povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

7. 1. 2004

Mýtus o běžci

       

Psal se 23.květen roku 1999 a Pepa Pahejl právě dojídal banán z první moravské sklizně banánů. Chutnal mu.

Za hodinu nato k němu přišel jeho osobní doktor. Tak jak si přál. Pepa Pahejl se chtěl nechat vyšetřit, celé tělo, od hlavy až po palce u nohou.

Doktor chtěl udělat to samé. O svoje zákazníky se staral pečlivě a právě pana Pahejla už dlouhou dobu nezkontroloval, protože mu posledních deset let bylo skvěle, cítil se dobře, silný a jeho pocit trval.

Když doktor skončil s prohlídkou povídal: „Jste zdravý jako rybička! Ale žijte tak zdravě jako dosud. Jinak by vás mohl dostihnout infarkt. A kdyby vás dostihnul, taky by s vámi byl ko...“

Pepa ani nenechal doktora domluvit a se strachem v roztřeseném hlase mu vskočil do řeči: „Kdo že by mě dohnal? Já ho nenechám! Všem uteču!“

A, jen co dořekl, skutečně utekl. V jeho domě ho už nikdo neviděl.

Ne že by ho už nikdy nikdo neviděl, to ne. Vždycky někde byl někým spatřen jak běží. Postupně se proslýchalo, že byl spatřen u Litovle, pak za týden byl zpozorován jak běží kolem Pardubic. Lidé ho pozorovali, jak se strašně rychle mihnul kolem Přelouče, Chlumce nad Cidlinou, Poděbrad, Nymburku, Českého Brodu, Říčan, Týnce. Pak dlouho nic, tok zpráv vyschl. Za několik dnů se mihl mezi Plzní a Nýřanami, údajně směřoval směrem na Karlovy Vary.

Média si uvědomila, jaká je to senzace a uspořádala doslova hon. Vypsali odměnu půl milionu pro toho, kdo podá informace vedoucí k rozhovoru s oním tajemným běžcem. Město Karlovy Vary uspořádalo velkou vítací akci pro onoho záhadného člověka. Podobných akcí se kolem Běžce vytvořila spousta, média ho popularizovala, medializovala a idolizovala. Diváci, z toho celí zblblí, ho začali uctívat a vážit si ho, i když k tomu neměli jediný důvod. Vládní tajné služby začaly zjišťovat o koho jde. Po čase to vypátraly: Pepa Pahejl. Toto jméno vašak připadalo vedení tajných služeb příliš hanlivé a tak byl okamžitě překřtěn na Josefa Pahýla.

Velká mediální bublina kombinovaná s ještě větším honem po senzaci doslova zuřila, když vtom se republikou roznesla zpráva, že Běžec byl spatřen, jak probíhá kolem Karlových Varů. V tom okamžiku vláda povolila použít policejních vrtulníky s termovizí, aby pomohly s nalezením Běžce. Byl však nalezen až příliš pozdě. Vrtulníky kroužily kolem hranice a jejich posádky bezmocně sledovaly Pepu, jak mizí v Německu. Tam už nemohly, to by bylo narušování cizího státu.

Němci rádi přijali Běžce k sobě. Byla to senzace a po tom toužilo mnoho lidí, všem však unikal. Nikdy se nikomu nepodařila pořádná fotka, jen taková rozmazaná šmouha. Proto začal být Běžec propagačně vyobrazován jako rozmazaná běžící postavička.

Po čase byl spatřen ve Francii. Tam si s ním nevěděli rady a začali ho nahánět policejními auty. Utekl jim. Než úplně z Francie zmizel, stačil spáchat národní potupu, když podle očitých svědků chvíli předbíhal světoznámý rychlovlak TGV. Chvíli potom vyběhl z Francie a byl spatřen jak plave v Gibraltaru směrem k africkým břehům.

Po opuštění starého kontinentu zprávy o Běžci přicházely pouze řídce, ale stačilo to. Stal se legendou, moderním mýtem. Lidé si jeho vlastnosti zveličovali a rádi říkali, že vůbec nikdy neodpočívá. Nebyla to pravda, odpočíval a docela často, vždycky na oběd se někde stavil a noci trávil v levných ubytovnách.

Jakmile proběhl Afriku ze západu na východ, spatřil Alexandrii, proběhl městem do nejlevnějšího hotýlku a jen tak z hecu se podepsal do knihy hostů jako „Běžec.“ To neměl dělat, jakmile se takhle podepsal, třebaže česky a navíc značně ošklivě, strhl se hon. Rázem se tam sjely štáby všech televizí z celého světa a začaly ho nahánět. Málem jim neutekl.

Po tomto zážitku se všude podepisoval pod cizími a smyšlenými jmény. Když se ubytoval v oáze kdesi v poušti, jmenoval se John Cross, druhý den přiběhl do další oázy jako Washington Irving třetí den se změnil na Davida Yossariana a takhle střídal jména dokud mu fantazie stačila. Bylo to pohodlné, ale místní si všimli jedné podstatné maličkosti – velblouda.

Ve skutečnosti žádný velbloud neexistoval a to byl ten problém. Do oázy přiběhne záhadný cizinec, nemá velblouda, všem je to podezřelé a spustí kolečko otázek. Pepa vždycky řekl, že ho před městem/oázou přepadli lupiči a velblouda mu sebrali. Aby svému tvrzení dodal na vážnosti, zavolal na domnělé lupiče místní policii, aby to vyšetřila. Kudy proběhl, tam způsoboval paniku a zmatek. Policii tyto podivné případy připadaly trochu divné. Nebylo moc těžké podívat se do mapy a ukázat místa, kde všude byly krádeže velbloudů hlášeny – vytvořily prakticky dokonale rovnou přímku. Místní policejní hlavouni si domysleli, že krádeže hlásí nějaký výtržník a narušitel klidu a vyhlásili pátrání. Marně. Prohledávali poušť pomocí vrtulníků po trase kterou odhadli, ale Běžec uhnul na sever a byl spatřen jak probíhá kolem Bagdádu. Místní vláda ho považovala za špiona, povolala proti němu armádu, ale marně – utekl jim.

Informaci o špionu na Iráckém území zjistila tajná služba USA. Věděli, že to není pravda. Proto nahlásili světovým televizím informaci o amerických superšpionech pohybujících se na území Iráku. Mělo to zmást Iráckou tajnou službu, která si hned nato zjistila, že to není pravda a do televizí prohlásila, že to jsou testy jejich vlastního superšpiona. Tuhle informaci nemohla tajná služba USA popřít a proto už nic nehlásila. Místo toho začala pomocí satelitu údajného superšpiona vyhledávat. Našli ho a vyslali do oblasti neutrální televizní tým z Čech, který tam měl oficiálně natáčet reportáž o chudých poměrech místních lidí, ale ve skutečnosti jejich jediné poslání bylo natočit tajného nepřátelského superšpiona.

Jeden den nepřicházeli žádné zprávy. Druhý den dorazila do stanu tajné služby USA depeše. Podařilo se se superšpionem natočit rozhovor. Přizvali si prezidenta a videokazetu spustili. Ale nestačili se divit, co spatřili. Čtyři čeští reportéři společně posedávali kolem ohně, pili pivo, vodku, fernet a prozpěvovali nějaké sprostonárodní písně. Když si jejich šéf všiml, že je pátý natáčí, zvedl se, stoupl si před kameru a podal hlášení: „Vážený pane prezidente a okolostojící přísedící, čapli jsme toho vašeho běhouna, šplhouna, ne ne tak to nebylo.“

Někdo z reportérů sedících kolem ohně zařval: „Špiona, ty vole.“

Šéf pokračoval: „Jo jasně! Chytli jsme toho vašeho špiona, ty vole! Jmenuje se Pepa a je z Čech. Není to žádní šplhoun, je to prostě náš Pepa a je úplně neškodný. Není to špilion, to teda ne, jen tak si tady pobíhá. Dělá mu to dobře. Ale osobně ho nezastihnete, už musí běžet. Viď Pepo.“

„Tak čau kucí, já už musím běžet,“ zakřičel Pepa a zmizel v ranní mlze.

Šéf pouze dodal: „Pro Českou televizi, Kamil Vocas, tady vocaď.“ Jen co to dořekl, spadl na zem a usnul.

Americká tajná služba byl šokovaná. V šoku prezident nařídil, aby byl tento materiál předán světovým televizím, protože si ten parchant Pepa nic jiného nezaslouží.

Materiál předali televizím a strhla se nová mánie kolem Pepy Pahejla. Všichni ho chtěli vidět, natočit, zachytit, dát si ho do terária, popřípadě si z něho kousek uloupnout. Jejich marné snažení pokračovalo mnoho týdnů. Pepa mezitím doběhl do Indie, kde potkal jednoho Inda, který už taky pořád někam běhá, už třicet let a pořád né a né s tím přestat. Ind se zeptal jestli může s Pepou kousek běžet. Pepa souhlasil a společně doběhli do Číny, oběhli Peking ze severu až se dostali k pobřeží moře.

Pepův indický společník, mimochodem se jmenoval Karari, řekl, že už musí zpátky, jeho žena prý bude mít o něho strach. Pepa mu popřál šťastnou cestu a sám běžel podél pobřeží na sever. V Číně nevzbudil mnoho povyku, tam jsou odjakživa na podobné skutky zvyklí.

Ve stejné době, kdy se Běžec blížil k Pekingu se odkudsi z Francie vyvalila šokující zpráva. Údajně jedna studentka z Čech, jmenovala se Katka, se v jednom baru s Pepou seznámila. Prý to byl atlet od pohledu, svaly na něm jen hrály a tipovala ho tak na plus minus 28 let. Za ten jeden večer to spolu dotáhli daleko, ale když byli v nejlepším, tak Pepa utekl. Prostě řekl, že už musí běžet, prý mu jede TGV. Den nato si přečetla, že onen záhadný Běžec chvíli předbíhal rychlovlak TGV, pak odbočil, protože vlak zrovna vjížděl do tunelu. Všechno tohle se mohlo stát, ale taky to nemusela být pravda, protože Katka byla velice opilá.

Poté, co se dva běžci rozdělili, Pepa běžel na sever a dostal se až do Ruska. Zastavil se na noc v jedné vesničce na pobřeží. Druhý den časně zrána skočil do moře a plaval směrem na východ. Za deset minut začala na moři zuřit bouře. Nikdo neví, jak se z ní dostal, ale byl spatřen jak proplouvá kolem Havaje, pak ho viděl jeden bezdomovec v noci na západním pobřeží Ameriky, jak vylézá z vody a bez přestávky běží dál na východ. Údajně byl zpozorován také, jak proběhl kolem Bílého domu. Za dva týdny ho vidělo několik kanadských dřevorubců.

Na chvíli se po něm slehla zem. Ale v tu dobu Pepa uháněl po ledu, kolem severního pólu, tučňáci ho tam viděli, pak se přiřítil do Ruska a od té doby se o něm zase šíří zprávy. Proběhl Skandinávií, přeplaval do Dánska, Německo přeběhl snad na jeden zátah a po dlouhé době se objevil zase v Čechách.

Nezastavil se tady, nevrátil se domů, prostě běžel dál. Zájem o něj trval, přestože značně pohasl, když se nikomu nepodařilo několik měsíců udělat jedinou fotku běžícího Běžce.

Běžel dál, někteří fotografové ho pořád lovili, běžel dál, odněkud přišla zpráva, že proběhl kolem, nebo tam kdesi přenocoval, běžel dál a tak to šlo pořád dál.

A jestli se nezastavil, běhá ještě dodnes.


publikováno 7. 1. 2004

příbuzné články:
Sedmero prapodivných příběhů
Dvě krabice
Vyhořel výčep
Sedim na prdeli a čumim, kam ten svět spěj
Zavíráme

sem odkazují:
#57
#118
Zase pozdě!
Seznam povídek