k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Horečka #1

17. 3. 2013 — k47 (♪)
CC by (via)

Svět se v zr­ca­dle jeví vždycky trochu po­krou­cený.


Pro­bral jsem se s trh­nu­tím v oka­mžiku, kdy se pa­prsky slunce pro­draly pře­káž­ko­vou dráhou pa­ne­lá­ko­vého mau­zo­lea a do­padly mi přímo na tvář.

„Co se to děje?“ vyjekl jsem, hlava za­pla­vena ná­mě­síč­nou pa­ni­kou. Vždycky když mě někdo ná­silně pro­bu­dil po dvou nebo třech ho­di­nách spánku a vyrval mě z líného bzu­čení REM spánku, jsem byl v po­div­ném stavu paniky. Ne­chá­pal jsem svět na nej­zá­klad­nější úrovni. Ne­vě­domý svět bi­zarní re­a­lity snů se na­jed­nou setkal s ob­jek­tivní hma­ta­tel­nou sku­teč­ností a vy­tvo­řil třas­ka­vou kom­bi­naci. V těch oka­mži­cích paniky ne­e­xis­to­vala logika, ne­e­xis­to­vala kauza­lita ani zku­še­nosti a po­zo­ro­vání, které ovliv­ňují vní­mání světa, takže ani nemůžu těch pár oka­mžiků ira­ci­o­nál­ního děsu nijak popsat. Jazyk nemá po­třebná slova, chá­pání nemá pro­středky jak pod­chy­tit řeku snů, která vyvěrá zpod ko­berce a pro­sa­kuje stě­nami lebky.

„Co? Jak? Proč?“

Ale pak mi z hlavy zmi­zela re­zi­dua snů jako když pod­zimní vítr zamete listí pod ko­be­rec sněhu.

Z jed­noho stavu paniky jsem ply­nule přešel do jiného.

Ko­co­vina, tě­lesná sla­bost, bolest hlavy, sucho v puse, roz­lá­mané tělo, ten dobře známý pocit, jako kdyby mi trouch­ni­věly dlouhé šlachy v těle.

„Co se jenom včera dělo?“ zeptal jsem se sám sebe po­lo­hla­sem. Od­po­věď jsem po­cho­pi­telně znal a tohle byl jenom úhybný manévr před pravou a malá lest jak zmást vlastní vědomí a od­lo­žit kon­fron­taci s ná­sledky.

Stejně jako po pří­rodní ka­ta­strofě byl čas na kon­t­rolu škod. Po­dí­val jsem se na svoje ruce. Nic jim ne­chy­bělo, žádná krev, stejný počet te­to­vání jako po­sledně. Už ně­ko­li­krát se mi stalo, že jsem si z am­ne­zické moci odnesl jenom nějaké nové te­to­vání jako při­po­mínku za­po­me­nu­tého. Na vnitřní straně levého před­loktí jizva v do­ko­na­lém tvaru pís­mene K. To bylo nové. Úzké sytě čer­vené řezy, jakoby opuchlé – musel jsem to dez­in­fi­ko­vat pe­ro­xi­dem. Žádné další stopy fy­zic­kého násilí. Ale bylo mi jasné, že forem che­mic­kého násilí jsem na sobě na­páchal dost. Chvíli jsem ne­hybně seděl, hlavu v dla­ních, očima jsem sle­do­val pod­lahu. Trochu jsem se bál vzhléd­nout a od­da­lo­val jsem to. Když ne­u­vi­dím okolní svět, nebudu muset čelit jeho ná­sled­kům.

„Tohle už nemá cenu od­klá­dat.“ Vzhlédl jsem a hned jsem zase zabodl pohled na kus ne­klidné pod­lahy.

Vzpo­mínky, ach ty vzpo­mínky. Na světe není nic hor­šího než ná­silná paměť, která se skrývá pod záhyby mozkové kůry a na člo­věka útočí v po­kři­ve­ných ob­ra­zech, vzpo­mínky jsou jako zrůdné de­for­mu­jící zr­ca­dlo a když se do něj člověk dívá, vidí jenom sám sebe a čas a horko.

„Ok, tak včera jsme pili. Víc než bychom měli.“ To bylo jediné, co jsem si zatím při­pus­til. S po­vzdy­chem jsem se natáhl pro kra­bici džusu, která stála ote­vřená na skle­ně­ném stolku a napil jsem se.

Na­štěstí jsem se pořád na­chá­zel v místě, které znám a v čase, který znám – rok léta páně 2012 upro­střed po­slední z vln veder tohoto léta, které se pře­hnali přes Ma­tičku Me­t­ro­po­lis i celý starý kon­ti­nent jako po­slední tsunami soud­ného dne. Dost možná jedna z před­zvěstí konce světa – celý kon­ti­nent a jeho všechny jeho říše byly uvr­ženy do ho­ří­cího jezera druhé smrti a nikdo z nás nebyl zapsán v knize života1 . Byl jsem v malém bytě bez kli­ma­ti­zace, kde jsem už ně­ja­kou dobu bydlel s Peem, RubyMalým Martym – místem, kde se dá žít jenom přes noc, které se přes den pro­mění na ne­sne­si­tel­nou pec. Seděl jsem na se­dačce v čele níz­kého skle­ně­ného stolku, který byl po­krytý ná­stroji naší che­mické zkázy. Tady bylo všechno velice nízké: gauč a se­dačky měly sedáky přímo na zemi, opěrky spíš jenom sym­bo­lické, stolek měl na výšku asi tak půl metru, po­stele byly mat­race na roš­tech, které ležely rovnou na pod­laze a už to bylo samo o sobě posun vzhůru – ještě ne­dávno jsme neměli žádné rošty. Na­pravo černý gauč a na něm se k sobě chou­lil Peo a Ruby – noci byly pří­jemně chladné a trocha tě­les­ného tepla v oka­mžiku hi­ber­nač­ních teplot přišlo vhod. Noc byla jediná část dne, kdy se dalo aspoň nějak exis­to­vat a tak jsme se sna­žili exis­to­vat jak to jenom šlo než při­jdou horka. A někdy jsme to s kvan­ti­tou exis­tence mohli lehce pře­hnat. Chvíli jsem sle­do­val Ruby jak ve spánku spo­ko­jeně od­dychuje – oka­mžiky klidu v epi­cen­tru ne­po­koje. Ruby – celým jménem Jana Alena La­ma­c­zová – černé vlasy, ne­klidná hlava jis­křící nápady, spor­tovní po­stava plná ener­gie, černý ná­těl­ník a žádné kalhoty. „Tak tohle si ne­pa­ma­tuju.“ Roz­hlédl jsem se kolem, po kalho­tách a Malým Martym ani zmínka. „Oni někde budou. Možná v jiném státě, možná v jiném stavu, ale někde je určitě na­jdeme.“ Ještě jsem jednou zkon­t­ro­lo­val, jestli se v pokoji něco ne­změ­nilo. Vy­pa­dal pořád stejně – za mými zády mi­ni­a­turní a zou­fale ne­vy­ba­vená kuchyň, jedna pro­sklená stěna, kterou se dovnitř začaly valit první vib­race horka. Chvíli jsem se díval ven, vy­sta­ven žáru. Viděl jsem jak tam stoupá tep­lota, viděl jsem jak atomy vzdu­chu vibrují o něco rych­leji a rych­leji, viděl jsem jak se asfalt chystá měk­nout, viděl jsem mi­ze­jící stíny, jak je ta ato­mová pec na obloze po mi­li­me­t­rech ukra­juje. Cítil jsem to horko, viděl jsem ho, slyšel, chut­nal, vnímal jsem ho všemi exis­tu­jí­cími smysly a ně­ko­lika, které ještě ne­e­xis­to­valy.

„Pro­boha!“ Kapka potu mi stekla po spánku. „Po­tře­buju si dát něco s ledem.“

Stěny bytu se ne­zře­telně za­chvěly, jako vlnky na klid­ném ryb­níce.

Došel jsem do ku­chyňky – každý pohyb mě bolel víc než bylo zdrávo – a z mra­záku plného ledu jsem vy­lo­vil jeden pře­krásný čirý balvan zmrzlé vody. V teplém vzdu­chu se oka­mžitě orosil. Krása, chtěl jsem ten balvan po­lí­bit. Nebyl čas na ro­manci, byl čas na násilí. Nožem jsem ho na­se­kal na menší kousky a na­sy­pal do le­do­vého džusu. „Tyhle rány by je mohly pro­bu­dit,“ po­mys­lel jsem si. Ne­pro­bu­dily. Spali tvrdě, jako opilci.

Svět se mi lehce klátil pod nohama. Stíny tmavly.

Věděl jsem víc než dobře jak od­stra­nit ná­sledky al­ko­holu: hyd­ra­to­vat or­ga­nis­mus, do­pl­nit mi­ne­rály, vi­ta­míny, cukry, roz­prou­dit or­ga­nis­mus a okysli­čit krev, stu­dená sprcha by přišla vhod, kdyby nám jenom zrovna fun­go­vala, po­dá­vat Syn­thein a zá­zračný elixír z la­bo­ra­toří SGC, který je určený pro ty nej­těžší pří­pady. V mra­záku jsme měli ně­ko­lik dávek koktejlu toho všeho při­pra­ve­ných k oka­mži­tému po­u­žití.

Ale co kon­krétně jsme včera vlastně dělali? Bylo těžké od­li­šit to, co jsme vypili od toho co jsme vypili už dřív. Nízký sto­le­ček nebyl nic víc než jed­no­du­chá skle­něná deska po­lo­žená na pod­stavci, který byl vy­tvo­řený z 98 prázd­ných li­t­ro­vých lahví Bee­fe­a­ter ginu – naším hlav­ním ná­stro­jem che­mické zhouby. Umě­lecké dílo, do­ku­men­tu­jící tempo, jakým se za­bí­jíme. Pili jsme hodně, ale na­štěstí jsme vy­hráli ge­ne­tic­kou lo­te­rii a mohli jsme vypít tolik, že by to zabilo nebo omrá­čilo prů­měr­nou mulu2 , ale od­nesli jsme si z toho lehkou bolest hlavy nebo lehký třes v ko­le­nou, který jsme před po­led­nem vy­bě­hali – byli jsme jako dynama, ne­zkrotní ju­g­ger­nauti, čtyři nad­samci (pří­padně nad­sa­mice) na čtyř­kole, na­star­to­vaní skle­nič­kou gin/toniku, kteří před­ho­nili TGV, pře­ko­nali rych­lost zvuku i když jeden z nich zemřel přímo za jízdy3 .

Ale co kon­krétně jsme tedy včera dělali?

Na gi­no­vém le­dovci, který pod­pí­ral náš stůl stály další prázdné lahve lihu ochu­ce­ného ja­lov­cem, koktej­lové skle­ničky, dvě prázdné skle­nice oliv, další skle­nice, kaluže dávno roz­puš­tě­ného ledu, hro­mada na­pi­cho­vá­tek. A na­jed­nou vzpo­mínky. Na­bou­raly do mě, smetly mě jako vlak s trou­be­ním na pře­jezdu roz­metá si­lu­etu se skles­lými rameny, se­ro­to­ni­no­vým červem v mozku a bez vůle žít. Vzpo­mněl jsem si, jak jsme celou noc pili Mar­tini tak suché, že se z něj prášilo. Peo s lí­zát­kem v puse na­jed­nou při­pra­vo­val celé ba­te­rie, křupnutí závěru nové lahve, modré sklo bom­baj­ských safírů. Ruby jednou rukou mnula stopku skle­nice po­kryté ji­no­vat­kou a v druhé držela pá­rátko jako hy­po­te­tic­kou ci­ga­retu. Její úsměv zářil v míst­nosti osví­cené jenom hy­po­te­tic­kým mě­sí­cem a chmur­nými bac­kli­ght světly. Na krční tepně měla na­le­pený pruh mlžně čer­ve­ných diodek, které pul­zo­valy v rytmu jejího srdce a mimo jiné celý den měřil a za­zna­me­ná­val její tep. Te­le­me­t­rie toho nej­cen­něj­šího za­ří­zení. Další záblesky a v paměti jsem viděl jak někdo hází nože do zdi. Stalo se to, nebo je to jenom fab­ri­kace ne­b­dělé mysli. Ve zdi sku­tečně bylo za­bod­nuto ně­ko­lik nožů. A pak Peo kr­vá­cel na krku. Co to jenom zna­me­nalo? Na­klo­nil jsem se k němu a nic na krku neměl. Tedy aspoň ne teď. Na­jed­nou se mi zje­vila po­divná pravda, kterou jsem ne­do­ká­zal for­mu­lo­vat do slov. Možná, že žádná taková slova ne­e­xis­to­vala, nebo možná šlo o stav po­dobný panice po příliš brzkém pro­bu­zení.

Pak se pro­bu­dili, na­jed­nou, jako kdyby čekali na nějaký signál, možná že tep­lota stoupla o další stupeň a vy­trhla je ze si­mu­lo­vané zimní hi­ber­nace. Peo se ospale pro­ta­ho­val, čer­vené oči by snesly ještě pár hodin spánku. Ruby seděla ne­hnutě a opa­ko­vala moje pro­bou­zecí ri­tu­ály. Bez­lo­gická posnová panika, re­a­li­zace re­a­lity, kon­t­rola vlast­ního těla, všimla si, že nemá kalhoty, po­pí­rání hma­ta­tel­ného světa, nádech a zvedla hlavu a roz­hlédla se po míst­nosti. Tepové diody začaly pul­zo­vat o něco rych­leji. Rychle se uklid­nila, po­dí­vala se nejdřív na mě, pak na Pea a pro­ho­dila jako by nic: „Kde je Malej Marty? Už jsem si vzpo­mněla, co jsem mu chtěla říct.“ A na­jed­nou zase zářila štva­vým op­ti­mis­mem a ener­gií a ší­len­stvím.

Vzpo­mněla si během spánku – nikdy jsem se ne­do­zvě­děl na co a když jsem se ptal dva dny nato, už si ne­pa­ma­to­vala. Stav somnické ne­b­dě­losti je čas, kdy se dějí věci, vědomí si uklízí v po­li­cích a pře­rov­nává papíry a právě během spánku při­chází na ty nej­zá­sad­nější objevy. Už mno­ho­krát se mi stalo, že jsem o něčem usi­lovně pře­mýš­lel ně­ko­lik dnů, ale nemohl jsem najít řešení. Pak jsem šel spát a když jsem se pro­bu­dil, řešení už bylo v mojí hlavě. „Hm, tak takhle to je,“ řekl jsem si la­ko­nicky a šel se vě­no­vat dalším věcem. Rich Hickey tomu říká „metoda hou­pací sítě“ – o pro­blému pře­mýšlí přes den, ale řešení najde ve snech4 .

Chvíli jsme tam jenom tak seděli, vedli opa­trné hovory a še­t­řili s de­ci­bely. Malej Marty spal nahoře, sešel mezi nás a marně se snažil popsat sen, který nemohl být po­psaný slovy žád­ného jazyka. Ne­po­slou­chal jsem ho, sle­do­val jsem slunce jak po­stu­puje po­ko­jem a řádí mezi prázd­nými lah­vemi a skle­ni­cemi na stole, který se vlnil jako jaro.

„Co jsme to jenom včera dělali? Je mi strašně,“ ukon­čil Malej Marty svoji ex­kurzi do světa mo­bi­o­vých vět. Tou dobou jsme všichni seděli do půl těla nazí, ob­le­čení zre­du­ko­vané na na­prosté mi­ni­mum. Rtuť v tep­lo­měru na letěla k nebi. Slyšel jsem ji.

Co se jenom dělo? Nikdo si nebyl příliš jistý. Stejně jako si nikdo z nás nebyl úplně jistý, když jsme ote­vřeli zá­silku s logem SGC.

Malýmu Mar­tymu bylo zle. Z čeho? Byl z nás čtyř nejmladší, nej­slabší kon­sti­tuce, nejmenší odol­nost spán­kové de­pri­vaci, odol­nost ná­stro­jům naší che­mické zhouby byla nejmenší, ale stále ob­rov­ská ve srov­nání s prů­měr­ným pří­sluš­ní­kem hmyzí po­pu­lace Homo Sa­pi­ens Sa­pi­ens, ne­do­ká­zal toho vypít tolik jako Chris­to­pher Hit­chens, ale byl těsně v závěsu, re­zistence na de­ri­váty a syn­te­tický ana­logy C1719NO3 po­měrně sne­si­telná – de­li­kátní bytost, kterou jsme vy­táhli se svrabu pří­čet­nosti, ne­e­xis­tu­jí­cích du­šev­ních chorob a úz­kostí a lu­xus­ního a po­ho­dl­ného života, který může vést jenom stu­dent, kte­rému fotřík spon­zo­ruje pro­ná­jem bytu v cizím městě a spo­ko­jené ži­vo­bytí, jenom aby mohl stu­do­vat. Sa­mo­zřejmě že nebude stu­do­vat. O to jsme se po­sta­rali, jako hu­ri­kán, který člo­věku vezme stře­chu nad hlavou, který z kůže sedře na­ma­lo­va­nou masku spo­ko­je­nosti. Tohle se prostě stává, po­mys­lel jsem si v duchu, když po­hřbí­val svého nej­lep­šího fren­díka. Lidé mají ně­ko­lik tváří, jako ma­t­rjošky, za­no­řené do sebe, vrstva na vrstvě, fasáda na fasádě, jako ška­redý obraz Do­ri­ana Graye, který celé ge­ne­race malířů během sta­letí pře­krý­valy novými a novými vrst­vami barvy, aby za­kryly tu hrůzu úplně dole, ale která přesto pro­sa­kuje skrz. I přes smích a bez­sta­rostný ze­vněj­šek jsme na Malým Martym viděli náznak jeho pravé tváře, za­ko­pané hlu­boko, za ně­ko­lika závěsy per­fektní tváře, ide­ální, bez­chybné, budící obdiv, ta­ko­vého ksichtu, který dokáže vy­vo­lat řev fa­ny­nek. Ale nic z toho nebyla pravda. Po­znali jsme to. A on to věděl. Člověk by s sebou měl být upřímný i když to bolí, i když to odhalí staré rány, staré jizvy v hni­sa­jí­cím mase. Nejdřív se člověk cítí od­ha­lený, zra­ni­telný, Takhle by to přece nemělo být, všichni se přece máme tvářit spo­ko­jeně, to je zákon me­di­ální re­a­lity, to je zákon Pho­to­sho­pem upra­ve­ných fotek, to je zákon fab­ri­ko­vané a pre­fab­ri­ko­vané a po­krou­cené re­a­lity. A pak přijde smí­ření a pozná pravdu. Pojď k nám, nemáme laciné po­klonky a po­chvalu a kom­pli­menty, my máme sku­teč­nost. Pojď k nám, tady jsme všichni zcela šílení a ne­pří­četní a bláz­nivý a hořící a za­pá­lení a živí. Naše spo­leč­nost při­ta­ho­vala jenom blázny po­sedlé ži­vo­tem a činem a akcí a tepem srdce a tepem světa, kteří křičí na hvězdy z čirého zou­fal­ství, uvěz­něni na té naší mod­ro­ze­lené hroudě a rvou se a bojují. Ra­ci­o­na­lita? Pěkný kon­cept, ale tady ji ne­vy­ža­du­jeme. „Za­nechte vší naděje, kdo vstu­pu­jete“5 A pak po­hřbil svého dru­hého fren­díka a neměl nic – život roz­vrá­cený, jenom my jsme mu zů­stali. Jenom my a kra­bice hard­waru a pájka a fůra sen­zorů a po­čí­tač a jeho hbitá klá­ves­nice a pro­gra­mo­vání. Tohle byl Malej Marty – sta­vi­tel, který bu­do­val úžasné věci z šrotu a starého re­za­vého železa, který celé noci nespal, jenom aby mohl do­kon­čit právě tuhle věc a pak další a další. A když on říkal, že je mu zle a nic si ne­pa­ma­tuje, muselo to něco zna­me­nat.

Další vzpo­mínka: tes­to­vali jsme sys­témy roz­po­zná­va­jící tváře, pole kamer na nás civělo svýma stu­de­nýma očima, které bez špetky odporu slou­žili tomu, kdo ovlá­dal kód. Stěna ob­lo­žená mo­ni­tory, ve vět­šině jenom prázdné kon­zole, pří­ka­zové řádky s bli­ka­jí­cím kur­zo­rem, čekaly na první pří­kazy. Na jednom z pro­střed­ních dis­plejů se uka­zo­vala moje tvář jak jsem se krou­til a na­klá­něl a zkou­šel, jestli systém pozná můj ob­li­čej. Skoro vždycky uspěl a ze­le­ným ob­dél­ní­kem ozna­čil ob­li­čej. Po­da­řilo se nám z ně­ko­lika do­da­va­telů vy­má­mit vý­zkumné li­cence jejich soft­ware a hle­dali jsme způsob jak je zlomit. Kamery pro­růs­taly všechna města všech států a za­čí­naly se do nich na­sa­zo­vat sys­témy roz­po­zná­va­jící ob­li­čeje, styl chůze, cho­vání a dal­ších je­di­neč­ných iden­ti­fi­ká­torů jed­not­livce. Jak se ka­me­rový systém pomalu učil cho­vání jed­not­li­vých lidí, pomalu umí­ralo sou­kromí. Člověk nemohl být sám, nemohl jít někam, kde ho nikdo nezná, nemohl blou­dit městem jako el hombre in­vi­si­ble6 , vždycky ho viděla a roz­po­znala nějaká kamera, jeho výskyt byl za­zna­me­nán a mohl vy­vo­lat malý po­plach al­go­ritmu, který vy­hod­no­co­val jeho cho­vání: co tenhle člověk dělá právě v téhle části města v tuhle dobu? On přece měl být někde úplně jinde. Už zbý­valo jenom, aby si o nás kamery a al­go­ritmy začaly něco myslet a po­su­zo­vat naše lidské kva­lity.

A pak jsem si vzpo­mněl, jak se před ka­me­rami začala pro­me­ná­do­vat Ruby s face pa­in­tem ve stylu CV dazzle – ne­pra­vi­delné kon­trastní čáry a tvary přes ob­li­čej, ve kte­rých stroj nic ne­u­vidí7 . Stroj hledá polohu očí, nosu a úst a ty­pické stíny na tváři a ve sty­lo­vém zmatku CV dazzle ne­na­jde nic. A když stroj ne­na­jde lid­skou tvář, nemůže poznat, komu patří. Pak už ne­zbý­valo nic, než čekat na bu­douc­nost, kdy začne exis­to­vat umělý in­te­li­gentní pig­ment, který by se ne­u­stále přesku­po­val a měnil tvary."

Obraz vče­rej­šího dne zmizel, rozpil se jako in­kous­tové skvrny na Ror­scha­chově testu, roz­ply­nul se do hor­kého vzdu­chu.


  1. Kniha Zje­vení 20,12-15
  2. Na­rážka na to, jak moc pil Chris­to­pher Hit­chens. Sám o sobě napsal „So­me­ti­mes, though, I sup­pose they mean how do I do all this and still drink enough every day to kill or stun the ave­rage mule?“ https://en.wi­ki­pe­dia.org/wiki/Chris­to­pher_Hit­chens#Smoking_and_drin­king http://www.va­ni­ty­fair.com/cul­ture/fe­a­tu­res/2003/03/hit­chens-200303
  3. Alfred Jarry, Nad­sa­mec
  4. Rich Hickey: Ha­m­mock Driven De­ve­lo­p­ment
  5. Dante Ali­giery, Božská ko­me­die, Nápis nad branou pekla
  6. Tak říkali Wil­li­amu Burrou­gh­sovi, když po­bý­val v Tan­geru
  7. CV dazzle
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz