Město #2

Odsunul těžké víko kanálu a do očí přivyklých tmě ho bodla jasně bílá záře. Chvíli byl oslepen, ale uklidňovalo ho tiché pulzování detektoru pohybu. Oběma rukama se vzepřel a vyprostil se z mrazivé hrůzy labyrintu kanálů. Stanul uprostřed rovné asfaltové plochy. Každý otevřený prostor znamenal potenciální nebezpečí. Natáhl se zpátky pro batoh a vyhodil ho na silnici.

Z detektoru se ozvalo pípnutí. Automatická puška s podvěsným granátometem, kterou měl na popruhu na zádech, se reflexivně ocitla v jeho rukách, zapřená v rameni a připravená k okamžité palbě. Klečel uprostřed ulice a s přivřenýma očima se sledoval zpustlé budovy v okolí.

Měl na sobě neprůstřelnou vestu a na ní plně naloženou taktickou vestu. To byl veškerý jeho majetek, který posbíral v troskách Města, v nehostinném prostředí, kde byl neustále na nohách, na útěku, pronásledován Nepřítelem i tou nevýslovnou hrůzou, která se skrývala v temných hlubinách Města.

Tady není bezpečno, řekl si a klusem zamířil k troskám nejbližší budovy. I přesto že mu pohyb se čtyřiceti kilogramy zátěže nedělal žádné problémy, běhal jenom, když musel. Snažil se co nejvíce šetřit silami, protože nikdy nevěděl, co přijde za okamžik. Každý den a každá noc v nezměrném Městě byly bojem o přežití a zkouškou vytrvalosti a vůle. Před týdnem se dostal do zamořené oblasti, ze které se málem nevrátil.

Kam zmizel můj starý život? povzdechl si ve stínu rozbitých stěn, když zaklekl v rohu místnosti a z vesty přeplněné třicetiranými zásobníky vytáhl mapu a deník. Před každý vchod do místnosti nastražil jednu nálož, která by se měla postarat o nezvané hosty, zatímco on zanášel několik bodů do mapy.

Tahle oblast je hustě protkaná sítí kanálů. Říkal si při pohledu na síť čar a poznámek. Můžou se vylézt skoro všude. Musím odsud zmizet, tahle oblast je zamořená. Když půjdu celou noc, měl bych se dostat někam sem. Ukázal prstem na místo kousek u okraje mapy. A pak už mapa končí a budu muset jít naslepo.

Detektor několikrát zapípal. Okamžitě zmuchlal mapu, strčil jí zpátky do vesty, zády se přitočil ke stěně, namířil hlaveň pušky na dveře a bez hlesu čekal.

Kamery! pomyslel si Měl jsem dát do každé chodby jednu kameru.

Detektor divoce zabručel a hned utichl.

Tak a teď buď zmizel nebo si všiml náloží a čeká na mě.

Se zbraní zapřenou a prstem vyčkávajícím na rozhodný impulz se pomalu zvedl a vyrazil ke dveřím. Tam se zastavil, zapnul kameru na zbrani a před jedno oko spustil poloprůhledný displej. Vystrčil zbraň za roh a v displeji uviděl, že se něco černého mihlo na druhém konci chodby. Nečekal a vypálil dlouhou dávku. Ozval se nelidský řev a detektor se mu hlasitě rozezvučel do ucha.

Do prdele!

Vzal granát, odjistil a hodil ho do chodby. A pak druhý a třetí. Místností otřásly detonace, ale to on už utíkal druhými dveřmi pryč, přeskočil laserový paprsek čekající nálože a běžel dlouhou rovnou chodbou ven.

Za běhu vytáhl z vesty asi dvoukilový válec.

Tebe jsem si nechával přesně na tuhle chvíli.

Upustil válec na zem a pádil dál jako o život. Věděl, že může běžet a že zatím má za zády volný prostor. Věděl to díky kameře připevněné na zádech, která kontrolovala prostor za ním. Kdysi dávno pracoval jako programátor, který se zabýval rozpoznáváním obrazu a tak si během mnoha nocí ve Městě napsal program, který na obraze kamery rozpoznával a zvýrazňoval pohyb a obraz posílal do displeje připevněném na helmě.

Vyběhl z budovy a stiskl tlačítko rozbušky. Signál byl přenesen, roznětka zažehnuta. Ozvala se ohlušující detonace a dům za jeho zády se sesunul k zemi. Trochu zvolnil tempo a probíhal mračny zvířeného prachu. Oči mu slzely, nic neviděl, ale detektor pohybu mlčel. Víc nepotřeboval vědět.

Za dvě hodiny narazil na neprůchodné ulice zasypané troskami domů a až do noci se prodíral hromadami sutě a mrtvými skelety mrakodrapů.

Už osmým rokem se snažil opustit Město, ale nikdy se ani nepřiblížil jeho hranici. Dnem i nocí putoval, skrýval se v ruinách před Nepřítelem, hledal všechno, co se ještě dalo použít a bojoval o přežití. Pochopil, že jeho cesta nebude krátká ani lehká a proto se dobře vyzbrojil. Nosil s sebou všechno, co mu mohlo usnadnit přežití. Nejen jídlo, pití a pušku, kterou objevil před lety v sutinách obchodu se zbraněmi, ale i neprůstřelnou vestu, která mu v několika přestřelkách zachránila život, a víc jak deset kilogramů munice a granátů. Musel být připraven na všechno a nevěděl, jestli ještě někdy objeví polorozbořený sklad se zbraněmi a střelivem. Měl u sebe také spoustu nalezené elektroniky a která mu dávala výhody v nekonečném boji o přežití: noktovizor, detektor pohybu, vysílačku, kterou odposlouchával komunikaci Nepřítele, kameru připevněnou na zbrani, přenosný počítač a mnoho dalších věcí, které pospojoval do jednoho systému. Dřív byl programátorem, který se zajímal o hardware a tak všechno dokázal za bezesných nocí propojit, přichystat a zprovoznit podle svých představ. Během let ve Městě se muset také stát chirurgem, když si vytahoval střelu z ramene a zašíval rány, které se nikdy úplně nezahojily a občas se mu připomínaly ochromující bolestí.

Setmělo se už před několika hodinami, ale on se stále dral neschůdným terénem a snažil se dosáhnout okraje mapy. Věřil, že se přiblíží okraji města a konečně ho jednou pro vždy opustí, ale dobře si vzpomínal na nápisy, které viděl v místech, kde ve Městě poprvé procitl: Nikdo z těch, kteří se dostali do Města, nikdy nenašel cestu ven. Zase ho napadalo, že není první, že se před ním už někdo pokusil Město opustit, ale nikdy se mu to nepodařilo, protože Město je nekonečné, je to jenom obrovská a dávno mrtvá metropole.

Na chvíli se zastavil a vytáhl z batohu léky proti bolesti. Jeho zranění se zase projevila. Pohlédl do mapy a zakreslil další body a zapsal další poznámky. Mapu, stejně jako deník, preferoval papírovou. I když s sebou měl přenosný počítač, bylo bezpečnější si všechno uchovat na papíře. Stačil by jediný zásah do počítače a všechno by se mohlo ztratit, celé moje svědectví by přišlo na zmar, pomyslel si pokaždé, když bral plán Města do ruky. Takhle sice mám v mapě i v deníku několik děr po kulkách, ale stále dobře slouží.

Tady někde by to mohlo být, řekl si při pohledu na mapu a rozhlédl se ve tmě nočním viděním.

Záhy poté, co se dostal do Města a umíral se zlomenými nohami v kanálech hluboko v podzemí, byl zachráněn jedním přeživším, který stejně jako on utíkal před Nepřítelem a snažil se opustit chátrající metropoli. Pomohl mu, ošetřil jeho zranění a pak se spolu snažili utéct. Nikdy se nedozvěděl jeho jméno. I když se znali celý jeden rok, ušli spolu mnoho stovek kilometrů a bojovali jeden druhému po boku, žádný z nich nikdy neprozradili svojí identitu.

Tento náhodný přítel před tím, než nadobro zmizel ve spleti mlhy a rozpadlých silnic města, říkal, že ve Městě existuje určitá zamořená oblast, do které se bojí vstoupit i samotný Nepřítel a právě tam žije minimálně jeden další samotář, který se před více než deseti lety rozhodl zůstat ve Městě. Během roků přestavil dům, ve kterém se ukrýval, na nedobytnou pevnost, v okolí zboural všechny stavby, ten svůj obalil betonovou krustou posetou střílnami, vchodové dveře těžce opancéřoval. Celé okolí podminoval náložemi, které může v jeden okamžik odpálit, stavbu naplnil zbraněmi, které posbíral po celém Městě. Svůj dům změnil na hrad, kde lze každé patro uzavřít a nezávisle ubránit a i kdyby Nepřítel obsadil celý dům, může jeho majitel ještě dlouho a tvrdě vzdorovat. Prý existuje více těchto pevností jednoho muže v zamořené oblasti a on se tam právě teď nacházel. Ale pořád ho trápily myšlenky, že i kdyby někoho takového našel, nic nezaručovalo, že budou stejné straně, že budou spolupracovat.

Den nato oba opět vyrazili na cestu a on na to na sedm dlouhých let zapomněl.

Až do rána se neúnavně prodíral troskami a sutí a s prvními nesmělými paprsky slunce se na chvíli zastavil. Rozložil mapu a kontroloval svojí pozici. Díky náročnému terénu se nedostal až na samotný okraj mapy. Stál blízko hranice a toužil vědět, co se nachází za ní. Střecha blízkého mrakodrapu se zdála jako ideální rozhledna, odkud zjistí, co všechno ještě leží před ním.

Když stál na rovné chladné střeše a viděl, že se na všechny strany až k obzoru táhne šedavé, rozbořené a nekonečné Město, vzpomněl si, co mu jednou řekl jeho kamarád, když se na chvíli zastavili: Už pár let odsud utíkám, ale poslední dobou mě napadá, že odsud ve skutečnosti nechci zmizet. Může ti to připadat absurdní, ale já ve skutečnosti chci zůstat ve Městě.

On namítal, že tady nemůže žít, že tady ho jednou zabijí a že se spolu musí pokusit utéct.

Jeho bezejmenný kamarád se ho pak se smíchem ptal: Co si myslíš, že najdeš za hranicemi tohohle betonového pekla?

Nevěděl a stejně tak jako před lety ho i teď hnala vpřed pouhá víra, že se mu nakonec podaří utéct.

Ale teď, když stál na vrcholku výškové budovy a cítil chladivý vítr, na mysl se mu vkrádala myšlenka, že i když opustí Město, všechno bude stejné a za jeho hranicemi objeví jen stejně zpustošenou nekonečnou krajinu pod kontrolou Nepřítele.