k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Jak se kalila ocel

14. 2. 2005 (aktualizováno 4. 2. 2007) — k47 (♪)
http://www.flickr.com/photos/sli­m­jim/2414805886/ CC by-nc-nd

Dali zapnul te­le­vizi.

Dávali to, co už ti­síc­krát před­tím. Po­sled­ních pět dnů toho byla na každém kanálu spousta. Kamera za­bí­rala běžně vy­pa­da­jící auto, které se pro­há­nělo po prázd­ných sil­ni­cích v oran­žo­vém světle za­pa­da­jí­cího slunce. V pravém rohu ob­ra­zovky se psalo: živě. Ko­men­tář po chvilce mlčení po­ví­dal: „Právě živě sle­du­jete pátý den non­stop tes­to­vání nového re­vo­luč­ního motoru české výroby, který recykluje zplo­diny a vy­u­žívá je jako palivo. Už pět dní jezdí bez pře­stávky, najel více než 8000 ki­lo­me­trů, při­čemž na po­čátku testů na­tan­ko­val pouze 2 litry paliva. Sen­zory na vo­zi­dle uka­zují, že pro­dukce emisí se blíží nule, je téměř za­ne­dba­telná a recyk­lace je naopak skoro sto­pro­centní. V ně­kte­rých chví­lích čidla na­mě­řila do­o­pravdy sto pro­cent. Navíc je motor téměř do­ko­nale ne­hlučný. Dvo­jice tes­to­va­cích řidičů a zá­ro­veň tvůrců re­vo­luč­ního motoru plá­nuje pro­vá­dět testy ještě čtyři-pět dnů, pak ko­nečně za­staví, zhod­notí vý­sledky a ve své dílně motor doladí tak, aby se co nej­více při­blí­žil k ab­so­lutní účin­nosti.“

„A pak se na­bídky vel­kých au­to­mo­bi­lek jen po­hr­nou,“ řekl si sám pro sebe Dali. Na­má­havě vstal z křesla a došel si do led­nice pro jogurt. Ale než ho stačil otevřít za­zvo­nil te­le­fon. Do­šou­ral se k němu, zvedl slu­chátko a přitom se po­sa­dil na židli.

„Haló.“

„No nazdar Dali, jak se vede?“ volal Prav – jeho trenér.

„Je to lepší, ale pořád velká bída.“

„Takže se už na start ne­po­sta­víš?“

„Ne, už na to seru, na­vždycky.“

„Na­vždycky?“

„A možná ještě trochu dýl.“

„Ale někam bychom mohli zajít. Třeba dneska v osm do Utopie. Co ty na to Dali?“

„Dobře, fajn.“

Pak ná­sle­do­valo ještě ně­ko­lik frází. Dali za­vě­sil. Zhlu­boka si od­de­chl, po­dí­val se na ho­dinky a šel dojíst jogurt. Bylo šest hodin a on byl už ně­ko­lik dní sám. Smut­ným po­hle­dem se za­dí­val do ke­límku jo­gurtu, jako by tam bylo vy­svět­lení.

Dali byl mladý muž, ale při­pa­dal si jako starý roz­kle­paný dědek. Osm let spor­to­val, dělal de­se­ti­boj, dával do toho všechno, tré­no­val, hlídal si ži­vo­to­správu, dřel, jeho výkon strmě stou­pal. Tré­no­val ho Prav – asi o pět let starší de­se­ti­bo­jař, který musel kvůli zra­nění zad se sa­mot­ným spor­tem pře­stat, ale zato se stal Daliho tre­né­rem, pak tre­né­rem i ka­ma­rá­dem a v po­sled­ních době jen ka­ma­rá­dem.

Vr­cho­lový sport si vybral svou daň a Daliho zničil. Začaly ho bolet klouby, skoro nemohl chodit a trá­pily ho ner­vové pro­blémy. Stala se z něj troska, zni­čený spor­to­vec.

Po­sled­ních pár týdnů se léčil, sice to po­má­halo, ale měl jis­totu, že se na start už nikdy ne­po­staví. A taky tu byla jeho ži­votní láska – bo­hu­žel už bývalá ži­votní láska.


Karina právě byla u své nej­lepší ka­ma­rádky Diany, hořce pla­kala a slzy ředila lihem.

„Svině,“ za­klela Karina s rudýma očima.

„Přesně tak, je to svině.“

„Hajzl jeden, hajzl zkur­ve­nej.“

„Za­cho­val se hnusně,“

„To jo, ale skvěle šukal.“

Ve ve­d­lej­ším bytě řvala te­le­vize. Dávali stále to samé – zprávy o dal­ších na­je­tých ki­lo­me­t­rech, ne­u­vě­ři­telně níz­kých emi­sích a re­vo­luč­ním sys­tému recyk­lace paliva. Zas ten motor, auto a jeho dva piloti. Nad­šení sálalo z kaž­dého de­ci­belu zpra­vo­daj­ství, který se probil skrz stěny a do­lé­hal i ke Karině s Dianou, ale vůbec to s nimi ne­hnulo. Dianě se roz­padl na­dějný vztah před rokem a Karině se roz­padl ne­dávno.

„Diano,“ řekla Karina, napila se šam­paň­ského ze štíhlé sklenky a za­dí­vala se na ni, „jak to že jsi sama, proč? Jsi tak krásná, že se o tebe chlapi perou.“

„Ale vždyť jsem ti to už někdy říkala.“

„Tak mi to řekni ještě jednou.“ Karina seděla v rohu gauče, jednou rukou držela sklenku a druhou se ne­vě­domky výskala ve svých čer­ných vla­sech.

„Však to dobře znáš. Jela jsem stu­do­vat me­di­cínu do Ně­mecka, ale tam jsem po­tkala Reného. Byl to Fran­couz. Začali jsme spolu chodit a dost jsme si uží­vali. Tráva, však víš. To bylo období, ze kte­rého si pra­málo pa­ma­tuji. Žil se mnou, ale časem ho to pře­stá­valo bavit. Jednou ráno jsem se pro­bu­dila a René nikde, na stole nechal vzkaz, že už to nemůže vy­dr­žet a že odjel do Fran­cie. Napsal ještě pár slov, aby uklid­nil si­tu­aci, ale možná je to tak lepší.“ Jen co svůj příběh do­řekla, pře­klo­pila do sebe plnou sklenku a s pá­li­vými slzami dodala: „A to jsem se za­pří­sáhla, že už to nikdy ne­řeknu.“

Karina si vzala jahodu z pod­nosu na stole a na chvíli za­vřela oči. Byla to chyba, po­mys­lela si, její přítel jí dal facku. První a po­slední. Bože, Bože, takové to bylo ke konci skoro pořád. Ne­shody, ne­shody.

„Ne­shody.“

„Co?“

„Nikdy jsme se na ničem ne­do­hodli. Ro­zu­míš, on chtěl to, já něco jiného,“ řekla Karina, aby vy­svět­lila svůj výkřik.

"Za­jí­mavé je, že my, já a ty jsme se vždycky na všem do­mlu­vili,"dodala Diana a vzala si taky jahodu.


Nemůžu uvěřit, že všechno fun­guje tak skvěle," řekl jeden ze dvou zku­šeb­ních řidičů, který zrovna ne­ří­dil. „Už jsme najeli 8128 ki­lo­me­trů.“

„8128 ki­lo­me­trů bez je­do­va­tých zplo­din,“ usmál se druhý řidič za vo­lan­tem.

"Víš co o autě řekli? Nej­větší vy­ná­lez všech dob, hned po ob­je­vení kola. Noviny píší o dvo­jici mla­dých géniů, te­le­vize sli­bují živé roz­ho­vory, ale přitom ne­znají ani naše jména, rádia věští svou bu­douc­nost bez smogu a hluku, vědci ne­vě­řícně zírají, in­že­nýři závidí a au­to­mo­bilky při­pra­vují sla­vo­brány a čer­vené ko­berce pro své dva nové za­měst­nance.

„Usmí­vej se, při­jíž­díme ke kameře.“

V rych­losti ne­hluč­ných sto dva­ceti ki­lo­me­trů za hodinu se pro­hnali kolem sta­no­viště s ka­me­rami jedné te­le­vizní sta­nice.

„Do­konce kvůli nám vy­kli­dili a uza­vřeli dvě stě ki­lo­me­trů silnic.“

„Při­prav se stří­dáš mě.“

Re­vo­luční auto bylo pro ně­ko­li­ka­denní ne­pře­tr­ži­tou jízdu upra­veno. Mělo dva vo­lanty, aby si řidiči mohli po­ho­dlně a bez­pečně za jízdy pře­dá­vat řízení. Navíc se se­dačky mohli sklo­pit dozadu tak, aby na nich mohl ne­ří­dící pilot po­ho­dlně spát. Pak tu byl snad jen re­vo­luční motor a zásoba jídla i pití na dva­náct dnů.

„Teď!“

Jeden řidič chytil svůj volant, druhý ho pustil. Odteď řídil první. Druhý sklo­pil se­dačku, lehl si a pro­táhl ztuhlé ruce a nohy.

„Něco bych za­kous­nul. Máme ještě nějaké ja­ho­dové jo­gurty? Skvěle chut­nají.“

„Nevím, po­dí­vej se do led­ničky.“

„Je tady už jenom jeden. Vezmu si ho. Nevadí?“

„Ne. Dobrou chuť.“

Jídlo a spánek, to byly dvě nej­dů­le­ži­tější věci. Řidiči se stří­dali po šesti ho­di­nách, z toho čtyři hodiny na spánek, zbytek byl vy­hra­zen jídlu a cvi­čení. Bylo dů­le­žité se ale­spoň dů­kladně pro­táh­nout po ho­di­nách v sedě za vo­lan­tem, auto na to bylo dost pro­storné.

„Jak dlouho ještě po­je­deme?“

„Podle plánu, pokud ne­na­sta­nou kom­pli­kace.“

„Ale co když to lidi pře­stane bavit? Co když se něco stane a zájem opadne? Co potom?“

„Pak při­chází na řadu plán B.“


Všechno se to pomalu roz­pa­dalo, jako když suchý strom trouch­niví a pře­mě­ňuje se nej­prve na měkké kousky dřeva a pak na piliny a prach, který rozfouká vítr a na­ko­nec z něj nic ne­zbude.

Karina ležela na gauči, rudé oči se jí za­lé­valy slzami, hlavu měla po­lo­že­nou v Di­a­nině klíně, a ta ji výskala ve vla­sech. „Ten rozpad byl tak pomalý, ale na­prosto před­ví­da­telný. Bylo mi to jasné už ně­ko­lik měsíců, ale přesto jsem věřila, že se něco stane a to nás za­chrání. Ne­stalo se, sakra, sakra, ochr­nul, naše láska, ochr­nula.“

Znělo to jako dlouho při­pra­vo­vaný re­fe­rát na­jed­nou vy­řčený, který svou plá­no­va­nou a pro­myš­le­nou sklad­bou za­sa­ho­val pod­vě­domá centra sou­citu.

Diana nic ne­ří­kala.

Karina vzly­kala. Právě teď nic nemůže vy­lé­čit pod­statu jejího smutku.

„Ale pořád tu máš mě.“ Diana řekla prostě jen pra­choby­čej­nou větu z ně­ko­lika slov, která by mohla ob­le­tět celý svět a nikdo by si jí ne­všiml. Ale teď za­pů­so­bila. Karina pře­stala vzly­kat a slabě se za­chvěla po celém těle.

Ru­čičky hodin na stěně se po­sou­valy minutu po minutě, davy u te­le­vizí lačně hltaly nové zprávy o zá­zrač­ném au­to­mo­bilu, tles­kaly při každém ujetém ki­lo­me­tru, sla­vily každý desátý a na stý při­pra­vo­valy oh­ňostroj. Ho­di­nový stro­jek po­sou­val pří­běhy směrem z ne­u­r­čité mi­nu­losti do ne­před­ví­da­telné bu­douc­nosti.

Prázdné sklenky vína stály na stole, podnos jahod byl skoro prázdný, zá­kusky se ještě ne­po­dá­valy. Karina od­po­vídá na Di­a­niny ne­vy­řčené otázky.

Zbylo po něm takové prázdno, jakoby díra v hlavě, vy­pa­řil se, vy­pa­řo­val se pomalu, ale jistě, ne­u­tekl, od­kul­hal, jaká blbost, mrzák, zmr­za­čil se, hnal se… za čím se vlastně hnal? ví­těz­ství? možná, nikdy mu to ne­vy­chá­zelo, byl to zkrátka jeden z mnoha sna­živců, kterým nikdy nic ne­vy­jde a toho od­ří­kání a tak málo vol­ného času pro mě, sobec, vlastně to byl sobec, ale dobrák, idiot, díval se do bu­douc­nosti, ale ne­vi­děl sou­čas­nost, ne­pa­ma­to­val si minulý týden, proč taky? rychle vpřed, ne­o­hlí­žet se, zlep­šit se, zlep­šo­vat se, rych­leji, sil­něji, bez něhy, bez lásky, bez života, žádný v něm nebyl, všechno se na­jed­nou jeví jinak, když exis­tuje al­ter­na­tiva, ze sou­citu se stává po­hr­dání, spra­ve­dl­nost se od něj od­klání, názor se mění, touha po ná­vratu mizí, stesk ztrácí smysl.

Diana na­lé­vala do skle­nek šam­paň­ské. Karina jí po­zo­ro­vala.


Dali vy­stou­pil z au­to­busu. Byl ob­le­čen do bílého obleku a při chůzi se opíral o malou černou hůlku. Vy­ra­zil. Prošel parkem, přes sil­nici, kolem vy­schlé kašny na malém ná­měs­tíčku. V za­padlé po­stranní uličce ho osle­pilo ostré bílé světlo a lehce modrý nápis UTOPIA. Do tohoto klid­ného baru nejvíc cho­dili zkla­maní nebo hle­da­jící lidé. Často se ob­lé­kali do svět­lých barev, pro­tože to k náladě a pomalé hudbě uvnitř pa­t­řilo. Dali ne­vá­hal, vstou­pil pro­skle­ným vcho­dem a utopil se v bílém světle.

Uvnitř už dříve ně­ko­li­krát byl a všechno zů­stalo stejné. Velké bílé míst­nosti, občas lehce modrá světla, stoly z mléč­ného skla, pomalá smutná hudba, kterou jinde ne­u­sly­šíte. V Dalim vždycky Utopie vy­vo­lá­vala těžko po­psa­telný pocit ne­ko­nečna. Za chvíli našel Prava. Byl ob­le­čen do pís­ko­vého saka a seděl u ze­spoda pod­sví­ce­ného stolku, po­pí­jel z vysoké skle­nice čirou te­ku­tinu a vy­pa­dal smutně. Ostatně, každý host vy­pa­dal smutně.

„Nazdar Prave.“

Prav ne­pří­tomně hleděl napříč ne­ko­neč­nou míst­ností jakoby ve snu, ale pak se pro­bu­dil, usmál se a od­po­vě­děl. „Ahoj Dali, posaď se u nás. Sekne ti to v bílém sáčku, jen co je pravda.“

Sotva se Dali po­sa­dil, číšník mu hned při­nesl tutéž vy­so­kou skle­nici plnou čirého nápoje, které stála před Pravem. Nic si ne­ob­jed­nal, ale tak to bylo správně. V Utopii všechno fun­go­valo trochu jinak. Nikdo po nikom nechce, aby platil, jídla po­dá­vají od šesti půl­noci a jedná se o ne­ob­vyklé pokrmy s ne­u­r­či­tou chutí. Nikdo si ne­ob­jed­nává pití, vždycky vám při­ne­sou Utopii – jediný po­vo­lený nápoj a sta­rají se, aby vaše skle­nice nikdy nebyla prázdná. Nikdo neví z čeho se Utopie vyrábí nebo co ob­sa­huje, může to být voda, al­ko­hol, omamný jed, silně ná­vy­ková droga nebo cokoli jiného, ale není to dů­le­žité. Kdo na­vštíví Utopii, pije ji.

Dali se napil ze svého poháru. Na jazyku ho za­lech­tala známá ne­po­psa­telná chuť. Roz­hlédl se po míst­nosti. U ně­ko­lika stolů seděla hrstka lidí. V Utopii nikdy nebylo nar­váno, ale ote­vřeno měli od půl­noci do půl­noci.

„Prave, stýská se mi,“ vy­stře­lil Dali bez va­ro­vání.

„Po kom, po čem?“

„Po zá­vo­dech. Už nikdy nebudu stát na star­tovní čáře a už vůbec nikdy ne­pro­běhnu cílem. A ty to víš.“

„Vím o čem mluvíš. Sám jsem tím prošel, když jsem kvůli zádům pře­stal. Musíš se s tím vy­po­řá­dat, porvat se a zví­tě­zit.“

„Je­nomže ty jsi se stal tre­né­rem, takže ses na zá­vo­diště vrátil, i když v jiné pozici. Ale co já? Ze mě se stala troska. Už to všechno skon­čilo, brána se za­vřela. Ale je tu ještě jedna věc…“

Dali ne­do­kon­čil větu a roz­pla­kal se.

„Já vím, já vím. Za­ží­vám to samé.“ Uklid­ňo­val ho Prav.

Utopií se nesl pláč.


V mi­li­o­nech do­mác­ností byl ten večer za­pnutý te­le­vi­zor a všichni ti lidé sle­do­vali non-stop přímý přenos tes­to­vání au­to­mo­bilu s recyklu­jí­cím mo­to­rem. Emise a účin­nost recyk­lace se za po­sled­ních deset minut držely na ab­so­lut­ních hod­no­tách. Řidiči zvý­šili prů­měr­nou rych­lost o 20 ki­lo­me­trů za hodinu. Další půl­ho­dinku jez­dili po opuš­tě­ných sil­ni­cích. Uka­za­tel ki­lo­me­trů se ra­ke­tově blížil k hod­notě 8250, když vtom se to stalo.

Ob­ra­zovka na oka­mžik po­tem­něla a pak se na ní ob­je­vil hla­sa­tel, který oči­vidně ne­vě­řil tomu, co se právě do­zvě­děl a co teď sdělí světu.

„Vážení te­le­vizní diváci, omluvte prosím pře­ru­šení vy­sí­lání, ale právě k nám do studia do­ra­zila zpráva, která je ještě fan­tas­tič­tější než onen re­vo­luční motor. Do­zvě­děli jsme se, že na Zem do­padla ne­funkční vesmírná sonda, která pro­ka­za­telně ne­po­chází se Země.“ Všichni ztichli, aby se na­dechli a po­cho­pili novou sku­teč­nost. Hla­sa­tel po­kra­čo­val: „Jedná se o ne­vy­vra­ti­telný důkaz mi­mo­zem­ského života. Dámy a pánové, tento den se možná zapíše do dějin jako první kon­takt s… Po­čkejte! Právě mi z velína hlásí, že už do­ra­zila i ob­ra­zová re­por­táž.“

V ten oka­mžik i dlouho poté ve všech te­le­vi­zích světa vy­sí­lali ob­rázky za­ří­zení, které při­po­mí­nalo sondu, ale zcela jistě nebyla vy­ro­bena na Zemi. Všechny vel­moci při­znaly, že to není jejich za­ří­zení a skří­paly zuby při po­myš­lení, že se to ne­po­da­řilo utajit.

Zájem o re­vo­luční motor rázem opadl, byl přebit silou sen­zace kon­taktu s mi­mo­zem­skou ci­vi­li­zací.


Karina už ne­pla­kala. V míst­nosti za­vládlo úplné ticho. Obě ženy vůbec ne­tu­šily o mi­mo­zem­ské sondě, ale přesto si uvě­do­mily něco, co se nesmí uspě­chat. Seděly proti sobě, jedna v ko­že­ném křesle a druhá na gauči. Mezi nimi stál nízký stolek s pod­no­sem jahod. Diana si jednu vzala a pomalu se jí dotkla svých rtů. Pak ji snědla. Ne­spouš­těla při tom oči z Kariny. Ani ta z ženy proti sobě ne­spus­tila zrak. Karina vstala a na­hnula se přes stolek. Teď už jim to bylo jasné. Při­blí­žila se k Dianě a po­lí­bila ji. Sedla si jí roz­kročmo na klín a začali se divoce líbat. Diana ne­od­po­ro­vala, přišlo jí to správné a pod­dala se. Těly jim pro­jelo ně­ko­lik elek­tri­zu­jí­cích zá­chvěvů. Spěšně se hla­dili po roz­pá­le­ných tělech, za­jíž­děli rukama pod ob­le­čení, které ze sebe záhy str­há­vali, líbali se na krku, lízali bra­davky, vzdychali blahem a dráž­dili se až k or­gasmu. Diana zajela rukou Karině do kalho­tek a ta téměř pa­ra­ly­zo­vána rozkoší za­vzdychala. Pak jí svlékla i po­slední kousek ob­le­čení a ja­zy­kem se pro­pra­co­vala až do roz­kroku.

„Bože já umřu.“ „Po­kra­čuj.“ „To je skvělé, tak se mi to líbí.“ „Ještě.“ „Ach…“

Až do půl­noci se spolu mi­lo­vali.

O ja­kých­koli zprá­vách ze světa nic ne­vě­děli.


Svě­telná brána Utopie se za nimi za­vřela. Dali a Prav se ocitli v ulici osvět­lené oran­žo­vou září pou­lič­ních lamp. Po­drážky za­kla­paly. Na­jed­nou zů­stali sami, osi­řeli v tep­nách města, osa­mo­ceni mezi mi­li­o­nem tváří. Mohlo by se stát tisíc růz­ných udá­lostí, ale oni zů­stali sami, stejně jako před­tím. Nebyli spolu, byli prázdní, jako kdyby tápali v po­lo­šeru a po­slední světlo zhaslo. Stáli si bok po boku, ale ani jeden pohled mezi nimi ne­pře­le­těl. Svaly jim ztuhly, výrazy str­nuly. Začali si razit cestu někam pryč, ale ani jednou se na sebe ne­po­dí­vali. Nikdo ne­vě­děl, kam jdou, šli prostě do­předu, pro­tože jim nic jiného ne­zbý­valo a už ne­dou­fali, že se cokoli změní. Všechno zů­stane stejné, zhorší se to, za­nikne to. Ne­po­zo­ro­vali změnu, nic se ne­stalo, nic se ne­vy­ře­šilo. Pro­blém byl v nich a oni ho řešili jinde. Přešli ulici, tma je ob­klo­po­vala stále stejně.

Z jed­noho ote­vře­ného okna se k nim za­nesla část te­le­viz­ního roz­ho­voru.

„… přišel jsem jak celý pro­jekt kolem re­vo­luč­ního motoru fun­guje.“

„Jak? Na tuto otázku chce znát od­po­věď celý svět. Po­ví­dejte pane in­že­nýre.“

„Je to podvod.“

„Prosím?“

„Ano a já přišel na tom jak ten podvod fun­guje.“

„Po­ví­dejte, jsem zvě­davý.“

„Mnoho vědců a in­že­nýrů ne­vě­řilo, že by bylo možno se­sta­vit de­facto per­pe­tuum mobile. Všechny vý­stupy ze sen­zorů by se daly bez pro­blémů zfal­šo­vat a jediné, co do­ka­zo­valo zá­zrač­nost motoru, byl ne­ob­vykle velký dojezd. Vez­mete-li v potaz prů­měr­nou spo­třebu auta té třídy, je zhola ne­možné do něj vtěs­nat benzín, jídlo a pití na deset dnů, úpravu vnitřku pro spánek. Takhle to nebude, řekl jsem si a začal jsem zkou­mat vi­deo­zá­znamy. A přišel jsem na roz­luš­tění. Přá­telé, je to podvod a ne­smírně pro­myš­lený. Auto je po­há­něno ne­smírně účin­ným elek­tro­mo­to­rem s velkou ba­te­rií. Proto ne­pro­du­kuje žádné spa­liny a navíc jezdí téměř ne­hlučně. Na­mě­řené emise vzni­kají spa­lo­vá­ním té trošky ben­zínu, kterou na­tan­ko­vali před star­tem, v bez­vý­znam­ném malém mo­torku. Z toho důvodu už auto ne­pro­du­kuje vůbec žádné zplo­diny. Onen benzín už došel a není co spa­lo­vat. A proto ne­pro­du­kují už vůbec nic škod­li­vého.“

„Dobře pane in­že­nýre, ale i kdyby měli v autě elek­tro­mo­tor, nebyl by také re­vo­luční, kdyby na ba­te­rii ujeli hodně přes 8000 ki­lo­me­trů, což je řádově mnohem víc než dokáží sou­časné elek­tro­mo­bily? Navíc v po­sled­ních pěti mi­nu­tách rych­lost ne­klesá pod 250 ki­lo­me­trů v hodině. Není to im­po­zantní výkon na elek­tro­mo­tor? V tom pří­padě ne­chápu, proč vše pre­zen­to­vali jako re­vo­luční spa­lo­vací motor a uměle vy­tvá­řeli malé splo­diny.“

„Je to jed­no­du­ché. Ve vo­zi­dle je běžný motor na elektřinu, ale ba­te­rie se do­bí­její za pro­vozu z drátů, které jsou v ur­či­tých úse­cích po­lo­ženy na vo­zovce. Do drátů pouš­tějí proud z ex­ter­ního zdroje. Můžete se pře­svěd­čit na těchto fo­to­gra­fi­ích, tady jsou dráty, tady auto za­bo­čilo ke kraji a dobíjí se přes ně­ko­lik kabelů, které visí z pod­vozku. Úsek je dlouhý asi ki­lo­metr, což podle mých vý­po­čtů stačí na dobití asi 15% ba­te­rie. Tady je to také patrné. A na tomto videu uvi­díte proces na­bí­jení hezky de­tailně. Po­dí­vejte jak je to prosté, ale nikdo si toho ne­všiml, pro­tože právě tohle ne­hle­dal. Na vo­zi­dle není nic ge­ni­ál­ního. Jedná se jen o ge­ni­ální podvod.“

„Proč by to dělali? Všechny ty pří­pravy?“

„To se mě ne­ptejte. Možná se chtěli zvi­di­tel­nit. Kdo ví?“

„Tak a teď si pus­tíme re­por­táž z vě­dec­kého ústavu, kde zkou­mají mi­mo­zem­skou sondu. Vše vypadá, že se opravdu jedná o stroj vy­ro­bený na jiné pla­netě.“


„Jaký je plán B?“

„Žádný ne­e­xis­tuje.“


Brzo ráno, když se ro­ze­dní­valo, hlá­sili na všech te­le­viz­ních sta­ni­cích, že kdesi po­sta­vili mag­ne­tický vlak, který jezdí tři­krát rych­leji než zvuk, celý jeden ki­lo­metr za vte­řinu. Tu noc zů­stali všichni vzhůru a sle­do­vali debaty o pod­vodu s re­vo­luč­ním au­to­mo­bi­lem, který stále ještě jezdil a re­por­táže o pro­zkou­má­vání sondy. Tu noc nikdo nespal a každý se do­zvě­děl o novém rych­lo­vlaku. Po ob­ra­zovce si stří­br­no­modrá střela razila cestu vzdu­chem.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz