povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

9. 10. 2007

Nečinnost

       
CC by-nc-nd (zdroj)

Seděl v osvětlené kavárně, která byla vestavěna do jedné strany kamenné plošiny, na dně hlubokého kaňonu šedavého betonu a dopíjel šestistý šálek kávy. Srdce mu bušilo v rytmu tisíckrát zrychleného flamenga a svět se začínal svou unylostí a množstvím slizu podobat polomrtvému slimákovi.

Nedávno se mu v hlavě zrodil plán pokusit se dohnat dvacet promarněných let života v jedné jediné minutě. Začal proto okamžitě konzumovat smrtelné dávky kofeinu, aby se jeho vnímání urychlilo a on mohl zrealizovat svou velkou vizi. Díky tomu si vypěstoval na kofeinu návyk a zároveň alergii. Byla to nebezpečná kombinace, která ho nutila poskytnout svému mozku lahodnou extatickou vzpruhu, ale na druhé straně každý hrnek černé tekutiny, která mizerně chutnala a odporně smrděla, mu přinášel nelidská muka; na těle se mu objevila hnisající vyrážka, hrdlo, jícen a jazyk začínaly krvácet a žaludek přestával fungovat. I když se svým šíleným plánem blížil mílovými kroky ke stavu rigor mortis, nepolevoval. Odhodlání bylo jeho krédem, šílená víra v činy jeho motorem.

Dopil poslední hrnec kofeinového bahna připraveného způsobem sebevrahů: káva s vodou v poměru jedna ku jedné, žádné mléko, žádný cukr; životabudič má rozpohybovat chlopně srdečních komor a uvést mozek do varu, nesmí mít chuť. Odložil obří nádobu na stůl a uslyšel ránu podobnou výstřelu a zvuk, jako když se trhá plátno. Svět se propadl z černé tmy do hustého karamelu barvy černých děr.

Mrkl a v infinitesimálním časovém úseku mu před očima prosvištěl celý jeho život. Neviděl nic, jen prázdnou dráhu sprinterského maratonu délky nekonečné, který začal v roce 1987 a teď, když se píše rok sedm nového milénia, uviděl sebe, jak pomalu a mlčky kluše koridorem času, oči má kofeinově černo-šedé a velmi intenzivně zrychluje. Vžžžum. Proběhl sám kolem sebe, až se mu zatočila hlava.

Přiložil si dva prsty na krční tepnu a nahmatal zběsilý koncert v krevním řečišti, který indikoval, že právě teď v jeho útrobách probíhá něco jako fibrilace srdečních komor tisíckrát zesílená a posypaná skořicí. Jeho plán pomalu nabýval jasných kontur a on cítil euforické záchvěvy pod kůží, i když netušil, že všechno může skončit po dlouhém mučení, když nalezne starý mechem porostlý náhrobní kámen se sotva čitelným nápisem. Ale právě teď žil nadějí a byl zmítán optimismem.

Podíval se na hodinky a pomyslel si: Uběhla stěží jedna vteřina, a vyrazil.

Chtěl se setkat s několika meteority, které těsně minuly jeho hlavu, rozdat pár ran pod pás a promluvit si s němými magnety dávno zašlých dnů. Všechno mu ztěžoval jen fakt, že v důsledku kaf-alergie měl dokonale necitlivý jazyk a hlasivky a nemohl vůbec mluvit. Ale přesto věřil, že tento problém nějak překoná, stejně jako všechny choroby a protivenství osudu, které si na něm vylámaly zuby.

Přitom si ani neuvědomoval, jaké má ve skutečnosti štěstí, že se čas podobá elastickému materiálu, který lze takřka libovolně deformovat. Časová dilatace byla jedním z jeho největších skrytých kamarádek, právě ona mu z větší části umožnila provést jeho sen.

Strávil dvacet roků v ledovém objetí strnulosti a během té doby se nestalo vůbec nic. Jen se snažil dokonale zakonzervovat svojí tělesnou schránku a mezitím jedna nedůležitá planeta provedla dvacet elegantních obletů kolem jedné nezajímavé hvězdy. Nemuselo se to stát, protože by si toho jen málokdo všiml a už vůbec nikomu by to nevadilo.

Vyběhl přímo vstříc Interzóně, kam lze vstoupit jedině skrz labyrint, střežený minotaurem. Stepoval podél Ariadniny nitě až do centra bludiště přímo ke kostře Thésea. Otevřel malou kabinku podobnou vlakovým záchodkům a vypadl na něj netvor polo-člověk-polo-být a sípal a úpěl: „Vzduch! Vzduch! Tady se nedá dýchat.“ Kopl ho do žeber a pomyslel si: Ty už nejsi, cos býval. A hnal se dál. V Interzóně skupoval drogy a z žoků surové koky si stavěl pomyslné hnízdo lásky, ačkoli neměl s kým by ho sdílel. Už pomyšlení na lásku mu připadalo naprosto nesmyslné. Paralyticky se zamiloval pouze jednou, ale nikdy nedokázal říct ani slovo svému protějšímu magnetickému pólu. Znal útrapy a nezdary komunikace a to probouzelo zuřivost v jeho očích. Na mysl se mu vrátily všechny jeho prohry a pády a to společně s kaf-intox nekonečně urychlilo jeho pohyby a metabolismus. V pouhém zlomku času poté pokálel téměř polovinu planety a překonal rychlost světla. Tím pádem se mu podařilo porušit elementární kauzalitu a od toho okamžiku svět přestal být tím starým známým útulným, ale k smrti nudným místem a změnil se na podivuhodnou Escherovu noční můru. Příčina a důsledek se pro něj staly jen mlhavé pojmy, kterým přestal přikládat jakoukoli důležitost. Našel svůj domov, své tady a teď, svých šedesát vteřin, kde může řádit, kde dokáže cestovat časem, šedesát tiknutí hodin během kterých se může vyskytovat na více místech najednou, časový úsek, který je pokořen a zcela v jeho režii. Tam je pánem: v zemi, kde čas přestává objektivně plynout. Avšak jeho chování okamžitě vzbudilo podezření a zájem mladých mužů ve starých černých oblecích s neuvěřitelně širokými rameny, úzkými nohavicemi a klobouky posazenými hluboko do čela. Stáli na vrcholcích mrakodrapů a v podivně zakloněných pózách sledovali dění světa. Neměli oči a chybělo jim mnoho dalších přebytečných orgánů, ale cítili vibrace v mřížce časoprostoru a dokázali za pomocí krumpáče číst lidem myšlenky přímo z hlavy. Okamžitě vyrazili po jeho nekauzální a tedy velmi těžko vnímatelné stopě v dimenzích vesmíru. Bylo jich dvanáct, stejně jako apoštolů, ale svého vůdce dávno ukřižovali a pak mu pro jistotu ještě prostřelili hlavu, spálili zbytky jeho těla, tančili na hrobech jeho dědů a zpívali halelujá. Nepotřebovali vůdce zaslepeného fanatismem v neexistující modlu. Byla to prostě blbost. „Jen to, na co si lze sáhnout, se dá vyléčit,“ říkali poté, co postříleli 2209 narušitelů veřejného blaha a pořádku a pak si podávali jednu cigaretu od úst k ústům a plácali se po ramenou, jak zase očistili svět od špíny časoprostorových pirátů, invalidních žebráků a jiných parazitů Systému. Všech dvanáct hochů vyrůstalo za dob prohibice v kotli etnických menšin a podivných názorů. Tam došli k poznání, že neexistuje obecná pravda, ale jen ta, kterou si člověk svou vlastní silou prosadí. Kauzalitu dokázali zcela popřít v době, kdy von Braun, praštil do stolu a řekl své ano Federaci. Od té doby si zachovávali svůj mladický vzhled a elán. Nejnebezpečnější z celé party byl ten, který si říkal Det - silný kuřák, kolem něhož se neustále se obtáčel hustý černo-šedý dým a nebylo mu nikdy možné vidět do obličeje. Sám pravděpodobně neměl tvář, ale to on vůbec nechtěl zjišťovat. Stačilo mu, když během okamžiku kratšího než tisícina mrknutí oka, spatřil jeho siluetu v mlhavých blatech, kam zabloudil během své milionové minuty.

„Žádám, co nejtvrdší trest!“ snažil se zakřičet, když seděl před rychlo-soudem-rychlo-exekucí, ale z jeho hlasivek vyšel stěží slyšitelný zvuk vykoupený nesmyslnou bolestí. Nevěřil v takovéhle instituce. Jeho individualismus mu našeptával, že by měl ukončit tuto šarádu ve stejném duchu v jakém mohl vyřešit všechny své problémy - ranou z pistole. Se ctěným soudcem, padesátníkem s jizvou na tváři, tetováním na rameni a hákem místo ruky, vtipkoval a vrhal na něj sarkastické poznámky ve znakové řeči, jenom proto, aby ho vyprovokoval a donutil udělit exemplární trest. Sám přitom nic nespáchal, jen ho chytli za špatné parkování a narušování pořádku cestováním v čase. Minimální trest zněl: provaz; maximální: dva provazy. V porotě seděli členové dvanáctky, byli také povoláni jako svědci a sám Det zastával roli obhájce. Docházelo mu, že proces je dokonale vykonstruován a sám nemá nejmenší šanci.

Přitom nic nespáchal. Poflakoval se Tangerskými uličkami a popíjel v tamních barech s jednookými rváči s dřevěnýma nohama, kteří si nechali preventivně odstranit ledviny, jen aby předešli následkům těžkého alkoholismu, přičemž nedokázal objektivně říct, jak dlouho konzumoval jedy a hořlaviny z velikých kádí. Jeho pobyt mohl trvat několik desítek staletí nebo jen jeden chronoton, představující limitně malý časový úsek. Protože překroutil proudění času, stále manévroval v rámci své hvězdné minuty. Pak se otevřely dveře a do baru vstoupila Dvanáctka, všichni těžcí kuřáci, kteří kdysi znali samotného Al C. Oni později položili základy Ideopolicie, která prohledává lidské myšlenky a jen na základě předtuch preventivně vypaluje celá města. Právě Dvanáctka bude stát za Uni-Nábožensvím a rozpoutá tažení vůči všem, kdo nechtějí uvěřit pochybnému Sjednocenému multi-bohu. Za nimi se táhla hustá stopa kouře a před nimi umírali lidé. Když jim někdo pohleděl do očí, většinou se zbláznil nebo se okamžitě pokusil o sebevraždu. On ne, jen se na ně podíval a měřil je drsným pohledem. A pak si všiml, že na něj míří dvanáct revolverů. Než vystřelili dal si ještě jednoho panáka, než kulky urazily půl metru měl v sobě další tři. Teprve potom usoudil, že je čas vzniklou situaci řešit, ale sám nevěděl jak. Hodil si proto kostkou a stalo se přesně to, co nikdo nečekal: kostka se zastavila na hraně a za malou chvíli vybuchla. Vzniklá detonace srovnala se zemí celé Maroko a v rámci motýlích křídel to odnesla ještě jedna Mexická rodina. On sám unikl jen o vlásek, ale byl těžce raněn, přišel o obě ruce a svou kreditní kartu. Proto byl nucen strávit několik meta-týdnů v Domě stresu. Žila tam prapodivná rodina, ovládaná úzkostným stihomamem čistoty. I když jeho pobyt, během něhož mu dorostly obě ruce, trval nekonečně krátký časový úsek, vycítil silné napětí, které brnkalo na struny v ovzduší toho domu. Všude bylo čisto, ale dokonale neživo, nemohlo se tam chodit ani v pantoflích, člověk se musel vznášet nad povrchem podlahy a nesměl při tom moc hlasitě dýchat, protože by mohl zvířit ryze imaginární prach. Kdyby tam strávil o nanosekundu déle, pravděpodobně by se pomátl a byl by nadobro zakonzervován ve sterilním prostředí mlčenlivé tenze. S prapodivnou rodinou se nijak nerozloučil, jen jednou v noci vyskočil ven z okna, ale před tím ještě stihl nasypat na čisťounké koberce čtvrt tuny hnoje, poplivat gobelíny, pokálet sametová prostěradla, pomočit kuchyňskou linku a zapálit obývák. Užijte si to, parchanti! a pak se vytratil do tmy.

V následujících okamžicích se seběhlo několik událostí, které vyeskalovaly v okamžiku, kdy ho vprostřed noci zatkla hlídka Konvertorů.

„Rozhodnout se a nikdy nelitovat,“ to bylo jeho motto, to byl výsledek výbuchů nedávné existenční krize, kdy prohlédl šedavé opary života a spatřil tu bezednou černou propast před sebou. Přesně v duchu tohoto sloganu začal vykrádat banky a stal se hazardním hráčem, který jediným hodem kostky prohrál veškerou svou hotovost i dva účty ve švýcarských bankách. Pak si začal přivydělávat jako poloprofesionální hráč ruské rulety. Nabil jeden náboj do komory, palcem roztočil bubínek a stiskl spoušť. Ozvala se rána a to nečekal. Tisíckrát nabil a vystřelil, ale uslyšel jen klapnutí kohoutku. Tohle nebylo v jeho plánech na důstojné stáří, o kterém uvažoval, pokud by se dokázal někdy vymanit ze své šedesátivteřinové pasti. Potom se dostal na léčení k doktoru B., který nebyl vystudovaným doktorem, ale zato měl mnohaletou praxi v mučení, vedl S.P. a příležitostně operoval. Avšak žádný pacient nedokázal přežít jeho léčbu, žádná jeho léčba nedokázala vyléčit jedinou nemoc.

„Tak copak vás trápí?“ Dr. B. se díval na jeho prostřelenou lebku. „Vidím, že jste naprosto zdráv, můžete jít.“

Odešel, ale nebyl v pořádku, jednak měl díru v hlavě a pak taky dvě díry přímo skrz srdce. Kdysi dávno v zaprášených zatáčkách cest času se poprvé a naposledy zamiloval do dívky. Byl to paralyzující záchvat tremoru a akcelerátor srdeční činnosti; touha natolik spalující, že nikdy nedokázal prolomit ledovou bariéru mlčení a nikdy se nehnul z místa, selhal při všech pokusech o komunikaci a za to se pak každý večer doma proklínal. Proč? Proboha proč? Neslyšně úpěl ve své kryo-kobce bez oken a naděje. Uběhly čtyři roky a nestalo se nic, stejně jako během předcházejícího staletí. Pak definitivně padly i poslední zoufalé naděje, kdy bláznivě odmítl pozvání do hvězdného domu. Můžu si za to sám! Proklínal se a zuřil. V čase, který následoval se naučil iniciovat bezbřehou agresi a zuřivost. Slzy uschly a stalo se z něj monstrum, vyhaslé, vyprahlé, prázdné. Ale v žilách mu začínala proudit vroucí láva, jeho jazyk se plnil obratným sarkasmem a jeho světonázor se zkroutil do čirého chaotické zla. Vytesal do kamene tisíce básní a stovky povídek na toto téma, rozhoupal základy samotných monumentálních horských velikánů, pěstí rozbil několik totalitních režimů jen proto, že měl na noze svědivou vyrážku a v jeho nitru právě vybuchla bomba čisté energie. Ale jeho aktivita pulzovala jako na sinusoidě, oscilovala mezi těžkým zmateným rváčstvím a strnulou hibernací, kdy jasně cítil čas, jak mu prokluzuje mezi prsty.

Pak se rozhodl, že zrealizuje svůj plán, protože nelze jen čekat na lepší zítřek a je třeba konat činy tady a teď. Mnozí se mu vysmáli, když jim řekl, na co se chystá, ale nenechal se odradit. Musel si vyjasnit pár věcí a urovnat jeden starý omyl.

A pak, když složil z proudu jsoucna vlašťovku a čas se stal iaioáí záležitostí, byl zahnán do rohu přesilou Konvertorů.

Uslyšel plechový hlas: „Jste podezřelý ke sklonům k homosexualitě. Máme záznamy vašich snů a vašich myšlenek. Podle zákonů Republiky Freeland jste zločinec a musíte být okamžitě anihilován.“

Co tu chcete vy bastardi? Já jsem tady, abych si vyrovnal staré účty a osobně doručil dopis, který jsem po nocích psal posledních sedm let a vrazil ránu svému dvojníkovi, který na mě čeká v kapilárních uličkách města s nožem v ruce a vy na mě vyrukujete s nějakou zcela pitomou banalitou. Zamračil se, praskal klouby a zatínal ruce v pěst.

„Našli jsme ve vašem bytě drogu Y. Vaše rodina i všichni známí jsou po smrti. Půjdete s námi do místnosti 101.“

Svět se změnil. Došlo mu to ve chvíli, kdy se mu v mozku usídlil arachnoid, z něhož by i samotná Odula měla noční můry. Ale to mu nevadilo. Spíš ho drásal fakt, že jeho záchranná mise fatálně selhala. On se jen stále poflakoval a opíjel se v barech a nočních klubech. I přesto, že se mu povedlo kuchyňským nožem oddělit slavné thajské bratry příčina a následek a jeho hybnost by přidělávala vrásky i samotnému A.E. i jeho velice vychytralé rovnici, nedokázal nic změnit. Přežil svojí smrt i beznadějný soud pod taktovkou Dvanáctky, ale v podstatě nedokázal vůbec nic. Jen odkládal rozhodnutí a říkal si: zítra se na to vrhnu, zítra je čas. Přitom mu v hlavě bušilo jediné heslo: Tady a teď. Strávil dvacet let v hibernaci a když na něj teď mířily stovky zbraní a stovky prstů v křeči tančilo balet na spouštích těchto kanonů destrukce, uvědomil si, že únik z hibernakula nevedl do volného prostoru, ale do zcela nesmyslné klece šedesáti nekonečných vteřin.

V místnosti 101 se podrobil velice promyšlenému mučení, které útočilo na jeho fóbie a jeho věznitelé se pokoušeli vyvolat psychický knokaut pomocí rány na jeho vytěsněné a hluboko v centrech paměti zakopané omyly, nezdary a debakly. Něco málo se o tomto mučení dozvěděl od Dr. B., o nasazení přesně vybraných drog, jejichž účinek se cílí na daná nervová centra, o používání hypnózy a postupné totální převýchově, která je možná jenom u podrobeného jedince. Mučitelům se v jeho neuronech podařilo najít stopu, silnou zlatou žílu, obsahující hrůzu z promarněných příležitostí, kterou mohli obratně použít k útoku. Začali aplikovat halucinogeny, ale to ho jenom víc rozdráždilo, protože viděl své chyby, všechno, co se pokoušel skrýt, se mu vyjevilo přímo před očima. Uviděl jediný střed svého gravitačního pole lásky. Čtyři roky strnulého mlčení se nejednou sešly v jednom bodě na přímce času a on ten bod spatřil. Začal zuřit, jeho tepnami prudil dopamin a nitroglycerin těsně před explozí.

„Zabijte mě! Popravte mě okamžitě, tohle se nedá vydržet.“ Zakřičel a mučivá bolest zaplavila jeho hlasivky a celé hrdlo.

„Nemůžeme vykonat vaše přání, ačkoli bychom vám rádi vyhověli. Podle zákona Svobodné republiky Freeland musíme nejprve vymýtit veškeré vaše nezákonné myšlenky a pak budete okamžitě zabit a na místě zpopelněn.“

Svět se stal šedivou pustinou, zelené lesy zbledly, louky se zbarvily do popelavých odstínů, z měst a vesnic se staly mlčenlivé hrobky z betonu. Svět si žádal sjednocení, unifikaci a poslušnost. Byly důsledně vymýceny veškeré národní a místní zvyky, emoce byly potlačovány sedativy, kdo se nepodvolil, byl násilně přetvořen. Pálení nevyhovujících knih bylo zcela běžné, stejně jako popravy těch, kteří projevily pramálo loajality k Náboženství. Konvertoři se stali nadřazenou kastou, potloukali se městem a slídili po možných centrech odporu, přičemž stačilo sebemenší podezření nebo jen falešné udání a okamžitě se zatýkalo. Konvertory nebylo možné odlišit od běžných lidí, měli dokonalé mimikry a mohli se infiltrovat do rodin a jiných atomických struktur společnosti a vydávat se za jejich členy po několik generací. Byl zakázán veškerý alkohol, drogy a sex. Nesmělo se nosit barevné oblečení, povolená byla jen unifikovaná šeď. Knihy, filmy a hudba byly rovněž zakázány. Volný pohyb po ulicích byl povolen jen na nezbytně nutnou dobu a Konvertoři mohli kohokoli na ulici zastavit a požadovat vysvětlení jeho přítomnosti. Když na mapě nalezli kratší cestu, přistoupilo se k zatýkání a výslechům.

Netušil, že to takhle skončí. Myslel si, že se v něm něco probudí a sám dosáhne svého cíle dávno před tím než bude pozdě. I když Det mu něco naznačoval, když se po sérii chaotických pohybů a rozhodnutí náhodně potkali v prosvětlené kavárně.

On seděl u stolku z šedého dřeva, před sebou první hrnek černé kávy; Det si k němu přisedl, žhnoucí cigaretu přiložil k ústům. Jeho tvář byla zakryta oblaky kouře a z nich se linula jen chladná slova z oceli: „Bratři jdou jiným směrem, než já. Zatím jenom vyčkávají, ale zanedlouho poznáš jejich šílenství. Nedá se svítit, musí se zabíjet.“

Pomyslel na svůj soud a následné propuštění, Det jeho myšlenku odchytil a ihned odpověděl: „Myslíš si, že jsi vyvázl bez trestu, ale to je omyl. Budeš potrestán a to velice krutě. I když tvoje cesty chrono-dálnicemi popřely relativitu, ta stále platí. Čas si ohýbáš k obrazu svému, aby ses vešel do jediné minuty, ale pro jiné plyne pořád stejným tempem.“

Det odešel v záplavě prasklých žárovek a mihotavých stínů. Kavárna byla potápěčským zvonem, který se urval z lana a nořil se do černých hlubin.


publikováno 9. 10. 2007

příbuzné články:
Velkej flám
Příběh cyklistův
Arytmie
Na palubě křižníku Mortis Arytmia
Anomalocaris detrimentum

sem odkazují:
Machinae Supremacy mají klip!
Seznam povídek
Mortis Arytmia