Jaro 20009

Potom, co se konečně udělalo hezky, slunce začalo vytahovat špínu z nejzazších hlubin internetu a všichni zavrženíhodní blogeři dostávali touhy se družit IRL – v realitě.

A to všechno a ještě miliarda dalších drobných příčin způsobila, že jsme se nějakou bizarní shodou náhod dostali na jakýsi sraz anonymních blogerů, kam se slezli individua s přebujelým egem, která jsme začali nenávidět hned od prvního pohledu. Byl to tak neuvěřitelně stupidní nápad, že jsme nemohli odolat a museli se tam jet podívat. Akce splnila naše očekávání – byla to hrůza. Navíc jsme s sebou vzali dva black-haty – hackery na steroidech – se kterými se už dřív znala Ruby.

Jednou mě zastavili před posluchárnou: „Adame K.,“ obvykle mi ty crackerské svině říkali právě takhle – byl to koneckonců můj nick i moje jméno a první písmeno příjmení – „Zaslechl jsem, že se něco koná. Nějaká hloupá akce, která si říká o sabotáž.“

Pověděl jsem jim, o co jde.

Nevěřili.

Řekl jsem jim to znova a začali plakat smíchy.

A nakonec jeli taky. Chtěli udělat bordel, chtěli nějaké chaotické zlo, padni kdo padni. Chtěli škodit v reálu i na wifi-síti, která je na takovém srazu nutností. Chtěli šířit viry, odchytávat hesla, krást identity a v případě nouze spravit pár disků velice silným magnetem. Většinu z toho mohli udělat, aniž by se hnuli z domova, ale oni se vyloženě chtěli prát. Bylo mi to jasné hned, jak jsem uviděl, že jeden z těch rozesmátých bláznů má kolem pasu dvakrát obtočený řetěz.

Jeli taky.

Akce se konala někde u člověka XY ve městě YX ve velice luxusní chatě, která byla z velké části prosklená kouřovým sklem.

Hodinu po příjezdu se těm dvěma bláznům povedlo rozpoutat rvačku. Většinu času působili strašně mile, vypadali že je všechno zajímá a všechno se jim líbí, ale to byla jenom přetvářka. Za šedesát minut už tančili pěsti a kopance, za hodinu a půl vyletěl první člověk z okna. Zavřeného. Když jsem se díval a v duchu se smál a zároveň nemohl uvěřit vlastním očím, napadlo mě, že oni jsou novou verzí frendíků Alexe DeLarge z Mechanického pomeranče; že pro takhle nesmyslné jednání nemají důvod, ale žijí tak, protože můžou. To mohla být pravděpodobně jejich jediná životní filosofie, ale ve skutečnosti byli sociopaté a nesnášeli celý svět a dělalo se jim rudo před očima, když potkali někoho, kdo jevil i sebemenší známky arogance. A to se dalo říct skoro o každém účastníku toho nadutého setkání a zvlášť o našem hostiteli.

„Svět je nemocnej a my jsme lék,“ říkali mi o něco později, kdy jim na hlavy spadlo několik žalob a ještě stále se táhla ta nepříjemná soudní pře za hrubé napadení. „A nemocnýho vyléčíme jedině tak, že ho podřízneme pod krkem.“

Ale bratři v černých kloboucích a s výrazem coolface se hned dokázali usmířit a vzápětí začali turnaj v CSku na sesíťovaných noteboocích. Pro tu chvíli na svoje dočasné kamarády ukazovali falešné úsměvy. Ale mezitím se po síti šířil červ, který na infikovaném počítači sledoval klávesnici a internetový prohlížeč a snažil se detekovat hesla. K večeru začalo pít, situace se poněkud přiostřila a těm dvěma bláznům nezbylo nic jiného, než vzít nohy na ramena a se zvířecím smíchem zdrhnout do noci a čekat až sklapnou pasti.

Později jsem se s nimi bavil a nedokázali mi, před salvy smích, odpovědět.

A potom, když jsme se se zničenýma nohama z akce krátce po poledne vrátili a seděli jsme u Pea v Orlím hnízdě rozpáleném vedrem předčasného léta, zaslechli jsme zvonek. Byla to Ruby, ta pražská krysa se za námi přihnala až na Sever. Léky začaly zabírat, přestala být ospalá a začala se smát. Po dlouhé době změnila účes, vlasy měla vlnité a lesklé a svázané stuhou. Zářila.

„Hej, hej, hej, bratříčci moji.“ Pozdravila.

„Čemu vděčíme za tak nečekanou návštěvu?“

„Ale, ale!? Před tím jste říkali a to si pamatuji naprosto přesně, že až začne být doopravdy hezky, uděláme tady na Severu nějaký ghetto trénink.“

„Má pravdu, předsedo.“

A tak jenom, co jsme se utrmácení vrátili z cest a z dlouhé okružní cesty na vlak nás bolely paty, jsme vytáhli z garáže činky a železa, které patřili Peovu otci a na rozpáleném betonu jsme si dali do těla, což byl výborný nápad.

I když se Ruby hlásila mezi geeky, milovala pohyb, milovala fyzickou aktivitu a nevadila jí námaha, špína ani pot. Byla silná a vytrvalá. Dokázala udělat několik shybů na jedné ruce, na což jsem jenom nevěřícně koukal. A pak zvedala jednoručky a hned potom dělala mrtvé tahy a křičela: „Já to tady miluju.“

„Víte, co je zítra za den? Velikonoční pondělí, je volno.“

„Tak to bych tady rovnou mohla zůstat.“

„Hmmm,“ odpověděl Peo a znamenalo to v podstatě souhlas.