k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Mýtus o běžci

7. 1. 2004 (aktualizováno 10. 8. 2007) (před 12 lety) — k47 (♪)

Psal se 23.květen roku 1999 a Pepa Pahejl právě do­jí­dal banán z první mo­rav­ské sklizně banánů. Chut­nal mu.

Za hodinu nato k němu přišel jeho osobní doktor. Tak jak si přál. Pepa Pahejl se chtěl nechat vy­šet­řit, celé tělo, od hlavy až po palce u nohou.

Doktor chtěl udělat to samé. O svoje zá­kaz­níky se staral peč­livě a právě pana Pa­hejla už dlou­hou dobu ne­zkon­t­ro­lo­val, pro­tože mu po­sled­ních deset let bylo skvěle, cítil se dobře, silný a jeho pocit trval.

Když doktor skon­čil s pro­hlíd­kou po­ví­dal: „Jste zdravý jako ry­bička! Ale žijte tak zdravě jako dosud. Jinak by vás mohl do­stih­nout in­farkt. A kdyby vás do­stih­nul, taky by s vámi byl ko…“

Pepa ani ne­ne­chal dok­tora do­mlu­vit a se stra­chem v roz­tře­se­ném hlase mu vsko­čil do řeči: „Kdo že by mě dohnal? Já ho ne­ne­chám! Všem uteču!“

A, jen co dořekl, sku­tečně utekl. V jeho domě ho už nikdo ne­vi­děl.

Ne že by ho už nikdy nikdo ne­vi­děl, to ne. Vždycky někde byl někým spat­řen jak běží. Po­stupně se pro­slý­chalo, že byl spat­řen u Li­tovle, pak za týden byl zpo­zo­ro­ván jak běží kolem Par­du­bic. Lidé ho po­zo­ro­vali, jak se strašně rychle mihnul kolem Pře­louče, Chlumce nad Ci­d­li­nou, Po­děbrad, Nym­burku, Čes­kého Brodu, Říčan, Týnce. Pak dlouho nic, tok zpráv vyschl. Za ně­ko­lik dnů se mihl mezi Plzní a Ný­řa­nami, údajně smě­řo­val směrem na Kar­lovy Vary.

Média si uvě­do­mila, jaká je to sen­zace a uspo­řá­dala do­slova hon. Vy­psali odměnu půl mi­li­onu pro toho, kdo podá in­for­mace ve­doucí k roz­ho­voru s oním ta­jem­ným běžcem. Město Kar­lovy Vary uspo­řá­dalo velkou vítací akci pro onoho zá­had­ného člo­věka. Po­dob­ných akcí se kolem Běžce vy­tvo­řila spousta, média ho po­pu­la­ri­zo­vala, me­di­a­li­zo­vala a ido­li­zo­vala. Diváci, z toho celí zblblí, ho začali uctí­vat a vážit si ho, i když k tomu neměli jediný důvod. Vládní tajné služby začaly zjiš­ťo­vat o koho jde. Po čase to vy­pá­t­raly: Pepa Pahejl. Toto jméno vašak při­pa­dalo vedení taj­ných služeb příliš han­livé a tak byl oka­mžitě pře­křtěn na Josefa Pahýla.

Velká me­di­ální bub­lina kom­bi­no­vaná s ještě větším honem po sen­zaci do­slova zuřila, když vtom se re­pub­li­kou roz­nesla zpráva, že Běžec byl spat­řen, jak pro­bíhá kolem Kar­lo­vých Varů. V tom oka­mžiku vláda po­vo­lila použít po­li­cej­ních vr­tu­l­níky s ter­mo­vizí, aby po­mohly s na­le­ze­ním Běžce. Byl však na­le­zen až příliš pozdě. Vr­tu­l­níky krou­žily kolem hra­nice a jejich po­sádky bez­mocně sle­do­valy Pepu, jak mizí v Ně­mecku. Tam už ne­mohly, to by bylo na­ru­šo­vání cizího státu.

Němci rádi při­jali Běžce k sobě. Byla to sen­zace a po tom tou­žilo mnoho lidí, všem však unikal. Nikdy se nikomu ne­po­da­řila po­řádná fotka, jen taková roz­ma­zaná šmouha. Proto začal být Běžec pro­pa­gačně vy­ob­ra­zo­ván jako roz­ma­zaná běžící po­sta­vička.

Po čase byl spat­řen ve Fran­cii. Tam si s ním ne­vě­děli rady a začali ho na­há­nět po­li­cej­ními auty. Utekl jim. Než úplně z Fran­cie zmizel, stačil spáchat ná­rodní potupu, když podle oči­tých svědků chvíli před­bí­hal svě­toznámý rych­lo­vlak TGV. Chvíli potom vyběhl z Fran­cie a byl spat­řen jak plave v Gibral­taru směrem k af­ric­kým břehům.

Po opuš­tění starého kon­ti­nentu zprávy o Běžci při­chá­zely pouze řídce, ale sta­čilo to. Stal se le­gen­dou, mo­der­ním mýtem. Lidé si jeho vlast­nosti zve­li­čo­vali a rádi říkali, že vůbec nikdy ne­od­po­čívá. Nebyla to pravda, od­po­čí­val a docela často, vždycky na oběd se někde stavil a noci trávil v lev­ných uby­tov­nách.

Jakmile pro­běhl Afriku ze západu na východ, spat­řil Ale­xan­drii, pro­běhl městem do nej­lev­něj­šího ho­týlku a jen tak z hecu se po­de­psal do knihy hostů jako „Běžec.“ To neměl dělat, jakmile se takhle po­de­psal, tře­baže česky a navíc značně oš­k­livě, strhl se hon. Rázem se tam sjely štáby všech te­le­vizí z celého světa a začaly ho na­há­nět. Málem jim ne­u­tekl.

Po tomto zá­žitku se všude po­de­pi­so­val pod cizími a smyš­le­nými jmény. Když se uby­to­val v oáze kdesi v poušti, jme­no­val se John Cross, druhý den při­běhl do další oázy jako Wa­shing­ton Irving třetí den se změnil na Davida Yossa­ri­ana a takhle stří­dal jména dokud mu fan­ta­zie sta­čila. Bylo to po­ho­dlné, ale místní si všimli jedné pod­statné ma­lič­kosti – vel­blouda.

Ve sku­teč­nosti žádný vel­bloud ne­e­xis­to­val a to byl ten pro­blém. Do oázy při­běhne zá­hadný ci­zi­nec, nemá vel­blouda, všem je to po­de­zřelé a spustí ko­lečko otázek. Pepa vždycky řekl, že ho před městem/oázou pře­padli lupiči a vel­blouda mu se­brali. Aby svému tvr­zení dodal na váž­nosti, za­vo­lal na do­mnělé lupiče místní po­li­cii, aby to vy­šet­řila. Kudy pro­běhl, tam způ­so­bo­val paniku a zmatek. Po­li­cii tyto po­divné pří­pady při­pa­daly trochu divné. Nebylo moc těžké po­dí­vat se do mapy a ukázat místa, kde všude byly krá­deže vel­bloudů hlá­šeny – vy­tvo­řily prak­ticky do­ko­nale rovnou přímku. Místní po­li­cejní hla­vouni si do­mys­leli, že krá­deže hlásí nějaký vý­trž­ník a na­ru­ši­tel klidu a vy­hlá­sili pá­t­rání. Marně. Pro­hle­dá­vali poušť pomocí vr­tu­l­níků po trase kterou od­hadli, ale Běžec uhnul na sever a byl spat­řen jak pro­bíhá kolem Bag­dádu. Místní vláda ho po­va­žo­vala za špiona, po­vo­lala proti němu armádu, ale marně – utekl jim.

In­for­maci o špionu na Irác­kém území zjis­tila tajná služba USA. Věděli, že to není pravda. Proto na­hlá­sili svě­to­vým te­le­vi­zím in­for­maci o ame­ric­kých su­per­špi­o­nech po­hy­bu­jí­cích se na území Iráku. Mělo to zmást Irác­kou tajnou službu, která si hned nato zjis­tila, že to není pravda a do te­le­vizí pro­hlá­sila, že to jsou testy jejich vlast­ního su­per­špi­ona. Tuhle in­for­maci ne­mohla tajná služba USA popřít a proto už nic ne­hlá­sila. Místo toho začala pomocí sa­te­litu údaj­ného su­per­špi­ona vy­hle­dá­vat. Našli ho a vy­slali do ob­lasti ne­ut­rální te­le­vizní tým z Čech, který tam měl ofi­ci­álně na­tá­čet re­por­táž o chudých po­mě­rech míst­ních lidí, ale ve sku­teč­nosti jejich jediné po­slání bylo na­to­čit taj­ného ne­přá­tel­ského su­per­špi­ona.

Jeden den ne­při­chá­zeli žádné zprávy. Druhý den do­ra­zila do stanu tajné služby USA depeše. Po­da­řilo se se su­per­špi­o­nem na­to­čit roz­ho­vor. Při­zvali si pre­zi­denta a vi­deo­ka­zetu spus­tili. Ale ne­sta­čili se divit, co spat­řili. Čtyři čeští re­por­téři spo­lečně po­se­dá­vali kolem ohně, pili pivo, vodku, fernet a pro­zpě­vo­vali nějaké spros­to­ná­rodní písně. Když si jejich šéf všiml, že je pátý natáčí, zvedl se, stoupl si před kameru a podal hlá­šení: „Vážený pane pre­zi­dente a oko­losto­jící pří­se­dící, čapli jsme toho vašeho bě­houna, špl­houna, ne ne tak to nebylo.“

Někdo z re­por­térů se­dí­cích kolem ohně zařval: „Špiona, ty vole.“

Šéf po­kra­čo­val: „Jo jasně! Chytli jsme toho vašeho špiona, ty vole! Jme­nuje se Pepa a je z Čech. Není to žádní špl­houn, je to prostě náš Pepa a je úplně ne­škodný. Není to špi­lion, to teda ne, jen tak si tady pobíhá. Dělá mu to dobře. Ale osobně ho ne­za­stih­nete, už musí běžet. Viď Pepo.“

„Tak čau kucí, já už musím běžet,“ za­kři­čel Pepa a zmizel v ranní mlze.

Šéf pouze dodal: „Pro Českou te­le­vizi, Kamil Vocas, tady vocaď.“ Jen co to dořekl, spadl na zem a usnul.

Ame­rická tajná služba byl šo­ko­vaná. V šoku pre­zi­dent na­ří­dil, aby byl tento ma­te­riál předán svě­to­vým te­le­vi­zím, pro­tože si ten par­chant Pepa nic jiného ne­za­slouží.

Ma­te­riál pře­dali te­le­vi­zím a strhla se nová mánie kolem Pepy Pa­hejla. Všichni ho chtěli vidět, na­to­čit, za­chy­tit, dát si ho do te­rá­ria, po­pří­padě si z něho kousek uloup­nout. Jejich marné sna­žení po­kra­čo­valo mnoho týdnů. Pepa me­zi­tím doběhl do Indie, kde potkal jed­noho Inda, který už taky pořád někam běhá, už třicet let a pořád né a né s tím pře­stat. Ind se zeptal jestli může s Pepou kousek běžet. Pepa sou­hla­sil a spo­lečně do­běhli do Číny, oběhli Peking ze severu až se do­stali k po­břeží moře.

Pepův in­dický spo­leč­ník, mi­mo­cho­dem se jme­no­val Karari, řekl, že už musí zpátky, jeho žena prý bude mít o něho strach. Pepa mu popřál šťast­nou cestu a sám běžel podél po­břeží na sever. V Číně ne­vzbu­dil mnoho povyku, tam jsou od­jak­živa na po­dobné skutky zvyklí.

Ve stejné době, kdy se Běžec blížil k Pekingu se od­kudsi z Fran­cie vy­va­lila šo­ku­jící zpráva. Údajně jedna stu­dentka z Čech, jme­no­vala se Katka, se v jednom baru s Pepou se­zná­mila. Prý to byl atlet od po­hledu, svaly na něm jen hrály a ti­po­vala ho tak na plus minus 28 let. Za ten jeden večer to spolu do­táhli daleko, ale když byli v nej­lep­ším, tak Pepa utekl. Prostě řekl, že už musí běžet, prý mu jede TGV. Den nato si pře­četla, že onen zá­hadný Běžec chvíli před­bí­hal rych­lo­vlak TGV, pak od­bo­čil, pro­tože vlak zrovna vjíž­děl do tunelu. Všechno tohle se mohlo stát, ale taky to ne­mu­sela být pravda, pro­tože Katka byla velice opilá.

Poté, co se dva běžci roz­dě­lili, Pepa běžel na sever a dostal se až do Ruska. Za­sta­vil se na noc v jedné ves­ničce na po­břeží. Druhý den časně zrána skočil do moře a plaval směrem na východ. Za deset minut začala na moři zuřit bouře. Nikdo neví, jak se z ní dostal, ale byl spat­řen jak pro­plouvá kolem Havaje, pak ho viděl jeden bez­do­mo­vec v noci na zá­pad­ním po­břeží Ame­riky, jak vylézá z vody a bez pře­stávky běží dál na východ. Údajně byl zpo­zo­ro­ván také, jak pro­běhl kolem Bílého domu. Za dva týdny ho vidělo ně­ko­lik ka­nad­ských dře­vo­rubců.

Na chvíli se po něm slehla zem. Ale v tu dobu Pepa uháněl po ledu, kolem se­ver­ního pólu, tuč­ňáci ho tam viděli, pak se při­ří­til do Ruska a od té doby se o něm zase šíří zprávy. Pro­běhl Skan­di­ná­vií, pře­pla­val do Dánska, Ně­mecko pře­běhl snad na jeden zátah a po dlouhé době se ob­je­vil zase v Če­chách.

Ne­za­sta­vil se tady, ne­vrá­til se domů, prostě běžel dál. Zájem o něj trval, přes­tože značně pohasl, když se nikomu ne­po­da­řilo ně­ko­lik měsíců udělat je­di­nou fotku bě­ží­cího Běžce.

Běžel dál, ně­kteří fo­to­gra­fové ho pořád lovili, běžel dál, od­ně­kud přišla zpráva, že pro­běhl kolem, nebo tam kdesi pře­no­co­val, běžel dál a tak to šlo pořád dál.

A jestli se ne­za­sta­vil, běhá ještě dodnes.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz