný bledě zelený šátek se zčer­na­lými skvr­nami.

„Peo, něco mám!“ Vy­třeš­til jsem oči. Olo­věná opona, která za­krý­vala vzpo­mínky se začala pomalu zvedat, ne­pro­nik­nu­telná clona po­od­ha­lila ne­u­r­čité obrazy. „Vy­ba­vilo se mi něco ze vče­rejška. Viděl jsem se­tkání na osa­mě­lém kří­žení les­ních cest. Svět kolem byl už tichý, po­to­pený do fer­me­žové tmy, a ně­ko­lika od­stínů černé a mě­síční šedi. A my – já a ty – jsme stáli na roz­hraní, za zády se nám tyčily po­slední hradby stromů a před námi se roz­pro­stí­ralo ne­vy­soké pole, kopce, černá obloha, ves­nice v dálce a ne­pa­trná světla. A pak…“ v paměti jsem hledal obrazy minulé noci. „A pak se za námi hnali ti lidé.“

„Kdo?“ po­di­vil se Peo.

„Nevím,“ po­kr­čil jsem rameny, „nějací lidé, běželi za námi a kři­čeli na nás, ale unikli jsme jim.“

„Teď jsme jim utekli, ale co příště?“

Místo od­po­vědi jsem jenom mlčky po­kr­čil rameny.

„Co to vůbec zna­mená? Proč se tohle všechno děje? Proč tohle všechno dělám?“ za­vzdychal Peo a sklo­pil oči.

„Nevím. Ale vždyť ne­chá­peme svoje okolí, tenhle velký šílený svět, kde běháme v kru­zích, a ne­chá­peme ani sami sebe, ani vlastní sou­kolí života. Jsme jenom ci­zinci, pouzí ko­lemjdoucí, kteří se ani ne­pozdraví a sotva si sebe ne­vzá­jem všim­nou.“

V pokoji zase na chvíli za­vládlo ticho a še­ve­lení závěsů.

„Při­pa­dám si, že padám, že se po­tá­pím se do te­ku­tého písku a nemůžu se hnout a ani dýchat.“ Peo pevně zavřel oči, aby za­brá­nil slaným mořím za­to­pit pev­ninu. „Jsem jako tro­seč­ník upro­střed mi­li­o­nové me­t­ro­pole. Nikdo, kdo by…“ Jeho hlas zmizel ve vl­no­bití vzlyků.

Chytil jsem Pea za rameno a dla­němi jsem sjel po jeho paži, až jsem se dotkl jeho de­li­kát­ních rukou. Ne­mu­sel říkat nic víc. Dobře jsem věděl, kam míří. Znal jsem to všechno až moc dobře, ze stej­ných důvodů jsem se skrý­val v lesích na Severu. Vstal jsem z okraje pe­lesti a pro­táhl pa­ra­ly­ticky zkře­hlé tělo. Obr se pohnul, svaly se na­pjaly a leskly se v ranním světle. Pod­vě­domě jsem vy­cí­til Peův pohled.

„Naše vědomí jsou in­fi­ko­vána to­xi­nem, jsou jakoby ve svě­ráku, cítíme se jako bez­nozí pro­va­zo­chodci. Ani nevíš jestli ti vůbec někdo za­tlačí víčka.“ Cy­nicky jsem se uchechtl. „Ale se mnou můžeš po­čí­tat, můj smutný princi.“


Peo se za­po­slou­chal do pod­pra­ho­vých rytmů, které vib­ro­valy po­ko­jem a pře­klá­dal slova: „Nej­sladší ze všech lží – věčný život. Nikdo nechce umřít, ale musíme a proto se skrý­váme. Ale co sis ne­u­vě­do­mil: budeš žít v srd­cích svých blíz­kých, kteří jsou s tebou.“


(z re­pro­duk­torů v rozích pokoje se stále linul I know the Reaper 1 )


  1. Text I know the reaper

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz