k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Motor

31. 7. 2005 (aktualizováno 14. 8.) — k47 (♪)

Hnal se kra­ji­nou a zu­ři­vost v jeho kr­va­vých očích ho dále urych­lo­vala. Letěl dál, ne­cí­til únavu, nohy mu ne­ztěžkly, ani trochu se ne­za­po­til. Chtěl za sebou nechat před­sudky a zby­tečné spo­le­čen­ské ce­re­mo­nie, ale jen zvířil prach a pře­kro­čil po­vo­le­nou rych­lost. Jeho mysl pla­vala ve stavu, kdy nebyl scho­pen od­dě­lit roz­hoř­čení od so­becké se­be­lí­tosti. Říkal si, jaký je to idiot a přitom vzteky plakal a se za­tnu­tými zuby šlapal do pedálů jako stroj, na nej­těžší pře­vody vy­le­těl do nej­str­měj­ších kopců a při sjez­dech se skoro ne­do­tý­kal sil­nice. Hlavou mu třeš­tilo jediné slovo: „smě­lost“. Zavyl a ještě trochu zrych­lil. Přesto si při­pa­dal jako ve vakuu, jako kdyby bez hnutí plaval v nálevu ve velké nádobě někde v zadní míst­nosti za­pad­lého skladu. „Kdy­bych tady aspoň našel mrt­volu,“ pro­le­tělo mu hlavou a pak nahoře na kopci potkal tu po­měrně hezkou slečnu, která tam od­po­čí­vala a blo­ko­vala mu cestu. Uhnula a on projel. Zabral zase a řetěz zaúpěl, on sám v duchu zaúpěl a zase si na sebe za­na­dá­val. Chtělo se mu řvát a za­čí­nal svět vidět rudě. Za­ne­chal za sebou ka­ma­ráda se slovy: „Proč se loučit, když se stejně vrátí.“ Ale on se ne­vrá­til a to ho teď hnalo ještě víc. Stejně by tam seděl a neměl by co říct. Prostě sbohem a šá­te­ček, ale to se obejde i beze slov. A proto teď bez hlesu zuřil a všechna ta na­jed­nou uvol­něná ener­gie ho vy­mrš­tila dolů do malého as­fal­to­vého údo­líčka, na jehož dně si říkal, že kdyby se tady zabil, ne­mohlo by to být roz­hodně horší než teď. Jemu by to bylo jedno, ale co to pro­cesí sta­rých vrás­či­tých tváří, které minul, když star­to­val motor svého útěku? Byl by to pro ně do­za­jista šok a pak by přišel možná smutek a pak vět­ši­nou smyš­lené his­torky, jaký to byl vlastně člověk a potom za­po­mnění, ko­nečná. Ale na to teď ani v koutku duše ne­mys­lel. V hlavě se mu rojilo jen pár slov, profil sil­nice a rigoly po stra­nách, nic kromě toho teď ne­e­xis­to­valo. Ne­všiml si tedy auta za­par­ko­va­ného na cestě nalevo, rodiny na bo­rův­kách, nic. Kdyby je jen kout­kem oka za­hlédl, mlčky by na ně za­na­dá­val a jel by dál. Vítr mu sviš­těl kolem tváří, motor pra­co­val naplno, od­dá­val se mi­ni­ma­lis­tické, ale velmi drsné me­di­taci a to mu do­dá­valo trochu klidu. Oči ho z té rych­losti pálily. Valil se na své sou­kromé tour tak rychle jako ten­krát, když jezdil svůj velký okruh, aby si v ně­ko­lika vsích oživil vzpo­mínky na mi­nu­lost. I když si tuto roz­po­mí­nací kůru or­di­no­val každý druhý den, nemohl se zbavit dojmu vakua kolem sebe. Po­kou­šel se z něj vyjet, ale místo toho do něj víc za­bře­dá­val a co bylo horší: uvě­do­mo­val si to. „Kdy­bych tady ale­spoň našel mrt­volu,“ říkal si teď při vzpo­mín­kách. Snad jednou je­din­krát se ste­re­o­typ ozdrav­ných hek­tic­kých jízd změnil, ale to už bylo dávno pryč, ujel a pak zabral ze všech zno­vuna­bi­tých sil do pedálů, aby byl co nej­rych­leji pryč i když vlastně ani moc ne­chtěl. Na cestě mu bylo dobře, ale jasně si uvě­do­mo­val, že je to únik, že to není cesta, která začíná a končí na stej­ném místě – doma u kopce špaget s raj­skou omáč­kou. Jen ho to víc roz­lí­tilo a zrych­lil. Letěl kra­ji­nou jako nad­zvu­kový letoun, zvedal dlouhý cho­chol prachu jako kometa. Ale pořád se snažil unik­nout. Možná že ten jeho ka­ma­rád, který se ztra­til, taky unikl, možná se po­t­kají na cestách, možná, že našel cíl. Roz­hlédl se kolem sebe a kra­jina kolem něho byla tak no­to­ricky známá. Už tudy bez­po­čet­ně­krát pro­jíž­děl, vždycky sám, hnal se za dal­šími metami a vy­hle­dá­val pře­kážky, které mohl pře­ko­nat, ale nikdy se ne­zba­vil té své bub­liny o kterou se tříš­tily všechny pokusy o prol­nutí světů a pro­mí­sení oceánů. Svět byl roz­dě­len hra­nicí z mý­dlové vody. Hořce plakal, ale byl noc tvrdý na to, aby za­sta­vil a oddal se pláči. Byla by to se­be­lí­tost a tak slzy po­tla­čil, tak jako u té závory a zase zrych­lil. Hltal ki­lo­me­try, jako kdyby v nich byl lék, řešení, svě­rací ka­zajka nebo cokoli jiného. Nebylo tam nic, jen pusté cesty a lampy, které vždycky míjel příliš rychle. Teď ne, ale někdy minule, na roz­po­mí­na­cím okruhu, míjel sku­pinku ve­se­lých lidí, hu­lá­kali a pro­zpě­vo­vali, projel kolem nich tak rychle jak jen mohl a ne­o­hlédl se. On se téměř nikdy ne­o­hlí­žel, vše co bylo za ním, bylo za ním a už to moc ne­stálo za řeč. Vždycky vnímal jen ko­ri­dor sil­nice a nej­bližší okolí. Od hlub­ších vztahů a vazeb dával ruce pryč. Právě sjíž­děl po­měrně strmý kopec a míjel po­žární nádrž, ve které se kou­paly děti. V hos­podě na­proti se na­pá­jeli ti, kteří se už za děti ne­po­va­žo­vali. Bylo tak jed­no­du­ché dospět, sta­čilo jen přejít sil­nici z kou­pa­liště do hos­pody a bylo to. Za hos­po­dou by klidně mohl být hřbi­tov a pak by to dávalo smysl, ale krchov byl jinde. Ryk z kou­pa­liště ztichl. Do za­táčky musel kolo ne­bez­pečně klopit, ale to mu ne­va­dilo. Za­hřmělo a daleko vzadu nad jeho hlavou oblohu pro­řízl rudý blesk. Za chvíli může nastat letní bouře, ale jeho va­ku­ová bub­lina ho ochrání, mnohem lépe než všechny dešt­níky světa. Kopec se zmír­nil, zlomil, začalo jemné stou­pání, na­pravo po­le­to­vali ha­vrani. Zabral tak mocně, až cítil, jak gumy silně za­bí­rají a de­for­mují se a řetězy sté­nají. Ne­vě­děl, jestli je už ko­nečně unaven, pro­tože za­čí­nal mít tušení, že se blíží stavu rigor mortys, ale ne­va­dilo mu to, nikomu ne­zá­vi­děl a byl docela spo­ko­jený. On cel­kově vůbec nikomu vůbec nic ne­zá­vi­děl. Neměl to za­po­třebí a vy­sta­čil si s tím co má. Na chvíli za­blou­dil v čase zpět k těm ne­ko­neč­ným smut­ným okru­hům, které po­řá­dal, aby si lhal, že není všemu konec. V těch dnech ne­do­ká­zal od­had­nout de­struk­tivní účinky samoty. Byl to velký nos­tal­gik a to byla jedna z jeho chyb. Vy­sta­čil si se vzpo­mín­kami ještě dlou­hou dobu poté, co všichni ostatní za­po­mněli a taky se dlouho trápil svými pro­hrami, kte­rých bylo po­žeh­naně, jako ten­krát, když čekal na au­to­bus, který ho trans­por­tuje domů, aby ho vyrval ze sladké rutiny, kterou se naučil při­jí­mat bez ná­sledků, do prázd­nosti prázd­nin. A zatím tam všichni ro­to­vali na ře­tíz­ko­vém ko­lo­toči a bylo jim oči­vidně celkem fajn. On tam stál a pukalo mu srdce, které poté během let po­stupně vy­chlá­dalo, až z něj zbyla jen tupá hmota ne­schopná re­gu­lo­vat svou zu­ři­vost. Na roz­lou­če­nou se tam po­lí­bil s jednou dívkou a to byl další hře­bí­ček do rakve, kterou se pak po­kou­šel otevřít. Jeho pá­či­dlo se se­stá­valo z rotace po před­de­fi­no­vané trase, kdy­koli to bylo možné, ale, jak rakev po­ma­ličku ote­ví­ral, po­stupně začal tušit, že je prázdná a jen od­ha­lil své jizvy na srdci. Kdyby tam aspoň našel mrt­volu! Stejně jako před tou zá­vo­rou, kde taky pro­hrál a před­tím ode­slal pří­tele bez známky na ne­zná­mou adresu. A teď se také řítí ne­vy­pla­ceně na ne­zná­mou adresu. Únik, jedině tak lze přežít, nemá cíl, směr, za­mě­ření, nic, jen vidinu, že na konci duhy leží kýbl zlata. Ale po­chy­bo­val, že ho do­sáhne, pro­tože si sám svázal ruce ře­tě­zem.


Hnal se dál a zu­ři­vost v jeho očích ho dále urych­lo­vala.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz