k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Kafe v pět

CC by-nc-sa (via)

Na ho­di­nách pro­bliklo 16:00, když jsme ko­nečně vstali od po­čí­tačů, po­blouz­nění, šílení, una­vení, zcela bez sebe a ještě s do­zní­va­jí­cími od­lesky mo­ni­torů na ro­hov­kách. Vy­škrá­bali jsme se na stře­chu pa­ne­láku a ne­chali se omývat ostrým větrem, který zněl jako hučení vě­t­ráků, a beze slova sle­do­vali mraky – bílé, těžké, ob­rov­ské a ne­ko­nečně vzdá­lené. Všechno se na­jed­nou zdálo ne­při­ro­zené, jako kdyby šlo o ne­kva­litní kopii už ne­kva­litní kopie, jako di­gi­tální noční můru, ne­o­sobní a syn­te­tic­kou, ze které se můžeme pro­bu­dit jenom do ka­lei­do­sko­pické bouře v op­tic­kých ka­be­lech. Po­dí­val jsem se na svoje ruce, tak umělé a cizí, a pak na obzor města a zdálo se mi, že má nádech sépie, jako kdyby celá re­a­lita byla jenom jedna z mi­li­ardy fotek na In­stagramu.

Po­sled­ních 92 hodin nás při životě udr­žo­valo jenom čer­stvé ovoce, ener­ge­tické nápoje a třicet minut spánku kaž­dých 5 a půl hodiny. Víc jsme si ne­mohli do­vo­lit. A ani ne­chtěli. Říká se, že když člověk začne dělat sám na sebe, pra­cuje od ne­vi­dím do ne­vi­dím. V našem pří­padě to pla­tilo do­ko­nale a bez vý­jimky. Zvlášť, když pra­covní doba byla dik­to­vána ne­na­dá­lými záblesky kre­a­ti­vity a jas­ného vidění, které při­chá­zely bez va­ro­vání a jako oheň po­hl­tily tělo i duši. V těch chví­lích se všechno zdálo do­ko­nale jasné a na dosah ruky, jako kdyby se ro­ze­stou­pila mračna a pa­prsek světla ukázal cestu přímo k řešení li­bo­vol­ného pro­blému a sta­čilo se za­sed­nout k po­čí­tači a bříšky prstů za­tan­čit po klá­ves­nici. Kdo jednou začal žit na krásné a opojné vlně techno-re­ne­sanč­ních hac­kerů, raději uhořel jako Ikaros, než aby jen mi­ho­tavě plá­po­lal.

„Co je dneska za den?“ zeptal jsem se, ale nebyl jsem si jistý ani sto­le­tím.

Ruby, celým jménem Jana Alena La­ma­c­zová, opá­lená dívka s jas­nými če­listmi a ha­vra­ními vlasy, kte­rými ve věku dva­ceti šesti let začalo prokvé­tat první stří­bro 1 , za­zvo­nil te­le­fon. Po­o­de­šla na kraj stře­chy a, za­tímco její řeč byla šif­ro­vána apli­kací Red­Phone 2 , ne­pří­tomně dolů sko­pá­vala ka­mínky štěrku. Za­sle­chl jsem pár rus­kých zdvo­ři­lostí a pak an­g­lic­kou kon­ver­zaci, ale ani já, ani Peo, jsme tomu ne­vě­no­vali po­zor­nost, sna­žili jsme se pouze zůstat při smyslech. Po dlou­hém pro­gra­má­tor­ském ma­ra­tonu jsme se vždycky cítili jako tro­seč­níci vlnami vy­vr­žení na roz­pá­lené písky re­a­lity. Když se spáč pro­budí, obrazy, které mu ne­vě­domí ma­lo­valo v lebce a které mu do té doby při­pa­daly tolik sku­tečné a sa­mo­zřejmé, se za­čí­nají roz­plý­vat a on se na­jed­nou musí vy­rov­nat s De­s­car­tov­skou myš­len­kou ne­spo­leh­li­vosti vlast­ních smyslů. Dů­vě­ry­hod­nost všech sys­témů, ať už neu­ro­no­vých nebo di­gi­tál­ních, byla re­la­tivní a po­strá­dala ab­so­lutní základ, ten si každý musel vy­ty­čit sám během aktu stvo­ření3 . Přesně tak ne­dů­vě­ry­hodná a po­chybná mi při­pa­dala re­a­lita po čtyř­den­ním transu pro­gra­mo­vání a vývoje. Vzpo­mínky mlhavé a ne­u­r­čité, jako starý sen, jako roz­pitý in­koust na vlhkém papíru. Mohli jsme napsat a otes­to­vat stránky bez­chyb­ných zdro­jo­vých kódů, mohli je nahrát na stovky vir­tu­ál­ních strojů a nechat je do­ne­ko­nečna po­čí­tat pří­zračné al­go­ritmy a tré­no­vat kon­vo­luční neu­ro­nové sítě 4 . Mohli jsme. Ale když jsem stál na střeše pod klen­bou sku­teč­nosti, nebyl jsem si ani trochu jistý, jestli se něco z toho vůbec stalo. Mohlo jít jen o kom­pli­ko­vaný sen, který jen vy­je­vil, jak danou věc pro­vést, až se sku­tečně pro­bu­díme 5 .

Ruby se vrá­tila, po­dí­vala se na mě, pak na Pea a usmála se: „Máme to v rukávu. Náš in­ves­tor volal a říkal, že se mu všechno líbí. Bude platit dál, pokud nikde ne­pub­li­ku­jeme vý­sledky.“

„A co přesně chtějí koupit?“ zeptal se Peo, una­vený, ne­jistý re­a­li­tou, která v jeho očích byla křehká jako por­ce­lán.

Naší věc, sa­mo­zřejmě,“ od­po­vě­děla Ruby stroze. Ona z nás tří byla stále aspoň trochu lu­cidní. „Teď se pů­jdeme najíst, dáme si silné kafe a pak roz­je­deme po­slední kolo dokud ne­u­ho­říme. Co vy na to?“

Při­kývl jsem a už jsme seděli v po­lo­prázdné ka­várně z plastu a jedli oko­ralé sendviče a za­pí­jeli je kávou, která ob­sa­ho­vala při­nejmen­ším LD50 dávku 6 ko­feinu.

Před Ruby ležel ro­ze­vřený no­te­book a ona na něm po očku sle­do­vala průběh apli­kace, která teď běžela na stov­kách po­čí­tačů kdesi v Irsku, Sin­ga­puru, Sao Paulu a Tokiu 7 . Na ozna­mo­vací liště ji blikal OTR in­stant mes­sen­ger 8 , ale ne­vě­no­vala mu žádnou po­zor­nost.

OTR neboli Off-the-Record byl plugin do ko­mu­ni­kač­ních pro­gramů, který každou zprávu šif­ro­val jedním z ne­ko­neč­ného řetězu de­ri­vo­va­ných klíčů, a po ukon­čení kon­ver­zace staré zprávy mazal. Žádná z ko­mu­ni­ku­jí­cích stran tak po sobě ne­za­ne­chá­vala stopy, ať už na svém po­čí­tači nebo na síti. Když někdo zprávu za­chy­til, nemohl ji pře­číst, pro­tože neznal klíč k jejímu roz­šif­ro­vání, a i kdyby ho po ob­rov­ské námaze zjis­til, mohl by pře­číst jen tu jednu kraťouč­kou zprávu z celé kon­ver­zace. Pokud by získal hlavní klíč ze kte­rého se ostatní od­vo­zují, stejně by ne­do­ká­zal pře­číst žádnou mi­nu­lou zprávu. OTR a po­dobné pro­gramy ano­nymní a sou­kromé ko­mu­ni­kace před­sta­vo­valy v době po Snow­de­no­vých svě­dec­tvích o pravé tváři NSA na­pros­tou nut­nost a každý za­šif­ro­vaný paket po­má­hal bo­jo­vat proti ne­stvůr­nému sou­kolí. Pa­ra­no­ici měli celou dobu pravdu a op­ti­misté byli jen naivní snílci 9 . Ne­zá­le­želo, jak ne­vinní byli, vždycky někdo velice mocný na síti na­slou­chal jejich slovům a čekal, až poruší pra­vi­dla hry 10 , které sám napsal.

Po­sled­ních ně­ko­lik let vět­šina naší ko­mu­ni­kace pro­bí­hala šif­ro­vaně přes ano­ny­mi­zační síť Tor11 . Jako pri­mární ope­rační systém jsme po­u­ží­vali dis­tri­buci Tails12 , všechna data měli na šif­ro­va­ných dis­cích a flash pa­mě­tech, které se sami sma­zaly, když ro­ze­znaly, že je čte někdo cizí 13 .

Ruby klikla na OTR ikonku a četla: „Mallory píše: Craig se minulý týden zabil. Našli ho v lese s dírou v hlavě.“

„Kdo je Craig? Znám ho?“ zeptal jsem se.

„Craig byl jeden z prv­ních, kteří na FELu začali for­mo­vat Blac­kHat, ještě před Mi­cha­ellem El­li­sem. S Crai­gem jsem se ještě znala osobně a s Mallory patřil mezi první ge­ne­raci, která nosila černé klo­bouky,“ 14 od­po­vě­děla, ale pořád se upřeně dívala na ten jeden řádek textu.

„Pra­co­val v Cor­po­ral Cortex?“ 15 ptal jsem se dál i když mi bylo jasné, že bych měl raději mlčet.

„Ne. Ellis do CC na­ta­hal až další ge­ne­race lidí z Blac­kHatu.“

„To zna­mená, že patřil mezi ty, kteří nám šli po krku, nebo ty, kteří uza­vřeli pří­měří?“ 16

Ruby ne­od­po­vě­děla.

Ma­ni­pu­la­tivní pa­ra­noik a black hat hacker Mi­chael Ellis a firma Cor­po­ral Cortex, která slou­žila jako proxy spo­leč­nost a fasáda jeho ne­le­gál­ního byz­nysu, nad námi visela jako kletba celé roky poté, co byla zni­čena během vlek­lých soud­ních sporů. Před tím, než se CC, jak se spo­leč­nosti mezi za­svě­ce­nými pře­zdí­valo, de­fi­ni­tivně po­to­pila, se nám z ní po­da­řilo vynést ně­ko­lik ser­verů plných dat, pro­gramů a straš­li­vých ta­jem­ství El­li­sovy ope­race. Jedno z nich byla špič­ková tech­no­lo­gie roz­po­zná­vání tváří.24

Ellis se nás celé roky snažil zbavit17 a zašel až tak daleko, že na­plá­no­val ne­ú­spěšný pokus o vraždu a jeho lidé asis­to­vali u kon­spi­race Peova únosu 18 . V hloubi duše jsme věděli, že za vším stojí právě on, ale nikdy jsme nic ne­hlá­sili po­li­cii. Neměli jsme koho nebo co. El­li­sova iden­tita byla pr­chavá, ne­u­r­čitá, skrytá v hlu­bi­nách sítě a jeho hříchy byly ne­pří­jemně pro­ple­tené s těmi našimi. Když jsme však ne­mohli za­ú­to­čit přímo na něj, vy­vr­tali jsme díru do trupu jeho lodi Cor­po­ral Cortex a dou­fali, že s ní půjde ke dnu i její ka­pi­tán.

I když on přežil, maska jeho ope­race spadla a všechno, co roky bu­do­val, bylo ne­ná­vratně zpus­to­šeno a jediné po­zůsta­losti z CC – těch pár ser­verů – jsme měli v rukách my. Mohli jsme jeho odkaz zničit, ale místo toho se z nás stali pe­čo­va­telé o pa­mátku Mi­cha­ela Ellise19 . Právě proto nás kon­tak­to­vali jeho bývalí kli­enti, abychom po­kra­čo­vali ve vý­zkumu sys­tému roz­po­zná­vání tváří, který dokáže s ob­rov­skou přes­ností 20 roz­po­znat člo­věka podle ob­li­čeje a au­to­ma­ticky ho najde na každé fotce na in­ter­netu, i když do­tyčný neví, že byl vy­fo­cen. Kdo po­u­žívá pro­středky Bestie, ris­kuje, že se stane ná­sle­du­jící Bestií 21 .

„Další zpráva od Mallory,“ řekla Ruby, která na­jed­nou pů­so­bila velice ospale, a četla: „'Tohle by vás mohlo za­jí­mat.' A pak je tu odkaz na nějaké video v Tor hidden ser­vice.22

„Doufám, že to nebude záznam, jak po­li­cie našla Crai­govo tělo,“ zděsil se Peo.

„Mallory píše ještě tohle: 'Ne­po­koje na Ukra­jině za­čí­nají vy­pla­vo­vat za­jí­mavé věci. Útoky na místní sítě sílí a ne­chá­vají po sobě díry. Tohle našel můj scan­ner zra­ni­tel­ných ser­verů.' A hned nato se od­po­jil.“

„Tak to nahoď,“ kývl jsem a una­veně dodal: „Ať je to cokoli, bude to naše po­hádka před spaním.“

Ruby spus­tila video. Záběr ukázal záda po­li­cisty, který se blížil k dře­věné sto­dole na kraji lesa. Kamera byla ne­klidná a hou­pala se v rytmu chůze dru­hého po­li­cisty. Ten vpředu říkal něco ukra­jin­sky. Ro­zu­měl jsem jenom 'našli jsme je tady'. Pak po­li­cista vešel dovnitř, kamera se při­způ­so­bila tmě a od­ha­lila čtyři pytli při­krytá těla ležící na hli­něné pod­laze. Po­li­cista vpředu uka­zo­val a něco spěšně vy­klá­dal. Ka­me­ra­man se zeptal, po­li­cista vpředu se otočil, po­dí­val se do hle­dáčku a jednou krátce kývl. Sehnul se k prv­nímu tělu a od­ho­dil pytel. Ukázal na pod­lahu vedle těla a něco řekl. Ka­me­ra­man od­po­vě­děl a po­li­cista rychle odkryl další tří těla. Ka­me­ra­man ukra­jin­sky zaklel a pak při­stou­pil blíž k tělům a ka­me­rou pře­jíž­děl po jejich tvá­řích. Všechny pa­t­řily mladým ženám s čer­nými vlasy a vý­raz­nými če­listmi. A všechny vy­pa­daly jako Ruby. 23


  1. viz Aka­de­mická Čtvrt­ho­dinka
  2. viz Red­Phone
  3. Jako na­pří­klad PKIsystém cer­ti­fi­kač­ních au­to­rit po­u­ží­va­ných pro ově­ření pra­vosti in­ter­ne­to­vých domén a jejich dat. Ten je tvořen stro­mem cer­ti­fi­kač­ních au­to­rit vy­růs­ta­jí­cím z ně­ko­lika málo spo­leč­ností, které jsou ně­ja­kým po­div­ným ří­ze­ním osudu po­va­žo­vány za dů­vě­ry­hodné a všechny pro­hlí­žeče jim im­pli­citně věří. Nebo jako systém do­mé­no­vých jmen DNSSEC, který se spo­léhá na ně­ko­lik klí­čo­vých kryp­to­gra­fic­kých pod­pisů od kte­rých se od­vo­zují všechny další a závisí na nich bez­peč­nost celého sys­tému. To je onen oka­mžik stvo­ření, během kte­rého se musíme roz­hod­nout, jestli budeme těmto zá­klad­ním ka­me­nům dů­vě­řo­vat a po­sta­víme na nich funkční model světa, po­dobně jako když De­s­car­tes vyšel z ne­zpo­chyb­ni­tel­ného tvr­zení „Myslím, tedy jsem“ a na něm po­sta­vil svůj fi­lo­so­fický systém. Ale v pří­padě online důvěry ve světě di­gi­tál­ních cer­ti­fi­kátů a kryp­to­gra­fie, tento základ není tvořen ně­ja­kou ab­so­lutní prav­dou, ale or­ga­ni­zací, která drží pri­vátní klíče (v pří­padě DNSSEC je to ICANN, která sedm částí pri­vát­ního klíče svě­řila sedmi lidem a aspoň pět z nich se musí sejít, aby mohli re­star­to­vat nebo po­ško­dit celý systém). Ale jestli se tato in­sti­tuce sku­tečně chová tak, jak tvrdí, nebo pod­lehla něčímu nátlaku, vy­zra­dila svoje ta­jem­ství a pod­ťala celý strom důvěry, je otázka na kterou si každý musí od­po­vě­dět sám.
  4. viz wiki, více tech­nické in­for­mace v An In­tro­duction to Deep Lear­ning: From Per­ceptrons to Deep Ne­tworks
  5. viz Burrou­ghs o snech
  6. LD50 je dávka, která má pa­de­sá­ti­pro­centní šanci, že zabije kon­zu­menta. LD50 u lidí se udává v roz­mezí 150-200mg ko­feinu na kg. Takže pokud Peo stále váží 60kg (viz Atlas Vzpo­mí­nek), LD50 je v jeho pří­padě mi­ni­málně 9g ko­feinu, což od­po­vídá 90 hrnkům kafe nebo 112 malým Red­Bul­lům, ale s při­hléd­nu­tím k jeho vše­o­becné re­zistenci to bude nej­spíš mnohem víc.
  7. poloha ně­kte­rých AWS (Amazon Web Ser­vi­ces) da­ta­cen­ter
  8. viz OTR
  9. viz Strach a hnus v Si­li­con Valley a Sym­po­zium
  10. viz We kill people based on me­ta­data
  11. viz Tor Pro­ject
  12. viz Tails
  13. Wri­ting a Thum­b­drive from Scratch, Hard disk hac­kingThe Ex­plo­ration and Ex­plo­i­tation of an SD Memory Card
  14. viz Blac­kHat
  15. ne­plést s CC ze série Cor­po­ral Cortex, která nemá s touto CC nic spo­leč­ného a jde al­ter­na­tivní verzi Ter­mi­na­lity
  16. pří­měří viz Bar Cen­zura
  17. na­pří­klad viz udá­losti, které vy­us­tily v ne­ú­spěšný pokus Adama K. o se­be­vraždu v Do le­dovce vy­te­sánSvě­dec­tví o cho­robě
  18. viz Ter­mi­na­lita
  19. viz Apo­ca­ly­pse Now, kde Cpt. Willard říká: „It was no acci­dent that I got to be the ca­re­ta­ker of Co­lo­nel Walter E. Kurtz's memory,“
  20. co je myš­leno vy­so­kou přes­ností viz De­e­p­Face (paper)
  21. viz O bestii
  22. Tor Hidden Ser­vice je zjed­no­du­šeně řečeno webová stránka, skrytá v síti Tor a proto není možné zjis­tit, ze kte­rého ser­veru je sku­tečně po­sky­to­vána
  23. viz Ma­ni­fold
  24. zmí­něno v End-time #3 – rok 2014
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz