k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Mía #1

4. 7. 2011 — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

Ve světě který se zbláz­nil jenom ší­lenci vidí jasně


„Máš rád ho­lo­gramy?“

„Já vím, ty jsi ho­lo­gram.“

Si­lu­eta s cvak­nu­tím zmi­zela a na­jed­nou seděl sám u malého stolku ka­várny Umí­ra­jící Evropa. Kolem se hnali po­slední lidé do trans­portů, v davu se po­hy­bo­vali vojáci a stroje a nad hla­vami se vzná­šely další stroje. Všechno bylo v pohybu, všechno bylo pod do­hle­dem. Pro vaše dobro, pro vaší bez­peč­nost. Na celé pla­netě zuřila ne­ko­nečná a nikdy ne­vy­hlá­šená válka. Armády se pře­sou­valy z místa na místo, do sou­sed­ních států, na druhou stranu Země – kam­koli, kde bylo zrovna po­třeba bo­jo­vat proti ne­pří­teli, ať už byl jak­koli ne­sku­tečný. Všechno bylo sle­do­vané. Kamery v uli­cích, bez­pi­lotní bojové le­touny kři­žo­valy oblohu, ma­ličká bez­pi­lotní le­ta­dla na­hlí­žela do ložnic a obý­váků, stroje se pro­chá­zely v uli­cích. A všude byly zbraně. „Je to nutné,“ jak říkala ofi­ci­ální pro­pa­ganda, kterou už nikdo ne­do­ká­zal od­li­šit od sku­teč­nosti nebo ofi­ci­ální pro­pa­gandy ne­pří­tele. „Je to nutné, abychom ochrá­nili vlastní lid a jeho bez­pečí.“ Ale v žádné zemi nikdy nebyla ta správná armáda. Vždycky tu bylo ně­ko­lik cizích, posily, kon­tingenty, mise. Tahle věčná válka zuřila v každém městě, v každé ulici, v každém domě. Všechno bylo sle­do­vané, ale nikdo nic ne­vi­děl. Starý svět končil, umíral v kře­čích a chaosu, to­ta­litní rigor mortis, slepý po­li­cejní stát.

A pak tu byly ty lé­ta­jící bestie.

Oči mu krátce za­sví­tili. Jako jediný člověk v dě­ji­nách se na­ro­dil s ge­ne­tic­kým de­fek­tem, který způ­so­bo­val, že ve vy­pja­tých si­tu­a­cích bělma jeho očí svě­tél­ko­vala.

Do srdce tem­noty.

Ujis­til se, že v batohu pořád má svojí la­se­ro­vou ře­začku, kterou po­u­ží­val jako zbraň i jako ná­stroj a vydal se směrem k le­ta­dlu. Pomalu, krokem trestanců jdou­cích na smrt.

Do srdce tem­noty.

Všude byly zbraně. Vět­šina lidí u sebe měla zbraně, lehké krátké ka­ra­biny. Ci­vilní modely, bílá barva byla v po­slední době po­pu­lární, ně­které s po­tis­kem nebo ve­li­kým logem vý­robce. I přes vy­so­kou kon­cen­t­raci zbraní, bylo ve spo­leč­nosti docela bez­pečno. Pro­bí­hala sice ta ne­ko­nečná plí­živá válka, ale přesto se nikdo nebál ne­bez­pečí ze­vnitř. Kromě svých osob­ních ne­pří­tel, všichni sdí­leli jed­noho spo­leč­ného – ty za­tra­cené lé­ta­jící bestie.

Te­ro­ris­mus byl jenom fantom, jenom zá­minka pro další vlnu re­prese a další vlnu sle­do­vání a další vojáky v cizích zemích a další stroje hlíd­ku­jící v uli­cích. Riziko, že by jeho le­ta­dlo někdo unesl nebo vy­ho­dil do vzdu­chu, bylo nulové. Ale na druhou stranu měl šanci jedna ku tisíci, že na ně za letu za­ú­točí ty bestie.

„Jeden z tisíce,“ říkal si, když na­stu­po­val. Přišel pět minut před od­le­tem, za­pla­til hotově penězi na kte­rých byli RFID čipy a odmítl se iden­ti­fi­ko­vat. Lidé bez tváře neměli ve spo­leč­nosti žádné jis­toty, ale jediní byli sku­tečně svo­bodní. „Jeden z tisíce.“


Když se le­ta­dlo vzneslo, začala mu téct krev z nosu a ani se ji ne­sna­žil za­sta­vit. Starý kon­ti­nent opouš­těl s po­ci­tem ne­od­vratné zkázy.

Za čtvrt hodiny pro­mlu­vil pilot. Ze směsi apa­tic­kých špa­něl­ských slov za­chy­til: „Šest set metrů na­pravo. Vzda­luje se.“ Lidé na druhé straně uličky se na­klá­něli k oknům a sle­do­vali černou tečku ve modrém vzdu­cho­prázdnu. Za­tou­žil, aby le­ta­dlo spadlo dřív, než ho roz­tr­hají na kusy.

Pak usnul a pro­bu­dil se se za­schlou krví na ob­li­čeji někde v Se­verní Ame­rice. Nikdo ne­vě­děl, kde přesně. Jak se při­bli­žo­val do srdce tem­noty, ki­lo­metr za ki­lo­me­t­rem se státy ne­od­vratně dro­bily a roz­pa­daly. V jižní Ame­rice pře­stali do­dr­žo­vat hra­nice, státy se roz­pouš­těly v černém chaosu těch za­tra­ce­ných bestií. A to byl teprve na po­břeží, které mohlo kdysi patřit Ko­lum­bii nebo Ve­ne­zu­ele, nebo ja­ké­koli jiné zemi – na po­břeží sla­ného vzdu­chu, pod ro­ze­chvě­lou ob­lo­hou daleko od tem­noty pra­lesa.

Oči mu za­jis­křily.


Le­tiště bylo ob­sa­zené ar­má­dou nebo něčím, co armádu při­po­mí­nalo. Ar­má­dou a stroji. Na severu prý vřís­kal černý mrak ti­sí­covky ješ­těrů a hnal se přímo k nim. Všichni sle­do­vali ho­ri­zont a na­pjatě čekali. Le­tištní hala opev­něná jako pro po­slední bitvu světa.

Prošel kolem prázd­ných od­ba­vo­va­cích sta­no­višť, kde už dlouho nikdo ne­chtěl vidět ces­tovní pas. Svět se snažil kon­t­ro­lo­vat zbytky toho chaosu, které se ještě kon­t­ro­lo­vat daly, ale na stále více fron­tách se­lhá­val.

Ticho, všude vládlo ticho. „Už je pozdě, všechny ostatní už od­vezli.“ Pro­tože ces­to­val bez do­kladů, ano­nymně, ne­spat­řen, ho nikdo ne­vzbu­dil, proto ho ne­chali spát za­tímco pře­vá­želi ostatní ces­tu­jící s iden­ti­tou do bez­pečí.

„Ale teď už je to jedno.“ Zase ho pře­padl pocit ne­od­vratné záhuby a i přes va­ro­vání vojáků o blí­žící se bouři vy­stou­pal po po­žár­ním scho­dišti na stře­chu. Silný vítr, bílé jasně řezané mraky na modrém pod­kladu a ne­ko­nečné moře pod nohama. „Do srdce tem­noty,“ ro­ze­znělo se mu hlavou, když na ho­ri­zontu uviděl černý mrak, který se hnal přímo k němu. Oči mu za­sví­tili.

Začala se mu točit hlava a roz­třásl se, opus­tila ho všechna síla, ne­u­dr­žel rov­no­váhu a musel si klek­nout na jedno koleno. Na­jed­nou jako kdyby měl mozek po­krytý dehtem nebo lep­ka­vou smůlou. „Se­žerte mě. Tak už mě ko­nečně roz­trhejte na kusy,“ pro­ce­dil v bo­les­tech skrz zuby.

Cho­roba se zhor­šo­vala.

„Musel jsem na chvíli ztra­tit vědomí,“ po­mys­lel si, když se pro­bral na stej­ném místě, ne­scho­pen pohybu, byl příliš ze­sláblý, ne­do­ká­zal se ani po­sta­vit na nohy. A slyšel křik těch za­tra­ce­ných bestií a slyšel střelbu jakoby z dálky. Bitva začala.

„Ještě ne, ještě ne.“

Z batohu vytáhl la­se­ro­vou ře­začku, prů­mys­lový ná­stroj, který pro něj upra­vil jeden Ukra­jin­ský hacker – na­in­sta­lo­val vý­kon­nější laser a od­stra­nil limit výkonu – vy­tvo­řil tak velice ne­bez­peč­nou zbraň, která se dokáže ve zlomku vte­řiny pro­pá­lit zdmi a roz­ře­zat člo­věka na kusy.

Bestie se blí­žily – křik a kví­lení.

Při­lo­žil ře­začku na plochu stře­chy, od­jis­til, stiskl spoušť a začal kolem sebe pomalu vy­ře­zá­vat kruh. Ucítil Známý zápach spá­le­niny. „Tohle bude bolet,“ pro­hnalo se mu hlavou v tom pr­cha­vém oka­mžiku bez­tíže, kdy se pro­padl stře­chou a na be­to­nové kře mířil k pod­laze le­tištní haly. Čas plynul po­ma­leji. Když se zřítil do oblaku prachu, opět ztra­til vědomí.


Pro­bral se s ve­li­kými bo­lestmi do ztem­nělé le­tištní haly. Bylo po útoku, mrtví lidé a mrtvé bestie na čer­ných hro­ma­dách, rohy na jejich ob­lud­ných hla­vách uře­zané. Ticho, pro­stor bez pohybu, bez života.

„Tady je do­bo­jo­váno.“

Z batohu vy­lo­vil malou kra­bičku léků, spo­ly­kal pár table­tek a po deseti mi­nu­tách se ko­nečně do­ká­zal po­sta­vit na nohy, ale pořád ještě velice slabý. Za­schlá krev ve vla­sech, silná bolest v zádech, třeš­tění hlavy, žízeň, hlad, sla­bost. S vy­pě­tím sil mohl pomalu chodit. „Jak dlouho jsem byl v bez­vě­domí, jak dlouho jsem mohl být mimo?“ Doufal, že šlo jen o ně­ko­lik hodin, ale dobře věděl, že v tros­kách mohl ležet ně­ko­lik dnů a nikdo by mu ne­při­šel na pomoc. Začal se belhat do míst, kde tušil východ z le­tištní haly.

„Co se tu jenom dělo?“

Všechno kolem bylo v tros­kách, z le­tiště zů­staly ruiny, okna roz­bitá, stěny, ba­ri­éry, světla, ob­chody, pře­pážky v tros­kách, stopy pla­menů, vý­buchů, prázdné ná­boj­nice cin­kaly pod nohama, stoly, židle, se­dačky roz­bité, roz­stří­lené. A pak zdech­liny těch ob­rov­ských lé­ta­jí­cích bestií a stopy jejich bes­ti­a­lity a zápach roz­klá­da­jí­cích se těl. V duchu viděl, jak se hrnou dovnitř, po de­sít­kách, jeden černý stín za druhým a v je­di­ném dě­si­vém oka­mžiku života a smrti se snaží roz­tr­hat na kusy všechno, co jim stojí v cestě. Před ter­mi­ná­lem ne­stála žádná le­ta­dla, jen oho­řelý kamion s ke­ro­si­nem a ně­ko­lik bestií na­hr­nu­tých na dout­na­jící hro­madu.

„Další pro­hraná bitva.“

Oči mu slabě zářily v šeru, když po­mys­lel, že míří do míst, které jsou tímhle černým morem za­sa­žená daleko hůře, že míří do srdce tem­noty.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz