povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

23. 1. 2006

Mozaika

       

Nekonečná akcelerace

„Něco se stalo, někdo nastoupil, pak vystoupil. Něco se stalo, ale není to důležité.“


Jel v nadzvukovém vlaku nového tisíciletí a ona seděla kousek před ním.

„Ach ty prastaré magnety, proč už nefungují tak jako dřív?“

Nebylo tady už vůbec nic. Vůbec nic nezbylo z té prastaré tragicky romantické nebo romanticky tragické epizody jeho života. Slunce tehdy prosvítalo skrz patra listí a její podobizna ho urychlovala na neuvěřitelné rychlosti, aby pak narazil při pohledu do její tváře vytvarované z jemně nahnědlého dřeva.

Pochopil, když nastupovala, to problesknutí pohledů a zatloukl si hřebík do srdce. I když by chtěl, nebylo možné vzkřísit naděje a resuscitovat dávné city. Byl to blázen a vrazil si ránu pěstí do břicha. Někdy je lepší trpět a jindy zase ne. Už necítil dny, jak mu prokluzují mezi prsty. Něco bylo špatně, něco dobře a nic se už nevrátí. Byl blázen a to teď dobře věděl.

Spala/snažila se usnout/předstírala spánek. Vůbec netušila, co se skrývá v jeho nitru. Už bylo vyprahlé, zdivočelé smutkem, zuřivé nenávistí, slzy už uschly a přeměnily ho v monstrum, v lidské dynamo, v polopitomého magora, který byl géniem, každé ráno běhal 25 kilometrů, aby zapomněl a večer do zemdlení posiloval, aby si zas vzpomněl.

Stal se hromotlukem s bombou v hrudníku, která každým okamžikem může vybuchnout.

Ve snech mlátil a pak mrdal všechny kamarády a kamarádky, které ztratil kvůli své ignoranci. Byl to šílenec s IQ 360, s chladnou hlavou virtuálně znásilnil 120 lidí a stále nebyl nabažen, jen jí se nikdy nedotkl. Pak zasedl ke stolu a napsal báseň tak dlouhou, že jí nebylo možné dočíst. Přesto jí přečetl a chtělo se mu zvracet z těch smutných slz mezi řádky.

Zařval tak hlasitě, že praskly žárovky v jeho pokoji. Přesto měl v sobě poněkud víc než kopec sraček. Byl panic. „Ale za jakou cenu?“ Kvílel, s neurčitým pazvukem na rtech vyrazil na kole s tím, že roztrhá řetězy a roztaví pneumatiky. Jednou se mu to skoro podařilo, ale to už byl pryč a už se nevrátil.

Jednou v noci napsal na černý papír: „Miluji tě, K…“, ale pak ta slova spálil a říkal si, že je pošetilec.

Měl pravdu. Jel s hvězdou svého života a vůbec to s ním neházelo. Rád by roztrhnul balící papír mlčení a rozbalil dárek uvnitř, ale nikdy tak neučinil. Dříve v sobě nenašel dost odvahy, pak nechtěl a teď je mu to jedno.

Stal se z něj nihil se srdcem z kamene. Ale to je jedno.

„Za chvíli projde kolem, ale co budu dělat? Asi nic. Jako vždy. Tady neexistuje ani racionalita, ale ani senzitivita.“ Řekl, i když se jeho krásná valkýra zvedla z trůnu a pokusil si amputovat hlavu nožem z rybí restaurace. Byl to patetický blázen. Ten vztah neměl budoucnost a on to věděl, mohl jen přihlížet, ale to bylo tak zhruba všechno a kráska odešla po peróně s krásnou grimasou nudy. Jeho srdce na chvíli vzplálo, ale láska je děj nevypočitatelný.

„Tímto řádkem vše končí.“ Tak zakončoval každou svou báseň, přesto příští den napsal další, kterou ukončil stejnými slovy.

Byl jen blázen, který viděl svět jen skrz kaleidoskopické mříže své cely. Byl jen blázen, který viděl svět v obludně mizerném světle. Byl jen šeroslepý vizionář, co si do srdce zatlouká hřeby. Byl feťákem smrtelně jedovatých halucinogenních hub a jen odhadoval polaritu lidských osudů.

„Ale odkud přišla? Kde se vzala?“ Odpovědi znal, ale byly tu i jiné, které nemohl znát.

„Kam asi jde? Přijde domů? K někomu? Kam?“

(Řekla: „Ahoj miláčku.“ Ale to se mu jenom zdálo. Už byla dávno pryč.)

Dřív znal časy všech vlaků, kterými jezdila, ale teď ho to nezajímalo. Cítil v sobě trochu paradoxní rozpor, když se mihla za okýnkem a šla pryč. Plivl po tom obrazu a jí pohltil autobus a odvezl jí do říše snů, která začíná za druhým rohem a už nekončí. Mohla se nudit nebo taky královsky bavit, ale to netušil, protože říše snů a kvantová fyzika připouští obě možnosti.

Začala pařba, vyskočila z vozidla a lehce nasála dým marihuany na osvětlené straně hvězdného domu a na té druhé sezvala všechny čtyři bratry Nadsamce, aby s nimi prožila čtyři hodiny fantastického sexu a pak je všechny nahé vykopla na dlažbu a ve svém, nepochybně kradeném, Hummeru uháněla za svými lesbickými kamarádkami, aby společně dokončili nedokončitelné, vypili několik sklenek hořlavin, dali si lajnu a skončili ve smrtelném smíchu a křečovitých pohybech v blázinci nebo nějakém zaplivaném, ale zároveň luxusním tanečním klubu. A nebo taky ne.

Mohla také plakat a zahánět smutek prapodivnými praktikami.

Pomyslel na to a akceleroval na rychlost světla, řítil se koridorem hvězdných dálnic podoben zuřivému fotonu, který se snaží popřít fyzikální zákony.

Jako lidské dynamo uháněl, mocným prošlápnutím roztrhal řetěz. Byl nezastavitelný. Konstrukce kola se pod jeho mocným tělem zmuchlala jako pavučina a excitován beznadějnou nadějí uháněl dál. Nemohl se zastavit a pak se probral a zjistil, že běží ještě rychleji než ve snu. Dělá kruhy kolem hvězdného domu a smyčku zužuje, ale v rychlosti mnoha machů ho ostatní vnímají jen jako rozmazanou intelektuální šmouhu.

Je to zatraceně odhodlaný blázen, magor bez příčiny, génius bez následků, nekompatibilní jedinec.

Čin

Cizinec 4x stiskl spoušť, zabil Araba a pak se probudil. Ležel ve své posteli, hodiny po jeho pravé ruce ukazovaly právě půlnoc. Ve spáncích a na hřbetech rukou ho zabrněl neklid. Neklid, který mu dodal tolik sil, aby nekonečně akceleroval. I teď ho nečekaně vzpružil, vstal, odrezil dráty ve vlasech, zasedl k psacímu stolu, napsal slovo „čin“, chvíli se na něj díval a pak utekl.

Rozhoupat se k činu, který všechno změní, není lehké, mnohdy se k němu člověk nikdy neodhodlá a jen čeká nebo utíká. On taky utíkal. Půlnočním ulicemi prchal a doufal, že za druhým nebo třetím rohem spatří známou siluetu. Nespatřil.

Místo toho se potácel mezi mantinely a nikdy neučinil ten rozhodný skok.

Něha

Připadal si jako kdyby mu kůži odíral smirkový papír, ale byl to jen vítr, neobvykle chladný v té roční době. Uháněl na kole po své dlouho plánované trase. Prstem po mapě urazil dva tisíce kilometrů a teď se snažil za pár dní dohnat svůj prst. Myslel, že se něco změní, že se stane jiným člověkem, lepší bytostí, ale místo toho mu těžkly nohy.

Urazil sto kilometrů a nic se nestalo, jen mu to nedovolilo přemýšlet. Měl čistou hlavu a blížil se stavu, kdy nevnímal bolest a v hlavě mu začaly automaticky krystalizovat nečekané obrazy. Ve velké rychlosti se oddával meditacím. Vyčistil hlavu a v rytmu jízdy formátoval paměť. Bohužel jen dočasně. Věděl to a proto se nikdy nechtěl zastavit.

Přesto zastavil, trochu se napil, něco snědl, podíval se na tachometr, zaúpěl a zas nastoupil do meditačního rychlíku se zrychlením z nuly na jeden mach za dvě vteřiny. Rozpomněl se na něžné sebeklamy i něžné dotyky dvou chlapců ve sprše. Nějakou podivnou náhodou je uviděl a začalo mu to šroubovat v hlavě. Byli to svérázně nekompatibilní jedinci, které ostatní společnost nechápe, ale oni se nemohou bránit přirozenosti tak jako on, oni se nestanou monstry kvílejícími napětím v hlavě, oni jsou sami sebou, jsou tím, čím chtějí být, čím musí být. Začal je obdivovat a zrušil svou interní kategorii „teplouši“.

I to ho teď hnalo dál, našel další metu, další metr cesty, na kterém nesmyslně zrychlí, aby poté mohl říct: „Fandím vám, kluci.“

Zaťal zuby a zabral do pedálů. Ale on, zatracený hypertrofovaný blázen, šílenec s dynamem místo srdce, kusem kovu místo orgánu, rve osud přes zuby, šroubuje jako zatracená mašina fabriky na dráty, stává se zatvrzelým idiotem, sám si transplantuje své neděje, řekne ‚ne‘, i když myslí ‚ano‘. Je to blázen a ani ta nejrychlejší jízda kamkoli nic nezmění. A právě to ho žene dál. Aspoň nemusí myslet, tuhle činnost v chvílích fantastické rychlost i únavy přejímá podvědomý automatismus, který se chová k paměti jako k děvce. Vyndává jednu myšlenu za druhou, obnaží ji, znásilní, odhodí a jde na další. A takhle skrz celou hlavu, napříč všemi mozkovými závity, tam a zpátky. Důležité je jen tempo šlapání do pedálů a udržení kotle v jeho těle stále ve varu, stále musí hořet, nemůže se zastavit, nemůže uhasnout, nesmí zklamat sám sebe, protože nikomu jinému na něm nezáleží. Jde jen o obraz před zrakem sebe samého. Jde jen o pochybnou hrdost člověka.

„Tak fantastická rychlost. Tak fantastická něha.“ Naskakovala mu husí kůže, při vzpomínce na ty něžné dotyky. Tak fantastické věci se dějí každý den, ale člověk je nestačí vnímat. Všechny události jsou unikátní, neopakovatelné, skvělé. A všechny by je chtěl zachytit, všechny najednou. Šroubovalo mu to v hlavě, ale věděl, že to není možné. Není možné vidět do všech duší, když skoro nevidí ani do té své, není možné nahlížet do všech ospalých ulic potopených v letním žáru, ohnivé lázni slunečních paprsků.

„Sakra, sakra.“ Lehce zaklel a jel dál. Na konci cesty, na posledním metru dvoutisícího kilometru leží práh hvězdného domu. Teprve tam zastaví, nikdy dřív a vyzvrací zbytky svého srdce na rohožku před dveřmi. Pak se uvidí, zda ho přijme, nebo zda ho prokleje a vyhodí jako chorého blázna s falešnými nadějemi.

„Kdo ví? Ale zkusit se má všechno.“ Proč to tedy nezkusil už tisíckrát předtím.

„Kdo ví?“ Věděl, že je to jen bohapustý sebe-alibismus. Že říká jen sladký slova pro svoje uši, aby uvěřil vlastním lžím.

Zatím jim věřil i když věděl, že to jsou jen lži.

Spánek & nespánek

Ležel na posteli a díval se do stropu. Nepřišla na něj únava a do rána neusnul, už druhou noc. Jen se nad ním vznášela éterická hlava tvořená jeho představami a on na ni hleděl.

Ráno vstal a bez známky únavy začal posilovat. Rozhodl se ubít všechnu svou energii, úplně se vyřídit a být fyzicky na dně, ale s každým shybem v něm energie rostla . Stával se monstrem. Potřeboval ze sebe všechno dostat a místo toho se v něm hromadila síla a zuřivost.

Pak se najedl a začal malovat obraz. Nikdy před tím nekreslil, přesto vzal štětec a udělal několik tahů. Na plátně ožil mohutný člověk-netvor, který ve svých pažích svíral křehkou krásku. Ve skutečnosti to byla alegorie. Ten netvor byl on a kráska se jmenovala K… . Ve skutečnosti to nebyla alegorie, ale realistická kresba.

„Občas mě napadá, že bych tě vzal do náručí a líbal. Ale pak mě napadne, že by to nešlo a že to vlastně ani nechci. Neumím si to představit.“ Když to říkal, bylo mu mizerně z pravdy, kterou to prosté sdělení obsahovalo a taky z faktu, že byl v místnosti sám.

Další den na kole projel kus země, kde ještě nebyl.

„Spát, spát, spát.“

„Láska…“

„Kdo ví? Třeba jednou usnu, probudím se a všechno bude jinak. Kdo ví? Možná ano, možná ne.“

„Jirko, ty můj Carle Solomone, ty mi snad rozumíš.“

„Někdy si říkám… že se ponocovat nevyplácí … ráno moudřejší večera… že Carl Solomon spí a já ne.“

„Někdy je dobré se dobře vyspat jindy dobře vysrat.“

Poslední stádium

V tomto voze nejsou žádné zabezpečovací prostředky. V případě havárie je úmrtí nevyhnutelné.“

Seděl v autobuse a bylo mu z toho sdělení na blití stejně jako z profesora-alkoholika, který se potácel třídou a s pomocí pěstí a výhružek vykládal studentům o ohleduplnosti. Ale on zasněně ležel na lavici a snil o své jediné lásce.

Miloval vlaky. Vzrušovala ho ta fantastická rychlost, kterou byly schopny dosáhnout, ta technologie, která to vše umožňovala i ty hromady oceli, kterou byli dělníci schopni svařit a přetvořit do podoby fantasticky krásného a okouzlujícího monstra. Jednou chtěl jeden takový vlak vyprojektovat, pak ho sestavit a překonat na něm rychlost zvuku.

Třeba by se něco změnilo, třeba nic. Ale každopádně by zrychlil, kdyby vyčerpal všechen vzduch. Ve snách pádil se svým strojem superrychlými koridory a pozoroval okolí. Uviděl toho tolik, že nebyl schopen říct, zda to byl jen sen.

Byl to jen sen. To zjistil ve chvíli, kdy zuřící opilý profesor bouchl pěstí do stolu a zuřivě blekotal smyšlené polopravdy.

„Je to jen sen,“ řekl si a utekl ke Zlatému stromu, kde ho však nikdo nečekal. Lehl si a usnul.

Za chvíli nad ním stála ona, K…, ta které napsal a pak spálil tři balady a tři romány.

Slaná kapka dopadla na jeho tvář.

„Proč pláčeš?“ zeptal se jí.

„Chybíš mi.“

„Zatraceně. Byl jsem blázen. Celou tu dobu, tolik let. Šeroslepý šílenec.“

Zvedl se,aby ji objal a políbil, ale nebylo tam nic. Jen vzduch a rozplývající se sny.

„Člověk by se skoro bál usnout, aby mu probuzení neroztrhalo srdce.“

Zaklel a vyplašil netopýry. Setmělo se a on kvílel na hrobech indiánských, naříkal s iluzí před očima, vrazil si pár facek a vyběhl. Proletěl přes náměstí, vyřval své nitro ven, zvracel nechutí, jako vystřelený katapultem, jako neřízená střela prolétával vrstvami ozónu, barikádami vzduchu, prorážel stěny, ničil překážky, přesto nedošel ke svému cíli. Byl chorobně posedlý hledáním, nadějí i smutkem. Nemohl se bez žádné z těchto ingrediencí obejít.

Zuřivost

Pádloval proti proudu.

„Zuřivost mi dává křídla a pak mi je stříhá.“

Byl fascinován pohybem. Miloval rychlost, kterou mohl člověk dosáhnout silou svalů nebo stroj pomocí síly elektromotorů nebo levitací nad magnetickým polem. Byl fascinován vlaky, stroji, mechanismy. Vzrušovalo ho zrychlení, které ho zatlačovalo do sedačky, když trakční motory zabraly a následovala krasojízda. Byl poeta železnic, plakal smutkem při pohledu na staré mašiny a nedočkavě hltal informace o nových rychlovlacích a moderních jednotkách.

Ale to bylo vše, co v něm zůstávalo.

Jednou v noci se podíval do zrcadla a poznal se. Viděl tvář rychlého člověka. Rychle chodil, bleskově myslel, opřekot mluvil, blábolil myšlenky bez spojovacích článku, na které nebyl čas je vyslovit. Mluvil nepředstavitelně rychle, ale přemýšlel ještě rychleji. Dobral se konce příběhu, ale v těch chvílích pohřbíval racionalitu a následovala bezhlavá zuřivost.


Viděl všechny ty roky a to ho rozběsnilo. Viděl její tvář a zuřil ještě víc. Viděl imaginární slzy a bylo mu na zvracení. Znal cestu, ale dělal, že ji nevidí. Byl jen zuřivý běžec.


publikováno 23. 1. 2006

příbuzné články:
Bacilonosiči
Bez teba
Sedm roků samoty (slohovka)
Sedm roků samoty
10 vteřin

sem odkazují:
Bilance roku 006
#149
#150
#151
#164
Seznam povídek