k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Mozaika

23. 1. 2006 (aktualizováno 29. 1.) — k47 (♪)

Ne­ko­nečná ak­ce­le­race

„Něco se stalo, někdo na­stou­pil, pak vy­stou­pil. Něco se stalo, ale není to dů­le­žité.“


Jel v nad­zvu­ko­vém vlaku nového ti­sí­ci­letí a ona seděla kousek před ním.

„Ach ty pra­staré mag­nety, proč už ne­fun­gují tak jako dřív?“

Nebylo tady už vůbec nic. Vůbec nic ne­zbylo z té pra­staré tra­gicky ro­man­tické nebo ro­man­ticky tra­gické epi­zody jeho života. Slunce tehdy pro­sví­talo skrz patra listí a její po­do­bizna ho urych­lo­vala na ne­u­vě­ři­telné rych­losti, aby pak na­ra­zil při po­hledu do její tváře vy­tva­ro­vané z jemně na­hněd­lého dřeva.

Po­cho­pil, když na­stu­po­vala, to pro­blesk­nutí po­hledů a za­tloukl si hřebík do srdce. I když by chtěl, nebylo možné vzkří­sit naděje a re­sus­ci­to­vat dávné city. Byl to blázen a vrazil si ránu pěstí do břicha. Někdy je lepší trpět a jindy zase ne. Už ne­cí­til dny, jak mu pro­klu­zují mezi prsty. Něco bylo špatně, něco dobře a nic se už ne­vrátí. Byl blázen a to teď dobře věděl.

Spala/sna­žila se usnout/před­stí­rala spánek. Vůbec ne­tu­šila, co se skrývá v jeho nitru. Už bylo vy­prahlé, zdi­vo­čelé smut­kem, zuřivé ne­ná­vistí, slzy už uschly a pře­mě­nily ho v mon­strum, v lidské dynamo, v po­lo­pi­to­mého magora, který byl géniem, každé ráno běhal 25 ki­lo­me­trů, aby za­po­mněl a večer do zemdlení po­si­lo­val, aby si zas vzpo­mněl.

Stal se hro­motlu­kem s bombou v hrud­níku, která každým oka­mži­kem může vy­buch­nout.

Ve snech mlátil a pak mrdal všechny ka­ma­rády a ka­ma­rádky, které ztra­til kvůli své ig­no­ranci. Byl to ší­le­nec s IQ 360, s chlad­nou hlavou vir­tu­álně zná­sil­nil 120 lidí a stále nebyl na­ba­žen, jen jí se nikdy ne­do­tkl. Pak zasedl ke stolu a napsal báseň tak dlou­hou, že jí nebylo možné dočíst. Přesto jí pře­četl a chtělo se mu zvra­cet z těch smut­ných slz mezi řádky.

Zařval tak hla­sitě, že praskly žá­rovky v jeho pokoji. Přesto měl v sobě po­ně­kud víc než kopec sraček. Byl panic. „Ale za jakou cenu?“ Kvílel, s ne­u­r­či­tým pa­zvu­kem na rtech vy­ra­zil na kole s tím, že roz­trhá řetězy a roz­taví pne­u­ma­tiky. Jednou se mu to skoro po­da­řilo, ale to už byl pryč a už se ne­vrá­til.

Jednou v noci napsal na černý papír: „Miluji tě, K…“, ale pak ta slova spálil a říkal si, že je po­še­ti­lec.

Měl pravdu. Jel s hvězdou svého života a vůbec to s ním ne­há­zelo. Rád by roz­trh­nul balící papír mlčení a roz­ba­lil dárek uvnitř, ale nikdy tak ne­u­či­nil. Dříve v sobě ne­na­šel dost odvahy, pak ne­chtěl a teď je mu to jedno.

Stal se z něj nihil se srdcem z kamene. Ale to je jedno.

„Za chvíli projde kolem, ale co budu dělat? Asi nic. Jako vždy. Tady ne­e­xis­tuje ani ra­ci­o­na­lita, ale ani sen­zi­ti­vita.“ Řekl, i když se jeho krásná val­kýra zvedla z trůnu a po­ku­sil si am­pu­to­vat hlavu nožem z rybí re­stau­race. Byl to pa­te­tický blázen. Ten vztah neměl bu­douc­nost a on to věděl, mohl jen při­hlí­žet, ale to bylo tak zhruba všechno a kráska odešla po peróně s krás­nou gri­ma­sou nudy. Jeho srdce na chvíli vzplálo, ale láska je děj ne­vy­po­či­ta­telný.

„Tímto řádkem vše končí.“ Tak za­kon­čo­val každou svou báseň, přesto příští den napsal další, kterou ukon­čil stej­nými slovy.

Byl jen blázen, který viděl svět jen skrz ka­lei­do­sko­pické mříže své cely. Byl jen blázen, který viděl svět v ob­ludně mi­zer­ném světle. Byl jen še­ro­slepý vi­zi­o­nář, co si do srdce za­tlouká hřeby. Byl fe­ťá­kem smr­telně je­do­va­tých ha­lu­ci­no­gen­ních hub a jen od­ha­do­val po­la­ritu lid­ských osudů.

„Ale odkud přišla? Kde se vzala?“ Od­po­vědi znal, ale byly tu i jiné, které nemohl znát.

„Kam asi jde? Přijde domů? K někomu? Kam?“

(Řekla: „Ahoj mi­láčku.“ Ale to se mu jenom zdálo. Už byla dávno pryč.)

Dřív znal časy všech vlaků, kte­rými jez­dila, ale teď ho to ne­za­jí­malo. Cítil v sobě trochu pa­ra­doxní rozpor, když se mihla za okýn­kem a šla pryč. Plivl po tom obrazu a jí po­hl­til au­to­bus a odvezl jí do říše snů, která začíná za druhým rohem a už ne­končí. Mohla se nudit nebo taky krá­lov­sky bavit, ale to ne­tu­šil, pro­tože říše snů a kvan­tová fyzika při­pouští obě mož­nosti.

Začala pařba, vy­sko­čila z vo­zi­dla a lehce nasála dým ma­ri­hu­any na osvět­lené straně hvězd­ného domu a na té druhé se­zvala všechny čtyři bratry Nad­samce, aby s nimi pro­žila čtyři hodiny fan­tas­tic­kého sexu a pak je všechny nahé vy­kopla na dlažbu a ve svém, ne­po­chybně kra­de­ném, Hum­meru uhá­něla za svými le­sbic­kými ka­ma­rád­kami, aby spo­lečně do­kon­čili ne­do­kon­či­telné, vypili ně­ko­lik skle­nek hoř­la­vin, dali si lajnu a skon­čili ve smr­tel­ném smíchu a kře­čo­vi­tých po­hy­bech v blá­zinci nebo ně­ja­kém za­pli­va­ném, ale zá­ro­veň lu­xus­ním ta­neč­ním klubu. A nebo taky ne.

Mohla také plakat a za­há­nět smutek pra­po­div­nými prak­ti­kami.

Po­mys­lel na to a ak­ce­le­ro­val na rych­lost světla, řítil se ko­ri­do­rem hvězd­ných dálnic po­do­ben zu­ři­vému fotonu, který se snaží popřít fy­zi­kální zákony.

Jako lidské dynamo uháněl, mocným pro­šlápnu­tím roz­tr­hal řetěz. Byl ne­za­sta­vi­telný. Kon­strukce kola se pod jeho mocným tělem zmuchlala jako pa­vu­čina a ex­ci­to­ván bez­na­děj­nou nadějí uháněl dál. Nemohl se za­sta­vit a pak se pro­bral a zjis­til, že běží ještě rych­leji než ve snu. Dělá kruhy kolem hvězd­ného domu a smyčku zužuje, ale v rych­losti mnoha machů ho ostatní vní­mají jen jako roz­ma­za­nou in­te­lek­tu­ální šmouhu.

Je to za­tra­ceně od­hod­laný blázen, magor bez pří­činy, génius bez ná­sledků, ne­kom­pa­ti­bilní je­di­nec.

Čin

Ci­zi­nec 4x stiskl spoušť, zabil Araba a pak se pro­bu­dil. Ležel ve své po­steli, hodiny po jeho pravé ruce uka­zo­valy právě půlnoc. Ve spán­cích a na hřbe­tech rukou ho za­br­něl neklid. Neklid, který mu dodal tolik sil, aby ne­ko­nečně ak­ce­le­ro­val. I teď ho ne­če­kaně vzpru­žil, vstal, od­re­zil dráty ve vla­sech, zasedl k psa­címu stolu, napsal slovo „čin“, chvíli se na něj díval a pak utekl.

Roz­hou­pat se k činu, který všechno změní, není lehké, mnohdy se k němu člověk nikdy ne­od­hodlá a jen čeká nebo utíká. On taky utíkal. Půl­noč­ním uli­cemi prchal a doufal, že za druhým nebo třetím rohem spatří známou si­lu­etu. Ne­spat­řil.

Místo toho se po­tá­cel mezi man­ti­nely a nikdy ne­u­či­nil ten roz­hodný skok.

Něha

Při­pa­dal si jako kdyby mu kůži odíral smir­kový papír, ale byl to jen vítr, ne­ob­vykle chladný v té roční době. Uháněl na kole po své dlouho plá­no­vané trase. Prstem po mapě urazil dva tisíce ki­lo­me­trů a teď se snažil za pár dní dohnat svůj prst. Myslel, že se něco změní, že se stane jiným člo­vě­kem, lepší by­tostí, ale místo toho mu těžkly nohy.

Urazil sto ki­lo­me­trů a nic se ne­stalo, jen mu to ne­do­vo­lilo pře­mýš­let. Měl čistou hlavu a blížil se stavu, kdy ne­vní­mal bolest a v hlavě mu začaly au­to­ma­ticky krys­ta­li­zo­vat ne­če­kané obrazy. Ve velké rych­losti se od­dá­val me­di­ta­cím. Vy­čis­til hlavu a v rytmu jízdy for­má­to­val paměť. Bo­hu­žel jen do­časně. Věděl to a proto se nikdy ne­chtěl za­sta­vit.

Přesto za­sta­vil, trochu se napil, něco snědl, po­dí­val se na ta­cho­metr, zaúpěl a zas na­stou­pil do me­di­tač­ního rych­líku se zrych­le­ním z nuly na jeden mach za dvě vte­řiny. Roz­po­mněl se na něžné se­beklamy i něžné dotyky dvou chlapců ve sprše. Ně­ja­kou po­div­nou ná­ho­dou je uviděl a začalo mu to šrou­bo­vat v hlavě. Byli to své­rázně ne­kom­pa­ti­bilní je­dinci, které ostatní spo­leč­nost ne­chápe, ale oni se ne­mo­hou bránit při­ro­ze­nosti tak jako on, oni se ne­sta­nou mon­stry kví­le­jí­cími na­pě­tím v hlavě, oni jsou sami sebou, jsou tím, čím chtějí být, čím musí být. Začal je ob­di­vo­vat a zrušil svou in­terní ka­te­go­rii „tep­louši“.

I to ho teď hnalo dál, našel další metu, další metr cesty, na kterém ne­smy­slně zrychlí, aby poté mohl říct: „Fandím vám, kluci.“

Zaťal zuby a zabral do pedálů. Ale on, za­tra­cený hy­per­tro­fo­vaný blázen, ší­le­nec s dy­na­mem místo srdce, kusem kovu místo orgánu, rve osud přes zuby, šrou­buje jako za­tra­cená mašina fab­riky na dráty, stává se za­tvr­ze­lým idi­o­tem, sám si transplan­tuje své neděje, řekne ‚ne‘, i když myslí ‚ano‘. Je to blázen a ani ta nej­rych­lejší jízda kam­koli nic ne­změní. A právě to ho žene dál. Aspoň nemusí myslet, tuhle čin­nost v chví­lích fan­tas­tické rych­lost i únavy pře­jímá pod­vě­domý au­to­ma­tis­mus, který se chová k paměti jako k děvce. Vy­n­dává jednu myš­lenu za druhou, obnaží ji, zná­silní, odhodí a jde na další. A takhle skrz celou hlavu, napříč všemi mozko­vými závity, tam a zpátky. Dů­le­žité je jen tempo šla­pání do pedálů a udr­žení kotle v jeho těle stále ve varu, stále musí hořet, nemůže se za­sta­vit, nemůže uhas­nout, nesmí zkla­mat sám sebe, pro­tože nikomu jinému na něm ne­zá­leží. Jde jen o obraz před zrakem sebe samého. Jde jen o po­chyb­nou hrdost člo­věka.

„Tak fan­tas­tická rych­lost. Tak fan­tas­tická něha.“ Na­ska­ko­vala mu husí kůže, při vzpo­mínce na ty něžné dotyky. Tak fan­tas­tické věci se dějí každý den, ale člověk je ne­stačí vnímat. Všechny udá­losti jsou uni­kátní, ne­o­pa­ko­va­telné, skvělé. A všechny by je chtěl za­chy­tit, všechny na­jed­nou. Šrou­bo­valo mu to v hlavě, ale věděl, že to není možné. Není možné vidět do všech duší, když skoro nevidí ani do té své, není možné na­hlí­žet do všech ospa­lých ulic po­to­pe­ných v letním žáru, ohnivé lázni slu­neč­ních pa­prsků.

„Sakra, sakra.“ Lehce zaklel a jel dál. Na konci cesty, na po­sled­ním metru dvou­ti­sí­cího ki­lo­me­tru leží práh hvězd­ného domu. Teprve tam za­staví, nikdy dřív a vy­zvrací zbytky svého srdce na ro­hožku před dveřmi. Pak se uvidí, zda ho přijme, nebo zda ho pro­k­leje a vyhodí jako cho­rého blázna s fa­leš­nými na­dě­jemi.

„Kdo ví? Ale zkusit se má všechno.“ Proč to tedy ne­zku­sil už ti­síc­krát před­tím.

„Kdo ví?“ Věděl, že je to jen bo­ha­pustý sebe-ali­bis­mus. Že říká jen sladký slova pro svoje uši, aby uvěřil vlast­ním lžím.

Zatím jim věřil i když věděl, že to jsou jen lži.

Spánek & ne­spá­nek

Ležel na po­steli a díval se do stropu. Ne­při­šla na něj únava a do rána ne­u­snul, už druhou noc. Jen se nad ním vzná­šela éte­rická hlava tvo­řená jeho před­sta­vami a on na ni hleděl.

Ráno vstal a bez známky únavy začal po­si­lo­vat. Roz­hodl se ubít všechnu svou ener­gii, úplně se vy­ří­dit a být fy­zicky na dně, ale s každým shybem v něm ener­gie rostla . Stával se mon­strem. Po­tře­bo­val ze sebe všechno dostat a místo toho se v něm hro­ma­dila síla a zu­ři­vost.

Pak se najedl a začal ma­lo­vat obraz. Nikdy před tím ne­kres­lil, přesto vzal štětec a udělal ně­ko­lik tahů. Na plátně ožil mo­hutný člověk-netvor, který ve svých pažích svíral křeh­kou krásku. Ve sku­teč­nosti to byla ale­go­rie. Ten netvor byl on a kráska se jme­no­vala K… . Ve sku­teč­nosti to nebyla ale­go­rie, ale re­a­lis­tická kresba.

„Občas mě napadá, že bych tě vzal do náručí a líbal. Ale pak mě na­padne, že by to nešlo a že to vlastně ani nechci. Neumím si to před­sta­vit.“ Když to říkal, bylo mu mi­zerně z pravdy, kterou to prosté sdě­lení ob­sa­ho­valo a taky z faktu, že byl v míst­nosti sám.

Další den na kole projel kus země, kde ještě nebyl.

„Spát, spát, spát.“

„Láska…“

„Kdo ví? Třeba jednou usnu, pro­bu­dím se a všechno bude jinak. Kdo ví? Možná ano, možná ne.“

„Jirko, ty můj Carle So­lo­mone, ty mi snad ro­zu­míš.“

„Někdy si říkám… že se po­no­co­vat ne­vy­plácí … ráno moud­řejší večera… že Carl So­lo­mon spí a já ne.“

„Někdy je dobré se dobře vyspat jindy dobře vysrat.“

Po­slední stá­dium

V tomto voze nejsou žádné za­bez­pe­čo­vací pro­středky. V pří­padě ha­vá­rie je úmrtí ne­vy­hnu­telné.“

Seděl v au­to­buse a bylo mu z toho sdě­lení na blití stejně jako z pro­fe­sora-al­ko­ho­lika, který se po­tá­cel třídou a s pomocí pěstí a vý­hru­žek vy­klá­dal stu­den­tům o ohle­du­pl­nosti. Ale on za­sněně ležel na lavici a snil o své jediné lásce.

Mi­lo­val vlaky. Vzru­šo­vala ho ta fan­tas­tická rych­lost, kterou byly schopny do­sáh­nout, ta tech­no­lo­gie, která to vše umož­ňo­vala i ty hro­mady oceli, kterou byli děl­níci schopni svařit a pře­tvo­řit do podoby fan­tas­ticky krás­ného a okouz­lu­jí­cího mon­stra. Jednou chtěl jeden takový vlak vy­pro­jek­to­vat, pak ho se­sta­vit a pře­ko­nat na něm rych­lost zvuku.

Třeba by se něco změ­nilo, třeba nic. Ale kaž­do­pádně by zrych­lil, kdyby vy­čer­pal vše­chen vzduch. Ve snách pádil se svým stro­jem su­per­rych­lými ko­ri­dory a po­zo­ro­val okolí. Uviděl toho tolik, že nebyl scho­pen říct, zda to byl jen sen.

Byl to jen sen. To zjis­til ve chvíli, kdy zuřící opilý pro­fe­sor bouchl pěstí do stolu a zuřivě ble­ko­tal smyš­lené po­lo­pravdy.

„Je to jen sen,“ řekl si a utekl ke Zla­tému stromu, kde ho však nikdo ne­če­kal. Lehl si a usnul.

Za chvíli nad ním stála ona, K…, ta které napsal a pak spálil tři balady a tři romány.

Slaná kapka do­padla na jeho tvář.

„Proč pláčeš?“ zeptal se jí.

„Chybíš mi.“

„Za­tra­ceně. Byl jsem blázen. Celou tu dobu, tolik let. Še­ro­slepý ší­le­nec.“

Zvedl se, aby ji objal a po­lí­bil, ale nebylo tam nic. Jen vzduch a roz­plý­va­jící se sny.

„Člověk by se skoro bál usnout, aby mu pro­bu­zení ne­roz­tr­halo srdce.“

Zaklel a vy­pla­šil ne­to­pýry. Setmělo se a on kvílel na hro­bech in­di­án­ských, na­ří­kal s iluzí před očima, vrazil si pár facek a vyběhl. Pro­le­těl přes ná­městí, vyřval své nitro ven, zvra­cel ne­chutí, jako vy­stře­lený ka­ta­pul­tem, jako ne­ří­zená střela pro­lé­tá­val vrst­vami ozónu, ba­ri­ká­dami vzdu­chu, pro­rá­žel stěny, ničil pře­kážky, přesto ne­do­šel ke svému cíli. Byl cho­robně po­sedlý hle­dá­ním, nadějí i smut­kem. Nemohl se bez žádné z těchto in­gre­di­encí obejít.

Zu­ři­vost

Pád­lo­val proti proudu.

„Zu­ři­vost mi dává křídla a pak mi je stříhá.“

Byl fas­ci­no­ván po­hy­bem. Mi­lo­val rych­lost, kterou mohl člověk do­sáh­nout silou svalů nebo stroj pomocí síly elek­tro­mo­torů nebo le­vi­tací nad mag­ne­tic­kým polem. Byl fas­ci­no­ván vlaky, stroji, me­cha­nismy. Vzru­šo­valo ho zrych­lení, které ho za­tla­čo­valo do se­dačky, když trakční motory za­braly a ná­sle­do­vala kra­so­jízda. Byl poeta že­lez­nic, plakal smut­kem při po­hledu na staré mašiny a ne­do­čkavě hltal in­for­mace o nových rych­lo­vla­cích a mo­der­ních jed­not­kách.

Ale to bylo vše, co v něm zů­stá­valo.

Jednou v noci se po­dí­val do zr­ca­dla a poznal se. Viděl tvář rych­lého člo­věka. Rychle chodil, bles­kově myslel, opře­kot mluvil, blá­bo­lil myš­lenky bez spo­jo­va­cích článku, na které nebyl čas je vy­slo­vit. Mluvil ne­před­sta­vi­telně rychle, ale pře­mýš­lel ještě rych­leji. Dobral se konce pří­běhu, ale v těch chví­lích po­hřbí­val ra­ci­o­na­litu a ná­sle­do­vala bez­hlavá zu­ři­vost.


Viděl všechny ty roky a to ho roz­běs­nilo. Viděl její tvář a zuřil ještě víc. Viděl ima­gi­nární slzy a bylo mu na zvra­cení. Znal cestu, ale dělal, že ji nevidí. Byl jen zuřivý běžec.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz