povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

14. 2. 2005

Jak se kalila ocel

       
http://www.flickr.com/photos/slimjim/2414805886/ CC by-nc-nd

Dali zapnul televizi.

Dávali to, co už tisíckrát předtím. Posledních pět dnů toho byla na každém kanálu spousta. Kamera zabírala běžně vypadající auto, které se prohánělo po prázdných silnicích v oranžovém světle zapadajícího slunce. V pravém rohu obrazovky se psalo: živě. Komentář po chvilce mlčení povídal: "Právě živě sledujete pátý den nonstop testování nového revolučního motoru české výroby, který recykluje zplodiny a využívá je jako palivo. Už pět dní jezdí bez přestávky, najel více než 8000 kilometrů, přičemž na počátku testů natankoval pouze 2 litry paliva. Senzory na vozidle ukazují, že produkce emisí se blíží nule, je téměř zanedbatelná a recyklace je naopak skoro stoprocentní. V některých chvílích čidla naměřila doopravdy sto procent. Navíc je motor téměř dokonale nehlučný. Dvojice testovacích řidičů a zároveň tvůrců revolučního motoru plánuje provádět testy ještě čtyři-pět dnů, pak konečně zastaví, zhodnotí výsledky a ve své dílně motor doladí tak, aby se co nejvíce přiblížil k absolutní účinnosti."

"A pak se nabídky velkých automobilek jen pohrnou," řekl si sám pro sebe Dali. Namáhavě vstal z křesla a došel si do lednice pro jogurt. Ale než ho stačil otevřít zazvonil telefon. Došoural se k němu, zvedl sluchátko a přitom se posadil na židli.

"Haló."

"No nazdar Dali, jak se vede?" volal Prav – jeho trenér.

"Je to lepší, ale pořád velká bída."

"Takže se už na start nepostavíš?"

"Ne, už na to seru, navždycky."

"Navždycky?"

"A možná ještě trochu dýl."

"Ale někam bychom mohli zajít. Třeba dneska v osm do Utopie. Co ty na to Dali?"

"Dobře, fajn."

Pak následovalo ještě několik frází. Dali zavěsil. Zhluboka si oddechl, podíval se na hodinky a šel dojíst jogurt. Bylo šest hodin a on byl už několik dní sám. Smutným pohledem se zadíval do kelímku jogurtu, jako by tam bylo vysvětlení.

Dali byl mladý muž, ale připadal si jako starý rozklepaný dědek. Osm let sportoval, dělal desetiboj, dával do toho všechno, trénoval, hlídal si životosprávu, dřel, jeho výkon strmě stoupal. Trénoval ho Prav – asi o pět let starší desetibojař, který musel kvůli zranění zad se samotným sportem přestat, ale zato se stal Daliho trenérem, pak trenérem i kamarádem a v posledních době jen kamarádem.

Vrcholový sport si vybral svou daň a Daliho zničil. Začaly ho bolet klouby, skoro nemohl chodit a trápily ho nervové problémy. Stala se z něj troska, zničený sportovec.

Posledních pár týdnů se léčil, sice to pomáhalo, ale měl jistotu, že se na start už nikdy nepostaví. A taky tu byla jeho životní láska – bohužel už bývalá životní láska.


Karina právě byla u své nejlepší kamarádky Diany, hořce plakala a slzy ředila lihem.

"Svině," zaklela Karina s rudýma očima.

"Přesně tak, je to svině."

"Hajzl jeden, hajzl zkurvenej."

"Zachoval se hnusně,"

"To jo, ale skvěle šukal."

Ve vedlejším bytě řvala televize. Dávali stále to samé – zprávy o dalších najetých kilometrech, neuvěřitelně nízkých emisích a revolučním systému recyklace paliva. Zas ten motor, auto a jeho dva piloti. Nadšení sálalo z každého decibelu zpravodajství, který se probil skrz stěny a doléhal i ke Karině s Dianou, ale vůbec to s nimi nehnulo. Dianě se rozpadl nadějný vztah před rokem a Karině se rozpadl nedávno.

"Diano," řekla Karina, napila se šampaňského ze štíhlé sklenky a zadívala se na ni, "jak to že jsi sama, proč? Jsi tak krásná, že se o tebe chlapi perou."

"Ale vždyť jsem ti to už někdy říkala."

"Tak mi to řekni ještě jednou." Karina seděla v rohu gauče, jednou rukou držela sklenku a druhou se nevědomky výskala ve svých černých vlasech.

"Však to dobře znáš. Jela jsem studovat medicínu do Německa, ale tam jsem potkala Reného. Byl to Francouz. Začali jsme spolu chodit a dost jsme si užívali. Tráva, však víš. To bylo období, ze kterého si pramálo pamatuji. Žil se mnou, ale časem ho to přestávalo bavit. Jednou ráno jsem se probudila a René nikde, na stole nechal vzkaz, že už to nemůže vydržet a že odjel do Francie. Napsal ještě pár slov, aby uklidnil situaci, ale možná je to tak lepší." Jen co svůj příběh dořekla, překlopila do sebe plnou sklenku a s pálivými slzami dodala: "A to jsem se zapřísáhla, že už to nikdy neřeknu."

Karina si vzala jahodu z podnosu na stole a na chvíli zavřela oči. Byla to chyba, pomyslela si, její přítel jí dal facku. První a poslední. Bože, Bože, takové to bylo ke konci skoro pořád. Neshody, neshody.

"Neshody."

"Co?"

"Nikdy jsme se na ničem nedohodli. Rozumíš, on chtěl to, já něco jiného," řekla Karina, aby vysvětlila svůj výkřik.

"Zajímavé je, že my, já a ty jsme se vždycky na všem domluvili,"dodala Diana a vzala si taky jahodu.


Nemůžu uvěřit, že všechno funguje tak skvěle," řekl jeden ze dvou zkušebních řidičů, který zrovna neřídil. "Už jsme najeli 8128 kilometrů."

"8128 kilometrů bez jedovatých zplodin," usmál se druhý řidič za volantem.

"Víš co o autě řekli? Největší vynález všech dob, hned po objevení kola. Noviny píší o dvojici mladých géniů, televize slibují živé rozhovory, ale přitom neznají ani naše jména, rádia věští svou budoucnost bez smogu a hluku, vědci nevěřícně zírají, inženýři závidí a automobilky připravují slavobrány a červené koberce pro své dva nové zaměstnance.

"Usmívej se, přijíždíme ke kameře."

V rychlosti nehlučných sto dvaceti kilometrů za hodinu se prohnali kolem stanoviště s kamerami jedné televizní stanice.

"Dokonce kvůli nám vyklidili a uzavřeli dvě stě kilometrů silnic."

"Připrav se střídáš mě."

Revoluční auto bylo pro několikadenní nepřetržitou jízdu upraveno. Mělo dva volanty, aby si řidiči mohli pohodlně a bezpečně za jízdy předávat řízení. Navíc se sedačky mohli sklopit dozadu tak, aby na nich mohl neřídící pilot pohodlně spát. Pak tu byl snad jen revoluční motor a zásoba jídla i pití na dvanáct dnů.

"Teď!"

Jeden řidič chytil svůj volant, druhý ho pustil. Odteď řídil první. Druhý sklopil sedačku, lehl si a protáhl ztuhlé ruce a nohy.

"Něco bych zakousnul. Máme ještě nějaké jahodové jogurty? Skvěle chutnají."

"Nevím, podívej se do ledničky."

"Je tady už jenom jeden. Vezmu si ho. Nevadí?"

"Ne. Dobrou chuť."

Jídlo a spánek, to byly dvě nejdůležitější věci. Řidiči se střídali po šesti hodinách, z toho čtyři hodiny na spánek, zbytek byl vyhrazen jídlu a cvičení. Bylo důležité se alespoň důkladně protáhnout po hodinách v sedě za volantem, auto na to bylo dost prostorné.

"Jak dlouho ještě pojedeme?"

"Podle plánu, pokud nenastanou komplikace."

"Ale co když to lidi přestane bavit? Co když se něco stane a zájem opadne? Co potom?"

"Pak přichází na řadu plán B."


Všechno se to pomalu rozpadalo, jako když suchý strom trouchniví a přeměňuje se nejprve na měkké kousky dřeva a pak na piliny a prach, který rozfouká vítr a nakonec z něj nic nezbude.

Karina ležela na gauči, rudé oči se jí zalévaly slzami, hlavu měla položenou v Dianině klíně, a ta ji výskala ve vlasech. "Ten rozpad byl tak pomalý, ale naprosto předvídatelný. Bylo mi to jasné už několik měsíců, ale přesto jsem věřila, že se něco stane a to nás zachrání. Nestalo se, sakra, sakra, ochrnul, naše láska, ochrnula."

Znělo to jako dlouho připravovaný referát najednou vyřčený, který svou plánovanou a promyšlenou skladbou zasahoval podvědomá centra soucitu.

Diana nic neříkala.

Karina vzlykala. Právě teď nic nemůže vyléčit podstatu jejího smutku.

"Ale pořád tu máš mě." Diana řekla prostě jen prachobyčejnou větu z několika slov, která by mohla obletět celý svět a nikdo by si jí nevšiml. Ale teď zapůsobila. Karina přestala vzlykat a slabě se zachvěla po celém těle.

Ručičky hodin na stěně se posouvaly minutu po minutě, davy u televizí lačně hltaly nové zprávy o zázračném automobilu, tleskaly při každém ujetém kilometru, slavily každý desátý a na stý připravovaly ohňostroj. Hodinový strojek posouval příběhy směrem z neurčité minulosti do nepředvídatelné budoucnosti.

Prázdné sklenky vína stály na stole, podnos jahod byl skoro prázdný, zákusky se ještě nepodávaly. Karina odpovídá na Dianiny nevyřčené otázky.

Zbylo po něm takové prázdno, jakoby díra v hlavě, vypařil se, vypařoval se pomalu, ale jistě, neutekl, odkulhal, jaká blbost, mrzák, zmrzačil se, hnal se… za čím se vlastně hnal? vítězství? možná, nikdy mu to nevycházelo, byl to zkrátka jeden z mnoha snaživců, kterým nikdy nic nevyjde a toho odříkání a tak málo volného času pro mě, sobec, vlastně to byl sobec, ale dobrák, idiot, díval se do budoucnosti, ale neviděl současnost, nepamatoval si minulý týden, proč taky? rychle vpřed, neohlížet se, zlepšit se, zlepšovat se, rychleji, silněji, bez něhy, bez lásky, bez života, žádný v něm nebyl, všechno se najednou jeví jinak, když existuje alternativa, ze soucitu se stává pohrdání, spravedlnost se od něj odklání, názor se mění, touha po návratu mizí, stesk ztrácí smysl.

Diana nalévala do sklenek šampaňské. Karina jí pozorovala.


Dali vystoupil z autobusu. Byl oblečen do bílého obleku a při chůzi se opíral o malou černou hůlku. Vyrazil. Prošel parkem, přes silnici, kolem vyschlé kašny na malém náměstíčku. V zapadlé postranní uličce ho oslepilo ostré bílé světlo a lehce modrý nápis UTOPIA. Do tohoto klidného baru nejvíc chodili zklamaní nebo hledající lidé. Často se oblékali do světlých barev, protože to k náladě a pomalé hudbě uvnitř patřilo. Dali neváhal, vstoupil proskleným vchodem a utopil se v bílém světle.

Uvnitř už dříve několikrát byl a všechno zůstalo stejné. Velké bílé místnosti, občas lehce modrá světla, stoly z mléčného skla, pomalá smutná hudba, kterou jinde neuslyšíte. V Dalim vždycky Utopie vyvolávala těžko popsatelný pocit nekonečna. Za chvíli našel Prava. Byl oblečen do pískového saka a seděl u zespoda podsvíceného stolku, popíjel z vysoké sklenice čirou tekutinu a vypadal smutně. Ostatně, každý host vypadal smutně.

"Nazdar Prave."

Prav nepřítomně hleděl napříč nekonečnou místností jakoby ve snu, ale pak se probudil, usmál se a odpověděl. "Ahoj Dali, posaď se u nás. Sekne ti to v bílém sáčku, jen co je pravda."

Sotva se Dali posadil, číšník mu hned přinesl tutéž vysokou sklenici plnou čirého nápoje, které stála před Pravem. Nic si neobjednal, ale tak to bylo správně. V Utopii všechno fungovalo trochu jinak. Nikdo po nikom nechce, aby platil, jídla podávají od šesti půlnoci a jedná se o neobvyklé pokrmy s neurčitou chutí. Nikdo si neobjednává pití, vždycky vám přinesou Utopii - jediný povolený nápoj a starají se, aby vaše sklenice nikdy nebyla prázdná. Nikdo neví z čeho se Utopie vyrábí nebo co obsahuje, může to být voda, alkohol, omamný jed, silně návyková droga nebo cokoli jiného, ale není to důležité. Kdo navštíví Utopii, pije ji.

Dali se napil ze svého poháru. Na jazyku ho zalechtala známá nepopsatelná chuť. Rozhlédl se po místnosti. U několika stolů seděla hrstka lidí. V Utopii nikdy nebylo narváno, ale otevřeno měli od půlnoci do půlnoci.

"Prave, stýská se mi," vystřelil Dali bez varování.

"Po kom, po čem?"

"Po závodech. Už nikdy nebudu stát na startovní čáře a už vůbec nikdy neproběhnu cílem. A ty to víš."

"Vím o čem mluvíš. Sám jsem tím prošel, když jsem kvůli zádům přestal. Musíš se s tím vypořádat, porvat se a zvítězit."

"Jenomže ty jsi se stal trenérem, takže ses na závodiště vrátil, i když v jiné pozici. Ale co já? Ze mě se stala troska. Už to všechno skončilo, brána se zavřela. Ale je tu ještě jedna věc…"

Dali nedokončil větu a rozplakal se.

"Já vím, já vím. Zažívám to samé." Uklidňoval ho Prav.

Utopií se nesl pláč.


V milionech domácností byl ten večer zapnutý televizor a všichni ti lidé sledovali non-stop přímý přenos testování automobilu s recyklujícím motorem. Emise a účinnost recyklace se za posledních deset minut držely na absolutních hodnotách. Řidiči zvýšili průměrnou rychlost o 20 kilometrů za hodinu. Další půlhodinku jezdili po opuštěných silnicích. Ukazatel kilometrů se raketově blížil k hodnotě 8250, když vtom se to stalo.

Obrazovka na okamžik potemněla a pak se na ní objevil hlasatel, který očividně nevěřil tomu, co se právě dozvěděl a co teď sdělí světu.

"Vážení televizní diváci, omluvte prosím přerušení vysílání, ale právě k nám do studia dorazila zpráva, která je ještě fantastičtější než onen revoluční motor. Dozvěděli jsme se, že na Zem dopadla nefunkční vesmírná sonda, která prokazatelně nepochází se Země." Všichni ztichli, aby se nadechli a pochopili novou skutečnost. Hlasatel pokračoval: "Jedná se o nevyvratitelný důkaz mimozemského života. Dámy a pánové, tento den se možná zapíše do dějin jako první kontakt s… Počkejte! Právě mi z velína hlásí, že už dorazila i obrazová reportáž."

V ten okamžik i dlouho poté ve všech televizích světa vysílali obrázky zařízení, které připomínalo sondu, ale zcela jistě nebyla vyrobena na Zemi. Všechny velmoci přiznaly, že to není jejich zařízení a skřípaly zuby při pomyšlení, že se to nepodařilo utajit.

Zájem o revoluční motor rázem opadl, byl přebit silou senzace kontaktu s mimozemskou civilizací.


Karina už neplakala. V místnosti zavládlo úplné ticho. Obě ženy vůbec netušily o mimozemské sondě, ale přesto si uvědomily něco, co se nesmí uspěchat. Seděly proti sobě , jedna v koženém křesle a druhá na gauči. Mezi nimi stál nízký stolek s podnosem jahod. Diana si jednu vzala a pomalu se jí dotkla svých rtů. Pak ji snědla. Nespouštěla při tom oči z Kariny. Ani ta z ženy proti sobě nespustila zrak. Karina vstala a nahnula se přes stolek. Teď už jim to bylo jasné. Přiblížila se k Dianě a políbila ji. Sedla si jí rozkročmo na klín a začali se divoce líbat. Diana neodporovala, přišlo jí to správné a poddala se. Těly jim projelo několik elektrizujících záchvěvů. Spěšně se hladili po rozpálených tělech, zajížděli rukama pod oblečení, které ze sebe záhy strhávali, líbali se na krku, lízali bradavky, vzdychali blahem a dráždili se až k orgasmu. Diana zajela rukou Karině do kalhotek a ta téměř paralyzována rozkoší zavzdychala. Pak jí svlékla i poslední kousek oblečení a jazykem se propracovala až do rozkroku.

"Bože já umřu." "Pokračuj." "To je skvělé, tak se mi to líbí." "Ještě." "Ach..."

Až do půlnoci se spolu milovali.

O jakýchkoli zprávách ze světa nic nevěděli.


Světelná brána Utopie se za nimi zavřela. Dali a Prav se ocitli v ulici osvětlené oranžovou září pouličních lamp. Podrážky zaklapaly. Najednou zůstali sami, osiřeli v tepnách města, osamoceni mezi milionem tváří. Mohlo by se stát tisíc různých událostí, ale oni zůstali sami, stejně jako předtím. Nebyli spolu, byli prázdní, jako kdyby tápali v pološeru a poslední světlo zhaslo. Stáli si bok po boku, ale ani jeden pohled mezi nimi nepřeletěl. Svaly jim ztuhly, výrazy strnuly. Začali si razit cestu někam pryč, ale ani jednou se na sebe nepodívali. Nikdo nevěděl, kam jdou, šli prostě dopředu, protože jim nic jiného nezbývalo a už nedoufali, že se cokoli změní. Všechno zůstane stejné, zhorší se to, zanikne to. Nepozorovali změnu, nic se nestalo, nic se nevyřešilo. Problém byl v nich a oni ho řešili jinde. Přešli ulici, tma je obklopovala stále stejně.

Z jednoho otevřeného okna se k nim zanesla část televizního rozhovoru.

"… přišel jsem jak celý projekt kolem revolučního motoru funguje."

"Jak? Na tuto otázku chce znát odpověď celý svět. Povídejte pane inženýre."

"Je to podvod."

"Prosím?"

"Ano a já přišel na tom jak ten podvod funguje."

"Povídejte, jsem zvědavý."

"Mnoho vědců a inženýrů nevěřilo, že by bylo možno sestavit defacto perpetuum mobile. Všechny výstupy ze senzorů by se daly bez problémů zfalšovat a jediné, co dokazovalo zázračnost motoru, byl neobvykle velký dojezd. Vezmete-li v potaz průměrnou spotřebu auta té třídy, je zhola nemožné do něj vtěsnat benzín, jídlo a pití na deset dnů, úpravu vnitřku pro spánek. Takhle to nebude, řekl jsem si a začal jsem zkoumat videozáznamy. A přišel jsem na rozluštění. Přátelé, je to podvod a nesmírně promyšlený. Auto je poháněno nesmírně účinným elektromotorem s velkou baterií. Proto neprodukuje žádné spaliny a navíc jezdí téměř nehlučně. Naměřené emise vznikají spalováním té trošky benzínu, kterou natankovali před startem, v bezvýznamném malém motorku. Z toho důvodu už auto neprodukuje vůbec žádné zplodiny. Onen benzín už došel a není co spalovat. A proto neprodukují už vůbec nic škodlivého."

"Dobře pane inženýre, ale i kdyby měli v autě elektromotor, nebyl by také revoluční, kdyby na baterii ujeli hodně přes 8000 kilometrů, což je řádově mnohem víc než dokáží současné elektromobily? Navíc v posledních pěti minutách rychlost neklesá pod 250 kilometrů v hodině. Není to impozantní výkon na elektromotor? V tom případě nechápu, proč vše prezentovali jako revoluční spalovací motor a uměle vytvářeli malé splodiny."

"Je to jednoduché. Ve vozidle je běžný motor na elektřinu, ale baterie se dobíjejí za provozu z drátů , které jsou v určitých úsecích položeny na vozovce. Do drátů pouštějí proud z externího zdroje. Můžete se přesvědčit na těchto fotografiích, tady jsou dráty, tady auto zabočilo ke kraji a dobíjí se přes několik kabelů, které visí z podvozku. Úsek je dlouhý asi kilometr, což podle mých výpočtů stačí na dobití asi 15% baterie. Tady je to také patrné. A na tomto videu uvidíte proces nabíjení hezky detailně. Podívejte jak je to prosté, ale nikdo si toho nevšiml, protože právě tohle nehledal. Na vozidle není nic geniálního. Jedná se jen o geniální podvod."

"Proč by to dělali? Všechny ty přípravy?"

"To se mě neptejte. Možná se chtěli zviditelnit. Kdo ví?"

"Tak a teď si pustíme reportáž z vědeckého ústavu, kde zkoumají mimozemskou sondu. Vše vypadá, že se opravdu jedná o stroj vyrobený na jiné planetě."


"Jaký je plán B?"

"Žádný neexistuje."


Brzo ráno, když se rozednívalo, hlásili na všech televizních stanicích , že kdesi postavili magnetický vlak, který jezdí třikrát rychleji než zvuk, celý jeden kilometr za vteřinu. Tu noc zůstali všichni vzhůru a sledovali debaty o podvodu s revolučním automobilem, který stále ještě jezdil a reportáže o prozkoumávání sondy. Tu noc nikdo nespal a každý se dozvěděl o novém rychlovlaku. Po obrazovce si stříbrnomodrá střela razila cestu vzduchem.


publikováno 14. 2. 2005

příbuzné články:
Zavíráme
Sedm roků samoty
Postindustrial
Světlo v zádech #1 - Deset minut spánku
Skupinová samomluva 1

sem odkazují:
Epizody
Bilance roku 006
Bilance roku 005
Co všechno připravuji
#97
#105
#112
#115
#144
Rychle a rychleji
Víte Jak se kalila ocel?
Kalení oceli pokračuje
Seznam povídek
Epizody