k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Horečka #4

17. 3. 2013 (před 6 lety) — k47 (♪)
CC by-nc-sa (via)

Jakmile jsem vylezl z kanálů, uviděl jsem tři agenty-štváče, jako kdyby na mě čekali, jako kdyby mi na kůži na­le­pili trac­ker sondu, která se po ně­ja­kém čase vstřebá do kůže a v hos­ti­teli ně­ko­lik týdnů koluje jako tekutý RFID čip.

Jako první jsem v lep­kavé mlze uviděl čer­ve­nou pul­zu­jící skvrnu – přesně ta­ko­vou jakou měla na krku agentka, která mě mučila v mém bytě. Měla na sobě bílé šaty z LED vláken, které ak­tivně zářily a umělý pig­ment ve tváři, který se divoce přesku­po­val a měnil tvary.

Jeden z agentů měl kolem sebe dva duchy. Lidé v té době už ne­u­mí­rali. Těsně po smrti se jenom s malým na­ru­še­ním kon­ti­nu­ity exis­tence re­star­to­vali v po­čí­ta­čové podobě, která se ma­ni­fes­to­vala v podobě ho­lo­gra­fic­kých duchů. Po­slední výdech byl zá­ro­veň prvním ná­de­chem nového života. Du­chové žili v cloudu – nej­spíš na ser­ve­rech spo­leč­nosti Avarus Malum Corp a proto museli sou­hla­sit s jejím li­cenč­ním ujed­ná­ním, které se mohlo kdy­koli jak­koli změnit, všechny své myš­lenky zpřístup­nili spo­leč­nosti Avarus Malum Corp k ana­lýze, uscho­vání a data-mi­ningu, jejich vědomí mohlo být kdy­koli změ­něno, poupra­veno, jeho části nebo nějaké vzpo­mínky, která od­po­rují pra­vi­dlům spo­leč­nosti sma­zány. Část jejich mysli a paměti byla vždy vy­hra­zena pro re­klamy a ko­merční sdě­lení. V horní po­lo­vině snů se vždy pro­mí­taly re­klamní ban­nery. Duch nemohl říkat nebo jinak ko­mu­ni­ko­vat nic, čím by po­ru­šil něčí co­py­right, du­ševní vlast­nic­tví, mo­no­pol nebo patent. Mezi pa­ten­to­va­nými slovy bylo na­pří­klad: děkuji, prosím, rád, nebo vět­šina slov ozna­ču­jí­cích bu­douc­nost (o mi­nu­lost nikdo nestál, nedala se zpe­ně­žit) a pří­jemné pocity. Když duch ne­sou­hla­sil byla jeho exis­tence oka­mžitě ukon­čena. A sa­mo­zřejmě se nemohl pře­stě­ho­vat na jiný server jiné spo­leč­nosti nebo svojí exis­tenci hos­to­vat sám, s tím také sou­hla­sil27 .

Jak jsem se vy­sou­kal z kanálu, už tasili la­se­rové rapíry. Jakmile mi srdce začalo divoce tlouct a adre­na­lin se mi rozlil po těle, zase jsem po­cí­til tu ne­ob­vyklou leh­kost a zostřené vidění světa. Na­no­bo­tický virus začal pra­co­vat.

Sna­žili se mě chytit, sna­žili se mi usekat nohy rapíry, sna­žili se mě omrá­čit pa­ra­li­zu­jí­cím jedem, po­slali po mých sto­pách bio-ter­mi­ná­tor – velice dravou umělou formu života, která byla vy­tvo­řena za účelem li­kvi­dace celých mi­mo­zem­ských ci­vi­li­zací. Ko­lo­nie bi­o­ter­mi­ná­torů, které pře­žijí i ve velice ne­hos­tin­ných pod­mín­kách, pře­č­kají ne­před­sta­vi­telný chlad, lávové horko, ne­po­tře­bují kyslík, odo­lají gi­gan­tic­kým tlakům, pře­žijí v at­mo­sféře plné výparů sil­ných ky­se­lin a v chlad­ných pro­sto­rech vesmíru se uvedou do stavu hi­ber­nace, by byla vy­sa­zena na cizí pla­netě, bio-ter­mi­ná­tory by se začaly množit a po­ží­rat a li­kvi­do­vat místní faunu a flóru, za ně­ko­lik let by byl pů­vodní eko­sys­tém zcela zničen a při­pra­ven pro lid­skou ko­lo­ni­zaci. Bio-ter­mi­ná­tory byly tak ne­u­vě­ři­telně ne­bez­pečné, že musely mít ži­vot­nost ome­ze­nou na čtyři roky.

Ale nic z toho mě ne­mohlo za­sta­vit.

Jenom moment, jako zá­chvěv, vib­race a v hlavě se mi ro­ze­zněl známý hlas, který jsem ne­do­ká­zal popsat ani při­sou­dit žád­nému zdroji. Šeptal mi do ucha: seber se a běž.

A tak jsem běžel.

Jeden z agentů po ně vrhal rezavé nože. Čepel se mi zaryla do lo­patky. Nebyl čas na bolest, ne právě teď. Vy­stře­lil jsem jako zbě­silý pro­jek­til, raketa po­há­něná pudem blá­ho­vým se­bezá­chovy. Znal jsem me­cha­niku sys­tému Sle­do­vání, Kon­t­roly a Eli­mi­nace, kterou mohli de­mo­kra­ticky zvo­lení despo­tové vy­bu­do­vat jenom proto, že roz­dě­lili, zne­chu­tili a od­ci­zili lid. Všichni si začali věřit, že py­ra­mida po­li­tické re­pre­zen­tace a vlád­nutí je už z prin­cipu zka­žená a jediné, co mohou dělat, je Py­ra­midu a Oko ig­no­ro­vat. To byla živná půda pro plíseň apa­rátu Sle­do­vání, Kon­t­roly a Eli­mi­nace Se­ver­ních Zemí. Věděl jsem, že i kdyby se mi po­da­řilo se­třást ty tři agenty-štváče, stejně bych neměl vy­hráno. Vždyť celé nebe bylo proti mě a proti nám všem, celé nebe se na mě a všechny ostatní dívalo a sle­do­valo nás. Bez­pečno bylo jenom v pod­světí.

V Se­ver­ních Zemích ne­vy­chá­zelo ani ne­za­pa­dalo slunce. Celý den tam ulice plnilo ne­u­stá­va­jící horké přítmí. Říkalo se, že Se­verní Země za­ká­zaly stří­dání den­ního cyklu, pro­tože díky po­kro­či­lým sti­mu­lan­tům a mozko­vým štěpům a elek­tro-im­plan­tá­tům stejně nikdo ne­po­tře­buje spát více jak šest hodin týdně a pro ty pří­le­ži­tosti jsou při­pra­veny hi­ber­nační boxy, které člo­věka uměle uvedou do stavu spánku. Nikdo ne­po­tře­bo­val noc a tak za­ká­zali den – to byla logika Se­ver­ních Zemí. Ve sku­teč­nosti bylo nebe pře­pl­něné sle­do­va­cími sa­te­lity a or­bi­tál­ními bom­bar­déry28 , že se mezi nimi pro­dralo jenom pra­málo slu­neč­ního světla. Oběžná dráha byla pře­pl­něná, sa­te­lity a dru­žice do sebe str­kaly a na­rá­žely, vět­šina z nich už dávno ne­funkční, jako auta v do­pravní zácpě, nikdo nemohl jet rychle, aby ne­na­rá­žel do ostat­ních a tak se vraky a smetí a funkční za­ří­zení a vesmírné zbraně vlnily v mnoha vrst­vách na roz­hraní kosmu a za­clá­něly slunci a za­clá­něly i sami sobě. Přesto ve městě bylo vždycky ne­pří­jemně horko.

V té době jako reakce na ne­ko­nečné přítmí začaly masivní im­plan­tace duho­vek cit­li­vých na in­fra­čer­vené záření. Ale vý­sledný efekt byl přesně opačný – pro­tože všichni, nebo aspoň velká vět­šina lidí, viděla dobře i ve tmě, začaly se vy­pí­nat pou­liční lampy.

Stejně tak se za­čí­nalo s první várkou im­plan­tací in­tra­kra­ni­ál­ních sen­zorů, které byly schopné číst cizí myš­lenky cizích lidí. Ani jsem se ne­sna­žil do­mys­let, jaké by tohle mohlo mít ve­d­lejší efekty pro struk­turu spo­leč­nosti. Poz­ději jsem se do­zvě­děl, že všechny tes­to­vací sub­jekty, kteří při­jaly in­tra­kra­ni­ální senzor začaly trpět ší­len­stvím a do po­sled­ního spáchaly se­be­vraždu. Ne­u­nesly ne­u­stá­va­jící příval hlasů a sku­teč­nost, že se víc vy­znají v ostat­ních než sami v sobě.

Po­tem­nělé město mě ne­chtělo pustit ven, jeho imu­nitní systém byl ak­ti­vo­ván, Pro­me­theus slídil, agenti zase na stopě, já zase na útěku. Tohle město bylo vězení, tady mi tekla voda do bot. Pod vy­haslou lampou sto­po­valo ně­ko­lik čte­nářů myš­le­nek.

Zase mě zalila vlna syrové božské ener­gie, byl jsem jako ne­za­sta­vi­telný ju­g­ger­naut – pro­bí­hal jsem zpo­ma­le­ným filmem pří­zrač­ného města. Ně­ko­lik vteřin a ztra­til jsem se svým pro­ná­sle­do­va­te­lům z očí.

Zmi­zeli mi z do­hledu, ale ani v nejmen­ším jsem nebyl v bez­pečí. Na mojí stopu se vydaly mnohem horší věci – au­to­nomní lé­ta­jící roboti, kteří se ne­spo­lé­hali na lidské smysly, aby vy­pá­t­rali a uhnali svojí kořist, ale na sen­zory mnohem přes­nější než cokoli, co kdy pří­roda stvo­řila29 . Někdy mě na­pa­dalo, že kdy­bychom vy­tvo­řili jednu je­di­nou syn­te­tic­kou šelmu vy­ba­ve­nou mo­hutně zostře­nými smysly sen­zorů a scan­nerů a vy­pus­tili ji do volné pří­rody za­bí­jet, celý eko­sys­tém by se zhrou­til, pří­roda by nebyla schopná odo­lá­vat vra­žed­ným mon­st­rům, které pro­du­ku­jeme a sta­víme a zlep­šu­jeme každým dnem, jako ma­ni­a­kální vědci si sví­tíme za­pá­le­nou sirkou v domě na­sák­lém ben­zí­nem. Vždycky bylo snad­nější ospra­ve­dl­nit válku, než ospra­ve­dl­nit mír.

Ty ro­bo­tické lé­ta­jící bestie mi byly v patách, slyšel jsem vzdá­lený hukot rotorů, ne­chtěli mě oči­vidně zabít, to mohli udělat každý den ti­síc­krát ještě před tím, než jsem si dal sní­dani, chtěli mě naživu, nej­spíš proto aby mohly ex­tra­ho­vat Ta­jem­ství.

Se­verní Země po­měrně brzo do­sáhly Ko­nečné A Jediné Formy Spra­ve­dl­nosti, která se vy­vi­nula z pr­vot­ních snah o au­to­ma­ti­zaci po­li­cie34 – masivní po­čí­ta­čový systém, který vy­hod­no­co­val cho­vání všech oby­va­tel. Když byl někdo za­řa­zen do ka­te­go­rie „ne­bez­pečný“, byl au­to­ma­ticky za­vraž­děn ra­ke­tou vy­stře­le­nou z ro­bo­tic­kých le­ta­del pa­t­ro­lu­jí­cích nad Se­ver­ními Zeměmi dnem i nocí. Nej­vyšší Forma Spra­ve­dl­nosti fun­go­vala zcela bez zásahu člo­věka po­sled­ních dvacet let29 .

(pasáž chybí)

Sen­zory a scan­nery na­mon­to­vané na vraž­dící ro­bo­tická le­ta­dla a sen­zo­rické sítě viděly jenom živé věci. Když člověk umřel, ne­chaly ho být. A tak jsem umřel. Sedl jsem si, hlavu opřel do dlaní, zavřel oči a srdce mi pře­stalo tlouct. Jak kle­sala moje tě­lesná tep­lota, stával jsem se pro sen­zory čím dál prů­hled­nější. Čas se za­sta­vil.

V hrud­níku jsem měl Černé Srdce – pří­stroj im­plan­to­vaný auto-docem, který mi do oběhu vy­pus­til vy­so­kou dávku syn­te­tic­kých pre­zer­vantů a pak vypnul a pře­ru­šil všechny ži­votní funkce. Ale to nebyl konec. Černé Srdce čekalo a od­po­čí­tá­valo. Do­stalo mě za řeku Styx a ode­čí­talo vte­řiny do zno­vuzro­zení, do oka­mžiku, kdy bude čas mě vy­táh­nout z pří­zrač­ného Tar­taru zpátky.

Elek­trický šok, škubl jsem s sebou, pre­zer­vanty byly roz­puš­těny jinou látkou a po dlouhé době jsem se znovu na­de­chl. Jediný ve­d­lejší účinek byly bo­lesti hlavy, ne­jistá chůze a zcela nový pohled na svět a na kon­ti­nu­itu exis­tence.

Sen­zory nikde. Tiché pod­zimní před­městí. Vy­kle­pal jsem listy z vlasů a vydal se šedým ve­če­rem.

„Jak dlouho jsem vlastně nebyl?“ po­mys­lel jsem si.

Po­dí­val jsem se na ho­dinky.

„Čtyři měsíce! Pro­boha!“ Spo­leč­nost byla v roz­kladu a nikdo se na ulici ne­dí­val nalevo ani na­pravo a ani moc daleko do­předu, aby ná­ho­dou ne­za­va­dil po­hle­dem o jiného člo­věka, který by ho mohl soudit za zná­sil­nění, ome­zo­vání osobní svo­body nebo po­ru­šení co­py­rightu.

V té době mi už bylo jasné, že to Ta­jem­ství, které se tak hor­livě snažil dostat Pro­me­theus nebo tro­jice agentů je v mojí hlavě ukryté velice dobře, ale dá se uvol­nit po­u­ži­tím jis­tých che­mi­ká­lií a drog. Proto mi ti agenti nejdřív po­dá­vali velké dávky syn­te­tic­kého al­ko­holu a drog. Ne­po­da­řilo se jim to jenom proto, že ne­na­šli tu správ­nou kom­bi­naci látek, neměli správný che­mický klíč

Pro­me­theus se mě snažil ochrá­nit před agenty-stváči proto, aby mě mohl dostat sám, ale jeho metody nebyly ani zda­leka tak so­fis­ti­ko­vané. Pro­me­theus věděl po čem touží a věděl, že to může z mého kr­va­vého mozku ex­tra­ho­vat li­bo­vol­ným ostrým před­mě­tem.

Zno­vuzro­zený v ne­vlast­ním ano­nym­ním světě jsem pomalu šel na jih.

(pasáž chybí)

A na­jed­nou se přede mnou ob­je­vila těžce hlí­daná hra­nice hra­nice Se­ver­ních Zemí.

Každý náklad z Již­ních Zemí byl pros­ke­no­ván mo­bil­ními backs­cat­ter rent­geny30 , každý ces­tu­jící musel projít polem sen­zorů a nikdo si nebyl příliš jistý, co vlastně sen­zory sní­maly. Ně­kteří lidé poté, co prošli polem, viděli jasné barvy, jiní byli dů­razně po­žá­dání ochran­kou, aby šli do zadní míst­nosti na slo­víčko. Co našli a hlavně jak, nikdo ne­tu­šil. Poté, co byly za­ve­deny scan­nery, sen­zory, ne­u­stále pa­t­ro­lu­jící bez­pi­lotní ro­bo­tická le­ta­dla, au­to­ma­tické vý­zvědné vzdu­cho­lodě31 , ne­ko­nečná ka­me­rová pole a mo­le­ku­lární scan­nery32 , Hra­nicí pře­stala prou­dit Droga, ale i Svo­boda.

Vše­chen hi-tech hard­ware pro os­t­rahu a to­tální sle­do­vání na Hra­nici prou­dil přímo z bo­jo­vých ob­lastní a čet­ných válek ve­de­ných Se­ver­ními Zeměmi31 . Jakmile boje ustaly, děl­níci od po­hra­niční stráže začali na­klá­dat drahé vy­ba­vení do ná­kla­ďáků a od­vá­želi z pouště do če­ka­jí­cích ná­klad­ních lodí, aby je o dva dny poz­ději na­mon­to­vali na stále sílící Hra­nici. Co jiného měli dělat s vo­jen­ský hard­warem? Zbavit se ho? Zcela běžná praxe byla (nikdo o tom příliš ne­vě­děl a tak tomu ani nemohl od­po­ro­vat), že v oka­mžiky skon­čení války se všechno vy­ba­vení pře­su­nulo na domácí bo­jiště, kde ne­pří­te­lem byly tak zá­keřné a ne­bez­pečné věci jako svo­boda, sou­kromí, spra­ve­dl­nost nebo vše­o­becná pří­čet­nost. Jakmile sle­do­vací aparát Hra­nice nebo zemí od ní na sever po­hl­til další ná­stroje, zbyt­něl a nová úroveň sle­do­vání se stala normou31 .

Měl jsem se tam setkat s Hadem – se svým ro­bo­tic­kým de­a­le­rem. Doufal jsem, že mi dodá po­třebné látky, díky kterým budu moci aspoň čás­tečně po­cho­pit svoje Ta­jem­ství. Možná, že pak nebudu muset pře­chá­zet Hra­nici. Chvíli jsem po­stá­val na horkém be­to­no­vém plácku, kterým pro­růs­tala tráva a kopal do vajglů. Na­jed­nou se zvedl ne­pa­trný vánek a něco za­šus­tilo v trávě. Had. Za­sta­vil se přede mnou, na­pří­mil se, měřil mě me­cha­nic­kýma očima a pak pro­mlu­vil sy­či­vým hlasem. To byl můj dealer.

Jediný způsob, jak pro­pa­šo­vat Drogu přes těžce hlí­da­nou hra­nici byl robot ve tvaru hada, který se neslyšně plazí po zemi a může se pro­ko­pá­vat i pod ní. Jedině taková bytost může unik­nout Zdi Očí.

(pasáž chybí)

V Se­ver­ních Zemích jsem ještě ně­ja­kou dobu zů­stá­val a skrý­val se v pod­zemí. Utekl až jsem krátce poté, co se zprá­vami mihl případ člo­věka, který vedl spo­řá­daný život a bylo mu líto, že jeho agent-in­for­má­tor nemá o čem hlásit a začal s pro­ti­sys­té­mo­vým cho­vá­ním. Ná­sle­du­jící noc jsem přešel hra­nici a ocitl se v plá­ních Již­ních Zemí a nadobro opus­til svého Agenta. Čas od času mi pak od něj cho­dily po­hledy, ve kte­rých si stě­žo­val na své nové Cíle.

Kaž­dému člo­věku v Se­ver­ních Zemích byl při­řa­zen jeho vlastní agent-in­for­má­tor, který svého člo­věka sle­do­val 25 hodin denně a o jeho cho­vání po­drobně in­for­mo­val vyšší místa. Agent, který ne­po­tře­bo­val spánek a nikdy ne­mr­kal, žil v domě svého cíle a zblízka ho sle­do­val a dělal si po­drobné zá­pisky. Agent musel za všech okol­ností ná­sle­do­vat svůj cíl a mít ho na dohled a na do­slech. Agenti často celé noci bděli u po­stelí svých Cílů nebo se pře­hra­bo­vali v jejich věcech a lidé ne­mohli nic na­mí­tat. Agent tu byl přece jenom pro jejich bez­peč­nost a to že byl u každé man­žel­ské sou­lože (kterou podle zákonů Se­ver­ních Zemí musel co nej­po­drob­něji popsat, ohod­no­tit a spolu s fo­to­gra­fic­kou evi­dencí co nej­rych­leji poslat do vedení) bylo jen pro dobro občanů Se­ver­ních Zemí.

Každý člověk se musel o svého agenta starat. Musel ho na vlastní ná­klady uby­to­vat, na­kr­mit, ošatit a pra­vi­delně shánět nej­no­vější špi­o­nážní vy­ba­vení. Stoc­kholm­ský syn­drom byl ne­vy­hnu­telný a bez vý­jimky na­stá­val během ně­ko­lika týdnů. Byly známé pří­pady, kdy občané po­má­hali agen­tům s re­porty o sobě samých. Lidé často pře­dá­vali re­porty osobně, ob­vykle i s vlast­ním pod­pi­sem, který stvr­zo­val fak­tic­kou prav­di­vost re­portu.

„Přece ne­bu­dete nutit da­ňo­vého po­plat­níka, aby fi­nan­co­val po­li­cejní stát?“

(pasáž chybí)

Po­da­řilo se mi utéct do Již­ních Zemí. Kdy­bych po­kra­čo­val dál na jih, mohl bych vidět na obzoru dvě věže měst­ských států. Pro­na­jal jsem si byt v malém dře­vě­ném ho­týlku na po­břeží a po mnoha letech ko­nečně spo­ko­jeně usnul.

(3. stupeň očistce)

Pro­bu­dil jsem se ale opět v hor­kých po­tem­ně­lých uli­cích Se­ver­ních Zemích, které se pro­mě­nily k ne­po­znání.

Celé město bylo po­kryto ka­me­ro­vými ta­pe­tami. Každá plocha kaž­dého města Se­ver­ních Zemí byla po­kryta sen­zo­ric­kým ma­te­ri­á­lem, který fun­go­val jako fo­to­vol­taický článek, ale také jako pole kamer a scan­nerů. Každý cen­ti­metr čtve­reční nás viděl, slyšel a cítil. V hor­kých mračnech prachu krou­žily roje au­to­nomních robotů ve­li­kosti hmyzu. Ve vzdu­chu po­le­to­valy RFID čipy veliké jako zrnka prachu, které se šířily jako pyl – do­staly se na člo­věka, zů­staly na kůži, byly vde­cho­vány, cir­ku­lo­valy krví a pak mohly být kdy­koli pře­čteny a iden­ti­fi­ko­vány z ja­ké­ho­koli sen­zoru v městě.

Všechny tyhle stroje vy­dá­valy teplo. Možná proto bylo v Se­ver­ních Zemích takové horko a možná proto, se vedro s lety zna­telně zhor­šo­valo.

Z Města Vězení se už nedalo unik­nout. Sle­do­vací aparát ne­po­tře­bo­val bývalé strážce brány, které pod­po­ro­valy jeho ra­ko­vinné bujení. Žil vlast­ním ži­vo­tem, na­ne­sen v tenké lesklé vrstvě na každém umělém po­vrchu. Lidé byli jenom špína, která zne­čiš­ťo­vala optiku kamer.

Už se za mnou nikdo nehnal, věděli, kde přesně se na­chá­zím. Mohli mě vy­ří­dit, kdy­koli chtěli. V každou chvíli jsem měl na dohled hejna vra­žed­ných botů nej­růz­něj­ších tvarů a podob – lé­ta­jí­cích, cho­dí­cích, pla­zí­cích, slí­dí­cích. Mohli mě ve vte­řině ani­hi­lo­vat, kdyby jenom chtěli. Tak na co vlastně čekali?

(pasáž chybí)

Před ně­ko­lika lety začal Věk Ne­mrav­nosti, kdy se aug­men­tace a mo­di­fi­kace těla a mysli a splé­tání DNA byly stále od­váž­nější, bi­zar­nější a hlavně zcela běžné. Mody pře­kro­čily ne­psané hra­nice lidské es­te­tiky. Začalo to pros­tou glo­ri­fi­kací aug­me­no­vané vizáže – ostré rýhy v kůži po ope­ra­cích, vi­di­telné šrouby za­sa­zené ve tká­ních a v kos­tech, krční porty slou­žící k me­di­kaci léků, me­cha­nická ne­lid­ská těla, sym­bi­óza živé tkáně a strojů. Ži­vo­čišná tkáň se stá­vala me­cha­nic­kou a im­plan­to­vané stroje se stá­valy or­ga­nic­kými – žily, dý­chaly a re­ge­ne­ro­valy se. Ale jak před­ví­dali vi­zi­o­náři v dobách před tech­no­lo­gií, žádný cílový ko­nečný bod, kde by se tempo změny a po­kroku za­sta­vilo, ne­e­xis­to­val a nikdy ne­na­stane. Všichni věřili v end-point jenom proto, že je se­lhala před­sta­vi­vost. Jakmile fan­ta­zie do­sáhla limitů, lidé věřili, že všechno od té chvíle až k te­pelné smrti vesmíru bude stejné a na­prosto beze změny.

Každý člověk mohl mít tělo, jaké chtěl a po jakém toužil, krása se stala la­ci­nou ko­mo­di­tou. Ale kdo tvrdil, že stan­dard krásy zů­stane ne­změ­něn, když je možné úplně všechno? Kdo tvrdil, že každý člověk am­pu­to­vaný od pasu dolů bude chtít dvě lidské nohy, když může mít cokoli? Me­cha­ni­zo­vaná lid­skost byla fe­ti­ši­zo­vaná. Ně­kteří po­ru­šili pra­vi­dla a ne­chali si im­plan­to­vat me­cha­nické hadí tělo nebo osm arach­no­id­ních nohou. Proč do­dr­žo­vat pra­vi­dla, když žádná ne­e­xis­tují? Ma­te­ri­a­li­zace li­bo­vol­ného fetiše byla jenom otáz­kou peněz. V po­sled­ních dnech se ob­je­vili ken­tauři. Od pasu nahoru člověk, od pasu níž tělo koně. Ně­ko­lik set ki­lo­gramů divoké tkáně všetně semi-re­a­lis­tic­kých ge­ni­tá­lií. A takto mo­di­fi­ko­vaný genom se začal šířit po­pu­lací a smýval lid­skost z lidské rasy. V té době se za­čí­nalo mluvit o real-time evo­luci v tempu obměn buněk a o prv­ních úspěš­ných modech dětí, je­jichž geny byly zcela fab­ri­ko­vané. Pokud si rodič mohl do­vo­lit platit za pa­ten­to­vané geny, mohl si vybrat nej­lepší z nej­lep­ších po­tomků.

Všichni byli mladí. Stár­nutí se s každým dnem zpo­ma­lo­valo. Před­po­vědi Aubreyho De Graye33 se vy­pl­nily a po městě visely jeho por­tréty na kte­rých byl vy­ob­ra­zen jako světec. Jenom díky němu se pl­no­vous znovu vrátil do módy.

Za­čí­naly se ob­je­vo­vat první pri­mi­tivní na­no­bo­tické viry, syn­te­tická krev – která do­ká­zala vázat sto­mi­li­on­krát více kys­líku a díky ní se člověk musel na­dech­nout jenom jednou za tři roky a dva měsíce – a am­bró­zie – uni­ver­zální lék, který byl krátce po svém ob­je­vení za­ká­zaný úřadem pro kon­t­rolu léčiv.

A přesně v tom oka­mžiku začala tech­no­lo­gická sin­gu­la­rita.

V ko­runách mra­kodrapů za­hřmělo, chladný ve­černí blesk se kli­ka­til mezi re­flex­ními panely oken.

A pak se spus­til déšť.

Stál jsem v ho­rečce a prachu ulice, voda mi sté­kala po hlavě a pálila v čer­stvé jizvě na zá­tylku, město se ochla­zo­valo a s kle­sa­jící tep­lo­tou se vra­cela i moje pří­čet­nost.

Viděl jsem, jak ke mně při­bí­hají tři agenti-štváči, ale pří­valy deště roz­pus­tily jejich ha­lu­ci­nační masky.

Po­hlédl jsem na ně, byl jsem una­vený, spá­lený, vy­prahlý, de­hyd­ro­vaný a bolela mě hlava. Chy­tili mě za ramena a pomalu a mlčky mě vedly domů. V tu chvíli jsme ne­po­tře­bo­vali žádná slova.


  1. Něco v tomto smyslu
  2. Or­bi­tální bom­bar­déry po­psány zde. Psal jsem o nich v po­víd­kách Ano­ma­lo­ca­ris De­t­ri­men­tum2048
  3. In­for­mace o roz­sahu po­u­žítí Drones a bez­pi­lot­ních le­tounů: zde, zde, zdezde
  4. Backs­cat­ter rent­gen v do­dávce
  5. From Batt­le­field to the Border
  6. http://sur­vi­ve­and­thrive.tv/new-tsa-mo­lecu­lar-scan­ner-can-scan-every-mo­lecule-in-your-body/
  7. Aubrey de Grey
  8. Zmí­něno v po­vídce Dům na okraji dějin
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz