k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Mlha

24. 8. 2006 — Ivan Bortel (♪)

Po­hlédl jsem z okna, venku bylo krásné jaro. Až k šedi vkusně za­sta­věné pe­ri­fe­rie vel­ko­města do­lé­hala před­stava vonící ornice na polích, kde nebyly ozimy. Slu­neční pa­prsky, které mne začaly od­tr­há­vat od ne­e­xis­tu­jící mi­nu­losti, způ­so­bo­valy slabě mra­zivý ner­vosní tonus po celém těle, jak to bývá, když se člověk rád pro­bouzí. To nízko po­lo­žené slunce za­mo­tává hlavu, pří­jemně, musel jsem ven, snad ne já, něco mě vleklo. Ne­dbale ob­le­čený jsem vylétl za město do parku, cestu uka­zo­valo osl­ňu­jící světlo, jež umož­ňo­valo spat­řiti jen tmavé a přesto tak pestré a ba­revné si­lu­ety okolí. Byla ještě docela ostrá zima a ve stí­nech byly zbytky ji­no­vatky, oživlá tráva ochu­co­vala po­větří.

Park mi na­jed­nou byl ne­známý a přece jako bych v něm někdy byl. Hledal jsem známá místa a nad pro­vlh­lými tráv­níky se válel me­lan­cho­lický opar. Octl jsem se na po­vě­domé mý­tince, ano tady jsem musel být, běhám kolem stromků, na­jed­nou se roz­ptý­lila mlha, kde se vzala? Vůbec jsem ji ne­po­zo­ro­val. Z toho oparu? Motá se mi hlava, to zase to slunce pro­pi­chuje mou pří­tom­nost, přišel jsem po dláž­děné cestě, kde je, tady u těch skal­ních os­t­rohů, které tu ne­bý­valy, za­čí­nala, vždyť jsem přišel bez mlhy, po cestě, nebo ne? Po­divné útržky mlž­ných ob­láčků na sebe vrhají stra­ši­delně krásné stíny, nemohu za­ost­řit vše se po­hy­buje tak ne­ko­or­di­no­vaně, jako opilý, kameny křupou pod nohama a já jsem stále v parku, sku­teč­nost se ne­za­sta­vi­telně míhá někde za tou pro­kla­tou mlhou, tápu, nikde cesta. Byl jsem tu nebo je to jen shoda podob růz­ných míst. Vzduch přede mnou roz­trhl svou šedou tmu, za­hlédl jsem mi­lence na, la­vičce, ele­gantně ob­le­čení, dívka s dlou­hými vlasy klečí na la­vičce a ob­kročmo na mla­dí­kově klíně jak v srpnu ve Stro­movce. Pohled plný jen toho na­proti, zcela prost od las­ci­vity, pa­prsky slunce, kolem mlha. Ano jsem tu, při­po­mněl mi ne­chutně ne­vhodný zvrhlý a ne­místný chtíč, který nic ne­na­plní, kromě roz­kroku mi­lenky či pre­zer­va­tivu. Srd­cervoucí mlaskot jejich rtů slyším někde za sebou, volám, ale hlas mi pouze duní v hlavě, snad se odráží od lebky. Běžím nebo země letí proti mně a zmi­zeli oba v mlze, ne­všimli si. Ale tady je la­vička byli tu,.odvšaď světlo, jako kdyby padalo. Tamhle slunce, jako roz­mázlý kříž, mrak se roz­trhl. A hned vedle druhé, ne jedno je měsíc, otočím se a jarně do­po­lední měsíc se snaží pro­sa­dit na obloze. Někdo se zasmál jako při fri­volní anekdotě, nikoho není vidět, jen ta ozvěna v hlavě jako v tmavé jes­kyni, svě­domí? Zbláz­nil jsem se? Nic jsem ne­u­dě­lal. Něco jsem chtěl, ale všude še­do­bílá tma, když projde louč světla hned se mi motá hlava, když se nemotá všude to plné prázdno. Něco jsem v tom jaře chtěl, bylo jaro?, jak jsem na něj přišel, vždyť je tu ji­no­vatka, spa­dané listí, vždyť teď to tu kvetlo!, nevím byla mlha. Ten kříž – můj stín na mraku, snad odraz na kap­kách vody vy­srá­žené ve vzdu­chu, to roz­plizlé ne­stálé druhé slunce mizí za tím prvním. Černý stín na mra­cích taky kříž, ten je můj? Všude okolo?

Tam! Ně­ko­lik lidí, do­bí­hám je, letím, ale mizí. Pěkná tma. Hle, si­lu­eta s klo­bou­kem, pádím za ní, ale je chladná, chci k ní. Je pryč. Utekla, ale přitom šla pomalu. Šel jsem špat­ným směrem, ale od za­čátku, zpátky, sem ne!!! Kam? Za­blou­dil jsem, přesně vím kam chci, možná, ale za­blou­dil jsem. To jaro, bylo opravdu? Kde jsem byl před tím zá­va­nem vlh­kého jara, kde jsou ty stromy?, proč máš odřené ruce?

Aha, řidší mlha od­krývá su­ťo­vitý svah, na kterém se po­hy­buji, ale já chci stát? Už nechci jít. Jak ses dostal k té pro­pasti, ta ob­rov­ská ex­po­zice, sypot kamení, jdu nahoru nebo dolu? Chvíli tak a chvíli tak, asi. Zase běžím, chceš na rovinu, ale už běžíš po čtyřech. Ten tep v hlavě, je můj? Tak ne­pří­tomný. Kde je pří­tom­nost, byla někdy? I ta iluze jara motala hlavou. Byla mi­nu­lost? Všechno to je jedno, slévá se v jednu ob­rov­skou ne­pří­tom­nost a bu­douc­nost nikdy nebyla. Ani tam v tom jaře, v té pří­jemné mlze z mé hlavy? Je tvoje? Vždyť tam zní vše tak cize a vzdá­leně, ale to je jediné co mám a ještě to není tvoje, to co děláš?

Zase ta strž, už nemůžu, teče mi krev, roz­tr­hané dlaně, to dno končí v mlze. Kamení praská, pod­klouzly nohy, ruce zaryté do skály, krev za nehty, ještě se drží, bez citu. Slzy bo­lesti, která je dutá, není vidět a přesto je znát, vy­srá­žená mlha. Ale­spoň shyb!!!! Pa­prsek slunce. Tma se mísí se svět­lem. Tam nahoře!!! Ale tam není rovina, to je špice!!! Jen svítí dolů, umoc­ňuje stín jámy, kde se trhá mlha, strž stále po­kra­čuje, ale nemá dno, dno není vidět!!! To né kvůli mlze!!! Nemá dno, ne­končí, nemizí ani ve tmě ani ve světle, jen ne­ut­rálně vlhká šeď. Ten shyb! Praskot kamení, ruce se pus­tily, ozvěna, ticho a zase to kamení, žádný vítr, první ozvěna která zní sku­tečně. Pruh světla, měk­kého světla slunce. Vřes a kvete! Jaro, opravdu bylo! Bylo!? Ticho, hluk zmizel. Už i ticho zmi­zelo.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz