k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Křeslo

28. 8. 2003 — k47 (♪)

Ame­rika je divná země. Je pod­ve­čer, já sedím na křesle a vůbec ne­cí­tím pohodu, kterou teď po­ci­ťuje mnoho Ame­ri­čanů, když use­dají v pod­ve­čer k te­le­vizi. Mám k tomu ně­ko­lik důvodů: místo te­le­vize je přede mnou sklo a za ním stojí pár lidí a kněz, který mi žehná, přes­tože jsem ne­vě­řící; křeslo trochu tlačí; zabil jsem dva lidi a za chvilku do mě pustí milion voltů. Ne­valná vy­hlídka. To proto, že jsem čer­noch a tady prostě čer­no­chy nemají rádi. Kněz už do­řeč­nil. Je mi to jedno, stejně jsem nic nesly­šel. Před mým křes­lem se válí ně­ko­lik svazků kytek. Kdo mi to mohl dát? Ne­vě­děl jsem, že mám tolik přátel. Žena mi zběhla, jed­noho ka­ma­ráda jsem zabil, dru­hýho vy­dí­ral (soudy o tom neví) a on potom utekl do Evropy. Jo páni Evropa! Vždycky jsem se tam chtěl po­dí­vat, ale teď už to asi ne­stihnu. No nic, život je jako horská dráha: nejdřív jsem stou­pal k ne­be­sům, pak lo­o­ping a potom vagó­nek vy­ko­lejí a padám dolů až na tvrdou zem. Válím se tam se zkr­va­ve­ným xich­tem a už se nikdy ne­zvednu.

Má to se mnou šleh­nout někdy kolem osmý. Ani ho­dinky mi ne­ne­chali, takže je to vlastně věc náhody. A doufám, že se jim na to jejich príma křeslo po­řádně při­peču, ať na­dá­vají jak jsou tresty na elek­tric­kém křesle nanic. Hele támhle ten chlap má ho­dinky a jde vidět kolik je. Sakra, za tři minuty mi to jede. Ale kam? Kdy­bych byl věřící, třeba ka­to­lík nebo Is­lá­mista, tak by mi to ne­va­dilo, přišel bych do nebe. Ale kam jdou ne­vě­řící? Peklo? Dejme tomu, lepší než nic. Že já se nedal na víru, ale teď už to asi ne­stihnu. Co to? Co to? Rych­lík má zpož­dění, už jsou 2 minuty po limitu. Já už jsem dvě minuty mrtvej. Na­jed­nou zha­sí­nají všechna světla, asi mají rádi ro­man­tiku. Po­prava při svíč­kách. Jsem tak ne­chut­nej, že sám sobě lezu na nervy. Ale tam za sklem je nějaký roz­ruch a žádné světlo. Hal­le­lu­jah! Le­tenka zpět do života. V Ame­rice se­lhali elek­trárny a je teď celá ve tmě. Děkuji našim před­po­top­ním roz­vo­dům. Prchám z věz­nice, po­slepu upa­luji k pří­stavu. Jsou tam lodě, které plují do Evropy. V Evropě musí být krásně, usadím se v nějaké malé ves­ničce a každou neděli budu chodit do kos­tela.

Tři dny po mém zno­vuzro­zení a útěku z náručí smrti, vět­šina ame­ric­kých států za­mítla elek­trické křeslo a při­klo­nili se k in­jekci s jedem. Co kdyby ná­ho­dou.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz