k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Kanály civilizace

13. 10. 2003 (aktualizováno 11. 10. 2004) (před 15 lety) — k47 (♪)

(ko­lek­tivní po­vídka)

Wa­shing­ton, Bílý dům, včera 18:24

(bouř­livý roz­ho­vor) (chvíle ticha) Pre­zi­dent pro­nesl: „Ano“ a vy­chut­ná­val si triumf. Nějaký po­li­tik namítl: „Víte, že to bude mít da­le­ko­sáhlé dů­sledky, které ovlivní…?“ „Ano“ vsko­čil mu do řeči pre­zi­dent a všem bylo jasné, že s ním nehnou, tře­baže z jeho výrazu po­znali, že si to ne­u­vě­do­muje. Kaja47

Wa­shing­ton, Bílý dům, včera 19:25

„Pane pre­zi­dente, patrně si ne­u­vě­do­mu­jete…“, „Uvě­do­muji si to“, skočil mu do řeči pre­zi­dent. „Pane, ne­chejte mě do­mlu­vit. Víme, že Rusko dodává zbraně do Iráku tajnou cestou přes pohoří Ural, ale v pří­padě, že chceme na Rusko za­ú­to­čit, víte, co to bude zna­me­nat?“ řekl mi­nistr obrany s hrů­zostraš­ným vý­ra­zem na ob­li­čeji. „ANO!“ řekl pre­zi­dent. Jeho ANO, to bylo tak strašně pro­vo­ku­jící až vý­směšné, ale pre­zi­dent to věděl; měl tu důvod, který po­tře­bo­val vy­ře­šit a věděl, že dřív nebo poz­ději se mu to podaří. Jirka

Malé Měs­tečko, ne­da­leko Prahy, včera 19:31

Vzal te­le­fon a za­vo­lal svojí ženě: „Kris­týno, zbav se dětí, dnes večer budeme sami.“ Říkal toho po­cho­pi­telně víc, ale to byly jen slovní kudr­linky, které na­ta­ho­valy a oba­lo­vali tohle prosté sdě­lení. Když za­vě­sil, po­mys­lel si: „Jó dneska večer si pa­rádně užiju.“ Jme­no­val se Jakub, bylo mu asi 26 let a dříve byl jeho život bouř­livý a ne­bez­pečný, ale teď už žil v klidu – už ně­ko­lik let. Líbilo se mu to tak a ne­chtěl nic měnit. Šlápl na plyn a zmizel za za­táč­kou. Když za chvilku přijel a vešel do jejich domu, usly­šel z vany šplou­chání a pro­zpě­vo­vání. Pro­klouzl do pokoje. Na stolku leželi dvě po­hřební ozná­mení. Po­dí­val se zblízka a uviděl jména svých dětí. Drapnul papíry a šo­ko­vaně si je pro­hlí­žel. Ne­zmohl se na jediné slovo. Po děsivé chvíli parte od­ho­dil a se vzly­ká­ním se svezl na zem. Zni­čilo ho to, cítil jak nad sebou ztrácí kon­t­rolu a ovládá ho ne­zkrotná ne­o­vla­da­tel­nost. Tenhle nejapný žertík (který ne­spáchala jeho man­želka, jak ho na­padlo) ho skolil. Viděl tady černé na bílém na­psáno slovo SMRT. Nemohl snést žádnou další smrt. Viděl jich už tolik, viděl smrt blíz­kých, ale nemohl ji nijak za­brá­nit, byla to jeho noční můra, před kterou se ukli­dil do ústranní klid­ného života. Viděl nej­horší svin­stvo spo­leč­nosti, spodní patra lid­skosti, za­tuchlé kanály ci­vi­li­zace, temné stránky lid­ských duší, viděl jak se milí a přá­tel­ští lidé během oka­mžiku změ­nili na ne­vy­po­či­ta­telné bestie, věděl, že se to může stát kaž­dému. A to všechno se mu teď vrá­tilo před oči. Nemohl tomu odo­lá­vat. Zhrou­til se. Neměl čas o tom pře­mýš­let, neměl čas si uvě­do­mit, že to není pravda. Sku­teč­nost mu vzala vy­rov­na­nost moc rychle. Jeho du­ševní stav byl temný a ne­po­cho­pi­telný. Slyšel, jak Kris­týna vy­lezla z kou­pelny. Při­pa­dalo mu, že ona to vše udě­lala. Vzal te­le­fon a za­vo­lal po­li­cii. Všechno říkal cha­o­ticky a ve spěchu: „Halo, po­li­cie, bože muj, víte co se tady stalo, zabili mi děti, asi moje žena, bože muj, já to ne­vy­dr­žim, nemůžu vy­dr­žet, zabili mi děti, při­jeďte sem, rychle, ne, rychle, prosím.“ Už stou­pala po cho­dech do jejich pokoje, přišlo mu to jako ne­sne­si­telné, musel být pryč, nebo se zblázní. Ještě na­rychlo za­hu­lá­kal adresu, za­vě­sil, vy­sko­čil oknem a zmizel kdesi ve stí­nech. Kaja47

Malé měs­tečko, ne­da­leko Prahy, včera 20:36

Hou­kání po­li­cej­ních sirén rozřízlo ve­černí vzduch. Po­li­cejní Fe­li­cie za­sta­vila před domem Jakuba a Kris­týny. Vy­stou­pil asi tak tři­ce­ti­pě­ti­letý po­li­cista a v do­pro­vodu svého mlad­šího kolegy se blížil k domu. Dřív než se do­stali ke dveřím, ote­vřela je ze­vnitř Kris­týna. Po­li­cista se chopil slova: „Dobrý den dámo, bylo nám hlá­šeno, že se tu něco děje. Snad že tu došlo k vraždě dětí. Co o tom víte?“ „Vražda dětí,“ žasla Kris­týna, „a tady u nás? To musí být nějaký omyl.“ „No, to je možné, ale nám volal nějaký muž a říkal nám to. Byl dost… roz­ru­šený. Do­volte, abychom se po­dí­vali do vašeho domu.“ „Jen pojďte. A kdo mys­líte, že to byl?“ „To nevíme, ale nej­prav­dě­po­dob­něji to mohl být váš manžel.“ Kris­týna ne­na­chá­zela slov. Po­li­cisté chtěli vidět, jestli je všechno v po­řádku. Za­vo­lala ro­di­čům, aby se ujis­tila, že její děti jsou v po­řádku. Ale pak si uvě­do­mila, že tady něco ne­hraje. Při­nesla dvě parte a řekla mužům zákona: „Tohle jsem našla u nás v pokoji. Válelo se to na pod­laze.“ Starší po­li­cista se na ty papíry po­dí­val a s úžasem pro­mlu­vil: „To byl Jákob! Ten chlap, to byl Jákob! Mě bylo hned divný, že ho od­ně­kud znám. A vy jste jeho žena? A tahle papíry jste našla na zemi? A Jákob je taky našel? Můžu vám říct, že jestli se mu tohle do­stalo do ruky, du­ševně ho to od­bou­ralo. To­hleto je na něj moc.“ „Jak to můžete říct,“ ze­ptala se Kris­týna. „Víte,“ od­po­ví­dal po­li­cajt, „on byl u po­li­cie, u py­ro­tech­niků. To určitě víte. Taky se znal s klukama z pro­ti­dro­go­výho a taky s náma, nor­mál­níma řa­do­vejma. To víte, on už viděl nějaký svin­stvo, kdejaký divný exis­tence a věděl, co všechno jsou lidi schopni udělat, třeba i bez­dů­vodně. Dva měsíce před tím než odešel od py­ro­tech­niků, za­čí­nal mít pro­blémy, psy­chický a dost vážný. Doktor říkal, že s tím musí sek­nout, nebo se zblázní. To víte, to co on viděl, to člo­věka po­zna­mená. Ne­di­vím se mu. Uvěřil tomu, co je tady na těch had­rech psaný. A do­padlo to, jak to do­padlo. Ale za­vo­lejte mu a řek­něte mu, že to není pravda. Po­čkejte, já mu za­vo­lám a pak vám ho dám.“ Po­li­cista vzal mobil a za­vo­lal Ja­ku­bovi: „Čau Jákobe, tady Boby, tlus­tej Boby. Vzpo­mí­náš si? To bych řek že jo. Víš, volám ti kvůli těm po­hřeb­ním pa­pí­rům. Je to podvrh. Není to pravda, ně­ja­kej debil, kterej tě nemá rád, ti to na­str­čil, aby tě dostal na dno. Není to pravda, na to bych ti pří­sa­hal a toho hajzla, kterej to vytisk, na­jdeme a dáme do báně až zčerná. Teď ti dám tvojí ženu.“ Jakub, chtěl být co nejdál a jel rych­lí­kem do Jablun­kova za svým dobrým ka­ma­rá­dem, tam se chtěl vy­datně opít a roz­mys­let se co dál. A proto ve chvíli, kdy mu volali, byl už v po­lo­vině cesty. Slíbil, že pojede prvním ranním rych­lí­kem zpátky a vrátí se ke všemu co už nadobro ode­psal ze svého života. Měl by do­ra­zit jed­noho dne v 6:50 do Malého měs­tečka. Kaja47

V rych­líku do Jablun­kova včera 20:48

Ne­dlouho poté, co Ja­ku­bovi volal Boby s Kris­tý­nou, mu za­zvo­nil te­le­fon ještě jednou – nějaké ne­známé číslo. Chvíli ne­roz­hodně vy­čká­val a pak to zved­nul. Z druhé strany se ozval tlu­me­ným hlasem jakýsi muž: „Jákobe! Chlapče můj, jsem tak rád, že s tebou mluvím. Už dlouho s tebou něco chci do­hod­nout. Víš kdo já jsem?“ Ne­ří­kal to hlasem nijak po­vzbu­di­vým, znělo to spíš, jako když ten ci­zi­nec něco oče­kává nebo do­konce žádá. „No. Mám jisté tušení.“ „Dobře! Víš, co si jednou řekl? Řekl si: Budu buď na straně těch dob­rejch nebo špat­nejch, nebudu se po­tá­cet mezi. Byl si na straně těch dob­rejch, pro­vá­děl jsi skvě­lou práci, vážím si toho, ale láska ti vzala tvoje před­stavy. Teď jsi všechno ztra­til a já ti na­bí­zím práci na druhé straně než jsi zatím byl. A tvoje schop­nosti musí být ná­le­žitě oce­něny.“ „Hmm. Možná toho víte dost, ale já se teď k tomu co jsem na krátký čas ztra­til, zase vracím. A proto musím říct ne, vaší práci ne­při­jmu.“ „Nevadí hochu, je to tvůj život. Ale kdybys něčeho li­to­val, víš kam jít.“ „Jo, díky za radu,“ řekl a za­vě­sil. Ten den mu už nikdo ne­vo­lal. Kaja47 Malé měs­tečko, ne­da­leko Prahy, jed­noho dne 0:11 Anatol se svým spo­leč­ní­kem uhá­něli nocí ve stří­br­ném Mer­ce­desu a na zadní se­dačce spal náklad, jehož cenu od­ha­do­val šéf na milion korun. Kaja47

Praha, Hlavní ná­draží, 3. ná­stu­piště, blíže ne­u­r­čený rok, jed­noho dne, 6:27

Hlá­šení: „Na sedmém ná­stu­pišti ukon­čete nástup do vlaku 9112, který od­jíždí v 6:23, vlak je při­pra­ven k od­jezdu.“ „Tak tohle taky není moje,“ pro­ce­dil skrz zuby a čekal dál. Za 7 minut byl při­sta­ven jeho vlak, na­stou­pil a za 6 minut odjel. A kam vlastně? To stejně nikoho ne­za­jímá. Teď je dů­le­žité, že se rozjel vlak i příběh a mizí kamsi pryč. A kdo byl vlastně on, ten ne­známý ces­to­va­tel? Jme­no­val se David a vy­pa­dal asi na 21 let. Byl ob­le­čený jako mi­li­ony dal­ších a nikdo by se nad ním ne­po­za­sta­vil, nechal by ho projít a zmizet, z jed­ničky by se stala nula. Kdyby se mu po­dí­val do ob­li­čeje, zjis­til by spoustu roz­po­ru­pl­ných sku­teč­ností. David měl vysoký ob­li­čej a zvláštní výraz, který toho mohl říct mnoho zá­ro­veň. Někdy to bylo dobře, ale někdy taky ne. Kaja47

Malé měs­tečko, ne­da­leko Prahy, jed­noho dne 6:50

Rych­lík z Jablun­kova právě za­sta­vil na míst­ním ná­draží a při­vezl šo­ko­va­ného, otře­se­ného a du­ševně zrui­no­va­ného Jakuba, aby se vrátil zpátky do svého domova a běž­ného života. Nešel domů, s Kris­tý­nou se do­hodli jinak. Měli se sejít v jejich ob­lí­bené re­stau­raci Miláno hned jak ote­vřou v sedm hodin. Chvíli po­stá­val venku a jen co ote­vřeli vešel a usadil se u stolu hned u dveří. Chvíli čekal a Kris­týna stále nešla. Byl ner­vózní a měl jisté tušení, že se stalo něco špat­ného. Happy end se nekoná – jeho tušení bylo správné. Za minutu mu za­zvo­nil te­le­fon, volala Kris­týnina matka: „Jakube rychle pojď k nám, je tu i Kris­týnka. Vaše děti… někdo je unesl a chce vý­kupné. Milion korun s jestli to ne­slo­žíte do tří dnů… tak…“ Pak se roz­pla­kala. Jakub kon­ster­no­vaně za­vě­sil a taky plakal. Všechno mu bylo jasné.Právě se mu roz­padl život. Psy­chický nápor byl tak silný, že ho ne­snesl. Vrá­vo­ravě někam odešel, ne­vě­děl kam a tam upadl do bez­vě­domí. Zdálo se mu mnoho straš­ných snů, jak kolem něj umí­rají jeho blízcí. Ně­ko­li­krát se jakoby pro­bu­dil a viděl to samé. Ne­do­vedl roz­li­šit, co je sku­tečné a co je jen po­kra­čo­vání jeho noční můry. Ne­vě­děl, jak dlouho se tam válel, ale když se pro­bou­zel do nového dě­si­vého po­losnu, uviděl vy­so­kého muže v tmavém plášti, pak záblesk a upadl do bez­vě­domí. Po ně­ja­kém čase, mohla to být chvíle, stejně jako sto­letí, ucítil vlhký zápach ja­ké­hosi sklepa a pak se zas po­no­řil do čer­ných noč­ních můr. Kaja47

Česká re­pub­lika, někde ve vlaku, jed­noho dne 6:57

David se po­dí­val z okna. Uviděl ná­draží a ceduli, která říkala, že tady jeho cesta končí. Řekl si: „Už budu vy­stu­po­vat. Tak je to tady. Čekám na to dlouho a teď po­chy­buju.“ A sku­tečně po­chy­bo­val. Ne­vě­děl jestli může nebo jestli musí. Chce si vy­ří­dit účty, roky od­klá­dané, ale teď už musí. Prázdný vlak se skří­po­tem za­sta­vil. Ote­vřely se dveře a David vy­kro­čil vstříc ne­jis­totě a stra­chu. Nešel daleko, měl to ne­da­leko. Nej­prve šel za svým starým ka­ma­rá­dem Ja­ku­bem, který bydlel v ulici pod ná­dra­žím, u hos­pody. Zvonil a nikdo ne­o­t­ví­ral. Ani jeho žena. Šel tedy pryč a vzpo­mí­nal, jak vlastně Jakub vy­pa­dal. Ne­vi­děl ho už ně­ko­lik měsíců. Vzpo­mněl si na něj jen útrž­ko­vitě: nebyl vysoký, zrzavé vlasy, teď mu mohlo být asi tak 26 let, měl ženu a dvě děti, mo­torku, dřív dělal u po­li­cej­ních py­ro­tech­niků, ale toho se vzdal kvůli rodině. Přišlo mu zvláštní, že není doma, když se jasně do­mlu­vili, že dneska přijde takhle brzo. David nikdy ne­u­přes­ňo­val proč chce přijít, ale ten­to­krát ani nemohl říct ten pravý důvod. Jeho plán se začal hrou­tit, nebo ale­spoň ne­za­čal dobře. Ale okol­nosti ho tla­čili vpřed a on po­kra­čo­val, tak jak si to na­plá­no­val. Sviž­ným krokem mířil k staré opuš­těné to­várně, která také nebyla daleko od ná­draží. Pře­lezl přes bránu, věděl že tu nikdo není a za­mí­řil do blízké haly. Hala to byla veliká, na­pl­něná torzy strojů a ne­po­řád­kem, plná skříní a polic (prav­dě­po­dobně to­várna na ná­by­tek). Šel na­jisto k jedné malé po­ličce v rohu. Sáhl dovnitř a vy­lo­vil 9mm pis­toli bereta M92, tlumič, ně­ko­lik plných zá­sob­níků, spe­ci­ální ne­vo­divé ru­ka­vice, fes­tovní kleště a knihu 451 stupňů Fa­hre­nhe­ita od Raye Brad­buryho. Když to vše pobral, šel zas z to­várny ven na čer­s­tvý vzduch. Venku si všim­nul, že si roz­trhl kalhoty, jak lezl přes bránu. Jen nad tím mávl rukou. Neměl čas se s tím zdr­žo­vat. Po­dí­val se na ho­dinky, bylo 7:09. Došel k domu, kde byd­lela jeho bývalá holka. Neměl ani po­myš­lení na ni, i když teď a v dal­ších chví­lích pro něj bude strašně dů­le­žitá. Dům to byl starý a David ho znal, jako vlastní boty. Vstou­pil do dveří, pak šel do ko­telny a na­ko­nec zalezl do malých dvířek, kde byli všechny jis­tiče. Věděl, že jeho bývalá holka nenosí ho­dinky a všechny hodiny má na­po­jené na roz­vod­nou síť. Nic na ba­terky. Na­de­chl se, navlíkl si ru­ka­vice, chopil se kleští a dal se do práce. Trvalo to chvíli a z po­jis­tek se kou­řilo a v domě nešel proud. Po­mys­lel si: „Teď mám spoustu času do­ka­vaď to někdo ne­o­praví.“ Tahle fáze plánu byla do­kon­čena a šel dál. Ne­o­tá­lel ani minutu a razil si cestu k jinému baráku. Hez­kému a novému. Vy­škrá­bal se do tře­tího patra, našel dveře s jme­nov­kou „Zdeněk Tichý“ a za­zvo­nil. Za chvíli mu ote­vřel dobře vy­pa­da­jící muž v županu a ne­vě­řícně na něj koukal: „Ty? Tebe jsem teda roz­hodně ne­če­kal.“ „Já vim,“ suše po­zna­me­nal David, za­tla­čil ho do bytu a zavřel za sebou dveře. David po­kra­čo­val: „Ty hajzle čekal jsem na to dlouho, ale kdo si počká, ten se dočká.“ „Nebo umře ve frontě.“ Vysmál se mu Zdeněk. „Ty na něco čekáš? V nějaké frontě?“ Od­vě­til chladně David. Zdeň­kovi bylo jasné, že tady jde do tuhého. Ne­zmohl se na nic víc než vy­kok­tat pár slov: „Coo? Co to po-po­ví­dáš?“ „Hádáš správně. Teď tě ukon­čim. Pozdra­vuj na druhé straně.“ David to dořekl a Zdeňka po­va­lil na zem a ten se na nic ne­zmohl. Pak David vytáhl pis­toli a po­ví­dal: „víš co je tohle? Ne? Je to pis­tole bereta taky známá jako M92, ráže 9mm, hojně vy­u­ží­vaná v ar­má­dách a po­li­cej­ních jed­not­kách, a je velmi spo­leh­livá.“ Vy­chut­ná­val si každé slovo a hrůza jeho bu­doucí oběti mu dělala ne­u­vě­ři­telně dobře. Usmí­val se a po­kra­ča­o­val: „Ráže 9mm pa­ra­be­lum, ketrou tahle kráska žere je sice nad­zvu­ková, ale … já tu něco mám. Dá­re­ček.“ Se zá­keř­ným úsmě­vem přes sedm osmin xichtu vytáhl z kapsy tlumič a po­kra­čo­val s ještě větší chutí: „… tlumič, tlumič tu mám a nikdo to ne­u­slyší. Pošli pusinku svým mi­lo­va­ným.“ Na­mon­to­vá­val tlumič, ale bylo na něm poznat, že jeho vůle se­lhává a svádí v sobě boj. Potil se na čele a zhlu­boka se na­de­chl, vše na­mon­to­val a na­mí­řil na Zdeňka. Na chvíli zavřel oči, ale ne­do­ká­zal vy­stře­lit. Sáhl do kapsy a vytáhl velkou in­jekční stří­kačku. Ne­za­vá­hal a hned si pích­nul dávku. „Ááách. Tyhle ka­pičky po­má­haj‘. Po­dí­vej na tuhle jehlu. Do­stala se do mě, do­stala mě do toho a tebe do­stane odsud!“ Na­mí­řil, zmáčkl spoušť, po­mys­lel si: „Z jed­ničky se stala nula“ a odešel. Hodiny v jeho pokoji uka­zo­valy 7:19. Cestou zpět se stavil v staré to­várně, zas pře­lezl a zas pro­chá­zel halou, ten­to­krát k dr­tičce že­lez­ného odpadu, prav­dě­po­dobně je­di­nému fun­gu­jí­címu stroji v té sešlé budově. Vhodil tam pis­toli, tlumič, zá­sob­níky, ru­ka­vice i kleště. Pak zapnul stroj. Po chvilce řevu z něho vy­padli že­lezné piliny a kousky gumy. Řekl si: „Krása!“ a šel dál. Bylo 7:25. Další za­stávka byla u jeho bývalé pří­tel­kyně. Věděl, že ona nemá ponětí kolik je hodin, holka zlatá, ale to mu po­slouží. Vy­ská­kal nahoru po scho­dišti a tam na­jisto za­zvo­nil u jejího bytu. Když za chvíli ote­vřela, ne­mohla skrýt pře­kva­pení: „Davide, co ty tady děláš.“ „Ále, nechci tě zabít, Jano, něco jsem ti při­nesl.“ Ukázal knihu. Na Janině tváři se ro­ze­hrál úsměv. „Díky, zrovna jsem to hle­dala. Mys­lela jsem, že to bude asi u tebe. Ne­chceš jít dál?“ „Ale jo, na chvilku se stavim,“ řekl David a vešel dovnitř. Nejdříve si šel z rukou smýt kapku krve. Pak se vrátil a chvíli se spolu bavili. Byl to roz­ho­vor plný ne­od­vrat­ného pocitu, že něco krás­ného v jejich životě skon­čilo a už se to ne­vrátí. Když už skoro nebylo co po­ví­dat, David se roz­hlí­žel po pokoji a hledal hodiny. Jana ho obe­zná­mila se sku­teč­ností, kterou dávno věděl: „Hodiny nejdou, jsou roz­bitý po­jistky. Říkali, že do deseti sem pošlou tech­nika.“ „Hmm…“ řekl David a po­dí­val se na vlastní ho­dinky a pak dodal: „Ono je už 7:18, to já už půjdu.“ Pak odešel, ale lhal, v tu dobu bylo už 7:32. To byly jeho alibi: V čas smrti byl u své bývalé pří­tel­kyně. Jeho plán byl do­ko­nán a on spo­ko­jeně od­chá­zel k ná­draží. Nic si ze svého činu ne­dě­lal, vraž­dil – stalo se a teď už to ne­stojí za řeč. Kaja47

Česká re­pub­lika, někde ve vlaku, jed­noho dne 8:30

David stále sedí ve vlaku. Patrně až teď si uvě­do­mil, že vlastně ani neví kam jede. Bylo mu to jedno, po­tře­bo­val jen rychle zmizet, po­tře­bo­val pro­vět­rat hlavu a hlavně přijít na jiné myš­lenky. Měl tolik pro­blémů, že na ně už ne­sta­čil. Vy­ho­dili ho z práce, ro­ze­šla se sním holka, dlužil nájem za tři měsíce a vraž­dil. To je jen výčet jeho po­my­sl­ného se­znamu, který je pro něj dlouhý snad ně­ko­lik metrů. Uvě­do­mil si, jaký měl do­ne­dávna vcelku krásný život. Jirka

Malé měs­tečko, 25 ki­lo­me­trů ji­ho­vý­chodně od Hlav­ního ná­draží, jed­noho dne 21:14

Jme­no­vala se Ma­ruška a byla to po­hledná dívka, asi 18 let. Ne­bu­deme ji blíže po­pi­so­vat, pro­tože byste se do ní bez­na­dějně za­mi­lo­vali. Musí stačit popis: krásná. Tato cha­rak­te­ris­tika je vše­ob­jí­ma­jící a do­sta­tečná, není třeba říkat víc. Byla krásná, měla se dobře, nic jí ne­chy­bělo a po­ho­dlný život ji začal nudit. A právě tento večer udělá nej­větší chybu svého života. Tato chyba ji může dovést do hrobu, ale taky nemusí. Za­pá­lila si a „letěla“. Při svém prvním letu pro­zkou­má­val ne­známé a in­ten­zita ji za­sko­čila. Po­žitky ply­nuly, hro­ma­dili se, uží­vala jich, ale na­ko­nec to ze­sláblo… Jízda skon­čila. Kaja47

Park na okraji Prahy blízko malého měs­tečka, jed­noho dne 21:48

Pod stromy parku se sbí­hala tem­nota a na la­vičce ležel vysoký muž. Mohl spát, ale stejně tak mohl být mrtvý. Na očích měl černé brýle, ačkoli se už temné linky tmy sbí­hali. Slabé lampy v parku se mu zr­cadlili na sklech. Občas se ve skle mihl stín člo­věka, který pro­chá­zel kolem. Ale to bylo všechno. Uply­nulo ně­ko­lik hodin od této chvíle a onen člověk se ne­po­hnul. Mohl se jme­no­vat Libor stejně jako Honza, ale to je teď jedno. Tuhle noc se nehnul a to je všechno. Kaja47

Česká re­pub­lika, někde ve vlaku, dru­hého dne 8:32

„Hej, vstá­vej, halo, bu­dí­ček mladej.“ David se pro­bu­dil a svýma pořád ještě za­le­pe­nýma očima spat­řil temnou osobu, která se nad ním tyčila do výšky. První ho v té chvíli na­padlo, že si pro něj přišel čert. Bo­hu­žel to nebyl čert, ale jen prů­vodčí. „No tak co tu děláš?? Spát si můžeš doma.“ David si prom­nul oči, ale ne­vy­dal ze sebe, ani hlásku. Prů­vodčí se ho zeptal ještě jednou a ráz­něji. David mlčky vstal a po­ma­linku za­mí­řil ke dveřím. Prů­vodčí se ho po­ku­sil chytit, vtom se David roz­běhl, vy­sko­čil z vlaku a podél kolejí utíkal pryč. U nej­bližší budovy, zapadl za roh. Tam se roz­hlédl a zjis­til že celou noc spal v od­sta­ve­ném kupé. Otočil se a za ním stál vysoký muž v tmavém plášti… záblesk … David se pro­bu­dil v ně­ja­kém sklepě, ne­vě­děl co se stalo, jak dlouho byl mimo, jak se sem dostal a hlavně: kdo byl ten muž???????? Biatec

Park na okraji Prahy blízko malého měs­tečka, dru­hého dne 9:21

Pomalu se začalo ro­ze­dní­vat, ptáč­kové si vesele po­pě­vo­vali to svoje. A náš ta­jemný muž se pro­bu­dil.Nebyl to vlastně muž, byl to kluk který si prostě večer řekl, že by mohl přespat na la­vičce v parku. Sice si to řekl po pár piv­kách, ně­ko­lika vod­kách a bůh ví čeho ještě.Teď už byl při vědomí s dost velkou bo­lestí hlavy. Ale fakt mu vrtalo hlavou, co tu vlastně dělá. Chvilku se na to snažil přijít, ale ta bolest, která su­žo­vala jeho hlavu, se už nedala prostě vy­dr­žet. A tak se vydal najít místo, kde by si dal hrnek černé kávy. Fakt, že ne­vě­děl kde vlastně je, mu noc na náladě ne­při­dal. Ta se mu ma­linko zlep­šila, když našel Majnl. V kapse našel svou po­slední pětku a kra­bičku sirek z Ria. Hodil pětku do au­to­matu a v tom si po­ma­linku začal vzpo­mí­nat, co se včera dělo. Byl v Riu. Potkal se tam s pár ka­ma­rády.To bylo tak všechno na co si jeho mozek vzpo­mněl. Vzal kafe a vy­ra­zil ne­známo kam. Při­lo­žil ke­lí­mek k ústům pomalu pil svojí kávu, když vtom na­jed­nou ke­lí­mek vší silou vrhnul na te­le­fonní budku, která stála asi tak dva metry před ním. Docela šok pro zevla co pře­hra­bo­val koš vedle ní. Jakmile se vzpa­ma­to­val z šoku, začal řvát na celou ulici: „cos to udělal ty smrade, po­dí­vej se na můj kabát, to si za­pla­tíš.“ Při­ří­til se k Da­li­bo­rovi. Tak se jme­nuje náš, no řek­něme hrdina. Chytl ho za bundu a začal s ním lom­co­vat. Da­li­bor se mu vytrhl a odbyl zevla slovy: „Nemám na tebe náladu, ztrať se.“ Zevla to ještě více do­pá­lilo a ohnal se po Da­li­bo­rovi pěstí. Ten však po­ho­tově za­re­a­go­val, zevlovu ruku vy­blo­ko­val a jedním přesně mí­ře­ným kopem do solaru zevla skolil na zem. Zevl se krou­til na zemi a při tom vy­dá­val spoustu ne­i­den­ti­fi­ko­va­tel­ných zvuků. Takže to ne­vy­pa­dalo, že by se měl ještě o něco po­ku­sit. Da­li­bor se otočil a po­kra­čo­val dál. Měl v sobě spoustu ne­ga­tivní ener­gie, ale ne kuli té po­tyčce. Bylo to kvůli tomu, že si vzpo­mněl, proč se šel vlastně ožrat. Včera se totiž ro­ze­šel se svojí holkou. A to mu snad dáte za pravdu, že to bolí. Biatec

Byt Ma­ruš­činy ka­ma­rádky, den po úletu 9.45

Ma­ruška se pro­bu­dila u své ká­mošky Jany. Vstala, sešla po scho­dech do ku­chyně, tam už Milan, přítel Jany, při­pra­vo­val sní­dani. „Čau Maruš, jak je? Včera si byla dost sjetá, tak jsme Tě radši vzali k sobě.“ „Hmm… docela to jde, akorát si nic ne­pa­ma­tuju, kde je Jana?“ ro­ze­spale říkala Ma­ruška a rukou si pro­jíž­děla roz­cu­cha­nými vlasy. „Bude tu za chvilku, zatím se posaď.“ „Dík, ale radši už pudu domu, Máma má určitě strach“ „Ne, to je v poho. Večer jsme ji volali, že jsi u nás.“ „Stejně už pudu, zatím se měj a pozdra­vuj Janu.“ Ma­ruška vyšla z domu a za­mí­řila domů." Biatec (+slabou ko­rek­turu a malé do­pl­nění pro­vedl Kaja47)

Kdesi v Praze, dru­hého dne 10:00

„Tak tohle se fakt ne­po­da­řilo,“ pro­ce­dil skrze zuby Anatol. „Taky si mohl vybrat lepší banku k pře­pa­dení. A taky lepší dobu. Každej sluš­nej člověk v tuhle dobu spí.“ V běhu ho ne­po­há­něly ani tak jeho rychlé nohy, jako strach z malého kou­síčku olova v jeho zad­nici. Všude se ozý­vali jen známé fráze typu: ,Stůj, nebo stře­lím´, ale Anatol jim ne­vě­no­val pra­žád­nou po­zor­nost. Sprint ho pomalu za­čí­nal una­vo­vat. „Kde je sakra ten Pav­lo­vič?“ Ohlédl se. Ulice byly jako zá­zra­kem zrovna téměř prázdné. Zato muži v tma­vých uni­for­mách se to tu jen hem­žilo. Fe­li­cie s nápisy Po­li­cie ČR a černá do­dávka se stejně ne­pro­nik­nu­tel­nými okny. Jeden ze strážců zákona se ko­nečně roz­hodl splnit svou výzvu a ně­ko­li­krát za sebou vy­stře­lil. Omítka ze zdi, vedle které právě utíkal se roz­tříš­tila a její kousky spadly na zem. „Už to ne­vy­dr­žím, jestli ten blb ne­při­jede, tak… Tak mě chyt­nou a pudu na HODNĚ dlouho sedět.“ Začal zpo­ma­lo­vat. Muži v černém se dovtí­pili, že Anatol už asi moc dlouho na­sa­zené tempo ne­vy­drží a vy­pus­tili svou elitní va­ri­antu – URNU, aby to skon­čila. V tom mo­mentě se zpoza rohu vy­ří­til stří­brný mer­ce­des a prudce za­brz­dil 40 metrů před Ana­to­lo­vou po­sta­vou. „Pav­lo­vič, no ko­nečně!“ skoro vy­křikl statný Rus. Do­po­tá­cel se k autu a hodil tašky plné peněz na zadní se­da­dla. „Dělej,“ po­bí­zel ho Pav­lo­vič k na­sed­nutí. Ten­to­krát však ne­při­šlo žádné va­ro­vání – jenom dávka z au­to­ma­tické pušky do ob­zvláště bo­les­tivé části hrud­níku. Anatol za­chrop­těl a skácel se na as­fal­to­vou vo­zovku. A pak už slyšel jen zvuk rychle se roz­jíž­dě­jí­cího se mer­ce­desu a jeho pro­ná­sle­do­va­telů. Jeho po­slední myš­lenka byla: „Tohle v plánu roz­hodně nebylo.“ Den­drin

Praha, ne­moc­nice v Motole, dru­hého dne 15:38

Anatol ote­vřel oči a ihned ho do hlavy uhodil nejméně tucet kladiv. Před sebou uviděl roz­ma­za­nou po­stavu. Vy­pa­dala jako nějaká sta­řena. „Kde to jsem ba­bičko?“ zeptal se a zou­fale se snažil zost­řit obraz na své sít­nici. „Na JIPce, pa­náčku,“ odsekl mu mladý hlas je­do­vatě a žena se vy­tra­tila. Anatol předem vzdal veš­keré pokusy vstát, jed­no­duše proto, že to nešlo. Měl na sobě totiž slu­šivý krunýř ze směsi obvazů a sádry. „Ale žiju,“ do­dá­val si divným způ­so­bem odvahu. „Zatím,“ dodal ledový hlas ja­ké­hosi muže v bílém plášti, který právě vešel do míst­nosti. „Hlí­dají tě fakt slušně, jen co je pravda. Škoda, že jim to bude k ničemu. "Jak…Jak to mys­líte, dok­tore?“ vy­kok­tal ze sebe Anatol. „Je to úplně jed­no­du­ché, Ana­tole, šéf se bojí, že bys moc kecal a tak mě po­žá­dal, abych to vy­ří­dil.“ S těmi slovy ne­známý muž vytáhl zpod záhybů svého pláště ne­bez­pečně vy­pa­da­jící pis­toli a v po­klidu na ní na­mon­to­val tlumič. „Není to osobní, ale…Je to práce, promiň.“ Anatol vy­dě­šeně vy­ku­lil oči. Nemohl vydat ani hlásku a to, že není scho­pen pohybu, vy­cí­til již před ně­ja­kou chvílí. Mohl jen čekat na ne­vy­hnu­telné. A to opravdu o tři vte­řiny poz­ději přišlo. Padly dva téměř nesly­ši­telné vý­střely a Rusova hlava se zvrá­tila dozadu. Teď už vážně nic ne­při­jde, pro­tože Anatol je MRTVÝ. No nic, po něm tu budou další a další ne­po­u­či­telní, kteří ne­po­chopí, že slovo hlav­ního bosse je zá­ko­nem a kdo se mu po­staví, ten to po­řádně schytá… Dveře za fa­leš­ným dok­to­rem se za­bouchly a ti po­li­cisté to už ZASE se­žrali… Den­drin

Malé měs­tečko, dru­hého dne 16:02

„Mami, proč tohle musím pro­ží­vat zrovna já?“ na­ří­kala Kris­týna. „To víš, někdy se máš dobře a někdy to zase za nic ne­stojí. A navíc dneska jsou lidi zlí,“ od­po­vě­děla její matka a vzá­pětí dodala: „Ne­zou­fej, víš co říkal ten po­li­cajt. Nemáme se bát, že oni to už vyřeší. Ta­ko­výchhle pří­padů prý mají sto do roka a všechny do­pad­nou dobře.“ „Jen jestli, a vůbec: co je s Ja­ku­bem, nějak zá­hadně se ztra­til. Bojím se, že to má něco spo­leč­ného s tím únosem?“ na­mítla Kris­týna a bylo na ní poznat, že má dost. Dlouho potom si četla, pro­hlí­žela ro­dinné album a vzpo­mí­nala. Po­stupně pro­ni­kala hlou­běji a hlou­běji do mi­nu­losti, ve vzpo­mín­kách šla proti proudu času a na mysl jí při­chá­zely dávné výjevy. Vzpo­mí­nala na man­žel­ství s Ja­ku­bem, vy­ba­vila se jí jejich svatba, roz­po­mí­nala se, jak cho­dila s py­ro­tech­ni­kem, který pak s py­ro­tech­ni­kou seknul. Pu­to­vala ještě dál a ještě hloub a do­ra­zila ke svému di­vo­kému mládí. Asi tehdy, když cho­dila na střední školu. Divoké kalby, spousta trávy a noci v po­steli s někým, koho stěží znala. Dál už nešla, tady se po­za­sta­vila a pro­bí­rala se tou dobou. Bylo jí tehdy dobře, uží­vala všeho, čeho mohla. Na­padlo ji, že by se do té doby ráda vrá­tila. To byla osudná myš­lenka – vrátit se zpět k ne­kon­čí­cím ra­do­ván­kám. Chvíli si s ní po­hrá­vala. Potom na chvíli usnula. Ze snu Kris­týnu vy­trhlo zvo­nění mobilu. Ro­ze­spale na­hma­tala mobil a aniž by zjis­tila kdo volá, zvedla to. Na druhé straně se ozval pří­jemný hlas: „Copak dělá moje čer­no­vlasá kráska?“ Kris­týna se ro­ze­spale ze­ptala: „Kdo to volá?“ „Vojta, ne­vzpo­mí­náš si na mě?“ Asi na na­no­sekundu ne­tu­šila, ale pak si vzpo­mněla. Vojta byl její dávný přítel a mi­le­nec, znali se ještě dřív, než Kris­týna po­tkala Jakuba. A i potom co se ro­ze­šli, se dost dů­věrně stý­kali, sice ne­pra­vi­delně a s vel­kými pauzami, ale pořád. Na­po­sledy se se­tkali před třemi měsíci a on teď při­chází jako na za­vo­la­nou, právě když Kris­týna nejvíc po­tře­buje někoho blíz­kého, právě když ztrácí všechny blízké. Přišlo jí to jako pomoc od boha. Plná ra­dosti od­po­vě­děla: „Vojto, musíme se spolu setkat. Po­tře­buju tě.“ „To rád slyším, krásko.“ Te­le­fo­no­vali spolu ještě dlouho, vzpo­mí­nali, vy­zpo­ví­dali se jeden dru­hému, Kris­týna se svě­řila se svými pro­blémy a do­hodli se na schůzce. Sejdou se zítra brzo ráno. Kris­týna byla spo­ko­jená, už neměla takový pocit zou­fal­ství, cítila se celkem fajn, na Jakuba už skoro ne­mys­lela. Vojta se taky ra­do­val, ale z úplně jiného důvodu. Kaja47

Malé měs­tečko, tře­tího dne 7:47

Kris­týna po­stá­vala v parku, čekala na Vojtu – už tu měl být. Ale zatím ne­při­chá­zel. Sedla si tedy na la­vičku a za­dí­vala se na je­di­nou sochu v parku. Socha zpo­dob­ňo­vala An­to­nína Švehlu. Určitě byl kdysi slavný, jinak by mu ne­po­sta­vili tuhle sochu a ne­po­jme­no­vali by podle něj tento park, ale Kris­týna si ne­mohla roz­po­me­nout proč byl tak slavný, ale ani jí to moc ne­va­dilo. Chvíli se dívala na fon­tánku v tom k ní někdo zezadu při­stou­pil a rukama jí zakryl oči. „Kdopak to je?“ Zeptal se hlas. Ucí­tila vzdá­le­nou vůni lásky – oto­čila se a uvi­děla Vojtův milý úsměv. Byl to on, tolik si ho teď chce vy­chut­nat – pokud možno dlouho a in­ten­zivně. Chvíli tam stáli se­vřeni v objetí a spo­jeni v po­libku, pod roz­kvet­lými stromy. Voj­tova statná po­stava s ši­ro­kými rameny a Kris­týnka – v jeho blíz­kosti vy­pa­dala tak křehká a pů­vabná – se ještě chvíli ob­jí­mali, než Vojta pro­nesl: „Tolik jsi mi chy­běla, krásko.“ Od téhle chvíle udá­losti na­braly rychlý spád a vztah mezi Kris­tý­nou a Vojtou se na­vra­cel o mnoho let zpět, do nej­lep­ších spo­leč­ných časů. První spo­lečná skle­nička byla vypita za půl hodiny. První ci­ga­reta uba­lená z trávy přišla na řadu za pouhé 2 hodiny. Vůně trávy a chuť ab­sintu vrá­tila Kris­týnu i Vojtu do doby, kdy byli oba dva mladí a uží­vali života a všech jeho po­ku­šení. Kaja47

Malé měs­tečko, tře­tího dne 8:52

Kris­týna sedí s Vojtou v non-stop baru Rio. Povídá hlavně o únosu svých dětí a man­žela, o po­ža­do­va­ném vý­kup­ném. Kaja47

Malé měs­tečko, tře­tího dne 10:13

Kris­týna se s Vojtou pro­chá­zejí v parku a spo­lečně kouří trávu. Při­padá si skvěle a už ani ne­vnímá tíži potíží, jež ji tíží. Kaja47

Malé měs­tečko, tře­tího dne 14:33

Kris­týna si už vůbec ne­vzpo­míná na ja­ké­koli pro­blémy, vše jí při­padá skvělé a myslí že to tak muselo být vždycky. Kaja47

Malé měs­tečko, tře­tího dne 18:59

Kris­týna se po pře­krás­ném dni už po­ně­ko­li­káté miluje s Vojtou. Kaja47

Malé měs­tečko, tře­tího dne 20:14

Další ob­lá­ček kouře ma­ri­hu­any se vznesl ke stropu. Kris­týna ležela uvol­něně vedle Vojty na po­steli a dávala si už asi mi­li­ontý joint. Při­pa­dala si jako v ráji – bylo jí skvěle. Vy­dechla další kouř a začala: „Zejtra s tebou odjedu, někam jinam, je jedno kam, ale už nechci tohle hnusný město ani cejtit.“ „Opravdu se mnou chceš jet?“ „Jo fakt chci, je to jediný po čem toužím, lásko.“ Vojta se chopil slova: „Vy­ra­zíme už zítra, co ty na to?“ „A kam mě od­ve­deš?“ „Někam, kde nám bude líp.“ Kris­týnu už zmá­hala únava a zívla: „Zejtra na­rychlo vy­ra­zíme.“ Pak se na sebe toho dne na­po­sled vrhli. Ještě než úplně usnula řekla v po­lo­spánku Voj­tovi, kde má všechny peníze, aby si je zítra vzali na cestu. Pak oba usnuli. Kaja47

Malé měs­tečko, čtvr­tého dne 9:37

Bodavá bolest hlavy – jako tisíce ten­kých jehel. Další jeh­lice se za­bodla pod kůži a Kris­týna se pro­bu­dila. Už se ne­cí­tila tak skvěle jako včera. Při­pa­dalo jí jako kdyby měla za­ne­dlouho vy­bouch­nout – hlava jí třeš­tila, byla una­vená, zmí­taná v kře­čích a vůbec si ne­při­pa­dala zdravá. Chtěla si vzpo­me­nout na vče­rej­šek. Ne­mohla si nic vy­ba­vit – v paměti měla černou díru, na nic před dneš­ním pro­bu­ze­ním si ne­vzpo­mí­nala. Hor­livě se po­kou­šela vy­lo­vit ale­spoň nějaké vzpo­mínky, ale jakmile se k něčemu při­blí­žila, pře­mohla jí ne­vol­nost a začala zvra­cet. Pak upadla do bez­vě­domí. Po ně­ko­lika ho­di­nách se pro­bu­dila. Ležela na zádech a dívala se do stropu. Dý­chala ne­zdravě pomalu, měla lep­ka­vou kůži, ne­vol­nost. Pře­mýš­lela, jestli už umřela nebo zdali to teprve přijde. Ležela ještě chvíli, než se od­vá­žila po­hnout. Pak při­stou­pila k oknu a dívala se ven do krás­ného dne. Po obloze pře­le­těl vr­tu­l­ník. V tom si začala matně vy­ba­vo­vat vče­rej­šek: Vojta-al­ko­hol-tráva-sex-… a potom…? „Sakra, kam zmizel…“ ptala se sama sebe a její hlas se vy­tra­til. Začalo jí do­chá­zet, co se tady asi stalo. Proč si při­padá jako silně pře­dáv­ko­vaná opiem nebo he­ro­i­nem nebo oběma zá­ro­veň? A proč tady Vojta není? A kde je? Ale pak si vzpo­mněla na roz­ho­du­jící udá­lost a bylo vy­ma­lo­váno. Před očima se jí vy­ba­vil výjev, jak leží na po­steli, Vojta stojí vedle a ona mu říká všechny hesla na všechny ban­kovní účty a také pro­zra­zuje místo, kam s man­že­lem scho­vá­vali veš­ke­rou ho­to­vost. Po­di­vila se, že se jí vůbec po­da­řilo vzpo­me­nout na ten oka­mžik, kdy už v sobě musela mít velkou dávku nějaké drogy. Vy­hr­nula rukáv a pro­hlédla si ruku. Ne­sta­čila se divit – celou ruku měla po­se­tou vpichy po jehlách. Muselo jich být nejméně dvacet. Celým tělem se jí rozlil pal­čivý pocit po­ko­ření a pří­koří. Ne­chtěla uvěřit, ale všechno se zdálo být na­prosto jasné. Ro­ze­běhla se k místu úkrytu ho­to­vosti. Oku­sila hořký plod kruté re­a­lity – dvo­jitý vršek skříně, kam dávali všechnu ho­to­vost a nějaké vzácné šperky, byl od­klo­pen a všechny cen­nosti zmi­zeli. „Tohle není sen, to­muhle se říká sku­teč­nost,“ na­padlo ji a začala řvát: „Vojto ty sráči, zlo­ději, svině, pod­vod­níku, hajzle…“ Výkřik jí uvázl v hrdle. Na­jed­nou si pod tíhou při­pa­dala tak slabá a una­vená. Vzala te­le­fon, vy­to­čila číslo po­li­cie. Aniž by si uvě­do­mila, že te­le­fon je hluchý, svezla se na zem a padla do kómatu. Kaja47

Najdou jí ná­ho­dou, když se k ní půjdou po­dí­vat sou­sedi, pro­tože se tam už dlouho nic neděje. Bude prak­ticky mrtvá, blízko smrti. Oka­mžitě se roz­je­dou sa­nitky a po­li­cie. Dok­toři jí jen tak tak do­sta­nou zpátky do života, ale ona si ne­pa­ma­tuje vůbec na nic (po čase si může začít roz­po­mí­nat – námět na další její pří­běhy), ani na Vojtu, ani na Jakuba, ani na krádež, na nic. Navíc se u najde velké množ­ství drog (dal je tam vojta) a ona o tom nic neví. Brzy uteče z lé­čebny a stane se z ní fe­ťačka. A navíc vy­šet­řo­vání bude zko­rum­po­vané.

Hřbi­tov v Malém měs­tečku ne­da­leko Prahy, za rok

Pro­chá­zel mezi ná­hrobky a vzpo­mí­nal, jaké to byly krásné časy. Ale to je to už dávno pryč.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz