k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Kalili jsme ve vysoký peci

11. 9. 2006 (aktualizováno 18. 9.) (před 13 lety) — k47 (♪)

(nej­horší po­vídka na světě)

„Tůt, tůt, tůt.“

„Haló“

„Haló! Haló!“

„No co chcete?“

„No jenom, že my jdeme kalit, tak jestli ne­chceš jít s náma.“

„A kam?“

„Do vy­so­kejch pecí, vole.“

„Co?“

„No krása, tisíc stupňů Celsia, ocel, uhlík, oxidy a struska.“

„Sakra, tam bude lidí, nesmím chybět. Kde to bude?“

„Bude to v…tůt tůt tůt.“ Na druhé straně po­lo­žil.

Tak začal jeho další den, příběh ne­u­kot­vený v čase (_1/_9/2__6) ani v pro­storu (okolí Říčan u Prahy, kon­krétně Stran­čice), kdy se ne­stalo nic vel­kého, jen spousta drob­ných ne­zá­živ­ných de­tailů.

Ne­cí­til se moc dobře potom co včera musel vy­stu­po­vat v za­stávce Nicota. Jel vlakem z Hla­váku domů, ale na­jed­nou souprava za­sta­vila. Vy­klo­nil se z okna a řekl: „Nic ne­vi­dím.“

Ne­vi­děl nic. Vůbec nic. Žádný jiný vlak, žádné okolí, žádné koleje, jenom tem­nota ve které le­vi­to­val kus země a na něm vlak. Pak přišel re­vi­zor a on neměl lístek. Nedalo se nic dělat, musel si oka­mžitě vy­stou­pit do Nicoty.

Pro­bu­dil se doma a nebylo mu nejlíp, seděl u hrnku kafe a díval se na sou­sedy v jeho bý­va­lém domě. Byli to milí lidé a neměl žádný důvod je nemít rád. Přesto je ne­ná­vi­děl.

Ale na rozdíl od nich mi­lo­val moře. Kdysi se vy­pra­vil na jeho ne­lí­tostné zpě­něné vody a plavil se jako pravý ná­moř­ník bou­řemi a skrz útesy. A jako správný ná­moř­ník pil rum z dvou­li­t­ro­vých de­mi­žonů. Moře nemoře, pak už jenom chlastal. Vlastně moře ne­ná­vi­děl, ale o to víc mi­lo­val de­mi­žony rumu vy­prazd­ňo­vané do svého hrdla. Vlastně na moři nikdy nebyl, ale to ne­va­dilo, pro­tože v rumo­vém opo­jení tři­krát pro­plul Dra­keův průliv, jednou na jachtě, pak na voru a po­třetí ho pro­pla­val. Pak si nechal dát pier­cing mezi pátý a šestý ob­ra­tel a bylo po plavbě. Roz­hodl se učit.

Ale to už se stalo po­měrně dávno a od té doby stihl hodně vy­ko­nat. Na­pří­klad si vy­půj­čil sou­se­dův dům. Jed­noho dne soused odjel na půlroční do­vo­le­nou, možná do Hi­ma­lájí, možná někam do džun­gle, ne­zá­le­želo kam, dů­le­žité bylo, že zmizel. A tak se on jed­noho dne sebral, prodal svůj dům, vy­lo­mil zámek sou­se­do­vic baráku a začal tam bydlet.

Když pro­vá­zel po­ten­ci­ální kupce – mladý pár s dí­tě­tem na cestě – po svém domě, ptali se ho, proč dům pro­dává.

Ne­roz­pa­ko­val se a šel s prav­dou ven: „Víte, jdu vedle, do sou­se­do­vic domku.“

„Proč? Vždyť se takhle prak­ticky ne­pře­stě­hu­jete a navíc je tenhle dům je mnohem větší.“

„Soused má sice malou pas­toušku, ale vtip je v tom, že není můj.“

„Prosím?“

„Prodám svůj dům, na­stě­huju se jinam, kde mi to ne­patří a tam si budu žít jako král.“

„Proč? Vždyť to ani není le­gální.“

„Chcete koupit barák nebo klá­bo­sit?“

„Bereme to. I když to bude po­divné sou­sed­ství, ale co.“

„Stejně za chvíli zmizím.“

„Ach tak. To je nám líto“

„Ale mě ne.“

A smlouva byla po­de­psána drahým kra­de­ným perem.

Taky se dostal do novin. Po­psali ho jako míst­ního úchy­láka s vý­bor­nou kon­dicí a ne­u­tu­cha­jí­cím od­hod­lá­ním, které nebylo zchla­zeno ani po­by­tem ve vězení. Prý taky strá­vil půl roku od­vy­ká­ním od he­ro­inu. Nej­za­jí­ma­vější na tom bylo, že on nic ne­vě­děl. Buď byl v lihu nebo za­pra­co­val bulvár.

Během pobytu v cizím domě se z něho stal fan­tas­tický člověk. Každý den vstá­val brzo ráno, pře­četl si noviny, které mu někdo hodil před dveře (místo aby je dal do schránky), roz­cvi­čil se, šel si za­bě­hat, ote­vřel de­mi­žon rumu a celý den proflá­kal.

Přesto vy­ko­nal ně­ko­lik ne­za­po­me­nu­tel­ných skutků:

V Mc­Do­naldu si ob­jed­nal BigMac a dostal ho.

Dva­krát do­po­čí­tal do ne­ko­nečna.

Ze­ptali se ho, jaké jsou po­slední cifry čísla Pí a on jim prostě od­po­vě­děl.

Zjis­til jak dělit nulou.

U Plzně se srazil ná­kladní vlak s ka­mi­o­nem, ale on byl doma ve Stran­či­cích.

Nikdy nespal, jenom zavřel oči a dělal že spí.

Nečetl žádné knihy, jenom v nich lis­to­val a hledal to dů­le­žité.

Jednou ztra­til ho­dinky. Tak prostě určil kolik je hodin.

Došel pěšky do Vše­star, pro­tože to je kousek.

Jednou se ztra­til, pro­tože ne­vě­děl, kde je.

Poté ně­ko­lik nocí pil rum a při tom si uvě­do­mil, že nikdy neměl holku. Bylo tu sice pár zá­le­ži­tostí, z nichž po­lo­vina byla ryze po­divná až ne­zdravá, ale žádná velká láska, pra­žádná krásná ro­mance, nic. Na­jed­nou si při­pa­dal uvnitř tak prázdný, že opus­til Palubu a napsal in­ze­rát, že hledá lásku v ja­ké­koli podobě. Už druhý den mu přišlo ně­ko­lik dopisů od zou­fa­lých lidí všech po­hlaví, ori­en­tací, vy­znání a tak. Pátý den (_1/_9/2__6) mu přišel balík, kar­to­nová kra­bice za­ba­lená do ne­ut­rál­ního hnědo-hně­dého papíru, pře­vá­zaná ko­nop­ným lanem. Nebylo na něm na­psáno nic, ani adresa. Když ráno stál nahý/bosý/ro­ze­spalý na prahu „svého“ domu a usmí­val se na po­hor­šené staré dámy, ne­vě­řícně balík v rukách ob­ra­cel a ne­vě­děl, jestli má právo ho otevřít, ale pak ho na­padlo, že by v něm mohl být rum, tak vzal nůž, pře­ře­zal pro­vázky, rozřízl papír, pro­bodl karton a ote­vřel balík. Uvnitř našel tři ple­chovky a list papíru po­psaný úhled­ným ru­ko­pi­sem pl­ní­cím perem (prav-pod his­to­ric­kým a velice drahým). Ne­známý ode­sí­la­tel, rozbil ta­jemno obe­stí­ra­jící zá­hadný balík tím, že se před­sta­vil jako prof Šmída. Dále zmi­ňo­val, že taky hledal lásku v li­bo­volné podobě a jakýsi ne­dů­vě­ry­hodný vědec mu při­nesl šest ple­cho­vek na­pl­ně­ných růz­nými po­do­bami lásky. Když prof Š. ote­vřel první ple­chovku na jaře roku, kdy byl ještě mladý a dych­tivý, vyšla z toho jarně-letní divoká ro­mance (de­taily cen­zu­ro­vány) s dívkou, která zmi­zela s prvním pod­zim­ním ránem. Další rok ote­vřel druhou ple­chovku a tam ob­je­vil dlou­ho­do­bou lásku. Našel dívku se kterou měsíce chodil a pak si ji za velké slávy vzal za ženu, měli spolu ně­ko­lik (nikdo neví kolik) dětí a žili spolu leta le­toucí. Ale i tohle nějak vy­šumělo do ztra­cena a prof Š. zůstal zase sám, mohl se vě­no­vat hře na piáno, knihám, vínu, hudbě ve větší míře než před tím. Dál učil a vzal si do pod­nájmu ho­mose­xu­ál­ního polo-Rusa. Ale už ne­vě­řil na lásku a po­dobné kecy do větru.

Přesto ne­dávno ote­vřel třetí ple­chovku, ale ob­je­vil tam věc, která ho zne­po­ko­jila na­to­lik, že se roz­hodl ty za­tra­cené ple­chovky poslat dál.

Držel v ruce ten dopis a pře­jíž­děl po­hle­dem mezi řádky textu a ple­chov­kami a nemohl tomu uvěřit. Hned poslal pro­fovi dopis, do kte­rého napsal pouze: „Jseš to fakt ty? Nejsi ten tajnej, kterej má stejný jméno jako ty?“

Za ně­ko­lik minut mu přišla od­po­věď: „Fakt jsem to já.“

Trochu ho to zmátlo, ale vy­bu­do­val si dvě pra­covní teorie: buď pro­fe­sor bydlí blízko nebo je pošta velice rychlá.

Ještě stále stál nahý na prahu a roz­hodl se jednu ple­chovku otevřít. Zabral za uzávěr a ozvalo se ty­pické za­šumění. Ale teď ne­vě­děl, jak to použít. Uvnitř nic nebylo, přesto na sebe sym­bo­licky (a trochu pro sychr) vylil hy­po­te­tický obsah ple­chovky.

Byl pře­kva­pen, že se nic ne­stalo.

Zašel proto do obý­váku a tam nahý ležel na gauči a čekal a po­stupně se mu za­ví­rala víčka a pak usnul a zdál se mu prav­divý sen o tom, jak se před lety roz­hodl učit.

Doma si pas­tel­kami na­ma­lo­val vy­so­ko­škol­ský diplom a dal si před jméno hodně titulů.

Když škole ozná­mil svůj záměr vstou­pit do sboru, ze­ptala se ho ře­di­telka: „Máte tolik titulů, tak proč pro­boha jdete na zá­kladní školu, pro­boha?“

„No to víte, mám sice fůru titulů, ale žádnou praxi. To prostě nejde jen tak vtrh­nout do vy­so­kého světa in­te­lek­tu­álů, fi­lo­sofů, vy­ná­lezců, vědců a získat na­jed­nou všechny ty No­be­lovy ceny, Pu­li­t­ze­rovy ceny, Abe­lovy ceny, Tu­rin­govy ceny, ceny pro nej­lep­šího obránce…“

„Prosím?“

„Už jsem vám říkal, že mám taky jednu No­be­lovku?“

„Vážně?“

„Jasná páka, šlohnul jsem jí Char­pa­kovi, ale zdála se mi taková nějaká sešlá, tak jsem jí vy­mě­nil s Ahme­dem Zewai­lem. Takže mo­men­tálně mám No­belku za chemii z roku 99. Krása?“

„Musím říct, že nám všem bude velkou ctí, že po­sí­líte náš uči­tel­ský sbor,“ bla­ho­ře­čila ře­di­telka s fa­leš­ným úsmě­vem a hned jak se otočil, volala po­li­cii. Škoda, že na sta­nici vy­vě­sili te­le­fony, aby měli chvíli klidu.

Tak začal učit a kvůli svojí ne­o­me­zené kva­li­fi­kaci stvr­zené řadou titulů dostal všechny hodiny jedné třídy. Ale ne­tu­šil co si počít a tak im­pro­vi­zo­val. Podle něj bylo ne­smírně dů­le­žité vždycky všechno vědět i když to nebyla pravda a nikdy ne­ztra­tit důvěru dětí i když by to zna­me­nalo násilí.

Roz­hodl se děti učit o exis­tenci a bytí, ale pak ho ne­štvali, tak zavedl prak­tic­kou hodinu exis­tence bití. Druhý den uspo­řá­dal závod v chlastání. V první hodině to bylo jenom pivo, při dě­je­pisu víno, při matice rum a na­ko­nec ab­sinth. Třetí den nechal pro­mí­tat porno. Čtvrtý den dal ře­di­tel­ské volno. Pátý den byl bez­radný a tak začal vy­u­čo­vat pan­to­mi­micky.

Ná­sle­dují pon­dělí roz­dá­val heroin ve zvl­čo­va­čích vzdu­chu, ale to na něj čekala po­li­cie a dva de­tek­ti­vové, kteří vy­pa­dali, že jim není cizí po­u­ží­vání al­ter­na­tiv­ních vý­sle­cho­vých metod jako třeba ko­le­nem do koulí a loktem do zá­tylku. Vý­slech pro­bí­hal přesně podle plánu a to zna­me­nalo mimo jiné i konec jeho uči­tel­ské ka­ri­éry. Mezi děti ve škol­ních la­vi­cích se dostal ještě dva­krát, ale vždycky to kon­čilo al­ter­na­tiv­ními vý­sle­cho­vými me­to­dami. Jednou když před­stí­ral, že je mu 12, se ne­ná­padně vetřel mezi šes­ťáky. Do­ko­nale by zapadl a do­kon­čil by znova de­vá­tou třídu, kdyby ho ne­pro­zra­dila jedna ma­li­cher­nost. K sva­čině si bral uto­pence a lah­váče.

Po­druhé se do školy dostal ve výboru, který měl prv­ňáč­kům při­pra­vit ne­za­po­me­nu­telný první den ve škole. Řídil se heslem: „Aby na to nikdy ne­za­po­mněli.“ a také použil svojí ne­hy­noucí in­venci. Začal tedy prv­ňáky mlátit ře­tě­zem a bičem, na­dá­val jim, nutil je pra­co­vat v dílně na pe­ně­ženky za mi­ni­mální mzdy, lil na ně horké olovo, ale pak se zase uká­zali ti dva de­tek­ti­vové a všechno šlo do háje. Rána do brady, ko­le­nem do břicha a zmlá­tit že­lez­nou trub­kou. A to všechno před zraky vy­dě­še­ných dětí. Když od­ta­ho­vali jeho po­mlá­cené tělo po pod­laze, jeden z de­tek­tivů pro­ho­dil ne­vinné: „To je nor­mální.“ To byla po­slední kapka, která pod­lo­mila důvěru v celý škol­ský systém. Z dětí se stali re­be­lové, van­dráci, bez­do­movci, zlo­ději, vrazi a práv­níci – zkrátka ta nej­horší se­branka světa.

Pro­bu­dil se a zjis­til, že se ne­stlalo vůbec nic. Ne­vá­hal a ne­pro­dleně se vydal do Ráje Umění a Magie. Strá­vil v něm ně­ko­lik hodin a hledal řešení. Bylo tam všechno: krásné počasí, které se nikdy ne­zkazí, všechny sil­nice na­prosto rovné bez kopců, žádné graf­fiti na stě­nách, vlaky jezdí na čas, lidé se usmí­vají, jídlo nic ne­stojí, žádní staří lidé, zlo­ději ani práv­níci. Bo­hu­žel se z to­ho­hle ráje pro­bral hned jakmile zmizel obsah lahev. A teď byl ob­klo­pen světem, kde je počasí pod psa, sil­nice svým stavem alá horská dráha jsou vy­lo­ženě za­u­jaté proti cyk­lis­tům, graf­fiti bují všude jako plíseň, vlaky mají k do­chvil­nosti hodně daleko, lidi jsou mrchy, všechno je drahý a jsou tu zlo­ději, grázlové, vrazi, chu­li­gáni a práv­níci. Zkrátka čistá negace ráje ze kte­rého se právě pro­bral.

„No nic,“ zařval do obří porce rý­žo­vého nákypu a odešel pryč.

Roz­ho­do­val se jestli ne­po­jede na kole, ale zavrhl to. Ne­chtělo se mu po té pro­jížďce pře­devčí­rem od­po­ledne. Na cestě tam, když pro­jíž­děl Svě­tice, měl prach v očích a nic ne­vi­děl a sil­nice byla tak tvrdá, když na ni do­pa­dal a na cestě zpátky v lese za Ří­ča­nama, už se sná­šela tma a také nic ne­vi­děl, když hro­zi­vou rych­lostí pro­jíž­děl prašné lesní cesty a zase ty kořeny a kmeny stromů se dotkly jeho tváře, když si o ně vy­rá­žel zuby a říkal si, že snad ne dnes, snad možná zítra si koupí nějaký sro­zu­mi­telný román bez dlou­hých sou­větí a s dějem, který má spád.

Taky ho na­padlo, že by mohl potkat lidi v ně­ja­kém rych­lo­vlaku, třeba ve fran­couz­ském TGV na cestě z Paříže do Mar­seille nebo by v ně­mec­kém ICE mohl kon­ver­zo­vat při cestě z Frank­furtu do Kolína při rych­losti tří set ki­lo­me­trů za hodinu nebo by si dával saké v ja­pon­ském Šin­kan­zenu nebo by se v Šan­ghaj­ském maglevu vzná­šel a ho­vo­řil by s čín­skými byz­ny­s­meny na cestě z le­tiště do centra. To všechno by mohl dělat, kdyby se ne­na­chá­zel v české re­pub­lice ve Stran­či­cích v kra­de­ném domě.

Odešel pryč hledat cíl první ple­chovky, pro­tože podle jeho teorie ob­sa­ho­vala pouze vazbu a k jejímu uplat­nění je po­třeba dru­hého ob­jektu.

Toulal se roz­bi­tou cestou dvě stě pa­de­sát metrů k ná­draží a když zjis­til, že nic nejede, pu­to­val ne­ce­lých pa­de­sát metrů zpátky k au­to­bu­sové za­stávce a tam za­po­čal bo­les­ti­vou odyseu dlou­hou čtyři vzdá­lené za­stávky a tr­va­jící úmor­ných se­dm­náct minut. Pod­mínky byly ne­mi­lo­srdné, slunce pra­žilo do jeho tváře, moře ho bi­čo­valo vlnami a slanou vodou drá­salo jeho kůži, do­chá­zelo jídlo i pitná voda, ale přesto vzdo­ro­val ná­stra­hám ne­mi­lo­srd­ného moře dál až na­jed­nou se ozvalo z lanoví: „Říčany, Rychta.“ Vy­stou­pil z au­to­busu a hleděl do dálky. Ne­vi­děl nic.

Ná­sledně vy­bí­lil ně­ko­lik barů, pro­hrábl si vlasy a skon­čil v ryb­níce. Plavat se naučil pro případ, kdyby se musel musel projít po prkně z pi­rát­ské lodě a to se mu taky o dva roky poz­ději po­da­řilo. Upro­střed ti­chého oceánu ho vy­ho­dila z lodi jeho bývalá po­sádka. Si­tu­ace to byla bez­na­dějná, ale na­štěstí si vzpo­mněl, co mu ří­ká­val jeho táta, co dělat, kdyby se ocitl upro­střed oceánu. Vzpo­mněl si a tak ho vlny vy­pla­vily u te­ni­so­vých kurtů. Na jednom zrovna pro­bí­hal zápas. První hráč vy­ho­dil gol­fový míček a od­pá­lil ho ho­kej­kou. Druhý hráč ho za­stře­lil pis­tolí.

„Co to pro­boha hra­jete?“

„Tenis, přece.“

Neptal se, tohle mu sta­čilo.

Vylezl z ryb­níka a po­kra­čo­val v tahu.

Vlezl do jedné hos­pody a jen tak z hecu řekl: „Bom­bar­dujte Tokio“ a někdo to udělal.

„Vy hovada, to jsem jenom tak plác­nul.“

„Tady nesmíš říkat ta­ko­vý­hle ho­va­diny, do týhle hos­pody chodí jenom samý idioti. Ty udělaj všechno, co řekneš.“

„Řek­něte to ještě jednou?“

„Že udělaj všechno, co řekneš,“ zvýšil hlas.

„Ještě jednou?“

„Že udělaj všechno, co řekneš,“ už křičel.

„Vý­borně, vý­borně. Chtěl jsem to slyšet víc­krát, abych zjis­til jak to zní nejlíp.“

Ale tohle se do­zvě­děl až o ně­ko­lik hodin poz­ději, když bomby spadly, opil se a se­zná­mil se s po­měrně ne­za­jí­ma­vou blon­dýn­kou.

„Hele slečno, toho se vůbec ne­smíte bát,“ snažil se ko­mu­ni­ko­vat, když už byl na mol a myslel si, že je ne­o­do­la­telný. „To vás ne­za­bije. Taky jsem nepil a lidi se mě pletli s někým jiným. Ale byla to jen náhoda, on po­různu vy­stu­po­val jako Ka­lan­dra nebo se po­de­pi­so­val jenom dvěma K, psával na šeky jenom čtyři-sedm nebo dvě-ef, Bůh ví proč. No a pak jsem začal pít, abych se jako od­li­šil, ale pletli si mě pořád, takže on asi začal pít taky. Sice ho neznám, ale ne­vy­lu­čuju, že spolu máme něco spo­leč­nýho, slečno. Jakže se to jme­nu­jete?“

„Alenka.“

„Krásný jméno, ale teď mě las­kavě musíte omlu­vit, budu zvra­cet.“

Pak ná­sle­do­vala sek­vence roz­pliz­lých obrazů. Výbuch su­per­novy, černá díra, Černý most.

Pro­bu­dil se ve sta­nici metra, ale něco bylo špatně. Smrděl, byl po­z­vra­cený, zbitý, špi­navý, neměl peníze, do­klady. Ale bylo tu ještě něco mnohem hor­šího. Dva chla­píci si přímo před ním pře­dali kufřík ban­ko­vek za ige­litku plnou drog, zbraní a sexu. Pak si zdvo­ři­lostně vy­mě­nily ge­ne­tický ma­te­riál. Něco daleko hor­šího. Prsten na jeho ruce. „Sakra, sakra.“ Za­tře­pal rukou jako kdyby byl prsten žhavý a pálil ho.

„Co se to jenom stalo?“ Bádal a snažil se roz­po­me­nout. Marně. Sta­nice metra se me­zi­tím na­pl­nila lidmi. Jed­noho z nich se zeptal: „Můžete mě za­stře­lit?“

„Ale beze všeho.“

Stalo se a na pointu ne­do­šlo.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz