k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Konec?

4. 5. 2004 (před 15 lety) — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

6:00

Ráno jako každé jiné a on, stejně jako spousty dal­ších stře­do­ško­láků, vy­ra­zil do školy. Vlak se vlekl a půl­ho­di­nová jízda se zdála ne­ko­nečná. Po­slou­chal dis­c­mana a neměl pojem o čase. Ne­dlouho poté co vlak projel za­stáv­kou v Ko­lo­vra­tech usnul. Na jedné sta­nici, od Hlav­ního ná­draží – cíle jeho cesty – ještě hodně vzdá­lené, se na chvíli pro­bu­dil. Po­zo­ro­val jak lidé vy­stu­pují, aniž by kdo­koli na­stou­pil. Ne­při­klá­dal tomu velkou dů­le­ži­tost. Vagón byl docela prázdný a ztichlý. Zase usnul. Pro­bu­dilo ho až hlá­šení:

„Praha, Hlavní ná­draží, vlak číslo 9145 přijel slu­žebně na 32. kolej, vlak zde jízdu k…“ hlá­šení bylo pře­ru­šeno a vy­tra­tilo se do šumu.

Jen co ote­vřel oči, poznal, že něco není v po­řádku. Chy­bělo tam něco velmi pod­stat­ného. Chy­běli tam lidé. Ani jeden člověk nikde ne­se­děl ani nešel. Nikde nikdo. Vlak zel prázd­no­tou a stejně pustá byla všechna ná­stu­piště. Na konci dlouhé chodby k ná­dražní hale se mihlo ně­ko­lik mat­ných po­sta­vi­ček, které v mžiku zmi­zely. Roz­běhl se za nimi a ve chvíli kdy se do haly dostal, už nikoho ne­za­hlédl. Jen li­du­prázdno a šero. Jak si všiml, sví­tila sotva čtvr­tina světel, jako kdyby vypadl proud. Všechny vý­cho­dové dveře byly ote­vřené do­ko­řán a pro­sklená stěna místy vy­mlá­cená. Venku nebylo hezky ani hnusně, ale tak jako kdyby něco za­čí­nalo. Stromy v parku před ná­dra­žím vadly a usy­chaly. Z roz­praska­ných fasád domů opa­dá­vala omítka.

Při­mra­žen stra­chem si po­mys­lel: „Tahle ne­po­cho­pi­telná změna musela nastat ze dne na den, pro­tože ještě včera vše vy­pa­dalo docela nor­málně.“

S oke­ni­cemi si po­hrá­val vítr, který se zvedl stejně náhle, jako ustal.

Přesto šel dál a na kon­cích pěších zón co chvíli za­hlédl mi­ho­tavé po­sta­vičky, které rychle zmi­zely v prů­cho­dech a za rohy domů. V dálce slyšel hou­kání sirén, ale i to brzy ustalo. A na­jed­nou celé město za­chvá­til na­pjatý vy­čká­va­jící klid. Po uli­cích ne­jez­dila žádná auta ani tram­vaje, nikdo ne­par­ko­val podél chod­níků a na vol­ných mís­tech me­t­ro­pole. Ob­chody byly prázdné, jakoby před lety vy­ra­bo­vané.

Škola stála za rohem, ale i tam se všechno po­divně změ­nilo. Lípa před bu­do­vou byla vy­rvána ze země a plot, který před­tím obe­pí­nal hřiště, se změnil na hro­madu drátů opodál.

Klika od školní budovy stu­dila jak led a šla otevřít jen ztěží. Hlavní dveře byly vy­lo­meny z pantů, tur­ni­kety za rohem ležely pod vrst­vou prachu a pod ním byly zrezlé jako vrak lodi. Ještě včera se všechno blýskalo no­vo­tou. Za­mra­zilo ho v zádech, ale zvě­da­vost ho táhla do útrob budovy. První patro bylo po­dobně zde­vas­to­vané. Dlaž­dičky, které škola ne­chala před šesti týdny po­lo­žit, někdo s citem vyrval a vy­há­zel ne­známo kam. Na konci chodby se zpola ote­vřené dveře jeho třídy leskly zlo­věst­ným ko­vá­ním. Na­hlédl dovnitř, viděl jen tmu a v nose cítil prach. Vstou­pil a roz­sví­til světla. Pohled, který se mu na­skytl, ho při­mra­zil k zemi. Celá míst­nost byla černě vy­ma­lo­vána, okna za­tem­něna a na zemi místo lavic ležely ná­hrobní kameny, na­de­psané po­div­nými znaky. Na jeho místě byl taky kámen bez jména, ale na­de­psaný datem 21.4.

„To je dnes!“ vy­křikl. „Jdu pryč. Už tady nechci strá­vit ani vte­řinu.“ Vy­po­tá­cel se na chodbu a do očí ho ude­řila změna: na – ještě před chvílí – čis­tých stě­nách se zr­cadlily po­divné čer­vené ob­razce a na pod­laze byly po­lo­ženy pražce. Utíkal pryč. V chodbě se ze­še­řilo a skrz díry ve stropě pro­sví­talo světlo. „Ale skrz jaký strop?“ blesklo mu hlavou, „vždyť je nade mnou ještě jedno patro“. Na scho­dech se po­va­lo­valy roz­bité kusy lavic a židlí a blo­ko­valy mu cestu. Dolní patro bylo plné pa­vu­čin a prachu, jako kdyby tam nikdo ne­u­klí­zel stovky let. A těsně před vcho­dem na zemi ležel te­le­fon a zvonil. Opa­trně zvedl slu­chátko a někdo na druhé straně po kruté vte­řině čekání zavěsí. Dveře před ním se roz­padly v prach a vy­běh­nul ven. Vzduch byl těžký a slunce ne­sví­tilo. Na okol­ních domech ne­zů­stala žádná omítka ani žádná okna. Jen prázdné černé díry civěly do okolí. Běžel dál kolem roz­bi­tých domů. Hlavní ulici sví­rala do­pravní zácpa bez řidičů. Jen auta, někde spíš vraky aut, na­hro­ma­děné ve velké zácpě, která se už asi nikdy nikam ne­po­hne. Blíž k ná­draží domy zchát­raly do ještě hor­šího stavu a měly za­zděná okna. Civěly na něj jen vysoké holé zdi. Běžel dál.

Park před ná­dra­žím byl zde­vas­to­vaný, vy­tr­hané stromy ležely na zemi a ty, které pře­čkaly hro­zi­vou smršť, uschly a neměly v sobě kapku života. Běžel dál.

V ná­dražní budově ne­sví­tila vůbec žádná světla. A on se pro­dí­ral jen podle paměti. Vý­stupy k ná­stu­piš­tím byly za­va­lené. Běžel dál.

Na­ko­nec uviděl světlou skvrnu – výstup na 7. ná­stu­piště. Vy­běh­nul po scho­dech nahoru a uviděl vlaky. Mnoho vlaků. Řady vlaků za sebou se táhly až k tu­ne­lům na druhé straně ná­draží. Za­bí­raly každou kolej, každé ná­stu­piště, ně­které vy­ko­le­jené, ně­které zre­zi­vělé, ale v žádném z nich nebyl ani jeden člověk. Vzduch byl těžký a obloha temná…

8:37

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz