povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

28. 8. 2003

Návrat

       

Letadlo dosedlo na runway. Konečně, oddechl si. Za chvíli už vystupoval.

Tady ho nikdo nevítá, na rozdíl od jeho spolucestujících z Francie nebo Německa, kteří se vrátili s velkou slávou. Ani mu to nevadilo. Chtěl už být doma. „Jak to asi vypadá u nás doma, co se za ten rok změnilo?“ mlčky se ptal sám sebe, zatímco šel na nádraží. Poznával ulice, domy a parky, všechno vypadalo udržovaně a v lepším stavu než před rokem.

Došel k vlakovému stanovišti. Historická budova vyhlížela nově, čistě, skoro jako by ji právě dostavěli. Uvnitř se všechno blýskalo a bíle zářilo čistotou. Krása. Byl ohromen.

Vzpomněl si na tuto budovu před rokem, zchátralou, zaplivanou, pomalovanou gafity. Nevěřil, že takto mohla někdy vypadat. Nabýval dojmu, že se mnoho věcí zlepšilo. Možná všechno.

Přistoupil k pokladně a žádal jízdenku. Na rozdíl od „loňska“ za přepážkou stála milá žena.

Vlak přijel i odjel včas. Připadalo mu, že vagóny musely právě opustit továrnu. Na stěnách se nešklebila ani jedna čmáranice, všechno nové, nepotrhané, nepoškrábané. Zatímco seděl v pohodlné sedačce a pozoroval míjející krajinu, pomyslel si: „Já se na rok nechám unést a ono se všechno zlepší. Všechno bylo moc krásné natož, aby to mohla být pravda.

Vagóny se rozjely do postupujícího večera a on začal vzpomínat, jak se všechno seběhlo.

Nejdřív letěl do Francie; měl tam jisté obchodní záležitosti. Potom nasedl do letadla, které mířilo do Afriky. Chtěl strávit týden v Africe v pobřežních státech na západě, kde měl také nějaké jednání. Ale tam se nikdy neměl dostat. Letadlo padlo do rukou teroristů, ti ho unesli a donutili přistát na nějakém zapadlém letišti. Drželi cestující jako své rukojmí a požadovali za ně výkupné. Někoho propustili po týdnu, dalšího člověka za měsíc, ale většinu pasažérů zadržovali celý dlouhý rok na své základně v džungli. A on byl mezi těmi méně šťastnými. Pravda, starali se o ně dobře. Dobře vařili, nikoho netýrali ani nemučili. Dalo by se říci, že všeho měli dostatek. Na rukojmích a potažmo na penězích z výkupného jim hodně záleželo. Většině uvězněných však připadalo, že to jsou vzdělaní a inteligentní lidé. Někteří vězni se s únosci sblížili a byli a několik týdnů postupně propuštěni.

Měli to vše dobře vymyšlené. Propuštění lidé měli o teroristech v mezích možností povětšinou dobré mínění. Jakmile dorazili domů, začali lačným novinářům a nenasytným reportérům pět chvály na své únosce. Ve výsledku se celková nenávist vůči těm zločincům zmenšila. Nebyli to vůbec hloupí lidé.

Nikdy nevěděl kolik za ně chtěli a jestli dostali celé výkupné nebo se spokojili jen s částí, ale nakonec byli všichni propuštěni. Po roce nedobrovolných prázdnin se vrátil domů. A teď se chce zapojit do normálního života a vůbec neví, jestli to dokáže. Přeci jenom - rok mimo, to je dost.

Vlak se skřípotem zastavil ve stanici a on se vypotácel ven. Zluboka se nadechl chladného večerního vzduchu. Prošel stanicí, kterou dříve viděl už tolikrát. Ale tahle budova nebyla tak zrekonstruovaná, jako nádraží kde nastupoval. Dokonce vypadala, že se její stav za poslední rok ještě zhoršil. Nevšiml si toho.

Dál šel pěšky, domů to měl kousek cesty. Procházel alejí, kde stromy vadly a nemocněly.

Kvůli tmě a nefunkčním lampám si toho nevšiml. Dál pokračoval známými ulicemi ke svému domovu, ale nepoznával to tu. Vůbec. Baráky měli otlučené omítky, neupravované zahrádky a zatlučená okna. Procházel kdysi tak krásnou ulicí, uviděl na mnoha domech cedule „na prodej“. Nelíbilo se mu tady, ale jakmile zahnul za roh, vše se rázem zlepšilo. Nacházel se v ulici, kterou nemohl nepoznat. Tady stál jeho domov. Támhle ten dům, ten to je. Přidal do kroku, skoro běžel. Těšil se na svoji manželku a děti. Ty tady sice nebudou, ale mohly by se přijet podívat. Někdy v budoucnu. S těmi myšlenkami zazvonil.

Otevřel úplně neznámý muž, asi tak v jeho letech. Prohlédl si navrátilce a zeptal se: „Hledáte někoho?“

Nevěděl co má odpovědět a chvíli němě stál před dveřmi. Teprve potom promluvil: „Ano, to tedy hledám. Manželku. My tady bydlíme.“ A po chvíli ticha se zeptal: „Bydlíme tu ještě?“

„Ale já tenhle dům koupil před devíti měsíci od jedné ženy, Záhorská se jmenovala.“

„Aha. Tak to už je dávno,“ pověděl bývalý zajatec a stál nechápavě na prahu ve světle vycházejícím ze dveří.

Nový majitel se chopil slova: „Nechcete jít dovnitř, na šálek kávy. Myslím že si máme co říct.“

„Rád bych a myslím, že mi nic jiného nezbývá,“ odpověděl zmateně.

Přece vešel, nic jiného mu konečně nezbývalo. Procházel tolik známými místnostmi a žasl jak je vše najednou cizí, přestože se tu změnilo máloco. Došli ke stolu v jídelně a hostitel mu pokynul, aby si sednul. Pak kvapně promluvil: „Já jsem se vám vlastně ještě nepředstavil. Tak tedy, já se jmenuji Milan Kříž.“ Podal navrátilci ruku a ten odpověděl: „Jak jste možná už odhadl, já jsem Záhorský, Radek Záhorský. A se ženou jsme tu bydleli, než se mi stala ta... jak to jen říct... nepříjemná příhoda.“ „Všechno si řekneme u hrnku kafe,“ pověděl hostitel a zašel do kuchyně uvařit kávu. Než ji přinesl, navrátilec si prohlížel svůj bývalý dům a vzpomínal na ty časy, kdy si tady v poklidu žil s ženou a dětmi. „To byly časy,“ povzdechl si, ale vzápětí si uvědomil, že je to všechno pryč. Dům změnil majitele a manželka mu nikde nenechala žádný vzkaz. V tom přišel pan Kříž, nesl dva šálky kávy a kormidloval ke stolu.

Bývalý majitel domu se ho zeptal: „Nenechal mi tu někdo vzkaz?“ Pan Kříž byl zaražen, protože cizince nepotěší a odpověděl: „Ne, nikdo nic. Nikdo tady za vámi nebyl ani nechodili žádné dopisy adresované vám. Alespoň po dobu, kdy dům vlastním.“ „A jak jste k němu přišel?“ „To víte chtěli jsme rodinný dům a jednoho dne jsme narazili na jednu velice výhodnou nabídku. Jednalo se o tenhle dům. Nabízela ho jistá paní Záhorská, tedy asi vaše žena. Bylo to přesně naše přání, ale ta cena nám přišla poněkud nízká. Ptali jsme se ji a ona odpověděla... Vážně to chcete vědět?“ „Ano.“ „Tak tedy: povídala, že její manžel se zabil při nějaké havárii letadla a tenhle dům jí přináší jen bolestné vzpomínky. A proto se ho chtěla zbavit co nejdřív.“ Domluvil a napil se kávy.

Navrátilce to lehce pobouřilo: „Tak takhle! Klidně si mě zabije, prodá dům a zmizí s bůh ví kým. A co já mám teď dělat? Co mi zbylo? Dva litry v peněžence, pas, občanka a oči pro pláč.“ Potom se odmlčel.

„Chápu, jste ve špatné situaci a vlastně úplně na dně a rád bych vám...“ říkal opatrně a soucitně nový majitel domu.

„Ale já od vás nic nežádám! Nic nechci.“

„Přece bych vám mohl pomoci. Ne?“

Je pravda,že teď bude pomoc vítaná.“

„Ale nejdřív mi řekněte, co se s vámi stalo a co jste myslel tou „nepříjemnou příhodou“ ?“

„Těžko se to říká a možná mi nebudete věřit, ale...“ a rozprávěl o svých cestách nejdříve do Francie a pak do Afriky.Líčil svoje zajetí a život v jejich táboře. A dopracoval se ke svému návratu. Vypověděl všechno od cesty do Francie po současnost.

Hostitel mu věřil a nakonec pokýval hlavou: „Já jsem vlastně v podobné situaci“ a vzápětí dodal: Dalo by se to tak říct.“

„Ale nepovídejte“,pousmál se Radek, „taky vás žena prohlásila za mrtvého a opustila?“

„To ne, až takové to nebylo. Žili jsme spolu šťastně a skoro bez jakýchkoli konfliktů. Idylka, ale bydleli jsme v paneláku a tam bylo málo místa. Tak jsem koupil tenhle dům. Bylo nám tu dobře. Asi tak měsíc. Ale pak se to zhroutilo. Z ničeho nic. Bylo to, jako kdyby se na jasnou oblohu přiřítil hurikán. Řetězová reakce, která se dala stěží kontrolovat, natož ji zastavit. Všechno vyeskalovalo na povrch a ona mě opustila. Řekla „konec!“ a já souhlasil. Po té bouři to už dál nešlo. Odešla a ani toho moc nechtěla. Tedy něco samozřejmě ano – hlavně peníze. A tak tu teď žiju sám.“

Radek nic neříkal, jen pokýval hlavou.


publikováno 28. 8. 2003

příbuzné články:
Křeslo
Brány pekel
Small airsoft story
Rozhovor dvou hráčů airsoftu
Historky z podsvětí

sem odkazují:
#29
#80
Seznam povídek