povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

4. 5. 2004

Konec?

       
CC by-nc-nd (zdroj)

6:00

Ráno jako každé jiné a on, stejně jako spousty dalších středoškoláků, vyrazil do školy. Vlak se vlekl a půlhodinová jízda se zdála nekonečná. Poslouchal discmana a neměl pojem o čase. Nedlouho poté co vlak projel zastávkou v Kolovratech usnul. Na jedné stanici, od Hlavního nádraží - cíle jeho cesty - ještě hodně vzdálené, se na chvíli probudil. Pozoroval jak lidé vystupují, aniž by kdokoli nastoupil. Nepřikládal tomu velkou důležitost. Vagón byl docela prázdný a ztichlý. Zase usnul. Probudilo ho až hlášení:

„Praha, Hlavní nádraží, vlak číslo 9145 přijel služebně na 32. kolej, vlak zde jízdu k...“ hlášení bylo přerušeno a vytratilo se do šumu.

Jen co otevřel oči, poznal, že něco není v pořádku. Chybělo tam něco velmi podstatného. Chyběli tam lidé. Ani jeden člověk nikde neseděl ani nešel. Nikde nikdo. Vlak zel prázdnotou a stejně pustá byla všechna nástupiště. Na konci dlouhé chodby k nádražní hale se mihlo několik matných postaviček, které v mžiku zmizely. Rozběhl se za nimi a ve chvíli kdy se do haly dostal, už nikoho nezahlédl. Jen liduprázdno a šero. Jak si všiml, svítila sotva čtvrtina světel, jako kdyby vypadl proud. Všechny východové dveře byly otevřené dokořán a prosklená stěna místy vymlácená. Venku nebylo hezky ani hnusně, ale tak jako kdyby něco začínalo. Stromy v parku před nádražím vadly a usychaly. Z rozpraskaných fasád domů opadávala omítka.

Přimražen strachem si pomyslel: „Tahle nepochopitelná změna musela nastat ze dne na den, protože ještě včera vše vypadalo docela normálně.“

S okenicemi si pohrával vítr, který se zvedl stejně náhle, jako ustal.

Přesto šel dál a na koncích pěších zón co chvíli zahlédl mihotavé postavičky, které rychle zmizely v průchodech a za rohy domů. V dálce slyšel houkání sirén, ale i to brzy ustalo. A najednou celé město zachvátil napjatý vyčkávající klid. Po ulicích nejezdila žádná auta ani tramvaje, nikdo neparkoval podél chodníků a na volných místech metropole. Obchody byly prázdné, jakoby před lety vyrabované.

Škola stála za rohem, ale i tam se všechno podivně změnilo. Lípa před budovou byla vyrvána ze země a plot, který předtím obepínal hřiště, se změnil na hromadu drátů opodál.

Klika od školní budovy studila jak led a šla otevřít jen ztěží. Hlavní dveře byly vylomeny z pantů, turnikety za rohem ležely pod vrstvou prachu a pod ním byly zrezlé jako vrak lodi. Ještě včera se všechno blýskalo novotou. Zamrazilo ho v zádech, ale zvědavost ho táhla do útrob budovy. První patro bylo podobně zdevastované. Dlaždičky, které škola nechala před šesti týdny položit, někdo s citem vyrval a vyházel neznámo kam. Na konci chodby se zpola otevřené dveře jeho třídy leskly zlověstným kováním. Nahlédl dovnitř, viděl jen tmu a v nose cítil prach. Vstoupil a rozsvítil světla. Pohled, který se mu naskytl, ho přimrazil k zemi. Celá místnost byla černě vymalována, okna zatemněna a na zemi místo lavic ležely náhrobní kameny, nadepsané podivnými znaky. Na jeho místě byl taky kámen bez jména, ale nadepsaný datem 21.4.

„To je dnes!“ vykřikl. „Jdu pryč. Už tady nechci strávit ani vteřinu.“ Vypotácel se na chodbu a do očí ho udeřila změna: na – ještě před chvílí - čistých stěnách se zrcadlily podivné červené obrazce a na podlaze byly položeny pražce. Utíkal pryč. V chodbě se zešeřilo a skrz díry ve stropě prosvítalo světlo. „Ale skrz jaký strop?“ blesklo mu hlavou, „vždyť je nade mnou ještě jedno patro“. Na schodech se povalovaly rozbité kusy lavic a židlí a blokovaly mu cestu. Dolní patro bylo plné pavučin a prachu, jako kdyby tam nikdo neuklízel stovky let. A těsně před vchodem na zemi ležel telefon a zvonil. Opatrně zvedl sluchátko a někdo na druhé straně po kruté vteřině čekání zavěsí. Dveře před ním se rozpadly v prach a vyběhnul ven. Vzduch byl těžký a slunce nesvítilo. Na okolních domech nezůstala žádná omítka ani žádná okna. Jen prázdné černé díry civěly do okolí. Běžel dál kolem rozbitých domů. Hlavní ulici svírala dopravní zácpa bez řidičů. Jen auta, někde spíš vraky aut, nahromaděné ve velké zácpě, která se už asi nikdy nikam nepohne. Blíž k nádraží domy zchátraly do ještě horšího stavu a měly zazděná okna. Civěly na něj jen vysoké holé zdi. Běžel dál.

Park před nádražím byl zdevastovaný, vytrhané stromy ležely na zemi a ty, které přečkaly hrozivou smršť, uschly a neměly v sobě kapku života. Běžel dál.

V nádražní budově nesvítila vůbec žádná světla. A on se prodíral jen podle paměti. Výstupy k nástupištím byly zavalené. Běžel dál.

Nakonec uviděl světlou skvrnu - výstup na 7. nástupiště. Vyběhnul po schodech nahoru a uviděl vlaky. Mnoho vlaků. Řady vlaků za sebou se táhly až k tunelům na druhé straně nádraží. Zabíraly každou kolej, každé nástupiště, některé vykolejené, některé zrezivělé, ale v žádném z nich nebyl ani jeden člověk. Vzduch byl těžký a obloha temná...

8:37


publikováno 4. 5. 2004

příbuzné články:
Domů!
Druhý jarní den
Blbá ryba
Náhoda nebo osud
Jarní den

sem odkazují:
#44
#73
#122
Seznam povídek