povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

13. 10. 2003

Kanály civilizace

       

(kolektivní povídka)

Washington, Bílý dům, včera 18:24

(bouřlivý rozhovor) (chvíle ticha) Prezident pronesl: "Ano" a vychutnával si triumf. Nějaký politik namítl: "Víte, že to bude mít dalekosáhlé důsledky, které ovlivní...?" "Ano" vskočil mu do řeči prezident a všem bylo jasné, že s ním nehnou, třebaže z jeho výrazu poznali, že si to neuvědomuje. Kaja47

Washington, Bílý dům, včera 19:25

"Pane prezidente, patrně si neuvědomujete…", "Uvědomuji si to", skočil mu do řeči prezident. "Pane, nechejte mě domluvit. Víme, že Rusko dodává zbraně do Iráku tajnou cestou přes pohoří Ural, ale v případě, že chceme na Rusko zaútočit, víte co to bude znamenat?", řekl ministr obrany s hrůzostrašným výrazem na obličeji. "ANO!", řekl prezident. Jeho ANO, to bylo tak strašně provokující až výsměšné, ale prezident to věděl; měl tu důvod, který potřeboval vyřešit a věděl, že dřív nebo později se mu to podaří. Jirka

Malé Městečko, nedaleko Prahy, včera 19:31

Vzal telefon a zavolal svojí ženě: "Kristýno, zbav se dětí, dnes večer budeme sami." Říkal toho pochopitelně víc, ale to byly jen slovní kudrlinky, které natahovaly a obalovali tohle prosté sdělení. Když zavěsil, pomyslel si: "Jó dneska večer si parádně užiju." Jmenoval se Jakub, bylo mu asi 26 let a dříve byl jeho život bouřlivý a nebezpečný, ale teď už žil v klidu – už několik let. Líbilo se mu to tak a nechtěl nic měnit. Šlápl na plyn a zmizel za zatáčkou. Když za chvilku přijel a vešel do jejich domu, uslyšel z vany šplouchání a prozpěvování. Proklouzl do pokoje. Na stolku leželi dvě pohřební oznámení. Podíval se zblízka a uviděl jména svých dětí. Drapnul papíry a šokovaně si je prohlížel. Nezmohl se na jediné slovo. Po děsivé chvíli parte odhodil a se vzlykáním se svezl na zem. Zničilo ho to, cítil jak nad sebou ztrácí kontrolu a ovládá ho nezkrotná neovladatelnost. Tenhle nejapný žertík (který nespáchala jeho manželka, jak ho napadlo) ho skolil. Viděl tady černé na bílém napsáno slovo SMRT. Nemohl snést žádnou další smrt. Viděl jich už tolik, viděl smrt blízkých, ale nemohl ji nijak zabránit, byla to jeho noční můra, před kterou se uklidil do ústranní klidného života. Viděl nejhorší svinstvo společnosti, spodní patra lidskosti, zatuchlé kanály civilizace, temné stránky lidských duší, viděl jak se milí a přátelští lidé během okamžiku změnili na nevypočitatelné bestie, věděl, že se to může stát každému. A to všechno se mu teď vrátilo před oči. Nemohl tomu odolávat. Zhroutil se. Neměl čas o tom přemýšlet, neměl čas si uvědomit, že to není pravda. Skutečnost mu vzala vyrovnanost moc rychle. Jeho duševní stav byl temný a nepochopitelný. Slyšel, jak Kristýna vylezla z koupelny. Připadalo mu, že ona to vše udělala. Vzal telefon a zavolal policii. Všechno říkal chaoticky a ve spěchu: "Halo, policie, bože muj, víte co se tady stalo, zabili mi děti, asi moje žena, bože muj, já to nevydržim, nemůžu vydržet, zabili mi děti, přijeďte sem, rychle, ne, rychle, prosím." Už stoupala po chodech do jejich pokoje, přišlo mu to jako nesnesitelné, musel být pryč, nebo se zblázní. Ještě narychlo zahulákal adresu, zavěsil, vyskočil oknem a zmizel kdesi ve stínech. Kaja47

Malé městečko, nedaleko Prahy, včera 20:36

Houkání policejních sirén rozřízlo večerní vzduch. Policejní Felicie zastavila před domem Jakuba a Kristýny. Vystoupil asi tak třicetipětiletý policista a v doprovodu svého mladšího kolegy se blížil k domu. Dřív než se dostali ke dveřím, otevřela je zevnitř Kristýna. Policista se chopil slova: "Dobrý den dámo, bylo nám hlášeno, že se tu něco děje. Snad že tu došlo k vraždě dětí. Co o tom víte?" "Vražda dětí," žasla Kristýna, "a tady u nás? To musí být nějaký omyl." "No, to je možné, ale nám volal nějaký muž a říkal nám to. Byl dost... rozrušený. Dovolte, abychom se podívali do vašeho domu." "Jen pojďte. A kdo myslíte, že to byl?" "To nevíme, ale nejpravděpodobněji to mohl být váš manžel." Kristýna nenacházela slov. Policisté chtěli vidět, jestli je všechno v pořádku. Zavolala rodičům, aby se ujistila, že její děti jsou v pořádku. Ale pak si uvědomila, že tady něco nehraje. Přinesla dvě parte a řekla mužům zákona: "Tohle jsem našla u nás v pokoji. Válelo se to na podlaze." Starší policista se na ty papíry podíval a s úžasem promluvil: "To byl Jákob! Ten chlap, to byl Jákob! Mě bylo hned divný, že ho odněkud znám. A vy jste jeho žena? A tahle papíry jste našla na zemi? A Jákob je taky našel? Můžu vám říct, že jestli se mu tohle dostalo do ruky, duševně ho to odbouralo. Tohleto je na něj moc." "Jak to můžete říct," zeptala se Kristýna. "Víte," odpovídal policajt, "on byl u policie, u pyrotechniků. To určitě víte. Taky se znal s klukama z protidrogovýho a taky s náma, normálníma řadovejma. To víte, on už viděl nějaký svinstvo, kdejaký divný existence a věděl, co všechno jsou lidi schopni udělat, třeba i bezdůvodně. Dva měsíce před tím než odešel od pyrotechniků, začínal mít problémy, psychický a dost vážný. Doktor říkal, že s tím musí seknout, nebo se zblázní. To víte, to co on viděl, to člověka poznamená. Nedivím se mu. Uvěřil tomu, co je tady na těch hadrech psaný. A dopadlo to, jak to dopadlo. Ale zavolejte mu a řekněte mu, že to není pravda. Počkejte, já mu zavolám a pak vám ho dám." Policista vzal mobil a zavolal Jakubovi: "Čau Jákobe, tady Boby, tlustej Boby. Vzpomínáš si? To bych řek že jo. Víš, volám ti kvůli těm pohřebním papírům. Je to podvrh. Není to pravda, nějakej debil, kterej tě nemá rád, ti to nastrčil, aby tě dostal na dno. Není to pravda, na to bych ti přísahal a toho hajzla, kterej to vytisk, najdeme a dáme do báně až zčerná. Teď ti dám tvojí ženu." Jakub, chtěl být co nejdál a jel rychlíkem do Jablunkova za svým dobrým kamarádem, tam se chtěl vydatně opít a rozmyslet se co dál. A proto ve chvíli, kdy mu volali, byl už v polovině cesty. Slíbil, že pojede prvním ranním rychlíkem zpátky a vrátí se ke všemu co už nadobro odepsal ze svého života. Měl by dorazit jednoho dne v 6:50 do Malého městečka. Kaja47

V rychlíku do Jablunkova včera 20:48

Nedlouho poté, co Jakubovi volal Boby s Kristýnou, mu zazvonil telefon ještě jednou - nějaké neznámé číslo. Chvíli nerozhodně vyčkával a pak to zvednul. Z druhé strany se ozval tlumeným hlasem jakýsi muž: "Jákobe! Chlapče můj, jsem tak rád, že s tebou mluvím. Už dlouho s tebou něco chci dohodnout. Víš kdo já jsem?" Neříkal to hlasem nijak povzbudivým, znělo to spíš, jako když ten cizinec něco očekává nebo dokonce žádá. "No. Mám jisté tušení." "Dobře! Víš, co si jednou řekl? Řekl si: Budu buď na straně těch dobrejch nebo špatnejch, nebudu se potácet mezi. Byl si na straně těch dobrejch, prováděl jsi skvělou práci, vážím si toho, ale láska ti vzala tvoje představy. Teď jsi všechno ztratil a já ti nabízím práci na druhé straně než jsi zatím byl. A tvoje schopnosti musí být náležitě oceněny." "Hmm. Možná toho víte dost, ale já se teď k tomu co jsem na krátký čas ztratil, zase vracím. A proto musím říct ne, vaší práci nepřijmu." "Nevadí hochu, je to tvůj život. Ale kdybys něčeho litoval, víš kam jít." "Jo, díky za radu," řekl a zavěsil. Ten den mu už nikdo nevolal. Kaja47 Malé městečko, nedaleko Prahy, jednoho dne 0:11 Anatol se svým společníkem uháněli nocí ve stříbrném Mercedesu a na zadní sedačce spal náklad, jehož cenu odhadoval šéf na milion korun. Kaja47

Praha, Hlavní nádraží, 3. nástupiště, blíže neurčený rok, jednoho dne, 6:27

Hlášení: "Na sedmém nástupišti ukončete nástup do vlaku 9112, který odjíždí v 6:23, vlak je připraven k odjezdu." "Tak tohle taky není moje," procedil skrz zuby a čekal dál. Za 7 minut byl přistaven jeho vlak, nastoupil a za 6 minut odjel. A kam vlastně? To stejně nikoho nezajímá. Teď je důležité, že se rozjel vlak i příběh a mizí kamsi pryč. A kdo byl vlastně on, ten neznámý cestovatel? Jmenoval se David a vypadal asi na 21 let. Byl oblečený jako miliony dalších a nikdo by se nad ním nepozastavil, nechal by ho projít a zmizet, z jedničky by se stala nula. Kdyby se mu podíval do obličeje, zjistil by spoustu rozporuplných skutečností. David měl vysoký obličej a zvláštní výraz, který toho mohl říct mnoho zároveň. Někdy to bylo dobře, ale někdy taky ne. Kaja47

Malé městečko, nedaleko Prahy, jednoho dne 6:50

Rychlík z Jablunkova právě zastavil na místním nádraží a přivezl šokovaného, otřeseného a duševně zruinovaného Jakuba, aby se vrátil zpátky do svého domova a běžného života. Nešel domů, s Kristýnou se dohodli jinak. Měli se sejít v jejich oblíbené restauraci Miláno hned jak otevřou v sedm hodin. Chvíli postával venku a jen co otevřeli vešel a usadil se u stolu hned u dveří. Chvíli čekal a Kristýna stále nešla. Byl nervózní a měl jisté tušení, že se stalo něco špatného. Happy end se nekoná – jeho tušení bylo správné. Za minutu mu zazvonil telefon, volala Kristýnina matka: "Jakube rychle pojď k nám, je tu i Kristýnka. Vaše děti... někdo je unesl a chce výkupné. Milion korun s jestli to nesložíte do tří dnů... tak..." Pak se rozplakala. Jakub konsternovaně zavěsil a taky plakal. Všechno mu bylo jasné.Právě se mu rozpadl život. Psychický nápor byl tak silný, že ho nesnesl. Vrávoravě někam odešel, nevěděl kam a tam upadl do bezvědomí. Zdálo se mu mnoho strašných snů, jak kolem něj umírají jeho blízcí. Několikrát se jakoby probudil a viděl to samé. Nedovedl rozlišit, co je skutečné a co je jen pokračování jeho noční můry. Nevěděl, jak dlouho se tam válel, ale když se probouzel do nového děsivého polosnu, uviděl vysokého muže v tmavém plášti, pak záblesk a upadl do bezvědomí. Po nějakém čase, mohla to být chvíle, stejně jako století, ucítil vlhký zápach jakéhosi sklepa a pak se zas ponořil do černých nočních můr. Kaja47

Česká republika , někde ve vlaku, jednoho dne 6:57

David se podíval z okna. Uviděl nádraží a ceduli, která říkala, že tady jeho cesta končí. Řekl si: "Už budu vystupovat. Tak je to tady. Čekám na to dlouho a teď pochybuju." A skutečně pochyboval. Nevěděl jestli může nebo jestli musí. Chce si vyřídit účty, roky odkládané, ale teď už musí. Prázdný vlak se skřípotem zastavil. Otevřely se dveře a David vykročil vstříc nejistotě a strachu. Nešel daleko, měl to nedaleko. Nejprve šel za svým starým kamarádem Jakubem, který bydlel v ulici pod nádražím, u hospody. Zvonil a nikdo neotvíral. Ani jeho žena. Šel tedy pryč a vzpomínal, jak vlastně Jakub vypadal. Neviděl ho už několik měsíců. Vzpomněl si na něj jen útržkovitě: nebyl vysoký, zrzavé vlasy, teď mu mohlo být asi tak 26 let, měl ženu a dvě děti, motorku, dřív dělal u policejních pyrotechniků, ale toho se vzdal kvůli rodině. Přišlo mu zvláštní, že není doma, když se jasně domluvili, že dneska přijde takhle brzo. David nikdy neupřesňoval proč chce přijít, ale tentokrát ani nemohl říct ten pravý důvod. Jeho plán se začal hroutit, nebo alespoň nezačal dobře. Ale okolnosti ho tlačili vpřed a on pokračoval, tak jak si to naplánoval. Svižným krokem mířil k staré opuštěné továrně, která také nebyla daleko od nádraží. Přelezl přes bránu, věděl že tu nikdo není a zamířil do blízké haly. Hala to byla veliká, naplněná torzy strojů a nepořádkem, plná skříní a polic (pravděpodobně továrna na nábytek). Šel najisto k jedné malé poličce v rohu. Sáhl dovnitř a vylovil 9mm pistoli bereta M92, tlumič, několik plných zásobníků, speciální nevodivé rukavice, festovní kleště a knihu 451 stupňů Fahrenheita od Raye Bradburyho. Když to vše pobral, šel zas z továrny ven na čerstvý vzduch. Venku si všimnul, že si roztrhl kalhoty, jak lezl přes bránu. Jen nad tím mávl rukou. Neměl čas se s tím zdržovat. Podíval se na hodinky, bylo 7:09. Došel k domu, kde bydlela jeho bývalá holka. Neměl ani pomyšlení na ni, i když teď a v dalších chvílích pro něj bude strašně důležitá. Dům to byl starý a David ho znal, jako vlastní boty. Vstoupil do dveří, pak šel do kotelny a nakonec zalezl do malých dvířek, kde byli všechny jističe. Věděl, že jeho bývalá holka nenosí hodinky a všechny hodiny má napojené na rozvodnou síť. Nic na baterky. Nadechl se, navlíkl si rukavice, chopil se kleští a dal se do práce. Trvalo to chvíli a z pojistek se kouřilo a v domě nešel proud. Pomyslel si: "Teď mám spoustu času dokavaď to někdo neopraví." Tahle fáze plánu byla dokončena a šel dál. Neotálel ani minutu a razil si cestu k jinému baráku. Hezkému a novému. Vyškrábal se do třetího patra, našel dveře s jmenovkou "Zdeněk Tichý" a zazvonil. Za chvíli mu otevřel dobře vypadající muž v županu a nevěřícně na něj koukal: "Ty? Tebe jsem teda rozhodně nečekal." "Já vim," suše poznamenal David, zatlačil ho do bytu a zavřel za sebou dveře. David pokračoval: "Ty hajzle čekal jsem na to dlouho, ale kdo si počká, ten se dočká." "Nebo umře ve frontě." Vysmál se mu Zdeněk. "Ty na něco čekáš? V nějaké frontě?" Odvětil chladně David. Zdeňkovi bylo jasné, že tady jde do tuhého. Nezmohl se na nic víc než vykoktat pár slov: "Coo? Co to po-povídáš?" "Hádáš správně. Teď tě ukončim. Pozdravuj na druhé straně." David to dořekl a Zdeňka povalil na zem a ten se na nic nezmohl. Pak David vytáhl pistoli a povídal: "víš co je tohle? Ne? Je to pistole bereta taky známá jako M92, ráže 9mm, hojně využívaná v armádách a policejních jednotkách, a je velmi spolehlivá." Vychutnával si každé slovo a hrůza jeho budoucí oběti mu dělala neuvěřitelně dobře. Usmíval se a pokračaoval: "Ráže 9mm parabelum, ketrou tahle kráska žere je sice nadzvuková, ale ... já tu něco mám. Dáreček." Se zákeřným úsměvem přes sedm osmin xichtu vytáhl z kapsy tlumič a pokračoval s ještě větší chutí: "... tlumič, tlumič tu mám a nikdo to neuslyší. Pošli pusinku svým milovaným." Namontovával tlumič, ale bylo na něm poznat, že jeho vůle selhává a svádí v sobě boj. Potil se na čele a zhluboka se nadechl, vše namontoval a namířil na Zdeňka. Na chvíli zavřel oči, ale nedokázal vystřelit. Sáhl do kapsy a vytáhl velkou injekční stříkačku. Nezaváhal a hned si píchnul dávku. "Ááách. Tyhle kapičky pomáhaj‘. Podívej na tuhle jehlu. Dostala se do mě, dostala mě do toho a tebe dostane odsud!" Namířil, zmáčkl spoušť, pomyslel si: "Z jedničky se stala nula" a odešel. Hodiny v jeho pokoji ukazovaly 7:19. Cestou zpět se stavil v staré továrně, zas přelezl a zas procházel halou, tentokrát k drtičce železného odpadu, pravděpodobně jedinému fungujícímu stroji v té sešlé budově. Vhodil tam pistoli, tlumič, zásobníky, rukavice i kleště. Pak zapnul stroj. Po chvilce řevu z něho vypadli železné piliny a kousky gumy. Řekl si: "Krása!" a šel dál. Bylo 7:25. Další zastávka byla u jeho bývalé přítelkyně. Věděl, že ona nemá ponětí kolik je hodin, holka zlatá, ale to mu poslouží. Vyskákal nahoru po schodišti a tam najisto zazvonil u jejího bytu. Když za chvíli otevřela, nemohla skrýt překvapení: "Davide, co ty tady děláš." "Ále, nechci tě zabít, Jano, něco jsem ti přinesl." Ukázal knihu. Na Janině tváři se rozehrál úsměv. "Díky, zrovna jsem to hledala. Myslela jsem, že to bude asi u tebe. Nechceš jít dál?" "Ale jo, na chvilku se stavim," řekl David a vešel dovnitř. Nejdříve si šel z rukou smýt kapku krve. Pak se vrátil a chvíli se spolu bavili. Byl to rozhovor plný neodvratného pocitu, že něco krásného v jejich životě skončilo a už se to nevrátí. Když už skoro nebylo co povídat, David se rozhlížel po pokoji a hledal hodiny. Jana ho obeznámila se skutečností, kterou dávno věděl: "Hodiny nejdou, jsou rozbitý pojistky. Říkali, že do deseti sem pošlou technika." "Hmm..." řekl David a podíval se na vlastní hodinky a pak dodal: "Ono je už 7:18, to já už půjdu." Pak odešel, ale lhal, v tu dobu bylo už 7:32. To byly jeho alibi: V čas smrti byl u své bývalé přítelkyně. Jeho plán byl dokonán a on spokojeně odcházel k nádraží. Nic si ze svého činu nedělal, vraždil – stalo se a teď už to nestojí za řeč. Kaja47

Česká republika, někde ve vlaku, jednoho dne 8:30

David stále sedí ve vlaku. Patrně až teď si uvědomil, že vlastně ani neví kam jede. Bylo mu to jedno, potřeboval jen rychle zmizet, potřeboval provětrat hlavu a hlavně přijít na jiné myšlenky. Měl tolik problémů, že na ně už nestačil. Vyhodili ho z práce, rozešla se sním holka, dlužil nájem za tři měsíce a vraždil. To je jen výčet jeho pomyslného seznamu, který je pro něj dlouhý snad několik metrů. Uvědomil si, jaký měl donedávna vcelku krásný život. Jirka

Malé městečko, 25 kilometrů jihovýchodně od Hlavního nádraží, jednoho dne 21:14

Jmenovala se Maruška a byla to pohledná dívka, asi 18 let. Nebudeme ji blíže popisovat, protože byste se do ní beznadějně zamilovali. Musí stačit popis: krásná. Tato charakteristika je všeobjímající a dostatečná, není třeba říkat víc. Byla krásná, měla se dobře, nic jí nechybělo a pohodlný život ji začal nudit. A právě tento večer udělá největší chybu svého života. Tato chyba ji může dovést do hrobu, ale taky nemusí. Zapálila si a "letěla". Při svém prvním letu prozkoumával neznámé a intenzita ji zaskočila. Požitky plynuly, hromadili se, užívala jich, ale nakonec to zesláblo... Jízda skončila. Kaja47

Park na okraji Prahy blízko malého městečka, jednoho dne 21:48

Pod stromy parku se sbíhala temnota a na lavičce ležel vysoký muž. Mohl spát, ale stejně tak mohl být mrtvý. Na očích měl černé brýle, ačkoli se už temné linky tmy sbíhali. Slabé lampy v parku se mu zrcadlili na sklech. Občas se ve skle mihl stín člověka, který procházel kolem. Ale to bylo všechno. Uplynulo několik hodin od této chvíle a onen člověk se nepohnul. Mohl se jmenovat Libor stejně jako Honza, ale to je teď jedno. Tuhle noc se nehnul a to je všechno. Kaja47

Česká republika, někde ve vlaku, druhého dne 8:32

"Hej, vstávej, halo, budíček mladej." David se probudil a svýma pořád ještě zalepenýma očima spatřil temnou osobu, která se nad ním tyčila do výšky. První ho v té chvíli napadlo, že si pro něj přišel čert. Bohužel to nebyl čert, ale jen průvodčí. "No tak co tu děláš?? Spát si můžeš doma." David si promnul oči, ale nevydal ze sebe, ani hlásku. Průvodčí se ho zeptal ještě jednou a rázněji. David mlčky vstal a pomalinku zamířil ke dveřím. Průvodčí se ho pokusil chytit, vtom se David rozběhl, vyskočil z vlaku a podél kolejí utíkal pryč. U nejbližší budovy, zapadl za roh. Tam se rozhlédl a zjistil že celou noc spal v odstaveném kupé. Otočil se a za ním stál vysoký muž v tmavém plášti... záblesk ... David se probudil v nějakém sklepě, nevěděl co se stalo, jak dlouho byl mimo, jak se sem dostal a hlavně: kdo byl ten muž???????? Biatec

Park na okraji Prahy blízko malého městečka, druhého dne 9:21

Pomalu se začalo rozednívat, ptáčkové si vesele popěvovali to svoje. A náš tajemný muž se probudil.Nebyl to vlastně muž, byl to kluk který si prostě večer řekl, že by mohl přespat na lavičce v parku. Sice si to řekl po pár pivkách, několika vodkách a bůh ví čeho ještě.Teď už byl při vědomí s dost velkou bolestí hlavy. Ale fakt mu vrtalo hlavou, co tu vlastně dělá. Chvilku se na to snažil přijít, ale ta bolest, která sužovala jeho hlavu, se už nedala prostě vydržet. A tak se vydal najít místo, kde by si dal hrnek černé kávy. Fakt, že nevěděl kde vlastně je, mu noc na náladě nepřidal. Ta se mu malinko zlepšila, když našel Majnl. V kapse našel svou poslední pětku a krabičku sirek z Ria. Hodil pětku do automatu a v tom si pomalinku začal vzpomínat, co se včera dělo. Byl v Riu. Potkal se tam s pár kamarády.To bylo tak všechno na co si jeho mozek vzpomněl. Vzal kafe a vyrazil neznámo kam. Přiložil kelímek k ústům pomalu pil svojí kávu, když vtom najednou kelímek vší silou vrhnul na telefonní budku, která stála asi tak dva metry před ním. Docela šok pro zevla co přehraboval koš vedle ní. Jakmile se vzpamatoval z šoku, začal řvát na celou ulici: "cos to udělal ty smrade, podívej se na můj kabát, to si zaplatíš." Přiřítil se k Daliborovi. Tak se jmenuje náš, no řekněme hrdina. Chytl ho za bundu a začal s ním lomcovat. Dalibor se mu vytrhl a odbyl zevla slovy: "Nemám na tebe náladu, ztrať se." Zevla to ještě více dopálilo a ohnal se po Daliborovi pěstí. Ten však pohotově zareagoval, zevlovu ruku vyblokoval a jedním přesně mířeným kopem do solaru zevla skolil na zem. Zevl se kroutil na zemi a při tom vydával spoustu neidentifikovatelných zvuků. Takže to nevypadalo, že by se měl ještě o něco pokusit. Dalibor se otočil a pokračoval dál. Měl v sobě spoustu negativní energie, ale ne kuli té potyčce. Bylo to kvůli tomu, že si vzpomněl, proč se šel vlastně ožrat. Včera se totiž rozešel se svojí holkou. A to mu snad dáte za pravdu, že to bolí. Biatec

Byt Maruščiny kamarádky, den po úletu 9.45

Maruška se probudila u své kámošky Jany. Vstala, sešla po schodech do kuchyně, tam už Milan, přítel Jany, připravoval snídani. "Čau Maruš, jak je? Včera si byla dost sjetá, tak jsme Tě radši vzali k sobě." "Hmm... docela to jde, akorát si nic nepamatuju, kde je Jana?" rozespale říkala Maruška a rukou si projížděla rozcuchanými vlasy. "Bude tu za chvilku, zatím se posaď." "Dík, ale radši už pudu domu, Máma má určitě strach" "Ne, to je v poho. Večer jsme ji volali, že jsi u nás." "Stejně už pudu, zatím se měj a pozdravuj Janu." Maruška vyšla z domu a zamířila domů." Biatec (+slabou korekturu a malé doplnění provedl Kaja47)

Kdesi v Praze, druhého dne 10:00

"Tak tohle se fakt nepodařilo," procedil skrze zuby Anatol. "Taky si mohl vybrat lepší banku k přepadení. A taky lepší dobu. Každej slušnej člověk v tuhle dobu spí." V běhu ho nepoháněly ani tak jeho rychlé nohy, jako strach z malého kousíčku olova v jeho zadnici. Všude se ozývali jen známé fráze typu: ,Stůj, nebo střelím´, ale Anatol jim nevěnoval pražádnou pozornost. Sprint ho pomalu začínal unavovat. "Kde je sakra ten Pavlovič?" Ohlédl se. Ulice byly jako zázrakem zrovna téměř prázdné. Zato muži v tmavých uniformách se to tu jen hemžilo. Felicie s nápisy Policie ČR a černá dodávka se stejně neproniknutelnými okny. Jeden ze strážců zákona se konečně rozhodl splnit svou výzvu a několikrát za sebou vystřelil. Omítka ze zdi, vedle které právě utíkal se roztříštila a její kousky spadly na zem. "Už to nevydržím, jestli ten blb nepřijede, tak… Tak mě chytnou a pudu na HODNĚ dlouho sedět." Začal zpomalovat. Muži v černém se dovtípili, že Anatol už asi moc dlouho nasazené tempo nevydrží a vypustili svou elitní variantu – URNU, aby to skončila. V tom momentě se zpoza rohu vyřítil stříbrný mercedes a prudce zabrzdil 40 metrů před Anatolovou postavou. "Pavlovič, no konečně!" skoro vykřikl statný Rus. Dopotácel se k autu a hodil tašky plné peněz na zadní sedadla. "Dělej," pobízel ho Pavlovič k nasednutí. Tentokrát však nepřišlo žádné varování – jenom dávka z automatické pušky do obzvláště bolestivé části hrudníku. Anatol zachroptěl a skácel se na asfaltovou vozovku. A pak už slyšel jen zvuk rychle se rozjíždějícího se mercedesu a jeho pronásledovatelů. Jeho poslední myšlenka byla: "Tohle v plánu rozhodně nebylo." Dendrin

Praha, nemocnice v Motole, druhého dne 15:38

Anatol otevřel oči a ihned ho do hlavy uhodil nejméně tucet kladiv. Před sebou uviděl rozmazanou postavu. Vypadala jako nějaká stařena. "Kde to jsem babičko?" zeptal se a zoufale se snažil zostřit obraz na své sítnici. "Na JIPce, panáčku," odsekl mu mladý hlas jedovatě a žena se vytratila. Anatol předem vzdal veškeré pokusy vstát, jednoduše proto, že to nešlo. Měl na sobě totiž slušivý krunýř ze směsi obvazů a sádry. "Ale žiju," dodával si divným způsobem odvahu. "Zatím," dodal ledový hlas jakéhosi muže v bílém plášti, který právě vešel do místnosti. "Hlídají tě fakt slušně, jen co je pravda. Škoda, že jim to bude k ničemu. "Jak…Jak to myslíte, doktore?" vykoktal ze sebe Anatol. "Je to úplně jednoduché, Anatole, šéf se bojí, že bys moc kecal a tak mě požádal, abych to vyřídil." S těmi slovy neznámý muž vytáhl zpod záhybů svého pláště nebezpečně vypadající pistoli a v poklidu na ní namontoval tlumič. "Není to osobní, ale…Je to práce, promiň." Anatol vyděšeně vykulil oči. Nemohl vydat ani hlásku a to, že není schopen pohybu, vycítil již před nějakou chvílí. Mohl jen čekat na nevyhnutelné. A to opravdu o tři vteřiny později přišlo. Padly dva téměř neslyšitelné výstřely a Rusova hlava se zvrátila dozadu. Teď už vážně nic nepřijde, protože Anatol je MRTVÝ. No nic, po něm tu budou další a další nepoučitelní, kteří nepochopí, že slovo hlavního bosse je zákonem a kdo se mu postaví, ten to pořádně schytá… Dveře za falešným doktorem se zabouchly a ti policisté to už ZASE sežrali… Dendrin

Malé městečko, druhého dne 16:02

"Mami, proč tohle musím prožívat zrovna já?" naříkala Kristýna. "To víš, někdy se máš dobře a někdy to zase za nic nestojí. A navíc dneska jsou lidi zlí," odpověděla její matka a vzápětí dodala: "Nezoufej, víš co říkal ten policajt. Nemáme se bát, že oni to už vyřeší. Takovýchhle případů prý mají sto do roka a všechny dopadnou dobře." "Jen jestli, a vůbec: co je s Jakubem, nějak záhadně se ztratil. Bojím se, že to má něco společného s tím únosem?" namítla Kristýna a bylo na ní poznat, že má dost. Dlouho potom si četla, prohlížela rodinné album a vzpomínala. Postupně pronikala hlouběji a hlouběji do minulosti, ve vzpomínkách šla proti proudu času a na mysl jí přicházely dávné výjevy. Vzpomínala na manželství s Jakubem, vybavila se jí jejich svatba, rozpomínala se, jak chodila s pyrotechnikem, který pak s pyrotechnikou seknul. Putovala ještě dál a ještě hloub a dorazila ke svému divokému mládí. Asi tehdy, když chodila na střední školu. Divoké kalby, spousta trávy a noci v posteli s někým, koho stěží znala. Dál už nešla, tady se pozastavila a probírala se tou dobou. Bylo jí tehdy dobře, užívala všeho, čeho mohla. Napadlo ji, že by se do té doby ráda vrátila. To byla osudná myšlenka – vrátit se zpět k nekončícím radovánkám. Chvíli si s ní pohrávala. Potom na chvíli usnula. Ze snu Kristýnu vytrhlo zvonění mobilu. Rozespale nahmatala mobil a aniž by zjistila kdo volá, zvedla to. Na druhé straně se ozval příjemný hlas: "Copak dělá moje černovlasá kráska?" Kristýna se rozespale zeptala: "Kdo to volá?" "Vojta, nevzpomínáš si na mě?" Asi na nanosekundu netušila, ale pak si vzpomněla. Vojta byl její dávný přítel a milenec, znali se ještě dřív, než Kristýna potkala Jakuba. A i potom co se rozešli, se dost důvěrně stýkali, sice nepravidelně a s velkými pauzami, ale pořád. Naposledy se setkali před třemi měsíci a on teď přichází jako na zavolanou, právě když Kristýna nejvíc potřebuje někoho blízkého, právě když ztrácí všechny blízké. Přišlo jí to jako pomoc od boha. Plná radosti odpověděla: "Vojto, musíme se spolu setkat. Potřebuju tě." "To rád slyším, krásko." Telefonovali spolu ještě dlouho, vzpomínali, vyzpovídali se jeden druhému, Kristýna se svěřila se svými problémy a dohodli se na schůzce. Sejdou se zítra brzo ráno. Kristýna byla spokojená, už neměla takový pocit zoufalství, cítila se celkem fajn, na Jakuba už skoro nemyslela. Vojta se taky radoval, ale z úplně jiného důvodu. Kaja47

Malé městečko, třetího dne 7:47

Kristýna postávala v parku, čekala na Vojtu - už tu měl být. Ale zatím nepřicházel. Sedla si tedy na lavičku a zadívala se na jedinou sochu v parku. Socha zpodobňovala Antonína Švehlu. Určitě byl kdysi slavný, jinak by mu nepostavili tuhle sochu a nepojmenovali by podle něj tento park, ale Kristýna si nemohla rozpomenout proč byl tak slavný, ale ani jí to moc nevadilo. Chvíli se dívala na fontánku v tom k ní někdo zezadu přistoupil a rukama jí zakryl oči. "Kdopak to je?" Zeptal se hlas. Ucítila vzdálenou vůni lásky – otočila se a uviděla Vojtův milý úsměv. Byl to on, tolik si ho teď chce vychutnat – pokud možno dlouho a intenzivně. Chvíli tam stáli sevřeni v objetí a spojeni v polibku, pod rozkvetlými stromy. Vojtova statná postava s širokými rameny a Kristýnka – v jeho blízkosti vypadala tak křehká a půvabná – se ještě chvíli objímali, než Vojta pronesl: "Tolik jsi mi chyběla, krásko." Od téhle chvíle události nabraly rychlý spád a vztah mezi Kristýnou a Vojtou se navracel o mnoho let zpět, do nejlepších společných časů. První společná sklenička byla vypita za půl hodiny. První cigareta ubalená z trávy přišla na řadu za pouhé 2 hodiny. Vůně trávy a chuť absintu vrátila Kristýnu i Vojtu do doby, kdy byli oba dva mladí a užívali života a všech jeho pokušení. Kaja47

Malé městečko, třetího dne 8:52

Kristýna sedí s Vojtou v non-stop baru Rio. Povídá hlavně o únosu svých dětí a manžela, o požadovaném výkupném. Kaja47

Malé městečko, třetího dne 10:13

Kristýna se s Vojtou procházejí v parku a společně kouří trávu. Připadá si skvěle a už ani nevnímá tíži potíží, jež ji tíží. Kaja47

Malé městečko, třetího dne 14:33

Kristýna si už vůbec nevzpomíná na jakékoli problémy, vše jí připadá skvělé a myslí že to tak muselo být vždycky. Kaja47

Malé městečko, třetího dne 18:59

Kristýna se po překrásném dni už poněkolikáté miluje s Vojtou. Kaja47

Malé městečko, třetího dne 20:14

Další obláček kouře marihuany se vznesl ke stropu. Kristýna ležela uvolněně vedle Vojty na posteli a dávala si už asi miliontý joint. Připadala si jako v ráji – bylo jí skvěle. Vydechla další kouř a začala: "Zejtra s tebou odjedu, někam jinam, je jedno kam, ale už nechci tohle hnusný město ani cejtit." "Opravdu se mnou chceš jet?" "Jo fakt chci, je to jediný po čem toužím, lásko." Vojta se chopil slova: "Vyrazíme už zítra, co ty na to?" "A kam mě odvedeš?" "Někam, kde nám bude líp." Kristýnu už zmáhala únava a zívla: "Zejtra narychlo vyrazíme." Pak se na sebe toho dne naposled vrhli. Ještě než úplně usnula řekla v polospánku Vojtovi, kde má všechny peníze, aby si je zítra vzali na cestu. Pak oba usnuli. Kaja47

Malé městečko, čtvrtého dne 9:37

Bodavá bolest hlavy – jako tisíce tenkých jehel. Další jehlice se zabodla pod kůži a Kristýna se probudila. Už se necítila tak skvěle jako včera. Připadalo jí jako kdyby měla zanedlouho vybouchnout – hlava jí třeštila, byla unavená, zmítaná v křečích a vůbec si nepřipadala zdravá. Chtěla si vzpomenout na včerejšek. Nemohla si nic vybavit – v paměti měla černou díru, na nic před dnešním probuzením si nevzpomínala. Horlivě se pokoušela vylovit alespoň nějaké vzpomínky, ale jakmile se k něčemu přiblížila, přemohla jí nevolnost a začala zvracet. Pak upadla do bezvědomí. Po několika hodinách se probudila. Ležela na zádech a dívala se do stropu. Dýchala nezdravě pomalu, měla lepkavou kůži, nevolnost. Přemýšlela, jestli už umřela nebo zdali to teprve přijde. Ležela ještě chvíli, než se odvážila pohnout. Pak přistoupila k oknu a dívala se ven do krásného dne. Po obloze přeletěl vrtulník. V tom si začala matně vybavovat včerejšek: Vojta-alkohol-tráva-sex-... a potom...? "Sakra, kam zmizel..." ptala se sama sebe a její hlas se vytratil. Začalo jí docházet, co se tady asi stalo. Proč si připadá jako silně předávkovaná opiem nebo heroinem nebo oběma zároveň? A proč tady Vojta není? A kde je? Ale pak si vzpomněla na rozhodující událost a bylo vymalováno. Před očima se jí vybavil výjev, jak leží na posteli, Vojta stojí vedle a ona mu říká všechny hesla na všechny bankovní účty a také prozrazuje místo, kam s manželem schovávali veškerou hotovost. Podivila se, že se jí vůbec podařilo vzpomenout na ten okamžik, kdy už v sobě musela mít velkou dávku nějaké drogy. Vyhrnula rukáv a prohlédla si ruku. Nestačila se divit – celou ruku měla posetou vpichy po jehlách. Muselo jich být nejméně dvacet. Celým tělem se jí rozlil palčivý pocit pokoření a příkoří. Nechtěla uvěřit, ale všechno se zdálo být naprosto jasné. Rozeběhla se k místu úkrytu hotovosti. Okusila hořký plod kruté reality – dvojitý vršek skříně, kam dávali všechnu hotovost a nějaké vzácné šperky, byl odklopen a všechny cennosti zmizeli. "Tohle není sen, tomuhle se říká skutečnost," napadlo ji a začala řvát: "Vojto ty sráči, zloději, svině, podvodníku, hajzle..." Výkřik jí uvázl v hrdle. Najednou si pod tíhou připadala tak slabá a unavená. Vzala telefon, vytočila číslo policie. Aniž by si uvědomila, že telefon je hluchý, svezla se na zem a padla do kómatu. Kaja47

Najdou jí náhodou, když se k ní půjdou podívat sousedi, protože se tam už dlouho nic neděje. Bude prakticky mrtvá, blízko smrti. Okamžitě se rozjedou sanitky a policie. Doktoři jí jen tak tak dostanou zpátky do života, ale ona si nepamatuje vůbec na nic (po čase si může začít rozpomínat – námět na další její příběhy), ani na Vojtu, ani na Jakuba, ani na krádež, na nic. Navíc se u najde velké množství drog (dal je tam vojta) a ona o tom nic neví. Brzy uteče z léčebny a stane se z ní feťačka. A navíc vyšetřování bude zkorumpované.

Hřbitov v Malém městečku nedaleko Prahy, za rok

Procházel mezi náhrobky a vzpomínal, jaké to byly krásné časy. Ale to je to už dávno pryč.


publikováno 13. 10. 2003

příbuzné články:
Kanály civilizace - o co jde
Historky z podsvětí 2: závan chudoby
Odplata?
Sebenenávist
Historky z podsvětí 3: nic neříkej

sem odkazují:
#39
#40
#45
#90