povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

24. 8. 2006

Mlha

       
napsal(a) Ivan Bortel

Pohlédl jsem z okna, venku bylo krásné jaro. Až k šedi vkusně zastavěné periferie velkoměsta doléhala představa vonící ornice na polích, kde nebyly ozimy. Sluneční paprsky, které mne začaly odtrhávat od neexistující minulosti, způsobovaly slabě mrazivý nervosní tonus po celém těle, jak to bývá, když se člověk rád probouzí. To nízko položené slunce zamotává hlavu, příjemně, musel jsem ven, snad ne já, něco mě vleklo. Nedbale oblečený jsem vylétl za město do parku, cestu ukazovalo oslňující světlo, jež umožňovalo spatřiti jen tmavé a přesto tak pestré a barevné siluety okolí. Byla ještě docela ostrá zima a ve stínech byly zbytky jinovatky, oživlá tráva ochucovala povětří.

Park mi najednou byl neznámý a přece jako bych v něm někdy byl. Hledal jsem známá místa a nad provlhlými trávníky se válel melancholický opar. Octl jsem se na povědomé mýtince, ano tady jsem musel být, běhám kolem stromků, najednou se rozptýlila mlha, kde se vzala? Vůbec jsem ji nepozoroval. Z toho oparu? Motá se mi hlava, to zase to slunce propichuje mou přítomnost, přišel jsem po dlážděné cestě, kde je, tady u těch skalních ostrohů, které tu nebývaly, začínala, vždyť jsem přišel bez mlhy, po cestě, nebo ne? Podivné útržky mlžných obláčků na sebe vrhají strašidelně krásné stíny, nemohu zaostřit vše se pohybuje tak nekoordinovaně, jako opilý, kameny křupou pod nohama a já jsem stále v parku, skutečnost se nezastavitelně míhá někde za tou proklatou mlhou, tápu, nikde cesta. Byl jsem tu nebo je to jen shoda podob různých míst. Vzduch přede mnou roztrhl svou šedou tmu, zahlédl jsem milence na, lavičce, elegantně oblečení, dívka s dlouhými vlasy klečí na lavičce a obkročmo na mladíkově klíně jak v srpnu ve Stromovce. Pohled plný jen toho naproti, zcela prost od lascivity, paprsky slunce, kolem mlha. Ano jsem tu, připomněl mi nechutně nevhodný zvrhlý a nemístný chtíč, který nic nenaplní, kromě rozkroku milenky či prezervativu. Srdcervoucí mlaskot jejich rtů slyším někde za sebou, volám, ale hlas mi pouze duní v hlavě, snad se odráží od lebky. Běžím nebo země letí proti mně a zmizeli oba v mlze, nevšimli si. Ale tady je lavička byli tu,.odvšaď světlo, jako kdyby padalo. Tamhle slunce, jako rozmázlý kříž, mrak se roztrhl. A hned vedle druhé, ne jedno je měsíc, otočím se a jarně dopolední měsíc se snaží prosadit na obloze. Někdo se zasmál jako při frivolní anekdotě, nikoho není vidět, jen ta ozvěna v hlavě jako v tmavé jeskyni, svědomí? Zbláznil jsem se? Nic jsem neudělal. Něco jsem chtěl, ale všude šedobílá tma, když projde louč světla hned se mi motá hlava, když se nemotá všude to plné prázdno. Něco jsem v tom jaře chtěl, bylo jaro?, jak jsem na něj přišel, vždyť je tu jinovatka, spadané listí, vždyť teď to tu kvetlo!, nevím byla mlha. Ten kříž - můj stín na mraku, snad odraz na kapkách vody vysrážené ve vzduchu, to rozplizlé nestálé druhé slunce mizí za tím prvním. Černý stín na mracích taky kříž, ten je můj? Všude okolo?

Tam! Několik lidí, dobíhám je, letím, ale mizí. Pěkná tma. Hle, silueta s kloboukem, pádím za ní, ale je chladná, chci k ní. Je pryč. Utekla, ale přitom šla pomalu. Šel jsem špatným směrem, ale od začátku, zpátky, sem ne!!! Kam? Zabloudil jsem, přesně vím kam chci, možná, ale zabloudil jsem. To jaro, bylo opravdu? Kde jsem byl před tím závanem vlhkého jara, kde jsou ty stromy?, proč máš odřené ruce?

Aha, řidší mlha odkrývá suťovitý svah, na kterém se pohybuji, ale já chci stát? Už nechci jít. Jak ses dostal k té propasti, ta obrovská expozice, sypot kamení, jdu nahoru nebo dolu? Chvíli tak a chvíli tak, asi. Zase běžím, chceš na rovinu, ale už běžíš po čtyřech. Ten tep v hlavě, je můj? Tak nepřítomný. Kde je přítomnost, byla někdy? I ta iluze jara motala hlavou. Byla minulost? Všechno to je jedno, slévá se v jednu obrovskou nepřítomnost a budoucnost nikdy nebyla. Ani tam v tom jaře, v té příjemné mlze z mé hlavy? Je tvoje? Vždyť tam zní vše tak cize a vzdáleně, ale to je jediné co mám a ještě to není tvoje, to co děláš?

Zase ta strž, už nemůžu, teče mi krev, roztrhané dlaně, to dno končí v mlze. Kamení praská, podklouzly nohy, ruce zaryté do skály, krev za nehty, ještě se drží, bez citu. Slzy bolesti, která je dutá, není vidět a přesto je znát, vysrážená mlha. Alespoň shyb!!!! Paprsek slunce. Tma se mísí se světlem. Tam nahoře!!! Ale tam není rovina, to je špice!!! Jen svítí dolů, umocňuje stín jámy, kde se trhá mlha, strž stále pokračuje, ale nemá dno, dno není vidět!!! To né kvůli mlze!!! Nemá dno, nekončí, nemizí ani ve tmě ani ve světle, jen neutrálně vlhká šeď. Ten shyb! Praskot kamení, ruce se pustily, ozvěna, ticho a zase to kamení, žádný vítr, první ozvěna která zní skutečně. Pruh světla, měkkého světla slunce. Vřes a kvete! Jaro, opravdu bylo! Bylo!? Ticho, hluk zmizel. Už i ticho zmizelo.


publikováno 24. 8. 2006

příbuzné články:
Kalili jsme ve vysoký peci
Rozhodnost
MNQHQ
Život Briana
Deník grafika

sem odkazují:
Krádeže pokračují...