k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Město #3

9. 10. 2012 — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

Roz­hodl se, že ve Městě zů­stane.

Roz­hodl se, že nikdy ne­o­pustí jeho chmurné stíny, pusté ulice a vzduch na­sáklý jemným be­to­no­vým pra­chem. Záhy nato se ob­je­vil nový druh Ne­pří­tele a ty straš­livé obří věci, které pomalu krá­čely prázd­nými uli­cemi Města, pro­če­sá­valy čtvrti a hle­daly kde se skrý­vají po­slední lidé.

Město bylo ne­vý­slov­nou noční můrou, dávno mrtvou me­t­ro­polí, která se táhla tisíce ki­lo­me­trů napříč kra­ji­nou, a podle všech in­di­cií, které na­sbí­ral ty za roky, co blou­dil v jejím la­by­rintu, bylo kdysi dávno za­sa­ženo ja­kousi straš­li­vou válkou, která Město změ­nila na roz­padlé me­mento sutin a krá­terů. Ale Ne­pří­tel ve Městě z ně­ja­kého důvodu zů­stá­val a snažil se vy­hla­dit po­slední zbytky lidí, které se v této ira­ci­o­nální kra­jině na­chá­zely. On sám ne­vě­děl, jak se do Města dostal. Jedné noci před osmi lety se jed­no­duše pro­bu­dil v srdci me­t­ro­pole roz­va­lin a re­zi­vě­jí­cích koster výš­ko­vých budov.

Ne­vě­děl jak, ne­vě­děl proč.

„Proč jsem tady? Je to snad nějaký trest?“ řval do noci krátce poté, co po­cho­pil jed­no­du­chá pra­vi­dla re­a­lity Města, která zněla: zabij, nebo tě zabijí.

Od­po­věď na svojí otázku sa­mo­zřejmě znal, ale bál se jí uvěřit.

Potkal spří­z­ně­nou duši – dal­šího pr­cha­jí­cího sa­mo­táře, se kterým se ně­ko­lik měsíců snažil z Města utéct, ale po­stupně oba dva po­cho­pili, že se na­chá­zejí v do­ko­nalé pasti odkud není úniku. Jeho be­ze­jmenný ka­ma­rád jed­noho dne zmizel a nechal ho, aby se sám pro­tlou­kal směrem, kde doufal, že najde okraj Města a možná i svo­bodu. Týdny a měsíce šel a bo­jo­val o život a v tros­kách budov hledal zásoby, zbraně a všechno, co by mu mohlo pomoci přežít cestu a ob­časné pře­střelky s Ne­pří­te­lem.

Byl sám a byl ko­řistí v jednom ob­rov­ském honu.

Než se jejich cesty nadobro roz­dě­lily, jeho ka­ma­rád mu řekl: „Město skrývá také mnoho krás­ných věcí.“

Jakých, ptal se.

„Tech­no­lo­gie. Neptej se mě proč, ale když budeš mít ob­zvlášť veliké štěstí, můžeš tady najít věci o kte­rých se ti ani ne­zdálo. A to sa­mo­zřejmě Ne­pří­tel nemůže do­pus­tit.“

Ne­tu­šil, že se mu to jednou podaří.


Na­chá­zel se v za­mo­ře­ných ob­las­tech, kde Ne­pří­tele na­hra­dilo ne­vý­slovné zlo. Os­tra­žitě pro­chá­zel noč­ními tros­kami budov s od­jiš­tě­nou au­to­ma­tic­kou puškou s pod­věs­ným gra­ná­to­me­tem, byl chrá­něn ne­prů­střel­nou vestou a na zádech měl plně na­lo­žený batoh. Kráčel na­vi­go­ván ze­le­ným ob­ra­zem noč­ního vidění a klid­nými zvuky de­tek­toru pohybu.

V noci byly za­mo­řené ob­lasti mnohem ne­bez­peč­nější než za bílého dne. Přesto se roz­hodl, že půjde celou noc a do­sáhne okraje mapy před ro­ze­dně­ním.

Před ně­ko­lika měsíci se mu po­da­řilo najít ně­ko­lik útržků mapy, která mu slou­žila jako světlo v tem­no­tách a po­má­hala mu pro­drat se ne­pro­stup­ným městem a do které ma­po­val každý krok a za­zna­me­ná­val svoje objevy. Pomalu se ale blížil okraji mapy a doufal, že tam někde v ne­zná­mých ob­las­tech objeví něco, co by na­zna­čo­valo, že jeho cesta jednou skončí.

Měl zpož­dění. Ráno se s prv­ními pa­prsky vy­špl­hal na blízký mra­kodrap a roz­hlédl se z jeho stře­chy a uviděl, že se Město jako ne­ko­nečné prašné moře táhne až k obzoru. Na­padlo ho, že Město žádný konec nemusí mít. Vy­ba­vo­val si slova svého dáv­ného pří­tele: Co si myslíš, že najdeš za hra­nicí Města a proč si myslíš, že něco ta­ko­vého exis­tuje. Město je všude, je ne­ko­nečné a ne­mů­žeme z něj utéct.

„Proč?“ řval na střeše budovy. „Proč jsem v téhle ne­ko­nečné pasti?“

Nebe se za­třáslo z jeho křiku. A pak se nad Město zase vrátil mrt­volné ticho vakua.

Ne na dlouho.

To jsem neměl dělat! řekl si a musel se sar­kas­ticky zasmát, když za­sle­chl vzdá­lený rachot vr­tu­l­níků.

Utíkal ke po­bo­ře­nému scho­dišti, které vedlo ze stře­chy dolů. V černém por­tálu se otočil a po­hlédl na si­lu­ety vr­tu­l­níků. Stejně se odsud nikdy ne­do­stanu. Z batohu vytáhl dál­kově od­pa­lo­va­nou nálož a hodil jí směrem, kam od­ha­do­val, že stroje při­sta­nou, přebil tři­ce­ti­raný zá­sob­ník za dvou­bub­nový, který pojme sto nábojů, po­o­t­ví­ral sumky s dal­šími zá­sob­níky a gra­náty, aby mohl rych­leji pře­bí­jet, při­kr­čil se ve tmě a v ruce sevřel roz­bušku k na­stra­žené náloži.

Rachot vr­tu­l­níků sílil, hla­dina adre­na­linu v jeho krvi se zvy­šo­vala. Pře­stá­valo mu zá­le­žet na pře­žití. Osm let se snažil utéct z Města a teď se znovu pře­svěd­čil, že je ne­ko­nečné. Nor­málně by se pří­mému kon­taktu vy­hý­bal, ale teď chtěl za­bí­jet a způ­so­bit Ne­pří­teli nějaké škody, byť na­prosto za­ne­dba­telné.

V očích měl ší­len­ství, když se díval do dis­pleje při­pev­ně­ném na přilbě, který pro­mí­tal obraz z kamery na jeho zbrani a z úkrytu sle­do­val obří dvoj­vr­tu­lový stroj, jak dosedá malý kousek od místa, kde čekala jeho nálož.

Řek­něte sbohem. De­to­ná­tor byl dál­kově ak­ti­vo­ván a v hledí se mu ob­je­vily oran­žové pla­meny vý­buchu, které prokvé­taly černým hustým dýmem ke­ro­sinu. Dvě hořící těla vy­sko­čila z ple­cho­vých trosek.

Neklid.

Dunivý zvuk ho­ří­cího stroje a listů vrtulí ře­za­jí­cích vzduch.

Čekal.

Další tři vr­tu­l­níky při­stály na druhé straně stře­chy a z kaž­dého vy­ská­kalo třicet černě odě­ných za­bi­jáků v čer­ných mas­kách.

Ve vy­sí­lačce slyšel chr­čení in­ter­komů Ne­pří­tele: „Padli jsme do léčky. Za­jis­těte všechny čtyři vchody na stře­chu.“

Teď je můj čas. Začal stří­let do sku­piny postav. Sto pro­jek­tilů roz­ře­zalo vzduch a měkké tkáně během devíti vteřin. Pak stiskl spoušť gra­ná­to­metu a ex­ploze roz­tr­hala jeden vr­tu­l­ník a ně­ko­lik vojáků.

Přebil a vy­str­čil zbraň a zase pálil. Sám byl ukryt za schody, kde ho Ne­pří­tel nemohl vidět a střelbu na­vá­děl pomocí kamery na zbrani.

Zjis­tili, kde se skrývá, ale stále je dělilo pa­de­sát metrů ote­vře­ného pro­storu, který museli pře­běh­nout. Vytáhl kou­řový granát a pro­ho­dil ho dveřmi. V cloně kouře se zvedl a začal utíkat hlou­běji do nitra budovy. Jeden vy­stře­lený pro­jek­til se od­ra­zil a proťal svojí tra­jek­to­rií obrys jeho těla. S při­du­še­ným vý­kři­kem se skácel na zem, ale ze vte­řinu se s bo­lestí zvedl a začal se smát. Zkur­vená ne­prů­střelná vesta. Zase mi za­chrá­nila život. Pře­má­hal bolest a běžel dál do útrob mra­kodrapu a za sebe – do míst­nosti, do které ústily schody – na­há­zel ně­ko­lik gra­nátů, aby Ne­pří­teli zne­mož­nil postup.

Slyšel při­stá­vat další vr­tu­l­níky a z jeho vy­sí­lačky se ozý­valo: „Ne­pro­stupné, musíme použít jiné schody.“ Me­zi­tím se dostal o dvě patra níž a oknem viděl, jak na okol­ních bu­do­vách při­stá­vají další ob­rov­ské stroje a z jiných se na ulici po lanech spouští další za­bi­jáci Ne­pří­tele.

Tady jsem v pasti, musím utéct přes… Vzteky kopl do stěny a pro­ra­zil tenkou sádro­kar­to­no­vou pře­pážku. Bál se tam jít, už ně­ko­li­krát tam byl, pro­tože nebyla jiná cesta, ale tady v za­mo­ře­ných ob­las­tech to bylo ob­zvláště ne­bez­pečné.

Musím dolů a rychle. Doběhl k prázdné vý­ta­hové šachtě, z batohu vytáhl lano a na­rychlo ho při­vá­zal a shodil do černé pro­pasti. To lano má pa­de­sát metrů, takže musím doufat. Při­cvakl ka­ra­binu na popruh vesty a spus­til se do tem­noty.

De­va­te­náct, dvacet. Po­čí­tal patra, aby měl před­stavu jakou urazil vzdá­le­nost. Dvacet jedna… a kurva. Lano skon­čilo a on se na­jed­nou ocitl ve volném pro­storu bez ja­ké­koli opory. Padal a řval.

Pak ná­sle­do­vala tupá rána do oce­lo­vého plechu.

Zády na­ra­zil na za­sek­nu­tou kabinu výtahu.

Do prdele, nemůžu se hýbat, skuhral bo­lestí a jeho de­tek­tor pohybu za­čí­nal vy­dá­vat stále rych­lejší a hla­si­tější pípání. Pak se ozvalo od­ně­kud zdola, z hlubin ve stínu mra­kodrapu, pro­ni­kavé kví­lení.

A tam dolů mám jít? zaúpěl. Nedá se nic dělat. Teď přišel ten pravý čas. Z vesty vytáhl lé­kár­ničku a z ní jednu in­jekci po­vzbu­zu­jící a bolest tlu­mící drogy, která se sklá­dala hlavně z ben­zedrinu a mor­finu. Vy­hr­nul rukáv, při­lo­žil k žíle a za­tla­čil.


Dvacet vteřin nato utíkal po scho­dech do nitra mra­kodrapu. Na­jed­nou mu při­pa­dalo, že čas plyne ne­u­vě­ři­telně pomalu a křik od­po­slech­nutý z in­ter­komů Ne­pří­tele je ne­u­vě­ři­telně vzdá­lený. Běžel bez únavy a bez bo­lesti dvacet sedm pater do pří­zemí a pak ně­ko­lik dal­ších pod­laží pod zem. Tam našel kanál a vlezl do něj. Za­klapl za sebou víko a věděl, že právě vlezl do Mi­no­tau­rova la­by­rintu, ze kte­rého se nemusí vrátit živý.


Zase se brodil dý­cha­cími tru­bi­cemi vlh­kých kanálů pod za­mo­ře­nou ob­lastí. Už ně­ko­li­krát tam byl a poznal, že je to místo stra­chu, kde může ne­vý­slovné zlo čekat na každé kroku. Zapnul noční vidění a in­fra­čer­ve­nou lampu a se zbraní oka­mžitě při­pra­ve­nou k palbě v na­ze­le­nalé a roz­ma­zané re­a­litě ka­pi­lár­ních kanálů.

Urazil ně­ko­lik set metrů os­tra­ži­tou chůzí a pak se něco po­hnulo daleko před ním. Ne­če­kal a začal stří­let. Ne­vi­děl, co to je, pod vlivem drogy vnímal svět jinak, ne­u­r­čitě, všechny jeho barvy a kon­tury se roz­pily do ne­u­r­či­tých tvarů a obrazů.

Další pohyb. Stiskl spoušť gra­ná­to­metu a kanály otřásla ex­ploze. Tla­ková vlna s ním za­clou­mala, ale ne­sra­zila ho na zem. Šel dál. Kvůli vý­buchům gra­nátů a ra­chotu střelby v úzkých ko­ri­do­rech do­časně ohluchl a vý­střely vnímal jen slabě a vzdá­leně.

Ne­vě­děl jak se mu po­da­řilo opus­tit vězení la­by­rintu stok a kanálů a ne­vě­děl jak dlouho a jakým směrem poté běžel. Ale pak usnul a pro­bu­dil se u hladké a chladné stěny.


Hlava mu třeš­tila, v uších mu stále hučelo, účinky drogy do­zní­valy a jeho or­ga­nis­mus se pomalu vzmá­hal. Měl hlad a žízeň a bolela ho záda a nohy. Pomalu vstal a opřel se rukou o chladný kov. Otočil se a uviděl Ba­ri­éru – byla to zeď z hlad­kého kovu, vysoká dvacet metrů. Prů­r­vou v zá­stavbě se táhla napříč městem.

Tohle může být sa­motná hra­nice města. po­mys­lel si. Byla to ne­pro­stupná pře­kážka, která se táhla v dlou­hém pásu, kam až do­hlédl. Hodil zbraň na rameno a vy­ra­zil podél Ba­ri­éry ve které se od­rá­želo ranní slunce.


Šel čtyři dny podél ne­smírné stěny a opět doufal, že jednou Město opustí. Skrý­val se před ne­pří­te­lem a ne­vy­hle­dá­val ote­vřený kon­takt. Pro­dí­ral se přes hro­mady suti, které kdysi bývaly zá­stav­bou, napříč kterou byla vy­bu­do­vána zeď.

A pak se za­sta­vil.

Něco našel.

Leželo to před ním na zemi a sám ne­vě­děl, co si o tom má myslet.

Byl to bě­lo­vlasý mrtvý muž, jehož nohy, záda a ruce obe­pí­nala jakási vnější kostra z kovu.

Zkou­mal tu věc a zjis­til, že ze zádové části ne­u­stále sálá teplo.

To může zna­me­nat jedině, že…

Toho dne se roz­hodl, že ve Městě zů­stane.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz