povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

11. 9. 2006

Kalili jsme ve vysoký peci

       

(nejhorší povídka na světě)

„Tůt, tůt, tůt.“

„Haló“

„Haló! Haló!“

„No co chcete?“

„No jenom, že my jdeme kalit, tak jestli nechceš jít s náma.“

„A kam?“

„Do vysokejch pecí, vole.“

„Co?“

„No krása, tisíc stupňů Celsia, ocel, uhlík, oxidy a struska.“

„Sakra, tam bude lidí, nesmím chybět. Kde to bude?“

„Bude to v...tůt tůt tůt.“ Na druhé straně položil.

Tak začal jeho další den, příběh neukotvený v čase (_1/_9/2__6) ani v prostoru (okolí Říčan u Prahy, konkrétně Strančice), kdy se nestalo nic velkého, jen spousta drobných nezáživných detailů.

Necítil se moc dobře potom co včera musel vystupovat v zastávce Nicota. Jel vlakem z Hlaváku domů, ale najednou souprava zastavila. Vyklonil se z okna a řekl: „Nic nevidím.“

Neviděl nic. Vůbec nic. Žádný jiný vlak, žádné okolí, žádné koleje, jenom temnota ve které levitoval kus země a na něm vlak. Pak přišel revizor a on neměl lístek. Nedalo se nic dělat, musel si okamžitě vystoupit do Nicoty.

Probudil se doma a nebylo mu nejlíp, seděl u hrnku kafe a díval se na sousedy v jeho bývalém domě. Byli to milí lidé a neměl žádný důvod je nemít rád. Přesto je nenáviděl.

Ale na rozdíl od nich miloval moře. Kdysi se vypravil na jeho nelítostné zpěněné vody a plavil se jako pravý námořník bouřemi a skrz útesy. A jako správný námořník pil rum z dvoulitrových demižonů. Moře nemoře, pak už jenom chlastal. Vlastně moře nenáviděl, ale o to víc miloval demižony rumu vyprazdňované do svého hrdla. Vlastně na moři nikdy nebyl, ale to nevadilo, protože v rumovém opojení třikrát proplul Drakeův průliv, jednou na jachtě, pak na voru a potřetí ho proplaval. Pak si nechal dát piercing mezi pátý a šestý obratel a bylo po plavbě. Rozhodl se učit.

Ale to už se stalo poměrně dávno a od té doby stihl hodně vykonat. Například si vypůjčil sousedův dům. Jednoho dne soused odjel na půlroční dovolenou, možná do Himalájí, možná někam do džungle, nezáleželo kam, důležité bylo, že zmizel. A tak se on jednoho dne sebral, prodal svůj dům, vylomil zámek sousedovic baráku a začal tam bydlet.

Když provázel potenciální kupce – mladý pár s dítětem na cestě - po svém domě, ptali se ho, proč dům prodává.

Nerozpakoval se a šel s pravdou ven: „Víte, jdu vedle, do sousedovic domku.“

„Proč? Vždyť se takhle prakticky nepřestěhujete a navíc je tenhle dům je mnohem větší.“

„Soused má sice malou pastoušku, ale vtip je v tom, že není můj.“

„Prosím?“

„Prodám svůj dům, nastěhuju se jinam, kde mi to nepatří a tam si budu žít jako král.“

„Proč? Vždyť to ani není legální.“

„Chcete koupit barák nebo klábosit?“

„Bereme to. I když to bude podivné sousedství, ale co.“

„Stejně za chvíli zmizím.“

„Ach tak. To je nám líto“

„Ale mě ne.“

A smlouva byla podepsána drahým kradeným perem.

Taky se dostal do novin. Popsali ho jako místního úchyláka s výbornou kondicí a neutuchajícím odhodláním, které nebylo zchlazeno ani pobytem ve vězení. Prý taky strávil půl roku odvykáním od heroinu. Nejzajímavější na tom bylo, že on nic nevěděl. Buď byl v lihu nebo zapracoval bulvár.

Během pobytu v cizím domě se z něho stal fantastický člověk. Každý den vstával brzo ráno, přečetl si noviny, které mu někdo hodil před dveře (místo aby je dal do schránky), rozcvičil se, šel si zaběhat, otevřel demižon rumu a celý den proflákal.

Přesto vykonal několik nezapomenutelných skutků:

V McDonaldu si objednal BigMac a dostal ho.

Dvakrát dopočítal do nekonečna.

Zeptali se ho, jaké jsou poslední cifry čísla Pí a on jim prostě odpověděl.

Zjistil jak dělit nulou.

U Plzně se srazil nákladní vlak s kamionem, ale on byl doma ve Strančicích.

Nikdy nespal, jenom zavřel oči a dělal že spí.

Nečetl žádné knihy, jenom v nich listoval a hledal to důležité.

Jednou ztratil hodinky. Tak prostě určil kolik je hodin.

Došel pěšky do Všestar, protože to je kousek.

Jednou se ztratil, protože nevěděl, kde je.

Poté několik nocí pil rum a při tom si uvědomil, že nikdy neměl holku. Bylo tu sice pár záležitostí, z nichž polovina byla ryze podivná až nezdravá, ale žádná velká láska, pražádná krásná romance, nic. Najednou si připadal uvnitř tak prázdný, že opustil Palubu a napsal inzerát, že hledá lásku v jakékoli podobě. Už druhý den mu přišlo několik dopisů od zoufalých lidí všech pohlaví, orientací, vyznání a tak. Pátý den (_1/_9/2__6) mu přišel balík, kartonová krabice zabalená do neutrálního hnědo-hnědého papíru, převázaná konopným lanem. Nebylo na něm napsáno nic, ani adresa. Když ráno stál nahý/bosý/rozespalý na prahu „svého“ domu a usmíval se na pohoršené staré dámy, nevěřícně balík v rukách obracel a nevěděl, jestli má právo ho otevřít, ale pak ho napadlo, že by v něm mohl být rum, tak vzal nůž, přeřezal provázky, rozřízl papír, probodl karton a otevřel balík. Uvnitř našel tři plechovky a list papíru popsaný úhledným rukopisem plnícím perem (prav-pod historickým a velice drahým). Neznámý odesílatel, rozbil tajemno obestírající záhadný balík tím, že se představil jako prof Šmída. Dále zmiňoval, že taky hledal lásku v libovolné podobě a jakýsi nedůvěryhodný vědec mu přinesl šest plechovek naplněných různými podobami lásky. Když prof Š. otevřel první plechovku na jaře roku, kdy byl ještě mladý a dychtivý, vyšla z toho jarně-letní divoká romance (detaily cenzurovány) s dívkou, která zmizela s prvním podzimním ránem. Další rok otevřel druhou plechovku a tam objevil dlouhodobou lásku. Našel dívku se kterou měsíce chodil a pak si ji za velké slávy vzal za ženu, měli spolu několik (nikdo neví kolik) dětí a žili spolu leta letoucí. Ale i tohle nějak vyšumělo do ztracena a prof Š. zůstal zase sám, mohl se věnovat hře na piáno, knihám, vínu, hudbě ve větší míře než před tím. Dál učil a vzal si do podnájmu homosexuálního polo-Rusa. Ale už nevěřil na lásku a podobné kecy do větru.

Přesto nedávno otevřel třetí plechovku, ale objevil tam věc, která ho znepokojila natolik, že se rozhodl ty zatracené plechovky poslat dál.

Držel v ruce ten dopis a přejížděl pohledem mezi řádky textu a plechovkami a nemohl tomu uvěřit. Hned poslal profovi dopis, do kterého napsal pouze: „Jseš to fakt ty? Nejsi ten tajnej, kterej má stejný jméno jako ty?“

Za několik minut mu přišla odpověď: „Fakt jsem to já.“

Trochu ho to zmátlo, ale vybudoval si dvě pracovní teorie: buď profesor bydlí blízko nebo je pošta velice rychlá.

Ještě stále stál nahý na prahu a rozhodl se jednu plechovku otevřít. Zabral za uzávěr a ozvalo se typické zašumění. Ale teď nevěděl, jak to použít. Uvnitř nic nebylo, přesto na sebe symbolicky (a trochu pro sychr) vylil hypotetický obsah plechovky.

Byl překvapen, že se nic nestalo.

Zašel proto do obýváku a tam nahý ležel na gauči a čekal a postupně se mu zavírala víčka a pak usnul a zdál se mu pravdivý sen o tom, jak se před lety rozhodl učit.

Doma si pastelkami namaloval vysokoškolský diplom a dal si před jméno hodně titulů.

Když škole oznámil svůj záměr vstoupit do sboru, zeptala se ho ředitelka: „Máte tolik titulů, tak proč proboha jdete na základní školu, proboha?“

„No to víte, mám sice fůru titulů, ale žádnou praxi. To prostě nejde jen tak vtrhnout do vysokého světa intelektuálů, filosofů, vynálezců, vědců a získat najednou všechny ty Nobelovy ceny, Pulitzerovy ceny, Abelovy ceny, Turingovy ceny, ceny pro nejlepšího obránce...“

„Prosím?“

„Už jsem vám říkal, že mám taky jednu Nobelovku?“

„Vážně?“

„Jasná páka, šlohnul jsem jí Charpakovi, ale zdála se mi taková nějaká sešlá, tak jsem jí vyměnil s Ahmedem Zewailem. Takže momentálně mám Nobelku za chemii z roku 99. Krása?“

„Musím říct, že nám všem bude velkou ctí, že posílíte náš učitelský sbor,“ blahořečila ředitelka s falešným úsměvem a hned jak se otočil, volala policii. Škoda, že na stanici vyvěsili telefony, aby měli chvíli klidu.

Tak začal učit a kvůli svojí neomezené kvalifikaci stvrzené řadou titulů dostal všechny hodiny jedné třídy. Ale netušil co si počít a tak improvizoval. Podle něj bylo nesmírně důležité vždycky všechno vědět i když to nebyla pravda a nikdy neztratit důvěru dětí i když by to znamenalo násilí.

Rozhodl se děti učit o existenci a bytí, ale pak ho neštvali, tak zavedl praktickou hodinu existence bití. Druhý den uspořádal závod v chlastání. V první hodině to bylo jenom pivo, při dějepisu víno, při matice rum a nakonec absinth. Třetí den nechal promítat porno. Čtvrtý den dal ředitelské volno. Pátý den byl bezradný a tak začal vyučovat pantomimicky.

Následují pondělí rozdával heroin ve zvlčovačích vzduchu, ale to na něj čekala policie a dva detektivové, kteří vypadali, že jim není cizí používání alternativních výslechových metod jako třeba kolenem do koulí a loktem do zátylku. Výslech probíhal přesně podle plánu a to znamenalo mimo jiné i konec jeho učitelské kariéry. Mezi děti ve školních lavicích se dostal ještě dvakrát, ale vždycky to končilo alternativními výslechovými metodami. Jednou když předstíral, že je mu 12, se nenápadně vetřel mezi šesťáky. Dokonale by zapadl a dokončil by znova devátou třídu, kdyby ho neprozradila jedna malichernost. K svačině si bral utopence a lahváče.

Podruhé se do školy dostal ve výboru, který měl prvňáčkům připravit nezapomenutelný první den ve škole. Řídil se heslem: „Aby na to nikdy nezapomněli.“ a také použil svojí nehynoucí invenci. Začal tedy prvňáky mlátit řetězem a bičem, nadával jim, nutil je pracovat v dílně na peněženky za minimální mzdy, lil na ně horké olovo, ale pak se zase ukázali ti dva detektivové a všechno šlo do háje. Rána do brady, kolenem do břicha a zmlátit železnou trubkou. A to všechno před zraky vyděšených dětí. Když odtahovali jeho pomlácené tělo po podlaze, jeden z detektivů prohodil nevinné: „To je normální.“ To byla poslední kapka, která podlomila důvěru v celý školský systém. Z dětí se stali rebelové, vandráci, bezdomovci, zloději, vrazi a právníci – zkrátka ta nejhorší sebranka světa.

Probudil se a zjistil, že se nestlalo vůbec nic. Neváhal a neprodleně se vydal do Ráje Umění a Magie. Strávil v něm několik hodin a hledal řešení. Bylo tam všechno: krásné počasí, které se nikdy nezkazí, všechny silnice naprosto rovné bez kopců, žádné graffiti na stěnách, vlaky jezdí na čas, lidé se usmívají, jídlo nic nestojí, žádní staří lidé, zloději ani právníci. Bohužel se z tohohle ráje probral hned jakmile zmizel obsah lahev. A teď byl obklopen světem, kde je počasí pod psa, silnice svým stavem alá horská dráha jsou vyloženě zaujaté proti cyklistům, graffiti bují všude jako plíseň, vlaky mají k dochvilnosti hodně daleko, lidi jsou mrchy, všechno je drahý a jsou tu zloději, grázlové, vrazi, chuligáni a právníci. Zkrátka čistá negace ráje ze kterého se právě probral.

„No nic,“ zařval do obří porce rýžového nákypu a odešel pryč.

Rozhodoval se jestli nepojede na kole, ale zavrhl to. Nechtělo se mu po té projížďce předevčírem odpoledne. Na cestě tam, když projížděl Světice, měl prach v očích a nic neviděl a silnice byla tak tvrdá, když na ni dopadal a na cestě zpátky v lese za Říčanama, už se snášela tma a také nic neviděl, když hrozivou rychlostí projížděl prašné lesní cesty a zase ty kořeny a kmeny stromů se dotkly jeho tváře, když si o ně vyrážel zuby a říkal si, že snad ne dnes, snad možná zítra si koupí nějaký srozumitelný román bez dlouhých souvětí a s dějem, který má spád.

Taky ho napadlo, že by mohl potkat lidi v nějakém rychlovlaku, třeba ve francouzském TGV na cestě z Paříže do Marseille nebo by v německém ICE mohl konverzovat při cestě z Frankfurtu do Kolína při rychlosti tří set kilometrů za hodinu nebo by si dával saké v japonském Šinkanzenu nebo by se v Šanghajském maglevu vznášel a hovořil by s čínskými byznysmeny na cestě z letiště do centra. To všechno by mohl dělat, kdyby se nenacházel v české republice ve Strančicích v kradeném domě.

Odešel pryč hledat cíl první plechovky, protože podle jeho teorie obsahovala pouze vazbu a k jejímu uplatnění je potřeba druhého objektu.

Toulal se rozbitou cestou dvě stě padesát metrů k nádraží a když zjistil, že nic nejede, putoval necelých padesát metrů zpátky k autobusové zastávce a tam započal bolestivou odyseu dlouhou čtyři vzdálené zastávky a trvající úmorných sedmnáct minut. Podmínky byly nemilosrdné, slunce pražilo do jeho tváře, moře ho bičovalo vlnami a slanou vodou drásalo jeho kůži, docházelo jídlo i pitná voda, ale přesto vzdoroval nástrahám nemilosrdného moře dál až najednou se ozvalo z lanoví: „Říčany, Rychta.“ Vystoupil z autobusu a hleděl do dálky. Neviděl nic.

Následně vybílil několik barů, prohrábl si vlasy a skončil v rybníce. Plavat se naučil pro případ, kdyby se musel musel projít po prkně z pirátské lodě a to se mu taky o dva roky později podařilo. Uprostřed tichého oceánu ho vyhodila z lodi jeho bývalá posádka. Situace to byla beznadějná, ale naštěstí si vzpomněl, co mu říkával jeho táta, co dělat, kdyby se ocitl uprostřed oceánu. Vzpomněl si a tak ho vlny vyplavily u tenisových kurtů. Na jednom zrovna probíhal zápas. První hráč vyhodil golfový míček a odpálil ho hokejkou. Druhý hráč ho zastřelil pistolí.

„Co to proboha hrajete?“

„Tenis, přece.“

Neptal se, tohle mu stačilo.

Vylezl z rybníka a pokračoval v tahu.

Vlezl do jedné hospody a jen tak z hecu řekl: „Bombardujte Tokio“ a někdo to udělal.

„Vy hovada, to jsem jenom tak plácnul.“

„Tady nesmíš říkat takovýhle hovadiny, do týhle hospody chodí jenom samý idioti. Ty udělaj všechno, co řekneš.“

„Řekněte to ještě jednou?“

„Že udělaj všechno, co řekneš,“ zvýšil hlas.

„Ještě jednou?“

„Že udělaj všechno, co řekneš,“ už křičel.

„Výborně, výborně. Chtěl jsem to slyšet víckrát, abych zjistil jak to zní nejlíp.“

Ale tohle se dozvěděl až o několik hodin později, když bomby spadly, opil se a seznámil se s poměrně nezajímavou blondýnkou.

„Hele slečno, toho se vůbec nesmíte bát,“ snažil se komunikovat, když už byl na mol a myslel si, že je neodolatelný. „To vás nezabije. Taky jsem nepil a lidi se mě pletli s někým jiným. Ale byla to jen náhoda, on porůznu vystupoval jako Kalandra nebo se podepisoval jenom dvěma K, psával na šeky jenom čtyři-sedm nebo dvě-ef, Bůh ví proč. No a pak jsem začal pít, abych se jako odlišil, ale pletli si mě pořád, takže on asi začal pít taky. Sice ho neznám, ale nevylučuju, že spolu máme něco společnýho, slečno. Jakže se to jmenujete?“

„Alenka.“

„Krásný jméno, ale teď mě laskavě musíte omluvit, budu zvracet.“

Pak následovala sekvence rozplizlých obrazů. Výbuch supernovy, černá díra, Černý most.

Probudil se ve stanici metra, ale něco bylo špatně. Smrděl, byl pozvracený, zbitý, špinavý, neměl peníze, doklady. Ale bylo tu ještě něco mnohem horšího. Dva chlapíci si přímo před ním předali kufřík bankovek za igelitku plnou drog, zbraní a sexu. Pak si zdvořilostně vyměnily genetický materiál. Něco daleko horšího. Prsten na jeho ruce. „Sakra, sakra.“ Zatřepal rukou jako kdyby byl prsten žhavý a pálil ho.

„Co se to jenom stalo?“ Bádal a snažil se rozpomenout. Marně. Stanice metra se mezitím naplnila lidmi. Jednoho z nich se zeptal: „Můžete mě zastřelit?“

„Ale beze všeho.“

Stalo se a na pointu nedošlo.


publikováno 11. 9. 2006

příbuzné články:
Mlha
Rozhodnost
MNQHQ
Život Briana
Deník grafika

sem odkazují:
Po dlouhé době dlouhá novinka
#224
Seznam povídek