povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

24. 1. 2011

End-time #1 - Jen mrtví viděli konec války

       
CC by-nc-sa (zdroj)

Varování: Povídka End-time byla napsána u příležitosti literární akce NanoWriMo, jejímž cílem bylo během jednoho měsíce napsat dílo o 50000 slovech. Text nebyl nijak zásadně upravován. Číst jenom na vlastní nebezpečí.

Byl jsem tam já (Adam K.), Rox (Peo), MM (Malej Marty), Kairi (Ruby) a Anet a s námi skromný průvod smutečních mundůrů.

Stáli jsme nad hrobem toho blázna a nějak k tomu nebylo co říct. Na náhrobku stálo jeho jméno: Eric Kerouac 16. 1. 1987 - 2. 7. 2011, bratr Roland Kerouac 28. 11. 1986 - 6. 5. 2009 a pak několik iniciál starších terminací. Nakonec ho šoupli do nenáviděné rodinné hrobky téhle nóbl mikro-dynastie, která se do naší malé republiky bůh ví proč přistěhovala z Anglie. Byl už konečně mrtvej a nikdo z nás se neměl k tomu co dodat. Dalo se čekat, že takhle brzo skončí, při jeho životním stylu, při nekonečné chaosu v jeho hlavě, při každodenním potácení ode zdi ke zdi, při jeho vztahu k životu, se kterému se choval jako ke kusu hadru, jako k naprosto samozřejmé věci na které moc nezáleží. Sice jsme nechtěli dodat nic, co by celou kauzu Král uzavřelo, ale pochopitelně nám nebylo lehko. Tušili jsme, že to přijde a tak nějak na dně vědomí jsme všichni chovali myšlenku, že Erik nemůže přežít nijak dlouho, ale přesto nás to vzalo. Byl to druhý člověk, který mě a Roxovi umřel před očima. V jednu chvíli před námi seděl, zcela střízlivý a v dalším okamžiku se jeho vědomí rozplynulo do karmínové nicoty a neušetřil nás pohledu na brutální a krvavé detaily. Lámacím nožem si jedním fatálním pohybem podřízl hrdlo, zajel hluboko do masa, přeťal obě krční tepny a nechal svojí symbolickou i faktickou krev na každém z naší pětice. A nejhorší na tom bylo, že k tomu neměl vůbec žádný důvod.

"Do prdele," zaklel jsem pro sebe a šťouchl Roxe a Kairi do loktů. "Pak se musím něčeho napít."

Rox pokýval hlavou a zlehka mě poplácal po zádech. V duchu mi bylo k pláči, ale zaťal jsem zuby a udržel se.

Zpovzdálí se na celou sešlost mračila dvojice v černých oblecích: Erikův otec Peter Kerouac - vysoký muž s aristokratickým obličejem, který byl jakoby umlácený a už se nedokázal smát a bývalý rodinný sluha Theodor Niles, který měl jedno oko zafačované, byl starší a menší než Erikův otec, ale měl široká ramena. Na levačce mu chyběl malíček. Oba měli prošedivělé vlasy a přísné výrazy. Když jsem je koutkem oka zahlédl, nepřipadalo mi, že truchlí, rozhodně ne Peter. Spíš jako kdyby přemýšleli o důsledcích a všech implikacích, které tohle bude mít do budoucna. Odešli chvíli před koncem ceremonie.

A potom Erika - už druhého člověka, kterého jsem poznal osobně a uvědomoval si jeho bytostnost a identitu - zasypali hlínou. Byl to krajně nepříjemný pocit - přemýšlet o zlomu a konci vědomí, kdy se z člověka, kterého vnímám jako samostatnou bytost, organickou žijící jednotku, která je schopna si sama sebe uvědomit, stane jenom hromada studeného organického odpadu. Kde je ta hranice a co se vlastně změní? Věděl jsem, že není možné objektivně dokázat, že si jakékoli jiná entita uvědomuje sama sebe. Není možné to dokázat pozorovateli, protože může jít o důsledné napodobování vědomí. Jediné, co pozorovatel nemůže popřít, je to, že sám myslí a tedy sám sobě dokazuje, že má vědomí, nebo sám sobě předvádí důkladnou iluzi. Jediné, co z tohohle vykuchaného dualismu plyne, je jakési smrštění celého vesmíru do lebky pozorovatele. Tam dýchá celý vesmír - v hlavě pozorovatele. Vesmír žije jenom, když žiju já. Může přežít mojí smrt, ale to nemůžu dokázat. A tehdy jsem si uvědomil, že ten Erikův vesmír přestal dýchat a zmizel.

Odešli jsme.

"To snad nosíme smůlu, nebo co?" řekl jsem v poloprázdném večerním baru. "Předloni Jess, teď Erik, kdo bude další." Všichni mlčeli a nevědomky si pohrávali se svými skleničkami.

Na pohřbech ve starém Římě byl prý vždycky přítomný klaun, který se staral o obveselování přítomných. Perfektně to zapadlo do dekadentní povahy starověkého Říma. Z té smrti si sakra nic nedělejte a trochu se zasmějte, život je krátký a neveselý. Žijeme jako meteory na své plamenné cestě atmosférou v rychlosti tisíce kilometrů za hodinu. Kdo neuhoří ve vzduchu, čeká drsný polibek matičky Země. Erik byl šílenec, který se životem - pomyslnou stratosférou - řítil ze všech nejrychleji.

Taky by se nám tu hodil nějaký dekadentní klaun. Ale možná jsme právě jeho nechali zahrabat do hlíny.

Erik Kerouac se vzdal rodinného příjmení po tom, co se jeho otec drasticky změnil a jeho bratr byl zavražděn. Všechno do sebe zapadlo na nějakých frekvencích mimo běžné vnímání. "Můj otec - Peter Kerouac - povoláním špatný spisovatel a dědic docela slušného jmění v rodné Anglii," říkal mi před několika měsíci Erik ve stejném baru, kde jsme seděli po pohřbu, "se začal chovat divně. Nebo spíš nějak jinak než obvykle. Myslím tím ten druh změn, které si člověk neuvědomí, ale přesto cítí, že je tady něco špatně. Dvacet let si při snídani čte noviny a najednou vynechá. Tuhle změnu nedokážeš pojmenovat, ale máš z toho divnej pocit. Ze začátku to byly takovýhle malý změny, ale postupně to gradovalo, následoval exponenciální nárůst a najednou bylo všechno jinak, nic nebylo jistý, nic nebylo jasný. Bouře která nás všechna smetla v jednom mizivém okamžiku věčnosti. Co sakra dělá? Čím se teď živí? Je to pořád ten stejný člověk? Základní životní jistoty v háji. Komunikace se zhoršovala. Moje matka to všechno nesla dost špatně. Byla to křehká bytost." Prudce nasál vzduch nosem, podrbal se na něm a pokračoval: "A pak přišla ta věc s bráchou a to byl úplný konec." Napil se křišťálového ginu a odmlčel se, jako kdyby předpokládal, že všechno už vím, že už není třeba pokračovat ve vyprávění. Nadechl se, zakašlal a pak pokračoval: "Roland. Jako první jsem našel jeho tělo, hrudník prokopnutý krumpáčem. Kurva, kurva, kurva. Od narození žiješ v takový celkem až snobský rodině, která tě výborně zabezpečí, dbá na dobrou výchovu, podporuje tě ve studiu, celý ty roky jsi dokonale odstíněnej od útrap života jenom, aby ses soustředil na svý ultimátní cíle a stal se z tebe gentleman, na kterýho by mohli bejt rodiče pyšný. A pak najdeš bledý studený tělo vlastního bráchy a zaschlou černou krev. Pro každýho by to byl šok, ale pro mě jako zazobanýho synka pěkně v závětří to byla rána, jako kdyby mě do hlavy trefil meteorit." Zavřel oči a hrubě se podrbal ve vlasech. "Sakra, měl jsem ho rád. Vždycky mezi náma pochopitelně byla nějaká bratrská rivalita, ale přesto jsme byli jako Amis a Amil, Romulus a Remus - dvojka, která je dohromady víc než součet jejích částí. A najednou je polovina z ní mrtvá, studená, bez života, zabitá, zahubená, tuhá. Ze začátku se mi tomu nechtělo věřit, říkal jsem si, že je to nějakej blbej vtip, že to přece nemůže bejt pravda. Docházelo mi to pomalu. Pomalu a tvrdě. Když jsem o tom zpětně přemejšlel, brácha byl takovej stálej bod, kterej mě držel nad vodou a díky němu jsem blokoval ten chaos, kterej byl všude kolem: otec se stranil rodiny, byl čím dál tím víc nevrlej a agresiví, matka se duševně bortila, celá tahle rodina, která mi dávala fantastický zázemí víc jak dvacet let byla najednou v hajzlu, změnila se v ruiny. Když už nebyl brácha, všechno jsem to jasně a ostře vnímal a taky to se mnou docela zamávalo. Pamatuju si, jako kdyby mi pak celý měsíce hučelo v hlavě a jako kdybych měl nějak zastřený vidění. Matka se z toho pak psychicky sesypala a odebrala se do ústavní péče, otec a Niles vzali roha, já jsem zatratil jméno Kerouaců a stal se ze mě Erik Král." Hltavě se napil. "Erik zkurvenej Král. Ale když už jsem v tom, měl bych dodat, že jsem nezatratil svoje bankovní konto na jméno Kerouac, které skrývalo docela pěknou část rodinného dědictví." Všichni kolem už spali a já jsem ho skoro neposlouchal. Ale to mu bylo jedno, jednou začal mluvit a musel říct příběh až do konce.

Nezdrželi jsme se dlouho. Dopili jsme a pak se odebrali k MM, který bydlel nejblíž.

Potom, co se Erik zabil, následoval obligátní policejní výslech. Nebyli jsme vyslýcháni poprvé: někdy jsme byli svědci, jindy podezřelí, ale vždycky nakonec shledáni zcela a kompletně nevinní, což bylo vzhledem k dlouhé historii zneužívání opiátů, falšování receptů, kybernetických zločinů a neopodstatněného násilí docela s podivem.

Na policejní stanici už měli židle s mým a Roxovým jménem. Nejlepší servis pro stálé zákazníky. Inspektor Toborin, který se nám už tolikrát věnoval, nebyl přítomen a tak se nás ujali dva detektivové z jeho týmu. Ani jeden z nich neměl jméno nebo tvář. Nejdřív jsme chvíli čekali dole v recepci, přední prosklená stěna, několik sedaček s modrým potahem, docela ticho, sem tam se mihli nějací lidé. Pak sešli naši dva detektivové, podali si s námi ruce a po dvou si nás vodili do kanceláře. Nejdřív mě a Roxe. První pohled a všiml jsem si, že můj detektiv má u pasu pouzdro s pistolí, šedočerné kalhoty, nějaké triko, ostříhaný skoro dohola. Hm. Otevřel dveře. "Posaďte se," velká kancelář, pět stolů, pár trezorů. Hned přede dveřmi bylo ve futrálech vyskládáno několik neprůstřelných vest. Hm. Jinak celkem normální kancelář. Člověk by skoro ani neřekl, že je právě na policii. Sedl jsem si do docela pohodlné židle a začal celý ten únavný kolotoč vyptávání a papírování. Všechno zaznamenat, vytisknout, dát zkontrolovat a schválit, jestli všechny podrobnosti sedí, vytisknout, podepsat.

Výslech jsem zažil už několikrát a jako vždycky mě fascinovaly stejné věci: jednak to bylo opakované odvolávání inspektorů z kriminálního oddělení na další stupně byrokratického stroje a důsledné ujišťování, že všechno dělají, protože musí a jsou v jistém smyslu oběti nebo spíš loutky kontrolované systémem. A pak množství informací nesouvisejících s případem, které po člověku požadují. Vždycky mi před očima vyvstala představa pavučiny do které se zachytávám, jemné tkaniny, jejíž jednotlivá vlákna mě prozkoumávají a zachycují jednotlivé souvislosti a detaily mého života. "Jsem v pasti", pomyslel jsem si poprvé a začal automaticky promýšlet, jak se zbavit těchto identifikovaných spojení s mojí osobou a jak se důsledněji maskovat. Proč po nás chtěli znát zaměstnání, příjem, kam jsme chodili na základní školu, kam na střední, kam na vysokou, jestli jsme se někdy léčili na psychiatrii, jestli konzumujeme alkohol nebo máme skony alkoholismu, zdali bereme drogy?

Rox jako vždy s grácií zalhal: "Občas si dám jedno pivo s kamarádama, ale to jenom, když na mě fakt naléhají. A drogy - sem tam si vezmu nějaký Paralen." Zasmál se tak přirozeně a tah nevinně, že by ho nikdo nikdy nedokázal podezřívat. Přitom jsme já, Rox a MM pili v podstatě neustále. MM to dokonce málem stálo vyhození ze školy.

Ale těžké otázky přišly, když se začali ptát na Erika. Konec konců, umřel mi na kolenou, takže jsme byli podezřelí a museli jsme čekat nepříjemné otázky.

"Jak jste se seznámili?" začal poměrně ze široka. Pár věcí jsem ze sebe vyklopil hned, co si policie přijela pro tělo.

"S Erikem se znám už víc jak rok," odpovídal jsem pomalu a pečlivě. "Poznali jsme se za docela podivných okolností."

"Jak moc podivných?" zeptal se detektiv, aniž by tušil že bodá do vosího hnízda absurdity.

"Skoro znásilnil Roxe - kamaráda, se kterým bydlím."

"Prosím?" podíval se na mě trochu podezíravě a trochu nevěřícně.

"Bylo to celé dost divné," přiznal jsem. "Už dlouho bydlím s Roxem, to je ten kluk, kterého vyslýchá kolega vedle. Několikrát jsme se stěhovali a poslední byt, který se stal naším přístavištěm, patří kamarádce Anně Valentové, to je jedna z těch dvou slečen, které čekají dole na recepci. V tom bytě se to stalo." Na chvíli jsem se odmlčel, abych usměrnil rozbíhavé myšlenky. "Nevím proč, ale Rox a Erik tam byli a něco dohadovali. Už si přesně nepamatuji, o co šlo, ale vím, že Rox byl dost rozrušený, když mi zavolal. Byl to videohovor, takže jsem viděl na něj a taky na Erika, který stál opodál a jenom se protahoval."

"Takže vy jste tam nebyl?"

"Ne, zrovna jsem snad něco nakupoval, ale měli jsme videohovor, takže jsem všechno viděl."

"Hm," udělal detektiv. Bral jsem to jako signál, abych se nenechal vyrušovat a pokračoval.

"Pár minut jsme něco řešili a nějak do toho byl nejspíš zapletený i Erik, ale podrobnosti po mě nechtějte. Rox bude vědět víc. Pak si pamatuji, že někdo vzal za kliku a hned vzápětí velice prudce zabouchal na dveře. Naštěstí bylo zamčeno. Najednou chvíle ticha, 'Co se to sakra děje?'. Nevěděli oni, nevěděl jsem ani já, ale na Roxově tváři se dala vyčíst zlá předtucha. A pak se začal prolamovat dovnitř sekyrou, aspoň to tak znělo. Rox a Erik se rychle zavřeli do velké skříně. Nic jiného je v tom okamžiku nenapadlo. Ven mohli vidět takovými vodorovnými průzory, byly to jenom nepatrné škvíry, ale přesto se jimi prodralo aspoň nějaké světlo. Ten člověk - možná zloděj, možná nějaký feťák, možná jenom pomatenec - se prosekal dovnitř. Několik ran a masivní dřevěné dveře se rozlomily. Šmejdil po bytě, jako kdyby něco nebo někoho hledal, ale neměli jsme nejmenší ponětí, co se sakra děje. Pak zastavil se před tou skříní, kde se tísnil Rox a Erik, v ruce pořád třímal sekyru. Dovedete si představit, že situace byla docela napjatá. Rox skoro nedýchal, zato Erika to zjevně začínalo bavit, čím větší napětí tím lepší. Vždycky vyhledával silné podněty. Ze začátku se v té stísněné skříni jenom zlehka přidržoval Roxe, ale jak napětí houstlo, postupně se přivíjel těsněji a těsněji. Rox držel telefon tak, že kamera mířila Erikovi přímo do obličeje a já přes celý monitor viděl jenom jeho grimasu: usmíval se, velice zlehka. Pak se všechno posralo. Ten člověk musel uslyšet zvuk, nějaké vrznutí, vzdech, tiché dýchání, něco. Otočil se a vrazil tu sekyru do míst, kde někoho tušil. Ostří prošlo přední stranou skříně jako nůž máslem a zabořila se Roxovi zboku do hrudníku. Vyvalil se ze skříně, telefon proletěl na druhou stranu místnosti a jeho optikou jsem viděl jak se nad Roxem tyčí ta veliká sekyra. Hrůzou jsem se nemohl pohnout, nedýchal jsem. Ten zloděj, když viděl to nehybné tělo, začal nelidsky kvílet a zmizel."

"Ale," přerušil mě detektiv podezíravě, "váš kamarád přece žije."

"Samozřejmě, stejně jako já je paranoidní blázen a v tu chvíli měl pod košilí neprůstřelnou vestu. Sekyra se zabodla zboku do předního plátu," vysvětlil jsem vesele a rukou naznačil trajektorii ostří. "Ale to není všechno. Potom, co ten zloděj odešel, Erik dostal chuť na lidské maso - eufemisticky řečeno."

"Hm," zabručel detektiv a zvedl obočí.

Pokračoval jsem ve vyprávění a nevynechal žádný z pestré mozaiky barvitých a místy explicitních detailů. Bavil jsem se detektivovými reakcemi.

Zamlčel jsem jenom jednu věc: ten člověk, který se k nám vloupal, byl K., vlastním jménem pravděpodobně Karel Kalandra - tou dobou naprosto nepříčetný. Byl jako duch, který proplouval prostorem nikým nezpozorován, jako bestie, která se plíží ve stínech, která je vždycky nablízku a čeká na svůj okamžik, jako ztělesnění absolutního nekonečného zla, jako oběť vlastních démonů, člověk, který už dávno ztratil spojení s realitou a pohyboval se vlastní stínovou zemí spálenou na prach, dávným opuštěným městem, kde nikdy nevychází slunce a střechy bičuje neutuchající déšť, ale přesto vnímal svoje okolí nepřirozeně ostře a vždycky viděl za roh kauzální horské dráhy. Když jsem K. poprvé letmo zahlédl z okna autobusu, málem se mi zastavilo srdce. "To je on." Pak nás Ellis - ta paranoidní mrcha - nahnala přímo k jeho prahu. Byli jsme jenom pochodující terče, naprosto bezmocní proti nekonečné hrůze, kterou měl K. v hlavě. Od té doby se držel naší stopě, když jsme s Roxem ujížděli Kairinou orvanou Octavií zpět do iluzorního bezpečí matičky Metropolis. Když jsem se po setmění konečně ocitli pod známými lampami, K. jednoduše vystoupil ze stínu a velikou sekyrou nám rozsekal auto. Zaútočil jako bestie, zvířecí pohyby, zvířecí brutalita. A když už se prosekal dovnitř a sápal se na nás, najednou se v něm něco zlomilo a utekl. Někoho viděl. Jak mi později došlo, jeho duševní stabilita připomínala trinitrotoluen. Stačí zatřepat. Potkali jsme se ještě několikrát, vždycky v podobném duchu. Nikdy se nezastavil a nikdy se neohlížel. Jednou se prosekal do Jessova bytu a velice se zajímal o Michaella Ellise. Když Jess všechno řekl, K. ho vyhodil z okna. Pět pater a Jess už nikdy nebyl, co dřív. Nedlouho potom se zabil.

Tohohle člověka jsem radši zamlčel. Všechno co dělal, bylo součástí nějakého většího plánu, obsáhlejšího schématu.


publikováno 24. 1. 2011

příbuzné články:
End-time #2 - Krev a bouře
Terminalita #12 - Medvěd
Mía #1
It was my final mission, nothing can save me
Dům na okraji dějin

sem odkazují:
Nanowrimo 2010 - následky
End-time