End-time #3 - rok 2014

Svět se změnil.

Jess byl mrtvý, Mu byl mrtvý, Erik byl mrtvý, Baron byl mrtvý, Hertzmann byl mrtvý, dvanáct inkarnací Reva bylo po smrti. Zůstal jenom K., který se potloukal nočními ulicemi a kvílel a vyl na měsíc jako postřelený vlk.

Změnili jsme se i my. Díky Ruby jsem prošel pekelným detoxem, ukončil ten strašlivý „tramadol binge“ – závislost na derivátech morfinu; s Peem a Malým Martym jsme si přiznali, že naše životy jsou v troskách, že s námi spousta věcí není v pořádku, začal jsem chodit k psychiatrovi, po roce a půl jsem přestal, protože jsem si přiznal, že je to diletant a najednou vysadil antidepresiva – další šok, který bych nechtěl zažít znova. Čistá mysl mi vydržela jeden den, druhý den mi bylo divně, motala se mi hlava, třetí den jsem nevstal z postele a přemýšlel jsem o sebevraždě. Krok před propastí mě držel jenom Peo. Kdybych ho neměl, zastřelil bych se. Chápal, co se ve mě děje a bál se. Zatraceně se bál, protože věděl, že tohle jednou dostihne i jeho.

„Proboha. Jsme blázni. Nikdo příčetný by tohle dobrovolně neuděl,“ šeptal. „Ale aspoň jsme svobodní šílenci.“

Změnil se i Peo. Měl na obličeji hlubokou jizvu ve tvaru písmene Y, táhla se od spodního rtu šikmo dolů, znamení, které se nikdy nezahojí. Trhalo mi to srdce, vždycky když jsem se na něj podíval. Byla to moje chyba.

Šrám v mramorovém obličeji. Dlouhé černé vlasy, ležérně svázané. Měnil svůj zevnějšek každý druhý den jako nějakou amébickou fasádu.

Rubina choroba se začínala projevovat. Měla výpadky paměti a začínala si uvědomovat, že už za pět let nemusí existovat. Každý další den ji dával neutuchající sílu a energii, hnát se životem jako tornádo. „Odpočítávám dny k Ragnaröku,“ říkala, než se její vědomí definitivně vypařilo.

Malej Marty se po té epizodě, kdy se začal hrát ruletu, rozhádal se s rodiči a ti ho přestali podporovat a už si nemohl dovolit dál platit svoje staré hnízdo. Všichni jsme se přestěhovali do Anitina bytu, všech pět.

… pasáž se nezachovala …

Ale pár věcí zůstalo beze změny. Pořád jsme hráli Quake Live – hru, která vychází z Quake 3 vydané před 14 lety, stále za klan Legion of failed superheroes – tentokrát v pětičlenném složení. Pořád jsme měli převrácený denní rytmus, v noci žít, přes den umírat,

Skoro každý den jsme chodili běhat, většinou po setmění. Časem samo vykrystalizovalo jediné pravidlo: nikdy nemluvit osobně, jenom nepřítomně ve třetí osobě množného čísla – oni, monotónní žalm o nikdy nepojmenovaných lidech.

„… šli mlžnou nocí, v barvě starého karamelu, šli nocí která se slévala z olověných záclon, šli temně šedou nocí, prozářenou skřeky samoty, šli temně šedou nocí, která k obzoru houstla a spojovala se s prachem a popelem, šli mlžnou nocí čekajíc na nedostižné svítání, šli mlžnou nocí – několik obsidiánových siluet, šli mlžnou nocí, kde nebylo vidět na krok a celý svět se rodil a mizel v pomíjivé bublině kolem nich, šli mlžnou nocí …“

Pětice jezdců apokalypsy: Ruby, která se nedožije nějakého stabilního vztahu, Anit s bisexuálními sklony, která šeredně se spálila a nechce se vrátit do zpustošené krajiny intimních vztahů, Malej Marty jako chaotik, který nezdravě riskuje a chce prohrávat, já se sklony k sebezničení a Peo na indiferentní cestě do záhuby.

Nejsmutnějším případem z celé naší sebranky byla Ruby – nikdy neměla žádnou skutečnou kamarádku, se kterou by se mohla bavit o „holčičích věcech“, jak sama říkala s lehkým sarkasmem. I když na druhou stranu sama nikdy moc nechtěla. Další symptom hluboké ambivalence, která prorůstá identitu každého člena naší smečky. Anit byla Rubina první nechtěná kamarádka, první opravdová přítelkyně, v podstatě jediná osoba mimo hackerské kruhy se kterou vůbec navázala kontakt. Osud se někdy zkrátka neptá na podrobnosti.

V době, kdy se konflikt s Michaelem Ellisem poprvé vyostřovat, Ruby byla už několik měsíců nezvěstná s pochybnostmi o přežití. Ale přesto měla co dělat, našla dočasný smysl života. Zimu strávila v zchátralém nevytopeném bytě bez teplé vody nad obrazovkou laptopu.

Když se pak na začátku jara zase vrátila do života, jako první uviděla Anit a zamilovala se na první pohled.

… pasáž se nezachovala …

Na první pohled jsme vedli naprosto transparentní životy. Všichni black hat hackeři, na první pohled žili zcela průhledné životy, znali svoje sousedy, pracovali, chodili nakupovat, platili účty. Ale tam, kde končilo občanské jméno, začínal anonymní život, odvrácená tvář.

Civilní povolání? Většinou „IT konzultant“ nebo něco podobně neurčitého. Někteří z nich dokonce pracovali ve firmě Corporal Cortex dlouho před tím, než se dozvěděli, že CC je už dávno podkopaná.

„Vedeme vlastní skrytou studenou válku,“ říkal mi jeden Blackhat jehož jméno jsem se nikdy nedozvěděl a když jsem pátral, zabředal jsem do rozsáhlé sítě proxy identit. „V naší šedé zóně se za poslední roky zrodilo nejvíc inovací, tady vzniká budoucnost a my se musíme snažit nevzbudit pozornost. Abychom mohli uspět, musíme být neviditelní. Budoucnost bude skvělá, ale přesto se nikomu nebude líbit. Nikdo nemá rád změny, ani změny k lepšímu. Každý admirál býval pirátem a ze současných pirátů se stanou budoucí admirálové.“

Jakmile blackhati a hackeři, kteří se pohybovali ve stínu zákonů, získali peníze, věci nabraly spád. Nejlepší hlavy naší genarace, které vyrostly ve světě absolutní konektivity, pomalu a mlčky začaly tvořit budoucnost.

„Technologie není dobrá nebo špatná, nemá žádné obligatorní tendence, nekloní se k žádné straně. Proto všechno využíváme a zároveň zneužíváme.“

Začali spolupracovat s několika uprchlíky z univerzit na konstrukci robotů velikosti mouchy, které by nesli kameru, mikrofon a wifi připojení. „Plán je jednoduchý, vyrobit tyhle mouchy, vypustit je ve městech, kde je velké pokrytí wifi sítěmi, budou provádět skutečně globální sledování. Jenom si to představ: realtime přenos s jakéhokoli místa planety. Pohled do každé ulice, pohled do každého soukromého života. Jediný problém je výdrž na baterku.“ Takhle byli blackhati šílení, takovíhle vizionáři. „Posunout svět vpřed, posunout svět vzad. Pokrok vede po kamenité horské cestě a ve škarpách leží mrtvoly.“

Příšeří ve kterém žili, jim umožnilo nestarat se o nic, co je nezajímá a soustředit se na to, co pro ně bylo důležité. Navíc se nemuseli starat o to, jestli je všechno, co dělají, legální.

„Platili nás vlády států, ale v ten stejný okamžik se nás ti stejní lidé snažili vypátrat. To je dvojjakost našeho života,“ psal ni jeden ten samý blackhat bez tváře nebo identity. „Jsme jako Milo Minderbinder. Jestli jsi četl Hlavu XXII., tak Milo byl americký voják a podnikatel, který za druhé světové války nechal bombardovat vlastní letku, protože mu Němci dobře zaplatili.“

„Ale nikdy nás nedokážou najít. Servery máme ve zhroucených státech – Somálsku, Čadu, Sůdánu, Nigérii a překvapivě také v Číně – v zemích, kde mají větší starosti než kontrolovat několik počítačů.“

Většina z blackhatů kolem Ellise dalece překonávala všechny naše schopnosti. Jak znalostmi, tak kreativitou a nápady. Poslední rok například začali provozovat masivní internet-scale rozpoznávání tváří na fotografiích a videích a takto získané informace propojovali s jinými zdroji a reverzně mapovali sociální vztahy jednotlivců. Psali viry pro mobilní telefony, které v reálném čase sledovaly jejich polohu.

Od roku 2002 patřili mezi několik skupin, které byly nepřímo placeny Čínskou vládou za počítačové útoky proti Západu; byli placeni někým z USA, aby na přelomu let 2010 a 2011 vedli prakticky nepřetržitý DDoS útoku proti serverům Wikileaks, ale na druhou stranu sami spouštěli mirrory původních stránek a seedovali torrenty se zveřejněnými daty; od roku 2010 byli velcí dodavatelé výpočetní síly pro Anonops, internetové hacktivisty, kteří útočili hlavně na ochránce kopírovacího monopolu a Velkého obsahu jako je IFPI nebo RIAA; v roce 2013 vedli drastické útoky proti kořenovým DNS serverům v rámci Operace Apokalypsa a bojovali v otevřených cyberwars – asymetrických informačních válkách, které se naplno rozhořely po kauze Wikileaks.

Útoky v těch letech začaly být zcela běžné, probíhaly nepřetržitě, den za dnem, noc za nocí, ale nikdo je nedokázal rozeznat od legitimních požadavků. Nasadili strategii generování šumu, kterou jsme my používali už v roce 2011. Pomocí útoku XSS vkládali skripty do nezabezpečených webových stránek a každý kdo se pak na danou stránku podíval, začal odesílat tisíce požadavků na vybrané servery a tak se nevědomky podílel na DDoS útocích. Do téhle šílené mašinérie se denně přidávaly stovky anonů, kteří rozpoutali bouři. Sestřelovali stránky bank, kreditních společností, Paypal, Amazon – všechno, co si zamanuli, jenom nebesa byla hranicí. Neviditelná síla anonymních mas na internetu, podvratná kinetika digitální demokraie. Museli jsme se také zúčastnit, všechno se to dělo teď, v přítomnosti, v tomhle jediném mizivém tepajícím okamžiku, něco na čem záleží, něco důležitého, právě teď a my jsme toho součástí. Šílenství jiskřilo všude kolem a ve vzduchu byl cítit ten univerzální pocit, že cokoli děláme je správné a nikdy nemůžeme prohrát. Nevyhnutelné vítězství nad starým zlem. ²

„Tohle je naše válka,“ říkal Peo, „Nezažili jsme žádnou velkou válku, žádnou velkou krizi, naše válka je digitální válka.“ ³

… pasáž se nezachovala …

Později využili znalosti botnetů a využívání cizích počítačů pro svoje účely na stavbu legitimní P2P sítě Hive Mind – skutečné kolektivní inteligence, která předběhla dobu o několik let.

„Systém je nastavený tak, že každý jednotlivec je dokonale postradatelný a nahraditelným kýmkoli jiným. Dokonce i my, hlavní mozky za celou operací jsme od sebe vzájemně separovaní a každý z nás může být ze dne na den nahrazen kýmkoli jiným a doktrína vzájemného zničení znemožňuje, aby se vzbouřil proti systému. Vybudovali jsme skutečnou P2P oraganizaci.“

… pasáž se nezachovala …

Ale pak se vlna roztříštila o útesy roku 2014.

Stali se z nás hackeři, kteří pronikali do sociálních sítí – sociální data-mining. V posledních letech jsme ve velkém zneužívali četné bezpečnostní díry Facebooku a získávali obrovská množství soukromých dat, například tři sta milionů aktivních emailů. Zkombinovali jsme je s našimi roboty, kteří pročesávali internet a s balíkem osobních údajů, které se nám podařilo získat při útoku na databáze Corporal Cortex. A všechna tahle kvanta osobních údajů jsme prodávali, bylo jedno komu, nezáleželo nám proč, rozhodovala jenom cena. Všechny naše aktivity jsme – přesně podle vzoru Michaele Ellise – maskovali rozsáhlou sítí proxy identit.

Útoky na Facebook byly tak jednoduché a časté, že se jim v našich kruzích říkalo jednoduše raidy. Facebook vlastnil nezměrnou databázi osobních údajů, kterou se nikdy nesnažil příliš zabezpečit. Šířily se jím viry, bujely v něm podvodné stránky – parazitický ekosystém, který přerostl svůj původní záměr. A někteří lidé už v podstatě žili jenom na Facebooku, protože velké modré F v podstatě nahradilo všechny jejich sociální interakce. A stovky útočníků nemohly jenom stát stranou a nečinně přihlížet. Sousta byla příliš lákavá. Stačilo získat facebookovou identitu a člověk se doslova mohl převléct do cizí kůže – tak osobní byla internetová identita a nejen to – mohl se přihlašovat na úplně cizí stránky, na které se napadený přihlašoval přes facebook connect a mohl využívat interní platební systém Facebooku. Bylo stvořeno mnoho virů cílených na facebook a další minoritní sociální sítě, například jeden, který se sířil po mobilních zařízení, která jsou připojená na veřejné wifi, pak poslouchal provoz, odchytával pakety a hledal session cookie – identifikátor přihlášeného uživatele. Když se mu podařilo tenhle identifikátor získat, mohl se vydávat za daného uživatele a provádět další akce jeho jménem bez jeho vědomí. Ve světě, který je protkaný mobilním internetem, to fungovalo lépe než svěcená voda. Během několika měsíců blackhati získali desítky milionů identit. Facebook jako monopolní sociální síť, byla pro všechny útočníky požehnáním. A nejlepší na celé věci bylo, že člověk nepotřeboval žádné velké prostředky, aby začal dělat ve stínové informační ekonomice.

Detaily o životech milionů lidí jsme kradli ve velkém. Tady nebylo místo pro morálku, nebyl prostor respektovat soukromí. Nic jako soukromí už stejně několik let neexistovalo. Každý packet, který jsme vyslali do sítě, byl na hraničních routerech poskytovatelů připojení zachycen, proskenován a uložen. To bylo naše soukromí, to byla naše svobodná společnost. Všichni jsme byli neustále sledováni.

„Vítejte v elektronickém policejním státu,“ říkával třináctý Rev a měl pravdu. Demokracie byla jenom formalita, která měla doladit drobné detaily státní správy, ale nemohla se dotknout neměnných pravidel totalitního zřízení, které jako rakovina obrostlo ideály svobody. „Bojujeme proti terorismu, bojujeme proti dětské pornografii, bojujeme proti pirátství a proto vás všechny musíme sledovat, dvacet čtyři hodin denně, na každém kroku, ať už skutečném nebo digitálním.“ Nezáleželo, čím podmiňovali permanentní sledování, vždycky to byly neměnné jistoty, pro naše dobro, společenská povinnost. Každý, kdo protestoval, každý kdo se ozval proti a každý, kdo zmiňoval vymírající občanskou svobodu, byl nepřítel. „Jste proti blokování stránek s dětskou pornografií, jste proti kamerám v ulicích, jste proti sledování internetu? Pak tohle všechno schvalujete,“ hřměl třináctý Rev. „Když nejste s námi, jste proti nám. Můžete namítat, že cenzura internetu dávno přestala sloužit svému účelu a neovladatelně se rozrostla do obludných rozměrů. Na utajovaných blacklistech se může objevit jakákoli stránka bez udání důvodu. S jídlem přeci roste chuť. Můžete zmiňovat pravidlo proporcionality a namítat, že kamery v ulicích odhalí minimum zločinů, ale plošné fízlují celou společnost. Můžete namítat že globální sledování, co kdo na internetu dělá, kompletně vymýtilo jakékoli soukromí, stejně si neporadí s ilegály, kteří svoje aktivity šifrují, ale zato dohlíží na miliony nevinných. Můžete se ohánět presumpcí neviny, ale nemáte šanci cokoli změnit. Když nejste s nimi, jste proti nim. Svoboda zemřela.“ Rev se na chvíli odmlčel, jeho hřmění doznělo místností.

Soukromí byl luxus, kterého si mohl dopřát jenom ten, kdo věděl jak kolem sebe postavit digitální zeď, kdo věděl, jak se stát anonymním, kdo věděl, jak šifrovat svou komunikaci, kdo věděl, jak funguje Síť, kdo věděl, jak funguje společnost. V téhle civilizaci už nebylo místo pro morálku.

Už od devátého Reva museli všichni být všichni následující maskovaní. Dvanáctý a třináctý Rev, stejně jako tisíce lidí z anonymních hnutí, používali faceplate – tmavě lesklý oblý plát posázený šesticí kamer, který úplně zakrýval obličej. Nikdy jsem neviděl tváře posledních dvou Revů.

Faceplate nebyla jenom maska, šlo o hi-tech gadget, první krok k post-humanismu, k augmentovanému člověku – šest kamer v kruhu, zalitých pod vrstvou plastu, tak aby nevyčnívaly nad dokonale hladký povrch a nijak nerušily nelidský tvar, tak aby pozorovatel mohl jenom tušit formaci černých čoček. Oči. Jestliže se chcete zbavit lidských rysů, zbavte se očí.

Faceplate byl mechanicky upnut na spánkovou kost velice citlivým automatickým svěrákem, musel na obličeji držet naprosto nehybně, aby otřesy nerozhodily dvojici vnitřních displejů, které se při nasazení faceplatu automaticky kalibrovaly podle polohy očí. Vnitřní displeje mohly do očí promítat venkovní obraz obohacený o libovolné údaje nebo jakýkoli digitální signál. Hranice reality se rozostřovala.

Šestice předních kamer měla horší rozlišení než lidský zrak, ale to bohatě vyvažoval optický zoom a mnohem širší spektrum zachyceného světla. Uvnitř bylo nainstalované pole mikrofonů, které dokázalo rozpoznávat lidský hlas a dokonce i stěží slyšitelný šepot mohl ovládat faceplate nebo mohl být znovu uměle re-syntetizovaný hlas poslán na venkovní reproduktory.

V následující generaci přibyly integrální sluchátka, s venkovními mikrofony, které normalizovaly zvuk – šepot mohl být zesílen, hlasité rány potlačeny, šum pozadí redukován. Odstínění od reality začínalo být dokonalé.

Pod povrchem faceplatu byla souvislá vrstva nepatrných LED diodek ve třech základních barvách – červené, zelené a modré. Nositel faceplatu díky nim mohl na povrchu svého umělého obličeje promítat libovolný obraz. Standardní „spořič obrazovky“, který byl ve facepletu už připraven byla šedá vertikální vlna, která se pomalu přelévala z jedné strany na druhou. Do vnějšího povrchu zařízení byla také vsazena matice velice silných bílých diod, jejichž světlo bodalo do očí.

Každý kus z první série stál 40000 euro, ale s každou další strojovou generací cena rychle klesala.

… pasáž se nezachovala …

MM se docela vyznal v x86 a ARM assembleru a taky dokázal trochu programovat v Céčku, ale když uviděl naší věc, kterou už pár měsíců programujeme po nocích, chtěl se hned zapojit do projektu. Pro jeho agilní mysl nebyl problém začít se Scalou – zajímavým a relativně novým jazykem, který dokáže škálovat ve všech dimenzích a je v něm možné napsat všechno od skriptů na několik řádků až po obrovské a složité programy.

Starý kód naší věci byl napsán v Javě, v posledních třech letech jsme všechny nové komponenty psali ve Scale – programovacím jazyce podobném poezii, neuvěřitelně krásné a stručné básni. Do ní jsme později přepsali i velkou část starého kódu. Výpočetně náročné procesy – tzv. number crunching – byly napsány v OpenCL, běžely na čipech grafických karet a využívaly jejich obrovského paralelismu.

Zatímco v běžném stolním počítači roku 2014 máte jeden nejméně osmijádrový procesor, který je schopný najednou počítat 8 různých úloh, v grafických kartách je podobných jader několik stovek až tisíců. Jsou sice velice jednoduchá a mnohem pomalejší, ale v součtu mají ohromný výkon. Superpočítač z grafických čipů se dá pořídit až směšně levně. Museli jsme se vypořádat s celou řadou problémů, například jak problémy rozdělit na mnoho malých sub-problémů, jak udržet výpočet cpu-bound a tak podobně.

… pasáž se nezachovala …

Velkou dávku S36 člověk ze začátku cítil v zadním mozku, jako kdyby se mu rozehřívala zadní stěna lebky a chvění se pomalu šířilo. Už několik tabletek Syndea a v podstatě libovolná dávka S36 v člověku navodila stav dokonalé bdělosti, všechno bylo najednou neuvěřitelně přítomné, doopravdy jsme tam byli a žili v tom okamžiku. Ve světle léků z SCG mi obvyklý bdělý stav přišel jako polospánek. Mozek odpočíval, nepracoval naplno.

Seděli jsme v rohu místnosti a pili nějakou žlutou kyselou chacanku. „Nestěžuj si, má to jedenáct a půl procenta, poslední chlast, který nám zbyl.“ Ohlídnul jsem se a všude kolem běžely počítače. ⁴

Poslední test měkkých tkání páčidlem nevyšel zrovna nejlépe. Pajcry se pro nás staly symboly brutality, neupravené, nekonečné tělesné špinavé zlé a nelogické brutality – amuletem, token primitivního železa, který může mít člověk neustále při sobě, instantní zprostředkovatel násilí. V zimě jsme občas páčidla vyhodili na mráz dokud se na nich neudělala jinovatka a pak jsme je zahřívali tělesným teplem až na pokojovou teplotu. Zkouška mrazem.

„A cože tady vlastně děláme?“

„Zrovna běží nějaká procedura,“ odpovídala chvatně Ruby zatímco žvýkala mandle. „Datamining přes nějakou neuronovou síť, šest set pevných disků a stejně je to IO bound. Sakra, už abysme tohle všechno měly zabudované přímo do mozku.“ Křemíkové evoluci se zatím podařilo okupovat některé periferní systémy organického světa.

„A co vlastně děláš?“ ptala se ta holka s fialovými vlasy, která trochu vypadala jako Laura P., když jsme se sněžnou nocí ve dvou donesli k osamělým houpačkám.

„Zrova teď,“ začal jsem, ale brzo jsem začal nabírat vodu do mozkových závitů. Dobrá otázka, co vlastně sakra dělám? Čím dál tím víc se nořím do nelegálních aktivit kyberprostoru, na druhé straně jsem zapálený programátor, který zná dvacet čtyři programovacích jazyků a zajímá se o databáze. Vzpomínám si, jak Peo při nějakém raidu blogosféry narazil na článek na nějakém god awful blogu o vztazích a seznamování, ze kterého se mi do paměti zaryla jedna věta: vždycky se najde něco, o čem dokážete poutavě vypravovat. Ve chvíli, kdy jsem si to přečetl mě napadlo: funkcionální programování. Bože, já bych o tom dovedl vyprávět hodiny, podat to jako příběh boje zkaženého procedurálního království proti vznešeným rytířům funkcionálního království pod vedením sira Lambdy, oh my, jak já bych bych razil průbojné příběhy z tohohle minoritního akademického světa. „Takže co vlastně teď děláš?“ ptala se ta hola s fialovými vlasy. „Jsem teď mezi dvěma zaměstnáními. You know.“ začal jsem zlehka mlžit. V tom okamžiku jsem v sobě měl lahev sektu, které jsem do sebe vyklopili s Ruby, zatímco ona byla dokonale střízlivá, takže jsem musel agilně kličkovat po členitém povrchu imaginárních stěn střev.

„Jakých dvou?“

„Jedné katastrofy a jiné. Jsem programátor a dělám zásadně pro lidi, kteří neplatí.“

Udělala krok blíž.

Střih.

Seděl jsem v jejím nevytopeném bytě.

„Jaký čaj si dáš?“

„Ona existuje víc než jedna příchuť?“

Pár mi jich vyjmenovala, ale nebyl jsem si jistý, že jestli si nějakou z nich nevymyslela. „Tak třeba tu asfaltovou čerň.“

„Nechceš přinést deku?“

„To by bylo lovely. Je tu doopravdy zima.“

Tik v obočí & chuť na jablka. Klang, klang, klang. Pak si pamatuju, že jsem viděl nějakou krev, pak jsem utíkal městem a pak jsem přiběhnul do našeho bytu, úplně zduněný.

„Neser a pojď si lehnout,“ řekl Ruby rozespale. „Nějaký Tamadol mám v batohu, jestli chceš. Ráno bude spousta času na vinu.“ Ou. Po tom, co se stalo, mi Ruby nabízí bezproblémové deriváty morfinu.

Zdálo se mi o vánici, zdálo se mi, že nechce, abysme spolu měli sex (promiňte mi tento eufemistický teroristický čin proti literárnímu umění), ale mohl jsem spát v její posteli a ona si vyhradila právo rozhodnout, co se bude dít potom.

Střih.

Seděli jsme v nějaké díře, Anit se ošívala, nechtěla tu být, ale jinak to bylo božské, dýchalo to tu marazmem a šílenstvím.

„Co tady vlastně děláme?“ ptal jsem se nadopovaný kocovinou a nějakým tím morfinem.

„Mě se neptej,“ odpověděl Peo bumerangově, „systém nám řekl, že bysme tu měli být.“

Nechtěl jsem žádné číslo, žádný email, žádný facebook id, žádný IM, zádný kontakt s minulostí, ale Stroj si myslel něco jiného. Vždyť byl sakra rok 2014 a každým dnem jsme uháněli vstříc nirvánovité technologické singularitě. Už jsem se ani nebál smrti, nebylo to pro mě nic definitivního. Tuhle věc za mě vyřeší Moorův zákon a zákon akcelerovaného vývoje. Díky Rayi Kurtzweile! ⁵

„Tyhle externí systémy mě děsí,“ řekla Ruby, o krok napřed v myšlenkách i filosofii. „Už abysme to měli v mozku.“

Ale tohle setkání předpověděl cluster počítačů v našem obýváku. Sakra, všechno bylo divné, lámal se kulturní chleba společnosti. Spalo nás pět na jedné matraci, ve změti živočišných tkání, dvě holky a tři kluci, 367 kilogramů teplého organického života, ale stejně naše další kroky předpovídal počítač. Géniové ve stínu vlastního génia, Hlava XXII. v životní velikosti.

„Tak o co jde, Adame?“ ptala se Anit, očividně vzrušená.

„Já – si – nic – nepamatuju,“ odpověděl jsem.

„A co byla tahle Laura P., vlastně zač?“ zeptala se Ruby mnohem věcněji. Jako vždy byla o krok dál v sémantických uličkách poznání.

Žrali jsme čokoládovou polevu dr. Oetker a nechali kolovat – ať žijí kožní choroby.

„Hm“, zrekapituloval jsem situaci. „Fakt to chcete vědět?“

Všichni přikývli, jenom Peo sklopil zrak, jenom on mi nechal trochu soukromí, vy parchanti.

„Laura P. byla holka se kterou jsem s poznal na střední – tichá duše, o které jsem věděl, ale to bylo tak všechno – a pak jsem objevil, že spolu chodíme na stejnou vejšku, na FEL.“

Všechno bylo najednou nějak kopmplikovaný, neurčitý množství času proteklo přesýpacími hodinami, párátka nám padala z koutků, ládovali jsme se S36 a pili symbiotický alkohol. Byli jsme v nějaké přízračném rokovém klubu, kde hráli jenom špatné kapely. Síla je v intelektu, kokoti. Všechno tohle S36, tramadol a alkohol ve mě probouzel agresivitu. Skoro jsme tancovali tanec smrti, když přišla – přesná kopie Laury P. v mých nepřesných vzpomínkách.

2. Parafráze jedné části Fear and loathing in Las Vegas více tady
3. Narážka na Fight club: We have no Great War. No Great Depression. Our Great War’s a spiritual war… our Great Depression is our lives.
4. Celá pasáž od „Seděli jsme v rohu místnosti a pili nějakou žlutou kyselou chacanku“ je částečný kopírák jedné scény filmu Scott Pilgrim vs. the World, který jsem psal značně opilý.
5. https://en.wikipedia.org/wiki/Kurtzweil#The_Law_of_Accelerating_Returns