k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

End-time #3 - rok 2014

31. 1. 2011 — k47 (♪)
CC by-nc-sa (via)

Svět se změnil.

Jess byl mrtvý, Mu byl mrtvý, Erik byl mrtvý, Baron byl mrtvý, Her­t­zmann byl mrtvý, dva­náct in­kar­nací Reva bylo po smrti. Zůstal jenom K., který se po­tlou­kal noč­ními uli­cemi a kvílel a vyl na měsíc jako po­stře­lený vlk.

Změ­nili jsme se i my. Díky Ruby jsem prošel pe­kel­ným de­to­xem, ukon­čil ten straš­livý „tra­ma­dol binge“ – zá­vis­lost na de­ri­vá­tech mor­finu; s Peem a Malým Martym jsme si při­znali, že naše životy jsou v tros­kách, že s námi spousta věcí není v po­řádku, začal jsem chodit k psy­chi­at­rovi, po roce a půl jsem pře­stal, pro­tože jsem si při­znal, že je to di­le­tant a na­jed­nou vy­sa­dil an­ti­de­pre­siva – další šok, který bych ne­chtěl zažít znova. Čistá mysl mi vy­dr­žela jeden den, druhý den mi bylo divně, motala se mi hlava, třetí den jsem ne­vstal z po­stele a pře­mýš­lel jsem o se­be­vraždě. Krok před pro­pastí mě držel jenom Peo. Kdy­bych ho neměl, za­stře­lil bych se. Chápal, co se ve mě děje a bál se. Za­tra­ceně se bál, pro­tože věděl, že tohle jednou do­stihne i jeho.

„Pro­boha. Jsme blázni. Nikdo pří­četný by tohle dob­ro­volně neuděl,“ šeptal. „Ale aspoň jsme svo­bodní ší­lenci.“

Změnil se i Peo. Měl na ob­li­čeji hlu­bo­kou jizvu ve tvaru pís­mene Y, táhla se od spod­ního rtu šikmo dolů, zna­mení, které se nikdy ne­za­hojí. Trhalo mi to srdce, vždycky když jsem se na něj po­dí­val. Byla to moje chyba.

Šrám v mra­mo­ro­vém ob­li­čeji. Dlouhé černé vlasy, le­žérně svá­zané. Měnil svůj ze­vněj­šek každý druhý den jako ně­ja­kou amé­bic­kou fasádu.

Rubina cho­roba se za­čí­nala pro­je­vo­vat. Měla vý­padky paměti a za­čí­nala si uvě­do­mo­vat, že už za pět let nemusí exis­to­vat. Každý další den ji dával ne­u­tu­cha­jící sílu a ener­gii, hnát se ži­vo­tem jako tor­nádo. „Od­po­čí­tá­vám dny k Rag­naröku,“ říkala, než se její vědomí de­fi­ni­tivně vy­pa­řilo.

Malej Marty se po té epi­zodě, kdy se začal hrát ruletu, roz­há­dal se s rodiči a ti ho pře­stali pod­po­ro­vat a už si nemohl do­vo­lit dál platit svoje staré hnízdo. Všichni jsme se pře­stě­ho­vali do Ani­tina bytu, všech pět.

… pasáž se ne­za­cho­vala …

Ale pár věcí zů­stalo beze změny. Pořád jsme hráli Quake Live – hru, která vy­chází z Quake 3 vydané před 14 lety, stále za klan Legion of failed su­per­he­roes – ten­to­krát v pě­ti­člen­ném slo­žení. Pořád jsme měli pře­vrá­cený denní rytmus, v noci žít, přes den umírat,

Skoro každý den jsme cho­dili běhat, vět­ši­nou po setmění. Časem samo vy­krys­ta­li­zo­valo jediné pra­vi­dlo: nikdy ne­mlu­vit osobně, jenom ne­pří­tomně ve třetí osobě množ­ného čísla – oni, mo­no­tónní žalm o nikdy ne­po­jme­no­va­ných lidech.

„… šli mlžnou nocí, v barvě starého ka­ra­melu, šli nocí která se slé­vala z olo­vě­ných záclon, šli temně šedou nocí, pro­zá­ře­nou skřeky samoty, šli temně šedou nocí, která k obzoru houstla a spo­jo­vala se s pra­chem a po­pe­lem, šli mlžnou nocí če­ka­jíc na ne­do­stižné sví­tání, šli mlžnou nocí – ně­ko­lik ob­si­di­á­no­vých siluet, šli mlžnou nocí, kde nebylo vidět na krok a celý svět se rodil a mizel v po­mí­jivé bub­lině kolem nich, šli mlžnou nocí …“

Pětice jezdců apo­ka­ly­psy: Ruby, která se ne­do­žije ně­ja­kého sta­bil­ního vztahu, Anit s bi­s­e­xu­ál­ními sklony, která še­redně se spá­lila a nechce se vrátit do zpus­to­šené kra­jiny in­tim­ních vztahů, Malej Marty jako cha­o­tik, který ne­zdravě ris­kuje a chce pro­hrá­vat, já se sklony k se­bez­ni­čení a Peo na in­di­fe­rentní cestě do záhuby.

Nej­smut­něj­ším pří­pa­dem z celé naší se­branky byla Ruby – nikdy neměla žádnou sku­teč­nou ka­ma­rádku, se kterou by se mohla bavit o „hol­či­čích věcech“, jak sama říkala s lehkým sar­kas­mem. I když na druhou stranu sama nikdy moc ne­chtěla. Další symptom hlu­boké am­bi­va­lence, která pro­růstá identitu kaž­dého člena naší smečky. Anit byla Rubina první ne­chtěná ka­ma­rádka, první oprav­dová pří­tel­kyně, v pod­statě jediná osoba mimo hac­ker­ské kruhy se kterou vůbec na­vá­zala kon­takt. Osud se někdy zkrátka neptá na po­drob­nosti.

V době, kdy se kon­flikt s Mi­cha­e­lem El­li­sem poprvé vy­ost­řo­vat, Ruby byla už ně­ko­lik měsíců ne­zvěstná s po­chyb­nostmi o pře­žití. Ale přesto měla co dělat, našla do­časný smysl života. Zimu strá­vila v zchát­ra­lém ne­vy­to­pe­ném bytě bez teplé vody nad ob­ra­zov­kou laptopu.

Když se pak na za­čátku jara zase vrá­tila do života, jako první uvi­děla Anit a za­mi­lo­vala se na první pohled.

… pasáž se ne­za­cho­vala …

Na první pohled jsme vedli na­prosto transpa­rentní životy. Všichni black hat hac­keři, na první pohled žili zcela prů­hledné životy, znali svoje sou­sedy, pra­co­vali, cho­dili na­ku­po­vat, pla­tili účty. Ale tam, kde kon­čilo ob­čan­ské jméno, za­čí­nal ano­nymní život, od­vrá­cená tvář.

Ci­vilní po­vo­lání? Vět­ši­nou „IT kon­zul­tant“ nebo něco po­dobně ne­u­r­či­tého. Ně­kteří z nich do­konce pra­co­vali ve firmě Cor­po­ral Cortex dlouho před tím, než se do­zvě­děli, že CC je už dávno pod­ko­paná.

„Vedeme vlastní skry­tou stu­de­nou válku,“ říkal mi jeden Blac­khat jehož jméno jsem se nikdy ne­do­zvě­děl a když jsem pátral, za­bře­dal jsem do roz­sáhlé sítě proxy iden­tit. „V naší šedé zóně se za po­slední roky zro­dilo nejvíc ino­vací, tady vzniká bu­douc­nost a my se musíme snažit ne­vzbu­dit po­zor­nost. Abychom mohli uspět, musíme být ne­vi­di­telní. Bu­douc­nost bude skvělá, ale přesto se nikomu nebude líbit. Nikdo nemá rád změny, ani změny k lep­šímu. Každý ad­mi­rál býval pi­rá­tem a ze sou­čas­ných pirátů se stanou bu­doucí ad­mi­rá­lové.“

Jakmile blac­khati a hac­keři, kteří se po­hy­bo­vali ve stínu zákonů, zís­kali peníze, věci na­braly spád. Nej­lepší hlavy naší ge­na­race, které vy­rostly ve světě ab­so­lutní ko­nek­ti­vity, pomalu a mlčky začaly tvořit bu­douc­nost.

„Tech­no­lo­gie není dobrá nebo špatná, nemá žádné ob­li­ga­torní ten­dence, ne­kloní se k žádné straně. Proto všechno vy­u­ží­váme a zá­ro­veň zne­u­ží­váme.“

Začali spo­lu­pra­co­vat s ně­ko­lika uprch­líky z uni­ver­zit na kon­strukci robotů ve­li­kosti mouchy, které by nesli kameru, mi­k­ro­fon a wifi při­po­jení. „Plán je jed­no­du­chý, vy­ro­bit tyhle mouchy, vy­pus­tit je ve měs­tech, kde je velké po­krytí wifi sítěmi, budou pro­vá­dět sku­tečně glo­bální sle­do­vání. Jenom si to před­stav: re­al­time přenos s ja­ké­ho­koli místa pla­nety. Pohled do každé ulice, pohled do kaž­dého sou­kro­mého života. Jediný pro­blém je výdrž na ba­terku.“ Takhle byli blac­khati šílení, ta­ko­víhle vi­zi­o­náři. „Po­su­nout svět vpřed, po­su­nout svět vzad. Pokrok vede po ka­me­nité horské cestě a ve škar­pách leží mrt­voly.“

Pří­šeří ve kterém žili, jim umož­nilo ne­sta­rat se o nic, co je ne­za­jímá a sou­stře­dit se na to, co pro ně bylo dů­le­žité. Navíc se ne­mu­seli starat o to, jestli je všechno, co dělají, le­gální.

„Pla­tili nás vlády států, ale v ten stejný oka­mžik se nás ti stejní lidé sna­žili vy­pá­t­rat. To je dvoj­ja­kost našeho života,“ psal ni jeden ten samý blac­khat bez tváře nebo iden­tity. „Jsme jako Milo Min­der­bin­der. Jestli jsi četl Hlavu XXII., tak Milo byl ame­rický voják a pod­ni­ka­tel, který za druhé svě­tové války nechal bom­bar­do­vat vlastní letku, pro­tože mu Němci dobře za­pla­tili.“

„Ale nikdy nás ne­do­ká­žou najít. Ser­very máme ve zhrou­ce­ných stá­tech – So­mál­sku, Čadu, Sůdánu, Ni­gé­rii a pře­kva­pivě také v Číně – v zemích, kde mají větší sta­rosti než kon­t­ro­lo­vat ně­ko­lik po­čí­tačů.“

Vět­šina z blac­khatů kolem Ellise dalece pře­ko­ná­vala všechny naše schop­nosti. Jak zna­lostmi, tak kre­a­ti­vi­tou a nápady. Po­slední rok na­pří­klad začali pro­vo­zo­vat masivní in­ter­net-scale roz­po­zná­vání tváří na fo­to­gra­fi­ích a vi­deích a takto zís­kané in­for­mace pro­po­jo­vali s jinými zdroji a re­verzně ma­po­vali so­ci­ální vztahy jed­not­livců. Psali viry pro mo­bilní te­le­fony, které v re­ál­ném čase sle­do­valy jejich polohu.

Od roku 2002 pa­t­řili mezi ně­ko­lik skupin, které byly ne­přímo pla­ceny Čín­skou vládou za po­čí­ta­čové útoky proti Západu; byli pla­ceni někým z USA, aby na pře­lomu let 2010 a 2011 vedli prak­ticky ne­pře­tr­žitý DDoS útoku proti ser­ve­rům Wi­ki­le­aks, ale na druhou stranu sami spouš­těli mirrory pů­vod­ních strá­nek a se­e­do­vali torrenty se zve­řej­ně­nými daty; od roku 2010 byli velcí do­da­va­telé vý­po­četní síly pro Ano­nops, in­ter­ne­tové hackti­visty, kteří úto­čili hlavně na ochránce ko­pí­ro­va­cího mo­no­polu a Vel­kého obsahu jako je IFPI nebo RIAA; v roce 2013 vedli dras­tické útoky proti ko­ře­no­vým DNS ser­ve­rům v rámci Ope­race Apo­ka­ly­psa a bo­jo­vali v ote­vře­ných cyber­wars – asy­me­t­ric­kých in­for­mač­ních vál­kách, které se naplno roz­ho­řely po kauze Wi­ki­le­aks.

Útoky v těch letech začaly být zcela běžné, pro­bí­haly ne­pře­tr­žitě, den za dnem, noc za nocí, ale nikdo je ne­do­ká­zal ro­ze­znat od le­gi­tim­ních po­ža­davků. Na­sa­dili stra­te­gii ge­ne­ro­vání šumu, kterou jsme my po­u­ží­vali už v roce 2011. Pomocí útoku XSS vklá­dali skripty do ne­za­bez­pe­če­ných webo­vých strá­nek a každý kdo se pak na danou stránku po­dí­val, začal ode­sí­lat tisíce po­ža­davků na vy­brané ser­very a tak se ne­vě­domky po­dí­lel na DDoS úto­cích. Do téhle šílené ma­ši­né­rie se denně při­dá­valy stovky anonů, kteří roz­pou­tali bouři. Sestře­lo­vali stránky bank, kre­dit­ních spo­leč­ností, Paypal, Amazon – všechno, co si za­ma­nuli, jenom nebesa byla hra­nicí. Ne­vi­di­telná síla ano­nym­ních mas na in­ter­netu, pod­vratná ki­ne­tika di­gi­tální de­mo­kraie. Museli jsme se také zú­čast­nit, všechno se to dělo teď, v pří­tom­nosti, v tomhle je­di­ném mi­zi­vém te­pa­jí­cím oka­mžiku, něco na čem záleží, něco dů­le­ži­tého, právě teď a my jsme toho sou­částí. Ší­len­ství jis­křilo všude kolem a ve vzdu­chu byl cítit ten uni­ver­zální pocit, že cokoli děláme je správné a nikdy ne­mů­žeme pro­hrát. Ne­vy­hnu­telné ví­těz­ství nad starým zlem. 2

„Tohle je naše válka,“ říkal Peo, „Ne­za­žili jsme žádnou velkou válku, žádnou velkou krizi, naše válka je di­gi­tální válka.“ 3

… pasáž se ne­za­cho­vala …

Poz­ději vy­u­žili zna­losti bot­netů a vy­u­ží­vání cizích po­čí­tačů pro svoje účely na stavbu le­gi­timní P2P sítě Hive Mind – sku­tečné ko­lek­tivní in­te­li­gence, která před­běhla dobu o ně­ko­lik let.

„Systém je na­sta­vený tak, že každý jed­not­li­vec je do­ko­nale po­stra­da­telný a na­hra­di­tel­ným kým­koli jiným. Do­konce i my, hlavní mozky za celou ope­rací jsme od sebe vzá­jemně se­pa­ro­vaní a každý z nás může být ze dne na den na­hra­zen kým­koli jiným a dok­trína vzá­jem­ného zni­čení zne­mož­ňuje, aby se vzbou­řil proti sys­tému. Vy­bu­do­vali jsme sku­teč­nou P2P ora­ga­ni­zaci.“

… pasáž se ne­za­cho­vala …

Ale pak se vlna roz­tříš­tila o útesy roku 2014.

Stali se z nás hac­keři, kteří pro­ni­kali do so­ci­ál­ních sítí – so­ci­ální data-mining. V po­sled­ních letech jsme ve velkém zne­u­ží­vali četné bez­peč­nostní díry Fa­ce­booku a zís­ká­vali ob­rov­ská množ­ství sou­kro­mých dat, na­pří­klad tři sta mi­li­onů ak­tiv­ních emailů. Zkom­bi­no­vali jsme je s našimi roboty, kteří pro­če­sá­vali in­ter­net a s ba­lí­kem osob­ních údajů, které se nám po­da­řilo získat při útoku na da­ta­báze Cor­po­ral Cortex. A všechna tahle kvanta osob­ních údajů jsme pro­dá­vali, bylo jedno komu, ne­zá­le­želo nám proč, roz­ho­do­vala jenom cena. Všechny naše ak­ti­vity jsme – přesně podle vzoru Mi­cha­ele Ellise – mas­ko­vali roz­sáh­lou sítí proxy iden­tit.

Útoky na Fa­ce­book byly tak jed­no­du­ché a časté, že se jim v našich kru­zích říkalo jed­no­duše raidy. Fa­ce­book vlast­nil ne­změr­nou da­ta­bázi osob­ních údajů, kterou se nikdy ne­sna­žil příliš za­bez­pe­čit. Šířily se jím viry, bujely v něm pod­vodné stránky – pa­ra­zi­tický eko­sys­tém, který pře­rostl svůj pů­vodní záměr. A ně­kteří lidé už v pod­statě žili jenom na Fa­ce­booku, pro­tože velké modré F v pod­statě na­hra­dilo všechny jejich so­ci­ální in­ter­akce. A stovky útoč­níků ne­mohly jenom stát stra­nou a ne­činně při­hlí­žet. Sousta byla příliš lákavá. Sta­čilo získat fa­ce­boo­ko­vou identitu a člověk se do­slova mohl pře­vléct do cizí kůže – tak osobní byla in­ter­ne­tová iden­tita a nejen to – mohl se při­hla­šo­vat na úplně cizí stránky, na které se na­pa­dený při­hla­šo­val přes fa­ce­book con­nect a mohl vy­u­ží­vat in­terní pla­tební systém Fa­ce­booku. Bylo stvo­řeno mnoho virů cí­le­ných na fa­ce­book a další mi­no­ritní so­ci­ální sítě, na­pří­klad jeden, který se sířil po mo­bil­ních za­ří­zení, která jsou při­po­jená na ve­řejné wifi, pak po­slou­chal provoz, od­chy­tá­val pakety a hledal session cookie – iden­ti­fi­ká­tor při­hlá­še­ného uži­va­tele. Když se mu po­da­řilo tenhle iden­ti­fi­ká­tor získat, mohl se vy­dá­vat za daného uži­va­tele a pro­vá­dět další akce jeho jménem bez jeho vědomí. Ve světě, který je protkaný mo­bil­ním in­ter­ne­tem, to fun­go­valo lépe než svě­cená voda. Během ně­ko­lika měsíců blac­khati zís­kali de­sítky mi­li­onů iden­tit. Fa­ce­book jako mo­no­polní so­ci­ální síť, byla pro všechny útoč­níky po­žeh­ná­ním. A nej­lepší na celé věci bylo, že člověk ne­po­tře­bo­val žádné velké pro­středky, aby začal dělat ve stí­nové in­for­mační eko­no­mice.

De­taily o ži­vo­tech mi­li­onů lidí jsme kradli ve velkém. Tady nebylo místo pro mo­rálku, nebyl pro­stor re­spek­to­vat sou­kromí. Nic jako sou­kromí už stejně ně­ko­lik let ne­e­xis­to­valo. Každý packet, který jsme vy­slali do sítě, byl na hra­nič­ních rou­te­rech po­sky­to­va­telů při­po­jení za­chy­cen, pros­ke­no­ván a uložen. To bylo naše sou­kromí, to byla naše svo­bodná spo­leč­nost. Všichni jsme byli ne­u­stále sle­do­váni.

„Ví­tejte v elek­tro­nic­kém po­li­cej­ním státu,“ ří­ká­val tři­náctý Rev a měl pravdu. De­mo­kra­cie byla jenom for­ma­lita, která měla do­la­dit drobné de­taily státní správy, ale ne­mohla se do­tknout ne­měn­ných pra­vi­del to­ta­lit­ního zří­zení, které jako ra­ko­vina ob­rostlo ideály svo­body. „Bo­ju­jeme proti te­ro­rismu, bo­ju­jeme proti dětské por­no­gra­fii, bo­ju­jeme proti pi­rát­ství a proto vás všechny musíme sle­do­vat, dvacet čtyři hodin denně, na každém kroku, ať už sku­teč­ném nebo di­gi­tál­ním.“ Ne­zá­le­želo, čím pod­mi­ňo­vali per­ma­nentní sle­do­vání, vždycky to byly ne­měnné jis­toty, pro naše dobro, spo­le­čen­ská po­vin­nost. Každý, kdo pro­tes­to­val, každý kdo se ozval proti a každý, kdo zmi­ňo­val vy­mí­ra­jící ob­čan­skou svo­bodu, byl ne­pří­tel. „Jste proti blo­ko­vání strá­nek s dět­skou por­no­gra­fií, jste proti ka­me­rám v uli­cích, jste proti sle­do­vání in­ter­netu? Pak tohle všechno schva­lu­jete,“ hřměl tři­náctý Rev. „Když nejste s námi, jste proti nám. Můžete na­mí­tat, že cen­zura in­ter­netu dávno pře­stala slou­žit svému účelu a ne­o­vla­da­telně se roz­rostla do ob­lud­ných roz­měrů. Na uta­jo­va­ných blac­klis­tech se může ob­je­vit ja­ká­koli stránka bez udání důvodu. S jídlem přeci roste chuť. Můžete zmi­ňo­vat pra­vi­dlo pro­por­ci­o­na­lity a na­mí­tat, že kamery v uli­cích odhalí mi­ni­mum zlo­činů, ale plošné fízlují celou spo­leč­nost. Můžete na­mí­tat že glo­bální sle­do­vání, co kdo na in­ter­netu dělá, kom­pletně vy­mý­tilo ja­ké­koli sou­kromí, stejně si ne­po­radí s ile­gály, kteří svoje ak­ti­vity šif­rují, ale zato do­hlíží na mi­li­ony ne­vin­ných. Můžete se ohánět pre­sumpcí neviny, ale nemáte šanci cokoli změnit. Když nejste s nimi, jste proti nim. Svo­boda ze­mřela.“ Rev se na chvíli od­ml­čel, jeho hřmění do­znělo míst­ností.

Sou­kromí byl luxus, kte­rého si mohl dopřát jenom ten, kdo věděl jak kolem sebe po­sta­vit di­gi­tální zeď, kdo věděl, jak se stát ano­nym­ním, kdo věděl, jak šif­ro­vat svou ko­mu­ni­kaci, kdo věděl, jak fun­guje Síť, kdo věděl, jak fun­guje spo­leč­nost. V téhle ci­vi­li­zaci už nebylo místo pro mo­rálku.

Už od de­vá­tého Reva museli všichni být všichni ná­sle­du­jící mas­ko­vaní. Dva­náctý a tři­náctý Rev, stejně jako tisíce lidí z ano­nym­ních hnutí, po­u­ží­vali fa­ceplate – tmavě lesklý oblý plát po­sá­zený šes­ticí kamer, který úplně za­krý­val ob­li­čej. Nikdy jsem ne­vi­děl tváře po­sled­ních dvou Revů.

Fa­ceplate nebyla jenom maska, šlo o hi-tech gadget, první krok k post-hu­ma­nismu, k aug­men­to­va­nému člo­věku – šest kamer v kruhu, za­li­tých pod vrst­vou plastu, tak aby ne­vy­ční­valy nad do­ko­nale hladký povrch a nijak ne­ru­šily ne­lid­ský tvar, tak aby po­zo­ro­va­tel mohl jenom tušit for­maci čer­ných čoček. Oči. Jestliže se chcete zbavit lid­ských rysů, zbavte se očí.

Fa­ceplate byl me­cha­nicky upnut na spán­ko­vou kost velice cit­li­vým au­to­ma­tic­kým svě­rá­kem, musel na ob­li­čeji držet na­prosto ne­hybně, aby otřesy ne­roz­ho­dily dvo­jici vnitř­ních dis­plejů, které se při na­sa­zení fa­ceplatu au­to­ma­ticky ka­lib­ro­valy podle polohy očí. Vnitřní dis­pleje mohly do očí pro­mí­tat ven­kovní obraz obo­ha­cený o li­bo­volné údaje nebo ja­ký­koli di­gi­tální signál. Hra­nice re­a­lity se rozost­řo­vala.

Šes­tice před­ních kamer měla horší roz­li­šení než lidský zrak, ale to bohatě vy­va­žo­val op­tický zoom a mnohem širší spek­trum za­chy­ce­ného světla. Uvnitř bylo na­in­sta­lo­vané pole mi­k­ro­fonů, které do­ká­zalo roz­po­zná­vat lidský hlas a do­konce i stěží sly­ši­telný šepot mohl ovlá­dat fa­ceplate nebo mohl být znovu uměle re-syn­te­ti­zo­vaný hlas poslán na ven­kovní re­pro­duk­tory.

V ná­sle­du­jící ge­ne­raci při­byly in­te­grální slu­chátka, s ven­kov­ními mi­k­ro­fony, které nor­ma­li­zo­valy zvuk – šepot mohl být ze­sí­len, hla­sité rány po­tla­čeny, šum pozadí re­du­ko­ván. Od­stí­nění od re­a­lity za­čí­nalo být do­ko­nalé.

Pod po­vr­chem fa­ceplatu byla sou­vislá vrstva ne­pa­tr­ných LED diodek ve třech zá­klad­ních bar­vách – čer­vené, zelené a modré. No­si­tel fa­ceplatu díky nim mohl na po­vrchu svého umě­lého ob­li­čeje pro­mí­tat li­bo­volný obraz. Stan­dardní „spořič ob­ra­zovky“, který byl ve fa­cepletu už při­pra­ven byla šedá ver­ti­kální vlna, která se pomalu pře­lé­vala z jedné strany na druhou. Do vněj­šího po­vrchu za­ří­zení byla také vsa­zena matice velice sil­ných bílých diod, je­jichž světlo bodalo do očí.

Každý kus z první série stál 40000 euro, ale s každou další stro­jo­vou ge­ne­rací cena rychle kle­sala.

… pasáž se ne­za­cho­vala …

MM se docela vyznal v x86 a ARM as­sem­bleru a taky do­ká­zal trochu pro­gra­mo­vat v Céčku, ale když uviděl naší věc, kterou už pár měsíců pro­gra­mu­jeme po nocích, chtěl se hned za­po­jit do pro­jektu. Pro jeho agilní mysl nebyl pro­blém začít se Scalou – za­jí­ma­vým a re­la­tivně novým ja­zy­kem, který dokáže šká­lo­vat ve všech di­men­zích a je v něm možné napsat všechno od skriptů na ně­ko­lik řádků až po ob­rov­ské a slo­žité pro­gramy.

Starý kód naší věci byl napsán v Javě, v po­sled­ních třech letech jsme všechny nové kom­po­nenty psali ve Scale – pro­gra­mo­va­cím jazyce po­dob­ném poezii, ne­u­vě­ři­telně krásné a stručné básni. Do ní jsme poz­ději pře­psali i velkou část starého kódu. Vý­po­četně ná­ročné pro­cesy – tzv. number crun­ching – byly na­psány v OpenCL, běžely na čipech gra­fic­kých karet a vy­u­ží­valy jejich ob­rov­ského pa­ra­le­lismu.

Za­tímco v běžném stol­ním po­čí­tači roku 2014 máte jeden nejméně os­mi­já­d­rový pro­ce­sor, který je schopný na­jed­nou po­čí­tat 8 růz­ných úloh, v gra­fic­kých kar­tách je po­dob­ných jader ně­ko­lik stovek až tisíců. Jsou sice velice jed­no­du­chá a mnohem po­ma­lejší, ale v součtu mají ohromný výkon. Su­per­po­čí­tač z gra­fic­kých čipů se dá po­ří­dit až směšně levně. Museli jsme se vy­po­řá­dat s celou řadou pro­blémů, na­pří­klad jak pro­blémy roz­dě­lit na mnoho malých sub-pro­blémů, jak udržet vý­po­čet cpu-bound a tak po­dobně.

… pasáž se ne­za­cho­vala …

Velkou dávku S36 člověk ze za­čátku cítil v zadním mozku, jako kdyby se mu ro­ze­hří­vala zadní stěna lebky a chvění se pomalu šířilo. Už ně­ko­lik table­tek Syndea a v pod­statě li­bo­volná dávka S36 v člo­věku na­vo­dila stav do­ko­nalé bdě­losti, všechno bylo na­jed­nou ne­u­vě­ři­telně pří­tomné, do­o­pravdy jsme tam byli a žili v tom oka­mžiku. Ve světle léků z SCG mi ob­vyklý bdělý stav přišel jako po­lo­spá­nek. Mozek od­po­čí­val, ne­pra­co­val naplno.

Seděli jsme v rohu míst­nosti a pili ně­ja­kou žlutou ky­se­lou cha­canku. „Ne­stě­žuj si, má to je­de­náct a půl pro­centa, po­slední chlast, který nám zbyl.“ Ohlíd­nul jsem se a všude kolem běžely po­čí­tače. 4

Po­slední test měk­kých tkání pá­či­dlem ne­vy­šel zrovna nej­lépe. Pajcry se pro nás staly sym­boly bru­ta­lity, ne­u­pra­vené, ne­ko­nečné tě­lesné špi­navé zlé a ne­lo­gické bru­ta­lity – amu­le­tem, token pri­mi­tiv­ního železa, který může mít člověk ne­u­stále při sobě, in­stantní zpro­střed­ko­va­tel násilí. V zimě jsme občas pá­či­dla vy­ho­dili na mráz dokud se na nich ne­u­dě­lala ji­no­vatka a pak jsme je za­hří­vali tě­les­ným teplem až na po­ko­jo­vou tep­lotu. Zkouška mrazem.

„A cože tady vlastně děláme?“

„Zrovna běží nějaká pro­cedura,“ od­po­ví­dala chvatně Ruby za­tímco žvý­kala mandle. „Da­ta­mi­ning přes ně­ja­kou neu­ro­no­vou síť, šest set pev­ných disků a stejně je to IO bound. Sakra, už abysme tohle všechno měly za­bu­do­vané přímo do mozku.“ Kře­mí­kové evo­luci se zatím po­da­řilo oku­po­vat ně­které pe­ri­ferní sys­témy or­ga­nic­kého světa.

„A co vlastně děláš?“ ptala se ta holka s fi­a­lo­vými vlasy, která trochu vy­pa­dala jako Laura P., když jsme se sněž­nou nocí ve dvou do­nesli k osa­mě­lým hou­pač­kám.

„Zrova teď,“ začal jsem, ale brzo jsem začal na­bí­rat vodu do mozko­vých závitů. Dobrá otázka, co vlastně sakra dělám? Čím dál tím víc se nořím do ne­le­gál­ních ak­ti­vit ky­ber­pro­storu, na druhé straně jsem za­pá­lený pro­gra­má­tor, který zná dvacet čtyři pro­gra­mo­va­cích jazyků a zajímá se o da­ta­báze. Vzpo­mí­nám si, jak Peo při ně­ja­kém raidu blo­go­sféry na­ra­zil na článek na ně­ja­kém god awful blogu o vzta­zích a se­zna­mo­vání, ze kte­rého se mi do paměti zaryla jedna věta: vždycky se najde něco, o čem do­ká­žete pou­tavě vy­pra­vo­vat. Ve chvíli, kdy jsem si to pře­četl mě na­padlo: funk­ci­o­nální pro­gra­mo­vání. Bože, já bych o tom dovedl vy­prá­vět hodiny, podat to jako příběh boje zka­že­ného pro­cedu­rál­ního krá­lov­ství proti vzne­še­ným ry­tí­řům funk­ci­o­nál­ního krá­lov­ství pod ve­de­ním sira Lambdy, oh my, jak já bych bych razil prů­bojné pří­běhy z to­ho­hle mi­no­rit­ního aka­de­mic­kého světa. „Takže co vlastně teď děláš?“ ptala se ta hola s fi­a­lo­vými vlasy. „Jsem teď mezi dvěma za­měst­ná­ními. You know.“ začal jsem zlehka mlžit. V tom oka­mžiku jsem v sobě měl lahev sektu, které jsem do sebe vy­klo­pili s Ruby, za­tímco ona byla do­ko­nale stříz­livá, takže jsem musel agilně klič­ko­vat po čle­ni­tém po­vrchu ima­gi­nár­ních stěn střev.

„Jakých dvou?“

„Jedné ka­ta­strofy a jiné. Jsem pro­gra­má­tor a dělám zá­sadně pro lidi, kteří ne­platí.“

Udě­lala krok blíž.

Střih.

Seděl jsem v jejím ne­vy­to­pe­ném bytě.

„Jaký čaj si dáš?“

„Ona exis­tuje víc než jedna pří­chuť?“

Pár mi jich vy­jme­no­vala, ale nebyl jsem si jistý, že jestli si ně­ja­kou z nich ne­vy­mys­lela. „Tak třeba tu as­fal­to­vou čerň.“

„Ne­chceš při­nést deku?“

„To by bylo lovely. Je tu do­o­pravdy zima.“

Tik v obočí & chuť na jablka. Klang, klang, klang. Pak si pa­ma­tuju, že jsem viděl ně­ja­kou krev, pak jsem utíkal městem a pak jsem při­běh­nul do našeho bytu, úplně zdu­něný.

„Neser a pojď si leh­nout,“ řekl Ruby ro­ze­spale. „Nějaký Ta­ma­dol mám v batohu, jestli chceš. Ráno bude spousta času na vinu.“ Ou. Po tom, co se stalo, mi Ruby nabízí bez­pro­blé­mové de­ri­váty mor­finu.

Zdálo se mi o vánici, zdálo se mi, že nechce, abysme spolu měli sex (pro­miňte mi tento eu­fe­mis­tický te­ro­ris­tický čin proti li­te­rár­nímu umění), ale mohl jsem spát v její po­steli a ona si vy­hra­dila právo roz­hod­nout, co se bude dít potom.

Střih.

Seděli jsme v nějaké díře, Anit se oší­vala, ne­chtěla tu být, ale jinak to bylo božské, dý­chalo to tu ma­razmem a ší­len­stvím.

„Co tady vlastně děláme?“ ptal jsem se nado­po­vaný ko­co­vi­nou a ně­ja­kým tím mor­fi­nem.

„Mě se neptej,“ od­po­vě­děl Peo bu­me­ran­gově, „systém nám řekl, že bysme tu měli být.“

Ne­chtěl jsem žádné číslo, žádný email, žádný fa­ce­book id, žádný IM, zádný kon­takt s mi­nu­lostí, ale Stroj si myslel něco jiného. Vždyť byl sakra rok 2014 a každým dnem jsme uhá­něli vstříc ni­r­vá­no­vité tech­no­lo­gické sin­gu­la­ritě. Už jsem se ani nebál smrti, nebylo to pro mě nic de­fi­ni­tiv­ního. Tuhle věc za mě vyřeší Moorův zákon a zákon ak­ce­le­ro­va­ného vývoje. Díky Rayi Kur­t­zweile! 5

„Tyhle ex­terní sys­témy mě děsí,“ řekla Ruby, o krok napřed v myš­len­kách i fi­lo­so­fii. „Už abysme to měli v mozku.“

Ale tohle se­tkání před­po­vě­děl clus­ter po­čí­tačů v našem obý­váku. Sakra, všechno bylo divné, lámal se kul­turní chleba spo­leč­nosti. Spalo nás pět na jedné mat­raci, ve změti ži­vo­čiš­ných tkání, dvě holky a tři kluci, 367 ki­lo­gramů tep­lého or­ga­nic­kého života, ale stejně naše další kroky před­po­ví­dal po­čí­tač. Gé­ni­ové ve stínu vlast­ního génia, Hlava XXII. v ži­votní ve­li­kosti.

„Tak o co jde, Adame?“ ptala se Anit, oči­vidně vzru­šená.

„Já – si – nic – ne­pa­ma­tuju,“ od­po­vě­děl jsem.

„A co byla tahle Laura P., vlastně zač?“ ze­ptala se Ruby mnohem věc­něji. Jako vždy byla o krok dál v sé­man­tic­kých ulič­kách po­znání.

Žrali jsme čo­ko­lá­do­vou polevu dr. Oetker a ne­chali ko­lo­vat – ať žijí kožní cho­roby.

„Hm“, zre­ka­pi­tu­lo­val jsem si­tu­aci. „Fakt to chcete vědět?“

Všichni při­kývli, jenom Peo sklo­pil zrak, jenom on mi nechal trochu sou­kromí, vy par­chanti.

„Laura P. byla holka se kterou jsem s poznal na střední – tichá duše, o které jsem věděl, ale to bylo tak všechno – a pak jsem ob­je­vil, že spolu cho­díme na stej­nou vejšku, na FEL.“

Všechno bylo na­jed­nou nějak ko­pm­pli­ko­vaný, ne­ur­čitý množ­ství času pro­teklo pře­sý­pa­cími ho­di­nami, pá­rátka nám padala z koutků, lá­do­vali jsme se S36 a pili sym­bi­o­tický al­ko­hol. Byli jsme v nějaké pří­zrač­ném roko­vém klubu, kde hráli jenom špatné kapely. Síla je v in­te­lektu, kokoti. Všechno tohle S36, tra­ma­dol a al­ko­hol ve mě pro­bou­zel agre­si­vitu. Skoro jsme tan­co­vali tanec smrti, když přišla – přesná kopie Laury P. v mých ne­přes­ných vzpo­mín­kách.


  1. Pa­rafráze jedné části Fear and lo­athing in Las Vegas více tady
  2. Na­rážka na Fight club: We have no Great War. No Great De­pres­sion. Our Great War’s a spi­ri­tual war… our Great De­pres­sion is our lives.
  3. Celá pasáž od „Seděli jsme v rohu míst­nosti a pili ně­ja­kou žlutou ky­se­lou cha­canku“ je čás­tečný ko­pí­rák jedné scény filmu Scott Pil­grim vs. the World, který jsem psal značně opilý.
  4. https://en.wi­ki­pe­dia.org/wiki/Kur­t­zweil#The_Law_of_Ac­ce­le­ra­ting_Re­turns
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz