k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

End-time #1 - Jen mrtví viděli konec války

24. 1. 2011 — k47 (♪)
CC by-nc-sa (via)

Va­ro­vání: Po­vídka End-time byla na­psána u pří­le­ži­tosti li­te­rární akce Na­noWriMo, jejímž cílem bylo během jed­noho měsíce napsat dílo o 50000 slo­vech. Text nebyl nijak zá­sadně upra­vo­ván. Číst jenom na vlastní ne­bez­pečí.

Byl jsem tam já (Adam K.), Rox (Peo), MM (Malej Marty), Kairi (Ruby) a Anet a s námi skromný průvod smu­teč­ních mun­důrů.

Stáli jsme nad hrobem toho blázna a nějak k tomu nebylo co říct. Na ná­hrobku stálo jeho jméno: Eric Ke­rouac 16. 1. 1987 – 2. 7. 2011, bratr Roland Ke­rouac 28. 11. 1986 – 6. 5. 2009 a pak ně­ko­lik ini­ciál star­ších ter­mi­nací. Na­ko­nec ho šoupli do ne­ná­vi­děné ro­dinné hrobky téhle nóbl mikro-dy­nastie, která se do naší malé re­pub­liky bůh ví proč při­stě­ho­vala z Anglie. Byl už ko­nečně mrtvej a nikdo z nás se neměl k tomu co dodat. Dalo se čekat, že takhle brzo skončí, při jeho ži­vot­ním stylu, při ne­ko­nečné chaosu v jeho hlavě, při kaž­do­den­ním po­tá­cení ode zdi ke zdi, při jeho vztahu k životu, se kte­rému se choval jako ke kusu hadru, jako k na­prosto sa­mo­zřejmé věci na které moc ne­zá­leží. Sice jsme ne­chtěli dodat nic, co by celou kauzu Král uza­vřelo, ale po­cho­pi­telně nám nebylo lehko. Tušili jsme, že to přijde a tak nějak na dně vědomí jsme všichni cho­vali myš­lenku, že Erik nemůže přežít nijak dlouho, ale přesto nás to vzalo. Byl to druhý člověk, který mě a Roxovi umřel před očima. V jednu chvíli před námi seděl, zcela stříz­livý a v dalším oka­mžiku se jeho vědomí roz­ply­nulo do kar­mí­nové nicoty a ne­u­šet­řil nás po­hledu na bru­tální a krvavé de­taily. Lá­ma­cím nožem si jedním fa­tál­ním po­hy­bem pod­řízl hrdlo, zajel hlu­boko do masa, přeťal obě krční tepny a nechal svojí sym­bo­lic­kou i fak­tic­kou krev na každém z naší pětice. A nej­horší na tom bylo, že k tomu neměl vůbec žádný důvod.

„Do prdele,“ zaklel jsem pro sebe a šťouchl Roxe a Kairi do loktů. „Pak se musím něčeho napít.“

Rox po­ký­val hlavou a zlehka mě po­plá­cal po zádech. V duchu mi bylo k pláči, ale zaťal jsem zuby a udržel se.

Zpo­vzdálí se na celou se­šlost mra­čila dvo­jice v čer­ných ob­le­cích: Erikův otec Peter Ke­rouac – vysoký muž s aris­to­kra­tic­kým ob­li­če­jem, který byl jakoby umlá­cený a už se ne­do­ká­zal smát a bývalý ro­dinný sluha The­o­dor Niles, který měl jedno oko za­fa­čo­vané, byl starší a menší než Erikův otec, ale měl široká ramena. Na le­vačce mu chyběl ma­lí­ček. Oba měli pro­še­di­vělé vlasy a přísné výrazy. Když jsem je kout­kem oka za­hlédl, ne­při­pa­dalo mi, že truchlí, roz­hodně ne Peter. Spíš jako kdyby pře­mýš­leli o dů­sled­cích a všech im­pli­ka­cích, které tohle bude mít do bu­doucna. Odešli chvíli před koncem ce­re­mo­nie.

A potom Erika – už dru­hého člo­věka, kte­rého jsem poznal osobně a uvě­do­mo­val si jeho by­tost­nost a identitu – za­sy­pali hlínou. Byl to krajně ne­pří­jemný pocit – pře­mýš­let o zlomu a konci vědomí, kdy se z člo­věka, kte­rého vnímám jako sa­mo­stat­nou bytost, or­ga­nic­kou žijící jed­notku, která je schopna si sama sebe uvě­do­mit, stane jenom hro­mada stu­de­ného or­ga­nic­kého odpadu. Kde je ta hra­nice a co se vlastně změní? Věděl jsem, že není možné ob­jek­tivně do­ká­zat, že si ja­ké­koli jiná entita uvě­do­muje sama sebe. Není možné to do­ká­zat po­zo­ro­va­teli, pro­tože může jít o dů­sledné na­po­do­bo­vání vědomí. Jediné, co po­zo­ro­va­tel nemůže popřít, je to, že sám myslí a tedy sám sobě do­ka­zuje, že má vědomí, nebo sám sobě před­vádí dů­klad­nou iluzi. Jediné, co z to­ho­hle vy­ku­cha­ného du­a­lismu plyne, je jakési smrš­tění celého vesmíru do lebky po­zo­ro­va­tele. Tam dýchá celý vesmír – v hlavě po­zo­ro­va­tele. Vesmír žije jenom, když žiju já. Může přežít mojí smrt, ale to nemůžu do­ká­zat. A tehdy jsem si uvě­do­mil, že ten Erikův vesmír pře­stal dýchat a zmizel.

Odešli jsme.

„To snad nosíme smůlu, nebo co?“ řekl jsem v po­lo­prázd­ném ve­čer­ním baru. „Před­loni Jess, teď Erik, kdo bude další.“ Všichni mlčeli a ne­vě­domky si po­hrá­vali se svými skle­nič­kami.

Na po­hřbech ve starém Římě byl prý vždycky pří­tomný klaun, který se staral o ob­ve­se­lo­vání pří­tom­ných. Per­fektně to za­padlo do de­ka­dentní povahy sta­ro­vě­kého Říma. Z té smrti si sakra nic ne­dě­lejte a trochu se za­smějte, život je krátký a ne­ve­selý. Žijeme jako me­te­ory na své pla­menné cestě at­mo­sfé­rou v rych­losti tisíce ki­lo­me­trů za hodinu. Kdo ne­u­hoří ve vzdu­chu, čeká drsný po­li­bek ma­tičky Země. Erik byl ší­le­nec, který se ži­vo­tem – po­my­sl­nou stra­to­sfé­rou – řítil ze všech nej­rych­leji.

Taky by se nám tu hodil nějaký de­ka­dentní klaun. Ale možná jsme právě jeho ne­chali za­hra­bat do hlíny.

Erik Ke­rouac se vzdal ro­din­ného pří­jmení po tom, co se jeho otec dras­ticky změnil a jeho bratr byl za­vraž­děn. Všechno do sebe za­padlo na ně­ja­kých frek­ven­cích mimo běžné vní­mání. „Můj otec – Peter Ke­rouac – po­vo­lá­ním špatný spi­so­va­tel a dědic docela sluš­ného jmění v rodné Anglii,“ říkal mi před ně­ko­lika měsíci Erik ve stej­ném baru, kde jsme seděli po pohřbu, „se začal chovat divně. Nebo spíš nějak jinak než ob­vykle. Myslím tím ten druh změn, které si člověk ne­u­vě­domí, ale přesto cítí, že je tady něco špatně. Dvacet let si při sní­dani čte noviny a na­jed­nou vy­ne­chá. Tuhle změnu ne­do­ká­žeš po­jme­no­vat, ale máš z toho divnej pocit. Ze za­čátku to byly ta­ko­vý­hle malý změny, ale po­stupně to gra­do­valo, ná­sle­do­val ex­po­nen­ci­ální nárůst a na­jed­nou bylo všechno jinak, nic nebylo jistý, nic nebylo jasný. Bouře která nás všechna smetla v jednom mi­zi­vém oka­mžiku věč­nosti. Co sakra dělá? Čím se teď živí? Je to pořád ten stejný člověk? Zá­kladní ži­votní jis­toty v háji. Ko­mu­ni­kace se zhor­šo­vala. Moje matka to všechno nesla dost špatně. Byla to křehká bytost.“ Prudce nasál vzduch nosem, podr­bal se na něm a po­kra­čo­val: „A pak přišla ta věc s brá­chou a to byl úplný konec.“ Napil se křiš­ťá­lo­vého ginu a od­ml­čel se, jako kdyby před­po­klá­dal, že všechno už vím, že už není třeba po­kra­čo­vat ve vy­prá­vění. Na­de­chl se, za­kaš­lal a pak po­kra­čo­val: „Roland. Jako první jsem našel jeho tělo, hrud­ník pro­kopnutý krum­pá­čem. Kurva, kurva, kurva. Od na­ro­zení žiješ v takový celkem až snobský rodině, která tě vý­borně za­bez­pečí, dbá na dobrou vý­chovu, pod­po­ruje tě ve studiu, celý ty roky jsi do­ko­nale od­stí­ně­nej od útrap života jenom, aby ses sou­stře­dil na svý ul­ti­mátní cíle a stal se z tebe gentle­man, na kte­rýho by mohli bejt rodiče pyšný. A pak najdeš bledý stu­dený tělo vlast­ního bráchy a za­schlou černou krev. Pro kaž­dýho by to byl šok, ale pro mě jako za­zo­ba­nýho synka pěkně v zá­větří to byla rána, jako kdyby mě do hlavy trefil me­te­o­rit.“ Zavřel oči a hrubě se podr­bal ve vla­sech. „Sakra, měl jsem ho rád. Vždycky mezi náma po­cho­pi­telně byla nějaká bra­tr­ská ri­va­lita, ale přesto jsme byli jako Amis a Amil, Ro­mu­lus a Remus – dvojka, která je do­hro­mady víc než součet jejích částí. A na­jed­nou je po­lo­vina z ní mrtvá, stu­dená, bez života, zabitá, za­hu­bená, tuhá. Ze za­čátku se mi tomu ne­chtělo věřit, říkal jsem si, že je to ně­ja­kej blbej vtip, že to přece nemůže bejt pravda. Do­chá­zelo mi to pomalu. Pomalu a tvrdě. Když jsem o tom zpětně pře­mejš­lel, brácha byl ta­ko­vej stálej bod, kterej mě držel nad vodou a díky němu jsem blo­ko­val ten chaos, kterej byl všude kolem: otec se stra­nil rodiny, byl čím dál tím víc ne­vr­lej a agre­siví, matka se du­ševně bor­tila, celá tahle rodina, která mi dávala fan­tas­tický zázemí víc jak dvacet let byla na­jed­nou v hajzlu, změ­nila se v ruiny. Když už nebyl brácha, všechno jsem to jasně a ostře vnímal a taky to se mnou docela za­má­valo. Pa­ma­tuju si, jako kdyby mi pak celý měsíce hučelo v hlavě a jako kdy­bych měl nějak za­střený vidění. Matka se z toho pak psy­chicky se­sy­pala a ode­brala se do ústavní péče, otec a Niles vzali roha, já jsem za­tra­til jméno Ke­rou­aců a stal se ze mě Erik Král.“ Hltavě se napil. „Erik zkur­ve­nej Král. Ale když už jsem v tom, měl bych dodat, že jsem ne­za­tra­til svoje ban­kovní konto na jméno Ke­rouac, které skrý­valo docela pěknou část ro­din­ného dě­dic­tví.“ Všichni kolem už spali a já jsem ho skoro ne­po­slou­chal. Ale to mu bylo jedno, jednou začal mluvit a musel říct příběh až do konce.

Ne­zdr­želi jsme se dlouho. Dopili jsme a pak se ode­brali k MM, který bydlel nej­blíž.

Potom, co se Erik zabil, ná­sle­do­val ob­li­gátní po­li­cejní vý­slech. Nebyli jsme vy­slý­cháni poprvé: někdy jsme byli svědci, jindy po­de­zřelí, ale vždycky na­ko­nec shle­dáni zcela a kom­pletně ne­vinní, což bylo vzhle­dem k dlouhé his­to­rii zne­u­ží­vání opiátů, fal­šo­vání re­ceptů, ky­ber­ne­tic­kých zlo­činů a ne­o­pod­stat­ně­ného násilí docela s po­di­vem.

Na po­li­cejní sta­nici už měli židle s mým a Ro­xo­vým jménem. Nej­lepší servis pro stálé zá­kaz­níky. In­spek­tor To­bo­rin, který se nám už to­li­krát vě­no­val, nebyl pří­to­men a tak se nás ujali dva de­tek­ti­vové z jeho týmu. Ani jeden z nich neměl jméno nebo tvář. Nejdřív jsme chvíli čekali dole v re­cepci, přední pro­sklená stěna, ně­ko­lik se­da­ček s modrým po­ta­hem, docela ticho, sem tam se mihli nějací lidé. Pak sešli naši dva de­tek­ti­vové, podali si s námi ruce a po dvou si nás vodili do kan­ce­láře. Nejdřív mě a Roxe. První pohled a všiml jsem si, že můj de­tek­tiv má u pasu pouz­dro s pis­tolí, še­do­černé kalhoty, nějaké triko, ostří­haný skoro dohola. Hm. Ote­vřel dveře. „Po­saďte se,“ velká kan­ce­lář, pět stolů, pár tre­zorů. Hned přede dveřmi bylo ve futrá­lech vy­sklá­dáno ně­ko­lik ne­prů­střel­ných vest. Hm. Jinak celkem nor­mální kan­ce­lář. Člověk by skoro ani neřekl, že je právě na po­li­cii. Sedl jsem si do docela po­ho­dlné židle a začal celý ten únavný ko­lo­toč vy­ptá­vání a pa­pí­ro­vání. Všechno za­zna­me­nat, vy­tisk­nout, dát zkon­t­ro­lo­vat a schvá­lit, jestli všechny po­drob­nosti sedí, vy­tisk­nout, po­de­psat.

Vý­slech jsem zažil už ně­ko­li­krát a jako vždycky mě fas­ci­no­valy stejné věci: jednak to bylo opa­ko­vané od­vo­lá­vání in­spek­torů z kri­mi­nál­ního od­dě­lení na další stupně by­ro­kra­tic­kého stroje a dů­sledné ujiš­ťo­vání, že všechno dělají, pro­tože musí a jsou v jistém smyslu oběti, nebo spíš loutky kon­t­ro­lo­vané sys­té­mem. A pak množ­ství in­for­mací ne­sou­vi­se­jí­cích s pří­pa­dem, které po člo­věku po­ža­dují. Vždycky mi před očima vy­vstala před­stava pa­vu­činy do které se za­chy­tá­vám, jemné tka­niny, jejíž jed­not­livá vlákna mě pro­zkou­má­vají a za­chy­cují jed­not­livé sou­vis­losti a de­taily mého života. „Jsem v pasti“, po­mys­lel jsem si poprvé a začal au­to­ma­ticky pro­mýš­let, jak se zbavit těchto iden­ti­fi­ko­va­ných spo­jení s mojí osobou a jak se dů­sled­něji mas­ko­vat. Proč po nás chtěli znát za­měst­nání, příjem, kam jsme cho­dili na zá­kladní školu, kam na střední, kam na vy­so­kou, jestli jsme se někdy léčili na psy­chi­atrii, jestli kon­zu­mu­jeme al­ko­hol nebo máme skony al­ko­ho­lismu, zdali bereme drogy?

Rox jako vždy s grácií zalhal: „Občas si dám jedno pivo s ka­ma­rá­dama, ale to jenom, když na mě fakt na­lé­hají. A drogy – sem tam si vezmu nějaký Pa­ra­len.“ Zasmál se tak při­ro­zeně a tah ne­vinně, že by ho nikdo nikdy ne­do­ká­zal po­de­zří­vat. Přitom jsme já, Rox a MM pili v pod­statě ne­u­stále. MM to do­konce málem stálo vy­ho­zení ze školy.

Ale těžké otázky přišly, když se začali ptát na Erika. Konec konců, umřel mi na ko­le­nou, takže jsme byli po­de­zřelí a museli jsme čekat ne­pří­jemné otázky.

„Jak jste se se­zná­mili?“ začal po­měrně ze široka. Pár věcí jsem ze sebe vy­klo­pil hned, co si po­li­cie při­jela pro tělo.

„S Erikem se znám už víc jak rok,“ od­po­ví­dal jsem pomalu a peč­livě. „Po­znali jsme se za docela po­div­ných okol­ností.“

„Jak moc po­div­ných?“ zeptal se de­tek­tiv, aniž by tušil že bodá do vosího hnízda ab­sur­dity.

„Skoro zná­sil­nil Roxe – ka­ma­ráda, se kterým bydlím.“

„Prosím?“ po­dí­val se na mě trochu po­de­zí­ravě a trochu ne­vě­řícně.

„Bylo to celé dost divné,“ při­znal jsem. „Už dlouho bydlím s Roxem, to je ten kluk, kte­rého vy­slý­chá kolega vedle. Ně­ko­li­krát jsme se stě­ho­vali a po­slední byt, který se stal naším pří­sta­viš­těm, patří ka­ma­rádce Anně Va­len­tové, to je jedna z těch dvou slečen, které čekají dole na re­cepci. V tom bytě se to stalo.“ Na chvíli jsem se od­ml­čel, abych usměr­nil roz­bí­havé myš­lenky. „Nevím proč, ale Rox a Erik tam byli a něco do­ha­do­vali. Už si přesně ne­pa­ma­tuji, o co šlo, ale vím, že Rox byl dost roz­ru­šený, když mi za­vo­lal. Byl to vi­deo­ho­vor, takže jsem viděl na něj a taky na Erika, který stál opodál a jenom se pro­ta­ho­val.“

„Takže vy jste tam nebyl?“

„Ne, zrovna jsem snad něco na­ku­po­val, ale měli jsme vi­deo­ho­vor, takže jsem všechno viděl.“

„Hm,“ udělal de­tek­tiv. Bral jsem to jako signál, abych se ne­ne­chal vy­ru­šo­vat a po­kra­čo­val.

„Pár minut jsme něco řešili a nějak do toho byl nej­spíš za­ple­tený i Erik, ale po­drob­nosti po mě ne­chtějte. Rox bude vědět víc. Pak si pa­ma­tuji, že někdo vzal za kliku a hned vzá­pětí velice prudce za­bou­chal na dveře. Na­štěstí bylo za­mčeno. Na­jed­nou chvíle ticha, 'Co se to sakra děje?'. Ne­vě­děli oni, ne­vě­děl jsem ani já, ale na Roxově tváři se dala vyčíst zlá před­tu­cha. A pak se začal pro­la­mo­vat dovnitř se­ky­rou, aspoň to tak znělo. Rox a Erik se rychle za­vřeli do velké skříně. Nic jiného je v tom oka­mžiku ne­na­padlo. Ven mohli vidět ta­ko­vými vo­do­rov­nými prů­zory, byly to jenom ne­pa­trné škvíry, ale přesto se jimi pro­dralo aspoň nějaké světlo. Ten člověk – možná zloděj, možná nějaký feťák, možná jenom po­ma­te­nec – se pro­se­kal dovnitř. Ně­ko­lik ran a masivní dře­věné dveře se roz­lo­mily. Šmejdil po bytě, jako kdyby něco nebo někoho hledal, ale neměli jsme nejmenší ponětí, co se sakra děje. Pak za­sta­vil se před tou skříní, kde se tísnil Rox a Erik, v ruce pořád třímal sekyru. Do­ve­dete si před­sta­vit, že si­tu­ace byla docela na­pjatá. Rox skoro ne­dý­chal, zato Erika to zjevně za­čí­nalo bavit, čím větší napětí tím lepší. Vždycky vy­hle­dá­val silné pod­něty. Ze za­čátku se v té stís­něné skříni jenom zlehka při­dr­žo­val Roxe, ale jak napětí houstlo, po­stupně se při­ví­jel těs­něji a těs­něji. Rox držel te­le­fon tak, že kamera mířila Eri­kovi přímo do ob­li­čeje a já přes celý mo­ni­tor viděl jenom jeho gri­masu: usmí­val se, velice zlehka. Pak se všechno po­sralo. Ten člověk musel usly­šet zvuk, nějaké vrz­nutí, vzdech, tiché dý­chání, něco. Otočil se a vrazil tu sekyru do míst, kde někoho tušil. Ostří prošlo přední stra­nou skříně jako nůž máslem a za­bo­řila se Roxovi zboku do hrud­níku. Vy­va­lil se ze skříně, te­le­fon pro­le­těl na druhou stranu míst­nosti a jeho op­ti­kou jsem viděl jak se nad Roxem tyčí ta veliká sekyra. Hrůzou jsem se nemohl po­hnout, ne­dý­chal jsem. Ten zloděj, když viděl to ne­hybné tělo, začal ne­lid­sky kvílet a zmizel.“

„Ale,“ pře­ru­šil mě de­tek­tiv po­de­zí­ravě, „váš ka­ma­rád přece žije.“

„Sa­mo­zřejmě, stejně jako já je pa­ra­no­idní blázen a v tu chvíli měl pod košilí ne­prů­střel­nou vestu. Sekyra se za­bodla zboku do před­ního plátu,“ vy­svět­lil jsem vesele a rukou na­zna­čil tra­jek­to­rii ostří. „Ale to není všechno. Potom, co ten zloděj odešel, Erik dostal chuť na lidské maso – eu­fe­mis­ticky řečeno.“

„Hm,“ za­bru­čel de­tek­tiv a zvedl obočí.

Po­kra­čo­val jsem ve vy­prá­vění a ne­vy­ne­chal žádný z pestré mo­zaiky bar­vi­tých a místy ex­pli­cit­ních de­tailů. Bavil jsem se de­tek­ti­vo­vými re­ak­cemi.

Za­ml­čel jsem jenom jednu věc: ten člověk, který se k nám vlou­pal, byl K., vlast­ním jménem prav­dě­po­dobně Karel Ka­lan­dra – tou dobou na­prosto ne­pří­četný. Byl jako duch, který pro­plou­val pro­sto­rem nikým ne­zpo­zo­ro­ván, jako bestie, která se plíží ve stí­nech, která je vždycky na­blízku a čeká na svůj oka­mžik, jako ztě­les­nění ab­so­lut­ního ne­ko­neč­ného zla, jako oběť vlast­ních démonů, člověk, který už dávno ztra­til spo­jení s re­a­li­tou a po­hy­bo­val se vlastní stí­no­vou zemí spá­le­nou na prach, dávným opuš­tě­ným městem, kde nikdy ne­vy­chází slunce a stře­chy bičuje ne­u­tu­cha­jící déšť, ale přesto vnímal svoje okolí ne­při­ro­zeně ostře a vždycky viděl za roh kauzální horské dráhy. Když jsem K. poprvé letmo za­hlédl z okna au­to­busu, málem se mi za­sta­vilo srdce. „To je on.“ Pak nás Ellis – ta pa­ra­no­idní mrcha – na­hnala přímo k jeho prahu. Byli jsme jenom po­cho­du­jící terče, na­prosto bez­mocní proti ne­ko­nečné hrůze, kterou měl K. v hlavě. Od té doby se držel naší stopě, když jsme s Roxem ujíž­děli Kai­ri­nou or­va­nou Octa­vií zpět do ilu­zor­ního bez­pečí ma­tičky Me­t­ro­po­lis. Když jsem se po setmění ko­nečně ocitli pod zná­mými lam­pami, K. jed­no­duše vy­stou­pil ze stínu a ve­li­kou se­ky­rou nám roz­se­kal auto. Za­ú­to­čil jako bestie, zví­řecí pohyby, zví­řecí bru­ta­lita. A když už se pro­se­kal dovnitř a sápal se na nás, na­jed­nou se v něm něco zlo­milo a utekl. Někoho viděl. Jak mi poz­ději došlo, jeho du­ševní sta­bi­lita při­po­mí­nala tri­ni­t­ro­to­luen. Stačí za­tře­pat. Po­tkali jsme se ještě ně­ko­li­krát, vždycky v po­dob­ném duchu. Nikdy se ne­za­sta­vil a nikdy se ne­o­hlí­žel. Jednou se pro­se­kal do Jes­sova bytu a velice se za­jí­mal o Mi­cha­ella Ellise. Když Jess všechno řekl, K. ho vy­ho­dil z okna. Pět pater a Jess už nikdy nebyl, co dřív. Ne­dlouho potom se zabil.

To­ho­hle člo­věka jsem radši za­ml­čel. Všechno co dělal, bylo sou­částí ně­ja­kého vět­šího plánu, ob­sáh­lej­šího sché­matu.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz