k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Meč, který ukončí dějiny

13. 1. 2015 — k47 (♪)

„Chci uvidět tvář Boží,“ roz­hodl se mladý muž, poz­ději známý jako Ces­to­va­tel, poté, co na ná­městí vy­nesli tělo Oce­lo­vého Krále, který po tisíci letech vlády začal pro­pa­dat Pra­starému Ší­len­ství.


V trůn­ním sále, mno­ho­krát pře­sta­vě­ném a roz­ší­ře­ném, před Krále před­stou­pila stovka jeho nej­věr­něj­ších rytířů. Všichni po­chá­zeli z rodů, je­jichž před­kové po boku bohů bo­jo­vali s prehis­to­ric­kými draky a teď po­ža­do­vali po svém králi, aby ukon­čil sta­letí válek, odešel do Země obrů a pře­ne­chal město Mladým, kteří mají stále ještě jasnou mysl. Oce­lový Král, osm metrů vysoký v temně šedém brnění, seděl v za­myš­lení. Jednou gi­gan­tic­kou rukou si pod­pí­ral bradu, druhou svíral ru­ko­jeť ob­rov­ského meče po­lo­že­ného na ko­le­nou. Otočil se ke svým ry­tí­řům a pro­mlu­vil po­ma­lým hlasem, ze kte­rého se během sta­letí vy­tra­tila skoro všechna lid­skost: „Tahle země má jed­noho ne­smr­tel­ného boha. Nikdo jiný se jím nemůže stát. Ne­ne­chám ho.“ Pak po­vstal a tasil meč. Jedním roz­mách­nu­tím smetl přední řadu svých rytířů a zbořil mra­mo­rový sloup trůn­ního sálu. Na­ko­nec byl však po­ra­žen, vojáci kla­divy roz­bili jeho silné brnění a jeden z nich, který se poz­ději stal novým králem, mu sťal hlavu.

Ve světě ne­smr­tel­ných jsou všichni od­sou­zeni skonat mečem nebo pro­kleti věč­ností a Pra­sta­rým Ší­len­stvím, kdy bez ustání rostou v obry, kteří se můžou do­tknout oblaků.

Ces­to­va­tel chtěl spat­řit tvář nej­star­šího ze všech bohů, který chrání tento svět. Odešel krátce poté, co ulo­žili Oce­lo­vého Krále v kob­kách po boku gi­gan­tic­kých těl. Všechna pa­t­řila pra­sta­rým vlád­cům za­bi­tým obry, kteří se přihnali z pustin, pro­ra­zili hradby a začali pus­to­šit město, nebo za­bi­tým lidem, který se vzbou­řil proti jejich Ší­len­ství.


To všechno se však stalo před ne­spo­četně sta­le­tími a od té doby se svět změnil k ne­po­znání.

Ces­to­va­tel vy­ra­zil napříč krá­lov­stvími Mla­dých, směrem do středu světa, pu­to­val z města do města, ne­chá­val se za­měst­ná­vat jako voják a bo­jo­val proti di­vo­kým obrům, strá­žil na hlad­kých čer­ných zdech, které pře­vy­šo­valy horské hře­beny a byly zbu­do­vány před pří­cho­dem lidí v ne­změr­ných kru­zích kolem dávno za­nik­lých měst, aby za­dr­žely ja­kousi pra­sta­rou hrůzu.

Pak potkal ob­chod­níky s vozy na­lo­že­nými zlatem, které chtěli směnit za ob­rov­ské bloky za stu­dena tepané oceli. Pu­to­val s nimi do země obrů, kam všichni s při­bý­va­jí­cím věkem pod­vě­domě tíhli. Říkali, že zlatý věk lidí skon­čil, když se země začala otřá­sat a obři roz­bo­řili První Město a zhasli oheň, který začal hořet v dobách před his­to­rií, za­tímco bohové stáli na ho­ri­zontu a ne­činně při­hlí­želi. Od té doby měla ocel větší cenu než zlato. Do­dá­vali, že drahé kovy nikomu život ne­za­chrání. O mnoho let poz­ději se od jiných ob­chod­níků do­zvě­děl, že bývalá země Oce­lo­vého Krále byla zpus­to­šena jedním ze Dva­nácti Starců, kteří dlí na pís­kov­co­vých trů­nech na okraji světa.

Jak po­stu­po­val kra­ji­nou, všechno bylo větší, více ne­známé a více zpus­to­šené. Viděl le­gen­dární paláce a města z jis­křivě bílého kamene, která se před mi­lé­nii hrdě vy­pí­nala k nebi, ale teď ležela v tros­kách. Viděl dál­nice široké stovky metrů a rovné jako hla­dina ryb­níka, které pro­tí­naly horské masivy a táhly se od ho­ri­zontu k ho­ri­zontu. Viděl armády pra­sta­rých obrů, kteří už stovky let spali v údo­lích a na sva­zích hor, za­sy­paní hlínou a po­rostlí trávou. Viděl vstupy do ob­lud­ných pod­zem­ních měst, která se údajně táhla od celým světem, v nichž stále pře­ží­valy po­zůstatky věků před pří­cho­dem ka­men­ných ješ­těrů, hrůzy uctí­vané jen zvrh­lými kulty, kteří se tak sna­žily zvrá­tit kletbu Pra­starého Ší­len­ství. Viděl osa­mo­cené ky­klop­ské paláce, trůny vy­se­kané do ob­na­že­ného kamene hor a skle­pení plná zlata a po­kladů, které tam jako dary bohům při­nesli pra­dávní věřící. Viděl žebra a kostry pra­sta­rých by­tostí, tvrdší než kámen, která se v řadách tyčila nad vr­cholky stromů.

Občas na­ra­zil i na živé by­tosti, na mon­strózní kováře, kteří celé týdny me­cha­nicky kuli ocel a pod každou ranou jejich kladiv se za­chvěla zem, na gi­ganty vzpo­mí­na­jící na dávno za­po­me­nutá krá­lov­ství a země eóny po­to­pené pod hla­di­nou moře, kteří bo­jo­vali s jinými pra­sta­rými lidmi nebo odešli a vy­hle­dali samotu v ne­ko­neč­ných pus­ti­nách Země Obrů, a kteří vy­prá­věli o Bohu – prv­nímu z lidí, jenž vzešel před mi­li­ony let, zbavil svět sto­rukých ky­klopů a mágů s kůží z čer­ného kovu, kteří vál­čili s pra­pů­vod­ními draky, ka­men­nými ješ­těry a pra­vě­kými by­tostmi, které zplo­dilo Zlo v dobách před pří­cho­dem světla. Říkali, že to byl právě on, kdo vy­sta­věl ob­rov­ské dál­nice z hlad­kého kamene, které se táhnou od jeho trůnu ve středu světa na všechny svě­tové strany.

Ces­to­va­tel sle­do­val ši­ro­kou sil­nici a za­čí­nal po­ci­ťo­vat pří­znaky věků, neměl hlad, neměl žízeň, ne­cí­til únavu a čas pro něj plynul velice pomalu. Někdy se za­po­mněl na celé dny a jen se bez­duše vláčel těž­ko­pád­ným krokem věč­nosti. Pře­mýš­lení pro něj bylo stále na­má­ha­vější, jako kdyby mu vědomí halila lep­kavá mlha, ale když pře­mýš­lel o Bohu, stále mu při­chá­zelo na mysl, že ho musí zabít. Pra­staré Ší­len­ství bylo jako ne­kon­t­ro­lo­va­telný in­stinkt.


Jed­noho dne, kdy už dáno pře­stal po­čí­tat roky, se na oka­mžik pro­bral z otu­pě­losti a mrákot, které mohly trvat hodinu nebo ně­ko­lik let, zvedl hlavu a v dálce před sebou uviděl Boha. Seděl ve věčném za­myš­lení na bron­zové hoře s plo­chým vrchem, zbroj z lesk­lého kovu a tem­ného kamene, ze které vy­růs­taly osa­mo­cené stromy i celé lesy, hlavu vysoko nad oblaky, jednu ruku opře­nou o koleno a druhou na ru­ko­jeti ky­klop­ského meče, který by do­ká­zal jedním úderem smést z po­vrchu země celá krá­lov­ství

Ces­to­va­tel přišel blíž, po­klekl před Prv­ního z lidí a vzdal mu hold tak hla­sitě, až se uschlé stromy třásly. Ale Bůh ne­re­a­go­val. Seděl v za­myš­lení mi­lé­nií a jeho oči, které viděly po­čá­tek světa, hle­děly do dálky bez ná­znaku toho, že by si svého světa, jemuž vládne, byl vůbec vědom.

„On nás všechny může jenom za­hu­bit,“ pro­hnalo se Ces­to­va­teli za­ka­le­nou myslí. „Pokud ho jeho pro­kletí ne­zba­vím dřív“, po­mys­lel si a začal s vý­stu­pem na horu v barvě bronzu.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz