k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Jaro 20009

12. 4. 2009 (aktualizováno 16. 8.) — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

Potom, co se ko­nečně udě­lalo hezky, slunce začalo vy­ta­ho­vat špínu z nej­zaz­ších hlubin in­ter­netu a všichni za­vr­že­ní­hodní blo­geři do­stá­vali touhy se družit IRL – v re­a­litě.

A to všechno a ještě mi­li­arda dal­ších drob­ných příčin způ­so­bila, že jsme se ně­ja­kou bi­zarní shodou náhod do­stali na jakýsi sraz ano­nym­ních blo­gerů, kam se slezli in­di­vi­dua s pře­bu­je­lým egem, která jsme začali ne­ná­vi­dět hned od prv­ního po­hledu. Byl to tak ne­u­vě­ři­telně stu­pidní nápad, že jsme ne­mohli odolat a museli se tam jet po­dí­vat. Akce spl­nila naše oče­ká­vání – byla to hrůza. Navíc jsme s sebou vzali dva black-haty – hac­kery na ste­ro­i­dech – se kte­rými se už dřív znala Ruby.

Jednou mě za­sta­vili před po­slu­chár­nou: „Adame K.,“ ob­vykle mi ty crac­ker­ské svině říkali právě takhle – byl to ko­nec­konců můj nick i moje jméno a první pís­meno pří­jmení – „Za­sle­chl jsem, že se něco koná. Nějaká hloupá akce, která si říká o sa­bo­táž.“

Po­vě­děl jsem jim, o co jde.

Ne­vě­řili.

Řekl jsem jim to znova a začali plakat smíchy.

A na­ko­nec jeli taky. Chtěli udělat bordel, chtěli nějaké cha­o­tické zlo, padni kdo padni. Chtěli škodit v reálu i na wifi-síti, která je na ta­ko­vém srazu nut­ností. Chtěli šířit viry, od­chy­tá­vat hesla, krást iden­tity a v pří­padě nouze spra­vit pár disků velice silným mag­ne­tem. Vět­šinu z toho mohli udělat, aniž by se hnuli z domova, ale oni se vy­lo­ženě chtěli prát. Bylo mi to jasné hned, jak jsem uviděl, že jeden z těch ro­ze­smá­tých bláznů má kolem pasu dva­krát ob­to­čený řetěz.

Jeli taky.

Akce se konala někde u člo­věka XY ve městě YX ve velice lu­xusní chatě, která byla z velké části pro­sklená kou­řo­vým sklem.

Hodinu po pří­jezdu se těm dvěma bláznům po­vedlo roz­pou­tat rvačku. Vět­šinu času pů­so­bili strašně mile, vy­pa­dali že je všechno zajímá a všechno se jim líbí, ale to byla jenom pře­tvářka. Za še­de­sát minut už tan­čili pěsti a ko­pance, za hodinu a půl vy­le­těl první člověk z okna. Za­vře­ného. Když jsem se díval a v duchu se smál a zá­ro­veň nemohl uvěřit vlast­ním očím, na­padlo mě, že oni jsou novou verzí fren­díků Alexe De­Large z Me­cha­nic­kého po­me­ranče; že pro takhle ne­smy­slné jed­nání nemají důvod, ale žijí tak, pro­tože můžou. To mohla být prav­dě­po­dobně jejich jediná ži­votní fi­lo­so­fie, ale ve sku­teč­nosti byli so­ci­o­paté a ne­sná­šeli celý svět a dělalo se jim rudo před očima, když po­tkali někoho, kdo jevil i se­be­menší známky aro­gance. A to se dalo říct skoro o každém účast­níku toho na­du­tého se­tkání a zvlášť o našem hos­ti­teli.

„Svět je ne­moc­nej a my jsme lék,“ říkali mi o něco poz­ději, kdy jim na hlavy spadlo ně­ko­lik žalob a ještě stále se táhla ta ne­pří­jemná soudní pře za hrubé na­pa­dení. „A ne­moc­nýho vy­lé­číme jedině tak, že ho pod­řízneme pod krkem.“

Ale bratři v čer­ných klo­bou­cích a s vý­ra­zem co­ol­face se hned do­ká­zali usmí­řit a vzá­pětí začali turnaj v CSku na se­sí­ťo­va­ných no­te­bo­o­cích. Pro tu chvíli na svoje do­časné ka­ma­rády uka­zo­vali fa­lešné úsměvy. Ale me­zi­tím se po síti šířil červ, který na in­fi­ko­va­ném po­čí­tači sle­do­val klá­ves­nici a in­ter­ne­tový pro­hlí­žeč a snažil se de­te­ko­vat hesla. K večeru začalo pít, si­tu­ace se po­ně­kud při­ost­řila a těm dvěma bláznům ne­zbylo nic jiného, než vzít nohy na ramena a se zví­ře­cím smí­chem zdrh­nout do noci a čekat až sklap­nou pasti.

Poz­ději jsem se s nimi bavil a ne­do­ká­zali mi, před salvy smích, od­po­vě­dět.

A potom, když jsme se se zni­če­nýma nohama z akce krátce po po­ledne vrá­tili a seděli jsme u Pea v Orlím hnízdě roz­pá­le­ném vedrem před­čas­ného léta, za­slechli jsme zvonek. Byla to Ruby, ta praž­ská krysa se za námi přihnala až na Sever. Léky začaly za­bí­rat, pře­stala být ospalá a začala se smát. Po dlouhé době změ­nila účes, vlasy měla vlnité a lesklé a svá­zané stuhou. Zářila.

„Hej, hej, hej, brat­říčci moji.“ Pozdra­vila.

„Čemu vdě­číme za tak ne­če­ka­nou ná­vštěvu?“

„Ale, ale!? Před tím jste říkali a to si pa­ma­tuji na­prosto přesně, že až začne být do­o­pravdy hezky, udě­láme tady na Severu nějaký ghetto tré­nink.“

„Má pravdu, před­sedo.“

A tak jenom, co jsme se utr­má­cení vrá­tili z cest a z dlouhé okružní cesty na vlak nás bolely paty, jsme vy­táhli z garáže činky a železa, které pa­t­řili Peovu otci a na roz­pá­le­ném betonu jsme si dali do těla, což byl vý­borný nápad.

I když se Ruby hlá­sila mezi geeky, mi­lo­vala pohyb, mi­lo­vala fy­zic­kou ak­ti­vitu a ne­va­dila jí námaha, špína ani pot. Byla silná a vy­tr­valá. Do­ká­zala udělat ně­ko­lik shybů na jedné ruce, na což jsem jenom ne­vě­řícně koukal. A pak zve­dala jed­no­ručky a hned potom dělala mrtvé tahy a kři­čela: „Já to tady miluju.“

„Víte, co je zítra za den? Ve­li­ko­noční pon­dělí, je volno.“

„Tak to bych tady rovnou mohla zůstat.“

„Hmmm,“ od­po­vě­děl Peo a zna­me­nalo to v pod­statě sou­hlas.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz