Město #3

Rozhodl se, že ve Městě zůstane.

Rozhodl se, že nikdy neopustí jeho chmurné stíny, pusté ulice a vzduch nasáklý jemným betonovým prachem. Záhy nato se objevil nový druh Nepřítele a ty strašlivé obří věci, které pomalu kráčely prázdnými ulicemi Města, pročesávaly čtvrti a hledaly kde se skrývají poslední lidé.

Město bylo nevýslovnou noční můrou, dávno mrtvou metropolí, která se táhla tisíce kilometrů napříč krajinou, a podle všech indicií, které nasbíral ty za roky, co bloudil v jejím labyrintu, bylo kdysi dávno zasaženo jakousi strašlivou válkou, která Město změnila na rozpadlé memento sutin a kráterů. Ale Nepřítel ve Městě z nějakého důvodu zůstával a snažil se vyhladit poslední zbytky lidí, které se v této iracionální krajině nacházely. On sám nevěděl, jak se do Města dostal. Jedné noci před osmi lety se jednoduše probudil v srdci metropole rozvalin a rezivějících koster výškových budov.

Nevěděl jak, nevěděl proč.

„Proč jsem tady? Je to snad nějaký trest?“ řval do noci krátce poté, co pochopil jednoduchá pravidla reality Města, která zněla: zabij, nebo tě zabijí.

Odpověď na svojí otázku samozřejmě znal, ale bál se jí uvěřit.

Potkal spřízněnou duši – dalšího prchajícího samotáře, se kterým se několik měsíců snažil z Města utéct, ale postupně oba dva pochopili, že se nacházejí v dokonalé pasti odkud není úniku. Jeho bezejmenný kamarád jednoho dne zmizel a nechal ho, aby se sám protloukal směrem, kde doufal, že najde okraj Města a možná i svobodu. Týdny a měsíce šel a bojoval o život a v troskách budov hledal zásoby, zbraně a všechno, co by mu mohlo pomoci přežít cestu a občasné přestřelky s Nepřítelem.

Byl sám a byl kořistí v jednom obrovském honu.

Než se jejich cesty nadobro rozdělily, jeho kamarád mu řekl: „Město skrývá také mnoho krásných věcí.“

Jakých, ptal se.

„Technologie. Neptej se mě proč, ale když budeš mít obzvlášť veliké štěstí, můžeš tady najít věci o kterých se ti ani nezdálo. A to samozřejmě Nepřítel nemůže dopustit.“

Netušil, že se mu to jednou podaří.

Nacházel se v zamořených oblastech, kde Nepřítele nahradilo nevýslovné zlo. Ostražitě procházel nočními troskami budov s odjištěnou automatickou puškou s podvěsným granátometem, byl chráněn neprůstřelnou vestou a na zádech měl plně naložený batoh. Kráčel navigován zeleným obrazem nočního vidění a klidnými zvuky detektoru pohybu.

V noci byly zamořené oblasti mnohem nebezpečnější než za bílého dne. Přesto se rozhodl, že půjde celou noc a dosáhne okraje mapy před rozedněním.

Před několika měsíci se mu podařilo najít několik útržků mapy, která mu sloužila jako světlo v temnotách a pomáhala mu prodrat se neprostupným městem a do které mapoval každý krok a zaznamenával svoje objevy. Pomalu se ale blížil okraji mapy a doufal, že tam někde v neznámých oblastech objeví něco, co by naznačovalo, že jeho cesta jednou skončí.

Měl zpoždění. Ráno se s prvními paprsky vyšplhal na blízký mrakodrap a rozhlédl se z jeho střechy a uviděl, že se Město jako nekonečné prašné moře táhne až k obzoru. Napadlo ho, že Město žádný konec nemusí mít. Vybavoval si slova svého dávného přítele: Co si myslíš, že najdeš za hranicí Města a proč si myslíš, že něco takového existuje. Město je všude, je nekonečné a nemůžeme z něj utéct.

„Proč?“ řval na střeše budovy. „Proč jsem v téhle nekonečné pasti?“

Nebe se zatřáslo z jeho křiku. A pak se nad Město zase vrátil mrtvolné ticho vakua.

Ne na dlouho.

To jsem neměl dělat! řekl si a musel se sarkasticky zasmát, když zaslechl vzdálený rachot vrtulníků.

Utíkal ke pobořenému schodišti, které vedlo ze střechy dolů. V černém portálu se otočil a pohlédl na siluety vrtulníků. Stejně se odsud nikdy nedostanu. Z batohu vytáhl dálkově odpalovanou nálož a hodil jí směrem, kam odhadoval, že stroje přistanou, přebil třicetiraný zásobník za dvoububnový, který pojme sto nábojů, pootvíral sumky s dalšími zásobníky a granáty, aby mohl rychleji přebíjet, přikrčil se ve tmě a v ruce sevřel rozbušku k nastražené náloži.

Rachot vrtulníků sílil, hladina adrenalinu v jeho krvi se zvyšovala. Přestávalo mu záležet na přežití. Osm let se snažil utéct z Města a teď se znovu přesvědčil, že je nekonečné. Normálně by se přímému kontaktu vyhýbal, ale teď chtěl zabíjet a způsobit Nepříteli nějaké škody, byť naprosto zanedbatelné.

V očích měl šílenství, když se díval do displeje připevněném na přilbě, který promítal obraz z kamery na jeho zbrani a z úkrytu sledoval obří dvojvrtulový stroj, jak dosedá malý kousek od místa, kde čekala jeho nálož.

Řekněte sbohem. Detonátor byl dálkově aktivován a v hledí se mu objevily oranžové plameny výbuchu, které prokvétaly černým hustým dýmem kerosinu. Dvě hořící těla vyskočila z plechových trosek.

Neklid.

Dunivý zvuk hořícího stroje a listů vrtulí řezajících vzduch.

Čekal.

Další tři vrtulníky přistály na druhé straně střechy a z každého vyskákalo třicet černě oděných zabijáků v černých maskách.

Ve vysílačce slyšel chrčení interkomů Nepřítele: „Padli jsme do léčky. Zajistěte všechny čtyři vchody na střechu.“

Teď je můj čas. Začal střílet do skupiny postav. Sto projektilů rozřezalo vzduch a měkké tkáně během devíti vteřin. Pak stiskl spoušť granátometu a exploze roztrhala jeden vrtulník a několik vojáků.

Přebil a vystrčil zbraň a zase pálil. Sám byl ukryt za schody, kde ho Nepřítel nemohl vidět a střelbu naváděl pomocí kamery na zbrani.

Zjistili, kde se skrývá, ale stále je dělilo padesát metrů otevřeného prostoru, který museli přeběhnout. Vytáhl kouřový granát a prohodil ho dveřmi. V cloně kouře se zvedl a začal utíkat hlouběji do nitra budovy. Jeden vystřelený projektil se odrazil a proťal svojí trajektorií obrys jeho těla. S přidušeným výkřikem se skácel na zem, ale ze vteřinu se s bolestí zvedl a začal se smát. Zkurvená neprůstřelná vesta. Zase mi zachránila život. Přemáhal bolest a běžel dál do útrob mrakodrapu a za sebe – do místnosti, do které ústily schody – naházel několik granátů, aby Nepříteli znemožnil postup.

Slyšel přistávat další vrtulníky a z jeho vysílačky se ozývalo: „Neprostupné, musíme použít jiné schody.“ Mezitím se dostal o dvě patra níž a oknem viděl, jak na okolních budovách přistávají další obrovské stroje a z jiných se na ulici po lanech spouští další zabijáci Nepřítele.

Tady jsem v pasti, musím utéct přes… Vzteky kopl do stěny a prorazil tenkou sádrokartonovou přepážku. Bál se tam jít, už několikrát tam byl, protože nebyla jiná cesta, ale tady v zamořených oblastech to bylo obzvláště nebezpečné.

Musím dolů a rychle. Doběhl k prázdné výtahové šachtě, z batohu vytáhl lano a narychlo ho přivázal a shodil do černé propasti. To lano má padesát metrů, takže musím doufat. Přicvakl karabinu na popruh vesty a spustil se do temnoty.

Devatenáct, dvacet. Počítal patra, aby měl představu jakou urazil vzdálenost. Dvacet jedna… a kurva. Lano skončilo a on se najednou ocitl ve volném prostoru bez jakékoli opory. Padal a řval.

Pak následovala tupá rána do ocelového plechu.

Zády narazil na zaseknutou kabinu výtahu.

Do prdele, nemůžu se hýbat, skuhral bolestí a jeho detektor pohybu začínal vydávat stále rychlejší a hlasitější pípání. Pak se ozvalo odněkud zdola, z hlubin ve stínu mrakodrapu, pronikavé kvílení.

A tam dolů mám jít? zaúpěl. Nedá se nic dělat. Teď přišel ten pravý čas. Z vesty vytáhl lékárničku a z ní jednu injekci povzbuzující a bolest tlumící drogy, která se skládala hlavně z benzedrinu a morfinu. Vyhrnul rukáv, přiložil k žíle a zatlačil.

Dvacet vteřin nato utíkal po schodech do nitra mrakodrapu. Najednou mu připadalo, že čas plyne neuvěřitelně pomalu a křik odposlechnutý z interkomů Nepřítele je neuvěřitelně vzdálený. Běžel bez únavy a bez bolesti dvacet sedm pater do přízemí a pak několik dalších podlaží pod zem. Tam našel kanál a vlezl do něj. Zaklapl za sebou víko a věděl, že právě vlezl do Minotaurova labyrintu, ze kterého se nemusí vrátit živý.

Zase se brodil dýchacími trubicemi vlhkých kanálů pod zamořenou oblastí. Už několikrát tam byl a poznal, že je to místo strachu, kde může nevýslovné zlo čekat na každé kroku. Zapnul noční vidění a infračervenou lampu a se zbraní okamžitě připravenou k palbě v nazelenalé a rozmazané realitě kapilárních kanálů.

Urazil několik set metrů ostražitou chůzí a pak se něco pohnulo daleko před ním. Nečekal a začal střílet. Neviděl, co to je, pod vlivem drogy vnímal svět jinak, neurčitě, všechny jeho barvy a kontury se rozpily do neurčitých tvarů a obrazů.

Další pohyb. Stiskl spoušť granátometu a kanály otřásla exploze. Tlaková vlna s ním zacloumala, ale nesrazila ho na zem. Šel dál. Kvůli výbuchům granátů a rachotu střelby v úzkých koridorech dočasně ohluchl a výstřely vnímal jen slabě a vzdáleně.

Nevěděl jak se mu podařilo opustit vězení labyrintu stok a kanálů a nevěděl jak dlouho a jakým směrem poté běžel. Ale pak usnul a probudil se u hladké a chladné stěny.

Hlava mu třeštila, v uších mu stále hučelo, účinky drogy doznívaly a jeho organismus se pomalu vzmáhal. Měl hlad a žízeň a bolela ho záda a nohy. Pomalu vstal a opřel se rukou o chladný kov. Otočil se a uviděl Bariéru – byla to zeď z hladkého kovu, vysoká dvacet metrů. Průrvou v zástavbě se táhla napříč městem.

Tohle může být samotná hranice města. pomyslel si. Byla to neprostupná překážka, která se táhla v dlouhém pásu, kam až dohlédl. Hodil zbraň na rameno a vyrazil podél Bariéry ve které se odráželo ranní slunce.

Šel čtyři dny podél nesmírné stěny a opět doufal, že jednou Město opustí. Skrýval se před nepřítelem a nevyhledával otevřený kontakt. Prodíral se přes hromady suti, které kdysi bývaly zástavbou, napříč kterou byla vybudována zeď.

A pak se zastavil.

Něco našel.

Leželo to před ním na zemi a sám nevěděl, co si o tom má myslet.

Byl to bělovlasý mrtvý muž, jehož nohy, záda a ruce obepínala jakási vnější kostra z kovu.

Zkoumal tu věc a zjistil, že ze zádové části neustále sálá teplo.

To může znamenat jedině, že…

Toho dne se rozhodl, že ve Městě zůstane.