k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

End-time #2 - Krev a bouře

24. 1. 2011 (před 8 lety) — k47 (♪)
CC by-nc-sa (via)

Rox ležel ne­zra­něný, ale přesto v šoku, bez pohybu, dech velice mělký. Erik nad ním chvíli klečel a těkal očima. A pak Roxovi začal ro­ze­pí­nat košili. Jeden knof­lík za druhým, pomalu, peč­livě, s uspo­ko­je­ním. Od­ha­lil černou ne­prů­střel­nou vestu, s jasně vi­di­tel­ným vy­bou­le­ním před­ního plátu. Tyhle ke­ra­mické pláty jsou schopny za­sta­vit na­pros­tou vět­šinu pro­jek­tilů pušek i sa­mo­palů a jsou po­u­ží­vány hlavně v armádě, kde je mnohem větší riziko, že na vás budou stří­let něčím lepším než oby­čejná pis­tole, ale my je nosili i přesto. Naše pa­ra­noia ne­znala hra­nice. Erik zjis­til, že je hla­vice sekyry za­bod­nutá ve vrstvě ke­vlaru a do kůže pro­nikla jenom ně­ko­lik mi­li­me­trů. Trochu krve, ma­xi­málně po­ra­něné jedno žebro. Nic zá­sad­ního. Rox přesto ležel bez pohybu, v ka­ta­to­nic­kém šoku, bledá str­nu­lost, vědomí velice řídké. Erik mu ro­ze­pnul opasek a po­kra­čo­val zipem kalhot. Všechno jsem viděl, pro­tože te­le­fon se za­klí­nil tak, že čočka kamery smě­řo­vala přímo na ně.

… pasáž se ne­za­cho­vala …

„On byl gay nebo bi­s­e­xuál?“ zeptal se de­tek­tiv, když dopsal všechno, co jsem mu řekl.

„Po­pravdě – ani jedno z toho. Erik byl zkrátka člověk, který by se vyspal s kým­koli, kdyby k tomu měl šanci a ani by to ne­mu­sel být člověk, konec konců by ani ne­mu­sel být naživu.“

De­tek­tiv se tvářil docela zne­chu­ceně.

„Jeho se­xu­ální život a nejen ten, byl velice ne­u­spo­řá­daný a velice ne­před­ví­da­telný. A všechno, co dělal, se mu ne­u­vě­ři­telně hnusilo. Třeba se vyspal s ně­ja­kou holkou a druhý den byl úplně ne­pří­četný a pořád se sebe ptal, proč to vlastně udělal, říkal, že se sebe chce smýt vinu. Ale všechno se za­krátko zase opa­ko­valo. Hrnul se do vztahů, které po krátké době ukon­čil, na­prosto bez­dů­vodně. Vy­padni z mého života. Pa­ma­tuji si, jak potom – když se mu kolem po­ledne ko­nečně po­da­řilo usnout – seděl na pod­laze, roz­cu­cha­nou hlavu opře­nou o zeď, ve tváři výraz úpl­ného emo­ci­o­nál­ního vy­prázd­nění.“

„Když po­slou­chám, jak ne­spou­taně žil, napadá mě: neměl na svě­domí nějaké se­xu­ální zlo­činy, nějaké zná­sil­nění?“

„Ne,“ od­po­vě­děl jsem re­zo­lutně, „i když se to po všem, co jsem o něm řekl, nemusí zdát prav­dě­po­dobné, on měl nějaké zásady. Velice málo zásad, které občas po­ru­šo­val, ale to­ho­hle by se ne­do­pus­til. Aspoň myslím. Měl ten­dence být ve vy­pja­tých chví­lích im­pul­zivně do­mi­nantní, říkal, že to je kouzlo oka­mžiku, že bez toho by život byla nudná šedá pla­nina, ale zná­sil­nění. I když tech­nicky vzato se jed­noho do­pus­til.“

De­tek­tiv zbyst­řil a ne­pa­trně se mu pro­táhly koutky, jako kdyby si říkal: „No vida, jako bych to ne­ří­kal.“

Tech­nicky vzato,“ po­kra­čo­val jsem a dával velký důraz na ta dvě slova, „zná­sil­nil MM – dal­šího ka­ma­ráda, který čeká dole na re­cepci.“

De­tek­tiv na­sa­dil po­de­zí­ravý výraz. „A to mi chcete říct, že Erik Král neměl ho­mose­xu­ální ten­dence?“

„Um,“ vte­řina ticha, „ano.“

„Kdy­bych byl gay a věděl bych to, bylo by to příliš jasný, příliš jed­no­du­chý,“ říkal jednou Erik. „Takhle je všechno za­ha­lený olo­vě­nou rouš­kou vzru­šu­jí­cího ta­jem­ství.“ Ne­chá­pal jsem ho. Nikdy se mi ani ná­zna­kem ne­po­da­řilo pro­nik­nout do jeho mozkové stro­jovny času. Tolik pro­ti­chůd­ného cho­vání, tolik fun­da­men­tál­ního zmatku a přitom to byl chytrý a vzdě­laný člověk z rodiny, která se mo­rál­kou mohla řadit mezi aris­to­kra­cii.

Ale někde se něco po­sralo a z Erika se časem stal ber­zerk – zuřící ší­le­nec v pravém slova smyslu. Skoro jsem si ne­pa­ma­to­val dne, kdy bych ho ne­vi­děl v jednu chvíli na­prosto klid­ného a vzá­pětí ší­le­jí­cího jako ná­silná erupce vul­kánu. Hřměl, z hrdla se mu valil hlu­boký near­ti­ku­lo­vaný tón, začal mlátit do sloupu dokud mu ne­kr­vá­cely klouby, pak použil vlastní tělo jako be­ra­ni­dlo a vrhal se proti skří­ním, dokud do po­sled­ního ne­vy­lo­mil všechny panty. Zuřící ší­le­nec. Jindy jsem přišel do bytu, on tam seděl a šrou­bo­vá­kem ro­ze­bí­ral hlavu ži­let­ko­vého ho­li­cího strojku. Ne­vní­mal okolí. Vyndal dvě drobné a tenké ži­letky a pro­hlí­žel si je proti oknu. „Po­dí­vej se na to, to je nád­hera.“

Hm, udělal jsem.

Pak jeden z páru ma­lič­kých břitů při­lo­žil shora k zá­pěstí a začal se řezat do kůže. Straš­livě pomalu, sou­stře­děně, opa­trně, peč­livě. Sle­do­val řez a proužky krve. Zářezy nešly příliš hlu­boko, ale přesto se z nich po chvíli začala valit temná krev. Byl jí na­prosto fas­ci­no­vaný, v tu chvíli pro něj exis­to­val jenom he­mo­glo­bi­nový mi­k­ro­svět na hřbetě jeho ruce. Pak se na mě po­dí­val a ne­chá­pavě se zeptal: „Co jsem to sakra udělal?“

Hm, od­tu­šil jsem.

„Do prdele, proč jsem se kurva říznul? Sakra proč?“ Druhou rukou roz­ma­zal temnou krev a pak se zne­chu­ceně díval na dlaň špi­na­vou od jeho vlastní esence života. Byl zma­tený a zne­chu­cený. Pak ná­sle­do­val další z vý­padků cítění, kdy jenom seděl a nic ne­dě­lal – jakoby za­myš­leně seděl v rohu, sle­do­val ně­ko­lik ima­gi­nár­ních bodů v pro­storu, ústa po­o­tevřená, mrkal jenom zřídka. Za ně­ja­kou dobu v té kon­ster­no­vané poloze usnul.

Z ne­zná­mého důvodu mi ta pří­hoda dlouho ležela v hlavě, pořád jsem se k ní vracel a na jeho pohřbu mi došlo, že to byla vlastně me­ta­fora jeho života – bez důvodu se nechal vy­kr­vá­cet aniž by si toho byl vědom a potom se hnusil vlastní krve, vlastní esence života, kterou ne­zří­zeně plýtval. Vždycky, když mu při­pa­dalo, že svět burácí někde venku, někde v jeho ab­senci, vždycky se hnal do epi­cen­tra, do srdce všeho dění, aby cítil me­ta­fy­zický tep a nikdy přitom ne­hle­děl na svůj bi­o­lo­gický osud. Ne­vní­mal smrt, do­ká­zal ji do­ko­nale vy­těs­nit ze svého vědomí. Lidi ne­u­mí­rají, lidi jed­no­duše zmizí, pře­stane na ně myslet, jako kdyby nikdy nežili. Kdo nikdy nežil, nemůže umřít. Valil se časem jako hořící vozík na horské dráze, která se potápí do lá­vo­vého jezera – dech-be­roucí spek­tákl od­sou­zený k zániku, su­per­nova v před­ve­čer své vte­řiny slávy. Stří­dal se­xu­ální part­nery, hrnul se do vztahů a pak z nich na­rychlo utíkal, žádnou práci si ne­u­dr­žel víc jak měsíc. Někdy byl za­pá­lený pro věc a tíhnul po do­ko­na­losti a pra­co­val s vy­so­kým na­sa­ze­ním, aby vzá­pětí ztra­til zájem. Často se pral, nikdy nic ne­plá­no­val, vy­ra­zil do hos­pody a za čtvrt hodiny se už s někým mlátil. Někdy vy­hrá­val, někdy pro­hrá­val, ale pra­málo ho to za­jí­malo. „Když jsou všechny mož­nosti stejně mi­zerný, na čem potom záleží?“

Na čem vlastně zá­le­želo? A proč?

Erik se jednou zmínil, že se mu zjevil bůh.

„Jednou přijel pošťák s ně­ja­kým ba­lí­kem. Po­zo­ro­val jsem ho od chvíle, co za­sta­vil a vy­stou­pil z do­dávky. Byl jasný den, léto, obloha azu­rově modrá, slunce sví­tilo, stíny byly ne­při­ro­zeně hlu­boké. Všechno bylo jakoby nějak zostřené. Re­a­lita břitká. Na tom poš­ťá­kovi bylo něco div­ného, ale ze za­čátku jsem to ne­do­ká­zal po­jme­no­vat. Až když dole za­zvo­nil, došlo mi, že nemá ob­li­čej. Chy­běla mu tvář a za­pla­vo­valo ho na­rů­žo­vělé světlo. Věděl jsem, že je to bůh nebo něco na ten způsob. Věděl jsem to tít způ­so­bem, který se nedá přesně vy­svět­lit. Na­proti mě prostě na­jed­nou stál bůh a pak mi dal balík.“

„Co v něm bylo?“ zeptal jsem se.

„Krev a bouře,“ od­po­vě­děl Erik.

„Co?“

„Blood and thun­der.“

Sa­mo­zřejmě šlo o po­ma­tení smyslů, jak při­zná­val i sám Erik. „V ten oka­mžik mu musela od­um­řít část mozku. Tak fun­guje sou­kolí lid­ského vědomí: ne­schop­nost po­cho­pit náhlou změnu v chá­pání re­flexe si vy­světlí nad­při­ro­zeně, za­tímco se nové re­gi­ony šedé kůry mozkové za­u­čují. Zkouška šokem.“ Erik nikdy v boha ne­vě­řil a ani jeho ná­vštěva po ha­lu­ci­nač­ních cestách se­lhá­va­jící neu­ro­nové sítě ho ne­pře­svěd­čila. „Sračky, sračky, sračky. Celej kon­cept boha je lešení, který nám slou­žilo v době, kdy jsme ne­chá­pali me­cha­niku a fun­go­vání světa. Když jsme po­stou­pili dál a po­sta­vili zeď vědy a po­znání, měli jsme tohle lešení strh­nout. Každej ro­zum­nej člověk může něčemu věřit, ale musí re­a­go­vat na to, jak se mění a po­stu­puje po­znání re­a­lity. Může se do krve bít za svoje teze a svojí víru, ale když někdo před­loží důkazy, který uka­zují bo­ha­tou sbírku vnitř­ních ne­kon­zis­tencí, měl by udělat krok stra­nou a říct, že se mýlil. Na tom není nic špat­nýho. Všechno zpo­chyb­ňuj, všechno zkou­mej. A ná­bo­žen­ství a celá tahle re­klamní ma­ši­né­rie mozko­vých pa­ra­zitů, která se kolem boha obtáčí jako slizký cha­padla, je plná roz­porů a krásně zr­ca­dlí pri­mi­tivní dobu svýho vzniku.“ Erik byl velice vzdě­laný a jako sou­část tohoto kurzu musel pře­číst a na­stu­do­vat bibli. „Sračky. Všichni lidi, který to­muhle věří, musí mít v hla­vách sračky. Sa­mo­zřejmě, ti ro­zum­nější na­vr­hují smír a brání se, že to ne­be­rou do­slova, že o tom uva­žují na kon­cep­tu­ální úrovni, že tyhle svatý knihy vní­mají jako obecný základ mo­rálky zá­pad­ního světa. Ale hovno. Kdyby sku­tečně četli a znali to, o čem svojí vírou im­pli­citně pro­hla­šují, že s tím v nějaké míře sou­hlasí, nej­spíš by se k těm po­ma­za­nejm textů oto­čili zády. Tolik násilí, ne­ná­visti a pri­mi­ti­vismu jenom tak někde ne­na­jdete. Někdo na­mítne, že je tam spoustu dob­rýho a i to bere jenom jako obecný mo­rální kompas. Tak to ale zase hovno. V tom pří­padě si člověk vědomě vybírá jenom ty dobré a milé pasáže a všechny ty zvěr­stva a kru­tosti vědomě ig­no­ruje. Jestliže už pod­stou­pil tuhle opičí dráhu ústupků a kom­pro­misů a ko­rekcí, proč se vlastně zdr­žo­vat s ně­ja­kým ofi­ci­ál­ním textem dané víry, proč se vlastně zdr­žo­vat s ná­bo­žen­stvím a ne­vy­tvo­řit dobrý a spra­ved­livý systém mo­rál­ních hodnot na zelené louce? Od­po­věď je jasná: ate­is­mus si nikoho ne­snaží pod­bí­zet po­zla­ce­nýma srač­kama a nesli­buje věčný život v nebi. Ate­isti skončí ro­ze­žraný čer­vama. Pravda je krutá, drsná a bolí, ale nesli­buje žádný ne­smy­slný sračky.“ Niky ne­vě­řil a nikdy ne­u­věří.

Ze se­tkání s bohem si Erik odnesl jenom jediné: „Blood and thun­der.“ To se poz­ději stalo jeho man­trou, bo­jo­vým po­kři­kem na me­te­o­rické tra­jek­to­rii ži­vo­tem.

„Krev a bouře,“ si opa­ko­val, když roz­dá­val rány ne­zná­mým. Ob­zvláště rád se pral s ci­zinci. „Krev a bouře,“ omílal v duchu, když se opíral o stěnu před hos­po­dou a dlaní za­dr­žo­val proud teplé krve, který se mu valil z nosu. „Krev a bouře,“ řekl si a nutilo ho to se smát jako ší­le­nec.

Ale bouře stejně na­ko­nec utichla.

Když jsem stál nad jeho hrobem v uších mi stále zněla ta jeho slova, nesla se za ním jako ozvěna ži­vo­tem.

A přitom jsme toho o něm věděli tak málo. Nikdy neřekl, kde vlastně bydlí. Vždycky se na­jed­nou ukázal v našem bytě nebo u MM a vždycky zne­na­dání od­chá­zel, nikdy se ne­lou­čil, nikdy ne­zdra­vil a my jsme se ani ne­po­kou­šeli něco o něm vy­pá­t­rat. „Co byl to bylo za život bez ta­jem­ství?“ říkal vždycky MM a my to re­spek­to­vali a ne­sna­žili se ho sle­do­vat nebo pátrat po jeho vir­tu­ál­ních sto­pách. Znali jsme něco málo z jeho mi­nu­losti, jeho původ, vraždu jeho bratra a po­stupný a ne­od­vratný roz­klad rodiny. Ale v té době nám chyběl jeden dů­le­žitý dílek sklá­danky: jeho otec. Jak jsme se do­zvě­děli mnohem poz­ději, ani tenhle zdán­livě ne­škodný spi­so­va­tel, který kdysi slou­žil v brit­ské armádě, neměl čisté svě­domí. Ale to na nás do­lehlo mnohem poz­ději, když se začala sta­ho­vat mračna v celé té slo­žité hře, kterou jako bouři, jako požár roz­pou­tal Mi­chael Ellis a bylo do ní za­ple­teno mnoho lidí: K., Erikův otec nebo třeba Jesse.

O tom, že se to všechno nějak týká Jes­seho nám došlo, když jsme viděli jeho po­stře­le­ného strýce a pak když jsem se měl potkat s člo­vě­kem, který do­ká­zal sehnat v té době ještě ne­schvá­lené Syn­deum a na­jed­nou se přede mnou ob­je­vil Jesse. Spadla další opona, která za­krý­vala jednu z mnoha strá­nek Jes­sovi osob­nosti, další o které nikdo z nás, do­konce ani MM, neměl nejmenší po­tu­chy. A potom, když se do Jes­sova bytu vlámal K. a před tím něž ho vy­ho­dil z okna, chtěl, aby mu Jesse řekl všechno, co ví o Mi­cha­elu El­li­sovi. Řekl mu nějaké jméno a ně­ja­kou adresu, ale jak jsem se poz­ději do­zvě­děl, byly to jenom další z El­li­so­vých lží. V té době Jess ještě ani ná­zna­kem ne­u­va­žo­val, že se zabije. Začal pátrat po K., chtěl vědět na­prosto všechno o té bestii, ale nebál se ho, jedno ne­pří­jemné se­tkání s bestií bez tváře, zví­ře­tem, které se plazí ve stí­nech ne­mohlo na­ru­šit touhu žít dál i přes ne­pří­zeň osudu. „Nebude se nám to líbit, ale budeme žít dál,“ řekl jednou Rox a vy­stihl tak i Jes­sovu náladu.

Zlom nastal o ně­ko­lik týdnů poz­ději, když se Jesse vrátil za svojí mi­nu­lostí. Když se bouře uklid­nila a vy­vrhla ho na po­břeží ma­tičky Me­t­ro­po­lis, roz­tře­se­ného a od­de­chu­jí­cího, věděl, že nemůže dál. V hlavě se mu začal rodit plán, jak de­fi­ni­tivně zmizet z tváře Země, jak ani­hi­lo­vat.

Jesse byl per­ma­nentně na men­tál­ním útěku, v křeh­kém stavu před­stí­rané du­ševní rov­no­váhy, ve stavu in­de­fi­ni­tivní paniky, která se v něm uklá­dala jako nánosy čer­ného uhlí a někdy se agre­sivně ma­ni­fes­to­vala.

Začalo to, když se vrátil proti proudy vy­schlé řeky na sraz lidí ze zá­kladní školy se kte­rými se viděl na­po­sledy v pat­nácti letech. Od po­sled­ního zvo­nění se s nikým z nich ne­chtěl stýkat, zbavil se kon­taktů, ne­hlá­sil se k nikomu i když ho to trhalo na kusy, tam někde mezi špi­na­vými zdmi staré školy nechal Y. – svojí velkou a nikdy ne­vy­zna­nou lásku. Ale pak přišla ne­na­dálá zpráva, svo­lá­vání tou­la­vých vlků.

„Y. se bude vdávat,“ rána z čis­tého nebe, kví­lení.

„Byla to jízda,“ říkal Jess, když na chvíli s Y. osaměl. „Vždycky jsem tě Y. mi­lo­val, ale nikdy jsem ne­se­bral odvahu, abych se nějak pro­je­vil. Vy­čká­vání na mrtvém bodě, udr­žo­vání sta­tutu quo, při­pra­vo­vat se na zázrak, mě trhalo na kusy, ale bylo to po­ho­dlné. Fa­lešná naděje nebolí tolik jako od­ha­lená pravda. Vždycky jsem tě mi­lo­val – ve­řejné ta­jem­ství o kterém věděli všichni, kromě mě. Byla to jízda, celé ty roky. Pořád jsem mlčky čekal, měl jsem tvojí tvář vy­pá­le­nou do sít­nice, nosil ji v srdci, čekal jsem dál, až se naděje jed­noho dne pro­mě­nily v ne­krózní dou­fání a ze stromů začalo padat suché listí. Konec. Byla to jízda. A i všechny ty roky potom mě to ničilo. Jenom kvůli tobě jsem začal psát, jenom díky ob­tisku staré lásky. Osaměl jsem, pře­stal jsem se s kým­koli stýkat, spálil všechny mosty, které vedly směrem k mi­nu­losti. Byla to jízda, tenhle šílený am­bi­va­lentní pocit. Věděl jsem, že to nemůže fun­go­vat, chtěl jsem i ne­chtěl. Byla to jízda. Jenom abych si vy­čis­til hlavu jsem začal jezdit na kole, znovu a znovu opi­so­val zašlé si­lo­čáry, kudy jsem chodil do školy, kudy jsi cho­dila ty. Všechno se mi to do­ne­ko­nečna vra­celo. Musel jsem pořád zrych­lo­vat. Pár­krát jsem se úmy­slně vy­bou­ral jenom proto abych na chvíli za­po­mněl. Ně­ko­li­krát jsem si nařízl brz­dové lanko, abych se někdy v bu­doucnu na ně­ja­kém sjezdu zabil. Byla to jízda. Od­lou­čený od světa, osa­mělý i v davu lidí jsem se po­stupně se pro­pra­co­val do de­pre­siv­ních stavů. Za­pletl jsem se do po­čí­ta­čové kri­mi­na­lity, po­stu­pem času se pro­pa­dal hlou­běji do kruhů blac­khat hac­kerů, kradl jsem lidem iden­tity, osobní údaje, čísla kre­dit­ních karet, všechno, osa­mělá práce, ile­ga­lita a per­ma­nentní hrozba, která člo­věku zvedne krevní tlak a nutí ho se vždycky ohlí­žet a jen co se pro­budí zkon­t­ro­lo­vat pokoj, jestli tam nejsou ště­nice, a pak jsem začal pro­dá­vat drogy, jako jeden z mnoha po­stra­da­tel­ných de­a­lerů na ulici a to všechno proto, abych aspoň na chvíli za­po­mněl. Na tebe.“ Jess se na oka­mžik od­vrá­til, pevně stiskl zuby a sevřel oči. „Za nic tě sa­mo­zřejmě ne­vi­ním, ne­mů­žeš za to, všechno způ­so­bila tahle ne­šťastná láska.“ Ticho.

Y. chy­tila Jesse za ruku a přes slzy se na něj usmála. Zvuky kolem něj jakoby ustou­pily.

„Co se děje?“ zeptal se Jesse, když ležel a po­ví­dal si s Y. na gauči v jejím prázd­ném domě.

„Teď, když jsem to všechno sly­šela, si nejsem vůbec jistá, jestli je ta svatba dobrý nápad.“

Jess musel oka­mžitě zmizet. Vy­stře­lil z domu Y. a sprin­to­val umí­ra­jí­cím městem, v hlavě mu zuřila bouře. Byl emo­cemi na dně, uvnitř mrtvý. Za­sta­vil a od­de­cho­val. Když se pak šoural šedými uli­cemi jako ze starého filmu, de­fi­ni­tivně se roz­hodl spáchat se­be­vraždu. Musel to udělat.

A pak se za­stře­lil před očima všech, které znal, jako kdyby se chtěl ujis­tit, že uvě­říme a po­cho­píme a nechal po sobě svoje dva nej­lepší droogy: Mu a Malýho Mar­tyho.

„Jesse…“

Pak se kolem nás roz­to­čilo další kolo vy­šet­řo­vání a do všeho byl nějak za­ple­tený K.

„Jesse…“

Po jeho pohřbu se Malej Marty nechal za­vléct do ko­lo­toče raidů. Jess se nikdy žád­ného z nich ne­zú­čast­nil. Jeho agre­si­vita byla jiná – im­pul­zivní, ne­na­dálá, která se zve­dala s větrem a pak řádila jako tor­nádo a ob­ra­cela se proti němu sa­mot­nému. Naše agrese byla chladně pro­po­čí­taná, vy­kal­ku­lo­vaná, dlouho plá­no­vaná, do­předu na­cvi­čená, jasná a or­ga­ni­zo­vaná. Sa­motný akt násilí byl ne­pod­statný. Ztra­til se v závalu dal­ších po­třeb­ných kroků. Stal se ru­tinní in­jekcí adre­na­linu, ztra­cené ži­votní per­spek­tivy, spo­jení s re­a­li­tou.

… pasáž se ne­za­cho­vala …

Erik byl sku­tečný Anon, pro­fe­si­o­nální IRL troll. Jednou ho za­sta­vil po­li­cajt v autě, které si – podle svých slov – vy­půj­čil od za­měst­na­va­tele, který ho právě vy­ho­dil. Za­brz­dil, stáhl okýnko a na­sa­dil široký úsměv: „Pro­blém, stráž­níku?“ Šedivý str­haný po­li­cajt za­vět­řil pro­blémy a jenom mávnul rukou: „Jeďte do hajzlu.“ Auto pak za­par­ko­val ve škarpě mezi dvěma dě­di­nami na okraji ma­tičky Me­t­ro­po­lis a vrátil se pěšky. Ukázal se na našem prahu pro­mo­čený na kost. „Svo­boda ces­to­va­telů.“

Ně­ko­lik dnů nato se stal ten in­ci­dent s Malým Martym. Pro Erika nebyl pro­blém MM zdro­go­vat. Když při­hléd­neme k naší roz­sáhlé zásobě che­mi­ká­lií a léků bylo s po­di­vem, že se o to ne­po­ku­sil mnohem dřív. Ale přesto Malej Marty do toho ne­chtěl tahat po­li­cii a od­mí­tal na Erika podat žalobu. Jeho averze vůči ofi­ci­a­li­tám a au­to­ri­tám byla ne­ko­nečná, mnohem větší než ohle­du­pl­nost k vlast­nímu pozadí.

Jeho vztah k Eri­kovi byl od té doby dost zvláštní. Na jednu stranu ho do­ká­zal snést, ale na druhou ho k smrti ne­ná­vi­děl. MM nikdy ne­pro­ží­val zlé emoce. Trá­pení, zlo, to všechno kolem něj bylo, uvě­do­mo­val si to, ale ne­chtěl tak žít, od­sou­val to na druhou kolej, blo­ko­val to tak dů­kladně, až to vy­pa­dalo, že se jeho těla nic z toho na­prosto ne­do­týká. Po­stupně jsem si začal myslet, že nežije oprav­dově, že je silně až uměle po­la­ri­zo­vaný k po­zi­tivní straně věci. Erik byl ka­ta­ly­zá­tor, bleskosvod, který do MM na­smě­ro­val mi­li­ony za­ml­če­ných voltů a teprve tehdy začal sku­tečně ne­ná­vi­dět. Začal mít noční můry, ná­silné sny opa­ku­jící se noc co noc, bru­ta­lita zka­pal­něná ve víru vol­ných spán­ko­vých aso­ci­ací, ne­ná­vist sku­teč­nější než cokoli, co kdy prožil. A to byl jenom sen. Po pro­bu­zení to s MM clou­malo ještě více. V ná­sle­du­jí­cích mě­sí­cích se mno­ho­krát por­vali. Vět­ši­nou to začalo tak, že Erik něco ne­zá­vazně pro­ho­dil a MM mu hned jednu vrazil. „Tak co, ty moje pr­delko,“ ani ne­sta­čil ukon­čit větu a už na jeho tvář do­padla re­fle­xivní rána, střih, klang za­zpí­val a MM už držel pajcr. Mezi těma dvěma scé­nami nebyl žádný pře­chod, byly to dvě ná­sle­du­jící fil­mová po­líčka – tak bles­kově MM za­re­a­go­val. Pak se čas na setinu vte­řiny za­sta­vil, MM pro­po­čí­tá­val ná­sle­du­jící úder a pak se strhla lavina. Vždycky to byla po­dí­vaná, ne­fal­šo­vaný spek­tákl: MM byl mnohem menší, mladší a od po­hledu vy­pa­dal o dost cha­tr­něji, ale za po­slední měsíce se z něj stal rváč, hbitý s agil­ními svaly i myslí a vět­ši­nou měl po ruce těžký tupý před­mět, který se dal vý­borně použít jako zbraň. Proti němu stál Erik Král: Ji­dášův dvoj­ník, který se valí ži­vo­tem, nedívá se, co ho čeká, má­lo­kdy se ohlíží za sebe a zcela po­strádá pud se­bezá­chovy. „Hlavně, že se něco děje,“ tlemil se, když na chvíli MM při­tla­čil celou váhou těla k zemi, loktem mu držel hlavu a volnou pra­vač­kou ho mlátil do žeber. MM se po­da­řilo vy­smýk­nout, dostat se nahoru a uštěd­řit ně­ko­lik ran do ob­li­čeje Eri­kovi, který vy­pa­dal, jako když ho to vzru­šuje. Teprve potom se mi celá ta show zne­chu­tila, od le­ží­cího Erika jsem odtrhl MM ve kterém bylo stále spousta vzteku, cítil jsem jak to v něm pul­zuje jako horká láva.

Vzhle­dem k frek­venci jejich po­ty­ček bylo s po­di­vem, že oba dva pře­žili. Erik tedy jenom do té doby, než se roz­hodl, že musí být utra­cen. A přitom právě Erik měl MM celkem rád jako – svým způ­so­bem – ka­ma­ráda, což ne­dá­valo smysl, pro­tože tak zcela pře­hlí­žel ten in­ci­dent, který tohle všechno na­star­to­val, ale v Eri­kově životě jenom pár věcí dávalo smysl. Nikdy se ne­cho­val kon­zis­tentně, vždycky na pomezí ne­vy­hra­ně­ného přá­tel­ství/ne­přá­tel­ství, jak k ci­zin­cům tak ke známým duším v po­div­ném stavu du­ševní ne­pří­tom­nosti, jako kdyby něco pro­mýš­lel, jako kdyby plá­no­val další krok, jako kdyby hledal cestu.

Přesto, že se k němu po vět­šinu času Erik choval docela nor­málně, MM ho k smrti ne­sná­šel, ale tahle ne­ná­vist de­fi­ni­tivně skon­čila, když jsme stáli na jeho hrobem dý­cha­jí­cím čer­stvou hlínou. „Vyhrál jsem, par­chante“, řekl MM a hodil na rakev kámen.

Pár dnů nato se pro­bu­dil na koleji u jed­noho stu­denta z Bra­zí­lie. Při­pa­dal si jako zmlá­cený, ale, jak se hned zkon­t­ro­lo­val, byl v po­řádku, ne­u­tr­pěl žádná zra­nění. Tělo bez no­věj­ších šrámů a modřin. Vzpo­mínky jenom mlhavé, všechno jeho prádlo peč­livě slo­žené na zemi vedle po­stele, klang na mo­hut­ném opasku byl prázdný. Na­jed­nou dostal ne­zvla­da­telný strach.

Bra­zi­lec ležel v po­steli na druhé straně pokoje. „Sakra, tyhle ko­lejní byty jsou krá­lí­kárny, tady bych nemohl bydlet“ po­mys­lel si, když se po­ti­chu ob­lé­kal a de­ko­val se pryč.

MM byl poprvé sku­tečně sám.

… pasáž se ne­za­cho­vala …

„Proč bych se s nimi měl smířit, proč bych se s nimi měl vy­rov­ná­vat?“ říkal mi Erik dva dny před svojí smrtí. „Oni jsou ti, kteří mě takhle po­srali. Jenom díky nim jsem tenhle zkur­ve­nej ne­pří­čet­nej zmetek. Nic jim ne­dlu­žím.“ Od­kaš­lal si. „Ne­mys­lím, že nad nimi nějak vy­ční­vám, že jsem nějak lepší, že jsem něco víc. Ne. Jenom jedno ne­po­ve­dené tělo vy­stře­lené ka­ta­pul­tem.“

„Ale to říkáš jenom proto, že víš, že je snad­nější být ne­šťastný,“ od­po­vě­děl jsem mu klidně, ale za­čí­nala se ve mě vařit krev. Každý pohled do zr­ca­dla zabolí.

„Možná, možná,“ od­vě­til ne­u­r­čitě.

A pak se zabil. Žil jako ne­ří­zená střela, jako tělo vy­stře­lené ka­ta­pul­tem. Co bude dál? To se uvidí cestou.

V hlavě mi zů­stala viset jeho slova: „Máme právo být šílení.“

… pasáž se ne­za­cho­vala …

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz