povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

31. 7. 2005

Motor

       

Hnal se krajinou a zuřivost v jeho krvavých očích ho dále urychlovala. Letěl dál, necítil únavu, nohy mu neztěžkly, ani trochu se nezapotil. Chtěl za sebou nechat předsudky a zbytečné společenské ceremonie, ale jen zvířil prach a překročil povolenou rychlost. Jeho mysl plavala ve stavu, kdy nebyl schopen oddělit rozhořčení od sobecké sebelítosti. Říkal si, jaký je to idiot a přitom vzteky plakal a se zatnutými zuby šlapal do pedálů jako stroj, na nejtěžší převody vyletěl do nejstrmějších kopců a při sjezdech se skoro nedotýkal silnice. Hlavou mu třeštilo jediné slovo: „smělost“. Zavyl a ještě trochu zrychlil. Přesto si připadal jako ve vakuu, jako kdyby bez hnutí plaval v nálevu ve velké nádobě někde v zadní místnosti zapadlého skladu. „Kdybych tady aspoň našel mrtvolu,“ proletělo mu hlavou a pak nahoře na kopci potkal tu poměrně hezkou slečnu, která tam odpočívala a blokovala mu cestu. Uhnula a on projel. Zabral zase a řetěz zaúpěl, on sám v duchu zaúpěl a zase si na sebe zanadával. Chtělo se mu řvát a začínal svět vidět rudě. Zanechal za sebou kamaráda se slovy: „Proč se loučit, když se stejně vrátí.“ Ale on se nevrátil a to ho teď hnalo ještě víc. Stejně by tam seděl a neměl by co říct. Prostě sbohem a šáteček, ale to se obejde i beze slov. A proto teď bez hlesu zuřil a všechna ta najednou uvolněná energie ho vymrštila dolů do malého asfaltového údolíčka, na jehož dně si říkal, že kdyby se tady zabil, nemohlo by to být rozhodně horší než teď. Jemu by to bylo jedno, ale co to procesí starých vrásčitých tváří, které minul, když startoval motor svého útěku? Byl by to pro ně dozajista šok a pak by přišel možná smutek a pak většinou smyšlené historky, jaký to byl vlastně člověk a potom zapomnění, konečná. Ale na to teď ani v koutku duše nemyslel. V hlavě se mu rojilo jen pár slov, profil silnice a rigoly po stranách, nic kromě toho teď neexistovalo. Nevšiml si tedy auta zaparkovaného na cestě nalevo, rodiny na borůvkách, nic. Kdyby je jen koutkem oka zahlédl, mlčky by na ně zanadával a jel by dál. Vítr mu svištěl kolem tváří, motor pracoval naplno, oddával se minimalistické, ale velmi drsné meditaci a to mu dodávalo trochu klidu. Oči ho z té rychlosti pálily. Valil se na své soukromé tour tak rychle jako tenkrát, když jezdil svůj velký okruh, aby si v několika vsích oživil vzpomínky na minulost. I když si tuto rozpomínací kůru ordinoval každý druhý den, nemohl se zbavit dojmu vakua kolem sebe. Pokoušel se z něj vyjet, ale místo toho do něj víc zabředával a co bylo horší: uvědomoval si to. „Kdybych tady alespoň našel mrtvolu,“ říkal si teď při vzpomínkách. Snad jednou jedinkrát se stereotyp ozdravných hektických jízd změnil, ale to už bylo dávno pryč, ujel a pak zabral ze všech znovunabitých sil do pedálů, aby byl co nejrychleji pryč i když vlastně ani moc nechtěl. Na cestě mu bylo dobře, ale jasně si uvědomoval, že je to únik, že to není cesta, která začíná a končí na stejném místě - doma u kopce špaget s rajskou omáčkou. Jen ho to víc rozlítilo a zrychlil. Letěl krajinou jako nadzvukový letoun, zvedal dlouhý chochol prachu jako kometa. Ale pořád se snažil uniknout. Možná že ten jeho kamarád, který se ztratil, taky unikl, možná se potkají na cestách, možná, že našel cíl. Rozhlédl se kolem sebe a krajina kolem něho byla tak notoricky známá. Už tudy bezpočetněkrát projížděl, vždycky sám, hnal se za dalšími metami a vyhledával překážky, které mohl překonat, ale nikdy se nezbavil té své bubliny o kterou se tříštily všechny pokusy o prolnutí světů a promísení oceánů. Svět byl rozdělen hranicí z mýdlové vody. Hořce plakal, ale byl noc tvrdý na to, aby zastavil a oddal se pláči. Byla by to sebelítost a tak slzy potlačil, tak jako u té závory a zase zrychlil. Hltal kilometry, jako kdyby v nich byl lék, řešení, svěrací kazajka nebo cokoli jiného. Nebylo tam nic, jen pusté cesty a lampy, které vždycky míjel příliš rychle. Teď ne, ale někdy minule, na rozpomínacím okruhu, míjel skupinku veselých lidí, hulákali a prozpěvovali, projel kolem nich tak rychle jak jen mohl a neohlédl se. On se téměř nikdy neohlížel, vše co bylo za ním, bylo za ním a už to moc nestálo za řeč. Vždycky vnímal jen koridor silnice a nejbližší okolí. Od hlubších vztahů a vazeb dával ruce pryč. Právě sjížděl poměrně strmý kopec a míjel požární nádrž, ve které se koupaly děti. V hospodě naproti se napájeli ti, kteří se už za děti nepovažovali. Bylo tak jednoduché dospět, stačilo jen přejít silnici z koupaliště do hospody a bylo to. Za hospodou by klidně mohl být hřbitov a pak by to dávalo smysl, ale krchov byl jinde. Ryk z koupaliště ztichl. Do zatáčky musel kolo nebezpečně klopit, ale to mu nevadilo. Zahřmělo a daleko vzadu nad jeho hlavou oblohu prořízl rudý blesk. Za chvíli může nastat letní bouře, ale jeho vakuová bublina ho ochrání, mnohem lépe než všechny deštníky světa. Kopec se zmírnil, zlomil, začalo jemné stoupání, napravo poletovali havrani. Zabral tak mocně, až cítil, jak gumy silně zabírají a deformují se a řetězy sténají. Nevěděl, jestli je už konečně unaven, protože začínal mít tušení, že se blíží stavu rigor mortys, ale nevadilo mu to, nikomu nezáviděl a byl docela spokojený. On celkově vůbec nikomu vůbec nic nezáviděl. Neměl to zapotřebí a vystačil si s tím co má. Na chvíli zabloudil v čase zpět k těm nekonečným smutným okruhům, které pořádal, aby si lhal, že není všemu konec. V těch dnech nedokázal odhadnout destruktivní účinky samoty. Byl to velký nostalgik a to byla jedna z jeho chyb. Vystačil si se vzpomínkami ještě dlouhou dobu poté, co všichni ostatní zapomněli a taky se dlouho trápil svými prohrami, kterých bylo požehnaně, jako tenkrát, když čekal na autobus, který ho transportuje domů, aby ho vyrval ze sladké rutiny, kterou se naučil přijímat bez následků, do prázdnosti prázdnin. A zatím tam všichni rotovali na řetízkovém kolotoči a bylo jim očividně celkem fajn. On tam stál a pukalo mu srdce, které poté během let postupně vychládalo, až z něj zbyla jen tupá hmota neschopná regulovat svou zuřivost. Na rozloučenou se tam políbil s jednou dívkou a to byl další hřebíček do rakve, kterou se pak pokoušel otevřít. Jeho páčidlo se sestávalo z rotace po předdefinované trase, kdykoli to bylo možné, ale, jak rakev pomaličku otevíral, postupně začal tušit, že je prázdná a jen odhalil své jizvy na srdci. Kdyby tam aspoň našel mrtvolu! Stejně jako před tou závorou, kde taky prohrál a předtím odeslal přítele bez známky na neznámou adresu. A teď se také řítí nevyplaceně na neznámou adresu. Únik, jedině tak lze přežít, nemá cíl, směr, zaměření, nic, jen vidinu, že na konci duhy leží kýbl zlata. Ale pochyboval, že ho dosáhne, protože si sám svázal ruce řetězem.


Hnal se dál a zuřivost v jeho očích ho dále urychlovala.


publikováno 31. 7. 2005

příbuzné články:
Pomsta
Playback
10 vteřin
Polibek na rozloučenou
Jak se kalila ocel

sem odkazují:
Bilance roku 005
DEG (zpropadená báseň, část XXII.)
#119
#122
#144
#164
Mluvící hlavy bšude kam se podíváš! (uááá!!!)
Seznam povídek