povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

28. 8. 2003

Křeslo

       

Amerika je divná země. Je podvečer, já sedím na křesle a vůbec necítím pohodu, kterou teď pociťuje mnoho Američanů, když usedají v podvečer k televizi. Mám k tomu několik důvodů: místo televize je přede mnou sklo a za ním stojí pár lidí a kněz, který mi žehná, přestože jsem nevěřící; křeslo trochu tlačí; zabil jsem dva lidi a za chvilku do mě pustí milion voltů. Nevalná vyhlídka. To proto, že jsem černoch a tady prostě černochy nemají rádi. Kněz už dořečnil. Je mi to jedno, stejně jsem nic neslyšel. Před mým křeslem se válí několik svazků kytek. Kdo mi to mohl dát? Nevěděl jsem, že mám tolik přátel. Žena mi zběhla, jednoho kamaráda jsem zabil, druhýho vydíral (soudy o tom neví) a on potom utekl do Evropy. Jo páni Evropa! Vždycky jsem se tam chtěl podívat, ale teď už to asi nestihnu. No nic, život je jako horská dráha: nejdřív jsem stoupal k nebesům, pak looping a potom vagónek vykolejí a padám dolů až na tvrdou zem. Válím se tam se zkrvaveným xichtem a už se nikdy nezvednu.

Má to se mnou šlehnout někdy kolem osmý. Ani hodinky mi nenechali, takže je to vlastně věc náhody. A doufám, že se jim na to jejich príma křeslo pořádně připeču, ať nadávají jak jsou tresty na elektrickém křesle nanic. Hele támhle ten chlap má hodinky a jde vidět kolik je. Sakra, za tři minuty mi to jede. Ale kam? Kdybych byl věřící, třeba katolík nebo Islámista, tak by mi to nevadilo, přišel bych do nebe. Ale kam jdou nevěřící? Peklo? Dejme tomu, lepší než nic. Že já se nedal na víru, ale teď už to asi nestihnu. Co to? Co to? Rychlík má zpoždění, už jsou 2 minuty po limitu. Já už jsem dvě minuty mrtvej. Najednou zhasínají všechna světla, asi mají rádi romantiku. Poprava při svíčkách. Jsem tak nechutnej, že sám sobě lezu na nervy. Ale tam za sklem je nějaký rozruch a žádné světlo. Hallelujah! Letenka zpět do života. V Americe selhali elektrárny a je teď celá ve tmě. Děkuji našim předpotopním rozvodům. Prchám z věznice, poslepu upaluji k přístavu. Jsou tam lodě, které plují do Evropy. V Evropě musí být krásně, usadím se v nějaké malé vesničce a každou neděli budu chodit do kostela.

Tři dny po mém znovuzrození a útěku z náručí smrti, většina amerických států zamítla elektrické křeslo a přiklonili se k injekci s jedem. Co kdyby náhodou.


publikováno 28. 8. 2003

příbuzné články:
Návrat
Brány pekel
Small airsoft story
Rozhovor dvou hráčů airsoftu
Historky z podsvětí

sem odkazují:
#29
Seznam povídek