k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Na palubě křižníku Mortis Arytmia

18. 4. 2008 (před 11 lety) — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

Po­kou­šel se za­chy­tit každý oka­mžik svého života do dlaní, ale vždycky měl pocit, že mu čas pro­klouzává mezi prsty.


Pro­bu­dil se po­lo­nahý a s bo­lestmi v pravé po­ledne po­lo­viny léta na roz­pá­lené ple­chové střeše, v ruce měl prázdný zá­pis­ník a v hlavě spoustu snů a před­stav. Chtěl se po­hnout, ale pa­ra­ly­zo­vala ho vlna bo­lesti. Celé tělo měl rudé a spá­lené od slunce. Hlava se mu točila, cítil silnou de­hyd­ra­taci a br­ni­vou pachuť tranqu pod ja­zy­kem. S vy­pě­tím všech sil se bo­les­tivě po­sa­dil a ma­látně mžou­ral v krás­ném fo­to­no­vém moři pod jasně modrou ob­lo­hou. Viděl domy a jejich stře­chy, koruny stromů, zelené za­hrady, bazény, černé ko­berce silnic a do oran­žova roz­pá­lený beton. Vzduch byl pro­sy­cen apa­tic­kým dusnem a na­kaž­li­vou a vleklou letní po­ho­dou.

Po­hle­dem obsáhl celý horký a roz­ma­zaný svět a pak uviděl ne­pa­tr­nou černou skvrnu, zne­po­ko­ji­vou chybu v jinak do­ko­nalé mo­zaice. Před bran­kou jeho domu stál za­mra­čený muž. Měl na sobě tmavý oblek a černé brýle. Pod­pra­hově vy­tu­šil zvuk do­mov­ního zvonku a hrklo v něm. Jeho srdce začalo tančit ve zbě­si­lých kře­čích. Cítil pal­čivý pocit prohry. Pro­bral se a pro­citl. Bolest spá­le­nin téměř pře­stal vnímat, stejně jako celé okolí, zemi i slunce. Svět se zmen­šil na úzký ko­ri­dor po­hledů, na jednom konci stál on a na druhém muž ve tmavém obleku.

„Jde po mě! Jak dlouho? Do prdele, už je pozdě. Všechno jsem pro­pásl. Už je to pryč.“

Zrych­leně od­de­cho­val a snažil se pře­moci str­nu­lost hrůzou a bolest, která pro­vá­zela každý jeho pohyb. Z kapsy vytáhl te­le­fon.

„Seznam čísel, ká, ká, kde jsi? Tady!“

Ozvalo se zvo­nění. Ještě jedou. Znova.

„Nebere to!“

Se­sko­čil ze stře­chy a utíkal pryč. Pře­má­hal bolest a che­mic­kou bouři smutku, pocitů prohry a bez­na­děje. Na to první si zvykl, to druhé ho ničilo už jed­n­a­dva­cet let.

Spus­til se déšť a začal proces vy­rov­ná­vání elek­tric­kých po­ten­ci­álů mezi mraky a zemí. První kapky mu do­padly na se­žeh­nu­tou kůži se za­šumě­ním, jako když ukápne voda na roz­pá­le­nou plo­týnku. Sklesle kráčel ves­ni­cemi, které pod­lehly mo­ro­vým ranám a epi­de­miím cho­lery a po­cho­do­val pus­tými pol­ními cestami. Za­sta­vil se na jednom za­pad­lém prázd­ném ná­městí a nechal si déšť padat do vlasů a stékat po svém mladém, se­dm­de­sát pět ki­lo­gramů vá­ží­cím těle.

„Tady někde, kdysi dávno,“ roz­hlédl se po oknech domů a roz­praska­ných fa­sádách. „Nebo se mi to jen zdálo?“

Nebyl si jist.


„Nikdy ne­pře­stá­vej ne­ná­vi­dět.“ říkal v ten den, kdy potkal Kry­saře a seděli spolu ve docích na bedně dy­na­mitu a při­pí­jeli si čistým nitro­gly­ce­ri­nem. „Nenech se uko­lé­bat do ne­čin­nosti. Dokud dej­cháme…“

„Dokud dej­cháme!“ zasmál se Krysař a v očích se mu blyš­til neklid a touha.


A teď, když stál v dešti na ná­městí a v hlavě mu pro­bí­haly ne­vratné myš­len­kové pro­cesy a opra­šo­val svojí starou ži­votní fi­lo­so­fii a zase za­čí­nal v rukách cítit to známé svr­bění, ta slova opa­ko­val. Pod ja­zy­kem stále cítil tranq a uvě­do­mo­val si, že pro­mar­nil ně­ko­lik let života a teď už je příliš pozdě. Hodiny na věži kos­te­líka od­bí­jely jednu hodinu.


„Člověk, kte­rému na hlavu padají bomby, si jednou zvykne,“ říkal před ně­ko­lika lety v době, kdy neměl žádné pro­blémy a byl mladý a ani ne­vě­děl, že mu poté na hlavu taky do­padne jedna tříš­tivá nálož tr­ha­viny. V té době doufal, že má ještě čas, myslel, že se všechno změní, že se časem něco stane, ale mýlil se. Ne­stalo se nic a on strá­vil na ple­chové střeše celé roky, ně­ko­lik zim, jar, let a pod­zimů. Z le­tar­gie ho vytrhl až ten Stopař před jeho prahem, který po něm celé roky ne­ú­navně pátral. Hned potom bez roz­lou­čení zmizel a na vánoce me­ta­fo­ricky po­vraž­dil rodiče a všechny své blízké. Ne­zů­stalo mu nic a bez stesku se toulal ka­ta­kom­bami la­by­rintů spo­leč­nosti. Stal se z něj uprch­lík a všechno hodil za hlavu. Smazal mi­nu­lost a doufal, že bude mít aspoň ně­ja­kou bu­douc­nost. V hlavě měl jen zu­ři­vost, ší­len­ství a pocit, že zkla­mal sám sebe. Ne­cí­til lítost ani stesk, pro­tože věděl, že si svoje ne­štěstí za­vi­nil sám. Krysař byl ne­ná­vratně pryč, ztra­til se v ne­ko­neč­ném la­by­rintu chodeb, které vy­ko­pala Bestie pod po­vr­chem světa. V těch chod­bách se skrý­valy veš­keré hrůzy a strach a jediný, kdo se tam vy­pra­vil, byl ml­čen­livý Krysař se smut­nýma očima, au­to­ma­tic­kou puškou a pásem dy­na­mitu kolem břicha. „Už je pozdě! Už je pozdě!“ křičel vpro­střed každé noci, která poté ná­sle­do­vala, když jako vy­stře­lený pro­jek­til pro­lé­tal vzpo­mín­kami a ani ne­vě­děl, že se za­ne­dlouho pro­budí z bez­vě­domí na pod­laze křiž­níku Mortis Aryt­mia, nejhnus­nější lodi, která kdy byla spuš­těna na hla­dinu moře.


V jeho srdci kdysi zu­ří­vala bouře. Nebyl hoden, nebyl nikdy hoden, ale přesto kázal a plížil se světem a snažil se in­fi­ko­vat ostatní ži­vo­čišné formy svým pře­svěd­če­ním. Na­ka­žené or­ga­nismy poté často pod­lé­haly ší­len­ství nebo páchaly se­be­vraždy. Kon­takt s jeho prav­dou je ne­ná­vratně po­zna­me­nal, zničil jejich před­stavy krás­ných světů plných krás­ných lidí a pohody a změnil je na neu­ro­tické uz­líčky nervů.


„Dokud dej­cháme, ne­pře­stá­vej ne­ná­vi­dět!“ „Dokud dej­cháme!“ od­po­vě­děl Krysař, po­hlédl na něho a při­kývl. Pak oba nabili zbraně a vydali se na cestu. To bylo v době, kdy téměř každou noc s hlavou plnou ne­od­vrat­ných děsů bosý vy­bí­hal do mra­zi­vých nocí a křičel do černé tmy: „Po nás ať potopa!“ A musel se smát, pro­tože jinak se ne­do­ká­zal vy­po­řá­dat ze sí­lí­cím stra­chem. Občas si při­pa­dal šťastný a tělem a myslí se mu na ně­ko­lik oka­mžiků rozlil klid. „Ale to je špatně, nejsou k tomu důvody,“ říkal bar­ma­nům v za­prá­še­ných lo­ká­lech v dobách, kdy poprvé na ne­pa­tr­nou chvilku za­hlédl stín Bestie. I takto pr­chavý kon­takt s Bestií ho změnil k ne­po­znání. „Teď si při­pa­dám docela spo­ko­jený, ale ve sku­teč­nosti to není žádná spo­ko­je­nost. Jenom ne­vní­mám tu dě­si­vou pro­past, do které padám.“


„Nebudu žít dlouho, deset let, pět týdnů, dva dny. Koho to vlastně zajímá?“ říkal Krysař, když se oba plí­žili sto­kami a za patami měli ně­ko­lik Kon­ver­torů. Po­dí­vali se na sebe a on opět uviděl Kry­sa­řovy fan­tas­tické oči, tmavé ne­o­do­la­telné oči, které vy­pa­daly, že je v nich trochu smutku a trochu stesku, ale to bylo jen klamné zdání. Krysař byl ne­klidný zu­ři­vec bez svě­domí a paměti, který se roz­hodl, že pomůže světu. „Jednou mě do­sta­nou, pro­tože můj výklad spra­ve­dl­nosti někde nutně narazí na ne­kom­pa­ti­bi­litu s tím jejich. Jednou mě do­sta­nou, ale to mě ne­trápí. Beru to jako nutný dů­sle­dek mého roz­hod­nutí.“


„Ute­čeme,“ říkal, když se kolem nich sta­ho­vala smyčka a oni se za­ba­ri­ká­do­vali v opuš­tě­ném skla­dišti tr­ha­vin. Po­li­cejní auta se s je­ko­tem blí­žila. „Utéct? Jsi blázen?“ po­dí­val se na něj ne­chá­pavě Krysař. „Proč? Ještě máme čas.“ „Čas? Ne! Plách­neš po­li­caj­tům, ale ve finále stejně nikdy ne­u­te­češ,“ od­po­vě­děl Krysař a měl pravdu. „A mimo to, už na nás po­slali Sto­paře.“ Těžce polkl a zeptal se: „A co teď budeme dělat? „Jak co budeme dělat? Dali ti tranq, že si ne­vzpo­mí­náš? Ne­pře­stá­vej ne­ná­vi­dět. Nenech se otupit. Dokud dej­cháme, nic nás ne­za­staví!“


Ale stejně Krysař zmizel v ko­mu­ni­kač­ním šumu ci­vi­li­zace a Stopař celé roky ne­ú­navně slídil. On se pra­vi­delně ve čtyři hodiny v noci po pro­mar­ně­ném dni sám sebe ptal, kolik má ještě času, jak dlouho ještě bude mít naději. Nikdy ne­na­šel od­po­věď a jen mrhal časem, spa­lo­val od­po­ledne za od­po­led­nem a večer za ve­če­rem. A ne­tu­šil, že jednou skončí jako ne­dob­ro­volný pa­sa­žér po­tá­pě­jí­cího se křiž­níku Mortis Aryt­mia.


„Nemáš se­be­menší důvod ne­pro­pa­dat panice,“ říkal sám sobě v ná­sle­du­jí­cích mě­sí­cích. „Ale co se změní? Čemu tím kurva pomůžu?“ Ne­vě­děl. Žil v útlumu, tě­lesné po­chody při­škr­til na mi­ni­mum. Vy­sa­dil do­konce i drogu Y. Pře­stal se starat skoro o všechno a okolní svět pro něj pře­stal exis­to­vat. Dýchal velice mělce, pil jednou za tři týdny, jídlo po­tře­bo­val jen ně­ko­li­krát do roka. Prak­ticky vzato pře­stal žít a pře­stal se starat, jestli ještě stále žije. Zemřel zaživa. Ale pak byl jeho motor opět za­pá­len a na útěku zase po­cí­til ne­od­vrat­nost. Při­pa­dal si, jako když tone v po­vodni a je unášen pří­valy bahnité vody. „Tohle to ne­skončí, tohle to ne­skončí!“


Jed­noho dne, když už dávno za­po­mněl na svojí rodinu a nechal všechny své staré naděje a sny daleko za sebou, se pro­bu­dil s bo­lestí hlavy. Na levém zá­pěstí cítil chlad­nou ocel. Pohnul se a usly­šel slabé cin­kání řetězu. „Dobré ráno.“ Zvedl hlavu a uviděl vedle své po­stele mla­dého Sto­paře, který měl také že­lízko kolem zá­pěstí a oba dva byli k sobě při­pou­táni me­t­ro­vým ře­tě­zem. „Co to má být?“ „Je to nutné kvůli vy­šet­řo­vání, musíš být ne­u­stále pod do­hle­dem a nesmíš se ode mě vzdá­lit. Ne­dě­lám to, pro­tože bych chtěl, ale je to nutné. Navíc za to může De­tek­tiv.“ „De-tek-tiv?“ s hrůzou ze sebe sypal sla­biky jed­no­du­ché, ale na­prosto stě­žejní otázky. „Jo, byl to Detův nápad.“ „A co jsem vlastně udělal?“ „Starý hříchy, ka­ma­ráde. Je tady po­de­zření, který musíme po­tvr­dit. Vlastně to byl tvůj nápad, nechat na sebe do­hlí­žet 24/7. Říkal jsi, že se tak nejlíp pro­káže tvoje nevina.“ „Takže to nebyl jenom sen?“ „Ani trochu. Navíc ti teď začíná noční můra. Nedám ti pokoj dokud ne­vy­fa­su­ješ le­tenku do exilu za po­lár­ním kruhem.“ Nechat se při­pou­tat k jinému člo­věku s sebou při­neslo pro­blémy, zvlášť když se oba vzá­jemně ne­ná­vi­děli a jeden toužil po smrti toho dru­hého. Ne­mohli se od sebe vůbec vzdá­lit, museli spát v jedné míst­nosti, museli spolu jíst, všude chodit spolu a být si ne­u­stále na blízku.


„A co vy dva? Vás jsem vždycky viděl spolu. Kam se hnete, vždycky jdete ve dvou. Co to zna­mená?“ Zvedl ruku a za­chras­til ře­tě­zem. Barman se po­dí­val na oce­lo­vou spojku a na mysl mu přišla zcela zřejmá otázka: „Vy?“ „Je to z důvodu vy­šet­řo­vání. Já jsem po­de­zřelý a on si mě hlídá a sle­duje. Ve sku­teč­nosti po mě jde dost tvrdě a jediné, co si přeje, je můj skalp nad jeho krbem.“ „To musí být hrozný, takhle žít.“ „Blázníte? I když je pravda, že to může vy­pa­dat divně, je to vý­borné. Člověk nikdy není sám. Vždycky má někoho na dosah ruky. Navíc vás tahle pouta ne­u­vě­ři­telně sblíží.“ Za­cukal ře­tě­zem a Stopař se usmál a při­kývl. „Sice se ho chci a musím zbavit, ať už ob­ža­lo­va­ného nebo zba­ve­ného viny, ale na druhou stranu se trochu děsím oka­mžiku, kdy nás od­pou­tají. Člověk si zvykne…“ „Ale stejně to musí být těžké, takhle žít,“ řekl Barman. „Myslím všechny ty běžné věci.“ „Dá se na to zvyk­nout.“ „A třeba jak spíte? Vždyť od sebe ne­mů­žete být vzdá­leni víc jak dva metry.“ „To se má tak…“ od­kaš­lal si a po­hle­dem za­krou­žil po míst­nosti a po­kra­čo­val až za malou chvilku: „Spíme na jedné široké po­steli. Ne­divte se. Přijde vám to zvláštní, ale člověk v téhle si­tu­aci po­stupně od­bou­rává všechny zá­brany, před­sudky a bloky a jed­noho dne si prostě řekne: 'tak co? přece mě to ne­za­bije!'.“


„Vrahu!“ Nad městem se nesl ne­lid­ský řev a kví­lení. Výš­kové budovy se za­třásly v zá­kla­dech a okenní ta­bulky se roz­le­těly na zá­plavy blyš­ti­vých střepů.


„Tak co? Přece mě to ne­za­bije!“ říkal si poté, když řetěz ko­nečně praskl a v jeho nitru na­jed­nou vznikla dutina a on jako smyslů zba­vený a se slzami v očích prchal z města za za­pa­da­jí­cím slun­cem a v patách měl sa­mot­ného De­tek­tiva roz­zu­ře­ného k ne­pří­čet­nosti. V každé ruce držel jednu pis­toli a skrý­val se ve stí­nech s tlu­kou­cím srdcem. Z každé hlavně vyšla jedna rána. „Co jsem to jenom udělal? Bylo to nutné? Nebylo! Za­tra­ceně!“ Stal se z něho za­bi­ják bez naděje, který by klidně ris­ko­val svůj život za jeden ba­lí­ček ci­ga­ret nebo ně­ko­lik panáků whisky. Bez­citné oči dávno po­ra­že­ného člo­věka rá­mo­valy černé obroučky brýlí. Černé vlasy a smutek a zou­fal­ství mu padalo do oči jako listy na podzim života. „Zabil jsem všechno, na čem mi kdy zá­le­želo, ztra­til jsem všechny své blízké, pro­tože jsem byl blázen; pro­mar­nil jsem veš­kerý čas svého života, ne­zbylo už nic,“ ří­ká­val, když pře­bí­ral fo­to­gra­fii a popis svého cíle.


„Dostal ses v se­znamu nad sa­motné bratry Pi­ranhovi,“ pro­hlá­sil po­ly­morfní De­tek­tiv, když se po ně­ko­lika týd­nech ko­nečně se­tkali v baru na úpatí okraje světa. De­tek­tiv byl po­div­nou stvůrou. Nikdo z těch, kteří se s ním se­tkali, ne­do­ká­zal popsat jeho tvář, ale hrstka lidí, kteří se­tkání s ním pře­žili, se sho­do­vala v tom, že neměl oči ani nos ani cokoli, co by se dalo popsat jako tvář. De­tek­tiv mluvil hlasem bez emocí a každé jeho slovo znělo tak, jako kdyby bylo slyšet přímo v mozku, jako kdyby se vůbec ne­ší­řilo vzdu­chem. Když se De­tek­tiv zasmál, což se ne­stá­valo příliš často, po­lo­vině po­slu­chačů se oka­mžitě za­sta­vilo srdce děsem. Právě v ten oka­mžik se ne­ná­padně usmál: „Na­pi­jeme se na přá­tel­ství!“ „Proč? Za­sta­vil jste moje stí­hání?“ „Ne, ale jenom se napij, pro­tože to možná bude po­slední věc, kterou kdy uděláš, vrahu.“ Každý, kdo se kdy dostal na De­tek­ti­vův seznam, neměl se­be­menší šanci vy­váz­nout bez trestu.


A pak se pro­bu­dil chla­dem na pod­laze v pa­vu­či­nami po­kryté kajutě křiž­níku Mortis Aryt­mia – lodi, která se sklá­dala vý­hradně z rzi a špíny a v trupu měla ně­ko­lik děr po tor­pédech. Křiž­ník Mortis Aryt­mia neměl žádný cíl. Ka­pi­tán byl už dva­náct let po smrti a křiž­ník sa­mo­volně pro­plou­val ark­tic­kými oceány. Na boku lodi byl stále patrný nápis: Za staré hříchy se platí. „Kde to sakra jsem.“ Neměl ponětí, kde se na­chá­zel, ani jak se tam dostal. V hlavě mu duněly ne­ko­nečné salvy bo­lesti, ža­lu­dek se mu svíral v kře­čích. Nejedl a nepil už ně­ko­lik dní. „Co se stalo?“ Matně si vzpo­mí­nal na roz­dro­bené útržky mi­nu­losti. „Tolik let!" Pod tíhou dávno za­šlých časů se zase pro­padl do bez­vě­domí. On sám byl už dlouho je­di­ným živým člo­vě­kem na palubě křiž­níku Mortis Aryt­mia.


„Jak dlouho budu ještě mladý? Kolik mi ještě zbývá času?“ Měl pro­blém. Sa­mo­zřejmě v tom byla dávno mrtvá láska, ztra­cená v ka­ta­kom­bách času a ten ne­od­vratný pocit, že se potápí na dno oceánu, do černé hlu­biny odkud se nelze vy­no­řit a ne­dech­nout čer­stvého vzdu­chu. A potom skon­čil jako za­rostlý ná­moř­ník s po­te­to­va­nýma rukama, jako jediný pa­sa­žér na pro­rezlém a pomalu se po­tá­pě­jí­cím křiž­níku Mortis Aryt­mia.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz