k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Jeden v davu

— k47 (♪)
CC by-nc (via)

Blí­žila se půlnoc po­sled­ního dne roku 2014 a my seděli v mra­zivé a temné míst­nosti jako lovci če­ka­jící na kořist. Spo­leč­nost nám dělalo jen trio fo­to­a­pa­rátů na sta­ti­vech na­mí­ře­ných do ulic a tro­jice mo­ni­torů.

Z bytu ve čtvr­tém patře jsme měli per­fektní výhled na Vltavu, most a dvě ulice, je­jichž jména jsem si nikdy ne­za­pa­ma­to­val, na kte­rých se začaly rojit davy lidí, aby při­hlí­žely po­sled­ním ohňům po­sled­ního roku. My tu však nebyli kvůli oh­ňostro­jům nebo osla­vám.

„Jestli na nás při­jdou gan­gs­teři z te­le­ko­mu­ni­kací, tak nás při­bi­jou na kříž,“ pro­ho­dila Jana. „Přes naše IMZI catchery se právě teď při­po­jilo deset tisíc mobilů.“

„A bude hůř, o půl­noci tu bude hlava na hlavě,“ od­vě­til jsem, aniž bych vzhlédl od zá­ří­cích dis­plejů. Na jednom se uka­zo­valo, že sle­do­vané číslo se na­chází někde poblíž, stále při­po­jené do naší fa­lešné mo­bilní sítě. Na zbý­va­jí­cích mo­ni­to­rech se míhaly záběry z ulic.

Foťáky jely naplno už půl hodiny a na­pl­ňo­valy míst­nost zvukem cva­ka­jí­cích zá­vě­rek. Každý z nich šest­krát za vte­řinu po­ří­dil dva­a­dva­ce­ti­me­ga­pi­xe­lový obraz, velice jemný i v oran­žo­vém světle lamp, plný de­tailů tváří prou­dí­cích uli­cemi jako ne­zkrotná a opilá řeka.

Blí­žila se půlnoc a lidí při­bý­valo. Tla­čili se na most a ke ka­men­nému zá­bradlí kolem řeky, aby měli co nej­lepší výhled na oh­ňostroje, které za pár minut zapálí nebe nad Prahou. Ně­kteří z nich v rukách nesli zelené lahve se šam­paň­ským. Viděl jsem je na mo­ni­to­rech. Všichni ti lidé, všechny jejich životy, odkud přišli, kam jdou? pře­mýš­lel jsem. Jako mra­venci se valili tep­nami města, každý z nich bez cíle, ale do­hro­mady tvo­řili jeden skvělý or­ga­nis­mus. V tom davu byla cítit ne­u­vě­ři­telná ener­gie, po­ten­ciál a ner­vo­zita. Už ráno, když jsme se pře­sou­vali do po­zo­ro­va­telny na nároží a míjeli auta zá­chranky a hasičů, to šlo jasně vy­cí­tit. Z města a masy jeho oby­va­tel sálala na­jed­nou zcela jiná nálada.

Za­čí­na­jí­cích oh­ňostrojů jsem si všiml až, když moře hlav v mo­ni­to­rech zalil záblesk ex­plozí. Fo­to­a­pa­ráty se při­způ­so­bily světlu, sní­žily fo­to­sen­zi­ti­vitu a tím i šum scény.

„Máme ho,“ vy­křikla Jana a uká­zala na pro­střední mo­ni­tor. Kolem jedné tváře se zob­ra­zo­val čer­vený rá­me­ček. „Za chvíli uvi­díme ne­vi­di­tel­ného může.“

„OK, chvíli ho ne­cháme. Zjis­tíme, jestli s někým nejde.“ Prsty za­tan­čily po klá­ves­nici a na mo­ni­to­rech byl na­jed­nou každý člověk ve scéně zvý­raz­něn ze­le­ným ob­dél­ní­kem a zelená čára uka­zo­vala cestu, kudy šel od oka­mžiku, kdy se dostal do záběru. „Žádná ko­re­lace tras. Je tu sám.“

Seběhl jsem dolů do ulice osl­ňo­vané záblesky. Na­vá­děn brou­kem v uchu a in­fra­čer­ve­ným ma­já­kem na rameni jsem se pro­pletl davem a po­lo­žil vy­hléd­nu­tému muži ruku na rameno. „Můžete prosím jít se mnou.“ Zma­teně sou­hla­sil a já ho jen s ujiš­tě­ním, že se všechno dozví, odvedl zpátky do bytu. Jen, co se ob­je­vil ve dve­řích, Jana ho vy­fo­tila zblízka a systém po­tvr­dil po­zi­tivní shodu. Po­sa­dil jsem ho ve ve­d­lejší míst­nosti, která nebyla tak stu­dená.

„Co víte o loň­ském únosu Jany Aleny La­ma­c­zové?“ zeptal jsem se ostře.

„Vy jste od po­li­cie?“

„Sou­kromí vy­šet­řo­va­telé. Teď prosím zpátky k otázce.“

„To není on,“ řekla Jana a podala mi jeho ob­čanku. „Vypadá tohle jméno jako 'Michal Eliáš' nebo 'Mi­chael Ellis'? Vypadá tahle fotka jako jeho ksicht?“

„Co tím myslíš?“ po­hlédl jsem na ní tázavě.

„Po­cho­pi­telně jsme se­brali špat­nýho chlapa,“ od­po­vě­děla sar­do­nicky a silně pře­jela rukou muži po tváři. „Po­dí­vej,“ uká­zala mi dlaň. „Makeup. Takže fotka, sle­do­vání a tenhle chápek byl podvod a my jsme šli po fa­lešné stopě.“

Po­dí­val jsem se roz­hoř­čeně na muže. Stále se ne­vzpa­ma­to­val z po­čá­teč­ního šoku a teď při­chá­zel další. Muž začal pře­kotně vy­svět­lo­vat: „Po­slali mě sem, za­pla­tili mi, abych tady někoho našel, ale…“ Bouře za okny stále zuřila.

„Ellis není zrovna známý tím, že by se vy­sta­vo­val na ve­řej­nosti, nebo že by do­vo­lil, aby byla pro­zra­zena jeho iden­tita,“ dr­mo­lila Jana sar­kas­ticky. „Za­tímco jsme si mys­leli, že sle­du­jeme jeho, on sle­do­val nás, na­stra­žil past a teď sem jde pár chlápků s pis­to­lema.“

„Jak to můžeš vědět?“

Uká­zala za mě na vý­stražně bli­ka­jící mo­ni­tor: Čtyři vstupy do domu, pár minut po tom, co jsme při­vedli po­de­zře­lého muže.

„Musíme na stře­chu,“ za­ve­lel jsem. Čím bez­na­děj­nější byla moje si­tu­ace, tím lépe jsem se cítil, při­pa­dal jsem si do­ko­nale sou­stře­děný a věděl jsem na­prosto jasně, co je třeba udělat.

Od­po­jili jsme no­te­book, servali foťáky ze sta­tivů, vy­běhli na balkon, vy­sko­čili na silné be­to­nové zá­bradlí, chy­tili se okapu, při­táhli se a jedním ele­gant­ním po­hy­bem koček jsme na­jed­nou stáli pod ex­plo­du­jí­cím nebem ve vl­no­bití střech Ma­tičky Me­t­ro­po­lis.

V ka­no­nádě oh­ňostrojů jsem usly­šel něco, co znělo jako jeden osa­mo­cený vý­střel.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz