k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Nečinnost

9. 10. 2007 (před 12 lety) — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

Seděl v osvět­lené ka­várně, která byla ve­sta­věna do jedné strany ka­menné plo­šiny, na dně hlu­bo­kého kaňonu še­da­vého betonu a do­pí­jel šes­tistý šálek kávy. Srdce mu bušilo v rytmu ti­síc­krát zrych­le­ného fla­menga a svět se za­čí­nal svou uny­lostí a množ­stvím slizu po­do­bat po­lo­mrt­vému sli­má­kovi.

Ne­dávno se mu v hlavě zrodil plán po­ku­sit se dohnat dvacet pro­mar­ně­ných let života v jedné jediné minutě. Začal proto oka­mžitě kon­zu­mo­vat smr­telné dávky ko­feinu, aby se jeho vní­mání urych­lilo a on mohl zre­a­li­zo­vat svou velkou vizi. Díky tomu si vy­pěs­to­val na ko­feinu návyk a zá­ro­veň aler­gii. Byla to ne­bez­pečná kom­bi­nace, která ho nutila po­skyt­nout svému mozku la­hod­nou exta­tic­kou vzpruhu, ale na druhé straně každý hrnek černé te­ku­tiny, která mi­zerně chut­nala a od­porně smr­děla, mu při­ná­šel ne­lid­ská muka; na těle se mu ob­je­vila hni­sa­jící vy­rážka, hrdlo, jícen a jazyk za­čí­naly kr­vá­cet a ža­lu­dek pře­stá­val fun­go­vat. I když se svým ší­le­ným plánem blížil mí­lo­vými kroky ke stavu rigor mortis, ne­po­le­vo­val. Od­hod­lání bylo jeho krédem, šílená víra v činy jeho mo­to­rem.

Dopil po­slední hrnec ko­fei­no­vého bahna při­pra­ve­ného způ­so­bem se­be­vrahů: káva s vodou v poměru jedna ku jedné, žádné mléko, žádný cukr; ži­vo­ta­bu­dič má roz­po­hy­bo­vat ch­lopně sr­deč­ních komor a uvést mozek do varu, nesmí mít chuť. Od­lo­žil obří nádobu na stůl a usly­šel ránu po­dob­nou vý­střelu a zvuk, jako když se trhá plátno. Svět se pro­padl z černé tmy do hus­tého ka­ra­melu barvy čer­ných děr.

Mrkl a v in­fi­ni­te­si­mál­ním ča­so­vém úseku mu před očima pro­sviš­těl celý jeho život. Ne­vi­děl nic, jen prázd­nou dráhu sprin­ter­ského ma­ra­tonu délky ne­ko­nečné, který začal v roce 1987 a teď, když se píše rok sedm nového mi­lé­nia, uviděl sebe, jak pomalu a mlčky kluše ko­ri­do­rem času, oči má ko­fei­nově černo-šedé a velmi in­ten­zivně zrych­luje. Vžžžum. Pro­běhl sám kolem sebe, až se mu za­to­čila hlava.

Při­lo­žil si dva prsty na krční tepnu a na­hma­tal zbě­silý kon­cert v krev­ním ře­čišti, který in­di­ko­val, že právě teď v jeho útro­bách pro­bíhá něco jako fib­ri­lace sr­deč­ních komor ti­síc­krát ze­sí­lená a po­sy­paná sko­řicí. Jeho plán pomalu na­bý­val jas­ných kontur a on cítil eu­fo­rické zá­chvěvy pod kůží, i když ne­tu­šil, že všechno může skon­čit po dlou­hém mučení, když na­lezne starý mechem po­rostlý ná­hrobní kámen se sotva či­tel­ným ná­pi­sem. Ale právě teď žil nadějí a byl zmítán op­ti­mis­mem.

Po­dí­val se na ho­dinky a po­mys­lel si: Uběhla stěží jedna vte­řina, a vy­ra­zil.

Chtěl se setkat s ně­ko­lika me­te­o­rity, které těsně minuly jeho hlavu, rozdat pár ran pod pás a pro­mlu­vit si s němými mag­nety dávno za­šlých dnů. Všechno mu ztě­žo­val jen fakt, že v dů­sledku kaf-aler­gie měl do­ko­nale ne­cit­livý jazyk a hla­sivky a nemohl vůbec mluvit. Ale přesto věřil, že tento pro­blém nějak pře­koná, stejně jako všechny cho­roby a pro­ti­ven­ství osudu, které si na něm vy­lá­maly zuby.

Přitom si ani ne­u­vě­do­mo­val, jaké má ve sku­teč­nosti štěstí, že se čas podobá elas­tic­kému ma­te­ri­álu, který lze takřka li­bo­volně de­for­mo­vat. Časová di­la­tace byla jedním z jeho nej­vět­ších skry­tých ka­ma­rá­dek, právě ona mu z větší části umož­nila pro­vést jeho sen.

Strá­vil dvacet roků v le­do­vém objetí str­nu­losti a během té doby se ne­stalo vůbec nic. Jen se snažil do­ko­nale za­kon­zer­vo­vat svojí tě­les­nou schránku a me­zi­tím jedna ne­dů­le­žitá pla­neta pro­vedla dvacet ele­gant­ních obletů kolem jedné ne­za­jí­mavé hvězdy. Ne­mu­selo se to stát, pro­tože by si toho jen má­lo­kdo všiml a už vůbec nikomu by to ne­va­dilo.

Vyběhl přímo vstříc In­ter­zóně, kam lze vstou­pit jedině skrz la­by­rint, stře­žený mi­no­tau­rem. Ste­po­val podél Ari­a­d­niny nitě až do centra blu­diště přímo ke kostře Thésea. Ote­vřel malou ka­binku po­dob­nou vla­ko­vým zá­chod­kům a vypadl na něj netvor polo-člověk-polo-být a sípal a úpěl: „Vzduch! Vzduch! Tady se nedá dýchat.“ Kopl ho do žeber a po­mys­lel si: Ty už nejsi, cos býval. A hnal se dál. V In­ter­zóně sku­po­val drogy a z žoků surové koky si stavěl po­my­slné hnízdo lásky, ačkoli neměl s kým by ho sdílel. Už po­myš­lení na lásku mu při­pa­dalo na­prosto ne­smy­slné. Pa­ra­ly­ticky se za­mi­lo­val pouze jednou, ale nikdy ne­do­ká­zal říct ani slovo svému pro­těj­šímu mag­ne­tic­kému pólu. Znal útrapy a ne­zdary ko­mu­ni­kace a to pro­bou­zelo zu­ři­vost v jeho očích. Na mysl se mu vrá­tily všechny jeho prohry a pády a to spo­lečně s kaf-intox ne­ko­nečně urych­lilo jeho pohyby a me­ta­bo­lis­mus. V pouhém zlomku času poté po­ká­lel téměř po­lo­vinu pla­nety a pře­ko­nal rych­lost světla. Tím pádem se mu po­da­řilo po­ru­šit ele­men­tární kauza­litu a od toho oka­mžiku svět pře­stal být tím starým známým útul­ným, ale k smrti nudným místem a změnil se na po­di­vu­hod­nou Es­che­rovu noční můru. Pří­čina a dů­sle­dek se pro něj staly jen mlhavé pojmy, kterým pře­stal při­klá­dat ja­kou­koli dů­le­ži­tost. Našel svůj domov, své tady a teď, svých še­de­sát vteřin, kde může řádit, kde dokáže ces­to­vat časem, še­de­sát tik­nutí hodin během kte­rých se může vy­sky­to­vat na více mís­tech na­jed­nou, časový úsek, který je po­ko­řen a zcela v jeho režii. Tam je pánem: v zemi, kde čas pře­stává ob­jek­tivně ply­nout. Avšak jeho cho­vání oka­mžitě vzbu­dilo po­de­zření a zájem mla­dých mužů ve sta­rých čer­ných ob­le­cích s ne­u­vě­ři­telně ši­ro­kými rameny, úzkými no­ha­vi­cemi a klo­bouky po­sa­ze­nými hlu­boko do čela. Stáli na vr­chol­cích mra­kodrapů a v po­divně za­klo­ně­ných pózách sle­do­vali dění světa. Neměli oči a chy­bělo jim mnoho dal­ších pře­by­teč­ných orgánů, ale cítili vib­race v mřížce ča­so­prostoru a do­ká­zali za pomocí krum­páče číst lidem myš­lenky přímo z hlavy. Oka­mžitě vy­ra­zili po jeho ne­kauzální a tedy velmi těžko vní­ma­telné stopě v di­men­zích vesmíru. Bylo jich dva­náct, stejně jako apoš­tolů, ale svého vůdce dávno ukři­žo­vali a pak mu pro jis­totu ještě pro­stře­lili hlavu, spá­lili zbytky jeho těla, tan­čili na hro­bech jeho dědů a zpí­vali ha­le­lujá. Ne­po­tře­bo­vali vůdce za­sle­pe­ného fa­na­tis­mem v ne­e­xis­tu­jící modlu. Byla to prostě blbost. „Jen to, na co si lze sáh­nout, se dá vy­lé­čit,“ říkali poté, co po­stří­leli 2209 na­ru­ši­telů ve­řej­ného blaha a po­řádku a pak si po­dá­vali jednu ci­ga­retu od úst k ústům a plá­cali se po ra­me­nou, jak zase očis­tili svět od špíny ča­so­prosto­ro­vých pirátů, in­va­lid­ních žeb­ráků a jiných pa­ra­zitů Sys­tému. Všech dva­náct hochů vy­růs­talo za dob pro­hi­bice v kotli et­nic­kých menšin a po­div­ných názorů. Tam došli k po­znání, že ne­e­xis­tuje obecná pravda, ale jen ta, kterou si člověk svou vlastní silou pro­sadí. Kauza­litu do­ká­zali zcela popřít v době, kdy von Braun, praš­til do stolu a řekl své ano Fe­de­raci. Od té doby si za­cho­vá­vali svůj mla­dický vzhled a elán. Nej­ne­bez­peč­nější z celé party byl ten, který si říkal Det – silný kuřák, kolem něhož se ne­u­stále se ob­tá­čel hustý černo-šedý dým a nebylo mu nikdy možné vidět do ob­li­čeje. Sám prav­dě­po­dobně neměl tvář, ale to on vůbec ne­chtěl zjiš­ťo­vat. Sta­čilo mu, když během oka­mžiku krat­šího než ti­sí­cina mrk­nutí oka, spat­řil jeho si­lu­etu v ml­ha­vých bla­tech, kam za­blou­dil během své mi­li­o­nové minuty.

„Žádám, co nej­tvrdší trest!“ snažil se za­kři­čet, když seděl před rychlo-soudem-rychlo-exe­kucí, ale z jeho hla­si­vek vyšel stěží sly­ši­telný zvuk vy­kou­pený ne­smy­sl­nou bo­lestí. Ne­vě­řil v ta­ko­vé­hle in­sti­tuce. Jeho in­di­vi­du­a­lis­mus mu na­šep­tá­val, že by měl ukon­čit tuto šarádu ve stej­ném duchu v jakém mohl vy­ře­šit všechny své pro­blémy – ranou z pis­tole. Se ctěným soud­cem, pa­de­sát­ní­kem s jizvou na tváři, te­to­vá­ním na rameni a hákem místo ruky, vtip­ko­val a vrhal na něj sar­kas­tické po­známky ve zna­kové řeči, jenom proto, aby ho vy­pro­vo­ko­val a do­nu­til udělit exem­plární trest. Sám přitom nic ne­spáchal, jen ho chytli za špatné par­ko­vání a na­ru­šo­vání po­řádku ces­to­vá­ním v čase. Mi­ni­mální trest zněl: provaz; ma­xi­mální: dva pro­vazy. V porotě seděli čle­nové dva­náctky, byli také po­vo­láni jako svědci a sám Det za­stá­val roli ob­hájce. Do­chá­zelo mu, že proces je do­ko­nale vy­kon­stru­o­ván a sám nemá nejmenší šanci.

Přitom nic ne­spáchal. Pofla­ko­val se Tan­ger­skými ulič­kami a po­pí­jel v tam­ních barech s jed­no­o­kými rváči s dře­vě­nýma nohama, kteří si ne­chali pre­ven­tivně od­stra­nit led­viny, jen aby pře­de­šli ná­sled­kům těž­kého al­ko­ho­lismu, při­čemž ne­do­ká­zal ob­jek­tivně říct, jak dlouho kon­zu­mo­val jedy a hoř­la­viny z ve­li­kých kádí. Jeho pobyt mohl trvat ně­ko­lik de­sí­tek sta­letí nebo jen jeden chro­no­ton, před­sta­vu­jící li­mitně malý časový úsek. Pro­tože pře­krou­til prou­dění času, stále ma­né­v­ro­val v rámci své hvězdné minuty. Pak se ote­vřely dveře a do baru vstou­pila Dva­náctka, všichni těžcí kuřáci, kteří kdysi znali sa­mot­ného Al C. Oni poz­ději po­lo­žili zá­klady Ide­o­po­li­cie, která pro­hle­dává lidské myš­lenky a jen na zá­kladě před­tuch pre­ven­tivně vy­pa­luje celá města. Právě Dva­náctka bude stát za Uni-Ná­bo­žen­svím a roz­poutá tažení vůči všem, kdo ne­chtějí uvěřit po­chyb­nému Sjed­no­ce­nému multi-bohu. Za nimi se táhla hustá stopa kouře a před nimi umí­rali lidé. Když jim někdo po­hle­děl do očí, vět­ši­nou se zbláz­nil nebo se oka­mžitě po­ku­sil o se­be­vraždu. On ne, jen se na ně po­dí­val a měřil je drsným po­hle­dem. A pak si všiml, že na něj míří dva­náct re­vol­verů. Než vy­stře­lili dal si ještě jed­noho panáka, než kulky ura­zily půl metru měl v sobě další tři. Teprve potom usou­dil, že je čas vzniklou si­tu­aci řešit, ale sám ne­vě­děl jak. Hodil si proto kost­kou a stalo se přesně to, co nikdo ne­če­kal: kostka se za­sta­vila na hraně a za malou chvíli vy­buchla. Vzniklá de­to­nace srov­nala se zemí celé Maroko a v rámci mo­tý­lích křídel to od­nesla ještě jedna Me­xická rodina. On sám unikl jen o vlásek, ale byl těžce raněn, přišel o obě ruce a svou kre­ditní kartu. Proto byl nucen strá­vit ně­ko­lik meta-týdnů v Domě stresu. Žila tam pra­po­divná rodina, ovlá­daná úz­kost­ným sti­ho­ma­mem čis­toty. I když jeho pobyt, během něhož mu do­rostly obě ruce, trval ne­ko­nečně krátký časový úsek, vy­cí­til silné napětí, které brn­kalo na struny v ovzduší toho domu. Všude bylo čisto, ale do­ko­nale neživo, ne­mohlo se tam chodit ani v pan­tof­lích, člověk se musel vzná­šet nad po­vr­chem pod­lahy a nesměl při tom moc hla­sitě dýchat, pro­tože by mohl zvířit ryze ima­gi­nární prach. Kdyby tam strá­vil o na­no­sekundu déle, prav­dě­po­dobně by se pomátl a byl by nadobro za­kon­zer­vo­ván ve ste­ril­ním pro­středí ml­čen­livé tenze. S pra­po­div­nou ro­di­nou se nijak ne­roz­lou­čil, jen jednou v noci vy­sko­čil ven z okna, ale před tím ještě stihl na­sy­pat na čis­ťounké ko­berce čtvrt tuny hnoje, po­pli­vat go­be­líny, po­ká­let sa­me­tová pro­stě­ra­dla, po­mo­čit ku­chyň­skou linku a za­pá­lit obývák. Užijte si to, par­chanti! a pak se vy­tra­til do tmy.

V ná­sle­du­jí­cích oka­mži­cích se se­běhlo ně­ko­lik udá­lostí, které vy­eska­lo­valy v oka­mžiku, kdy ho vpro­střed noci zatkla hlídka Kon­ver­torů.

„Roz­hod­nout se a nikdy ne­li­to­vat,“ to bylo jeho motto, to byl vý­sle­dek vý­buchů ne­dávné exis­tenční krize, kdy pro­hlédl šedavé opary života a spat­řil tu be­ze­dnou černou pro­past před sebou. Přesně v duchu tohoto slo­ganu začal vy­krá­dat banky a stal se ha­zard­ním hráčem, který je­di­ným hodem kostky pro­hrál veš­ke­rou svou ho­to­vost i dva účty ve švý­car­ských ban­kách. Pak si začal při­vy­dě­lá­vat jako po­lo­pro­fe­si­o­nální hráč ruské rulety. Nabil jeden náboj do komory, palcem roz­to­čil bu­bí­nek a stiskl spoušť. Ozvala se rána a to ne­če­kal. Ti­síc­krát nabil a vy­stře­lil, ale usly­šel jen klapnutí ko­houtku. Tohle nebylo v jeho plá­nech na dů­stojné stáří, o kterém uva­žo­val, pokud by se do­ká­zal někdy vy­ma­nit ze své še­de­sá­tivte­ři­nové pasti. Potom se dostal na léčení k dok­toru B., který nebyl vy­stu­do­va­ným dok­to­rem, ale zato měl mno­ha­le­tou praxi v mučení, vedl S.P. a pří­le­ži­tostně ope­ro­val. Avšak žádný pa­ci­ent ne­do­ká­zal přežít jeho léčbu, žádná jeho léčba ne­do­ká­zala vy­lé­čit je­di­nou nemoc.

„Tak copak vás trápí?“ Dr. B. se díval na jeho pro­stře­le­nou lebku. „Vidím, že jste na­prosto zdráv, můžete jít.“

Odešel, ale nebyl v po­řádku, jednak měl díru v hlavě a pak taky dvě díry přímo skrz srdce. Kdysi dávno v za­prá­še­ných za­táč­kách cest času se poprvé a na­po­sledy za­mi­lo­val do dívky. Byl to pa­ra­ly­zu­jící zá­chvat tre­moru a ak­ce­le­rá­tor sr­deční čin­nosti; touha na­to­lik spa­lu­jící, že nikdy ne­do­ká­zal pro­lo­mit le­do­vou ba­ri­éru mlčení a nikdy se nehnul z místa, selhal při všech po­ku­sech o ko­mu­ni­kaci a za to se pak každý večer doma pro­klí­nal. Proč? Pro­boha proč? Neslyšně úpěl ve své kryo-kobce bez oken a naděje. Uběhly čtyři roky a ne­stalo se nic, stejně jako během před­chá­ze­jí­cího sta­letí. Pak de­fi­ni­tivně padly i po­slední zou­falé naděje, kdy bláz­nivě odmítl po­zvání do hvězd­ného domu. Můžu si za to sám! Pro­klí­nal se a zuřil. V čase, který ná­sle­do­val se naučil ini­ci­o­vat bez­bře­hou agresi a zu­ři­vost. Slzy uschly a stalo se z něj mon­strum, vy­haslé, vy­prahlé, prázdné. Ale v žilách mu za­čí­nala prou­dit vroucí láva, jeho jazyk se plnil ob­rat­ným sar­kas­mem a jeho svě­to­ná­zor se zkrou­til do čirého cha­o­tické zla. Vy­te­sal do kamene tisíce básní a stovky po­ví­dek na toto téma, roz­hou­pal zá­klady sa­mot­ných mo­nu­men­tál­ních hor­ských ve­li­kánů, pěstí rozbil ně­ko­lik to­ta­lit­ních režimů jen proto, že měl na noze svě­di­vou vy­rážku a v jeho nitru právě vy­buchla bomba čisté ener­gie. Ale jeho ak­ti­vita pul­zo­vala jako na si­nu­so­idě, os­ci­lo­vala mezi těžkým zma­te­ným rváč­stvím a str­nu­lou hi­ber­nací, kdy jasně cítil čas, jak mu pro­klu­zuje mezi prsty.

Pak se roz­hodl, že zre­a­li­zuje svůj plán, pro­tože nelze jen čekat na lepší zítřek a je třeba konat činy tady a teď. Mnozí se mu vy­smáli, když jim řekl, na co se chystá, ale ne­ne­chal se od­ra­dit. Musel si vy­jas­nit pár věcí a urov­nat jeden starý omyl.

A pak, když složil z proudu jsoucna vlaš­ťovku a čas se stal iaioáí zá­le­ži­tostí, byl zahnán do rohu pře­si­lou Kon­ver­torů.

Usly­šel ple­chový hlas: „Jste po­de­zřelý ke sklo­nům k ho­mose­xu­a­litě. Máme zá­znamy vašich snů a vašich myš­le­nek. Podle zákonů Re­pub­liky Fre­e­land jste zlo­či­nec a musíte být oka­mžitě ani­hi­lo­ván.“

Co tu chcete vy bastardi? Já jsem tady, abych si vy­rov­nal staré účty a osobně do­ru­čil dopis, který jsem po nocích psal po­sled­ních sedm let a vrazil ránu svému dvoj­ní­kovi, který na mě čeká v ka­pi­lár­ních ulič­kách města s nožem v ruce a vy na mě vy­ru­ku­jete s ně­ja­kou zcela pi­to­mou ba­na­li­tou. Za­mra­čil se, praskal klouby a za­tí­nal ruce v pěst.

„Našli jsme ve vašem bytě drogu Y. Vaše rodina i všichni známí jsou po smrti. Pů­jdete s námi do míst­nosti 101.“

Svět se změnil. Došlo mu to ve chvíli, kdy se mu v mozku usíd­lil arach­noid, z něhož by i sa­motná Odula měla noční můry. Ale to mu ne­va­dilo. Spíš ho drásal fakt, že jeho zá­chranná mise fa­tálně se­lhala. On se jen stále pofla­ko­val a opíjel se v barech a noč­ních klu­bech. I přesto, že se mu po­vedlo ku­chyň­ským nožem od­dě­lit slavné thaj­ské bratry pří­čina a ná­sle­dek a jeho hyb­nost by při­dě­lá­vala vrásky i sa­mot­nému A.E. i jeho velice vy­chyt­ralé rov­nici, ne­do­ká­zal nic změnit. Přežil svojí smrt i bez­na­dějný soud pod tak­tov­kou Dva­náctky, ale v pod­statě ne­do­ká­zal vůbec nic. Jen od­klá­dal roz­hod­nutí a říkal si: zítra se na to vrhnu, zítra je čas. Přitom mu v hlavě bušilo jediné heslo: Tady a teď. Strá­vil dvacet let v hi­ber­naci a když na něj teď mířily stovky zbraní a stovky prstů v křeči tan­čilo balet na spouš­tích těchto kanonů de­strukce, uvě­do­mil si, že únik z hi­ber­na­kula nevedl do vol­ného pro­storu, ale do zcela ne­smy­slné klece še­de­sáti ne­ko­neč­ných vteřin.

V míst­nosti 101 se podro­bil velice pro­myš­le­nému mučení, které úto­čilo na jeho fóbie a jeho věz­ni­telé se po­kou­šeli vy­vo­lat psy­chický kno­kaut pomocí rány na jeho vy­těs­něné a hlu­boko v cen­t­rech paměti za­ko­pané omyly, ne­zdary a de­ba­kly. Něco málo se o tomto mučení do­zvě­děl od Dr. B., o na­sa­zení přesně vy­bra­ných drog, je­jichž účinek se cílí na daná ner­vová centra, o po­u­ží­vání hypnózy a po­stupné to­tální pře­vý­chově, která je možná jenom u podro­be­ného je­dince. Mu­či­te­lům se v jeho neu­ro­nech po­da­řilo najít stopu, silnou zlatou žílu, ob­sa­hu­jící hrůzu z pro­mar­ně­ných pří­le­ži­tostí, kterou mohli ob­ratně použít k útoku. Začali apli­ko­vat ha­lu­ci­no­geny, ale to ho jenom víc roz­dráž­dilo, pro­tože viděl své chyby, všechno, co se po­kou­šel skrýt, se mu vy­je­vilo přímo před očima. Uviděl jediný střed svého gra­vi­tač­ního pole lásky. Čtyři roky str­nu­lého mlčení se ne­jed­nou sešly v jednom bodě na přímce času a on ten bod spat­řil. Začal zuřit, jeho tep­nami prudil do­pa­min a nitro­gly­ce­rin těsně před ex­plozí.

„Za­bijte mě! Po­pravte mě oka­mžitě, tohle se nedá vy­dr­žet.“ Za­kři­čel a mučivá bolest za­pla­vila jeho hla­sivky a celé hrdlo.

„Ne­mů­žeme vy­ko­nat vaše přání, ačkoli bychom vám rádi vy­ho­věli. Podle zákona Svo­bodné re­pub­liky Fre­e­land musíme nej­prve vy­mý­tit veš­keré vaše ne­zá­konné myš­lenky a pak budete oka­mžitě zabit a na místě zpo­pel­něn.“

Svět se stal še­di­vou pus­ti­nou, zelené lesy zbledly, louky se zbar­vily do po­pe­la­vých od­stínů, z měst a vesnic se staly ml­čen­livé hrobky z betonu. Svět si žádal sjed­no­cení, uni­fi­kaci a po­sluš­nost. Byly dů­sledně vy­mý­ceny veš­keré ná­rodní a místní zvyky, emoce byly po­tla­čo­vány se­da­tivy, kdo se ne­pod­vo­lil, byl ná­silně pře­tvo­řen. Pálení ne­vy­ho­vu­jí­cích knih bylo zcela běžné, stejně jako po­pravy těch, kteří pro­je­vily pra­málo lo­a­ja­lity k Ná­bo­žen­ství. Kon­ver­toři se stali nad­řa­ze­nou kastou, po­tlou­kali se městem a slí­dili po mož­ných cen­t­rech odporu, při­čemž sta­čilo se­be­menší po­de­zření nebo jen fa­lešné udání a oka­mžitě se za­tý­kalo. Kon­ver­tory nebylo možné od­li­šit od běž­ných lidí, měli do­ko­nalé mi­mi­kry a mohli se in­fil­tro­vat do rodin a jiných ato­mic­kých struk­tur spo­leč­nosti a vy­dá­vat se za jejich členy po ně­ko­lik ge­ne­rací. Byl za­ká­zán veš­kerý al­ko­hol, drogy a sex. Ne­smělo se nosit ba­revné ob­le­čení, po­vo­lená byla jen uni­fi­ko­vaná šeď. Knihy, filmy a hudba byly rovněž za­ká­zány. Volný pohyb po uli­cích byl po­vo­len jen na ne­zbytně nutnou dobu a Kon­ver­toři mohli ko­ho­koli na ulici za­sta­vit a po­ža­do­vat vy­svět­lení jeho pří­tom­nosti. Když na mapě na­lezli kratší cestu, při­stou­pilo se k za­tý­kání a vý­slechům.

Ne­tu­šil, že to takhle skončí. Myslel si, že se v něm něco pro­budí a sám do­sáhne svého cíle dávno před tím než bude pozdě. I když Det mu něco na­zna­čo­val, když se po sérii cha­o­tic­kých pohybů a roz­hod­nutí ná­hodně po­tkali v pro­svět­lené ka­várně.

On seděl u stolku z šedého dřeva, před sebou první hrnek černé kávy; Det si k němu při­sedl, žhnoucí ci­ga­retu při­lo­žil k ústům. Jeho tvář byla za­kryta oblaky kouře a z nich se linula jen chladná slova z oceli: „Bratři jdou jiným směrem, než já. Zatím jenom vy­čká­vají, ale za­ne­dlouho poznáš jejich ší­len­ství. Nedá se svítit, musí se za­bí­jet.“

Po­mys­lel na svůj soud a ná­sledné pro­puš­tění, Det jeho myš­lenku od­chy­til a ihned od­po­vě­děl: „Myslíš si, že jsi vyvázl bez trestu, ale to je omyl. Budeš po­tres­tán a to velice krutě. I když tvoje cesty chrono-dál­ni­cemi po­přely re­la­ti­vitu, ta stále platí. Čas si ohýbáš k obrazu svému, aby ses vešel do jediné minuty, ale pro jiné plyne pořád stej­ným tempem.“

Det odešel v zá­plavě prask­lých žá­ro­vek a mi­ho­ta­vých stínů. Ka­várna byla po­tá­pěč­ským zvonem, který se urval z lana a nořil se do čer­ných hlubin.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz