povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

14. 12. 2003

Historky z podsvětí 5: Cizí prst na cizí spoušti

       

Pan premiér

Pan premiér se probírá dopisy:
„Požaduji 100 milionů, za to že vás nezabiji. Žádám 15 milionů, za to že nepodpálím parlament. Chci od vás 60 milionů, za to že neprozradím bulváru vaší aféru s... . Dejte mi 35 milionů, za to že vám neunesu manželku. “
Pan premiér: „Takové kecy! Samí vyděrači, únosci a podvodníci. Nic jiného už nechodí.“
Vyhodil hromadu dopisů do koše.
Čte dál: „Dejte mi 15 milionů a zabiji vašeho politického oponenta Rybu.“
Pan premiér: „Zase... !!! Cože to je něco jinýho!“
Čte dál: „Zavolejte na 256256256, jestli máte zájem.“
Vytočí číslo: „Haló vy jste ten, který pro mě chce vykonat nějakou službičku.“
Na druhé straně: „Ano to jsem já.“

Poupě

Osoba 1: „Jmenovala se Jana a nebyla hezká ani vyvinutá, ale byla jako poupě.“
Osoba 2: „A co to znamená?“
Osoba 1: „Stačilo počkat až se rozvine. Počkal jsem a ona se rozvinula a vyvinula. Byla to změna o milion procent k lepšímu. Najednou to byla kráska, která si o to říkala každým pohybem, slovem, čímkoli. Hořel jsem touhou, miloval jsem ji, ale na druhou stranu jsem si říkal: to nemá cenu.“
Osoba 2: „A nejseš ty trochu idiot? Zahodit takovou krásku?“
Osoba 1: „Nic jsem nezahodil. Dva dny na to jsem se dozvěděl, že jede na drogách. A to potom šlo dolu, od desíti k pěti. Dost pomalu, abych to všechno mohl pozorovat. Chřadla a stávala se z ní troska. Ztrácela se rychleji a rychleji, bylo poznat, že už jede na tvrdém materiálu. A pak...“
Osoba 2: „A pak co?“
Osoba 1: „Umřela.“

Ta Věc nahoře na schodech

„Jako malý jsem se bál chodit v noci nahoru do pokoje. Vždycky tam bylo zhasnuto, rodiče šetřili, žárovka nahoře nikdy nebyla rozsvícená. Bál jsem se Věci, která byla tam nahoře na schodech a po nocích mě strašila. Abych zahnal Věc, musel jsem běžet, vyskočit, chytit řetízek a škubnutím rozsvítit. Říkal jsem to rodičům, ale ti mě ignorovali. Nějak jsem tu hrůzu přečkal. A po dvaceti letech jsem se do toho domu vrátil. Byl opuštěný a plný tmy. Nebylo tam nic, čeho bych se mohl bát. Plný radosti jsem vyskákal nahoru. Proč jsem to neudělal už kdysi, jen tak vyskákat nahoru a tu Věc zabít jednou provždy. Ptal jsem se sám sebe.“
„A co se stal pak?“
„Pak jsem pěstí vyrazil přímo před sebe do temného vzduchu. Smích mi zamrzl na rtech, radost skončila. Nahmátl jsem něco... Byla to ta Věc nahoře na schodech. Divila se, kde jsem byl. Čekala celé ty dlouhé roky... Až se vrátím domů.“
„Dočkala se.“

Cizí prst na cizí spoušti (úsměv od ucha k uchu)

„Dneska se mi stala dost divná věc. Na jednom opuštěným dvorku na židli seděl chlap, držel brokovnici, tak aby měl hlaveň v puse. Strašně se potil, prst měl položený na spoušti a vypadal dost nerozhodně.“
„A co jsi udělal.“
„Pozdravil jsem.“
„A to jako jak?“
„Asi takhle: dobrý den.“
„No dobře, a potom.“
„Potom jsem se s ním bavil, proč má hlaveň v dutině ústní, že by se mohl zranit.“
„No to je jasný, to byl sebevrah.“
„Asi máš pravdu. Taky mě napadlo, že hledá vstupenku na druhou stranu. Ale byl dost nerozhodný, tak jsem tu spoušť zmáčknul za něj.“


publikováno 14. 12. 2003

příbuzné články:
Skrytá hrozba
Průzkum
Sedmero prapodivných příběhů
Jeden den
Historky z podsvětí 4: Skrytá agresivita

sem odkazují:
#52