k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Horečka #3

17. 3. 2013 — k47 (♪)
CC by-nc-sa (via)

V Se­ver­ních Zemích po­cho­pi­telně fun­go­vala přímá de­mo­kra­cie. Volby se konaly jednou za dvacet let a nikdo nemohl zvo­lené po­li­tiky od­vo­lat. Nikdo jim nemohl mluvit do jejich způ­sobu vlád­nutí nebo je kri­ti­zo­vat. Ja­ký­koli kon­takt s po­li­tiky byl za­ká­zán (ofi­ci­álně proto, aby se vy­hnuly mož­nosti úplatků a lob­bingu, který ale i přesto pro­bí­hal ve velké míře) a všechny do­ku­menty přísně uta­jo­vané. Po­li­tici žili celých dvacet let ve velkém paláci a jednou za měsíc pod­str­čili nový svazek zákonů pod dveřmi ven. „Co jste si zvo­lili to máte.“ Ofi­ci­álně byly po­vo­leny jenom dvě strany, které se od sebe příliš ne­li­šily. Když se omezí pes­t­rost palety ze které se vybírá na dvě volby, lidé si vy­be­rou mnohem lépe z oněch dvou mož­ností. Ne­musejí se za­bý­vat a po­rov­ná­vat mi­ri­ádu ire­le­vant­ních pří­le­ži­tostí a vý­cho­di­sek.

Tak se to tedy aspoň psalo ve zkrá­cené verzi ústavy (ne­zkrá­cená verze byla příliš dlouhá a podle zákona vždycky vy­tiš­těná velice malým písmem a tak se nikdo moc ne­ob­tě­žo­val ji číst a přešel to s tím, že přece její autoři ne­bu­dou mít zlé úmysly), ale ve sku­teč­nosti byla téměř kom­pletně ovlá­dána sou­kro­mým ka­pi­tá­lem. Právě kor­po­race roz­ho­do­valy o uta­jené části vlády, par­la­mentu a senátu a svými fi­nan­cemi ur­čo­valy, kdo bude zvolen do té ve­řejné části16 .

Daleko na jihu šli ještě o kus dál a na po­břeží vy­tvo­řili tři měst­ské státy plně vlast­něné sou­kro­mým ka­pi­tá­lem17 . Vlast­níci si do­sa­dili vlastní zá­stupce a zá­ko­no­dárce a ti pak vy­tvo­řili na­prosto spra­ved­li­vou, rovnou a svo­bod­nou ústavu a zákony měst­ského státu. Vlast­níci pak všechny tyto zá­stupce vy­há­zeli a do­sa­dili vlastní lidi, kteří vy­pro­du­ko­vali „lepší“ spo­le­čen­ský systém.

Už dříve se mnoho let ve Se­ver­ních Zemích ozý­valy hlasy po tom, aby byl stát řízen jako sou­kromá firma – velice efek­tivně, zo­hled­ňu­jící jenom ná­vrat­nost in­ves­tic, se za­hra­niční po­li­ti­kou jako formou public re­lati­ons. Měst­ské státy daleko na jihu byly řízeny jako firma – velice efek­tivně a zcela bez de­mo­kra­cie. Měst­ské státy měly své vlast­níky v roli ab­so­lut­ních mo­nar­chů, ne zá­stupce moci lidu.

První měst­ský stát krátce po svém za­lo­žení rychle měnil vlast­níky v sérii spe­ku­la­tiv­ních ob­chodů. Každá trans­akce uměle na­vy­šo­vala jeho cenu – na jednu stranu šlo o prázdný kus země, na druhou stranu pak o přímou cestu k dysto­pic­kému cyber­punku, k do­ko­na­lému úniku su­per­bo­ha­tých „pánů lid­stva“18 před pra­vi­dly, které beztak do velké míry do­ká­zali ig­no­ro­vat. Cena do­sáhla maxima, bub­lina praskla, ne­vy­da­řené ob­chody dvěma bankám zlo­mily vaz, vy­žá­daly si zá­chranné dotace od státu a za­ne­dlouho obě banky i spolu s měst­ským státem kou­pila fi­nanční divize spo­leč­nosti Avarus Malum Corp. Zá­konná norma Ban­kov­ního Měst­ského Státu měla dva pilíře: ma­xi­mální ochranu bank a žádná práva pro ci­vilní oby­va­tel­stvo. Tento měst­ský stát neměl vlastní armádu, ale k vy­má­hání dluhů od kra­chu­jí­cích států si pro­na­jí­mal roje bez­pi­lot­ních le­tounů přímo ze Se­ver­ních Zemí – army as a ser­vice.

Druhý měst­ský stát byl ovlád­nut nar­ko­ma­fií. V tomto státu nebyly usta­no­veny žádné zákony, pla­tilo jenom to, co řekl boss nar­ko­ma­fie. Ale nikdo ne­vě­děl, co vlastně řekl. Za­ne­dlouho po té, co svět za­pla­vily osobní bio-as­sem­blery a dro­gový obchod začal upadat, vládci tohoto měst­ského státu změ­nily za­mě­ření a se­sta­vili nej­větší sou­kro­mou armádu na pla­netě, jejíž služby hojně vy­u­ží­valy Se­verní Země.

Třetí měst­ský stát ovládla svo­boda. Dávno před jeho za­lo­že­ním pro­běhla nej­větší svě­tová crowd-fun­din­gová kampaň, mi­li­ony a mi­li­ony nad­šenců, ak­ti­vistů, hac­kerů a snílků daly najevo, že jim na svo­bodě záleží a slo­žily peníze na za­kou­pení měst­ského státu, aby tam vy­bu­do­valy anar­chis­tic­kou spo­leč­nost, kde bude pro­bí­hat ino­vace, pokrok a sdí­lení vě­do­mostí k pro­spě­chu všeho lid­stva. Ale myš­lenky po­kroku, transpa­rence a svo­body byly pro svojí dobu příliš ra­di­kální a se­tkaly se s před­ví­da­tel­nou ode­zvou: hrozba vo­jen­ského zásahu a ob­sa­zení území Anar­cho-pi­rát­ského státu a de­strukce jeho hlavní idei19 .

Všechny tři měst­ské státy ležely vzá­jemně na dohled, tři body na ne­změr­ném plo­chém po­břeží. Stavba byla v každém státě za­há­jena v oka­mžiku jeho za­lo­žení a už nikdy ne­skon­čila. Země ne­za­tí­žená pra­vi­dly okol­ního světa byla ome­zená a tak vládci jed­not­li­vých států sta­věli k nebi. Každý den se be­to­nové věže, které do po­sled­ního cen­ti­me­tru po­krý­valy celou plochu jed­not­li­vých států, při­blí­žily o pět pater blíže k obloze v barvě obrazu te­le­vize na­la­děné na mrtvý kanál, una­vení děl­níci ve třech smě­nách na­ná­šeli vrstvy betonu a oceli. Ze zá­kladů tří států vy­rostly tři ne­smírné věže.

A když k Anar­cho-pi­rást­kého státu – po­slední a jediné sku­tečně svo­bodné en­klávě – blí­žily tanky pro­na­jaté sou­kromé armády – be­to­nový le­do­vec se před nimi vytrhl ze země a vznesl se do vzdu­chu. „Musíme pryč a musíme hned. Tahle pla­neta je vězení.“

Jedna svo­bodná země se vzná­šela v ob­la­cích nad tou ne­svo­bod­nou a druhá ležela hlu­boko pod ní.

(pasáž chybí)

Cítil jsem jak se něco po­hnulo na okraji mého zor­ného pole. Zvuk jako kdyby někdo tasil meč, úpění slitin s tva­ro­vou pamětí, če­ka­jící Pro­me­theus vy­ra­zil jako ra­ke­tová šelma. Vrhl se po mě, třicet metrů letěl vzdu­chem. Dopadl na mě s chi­rur­gic­kou přes­ností a srazil k zemi. V ruce měl břitvu, ocel se za­bleskla. „Máš něco, co po­tře­buje celé lid­stvo,“ pro­ce­dil Pro­me­theus skrz zuby za­tímco se mi snažil držet ramena u země. „Bez tvého Ta­jem­ství ne­mů­žeme po­kra­čo­vat v po­kroku.“ Obě­to­vání je­dince v pro­spěch celé lidské rasy dává na­prostý smysl jenom pokud tím obě­to­va­ným nejsem já sám. A přesně v ten oka­mžik jsem byl přesně tím člo­vě­kem.

Sebral jsem všechnu sílu a od­ho­dil ze sebe Pro­me­thea. Hbitě vy­sko­čil zpět na své pružné pro­tézy a mě hned došlo, že s jeho těžce aug­men­to­va­ným tělem se nemůžu měřit v přímé kon­fron­taci, byl mnohem sil­nější, odol­nější, hbi­tější a rych­lejší než já – byl smr­tel­ník na půli cesty k ky­ber­ne­tic­kému životu. Otočil jsem se a začal utíkat. Jaký to mělo smysl? Moje hu­ma­no­idní kon­če­tiny proti šelmě, která byla z po­lo­viny kyborg. Pro­me­theus za mnou vy­star­to­val a začal zrych­lo­vat. Slyšel jsem pružné úpění jeho kroků. Klouzal vzdu­chem. Zrych­lil jsem, až na konec sil a ještě dál, horký vzduch se na mě lepil v sla­ných krů­pě­jích. Měl jsem sucho v krku, svět se jakoby za­vl­nil, jedna příčná vlna pro­běhla od­star­to­vala od mých těž­kých kroků a vzlétla patry mra­kodrapů k praš­nému nebi. A pak jsem se na­jed­nou cítil po­divně lehký a klidný, jako kdy­bych prožil oka­mžik zostře­ného vidění světa, po­hy­bo­val jsem se bez odporu, jako per­pe­tuum mobile a zrych­lo­val jsem, svět se zpo­ma­lo­val, de­for­mo­val, tmavl čer­ve­ným po­su­nem. Letěl jsem jako nad­zvu­ková střela, jako pa­prsek fotonů od nej­vzdá­le­nější hvězdy. Na­jed­nou bylo všechno možné, na­jed­nou jsem byl ne­za­sta­vi­telný Ju­g­ger­naut, na­jed­nou jsem do­ká­zal úplně všechno.

Pro­me­theus mě před­ho­nil – musel se hnát rych­lostí aspoň 120 ki­lo­me­trů za hodinu – skočil přede mě a za­brz­dil. V as­faltu zů­staly dlouhé horké rýhy od jeho protéz. Ne­kon­t­ro­lo­val jsem svoje tělo a smetl jsem ho. Na­jed­nou jsem ležel nad ním. Ne­če­kal jsem na nic, žádné vy­svět­lení nebo po­slední slova před ne­vy­hnu­tel­nou kon­fron­tací a začal jsem ho mlátit do ob­li­čeje. Po pár ranách začala cákat krev. Zuřivě jsem mu na­sá­zel ještě ně­ko­lik úderů než mi došlo, že je to moje krev. Moje pra­vačka zkr­va­vená, sedřená kůže, od­ha­lené bílé klou­boví. Pro­me­the­ova tvář zcela ne­po­ško­zená. Od­ho­dil mě stra­nou, zcela klidný, žádné emoce, žádná ne­ná­vist, jako na­pro­gra­mo­vaný robot, věděl, co chce a věděl, že je to uvnitř mé hlavy.

Moje vědomí sláblo, zvedl jsem oči a nad Pro­me­theem stáli ti tři agenti-štváči – Ona v bílých ne­prů­střel­ných šatech, všichni tři v rukou la­se­rové rapíry20 . A pak jsem se utopil v horké tmě.

(2. stupeň očistce)

Pro­bu­dil jsem se na jiném místě v jiný čas, tělo vy­prahlé a roz­praskané jako vy­schlé bahno; horko bylo ještě ne­sne­si­tel­nější. Pro­táhl jsem se, kosti za­praskaly, ale cítil jsem ne­bý­valé teplo a ak­ti­vitu v tep­nách a žilách. Zkon­t­ro­lo­val jsem se, moje tělo bylo zcela ne­po­ško­zené, pra­vačka bez bo­lesti a zra­nění, zni­čená tkáň byla zcela za­ho­jená, bez jizev. Poz­ději mi auto-doc v pod­zemí di­a­gnos­ti­ko­val na­no­bo­tický virus. Po­ku­sil se ex­tra­ho­vat vzorek, ale jakmile virus opus­til moje tělo, oka­mžitě se roz­lo­žil – jako kdyby se mnou byl nějak spjatý.

Město se pro­mě­nilo, ze­stárlo, pro­rostlo sen­zo­ric­kými sítěmi a poli, sle­do­valo a vy­hod­no­co­valo své oby­va­tele21 . Mezi přá­teli a ne­přá­teli pře­staly exis­to­vat roz­díly – k oběma se při­stu­po­valo se stej­ným ana­ly­tic­kým pří­stu­pem a ana­lý­zou ná­vrat­nosti in­ves­ticí. Přá­tel­ství se bralo jenom jako druh in­ves­tice. Spo­le­čen­ské vztahy pro­bí­haly pouze v nejmenší nutné míře, která sta­čila v usku­teč­nění vy­ty­če­ných cílů a do­kon­čení trans­akcí.

V té době už nebylo místo pro spo­leč­nost, která u lidí před­po­kládá dobré úmysly. Nebyl důvod, když tech­no­lo­gie může zjis­tit, že člověk sku­tečně nemá zlé plány a záměry. Po­zi­ti­vis­tický svě­to­ná­zor byl pro­hlá­šen za za­sta­ralý, pře­vládla kul­tura po­vo­lení.

Velká část lidí nosila in­te­li­gentní brýle, které jim přímo do sítnic pro­mí­taly aug­men­to­va­nou re­a­litu, obraz okol­ního světa obo­ha­cený o mnoho in­for­mací, de­tailů, spo­ji­tostí, reklam a lží22 35 36 . Re­a­lita byla čás­tečně me­di­o­vaná. Lid­stvo se hrou­tilo do dru­hého Věku Samoty.

První Věk Samoty nastal s roz­ší­ře­ním in­ter­netu, in­stantní ko­mu­ni­kace a so­ci­ál­ních sítí, které sli­bo­valy, že už nikdy ne­bu­deme sami, ale při­nesly pravý opak. Tech­no­lo­gie nám dala ne­u­vě­ři­telné mož­nosti, ale ne­na­u­čila nás, jak je správně využít, abychom byli šťastní. Tech­no­lo­gie nám umož­nila více ko­mu­ni­ko­vat, ale přesto jsme byli stále více sami. Díky tech­no­lo­gii jsme toho více říkali, více se pre­zen­to­vali a více sle­do­vali ostatní, ale stále více jsme byli o samotě, lidské bylo na­hra­zeno stro­jo­vým.

Pro­ro­kům bylo jasné, že v ná­sle­du­jí­cím věku nebude méně samoty, jenom bude lépe mas­ko­vaná – a to byl Druhý Věk Samoty, kdy i kon­takt tváří v tvář je me­di­o­vaný a zpro­střed­ko­vaný a tím pádem je v něm cosi chlad­ného, cizího a ne­lid­ského. Během se­tkání s přá­teli si člověk při­pa­dal sám, se­pa­ro­ván od tepu světa, krmen pre­fab­ri­ko­va­ným ne­u­přím­nem, má záznam všeho, ale žádné zá­žitky, a mi­nu­lost hod­notí podle toho kolik lidí ji vidělo a kolika do­stala lajků. Všechno se dalo vy­čís­lit a vý­sledná čísla bylo možné se­řa­dit a po­rov­ná­vat s ostat­ními a každý žil tak, aby měl nej­větší skóre23 .

(pasáž chybí)

A pak jsem si vy­ba­vil další po­drob­nosti, kdy jsem seděl se svými třemi katy v bytě ob­lo­že­ném mra­mo­rem a ma­ha­go­nem. Seděl jsem na kraji gauče a agentka v čistě bílých šatech, které ak­tivně zářily, se o mně opí­rala, seděla si na noze, jednou rukou mi ob­jí­mala hlavu, druhou mi po­lo­žila na břicho, koleno v mém klíně. Po­lí­bila mě za uchem a po­šep­tala pár slov: „Máš v sobě veliké Ta­jem­ství, máš ho v hlavě, v mozko­vém kmeni, roste tam jako nádor a pomalu se šíří krev­ním ře­čiš­těm jako ra­ko­vina pravdy, velice ne­bez­pečná a velice po­tentní. Vím o mnoha moc­nos­tech starého světa, které po něm touží, chtějí ho získat, rozříz­nout kůži a lebku, otevřít mozkovnu, po­dí­vat se na něj přímo a ex­tra­ho­vat ho velice bo­les­ti­vou me­to­dou. Mi ti můžeme pomoct od tvého trá­pení mnohem pří­jem­něj­ším způ­so­bem – che­mic­kou cestou.“ A pak si mlhavě pa­ma­tuji, že mi vy­prá­vělo o psy­cho­ak­tiv­ních slou­če­ni­nách, které byly čer­s­tvě vy­na­le­zeny jenom pro mě a moje ta­jem­ství.

„Proč od nás ne­chceš pomoct? Bojíš se toho, co ob­je­víš?“ zněl mi v hlavě její hlas. „Bojíš se, že najdeš ná­stroj vlastní zkázy? Ale když to budeš od­klá­dat, tak tě jistá zhouba čeká z jejich rukou.“ Ne­jis­tota a ne­vě­do­most byla mnohdy pří­jem­nější než kon­fron­tace s prav­dou. Bylo snadné vy­dá­vat ne­jis­totu za naději.

A pak si pa­ma­tuji, jak se­vřela rty, mezi ně vlo­žila jednu pi­lulku a pak mě po­lí­bila. Kapsli mi vnu­tila silou svého jazyka a syn­te­tic­kých fe­ro­monů. LED srdce na jejím krku divoce pul­zo­valo. Mlhavě jsem si pa­ma­to­val, jak jsem to samé dělal i s ostat­ními dvěma agenty.

Co mi to jenom dávali? Vysoké dávky opiátů, de­ri­vátů mor­finu a syn­te­tic­kých ana­logů opia, vysoké dávky syn­te­tic­kých sti­mu­lantů a dal­ších psy­cho­ak­tiv­ních látek. Možná, že právě nar­ko­tika do­ká­zala ně­ja­kým způ­so­bem ode­mknout moje ta­jem­ství a proto se mě sna­žili zdro­go­vat. Skoro až ne­lid­ské dávky si ještě pa­ma­tuji a jenom bůh ví, na co se už ne­pa­ma­tuji. Nic z toho by v Již­ních Zemích nebylo ne­le­gální, ale tady to bylo proti vší logice za­ká­zané. Kdyby mi pod­str­čili li­bo­vol­nou ne­zá­kon­nou sub­stanci, mohli mě za­bás­nout hned na místě, přesně v tom oka­mžiku, kdy mi pře­dá­vali kon­tra­band. V jedné ruce balík drog v druhé pouta – cukr a bič, dva v jednom se slevou. V Již­ních Zemích, kde zdravý rozum a logika nebyla ještě za­ká­zána, nebyla kon­zu­mace drog pro­ti­zá­konná, pokud šlo o sub­stance, které si člověk sám vy­ro­bil. Ne­le­gální byl prodej ná­vy­ko­vých látek. Byl ne­le­gální a zcela zby­tečný. Skep­tici a alar­mi­siti a od­půrci po­kroku se báli, že nás s roz­ší­ře­ním do­má­cích bi­o­re­ak­torů a bio-as­sem­blerů ve kte­rých si kdo­koli může při­pra­vit prak­ticky li­bo­vol­nou sub­stanci prak­ticky za­darmo, čeká ka­ta­strofa, ale mělo to za ná­sle­dek prak­ticky oka­mžité roz­lo­žení narko-mafie24 . Dro­gový pro­blém při­po­míná py­ra­midu, začíná s nar­ko­ma­nem z ulice a končí u vy­pa­se­ných dro­go­vých baronů. Veš­keré úsilí se zcela zby­tečně za­mě­řo­valo na špičky le­dovce – hlavy mafie. Ti jsou na­prosto po­stra­da­telní, jakmile jed­noho zavřou a pověsí, na jeho místo na­stoupí dva další. Žádný z plánů ko­nečné li­kvi­dace dro­go­vého pro­blému nikdy nebral v potaz jediný slabý článek bez kte­rého řetěz dro­go­vého ob­chodu nemůže fun­go­vat: kon­cové kon­zu­menty a nar­ko­many25 . Tento pro­blém se vy­ře­šil sám. Když si drogu mohou vy­ro­bit sami, ne­musejí ji ku­po­vat. Když nejsou zá­kaz­níci, celé jedno od­větví prů­mys­lové ak­ti­vity skončí ze dne na den. Dro­gový prů­mysl se stal za­sta­ra­lým.

Na­proti tomu na sever od oce­lové ba­ri­éry Hra­nice bylo zne­u­ží­vání sub­stancí těžkým tres­tem. Kdysi jsem v pod­světní síti la­bo­ra­toří hrál Dun­ge­ons and Dra­gons s jedním šest­nác­ti­le­tým dro­go­vým ba­ro­nem. Zeptal jsem se ho, kdy si myslí, že skočí štvavá válka proti drogám. „Doufám, že nikdy,“ od­po­vě­děl po­hor­šeně. Che­mická válka držela ceny jeho pro­duktu vysoko a kon­zu­menti nebyli ve stavu, kdy by si mohli vy­bí­rat nebo stě­žo­vat. Při­pla­zili se kanály jenom aby do­stali další kapku am­bró­zie25 . Po­dob­nou od­po­věď jsem dostal od agentů z pro­ti­dro­go­vého. Každá in­sti­tuce vy­tvo­řená aby vy­ře­šila nějaký pro­blém se po­stará, aby pro­blém pře­tr­val a in­sti­tuce tak měla smysl. Válka pro­hlu­bo­vala pro­blém, a čím byl pro­blém horší, tím větší měla smysl jejich in­sti­tuce. Byly tu přeci jenom kvůli válce.

(pasáž chybí)

Pro­chá­zel jsem praš­ným městem zpus­to­še­ným ne­vlastní proxy-válkou, kterou každý viděl až z ob­ra­zo­vek po­čí­tačů, ačkoli zuřila v jejich městě, a snažil se zjis­tit, kde vlastně jsem. Asfalt mi tál pod nohama. Za jedním rohem jsem uviděl Pro­me­thea, stál ke mně bokem, sle­do­val ulice a stále čekal. Byl o něco starší, lehce pro­šedlé vlasy, hrubší rysy s vy­te­sa­nými vrás­kami. Po­zo­ro­val ulice chlad­ným me­to­dic­kým po­hle­dem. Věděl jsem, že jakmile, by mě spat­řil kout­kem in­fra­čer­ve­ných sen­zorů im­plan­to­va­ných v jeho očích, hnal by se za mnou až na konec světa jenom aby mi vy­ku­chal mozek z hlavy re­za­vou lžící. Snažil jsem se mu utéct přes síť kanálů, po­zem­ních la­bo­ra­toří a au­to­ma­tic­kých to­vá­ren. Pod­zemní svět se také změnil k ne­po­znání. Dole pod městem se bu­do­vala armáda. Tisíce repli­ká­torů repli­ko­valy samy sebe v před­ve­čer plá­no­vané re­vo­luce. „Jaký je plán?“ ptal jsem se jed­noho hac­kera. Začal mi vy­prá­vět o tom, že lé­ta­jící pi­rát­ský měst­ský stát je ne­u­stále pod útokem, jak vir­tu­ál­ním, tak fy­zic­kým a to, co vidím v pod­zemí je pří­prava obrané ope­race – žádné zbraně zatím ne­e­xis­tují, ale v pod­zemí je tolik repli­ká­torů, že můžou vy­zbro­jit a se­sta­vit gi­gan­tic­kou armádu během je­di­ného dne. Pod­zemí se změ­nilo na ne­změr­nou au­to­ma­tic­kou zbro­jovku pro pod­poru rebelů.

O něco poz­ději jsem v pod­zemí dostal otravu krve. Během ně­ko­lika hodin se do­sta­vily pře­ludy ve kte­rých jsem viděl bu­douc­nost, spat­řil jsem boje a pi­rát­ský stát v pla­me­nech jak pomalu klesá pod hla­dinu moře. Také jsem spat­řil vlastní smrt pokud velice rychle ne­na­jdu pomoc. Vy­lé­čil mě až jeden za­padlý auto-doc, který mi di­a­gnos­ti­ko­val onen ne­známý na­no­bo­tický virus a u kte­rého jsem si nechal im­plan­to­val pár aug­men­tací.


  1. Přesně jak o tom píše a před­náší La­wrence Lessig (před­nášky, blog).
  2. V Hondu­rasu vy­ros­tou měst­ské státy pro pod­ni­ka­tele http://de­ni­kre­fe­ren­dum.cz/clanek/13902-v-hondu­rasu-vy­ros­tou-mest­ske-staty-pro-pod­ni­ka­tele
  3. „Mas­ters of man­kind“ jak o nich mluví Noam Chom­sky
  4. viz celá his­to­rie ame­ric­kého státu, jak o ní mluví Noam Chom­sky
  5. Laste­rové rapíry pů­vodně po­chá­zejí z System Shocku, po­drob­něji jsem je popsal v po­vídce Šestý Den
  6. INDECT
  7. Google Glas­ses + http://falkvinge.net/2012/09/07/three-re­a­sons-child-porn-must-be-re-le­ga­li­zed-in-the-coming-decade/
  8. před­náška „Design Out­side the Box“ z roku 2010 http://www.g4tv.com/videos/44277/dice-2010-design-out­side-the-box-pre­sen­tation/
  9. Drogy a al­ko­hol 2.0
  10. viz W. S. Burrougs: Nahý Oběd
  11. The Google Glass fe­a­ture no one is tal­king about
  12. Thirty-Five Ar­gu­ments Aga­inst Google Glass
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz