povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

7. 5. 2004

Náhoda nebo osud

       
napsal(a) Sorraja

Můj den začal jako mnoho jiných. Blbě. Byla jsem ráda, že jsem doběhla autobus, ale ten kvůli bouračce stejně po chvíli jízdy nemohl pokračovat. Všichni cestující museli vyhledat jiný způsob přepravy. Náhoda? Osud? Kdo ví.

K zastávce MHD to bylo necelý kilometr, a tak jsem se rozhodla, že ten kousek ujdu pěšky. Času dost. Sledovala jsem přírodu, když jsem si všimla něčeho zvláštního. V hustém břečťanu ležel nádherný samurajský meč s černou rukojetí. Úžasný. Dlouhý. Lesklý. Vůbec nevypadal jako by tu ležel moc dlouho. Zvedla jsem jej. Rozhlédla jsem se. Nikde nikdo. Prohlížela jsem si meč v denním světle. Nádherný. Řekla jsem si: darovanému koni na zuby nehleď. Zlaté pravidlo. Byl úchvatný. Kde se tu vzal? Ztracený? Asi ne. Zvláštní že jsem jej našla právě já. Osud? Náhoda? Těžko říct.

Nastoupila jsem s ním do tramvaje. Lidé se na mě divně dívali. Asi záviděli. Celou dobu si ke mně nikdo nesedl. Nevadí. Ve škole jej všichni obdivovali. Zkoušeli jsme jeho ostrost. Přesekl i dřevo. Jeden spolužák mě urazil. Už zase. Pozvedla jsem svůj meč a prudce se rozmáchla. Ještě nikdy jsem neviděla lidský mozek. Působivé. Ostatní na mě jen zírali v němém úžasu. Odešla jsem. Já jsem školu nepotřebuji. Nikdo mě nemohl přinutit tu zůstat. Teď jsem byla pánem já a nikdo mě nemohl neohrozit. Měla jsem moc nad lidskými životy. Měla jsem moc. Náhoda? Osud? Předurčenost.

Začala jsem mít strach. Všichni mě viděli. Všichni věděli, co jsem udělala. Šli po mě. A tak jsem se ukryla. Bydlela jsem v lesích a kdykoliv jsem cokoliv potřebovala stačilo jen ukázat ten perfektní meč. Zůstala jsem sama. Jen já a můj meč. Jen já a moje moc. Náhoda? Osud? Možná.


publikováno 7. 5. 2004

příbuzné články:
Blbá ryba
Konec?
Druhý jarní den
Jarní den
Poslední

sem odkazují:
#75
#122