k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Historky z podsvětí 2: závan chudoby

17. 10. 2003 — k47 (♪)

Jen ty & na­po­řád

Manžel volá domů své ženě: „Zbav se dětí, dnes večer budeme sami a po­řádně si to uži­jeme.“ Přijde domů, z vany je slyšet šplou­chání a na stole v jí­delně se válí dvě po­hřební ozná­mení. Jsou na nich jména Roman a Ji­řinka – jejich děti. Man­želka vyšla z kou­pelny „ob­le­čená“ v ruč­níku a povídá: „Od teď si budeme užívat už pořád, bez pře­stávky až do konce.“

Závan chu­doby

Chlap1: (skáče a huláká) Já vyhrál mi­li­ardu korun ve sportce! Jsem boháč!
Chlap2: Opravdu? A na­hlá­sil jste to?
Chlap1: Ne tady mám ví­tězný los! (mává ve vzdu­chu ti­ke­tem)
Chlap2: A jste šťastný?
Chlap1: Strašně moc. Už nebudu muset nic dělat a začnu psát knihy a ma­lo­vat obrazy, o které nikdo nebude mít zájem.
Chlap2: A roz­dě­lil by jste se?
Chlap1: Ale ano! Dal bych vám milion! Nebo radši dva!
Chlap2: Já bych stejně měl radši všechno!
Chlap1: Juchů (po­ska­kuje ra­dostí)
Chlap2: (Vy­ta­huje násadu od sekery, kterou má v tašce)
Chlap1: Co to děláte?
Chlap2: (Praští chlapa 1)
Chlap1: (Omdlí)
Chlap2: Děkuji ti pří­teli, ale ty bys ty peníze ne­vy­u­žil do­sta­tečně efek­tivně.
Chlap1: (leží na zemi)
Chlap2: Hu­u­u­u­u­u­a­ha­aua
Chlap1: (po hodině se zvedne a nemá tiket) Tak zase nic! Stě­huju se zpátky pod most.

Let burn baby!

Jednou šel s ka­ma­rá­dem Honzou na oběd do jí­delny a zeptal se: „Víš jak se dělá napalm.“
„Ne“
„To vezmeš benzín, na­strou­háš do něj mejdlo a pak to budeš pomalu vařit“
„To je málo cool! Doma si uva­říme napalm a pod­pá­líme Jirků.“
„Tak jo, bude sranda!“
Pak si uva­řili napalm a šli do školy. Jen co uvi­děli Jirků, na­há­zeli na něj ně­ko­lik za­pá­le­ných lahví s na­pal­mem. Byl to hezký ohní­ček, ale ten hustý černý kouř je za­sko­čil. Začali zdrhat. Ne­brali ohled na nic, chtěli být pryč.
Jirků se škva­řil, ale záhy při­jeli hasiči a uhasili ho. Pak si vzali dok­toři a plas­tičtí chi­rur­gové a při­šili mu nový ksicht. Za čtyři měsíce ho pus­tili z ne­moc­nice. Viníci zatím nebyli po­tres­táni a tak dostal nápad vzít spra­ve­dl­nost do svých rukou. Věděl jen o Hon­zovi, o druhém vi­ní­kovi neměl ani ponětí. Jed­noho večera se vlou­pal k němu do domu. Všechno tam polil ben­zí­nem a za­pá­lil. Hezký ohýnek! Honza to dost tvrdě odnesl.
Na rozdíl od prv­ního ohýnku, tady na viníka přišli a dali do ústavu na pře­vý­chovu. Pomsta skon­čila úspěšně i ne­ú­spěšně zá­ro­veň.

Už nám to jede

Stáli jsme po­spolu, já se svojí mi­lo­va­nou po boku. Stáli jsme a čekali na vlak. Už nám to jelo. Z dálky houkal a řítil se směrem k ná­draží. Byla od­hod­laná, ale stejně se celá třásla. Ne­di­vím se, bál jsem se taky, ale nic na světě mě ne­mohlo pře­svěd­čit o opaku. Snad jen ona. Na­po­sledy na mě po­hlédla svýma krás­nýma tma­výma očima. Byla to otázka, na kterou už bylo pozdě od­po­ví­dat. Už skří­pěli brzdy. Už nám to jelo. Oba jsme jeden na dru­hého, ve zvuku brzd, vy­křikli: „Sbohem!“ …

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz