k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Město #2

9. 10. 2012 — k47 (♪)
http://www.flickr.com/photos/sli­m­jim/4253144897/ CC by-nc-nd

Od­su­nul těžké víko kanálu a do očí při­vyk­lých tmě ho bodla jasně bílá záře. Chvíli byl osle­pen, ale uklid­ňo­valo ho tiché pul­zo­vání de­tek­toru pohybu. Oběma rukama se vze­přel a vy­pros­til se z mra­zivé hrůzy la­by­rintu kanálů. Stanul upro­střed rovné as­fal­tové plochy. Každý ote­vřený pro­stor zna­me­nal po­ten­ci­ální ne­bez­pečí. Natáhl se zpátky pro batoh a vy­ho­dil ho na sil­nici.

Z de­tek­toru se ozvalo pípnutí. Au­to­ma­tická puška s pod­věs­ným gra­ná­to­me­tem, kterou měl na po­pruhu na zádech, se re­fle­xivně ocitla v jeho rukách, za­přená v rameni a při­pra­vená k oka­mžité palbě. Klečel upro­střed ulice a s při­vře­nýma očima se sle­do­val zpustlé budovy v okolí.

Měl na sobě ne­prů­střel­nou vestu a na ní plně na­lo­že­nou tak­tic­kou vestu. To byl veš­kerý jeho ma­je­tek, který po­sbí­ral v tros­kách Města, v ne­hos­tin­ném pro­středí, kde byl ne­u­stále na nohách, na útěku, pro­ná­sle­do­ván Ne­pří­te­lem i tou ne­vý­slov­nou hrůzou, která se skrý­vala v tem­ných hlu­bi­nách Města.

Tady není bez­pečno, řekl si a klusem za­mí­řil k troskám nej­bližší budovy. I přesto že mu pohyb se čty­ři­ceti ki­lo­gramy zátěže ne­dě­lal žádné pro­blémy, běhal jenom, když musel. Snažil se co nej­více šetřit silami, pro­tože nikdy ne­vě­děl, co přijde za oka­mžik. Každý den a každá noc v ne­změr­ném Městě byly bojem o pře­žití a zkouš­kou vy­tr­va­losti a vůle. Před týdnem se dostal do za­mo­řené ob­lasti, ze které se málem ne­vrá­til.


Kam zmizel můj starý život? po­vzde­chl si ve stínu roz­bi­tých stěn, když za­klekl v rohu míst­nosti a z vesty pře­pl­něné tři­ce­ti­ra­nými zá­sob­níky vytáhl mapu a deník. Před každý vchod do míst­nosti na­stra­žil jednu nálož, která by se měla po­sta­rat o ne­zvané hosty, za­tímco on za­ná­šel ně­ko­lik bodů do mapy.

Tahle oblast je hustě protkaná sítí kanálů. Říkal si při po­hledu na síť čar a po­zná­mek. Můžou se vylézt skoro všude. Musím odsud zmizet, tahle oblast je za­mo­řená. Když půjdu celou noc, měl bych se dostat někam sem. Ukázal prstem na místo kousek u okraje mapy. A pak už mapa končí a budu muset jít na­slepo.


De­tek­tor ně­ko­li­krát za­pí­pal. Oka­mžitě zmuchlal mapu, strčil jí zpátky do vesty, zády se při­to­čil ke stěně, na­mí­řil hlaveň pušky na dveře a bez hlesu čekal.

Kamery! po­mys­lel si Měl jsem dát do každé chodby jednu kameru.

De­tek­tor divoce za­bru­čel a hned utichl.

Tak a teď buď zmizel nebo si všiml náloží a čeká na mě.

Se zbraní za­pře­nou a prstem vy­čká­va­jí­cím na roz­hodný impulz se pomalu zvedl a vy­ra­zil ke dveřím. Tam se za­sta­vil, zapnul kameru na zbrani a před jedno oko spus­til po­lo­prů­hledný dis­plej. Vy­str­čil zbraň za roh a v dis­pleji uviděl, že se něco čer­ného mihlo na druhém konci chodby. Ne­če­kal a vy­pá­lil dlou­hou dávku. Ozval se ne­lid­ský řev a de­tek­tor se mu hla­sitě ro­ze­zvu­čel do ucha.

Do prdele!

Vzal granát, od­jis­til a hodil ho do chodby. A pak druhý a třetí. Míst­ností otřásly de­to­nace, ale to on už utíkal dru­hými dveřmi pryč, pře­sko­čil la­se­rový pa­prsek če­ka­jící nálože a běžel dlou­hou rovnou chod­bou ven.

Za běhu vytáhl z vesty asi dvou­ki­lový válec.

Tebe jsem si ne­chá­val přesně na tuhle chvíli.

Upus­til válec na zem a pádil dál jako o život. Věděl, že může běžet a že zatím má za zády volný pro­stor. Věděl to díky kameře při­pev­něné na zádech, která kon­t­ro­lo­vala pro­stor za ním. Kdysi dávno pra­co­val jako pro­gra­má­tor, který se za­bý­val roz­po­zná­vá­ním obrazu a tak si během mnoha nocí ve Městě napsal pro­gram, který na obraze kamery roz­po­zná­val a zvý­raz­ňo­val pohyb a obraz po­sí­lal do dis­pleje při­pev­ně­ném na helmě.

Vyběhl z budovy a stiskl tla­čítko roz­bušky. Signál byl pře­ne­sen, roz­nětka za­žeh­nuta. Ozvala se ohlu­šu­jící de­to­nace a dům za jeho zády se se­su­nul k zemi. Trochu zvol­nil tempo a pro­bí­hal mračny zví­ře­ného prachu. Oči mu slzely, nic ne­vi­děl, ale de­tek­tor pohybu mlčel. Víc ne­po­tře­bo­val vědět.

Za dvě hodiny na­ra­zil na ne­prů­chodné ulice za­sy­pané tros­kami domů a až do noci se pro­dí­ral hro­ma­dami sutě a mrt­vými ske­lety mra­kodrapů.

Už osmým rokem se snažil opus­tit Město, ale nikdy se ani ne­při­blí­žil jeho hra­nici. Dnem i nocí pu­to­val, skrý­val se v rui­nách před Ne­pří­te­lem, hledal všechno, co se ještě dalo použít a bo­jo­val o pře­žití. Po­cho­pil, že jeho cesta nebude krátká ani lehká a proto se dobře vy­zbro­jil. Nosil s sebou všechno, co mu mohlo usnad­nit pře­žití. Nejen jídlo, pití a pušku, kterou ob­je­vil před lety v su­ti­nách ob­chodu se zbra­němi, ale i ne­prů­střel­nou vestu, která mu v ně­ko­lika pře­střel­kách za­chrá­nila život, a víc jak deset ki­lo­gramů munice a gra­nátů. Musel být při­pra­ven na všechno a ne­vě­děl, jestli ještě někdy objeví po­lo­roz­bo­řený sklad se zbra­němi a stře­li­vem. Měl u sebe také spoustu na­le­zené elek­tro­niky a která mu dávala výhody v ne­ko­neč­ném boji o pře­žití: nok­to­vi­zor, de­tek­tor pohybu, vy­sí­lačku, kterou od­po­slou­chá­val ko­mu­ni­kaci Ne­pří­tele, kameru při­pev­ně­nou na zbrani, pře­nosný po­čí­tač a mnoho dal­ších věcí, které po­spo­jo­val do jed­noho sys­tému. Dřív byl pro­gra­má­to­rem, který se za­jí­mal o hard­ware a tak všechno do­ká­zal za be­ze­sných nocí pro­po­jit, při­chys­tat a zpro­voznit podle svých před­stav. Během let ve Městě se muset také stát chi­rur­gem, když si vy­ta­ho­val střelu z ramene a za­ší­val rány, které se nikdy úplně ne­za­ho­jily a občas se mu při­po­mí­naly ochro­mu­jící bo­lestí.


Setmělo se už před ně­ko­lika ho­di­nami, ale on se stále dral ne­schůd­ným te­ré­nem a snažil se do­sáh­nout okraje mapy. Věřil, že se při­blíží okraji města a ko­nečně ho jednou pro vždy opustí, ale dobře si vzpo­mí­nal na nápisy, které viděl v mís­tech, kde ve Městě poprvé pro­citl: Nikdo z těch, kteří se do­stali do Města, nikdy ne­na­šel cestu ven. Zase ho na­pa­dalo, že není první, že se před ním už někdo po­ku­sil Město opus­tit, ale nikdy se mu to ne­po­da­řilo, pro­tože Město je ne­ko­nečné, je to jenom ob­rov­ská a dávno mrtvá me­t­ro­pole.

Na chvíli se za­sta­vil a vytáhl z batohu léky proti bo­lesti. Jeho zra­nění se zase pro­je­vila. Po­hlédl do mapy a za­kres­lil další body a zapsal další po­známky. Mapu, stejně jako deník, pre­fe­ro­val pa­pí­ro­vou. I když s sebou měl pře­nosný po­čí­tač, bylo bez­peč­nější si všechno ucho­vat na papíře. Stačil by jediný zásah do po­čí­tače a všechno by se mohlo ztra­tit, celé moje svě­dec­tví by přišlo na zmar, po­mys­lel si po­každé, když bral plán Města do ruky. Takhle sice mám v mapě i v deníku ně­ko­lik děr po kul­kách, ale stále dobře slouží.

Tady někde by to mohlo být, řekl si při po­hledu na mapu a roz­hlédl se ve tmě nočním vi­dě­ním.


Záhy poté, co se dostal do Města a umíral se zlo­me­nými nohami v ka­ná­lech hlu­boko v pod­zemí, byl za­chrá­něn jedním pře­ži­vším, který stejně jako on utíkal před Ne­pří­te­lem a snažil se opus­tit chát­ra­jící me­t­ro­poli. Pomohl mu, ošet­řil jeho zra­nění a pak se spolu sna­žili utéct. Nikdy se ne­do­zvě­děl jeho jméno. I když se znali celý jeden rok, ušli spolu mnoho stovek ki­lo­me­trů a bo­jo­vali jeden dru­hému po boku, žádný z nich nikdy ne­pro­zra­dili svojí identitu.

Tento ná­hodný přítel před tím, než nadobro zmizel ve spleti mlhy a roz­pad­lých silnic města, říkal, že ve Městě exis­tuje určitá za­mo­řená oblast, do které se bojí vstou­pit i sa­motný Ne­pří­tel a právě tam žije mi­ni­málně jeden další sa­mo­tář, který se před více než deseti lety roz­hodl zůstat ve Městě. Během roků pře­sta­vil dům, ve kterém se ukrý­val, na ne­do­byt­nou pev­nost, v okolí zbou­ral všechny stavby, ten svůj obalil be­to­no­vou krus­tou po­se­tou stříl­nami, vcho­dové dveře těžce opan­cé­řo­val. Celé okolí pod­mi­no­val ná­lo­žemi, které může v jeden oka­mžik od­pá­lit, stavbu na­pl­nil zbra­němi, které po­sbí­ral po celém Městě. Svůj dům změnil na hrad, kde lze každé patro uzavřít a ne­zá­visle ubrá­nit a i kdyby Ne­pří­tel ob­sa­dil celý dům, může jeho ma­ji­tel ještě dlouho a tvrdě vzdo­ro­vat. Prý exis­tuje více těchto pev­ností jed­noho muže v za­mo­řené ob­lasti a on se tam právě teď na­chá­zel. Ale pořád ho trá­pily myš­lenky, že i kdyby někoho ta­ko­vého našel, nic ne­za­ru­čo­valo, že budou stejné straně, že budou spo­lu­pra­co­vat.

Den nato oba opět vy­ra­zili na cestu a on na to na sedm dlou­hých let za­po­mněl.


Až do rána se ne­ú­navně pro­dí­ral tros­kami a sutí a s prv­ními ne­smě­lými pa­prsky slunce se na chvíli za­sta­vil. Roz­lo­žil mapu a kon­t­ro­lo­val svojí pozici. Díky ná­roč­nému terénu se ne­do­stal až na sa­motný okraj mapy. Stál blízko hra­nice a toužil vědět, co se na­chází za ní. Stře­cha blíz­kého mra­kodrapu se zdála jako ide­ální roz­hledna, odkud zjistí, co všechno ještě leží před ním.


Když stál na rovné chladné střeše a viděl, že se na všechny strany až k obzoru táhne šedavé, roz­bo­řené a ne­ko­nečné Město, vzpo­mněl si, co mu jednou řekl jeho ka­ma­rád, když se na chvíli za­sta­vili: Už pár let odsud utíkám, ale po­slední dobou mě napadá, že odsud ve sku­teč­nosti nechci zmizet. Může ti to při­pa­dat ab­surdní, ale já ve sku­teč­nosti chci zůstat ve Městě.

On na­mí­tal, že tady nemůže žít, že tady ho jednou zabijí a že se spolu musí po­ku­sit utéct.

Jeho be­ze­jmenný ka­ma­rád se ho pak se smí­chem ptal: Co si myslíš, že najdeš za hra­ni­cemi to­ho­hle be­to­no­vého pekla?

Ne­vě­děl a stejně tak jako před lety ho i teď hnala vpřed pouhá víra, že se mu na­ko­nec podaří utéct.

Ale teď, když stál na vr­cholku výš­kové budovy a cítil chla­divý vítr, na mysl se mu vkrá­dala myš­lenka, že i když opustí Město, všechno bude stejné a za jeho hra­ni­cemi objeví jen stejně zpus­to­še­nou ne­ko­neč­nou kra­jinu pod kon­t­ro­lou Ne­pří­tele.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz