k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Malé chlupaté Nic

30. 4. 2006 — Flisk (♪)

Toho dne začal den úplně stejný, jako byl ten minulý. Žhavá slu­neční koule se po­vznesla nad obzor a první pa­prsky mdlého světla pro­ťaly ranní mlhu, pro­sy­ce­nou ne­čis­to­tami z komínů vel­ko­města a plnou mi­li­ónů čás­te­ček prachu. Slunce muselo každé jitro svádět tvrdý souboj, aby po­sví­tilo na cestu těm malým tvo­reč­kům, kteří jeho záři svou čin­ností tyto ne­vi­di­telné pře­kážky sta­věli. Ale má­lo­kdo z lidí v tu chvíli vzhlí­žel k obloze, aby na ten pozdrav světla od­po­vě­děl. Místo toho se třásl zimou ve svém silném kabátu, který ho měl hřát, a spě­chal. Ne proto, aby se zahřál, ale pro­tože musel. Bylo pro něj bez­pod­mí­nečně nutné, aby se včas za­řa­dil do celého davu jemu po­dob­ných, a zmizel spolu s ním v útro­bách pod­zemní dráhy.

Celý stroj měst­ské do­pravy pra­co­val přesně a její vlaky při­jíž­děly do stanic bez zpož­dění. Na­bí­raly tisíce ces­tu­jí­cích a roz­vá­žely je podle předem daného určení. A ne­ptaly se, co si o tom kdo­koli z těch tisíců myslí. Neptal se ho na to ani nikdo z těch, kteří ces­to­vali s ním, přes­tože je v tu chvíli spo­jo­vala stejná si­tu­ace. Svými po­hledy dávali najevo, že na žádné pocity teď není místo. Při­po­mí­nali, že jede pra­co­vat, možná do­konce pro stej­nou spo­leč­nost jako oni, a měl by se sou­stře­dit na co nej­lepší vý­sle­dek. Na jeho úsilí bude zá­vi­set úspěch celku a jistě také těch, kteří ten celek ovlá­dají. A chtělo se jim také říci, aby se jim pře­stal dívat do očí, ale na­ko­nec ne­řekli nic, pro­tože se ne­od­vá­žili pro­mlu­vit do ticha je­dou­cího vagonu, pře­ru­šo­va­ného jen kví­le­ním a úpěním na­má­ha­ného kovu.

Toho dne tu však bylo ještě něco navíc. Nic. Ob­je­vilo se tak náhle a ne­če­kaně, až se za­leklo toho, aby se jeho pří­cho­dem někdo ne­vy­dě­sil. Jeho obavy na­štěstí byly zby­tečné, nemohl si ho nikdo všim­nout. Samo ne­vě­dělo, odkud se tu vzalo. Zda – li pro­létlo at­mo­sfé­rou, či se naopak vy­no­řilo z útrob Země. Ne­do­ká­zalo to roz­li­šit, neboť nemělo žádnou ve­li­kost a tíhu, které by jej ur­čo­valy, a jeho ne­e­xis­tence se ne­mohla nijak pro­je­vit na okolí, stejně jako okolí ne­mohlo nijak pů­so­bit na něj. Ale rych­lost, kterou při­létlo, a při níž se tak bálo, aby do něčeho ne­na­ra­zilo, se již zmen­šo­vala a ono se mohlo roz­hlí­žet.

Spat­řilo město a v něm ko­lo­toč ne­u­stá­lého pohybu a vydalo se tam.

Zdálo se mu divné, jak snadno se mu daří se­zná­mit s novým pro­stře­dím. Pro­hlí­želo si ulice ohra­ni­čené vy­so­kými domy, kří­žící se s jinými uli­cemi, a vy­tvá­ře­jící velký pro­po­jený kom­plex a při prvním po­hledu se mu to líbilo. Ale za­ra­zilo se, když po­znalo, jak jsou stěny domů špi­navé, okna za­vřená a z těch, která zů­stala ote­vřená, vy­chá­zela jen tma. A ti lidé, kteří nikdy ne­vzhléd­nou nahoru ke slunci a nikdy se ne­po­dí­vají do tváře jiným! Snad to jinde bude jiné. Zvý­šilo rych­lost, pro­létlo skrze ně­ko­lika bloky domů, a za­sta­vilo se na ve­li­kém ná­městí. Ale jiné to tam nebylo.

Přece není možné, aby ti lidé žili takhle po celou dobu, která jim byla dána, aby cho­dili po tomto světě. Vždyť ten svět vy­pa­dal zdálky docela hezký. Třeba jen tak vy­pa­dají, a ve sku­teč­nosti tak chladní a za­mra­čení nejsou, říkalo si Nic, ale už v té chvíli své myš­lence příliš ne­vě­řilo. Krou­žilo nad světem a ptalo se, zda – li pak někdo z lidí má po­dobné sta­rosti jako ono. A zda – li někdo z lidí sta­rosti nemá a může být šťastný. Bude se snažit ob­je­vit místo, kde někdo takový žije a pro­hléd­nout si ho. Vzá­pětí si uvě­do­milo, že vlastně neví, jak takový šťastný člověk vypadá, ale mělo o tom jasnou před­stavu. To však není tak dů­le­žité, hlavně musí ně­ja­kého najít.

Na­hlédlo do to­várny, kde právě za­čí­nala děl­ní­kům směna a spat­řilo spěch a usta­vičný neklid, s jakým pra­cov­níci ob­sa­zo­vali svá místa. Vy­létlo ven a za­u­jala jej ob­rov­ská dál­nice, po které se po­hy­bo­valy stovky ple­cho­vých strojů v řadách těsně za sebou. Vše se po­su­no­valo pomalu a ne­vy­rov­naně a z tváří lidí se­dí­cích za vo­lanty se dalo pře­číst, že spo­ko­jeni nejsou. Kolik času jim každý den zabere tato čin­nost? A na co při ní myslí? Kdyby to tak ale­spoň bylo něco hez­kého. Nic s nimi ten čas sdílet ne­mohlo. Přálo si ještě na­hléd­nout do mnoha jiných míst. Létalo sem a tam, z jed­noho konce na druhý, a hle­dalo. Na­štěstí ne­cí­tilo únavu a ne­mu­selo se vy­hý­bat pře­káž­kám, takže jeho úsilí až do setmění ne­mu­selo po­le­vit. Když však sou­mrak přišel, ještě stále nikoho ne­na­šlo.

Uchý­lilo se do jedné za­padlé uličky a kleslo tam do kouta. A stejně ve třech stě­nách, které ho ob­klo­po­valy, ne­cí­tilo ochranu, pro­tože bylo Ničím a nemělo žádný rozměr, tudíž stěny byly ne­ko­nečně daleko. Z domu kdesi nad ním se ozýval křik. Je vůbec něco hez­kého, na co ti lidé mohou myslet? A když ano, co to vlastně je? Kleslo ještě níže k zemi a bylo mu strašně smutno.

Když se dru­hého dne ráno pro­bu­dilo, přálo si, aby vše, co před­cho­zího dne spat­řilo, bylo jen sen. Chtělo vstát, ale zjis­tilo, že to nemůže udělat, pro­tože ne­vě­dělo, jestli leží, sedí, nebo do­konce stojí, neboť nemělo žádný tvar. A on to stejně nebyl sen.

Pře­svěd­čilo se o tom, když znovu vy­ra­zilo do ulic. Slunce za­padlo a Nic se opět vra­celo zpátky, a mělo by svě­še­nou hlavu, kdyby jen trochu ně­ja­kou mít mohlo. Kleslo opět do svého kouta, kde už pře­žilo jednu noc. Z domu kdesi nad ním se opět ozýval křik. Vy­létlo tam.

V malé míst­nosti proti sobě stáli dva lidé, muž a žena, a hádali se. Ne, nebyla to jen hádka, oni si ubli­žo­vali. Muž křičel na svou ženu a ona se sna­žila bránit, avšak ne­do­ká­zala to jinak, než jen jiným, ještě zou­fa­lej­ším křikem. Ne­po­slou­chalo slova, která tam padala. Chtělo mezi ně vlét­nout a roz­dě­lit je od sebe, ukon­čit to, co se před ním dělo. Ale oni si ani ne­všimli, že to udě­lalo. Ani ne­mohli, když mezi nimi bylo Nic. A pak padla první rána a Nic před ní usko­čilo. Jako by se stále bálo, že může do něčeho na­ra­zit. Už vědělo, že nemůže, že smí jen po­zo­ro­vat a trápit se. Chtělo se mu plakat, ale nešlo to, bylo Ničím a ne­mohlo ronit slzy.

Vy­stře­lilo kamsi do tmy, ne­o­hlí­žeje se na směr. Kolik lidí na sebe každý den takto křičí? A kdy se jim na­skytne pří­le­ži­tost myslet na něco hez­kého? Nic stále zrych­lo­valo a při­pa­dalo si strašně malé, malé ve svém sna­žení. Svítil měsíc a ono uhá­nělo do dálky, město už nej­spíš ne­chalo za sebou.

Chtělo se mu zmizet z tohoto světa, ale ještě než se k tomu sta­čilo od­hod­lat, za­slechlo dole pod sebou nějaký zvuk. Rychle míjelo místo, odkud vy­chá­zel. Za­sta­vilo v je­di­ném oka­mžiku a spě­chalo tam. V mě­síč­ním světle spat­řilo obrysy lesa a louky, a vše se při­bli­žo­valo ne­sku­teč­nou rych­lostí. Za­sta­vilo se až v trávě.

Kousek od něj seděla dívka, třásla se zimou, a pla­kala. Chtělo se mu na ní pro­mlu­vit, ale vzá­pětí se za­ra­zilo. To přece ne­do­káže.

„Pomoz mi,“ řekla dívka úpěn­li­vým hlasem. Nic nad­sko­čilo. Ale to ne­mlu­vila na něj. Držela v ruce malého ply­šo­vého med­vídka, a tiskla si ho k tělu.

„Prosím, prosím, prosím,“ šep­tala.

Chtělo bych ti pomoci, přálo si říci Nic.

Ten­to­krát nad­sko­čila zase dívka. Stále pla­kala, ale zpo­zor­něla a roz­hlí­žela se kolem sebe.

„Je tady někdo?“ ze­ptala se.

Opět nad­sko­čilo nic. Ano, ale to není možné, řeklo. To není možné, opa­ko­valo si.

„Takže tedy ano! Ale co není možné? A kdo jsi, že mi chceš pomoci?“

Já tu nejsem. A přitom s tebou mluvím. To není možné.

„Ale musí to být možné! Když tě slyším, tak tady jsi.“

Jsem tu, ale nejsem Nic. Nikdo mě nemůže slyšet, když nejsem Nic. Jak je možné, že ty mě slyšíš?

„Já nevím. Já nevím proč. Ale jsem hrozně ne­šťastná, tak se mi to třeba jen zdá.“

Nezdá. Já tady jsem.

„Pak tedy něco jseš, a ne že nejsi nic. Třeba jsi malé, ale jsi Něco, a ne Nic.“

Stejně nevím, jak ti mám pomoci, i když jsem něco. Co se ti stalo? A jme­nu­ješ se nějak?

„Jme­nuji se Anna.“ Pořád pla­kala, i když mlu­vila. „Opus­til mě můj milý, a já nevím, co mám dělat. Pořád ho mám strašně ráda.“

Chtělo bych ti pomoci. Asi je to moc hezké, mít někoho rád. Ale jak ti mám pomoci, když tu jsem, a vlastně nejsem?

Dívka se roz­pla­kala ještě více a tiskla med­vídka ještě sil­něji k tělu. A dívala se přímo do místa, kde se skrý­valo Nic. Ote­vřela ústa, jako by chtěla něco říct.

Počkej, za­ra­zilo jí Nic. Ne­mu­síš nic říkat.

A Nic se se­bralo a utí­kalo pryč. Ano, utí­kalo, pro­tože mělo nohy, na kte­rých mohlo běžet, i když byly jen ply­šové a pro běh trochu ne­po­ho­dlné. To však malému chlu­pa­tému Nic ne­va­dilo, klidně se vzneslo a letělo vzdu­chem. A znovu letělo tou ob­rov­skou rych­lostí a vědělo přesně, kam letět. Když tam do­ra­zilo, právě vy­chá­zelo slunce a za­čí­nal nový den, stejný jako ten před­chozí. A bylo tu ještě něco navíc. Dva lidé vzhlédli ke slunci a pak se po­dí­vali sobě na­vzá­jem do očí. A malé chlu­paté Nic vědělo, jak bude krásné, až při­by­dou další.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz