k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Jarní den

26. 4. 2004 — k47 (♪)

Roz­le­pil jsem víčka, po­dí­val jsem se z okýnka vlaku a před očima se mi míhala jarní pro­slu­něná kra­jina. Na­pa­daly mě různě zvrhlé nápady, ne­ba­vilo mě sedět na jednom místě a nudil jsem se, proto jsem začal pře­chá­zet z vagónu do vagónu, abych přišel na lepší myš­lenky. Ne­do­sta­vo­valy se.

Ote­vřel jsem další dveře v je­dou­cím vlaku a za rohem seděla ča­ro­krásná holka. Letmým po­hle­dem: 17 let, míry 86-61-84, modré oči. Při­sedl jsem si a pozval ji na vla­kové zá­chodky, abychom si vy­svět­lili mnoho sku­teč­ností na ploše 1,5 na 1 metr. Ne­zdálo se mi to vůbec ne­možné. Ze sluš­nosti od­mítla, ale já měl názor, že je to velmi ne­slušné od­mít­nutí a hrubě jsem ji chytil za ruku a odtáhl na záchod. Ani se moc ne­brá­nila. Myslím, že se potají docela těšila.

Celý vlak se kýval, ale to nebylo naší vinou. Projel další sta­nicí a celkem mě to bavilo. Projel zase další za­stáv­kou a my jsme byli v nej­lep­ším. Ná­sle­du­jící za­stávku jsme už kon­čili. Cítil jsem se skvěle a ona hol­čina taky. Nabídl jsem jí, zdali si to někdy zo­pa­ku­jeme. Vy­já­d­řila se velmi kladně, ale musela vy­stu­po­vat a já se ne­do­zvě­děl její jméno. Je to sakra škoda!

Zase jsem si sedl na své úplně první místo, už jsem se neudil; jen jsem spo­ko­jeně od­dycho­val. Ani ne za minutu se mi za­vřela víčka a já zaspal cí­lo­vou sta­nici, což mě docela na­štvalo.

Ná­sle­du­jící udá­losti na­zna­čím pouze útrž­ko­vitě: ne­do­sta­vil jsem se na rande s mojí holkou včas; dostal jsem košem; ze smutku za­čí­nám kouřit trávu a o měsíc poz­ději si beru kokain; pře­dáv­ko­vání; končím v od­vy­kací lé­čebně, kde ze mě mají sejmout dro­go­vou zá­vis­lost; do půl roku si sku­tečně od­vyknu; pak od­jíž­dím na dva roky do Tibetu a tam si mnoho věcí dám do po­řádku; za­čí­nám na sobě tvrdě pra­co­vat, snažím se dohnat všechno co jsem ještě ne­stihl, do­dě­lá­vám ma­tu­ritu a vy­stu­duji vy­so­kou školu; stává se ze mě nový, lepší, mo­rálně čistší člověk.

Všechno je v nej­lep­ším po­řádku, ale…

Roz­le­pil jsem víčka, po­dí­val jsem se z okýnka vlaku a před očima se mi míhala jarní pro­slu­něná kra­jina. Na­pa­daly mě různě zvrhlé myš­lenky…

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz