povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

18. 4. 2008

Na palubě křižníku Mortis Arytmia

       
CC by-nc-nd (zdroj)

Pokoušel se zachytit každý okamžik svého života do dlaní, ale vždycky měl pocit, že mu čas proklouzává mezi prsty.


Probudil se polonahý a s bolestmi v pravé poledne poloviny léta na rozpálené plechové střeše, v ruce měl prázdný zápisník a v hlavě spoustu snů a představ. Chtěl se pohnout, ale paralyzovala ho vlna bolesti. Celé tělo měl rudé a spálené od slunce. Hlava se mu točila, cítil silnou dehydrataci a brnivou pachuť tranqu pod jazykem. S vypětím všech sil se bolestivě posadil a malátně mžoural v krásném fotonovém moři pod jasně modrou oblohou. Viděl domy a jejich střechy, koruny stromů, zelené zahrady, bazény, černé koberce silnic a do oranžova rozpálený beton. Vzduch byl prosycen apatickým dusnem a nakažlivou a vleklou letní pohodou.

Pohledem obsáhl celý horký a rozmazaný svět a pak uviděl nepatrnou černou skvrnu, znepokojivou chybu v jinak dokonalé mozaice. Před brankou jeho domu stál zamračený muž. Měl na sobě tmavý oblek a černé brýle. Podprahově vytušil zvuk domovního zvonku a hrklo v něm. Jeho srdce začalo tančit ve zběsilých křečích. Cítil palčivý pocit prohry. Probral se a procitl. Bolest spálenin téměř přestal vnímat, stejně jako celé okolí, zemi i slunce. Svět se zmenšil na úzký koridor pohledů, na jednom konci stál on a na druhém muž ve tmavém obleku.

„Jde po mě! Jak dlouho? Do prdele, už je pozdě. Všechno jsem propásl. Už je to pryč.“

Zrychleně oddechoval a snažil se přemoci strnulost hrůzou a bolest, která provázela každý jeho pohyb. Z kapsy vytáhl telefon.

„Seznam čísel, ká, ká, kde jsi? Tady!“

Ozvalo se zvonění. Ještě jedou. Znova.

„Nebere to!“

Seskočil ze střechy a utíkal pryč. Přemáhal bolest a chemickou bouři smutku, pocitů prohry a beznaděje. Na to první si zvykl, to druhé ho ničilo už jednadvacet let.

Spustil se déšť a začal proces vyrovnávání elektrických potenciálů mezi mraky a zemí. První kapky mu dopadly na sežehnutou kůži se zašuměním, jako když ukápne voda na rozpálenou plotýnku. Sklesle kráčel vesnicemi, které podlehly morovým ranám a epidemiím cholery a pochodoval pustými polními cestami. Zastavil se na jednom zapadlém prázdném náměstí a nechal si déšť padat do vlasů a stékat po svém mladém, sedmdesát pět kilogramů vážícím těle.

„Tady někde, kdysi dávno,“ rozhlédl se po oknech domů a rozpraskaných fasádách. „Nebo se mi to jen zdálo?“

Nebyl si jist.


„Nikdy nepřestávej nenávidět.“ říkal v ten den, kdy potkal Krysaře a seděli spolu ve docích na bedně dynamitu a připíjeli si čistým nitroglycerinem. „Nenech se ukolébat do nečinnosti. Dokud dejcháme...“

„Dokud dejcháme!“ zasmál se Krysař a v očích se mu blyštil neklid a touha.


A teď, když stál v dešti na náměstí a v hlavě mu probíhaly nevratné myšlenkové procesy a oprašoval svojí starou životní filosofii a zase začínal v rukách cítit to známé svrbění, ta slova opakoval. Pod jazykem stále cítil tranq a uvědomoval si, že promarnil několik let života a teď už je příliš pozdě. Hodiny na věži kostelíka odbíjely jednu hodinu.


„Člověk, kterému na hlavu padají bomby, si jednou zvykne,“ říkal před několika lety v době, kdy neměl žádné problémy a byl mladý a ani nevěděl, že mu poté na hlavu taky dopadne jedna tříštivá nálož trhaviny. V té době doufal, že má ještě čas, myslel, že se všechno změní, že se časem něco stane, ale mýlil se. Nestalo se nic a on strávil na plechové střeše celé roky, několik zim, jar, let a podzimů. Z letargie ho vytrhl až ten Stopař před jeho prahem, který po něm celé roky neúnavně pátral. Hned potom bez rozloučení zmizel a na vánoce metaforicky povraždil rodiče a všechny své blízké. Nezůstalo mu nic a bez stesku se toulal katakombami labyrintů společnosti. Stal se z něj uprchlík a všechno hodil za hlavu. Smazal minulost a doufal, že bude mít aspoň nějakou budoucnost. V hlavě měl jen zuřivost, šílenství a pocit, že zklamal sám sebe. Necítil lítost ani stesk, protože věděl, že si svoje neštěstí zavinil sám. Krysař byl nenávratně pryč, ztratil se v nekonečném labyrintu chodeb, které vykopala Bestie pod povrchem světa. V těch chodbách se skrývaly veškeré hrůzy a strach a jediný, kdo se tam vypravil, byl mlčenlivý Krysař se smutnýma očima, automatickou puškou a pásem dynamitu kolem břicha. „Už je pozdě! Už je pozdě!“ křičel vprostřed každé noci, která poté následovala, když jako vystřelený projektil prolétal vzpomínkami a ani nevěděl, že se zanedlouho probudí z bezvědomí na podlaze křižníku Mortis Arytmia, nejhnusnější lodi, která kdy byla spuštěna na hladinu moře.


V jeho srdci kdysi zuřívala bouře. Nebyl hoden, nebyl nikdy hoden, ale přesto kázal a plížil se světem a snažil se infikovat ostatní živočišné formy svým přesvědčením. Nakažené organismy poté často podléhaly šílenství nebo páchaly sebevraždy. Kontakt s jeho pravdou je nenávratně poznamenal, zničil jejich představy krásných světů plných krásných lidí a pohody a změnil je na neurotické uzlíčky nervů.


„Dokud dejcháme, nepřestávej nenávidět!“ „Dokud dejcháme!“ odpověděl Krysař, pohlédl na něho a přikývl. Pak oba nabili zbraně a vydali se na cestu. To bylo v době, kdy téměř každou noc s hlavou plnou neodvratných děsů bosý vybíhal do mrazivých nocí a křičel do černé tmy: „Po nás ať potopa!“ A musel se smát, protože jinak se nedokázal vypořádat ze sílícím strachem. Občas si připadal šťastný a tělem a myslí se mu na několik okamžiků rozlil klid. „Ale to je špatně, nejsou k tomu důvody,“ říkal barmanům v zaprášených lokálech v dobách, kdy poprvé na nepatrnou chvilku zahlédl stín Bestie. I takto prchavý kontakt s Bestií ho změnil k nepoznání. „Teď si připadám docela spokojený, ale ve skutečnosti to není žádná spokojenost. Jenom nevnímám tu děsivou propast, do které padám.“


„Nebudu žít dlouho, deset let, pět týdnů, dva dny. Koho to vlastně zajímá?“ říkal Krysař, když se oba plížili stokami a za patami měli několik Konvertorů. Podívali se na sebe a on opět uviděl Krysařovy fantastické oči, tmavé neodolatelné oči, které vypadaly, že je v nic trochu smutku a trochu stesku, ale to bylo jen klamné zdání. Krysař byl neklidný zuřivec bez svědomí a paměti, který se rozhodl, že pomůže světu. „Jednou mě dostanou, protože můj výklad spravedlnosti někde nutně narazí na nekompatibilitu s tím jejich. Jednou mě dostanou, ale to mě netrápí. Beru to jako nutný důsledek mého rozhodnutí.“


„Utečeme,“ říkal, když se kolem nich stahovala smyčka a oni se zabarikádovali v opuštěném skladišti trhavin. Policejní auta se s jekotem blížila. „Utéct? Jsi blázen?“ podíval se na něj nechápavě Krysař. „Proč? Ještě máme čas.“ „Čas? Ne! Pláchneš policajtům, ale ve finále stejně nikdy neutečeš,“ odpověděl Krysař a měl pravdu. „A mimo to, už na nás poslali Stopaře.“ Těžce polkl a zeptal se: „A co teď budeme dělat? „Jak co budeme dělat? Dali ti tranq, že si nevzpomínáš? Nepřestávej nenávidět. Nenech se otupit. Dokud dejcháme, nic nás nezastaví!“


Ale stejně Krysař zmizel v komunikačním šumu civilizace a Stopař celé roky neúnavně slídil. On se pravidelně ve čtyři hodiny v noci po promarněném dni sám sebe ptal, kolik má ještě času, jak dlouho ještě bude mít naději. Nikdy nenašel odpověď a jen mrhal časem, spaloval odpoledne za odpolednem a večer za večerem. A netušil, že jednou skončí jako nedobrovolný pasažér potápějícího se křižníku Mortis Arytmia.


„Nemáš sebemenší důvod nepropadat panice,“ říkal sám sobě v následujících měsících. „Ale co se změní? Čemu tím kurva pomůžu?“ Nevěděl. Žil v útlumu, tělesné pochody přiškrtil na minimum. Vysadil dokonce i drogu Y. Přestal se starat skoro o všechno a okolní svět pro něj přestal existovat. Dýchal velice mělce, pil jednou za tři týdny, jídlo potřeboval jen několikrát do roka. Prakticky vzato přestal žít a přestal se starat, jestli ještě stále žije. Zemřel zaživa. Ale pak byl jeho motor opět zapálen a na útěku zase pocítil neodvratnost. Připadal si, jako když tone v povodni a je unášen přívaly bahnité vody. „Tohle to neskončí, tohle to neskončí!“


Jednoho dne, když už dávno zapomněl na svojí rodinu a nechal všechny své staré naděje a sny daleko za sebou, se probudil s bolestí hlavy. Na levém zápěstí cítil chladnou ocel. Pohnul se a uslyšel slabé cinkání řetězu. „Dobré ráno.“ Zvedl hlavu a uviděl vedle své postele mladého Stopaře, který měl také želízko kolem zápěstí a oba dva byli k sobě připoutáni metrovým řetězem. „Co to má být?“ „Je to nutné kvůli vyšetřování, musíš být neustále pod dohledem a nesmíš se ode mě vzdálit. Nedělám to, protože bych chtěl, ale je to nutné. Navíc za to může Detektiv.“ „De-tek-tiv?“ s hrůzou ze sebe sypal slabiky jednoduché, ale naprosto stěžejní otázky. „Jo, byl to Detův nápad.“ „A co jsem vlastně udělal?“ „Starý hříchy, kamaráde. Je tady podezření, který musíme potvrdit. Vlastně to byl tvůj nápad, nechat na sebe dohlížet 24/7. Říkal jsi, že se tak nejlíp prokáže tvoje nevina.“ „Takže to nebyl jenom sen?“ „Ani trochu. Navíc ti teď začíná noční můra. Nedám ti pokoj dokud nevyfasuješ letenku do exilu za polárním kruhem.“ Nechat se připoutat k jinému člověku s sebou přineslo problémy, zvlášť když se oba vzájemně nenáviděli a jeden toužil po smrti toho druhého. Nemohli se od sebe vůbec vzdálit, museli spát v jedné místnosti, museli spolu jíst, všude chodit spolu a být si neustále na blízku.


„A co vy dva? Vás jsem vždycky viděl spolu. Kam se hnete, vždycky jdete ve dvou. Co to znamená?“ Zvedl ruku a zachrastil řetězem. Barman se podíval na ocelovou spojku a na mysl mu přišla zcela zřejmá otázka: „Vy?“ „Je to z důvodu vyšetřování. Já jsem podezřelý a on si mě hlídá a sleduje. Ve skutečnosti po mě jde dost tvrdě a jediné, co si přeje, je můj skalp nad jeho krbem.“ „To musí být hrozný, takhle žít.“ „Blázníte? I když je pravda, že to může vypadat divně, je to výborné. Člověk nikdy není sám. Vždycky má někoho na dosah ruky. Navíc vás tahle pouta neuvěřitelně sblíží.“ Zacukal řetězem a Stopař se usmál a přikývl. „Sice se ho chci a musím zbavit, ať už obžalovaného nebo zbaveného viny, ale na druhou stranu se trochu děsím okamžiku, kdy nás odpoutají. Člověk si zvykne...“ „Ale stejně to musí být těžké, takhle žít,“ řekl Barman. „Myslím všechny ty běžné věci.“ „Dá se na to zvyknout.“ „A třeba jak spíte? Vždyť od sebe nemůžete být vzdáleni víc jak dva metry.“ „To se má tak...“ odkašlal si a pohledem zakroužil po místnosti a pokračoval až za malou chvilku: „Spíme na jedné široké posteli. Nedivte se. Přijde vám to zvláštní, ale člověk v téhle situaci postupně odbourává všechny zábrany, předsudky a bloky a jednoho dne si prostě řekne: 'tak co? přece mě to nezabije!'.“


„Vrahu!“ Nad městem se nesl nelidský řev a kvílení. Výškové budovy se zatřásly v základech a okenní tabulky se rozletěly na záplavy blyštivých střepů.


„Tak co? Přece mě to nezabije!“ říkal si poté, když řetěz konečně praskl a v jeho nitru najednou vznikla dutina a on jako smyslů zbavený a se slzami v očích prchal z města za zapadajícím sluncem a v patách měl samotného Detektiva rozzuřeného k nepříčetnosti. V každé ruce držel jednu pistoli a skrýval se ve stínech s tlukoucím srdcem. Z každé hlavně vyšla jedna rána. „Co jsem to jenom udělal? Bylo to nutné? Nebylo! Zatraceně!“ Stal se z něho zabiják bez naděje, který by klidně riskoval svůj život za jeden balíček cigaret nebo několik panáků whisky. Bezcitné oči dávno poraženého člověka rámovaly černé obroučky brýlí. Černé vlasy a smutek a zoufalství mu padalo do oči jako listy na podzim života. „Zabil jsem všechno, na čem mi kdy záleželo, ztratil jsem všechny své blízké, protože jsem byl blázen; promarnil jsem veškerý čas svého života, nezbylo už nic,“ říkával, když přebíral fotografii a popis svého cíle.


„Dostal ses v seznamu nad samotné bratry Piranhovi,“ prohlásil polymorfní Detektiv, když se po několika týdnech konečně setkali v baru na úpatí okraje světa. Detektiv byl podivnou stvůrou. Nikdo z těch, kteří se s ním setkali, nedokázal popsat jeho tvář, ale hrstka lidí, kteří setkání s ním přežili, se shodovala v tom, že neměl oči ani nos ani cokoli, co by se dalo popsat jako tvář. Detektiv mluvil hlasem bez emocí a každé jeho slovo znělo tak, jako kdyby bylo slyšet přímo v mozku, jako kdyby se vůbec nešířilo vzduchem. Když se Detektiv zasmál, což se nestávalo příliš často, polovině posluchačů se okamžitě zastavilo srdce děsem. Právě v ten okamžik se nenápadně usmál: „Napijeme se na přátelství!“ „Proč? Zastavil jste moje stíhání?“ „Ne, ale jenom se napij, protože to možná bude poslední věc, kterou kdy uděláš, vrahu.“ Každý, kdo se kdy dostal na Detektivův seznam, neměl sebemenší šanci vyváznout bez trestu.


A pak se probudil chladem na podlaze v pavučinami pokryté kajutě křižníku Mortis Arytmia - lodi, která se skládala výhradně z rzi a špíny a v trupu měla několik děr po torpédech. Křižník Mortis Arytmia neměl žádný cíl. Kapitán byl už dvanáct let po smrti a křižník samovolně proplouval arktickými oceány. Na boku lodi byl stále patrný nápis: Za staré hříchy se platí. „Kde to sakra jsem.“ Neměl ponětí kde se nacházel, ani jak se tam dostal. V hlavě mu duněly nekonečné salvy bolesti, žaludek se mu svíral v křečích. Nejedl a nepil už několik dní. „Co se stalo?“ Matně si vzpomínal na rozdrobené útržky minulosti. „Tolik let!" Pod tíhou dávno zašlých časů se zase propadl do bezvědomí. On sám byl už dlouho jediným živým člověkem na palubě křižníku Mortis Arytmia.


„Jak dlouho budu ještě mladý? Kolik mi ještě zbývá času?“ Měl problém. Samozřejmě v tom byla dávno mrtvá láska, ztracená v katakombách času a ten neodvratný pocit, že se potápí na dno oceánu, do černé hlubiny odkud se nelze vynořit a nedechnout čerstvého vzduchu. A potom skončil jako zarostlý námořník s potetovanýma rukama, jako jediný pasažér na prorezlém a pomalu se potápějícím křižníku Mortis Arytmia.


publikováno 18. 4. 2008

příbuzné články:
Anomalocaris detrimentum
2084
Nečinnost
Velkej flám
Příběh cyklistův

sem odkazují:
Smrtelná arytmie
žijte, jako kdyby to mělo být naposledy
Svět se hroutí
Rekapitulowacz 20008 - šestý rok samomluvy
Seznam povídek
Mortis Arytmia