k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Náhoda nebo osud

7. 5. 2004 (před 15 lety) — Sorraja (♪)

Můj den začal jako mnoho jiných. Blbě. Byla jsem ráda, že jsem do­běhla au­to­bus, ale ten kvůli bou­račce stejně po chvíli jízdy nemohl po­kra­čo­vat. Všichni ces­tu­jící museli vy­hle­dat jiný způsob pře­pravy. Náhoda? Osud? Kdo ví.

K za­stávce MHD to bylo necelý ki­lo­metr, a tak jsem se roz­hodla, že ten kousek ujdu pěšky. Času dost. Sle­do­vala jsem pří­rodu, když jsem si všimla něčeho zvlášt­ního. V hustém břeč­ťanu ležel nád­herný sa­mu­raj­ský meč s černou ru­ko­jetí. Úžasný. Dlouhý. Lesklý. Vůbec ne­vy­pa­dal jako by tu ležel moc dlouho. Zvedla jsem jej. Roz­hlédla jsem se. Nikde nikdo. Pro­hlí­žela jsem si meč v denním světle. Nád­herný. Řekla jsem si: da­ro­va­nému koni na zuby nehleď. Zlaté pra­vi­dlo. Byl úchvatný. Kde se tu vzal? Ztra­cený? Asi ne. Zvláštní že jsem jej našla právě já. Osud? Náhoda? Těžko říct.

Na­stou­pila jsem s ním do tram­vaje. Lidé se na mě divně dívali. Asi zá­vi­děli. Celou dobu si ke mně nikdo nesedl. Nevadí. Ve škole jej všichni ob­di­vo­vali. Zkou­šeli jsme jeho os­t­rost. Pře­sekl i dřevo. Jeden spo­lu­žák mě urazil. Už zase. Po­zvedla jsem svůj meč a prudce se roz­máchla. Ještě nikdy jsem ne­vi­děla lidský mozek. Pů­so­bivé. Ostatní na mě jen zírali v němém úžasu. Odešla jsem. Já jsem školu ne­po­tře­buji. Nikdo mě nemohl při­nu­tit tu zůstat. Teď jsem byla pánem já a nikdo mě nemohl ne­o­hro­zit. Měla jsem moc nad lid­skými životy. Měla jsem moc. Náhoda? Osud? Před­ur­če­nost.

Začala jsem mít strach. Všichni mě viděli. Všichni věděli, co jsem udě­lala. Šli po mě. A tak jsem se ukryla. Byd­lela jsem v lesích a kdy­ko­liv jsem co­ko­liv po­tře­bo­vala sta­čilo jen ukázat ten per­fektní meč. Zů­stala jsem sama. Jen já a můj meč. Jen já a moje moc. Náhoda? Osud? Možná.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz