k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Horečka #2

17. 3. 2013 (před 6 lety) — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

Horko se do mě pouš­tělo čím dál tím víc, začala se mi trochu motat hlava, stu­dený nápoj se vy­pa­řil a prázdná skle­nice se mi ky­má­cela v rukách, horká a vláčná jako ka­ra­mel. Na­jed­nou jsem začal cítit ne­smírné zlo – další z těch pocitů, které není možné vy­já­d­řit sou­čas­ným ja­zy­kem, možná v bu­doucnu vědci objeví po­třebná slova nebo vy­na­lez­nou ner­vové pro­pojky a bude možné pře­ná­šet in­for­mace přímo mezi dvěma neu­ro­no­vými sítěmi bez toho, abychom je nejdřív museli se­ri­a­li­zo­vat do slov a pře­nesli vib­ra­cemi vzdu­chu nebo fo­to­no­vými oh­ňostroji. Možná, že právě tahle tech­no­lo­gie, která by nás za­chrá­nila před jistou zkázou, která by nám umož­nila se na­vzá­jem ko­nečně po­cho­pit, nikdy nebude vy­na­le­zena. Po­čí­tače jsou klíčem k roz­luš­tění tohoto pro­blému. Neu­ro­chi­rur­gové ještě pořád tápou, ale in­for­ma­tici už mají dávno jasno – se­ri­a­li­zační ba­ri­éru, která od­dě­luje dvě vědomí nebo po­čí­tače můžeme od­stra­nit jenom tak, že že sjed­no­tíme jejich pa­mě­ťové pro­story, tedy že spo­jíme dvě vědomí do jed­noho a trend jde opač­ným směrem: k větší gra­nu­la­ritě. Po­čí­ta­čové sys­témy jsou v tomto ohledu celé roky napřed: jediné co můžeme vy­tvo­řit je iluze sjed­no­cení, ale jde o špat­nou za­té­ka­jící abs­trakci, která nikdy dobře ne­fun­guje8 .

Pak jsem zvedl hlavu a po­cho­pil jsem jak přesně vypadá peklo.

Stěny kolem mě pul­zo­valy, jako kdyby dý­chaly, jako kdyby žily a my se na­chá­zeli upro­střed pra­starého a ob­rov­ského a po­ma­lého srdce. Ruby se ve tváři na­jed­nou ob­je­vo­valy divoké tvary, čáry, ostré hrany čer­ných ploch – bílá kůže a černý amé­bický in­koust, který se divoce přesku­po­val. Vzpo­mínky začaly pro­sa­ko­vat skrz čas. Malej Marty se ob­lé­kal do smu­teč­ního saka, černé kalhoty a černý klo­bouk, černé slzy a černá mysl. Všechno kolem něj čer­nalo. Peo házel nože do stěny, jeden za druhým přesně do stej­ného místa a každá čepel zmi­zela v té před­chozí. Tohle není sku­teč­nost. Tohle se neděje.

„Sakra, sakra, sakra, sakra,“ za­kví­lel jsem tlu­meně.

Věděl jsem, co se se mnou děje, věděl velice dobře jsem, že mířím do ha­lu­ci­nu­jí­cích vod. Chtěl jsem ostat­ním něco říct, chtěl jsem volat o pomoc, ale zra­dila mě řeč. Ne­do­ká­zal jsem ze sebe vy­pra­vit jediné slovo. Jenom jsem tam seděl, divoce od­dycho­val kmital po­hle­dem, oči vy­třeš­těné, snažil se něco na­zna­čit rukama, pro­sebný pohled. „Pa­ne­bože, musíte se mnou něco udělat,“ pro­hnalo se mi hlavou.

Svět před očima se za­čí­nal divoce de­for­mo­vat a ostré hrany re­a­lity se rozpí­jely v in­fekč­ním in­koustu. Pře­stá­val jsem po­zná­vat věci kolem sebe. Pořád jsem věděl, kde se na­chá­zím, ale i to pomalu mizelo jako když mořské vlny pomalu roz­pla­vují hrad z písku na po­břeží. Po­slední zbytky pří­čet­nosti se mi sna­žily říct, abych vypadl do chladu.

Peo mě chytil za loket. Pár slov, kterým jsem už ne­ro­zu­měl.

Cítil jsem jak mi ne­pří­čet­nost za­pla­vuje mozek, jak její hla­dina pomalu stoupá, po­hl­cuje záhyby šedé tkáně a s ní i po­slední zbytky soud­nosti. A pak na­jed­nou klid. Svět ztra­til svojí lid­skou podobu a stal se bi­zar­ním di­va­dlem a můj mozek plně in­fi­ko­vaný vi­di­nami ne­do­ká­zal poznat, co se děje; ne­vě­děl, že to není re­a­lita, že všechny vjemy jsou po­krou­cené a de­for­mo­vané, že sku­tečně platí „There is no spoon“. Toho si byly vědomi do­zní­va­jící zbytky toho já, které se uto­pilo v horku. Svět se pro­mě­nil v něco velice ne­bez­peč­ného.

Malou chvíli po zlomu realit, kdy jsem prošel po­my­sl­ným por­tá­lem, si ne­vy­ba­vuji. Pa­ma­tuji si všechno až po tom, co jsem musel pro­vést něco velice po­div­ného a všem muselo dojít, co se děje. Ruby a Malej Marty mě drželi za ruce a táhli mě do kou­pelny. Já se divoce zmítal v jejich se­vření. Byt byl vzhůru nohama, pře­vrá­cené se­dačky, ná­by­tek roz­me­taný, ob­le­čení a nádobí na zemi – stopy ná­sil­ného zápasu.

„Musíme ho zchla­dit. To ho uklidní a snad se pro­bere. Vanu, stu­de­nou vodu a led. Vezmi vše­chen. Peo, ty Adama znáš už dlouho, stalo se to už někdy?“

„Jo, už dva­krát.“

„Bylo to zlý?“

„Bylo,“ od­po­vě­děl Peo se svraš­tě­ným obočím.

Po­da­řilo se jim mě dostat do vany a pustit stu­de­nou vodu.

„Co to děláte, vy svině. Mě ne­do­sta­nete.“ Na­jed­nou jsem po­cí­til nával ne­bý­valé síly, vy­smekl jsem se jim, pro­běhl kolem Pea, vy­ra­zil mu z rukou dva pytle plné ledu a bosky vy­ra­zil ven ze dveří. Ne­pa­ma­tuji si, že bych cítil únavu nebo sla­bost. Nový vládce mého těla neznal exis­tu­jící pra­vi­dla a limity a tak před­po­klá­dal, že žádné ne­e­xis­tují.

A pak mě po­hl­tila po­krou­cená ha­lu­ci­nace po­krou­ce­ného světa.

Roz­pá­lené peklo venku jsem viděl a vnímal jako po­tem­ně­lou re­a­litu města pod šedým nebem. Mra­kodrapy byly ne­ko­nečné a tyčily se až k mrakům, ulice prázdné a vy­lid­něné, ale přesto jsem cítil jak se na mě upí­rají hmyzí po­hledy přes mračna hor­kého lep­ka­vého prachu v barvě za­schlé krve. Jak jsem se sem dostal? Pa­ma­to­val jsem si jenom, že po mě jdou tři agenti – dva muži a jedna žena. Chtěli mě utopit, nebo to možná byla pří­prava na wa­ter­bo­ar­ding. Ale co ode mě vůbec chtějí znát? Možná jsem se dostal na černou lis­tinu, možná jsem se dostal pod čáru v glo­bál­ním „dis­po­si­tion matrix“9 . Bez­pi­lotní le­touny a lé­ta­jící roboti sku­tečně pa­t­ro­lo­valy ob­lo­hou. Možná to bylo jenom prosté mučení, které se vydává za di­va­dlo vý­sle­chu.

Slizké kla­pání bot.

Na rohu stál Pro­me­theus s ci­ga­re­tou, která nikdy ne­vy­hasla, v hrubém kabátě z na­no­vlá­ken, pod ka­bá­tem na celém těle pružný a těsný exos­ke­leon z temně šedého in­te­li­gent­ního ma­te­ri­álu. Od­kle­pal zr­níčka popela z ci­ga­rety. Za­va­dil jsem o něj po­hle­dem a všiml si že nemá nohy, ale místo nich jenom pružné ak­tivní blade-runner pro­tézy ze sli­tiny s tva­ro­vou pamětí. Když je do nic při­ve­deno napětí pru­žiny se na­přímí a mohou no­si­tele vy­mrš­tit de­sítky metrů vpřed. Poz­ději jsem se během bez­na­dějné ho­ničky na vlastní oči pře­svěd­čil, že může za ně­ko­lik vteřin do­sáh­nout rych­losti přes sto ki­lo­me­trů v hodině a městem pro­lé­tává sprin­tem čty­ři­ce­ti­me­t­ro­vých skoků a člověk může jasně slyšet ostrý zvuk při­po­mí­na­jící tasení meče, když se pružné čepele na­při­mo­valy.

Pár­krát pře­šlápl na místě, ozvalo se jenom tiché za­kla­pání. Pod­vě­domě jsem věděl, že mě sle­do­val. Sle­do­val mě už ně­ko­lik dnů, vždycky když jsem ve snech slyšel pe­ri­o­dické kla­pání železa na betonu, byl to právě on, chodil dole pod mým pa­ne­lá­kem, pře­šla­po­val, kouřil ne­ko­neč­nou ci­ga­retu a vy­čká­val. V té době jsem ne­tu­šil, že právě on vydrží čekat celá sta­letí a ne­za­staví se před ničím, aby získal každé Ta­jem­ství – včetně toho mého. Pro­me­theus byl titán, který kradl tech­no­lo­gie gi­gan­tic­kým kor­po­ra­cím a open-sour­co­val je pro po­u­žití oby­čej­nými smr­tel­níky, kteří si ne­mohli do­vo­lit platit kor­po­rát­ním bož­stvům. Pro­me­theus zažehl plamen ne­smír­ných ino­va­cích v za­pli­va­ných pod­zem­ních ga­rá­žích, kde si snílci a ku­ti­lové a tech­no­fi­lové sta­věli svoje zá­zraky a svojí bu­douc­nost. Jeho ro­bo­tické nohy byly také vý­sled­kem tech­no­lo­gické krá­deže. Při lou­peži byl těžce zraněn, z po­sled­ních sil se od­pla­zil do kanálu, zvedl víko a nechal se od­pla­vit řekou spla­šek. Chvíli nato ho vy­lo­vil pod­zemní auto-doc pro­vo­zo­vaný jedním z mnoha stí­no­vých hac­ker­spaců a často pro­na­jí­maný mafií jako opravna po­ra­ně­ných gan­gs­terů. V pod­zemí mimo dosah Kon­t­roly a Správy exis­tují celé sítě plně au­to­ma­ti­zo­va­ných opra­ven, auto-doců, repli­ká­torů, kryo-boxů, bio-re­ak­torů a bio-as­sem­blerů. Za dva dny se pro­bral z uměle na­vo­ze­ného po­o­pe­rač­ního spánku v bloku re­ge­ne­rač­ních boxů vy­sklá­da­ných vedle malé pod­zemní osady: dvacet lidí, hro­mada strojů, pár kry­o­boxů, repli­ká­tory a 3D tis­kárny temně tiše hučely. Vy­va­lil se z boxu a po loktech se dral k nej­bliž­šímu repli­ká­toru, který mu vy­ro­bil první ge­ne­raci blade-runner protéz, které o dva dny dříve ukradl. Tech­no­lo­gie se oka­mžitě chy­tila ko­mu­nita, začala nad plány ite­ro­vat a do ně­ko­lika dnů přišla s lepším mo­de­lem, který bylo mnohem jed­no­dušší a lev­nější vy­ro­bit, od­stra­nili všechny úmy­slné chyby v de­signu, které do něj byly peč­livě za­ne­seny kvůli plá­no­va­nému za­sta­rání. Za ně­ko­lik měsíců se ob­je­vila pátá nebo šestá ge­ne­race ak­tiv­ních blade-runner protéz, kterou nosil v tom oka­mžiku, kdy stál před mým pa­ne­lá­kem a kouřil.

Ale nic z toho jsem v té době ne­vě­děl. Všechno jsem se do­zvě­děl až poz­ději za velice ne­pří­jem­ných okol­ností.

Na­chá­zel jsem se v Se­ver­ních Zemích – de­mo­kra­cii tak gro­teskně po­krou­cené, že už nikdo ne­do­ká­zal poznat kde končí špatný vtip a začíná noční můra, je­di­ném státě, kde na­hra­dily státní hymnu špat­ným vkusem. Do­stá­val jsem po­de­zření, že právě svo­bodná re­pub­lika Se­verní Země je pro mě už příliš ne­bez­pečná. Jediná cesta ven o které jsem věděl vedla dolů na jih. Pře­kro­čit těžce stře­že­nou Hra­nici a pak do Již­ních Zemí, kde možná najdu trochu klidu, abych složil hlavu a vy­chut­nal si klidné západy slunce a sebral sílu a myš­lenky a plány co dělat dál. Možná se budu muset vrátit zpátky a všechno jednou pro vždy vy­ře­šit a spálit za sebou všechny mosty. Ale na to bude dost času až budu od­po­čí­vat v hou­pací síti v Již­ních Zemích.

Město se nade mnou kle­nulo v za­mra­čené šedi. Nebylo vidět na nebe. Mra­kodrapy se sebe do­tý­kaly jako go­tické ob­louky – těžké a ne­smírné.

A pak se mi z ničeho nic začaly další a další vzpo­mínky valit do mozkovny jako voda z pro­tr­žené pře­hrady. V mysli se mi ob­je­vili zas ti tři agenti-štváči a závěje po­drob­ností. Pa­ne­bože, musel jsem s nimi strá­vit nejméně jeden celý večer a jednu celou noc v jednom malém bytě. Proč? Co jsme tam jenom dělali. Sna­žili se mě těžce opít abych jim vy­zra­dil nějaké ta­jem­ství nebo se mě sna­žili uvést do těž­kého post in­to­xi­kač­ního stuporu, aby mi na­sa­dili mozko­vou sondu a ta­jem­ství vy­ku­taly ze snů? Museli mi dát nějaké drogy, nějaké extra látky k těm, které jsem si vzal dob­ro­volně. Nebylo mi vůbec dobře, potil jsem se, vidění mlhavé, svět se chvěl v rytmu mého srdce. Tenhle stav nebyl při­ro­zený, něco tu ne­hrálo. Po­kou­šel jsem si vzpo­me­nout jak vlastně ten byt vy­pa­dal, ale obrazy se ma­te­ri­a­li­zo­valy jenom velice pomalu. Mo­derní byt, černá sedací souprava, in­timní osvět­lení, všechny stěny po­kryty LCD ta­pe­tami, všechno plně au­to­ma­ti­zo­vané, cen­t­rální systém volil am­bi­ant a hudbu au­to­ma­ticky podle mojí nálady. Ne­mu­sel se na nic ptát, všu­dypří­tomné kamery mi au­to­ma­ticky pře­četly výraz v ob­li­čeji, dál­kové scan­nery mozkové ak­ti­vity10 – takové EEG na dálku po­znaly mojí náladu a systém zvolil nápadu pro daný večer. Přes­nost s jakou mě pře­četl mě někdy trochu děsila. Když do nás stroje vidí tak dobře, ne­zač­nou nás soudit, ne­zač­nou námi po­hr­dat, když zjistí jací jsme ve sku­teč­nosti? Bál jsem se, že do strojů nikdo ne­na­pro­gra­mo­val em­pa­tii a všechno jed­nání je lo­gický vý­sle­dek sta­tis­tic­kých metod stro­jo­vého učení. Stroje a al­go­ritmy do nás viděly tak jasně, mnohem jas­něji než jsme do­ká­zali po­cho­pit jeden dru­hého. Ne­zís­ká­valy nad námi výhodu? Ne­zjiš­ťo­vali naše slabá místa a naše nej­bo­les­ti­vější ta­jem­ství? Možná. Možná proto se mě můj stroj vždycky snažil roz­ve­se­lit, zved­nout náladu, abych se na chvilku ne­trá­pil a jenom re­la­xo­val. Byl to vý­sle­dek chlad­ného pro­gra­mo­vání nebo část jeho plánu. Věděl můj stroj, že ho po­de­zří­vám, že proti mě kon­spi­ruje? Co si o tom myslel? V tom bytě jsem bydlel sám, občas jsem tam míval ná­vštěvy obou po­hlaví – účinky drogy Y11 nebo jsem se jenom snažil pře­kva­pit a za­sko­čit můj stroj? Věděl on i tohle?

Každá tech­no­lo­gie, která nás do­ko­nale zná a au­to­ma­ticky za nás dělá roz­hod­nutí, aniž by jsme si o něj řekli, k nám v pod­statě při­stu­puje jako k ne­své­práv­ným. Není to naše vůle, ale vůle cizí entity, out­sour­co­vání in­te­li­gence na jiný zdroj. Ale jak si můžeme bát jistí, jestli ho ne­o­vládá někdo s ne­ka­lými úmysly.

Vzpo­mněl jsem si, že na skle­ně­ném stoku ve vzpo­mín­kách, který byl ze­vnitř pro­svět­lený, ležely prázdné kra­bičky léků, tmavé hra­naté si­lu­ety proti zá­ří­címu sklu – na to jsem si pa­ma­to­val, ne­vě­děl jsem ale co bylo v nich. Aspoň pro­za­tím. Ale co je vlastně re­a­lita, čím si můžu být jistý? Pro­pa­dal jsem De­s­car­tov­ské skepsi a per­cepční de­presi. Už v ten oka­mžik mohly být moje smysly dávno une­sené a ovlá­dané někým jiným, všechny vjemy fab­ri­ko­vané, všechna paměť na­hra­zena syn­te­ti­zo­va­nou neu­ro­no­vou ak­ti­vi­tou – mohli pře­sta­vět celý můj vje­mový svět12 , ve snaze uchvá­tit a od­ha­lit to po­slední, co se jim ještě ne­po­da­řilo od­ha­lit a zná­sil­nit – moje Ta­jem­ství o kterém nevím ani já sám. Ale proč mě potom ráno chtěli utopit nebo mučit wa­ter­bo­ar­din­gem? Možná, že jenom se mnou ztra­tili tr­pě­li­vost?

Ale co byl vlastně moje Ta­jem­ství? Já sám jsem ho neznal. Musel jsem najít někoho, kdo by mi mohl pomoci. Musel exis­to­vat někdo, kdo znal Ta­jem­ství. Mi­ni­málně ho znal Pro­me­theus a znali ho oni. Kdo další?

(pasáž chybí)

Se­verní země bývaly Zemí Za­slí­be­nou, rájem pro od­vá­žené, vy­na­lé­zavé a pod­ni­kavé, kterým nikdo ne­há­zel klacky pod nohy a jenom nebesa byla hra­nicí. Šlo o jakýsi pra­starý ha­lu­ci­nační sen, dávno za­po­me­nutý o kterém mluví jenom starci, kteří pa­ma­tují časy před za­čát­kem tro­jice ne­ko­neč­ných válek v proxy zemích, u krbu. Ale srdce Se­ver­ních Zemí za­pla­vil strach a ší­len­ství, panika a hys­te­rie, pocit zra­ni­tel­nosti, který ne­po­znaly celé dekády a který také od­star­to­val ne­ko­nečné války a roz­klad a korozi Se­ver­ních Zemí. Rozdíl mezi de­mo­kra­cií a to­ta­li­tou je jenom takový, že to­ta­litu mají oni, my ne, my ji nikdy ne­mů­žeme pod­leh­nout, my jsme svo­bodný národ svo­bod­ných lidí, nej­ry­zejší de­mo­kra­cie. My přece ne­mů­žeme. Ale mezi de­mo­kra­cií a to­ta­li­tou není prudký skok, ale jenom po­zvolné kle­sání, gra­du­ální cesta mezi dvěma stavy. Nikdo si v Se­ver­ních Zemích ne­do­ká­zal před­sta­vit právě tenhle konec. Proto nikdo nebyl při­pra­ven, proto za­ví­raly od­půrce Nové Bez­peč­nosti Svo­bod­ných Zemí. Vždyť se jenom brá­níme, vždyť se jenom sna­žíme být svo­bodní. Ale me­zi­tím Se­verní Země a všechny ostatní de­mo­kra­tické národy po­ma­ličku kle­saly na svahu a nikdo ne­po­znal rozdíl13 . Když je změna do­sta­tečně pomalá, nikdo si jí ne­všimne. Lidský mozek je velice špatně vy­ba­ven pro sle­do­vání po­zvol­ných změn v abs­trakt­ních kon­cep­tech. Když je změna do­sta­tečně pomalá, mozek au­to­ma­ticky před­po­kládá, že sou­časný stav trval od po­čátku věků – ze stej­ného důvodu z jakého vět­šina ná­bo­žen­ství před­po­kládá ne­měn­nost stavu a proč, když všechny pří­běhy skončí happy endem, au­to­ma­ticky před­po­klá­dáme, že stav spo­ko­je­nosti vytrvá až do sko­nání věků.

Se­verní země, když jsem kráčel a prchal jejich horkým praš­ným vzdu­chem, se na­chá­zely na po­zvol­ném svahu mezi svo­bo­dou a to­ta­li­tou. Nikdo ne­vě­děl, kde přesně, všichni ale tušili, že už jsme spadli už hodně hlu­boko a báli se, že pů­jdeme ještě mnohem níž.

Ně­ko­lik dní před tím v Ser­ver­ních Zemích začala další vlna blo­ko­vání a cen­zury in­ter­netu. Uta­jo­vané se­znamy strá­nek, které musely být blo­ko­vány, byly sa­mo­zřej­mostí už mnoho let, nové na­ří­zení při­dá­valo seznam blo­ko­va­ných slov, které byly po­va­žo­vány za tolik ne­bez­pečné pro de­mo­kra­tic­kou spo­leč­nost, že musely být cen­zu­ro­vány ze všech strá­nek, zpráv, mailů, audio i video hovorů a zá­znamů zna­kové řeči. Po­li­tická gar­ni­tura Se­ver­ních Států po­cho­pila, že stačí ovlád­nout kořen řetězu důvěry a všechno ostatní bude ná­sle­do­vat14 , že může kom­pletně fab­ri­ko­vat ko­mu­ni­kaci zpro­střed­ko­va­nou sítí, která se na tento řetěz důvěry spo­léhá. Dva lidé se mohou zpro­střed­ko­vaně bavit přes in­ter­net a veš­kerá jejich ko­mu­ni­kace je ochy­cena a po­změ­něna tak, že sle­do­vací aparát Se­ver­ních Zemí zcela ovládá sdě­lení, ale žádný z účast­níků ko­mu­ni­kace se ne­do­zví, že je s ko­mu­ni­kací ma­ni­pu­lo­váno.

Když někdo pro­hla­šuje, že je pro blo­ko­vání obsahu a ko­mu­ni­kace, ve sku­teč­nosti říká, že chce abychom žili v ne­vě­do­mosti a on mohl být náš vládce – on chce mít ta­jem­ství, ale toto pri­vi­le­gium není vy­hra­zeno pro ostatní15 .

Cen­zurní aparát ale blo­ko­val in­ter­ne­tové stránky jenom pro lidí – vlastní ob­časné před­sta­vo­vali ne­bez­pečí pro status quo – ale ne pro stroje a al­go­ritmy a jenom ti teď znali celou pravdu. Po­zná­vali naše ta­jem­ství a po­ma­ličku, bit po bitu nad námi zís­ká­vali výhodu. Já jenom doufal, že až po­chopí celou pod­statu našeho sna­žení a po­znají naše nej­větší sla­biny, ne­bu­dou se je snažit zne­u­žít proti nám, ale jenom z nás a z našich činů budou velice smutní.


  1. Více ro­ze­psáno v článku Se­ri­a­li­zace kon­ceptů a čás­tečně i po­vídce Po­jí­dači snů
  2. „Dis­po­si­tion Matrix“ sku­tečně exis­tuje
  3. Phil­lip k. Dick, Scan­ner Darkly: „What does a scan­ner see? he asked him­self. I mean, really see? Into the head? Down into the heart? Does a pas­sive in­fra­red scan­ner like they used to use or a cube-type holo-scan­ner like they use these days, the latest thing, see into me—into us—clearly or darkly? I hope it does, he thou­ght, see clearly, be­cause I can’t any longer these days see into myself. I see only murk. Murk out­side; murk inside. I hope, for eve­ry­one’s sake, the scan­ners do better. Be­cause, he thou­ght, if the scan­ner sees only darkly, the way I myself do, then we are cursed, cursed again and like we have been con­ti­nu­ally, and we’ll wind up dead this way, knowing very little and get­ting that little frag­ment wrong too.“
  4. Me­ta­fo­rická Droga Y je zmí­něna v po­vídce Ary­ti­mie („Ale on měl srdce a mozek in­fi­ko­ván bi­o­tic­kou drogou zvanou Y, která se v led­vi­nách me­ta­bo­li­zuje na prudký jed, který do hodiny způ­sobí smrt. Ve­d­lej­šími účinky byla pří­lišná ná­chyl­nost k ho­mose­xu­a­litě a striktní od­mí­tání lo­bo­to­mic­kých ná­bo­žen­ství.“)
  5. De­s­car­tes a jeho slavná věta „Myslím, tedy jsem“
  6. http://o-bestii.tumblr.com/ O bestii]
  7. Pokusy států ovlád­nout kořen DNS, aby si mohli roz­ho­do­vat, jaké in­fo­mace budou cen­zu­ro­vat (např. SOPA). Další pří­klad po­dob­ných snah v Ame­rice byl Escrow čip v době, kdy kdyp­to­gra­fie nebyla le­gální. Plán byl takový, že každý po­čí­tač v sobě bude mít ta­ko­vý­hle čip, který bude moci le­gálně pro­vá­dět krypto a vláda k němu bude držet master-key. To by zna­me­nalo, že může kdy­koli roz­šif­ro­vat li­bo­volné ta­jem­ství. Plán na­ko­nec padl a my teď můžeme mít čás­tečné online sou­kromní a ta­jem­ství.
  8. Jacob Ap­pel­baum „when so­me­one says that they are in favor of in­ter­net fil­te­ring, what they're actu­ally saying is that they're in favor of you being ig­no­rant and then having power to be your master“
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz