k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Kalderonova láska

27. 1. 2005 (aktualizováno 31. 10.) — k47 (♪)

Dnešek byl jeho šťastný den. I když na něj mířila hlaveň, bylo tomu tak. Usly­šel slabé cvak­nutí spouště. Už se to veze! Bicí me­cha­nis­mus byl spuš­těn, roz­nětka za­pá­lena, střelný prach hořel. Pár gramů železa a olova vy­ra­zilo na svou krát­kou pouť, na jejímž konci stála Kal­de­ro­nova hlava. Už to ráno bylo tak krásné, sice stu­dené, ale na­prosto čisté, když vy­rá­žel na kole do krámku s po­tra­vi­nami. Cestou ji potkal. Kulka klouzala hlavní a drobné drážky jí dodaly rotaci. Ale stejně ho ne­sná­šela a měla z něj srandu. Byl pro ní jen „jó tamten“ . Stejně dů­le­žitý jako bo­lesti zad nebo ranní ko­co­vina. A je to pryč.Ozval se třesk do­pro­vá­zený pla­mínky u ústí hlavně, když ji střela opus­tila. Tam někde si při­znal, že už to skon­čilo. Tam ztra­til naději. Byla na­psána po­slední ka­pi­tola srd­cervou­cího pří­běhu. Ta nej­bo­lest­nější, ale na­prosto ne­vy­hnu­telná. Přesně mířená kulka se při­bli­žo­vala k jeho hlavě. Jen co se vrátil na půdě vy­hra­bal sta­ro­dávný ma­ga­zín z roku 1904. Začal ho číst po­zpátku a stal se malým chlap­cem, který utíká přes pole slu­neč­nic. Na pro­těj­ším kopci spat­řil dívku, stejně starou jako on, jak sedí pod osa­mě­lou lípou. Prin­cezničko, hned jsem u tebe. Kulka letí. Když tam doběhl dívka zmi­zela. Nikdy si ne­při­pa­dal tak sám, jako teď v dráze vy­stře­le­ného náboje. Ale tehdy si při­pa­dal osa­mo­cen a navíc zrazen. Chvíli tam stál, po­dí­val se pod kameny a odešel na večeři. Po­žá­dal Boha vše­mo­hou­cího, aby jídlo po­žeh­nal a pak ho vy­zvra­cel. Víra nebyla pro něj. Přesto věřil, že se raději se­t­kají v jednom šťast­ném dni. On a ona dívka. Kulka sviš­těla vzdu­chem. Vždycky měl rád fyziku a chápal jak věci fun­gují, ale nikdy ne­ro­zu­měl, proč al­ko­hol a drogy působí na člo­věka tak, jak působí i když si to čas­to­krát zkusil v praxi. Kulka letěla dál, slyšel jak pro­ráží vzduch. Ro­zu­měl prin­cipů, ale do lidí a me­lounů ne­vi­díš a proto tady teď stál a pro­jek­til se blížil. Už cítil jeho teplo, slyšel jeho sviš­tění, viděl ho. Mi­li­metr po mi­li­me­tru se blížil k jeho hlavě a chtěl by se do ní za­kous­nout. Už se mohl do­tknout jeho tváře, ale Kal­de­ron tam nebyl. Ozval se pláč.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz