k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Návrat

28. 8. 2003 (aktualizováno 24. 7. 2004) — k47 (♪)

Le­ta­dlo do­sedlo na runway. Ko­nečně, od­de­chl si. Za chvíli už vy­stu­po­val.

Tady ho nikdo nevítá, na rozdíl od jeho spo­lu­ces­tu­jí­cích z Fran­cie nebo Ně­mecka, kteří se vrá­tili s velkou slávou. Ani mu to ne­va­dilo. Chtěl už být doma. „Jak to asi vypadá u nás doma, co se za ten rok změ­nilo?“ mlčky se ptal sám sebe, za­tímco šel na ná­draží. Po­zná­val ulice, domy a parky, všechno vy­pa­dalo udr­žo­vaně a v lepším stavu než před rokem.

Došel k vla­ko­vému sta­no­višti. His­to­rická budova vy­hlí­žela nově, čistě, skoro jako by ji právě do­sta­věli. Uvnitř se všechno blýskalo a bíle zářilo čis­to­tou. Krása. Byl ohro­men.

Vzpo­mněl si na tuto budovu před rokem, zchát­ra­lou, za­pli­va­nou, po­ma­lo­va­nou gafity. Ne­vě­řil, že takto mohla někdy vy­pa­dat. Na­bý­val dojmu, že se mnoho věcí zlep­šilo. Možná všechno.

Při­stou­pil k po­kladně a žádal jíz­denku. Na rozdíl od „loňska“ za pře­páž­kou stála milá žena.

Vlak přijel i odjel včas. Při­pa­dalo mu, že vagóny musely právě opus­tit to­várnu. Na stě­nách se ne­škle­bila ani jedna čmá­ra­nice, všechno nové, ne­po­tr­hané, ne­po­škrá­bané. Za­tímco seděl v po­ho­dlné se­dačce a po­zo­ro­val mí­je­jící kra­jinu, po­mys­lel si: „Já se na rok nechám unést a ono se všechno zlepší. Všechno bylo moc krásné natož, aby to mohla být pravda.

Vagóny se roz­jely do po­stu­pu­jí­cího večera a on začal vzpo­mí­nat, jak se všechno se­běhlo.

Nejdřív letěl do Fran­cie; měl tam jisté ob­chodní zá­le­ži­tosti. Potom nasedl do le­ta­dla, které mířilo do Afriky. Chtěl strá­vit týden v Africe v po­břež­ních stá­tech na západě, kde měl také nějaké jed­nání. Ale tam se nikdy neměl dostat. Le­ta­dlo padlo do rukou te­ro­ristů, ti ho unesli a do­nu­tili při­stát na ně­ja­kém za­pad­lém le­tišti. Drželi ces­tu­jící jako své ru­kojmí a po­ža­do­vali za ně vý­kupné. Někoho pro­pus­tili po týdnu, dal­šího člo­věka za měsíc, ale vět­šinu pa­sa­žérů za­dr­žo­vali celý dlouhý rok na své zá­kladně v džun­gli. A on byl mezi těmi méně šťast­nými. Pravda, sta­rali se o ně dobře. Dobře vařili, nikoho ne­tý­rali ani ne­mu­čili. Dalo by se říci, že všeho měli do­sta­tek. Na ru­kojmích a po­tažmo na pe­ně­zích z vý­kup­ného jim hodně zá­le­želo. Vět­šině uvěz­ně­ných však při­pa­dalo, že to jsou vzdě­laní a in­te­li­gentní lidé. Ně­kteří vězni se s únosci sblí­žili a byli a ně­ko­lik týdnů po­stupně pro­puš­těni.

Měli to vše dobře vy­myš­lené. Pro­puš­tění lidé měli o te­ro­ris­tech v mezích mož­ností po­vět­ši­nou dobré mínění. Jakmile do­ra­zili domů, začali lačným no­vi­ná­řům a ne­na­syt­ným re­por­té­rům pět chvály na své únosce. Ve vý­sledku se cel­ková ne­ná­vist vůči těm zlo­čin­cům zmen­šila. Nebyli to vůbec hloupí lidé.

Nikdy ne­vě­děl kolik za ně chtěli a jestli do­stali celé vý­kupné nebo se spo­ko­jili jen s částí, ale na­ko­nec byli všichni pro­puš­těni. Po roce ne­dob­ro­vol­ných prázd­nin se vrátil domů. A teď se chce za­po­jit do nor­mál­ního života a vůbec neví, jestli to dokáže. Přeci jenom – rok mimo, to je dost.

Vlak se skří­po­tem za­sta­vil ve sta­nici a on se vy­po­tá­cel ven. Zlu­boka se na­de­chl chlad­ného ve­čer­ního vzdu­chu. Prošel sta­nicí, kterou dříve viděl už to­li­krát. Ale tahle budova nebyla tak zre­kon­stru­o­vaná, jako ná­draží kde na­stu­po­val. Do­konce vy­pa­dala, že se její stav za po­slední rok ještě zhor­šil. Ne­všiml si toho.

Dál šel pěšky, domů to měl kousek cesty. Pro­chá­zel alejí, kde stromy vadly a ne­moc­něly.

Kvůli tmě a ne­funkč­ním lampám si toho ne­všiml. Dál po­kra­čo­val zná­mými uli­cemi ke svému domovu, ale ne­po­zná­val to tu. Vůbec. Baráky měli otlu­čené omítky, ne­u­pra­vo­vané za­hrádky a za­tlu­čená okna. Pro­chá­zel kdysi tak krás­nou ulicí, uviděl na mnoha domech cedule „na prodej“. Ne­lí­bilo se mu tady, ale jakmile zahnul za roh, vše se rázem zlep­šilo. Na­chá­zel se v ulici, kterou nemohl ne­po­znat. Tady stál jeho domov. Támhle ten dům, ten to je. Přidal do kroku, skoro běžel. Těšil se na svoji man­želku a děti. Ty tady sice ne­bu­dou, ale mohly by se přijet po­dí­vat. Někdy v bu­doucnu. S těmi myš­len­kami za­zvo­nil.

Ote­vřel úplně ne­známý muž, asi tak v jeho letech. Pro­hlédl si na­vrá­tilce a zeptal se: „Hle­dáte někoho?“

Ne­vě­děl co má od­po­vě­dět a chvíli němě stál před dveřmi. Teprve potom pro­mlu­vil: „Ano, to tedy hledám. Man­želku. My tady byd­líme.“ A po chvíli ticha se zeptal: „Byd­líme tu ještě?“

„Ale já tenhle dům koupil před devíti měsíci od jedné ženy, Zá­hor­ská se jme­no­vala.“

„Aha. Tak to už je dávno,“ po­vě­děl bývalý za­ja­tec a stál ne­chá­pavě na prahu ve světle vy­chá­ze­jí­cím ze dveří.

Nový ma­ji­tel se chopil slova: „Ne­chcete jít dovnitř, na šálek kávy. Myslím že si máme co říct.“

„Rád bych a myslím, že mi nic jiného ne­zbývá,“ od­po­vě­děl zma­teně.

Přece vešel, nic jiného mu ko­nečně ne­zbý­valo. Pro­chá­zel tolik zná­mými míst­nostmi a žasl jak je vše na­jed­nou cizí, přes­tože se tu změ­nilo máloco. Došli ke stolu v jí­delně a hos­ti­tel mu po­ky­nul, aby si sednul. Pak kvapně pro­mlu­vil: „Já jsem se vám vlastně ještě ne­před­sta­vil. Tak tedy, já se jme­nuji Milan Kříž.“ Podal na­vrá­tilci ruku a ten od­po­vě­děl: „Jak jste možná už odhadl, já jsem Zá­hor­ský, Radek Zá­hor­ský. A se ženou jsme tu byd­leli, než se mi stala ta… jak to jen říct… ne­pří­jemná pří­hoda.“ „Všechno si řek­neme u hrnku kafe,“ po­vě­děl hos­ti­tel a zašel do ku­chyně uvařit kávu. Než ji při­nesl, na­vrá­ti­lec si pro­hlí­žel svůj bývalý dům a vzpo­mí­nal na ty časy, kdy si tady v po­klidu žil s ženou a dětmi. „To byly časy,“ po­vzde­chl si, ale vzá­pětí si uvě­do­mil, že je to všechno pryč. Dům změnil ma­ji­tele a man­želka mu nikde ne­ne­chala žádný vzkaz. V tom přišel pan Kříž, nesl dva šálky kávy a kor­mi­d­lo­val ke stolu.

Bývalý ma­ji­tel domu se ho zeptal: „Ne­ne­chal mi tu někdo vzkaz?“ Pan Kříž byl za­ra­žen, pro­tože ci­zince ne­po­těší a od­po­vě­děl: „Ne, nikdo nic. Nikdo tady za vámi nebyl ani ne­cho­dili žádné dopisy ad­re­so­vané vám. Ale­spoň po dobu, kdy dům vlast­ním.“ „A jak jste k němu přišel?“ „To víte chtěli jsme ro­dinný dům a jed­noho dne jsme na­ra­zili na jednu velice vý­hod­nou na­bídku. Jed­nalo se o tenhle dům. Na­bí­zela ho jistá paní Zá­hor­ská, tedy asi vaše žena. Bylo to přesně naše přání, ale ta cena nám přišla po­ně­kud nízká. Ptali jsme se ji a ona od­po­vě­děla… Vážně to chcete vědět?“ „Ano.“ „Tak tedy: po­ví­dala, že její manžel se zabil při nějaké ha­vá­rii le­ta­dla a tenhle dům jí při­náší jen bo­lestné vzpo­mínky. A proto se ho chtěla zbavit co nejdřív.“ Do­mlu­vil a napil se kávy.

Na­vrá­tilce to lehce po­bou­řilo: „Tak takhle! Klidně si mě zabije, prodá dům a zmizí s bůh ví kým. A co já mám teď dělat? Co mi zbylo? Dva litry v pe­ně­žence, pas, ob­čanka a oči pro pláč.“ Potom se od­ml­čel.

„Chápu, jste ve špatné si­tu­aci a vlastně úplně na dně a rád bych vám…“ říkal opa­trně a sou­citně nový ma­ji­tel domu.

„Ale já od vás nic ne­žá­dám! Nic nechci.“

„Přece bych vám mohl pomoci. Ne?“

Je pravda,že teď bude pomoc vítaná.“

„Ale nejdřív mi řek­něte, co se s vámi stalo a co jste myslel tou „ne­pří­jem­nou pří­ho­dou“ ?“

„Těžko se to říká a možná mi ne­bu­dete věřit, ale…“ a roz­prá­věl o svých cestách nejdříve do Fran­cie a pak do Afriky.Líčil svoje zajetí a život v jejich táboře. A do­pra­co­val se ke svému ná­vratu. Vy­po­vě­děl všechno od cesty do Fran­cie po sou­čas­nost.

Hos­ti­tel mu věřil a na­ko­nec po­ký­val hlavou: „Já jsem vlastně v po­dobné si­tu­aci“ a vzá­pětí dodal: Dalo by se to tak říct.“

„Ale ne­po­ví­dejte“,pou­smál se Radek, „taky vás žena pro­hlá­sila za mrt­vého a opus­tila?“

„To ne, až takové to nebylo. Žili jsme spolu šťastně a skoro bez ja­kých­koli kon­fliktů. Idylka, ale byd­leli jsme v pa­ne­láku a tam bylo málo místa. Tak jsem koupil tenhle dům. Bylo nám tu dobře. Asi tak měsíc. Ale pak se to zhrou­tilo. Z ničeho nic. Bylo to, jako kdyby se na jasnou oblohu při­ří­til hu­ri­kán. Ře­tě­zová reakce, která se dala stěží kon­t­ro­lo­vat, natož ji za­sta­vit. Všechno vy­eska­lo­valo na povrch a ona mě opus­tila. Řekla „konec!“ a já sou­hla­sil. Po té bouři to už dál nešlo. Odešla a ani toho moc ne­chtěla. Tedy něco sa­mo­zřejmě ano – hlavně peníze. A tak tu teď žiju sám.“

Radek nic ne­ří­kal, jen po­ký­val hlavou.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz