povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

4. 7. 2011

Mía #1

       
CC by-nc-nd (zdroj)

Ve světě který se zbláznil jenom šílenci vidí jasně


"Máš rád hologramy?"

"Já vím, ty jsi hologram."

Silueta s cvaknutím zmizela a najednou seděl sám u malého stolku kavárny Umírající Evropa. Kolem se hnali poslední lidé do transportů, v davu se pohybovali vojáci a stroje a nad hlavami se vznášely další stroje. Všechno bylo v pohybu, všechno bylo pod dohledem. Pro vaše dobro, pro vaší bezpečnost. Na celé planetě zuřila nekonečná a nikdy nevyhlášená válka. Armády se přesouvaly z místa na místo, do sousedních států, na druhou stranu Země - kamkoli, kde bylo zrovna potřeba bojovat proti nepříteli, ať už byl jakkoli neskutečný. Všechno bylo sledované. Kamery v ulicích, bezpilotní bojové letouny křižovaly oblohu, maličká bezpilotní letadla nahlížela do ložnic a obýváků, stroje se procházely v ulicích. A všude byly zbraně. "Je to nutné," jak říkala oficiální propaganda, kterou už nikdo nedokázal odlišit od skutečnosti nebo oficiální propagandy nepřítele. "Je to nutné, abychom ochránili vlastní lid a jeho bezpečí." Ale v žádné zemi nikdy nebyla ta správná armáda. Vždycky tu bylo několik cizích, posily, kontingenty, mise. Tahle věčná válka zuřila v každém městě, v každé ulici, v každém domě. Všechno bylo sledované, ale nikdo nic neviděl. Starý svět končil, umíral v křečích a chaosu, totalitní rigor mortis, slepý policejní stát.

A pak tu byly ty létající bestie.

Oči mu krátce zasvítili. Jako jediný člověk v dějinách se narodil s genetickým defektem, který způsoboval, že ve vypjatých situacích bělma jeho očí světélkovala.

Do srdce temnoty.

Ujistil se, že v batohu pořád má svojí laserovou řezačku, kterou používal jako zbraň i jako nástroj a vydal se směrem k letadlu. Pomalu, krokem trestanců jdoucích na smrt.

Do srdce temnoty.

Všude byly zbraně. Většina lidí u sebe měla zbraně, lehké krátké karabiny. Civilní modely, bílá barva byla v poslední době populární, některé s potiskem nebo velikým logem výrobce. I přes vysokou koncentraci zbraní, bylo ve společnosti docela bezpečno. Probíhala sice ta nekonečná plíživá válka, ale přesto se nikdo nebál nebezpečí zevnitř. Kromě svých osobních nepřítel, všichni sdíleli jednoho společného - ty zatracené létající bestie.

Terorismus byl jenom fantom, jenom záminka pro další vlnu represe a další vlnu sledování a další vojáky v cizích zemích a další stroje hlídkující v ulicích. Riziko, že by jeho letadlo někdo unesl nebo vyhodil do vzduchu, bylo nulové. Ale na druhou stranu měl šanci jedna ku tisíci, že na ně za letu zaútočí ty bestie.

"Jeden z tisíce," říkal si, když nastupoval. Přišel pět minut před odletem, zaplatil hotově penězi na kterých byli RFID čipy a odmítl se identifikovat. Lidé bez tváře neměli ve společnosti žádné jistoty, ale jediní byli skutečně svobodní. "Jeden z tisíce."


Když se letadlo vzneslo, začala mu téct krev z nosu a ani se ji nesnažil zastavit. Starý kontinent opouštěl s pocitem neodvratné zkázy.

Za čtvrt hodiny promluvil pilot. Ze směsi apatických španělských slov zachytil: "Šest set metrů napravo. Vzdaluje se." Lidé na druhé straně uličky se nakláněli k oknům a sledovali černou tečku ve modrém vzduchoprázdnu. Zatoužil, aby letadlo spadlo dřív, než ho roztrhají na kusy.

Pak usnul a probudil se se zaschlou krví na obličeji někde v Severní Americe. Nikdo nevěděl, kde přesně. Jak se přibližoval do srdce temnoty, kilometr za kilometrem se státy neodvratně drobily a rozpadaly. V jižní Americe přestali dodržovat hranice, státy se rozpouštěly v černém chaosu těch zatracených bestií. A to byl teprve na pobřeží, které mohlo kdysi patřit Kolumbii nebo Venezuele, nebo jakékoli jiné zemi - na pobřeží slaného vzduchu, pod rozechvělou oblohou daleko od temnoty pralesa.

Oči mu zajiskřily.


Letiště bylo obsazené armádou nebo něčím, co armádu připomínalo. Armádou a stroji. Na severu prý vřískal černý mrak tisícovky ještěrů a hnal se přímo k nim. Všichni sledovali horizont a napjatě čekali. Letištní hala opevněná jako pro poslední bitvu světa.

Prošel kolem prázdných odbavovacích stanovišť, kde už dlouho nikdo nechtěl vidět cestovní pas. Svět se snažil kontrolovat zbytky toho chaosu, které se ještě kontrolovat daly, ale na stále více frontách selhával.

Ticho, všude vládlo ticho. "Už je pozdě, všechny ostatní už odvezli." Protože cestoval bez dokladů, anonymně, nespatřen, ho nikdo nevzbudil, proto ho nechali spát zatímco převáželi ostatní cestující s identitou do bezpečí.

"Ale teď už je to jedno." Zase ho přepadl pocit neodvratné záhuby a i přes varování vojáků o blížící se bouři vystoupal po požárním schodišti na střechu. Silný vítr, bílé jasně řezané mraky na modrém podkladu a nekonečné moře pod nohama. "Do srdce temnoty," rozeznělo se mu hlavou, když na horizontu uviděl černý mrak, který se hnal přímo k němu. Oči mu zasvítili.

Začala se mu točit hlava a roztřásl se, opustila ho všechna síla, neudržel rovnováhu a musel si kleknout na jedno koleno. Najednou jako kdyby měl mozek pokrytý dehtem nebo lepkavou smůlou. "Sežerte mě. Tak už mě konečně roztrhejte na kusy," procedil v bolestech skrz zuby.

Choroba se zhoršovala.

"Musel jsem na chvíli ztratit vědomí," pomyslel si, když se probral na stejném místě, neschopen pohybu, byl příliš zesláblý, nedokázal se ani postavit na nohy. A slyšel křik těch zatracených bestií a slyšel střelbu jakoby z dálky. Bitva začala.

"Ještě ne, ještě ne."

Z batohu vytáhl laserovou řezačku, průmyslový nástroj, který pro něj upravil jeden Ukrajinský hacker - nainstaloval výkonnější laser a odstranil limit výkonu - vytvořil tak velice nebezpečnou zbraň, která se dokáže ve zlomku vteřiny propálit zdmi a rozřezat člověka na kusy.

Bestie se blížily - křik a kvílení.

Přiložil řezačku na plochu střechy, odjistil, stiskl spoušť a začal kolem sebe pomalu vyřezávat kruh. Ucítil Známý zápach spáleniny. "Tohle bude bolet," prohnalo se mu hlavou v tom prchavém okamžiku beztíže, kdy se propadl střechou a na betonové kře mířil k podlaze letištní haly. Čas plynul pomaleji. Když se zřítil do oblaku prachu, opět ztratil vědomí.


Probral se s velikými bolestmi do ztemnělé letištní haly. Bylo po útoku, mrtví lidé a mrtvé bestie na černých hromadách, rohy na jejich obludných hlavách uřezané. Ticho, prostor bez pohybu, bez života.

"Tady je dobojováno."

Z batohu vylovil malou krabičku léků, spolykal pár tabletek a po deseti minutách se konečně dokázal postavit na nohy, ale pořád ještě velice slabý. Zaschlá krev ve vlasech, silná bolest v zádech, třeštění hlavy, žízeň, hlad, slabost. S vypětím sil mohl pomalu chodit. "Jak dlouho jsem byl v bezvědomí, jak dlouho jsem mohl být mimo?" Doufal, že šlo jen o několik hodin, ale dobře věděl, že v troskách mohl ležet několik dnů a nikdo by mu nepřišel na pomoc. Začal se belhat do míst, kde tušil východ z letištní haly.

"Co se tu jenom dělo?"

Všechno kolem bylo v troskách, z letiště zůstaly ruiny, okna rozbitá, stěny, bariéry, světla, obchody, přepážky v troskách, stopy plamenů, výbuchů, prázdné nábojnice cinkaly pod nohama, stoly, židle, sedačky rozbité, rozstřílené. A pak zdechliny těch obrovských létajících bestií a stopy jejich bestiality a zápach rozkládajících se těl. V duchu viděl, jak se hrnou dovnitř, po desítkách, jeden černý stín za druhým a v jediném děsivém okamžiku života a smrti se snaží roztrhat na kusy všechno, co jim stojí v cestě. Před terminálem nestála žádná letadla, jen ohořelý kamion s kerosinem a několik bestií nahrnutých na doutnající hromadu.

"Další prohraná bitva."

Oči mu slabě zářily v šeru, když pomyslel, že míří do míst, které jsou tímhle černým morem zasažená daleko hůře, že míří do srdce temnoty.


publikováno 4. 7. 2011

příbuzné články:
Sen
End-time #1 - Jen mrtví viděli konec války
Město #3
It was my final mission, nothing can save me
Dívka, která milovala mraky

sem odkazují:
5 měsíců, 28 dnů, 6 hodin, 42 minut a 12 vteřin, čas na novou povídku
Seznam povídek