k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Historky z podsvětí 5: Cizí prst na cizí spoušti

Pan pre­miér

Pan pre­miér se pro­bírá dopisy:
„Po­ža­duji 100 mi­li­onů, za to že vás ne­za­biji. Žádám 15 mi­li­onů, za to že ne­pod­pá­lím par­la­ment. Chci od vás 60 mi­li­onů, za to že ne­pro­zra­dím bul­váru vaší aféru s… . Dejte mi 35 mi­li­onů, za to že vám ne­u­nesu man­želku. “
Pan pre­miér: „Takové kecy! Samí vy­dě­rači, únosci a pod­vod­níci. Nic jiného už ne­chodí.“
Vy­ho­dil hro­madu dopisů do koše.
Čte dál: „Dejte mi 15 mi­li­onů a zabiji vašeho po­li­tic­kého opo­nenta Rybu.“
Pan pre­miér: „Zase… !!! Cože to je něco jinýho!“
Čte dál: „Za­vo­lejte na 256256256, jestli máte zájem.“
Vytočí číslo: „Haló vy jste ten, který pro mě chce vy­ko­nat ně­ja­kou služ­bičku.“
Na druhé straně: „Ano to jsem já.“

Poupě

Osoba 1: „Jme­no­vala se Jana a nebyla hezká ani vy­vi­nutá, ale byla jako poupě.“
Osoba 2: „A co to zna­mená?“
Osoba 1: „Sta­čilo počkat až se roz­vine. Počkal jsem a ona se roz­vi­nula a vy­vi­nula. Byla to změna o milion pro­cent k lep­šímu. Na­jed­nou to byla kráska, která si o to říkala každým po­hy­bem, slovem, čím­koli. Hořel jsem touhou, mi­lo­val jsem ji, ale na druhou stranu jsem si říkal: to nemá cenu.“
Osoba 2: „A nejseš ty trochu idiot? Za­ho­dit ta­ko­vou krásku?“
Osoba 1: „Nic jsem ne­za­ho­dil. Dva dny na to jsem se do­zvě­děl, že jede na dro­gách. A to potom šlo dolu, od desíti k pěti. Dost pomalu, abych to všechno mohl po­zo­ro­vat. Chřadla a stá­vala se z ní troska. Ztrá­cela se rych­leji a rych­leji, bylo poznat, že už jede na tvrdém ma­te­ri­álu. A pak…“
Osoba 2: „A pak co?“
Osoba 1: „Umřela.“

Ta Věc nahoře na scho­dech

„Jako malý jsem se bál chodit v noci nahoru do pokoje. Vždycky tam bylo zhas­nuto, rodiče še­t­řili, žá­rovka nahoře nikdy nebyla roz­sví­cená. Bál jsem se Věci, která byla tam nahoře na scho­dech a po nocích mě stra­šila. Abych zahnal Věc, musel jsem běžet, vy­sko­čit, chytit ře­tí­zek a škub­nu­tím roz­sví­tit. Říkal jsem to ro­di­čům, ale ti mě ig­no­ro­vali. Nějak jsem tu hrůzu pře­čkal. A po dva­ceti letech jsem se do toho domu vrátil. Byl opuš­těný a plný tmy. Nebylo tam nic, čeho bych se mohl bát. Plný ra­dosti jsem vy­ská­kal nahoru. Proč jsem to ne­u­dě­lal už kdysi, jen tak vy­ská­kat nahoru a tu Věc zabít jednou pro­vždy. Ptal jsem se sám sebe.“
„A co se stal pak?“
„Pak jsem pěstí vy­ra­zil přímo před sebe do tem­ného vzdu­chu. Smích mi zamrzl na rtech, radost skon­čila. Na­hmátl jsem něco… Byla to ta Věc nahoře na scho­dech. Divila se, kde jsem byl. Čekala celé ty dlouhé roky… Až se vrátím domů.“
„Do­čkala se.“

Cizí prst na cizí spoušti (úsměv od ucha k uchu)

„Dneska se mi stala dost divná věc. Na jednom opuš­tě­ným dvorku na židli seděl chlap, držel bro­kov­nici, tak aby měl hlaveň v puse. Strašně se potil, prst měl po­lo­žený na spoušti a vy­pa­dal dost ne­roz­hodně.“
„A co jsi udělal.“
„Pozdra­vil jsem.“
„A to jako jak?“
„Asi takhle: dobrý den.“
„No dobře, a potom.“
„Potom jsem se s ním bavil, proč má hlaveň v dutině ústní, že by se mohl zranit.“
„No to je jasný, to byl se­be­vrah.“
„Asi máš pravdu. Taky mě na­padlo, že hledá vstu­penku na druhou stranu. Ale byl dost ne­roz­hodný, tak jsem tu spoušť zmáčk­nul za něj.“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz