k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Dvě věže

10. 10. 2008 (aktualizováno 16. 8. 2009) — k47 (♪)

Úlomky bi­zar­ního světa všední re­a­lity ve které žiju já, Peo a Ruby

**

„Kdo z vás, ho­lomci?“ napsal Peo, za­klapl víko no­te­booku a po­dí­val se rudýma očima z okna do čer­no­še­dého světa. „Teď ještě jednou oto­číme Inland Empire a pak se uvidí.“ Měl na sobě triko s ná­pi­sem jedině Mlas­kač nikdy ne­zalhal a seděl na vrchu jed­noho ze dvou ser­ve­ro­vých racků. Já seděl na druhém racku v pro­těj­ším rohu míst­nosti.

To všechno se stalo v době, kdy in­ter­ne­tem otřá­sala akta Mlas­kač a online stal­king se ne­bý­vale roz­má­hal a na­há­něl strach a za­čí­naly za něj padat ža­lo­bičky.

„Není to trochu divné?“

„Co kon­krétně?“ zeptal se Peo a snažil se trochu pro­táh­nout ztuhlou páteř a zá­ro­veň ba­lan­co­val na věži čipů a disků a ven­ti­lá­torů a snažil se ne­spad­nout.

**

Po­hle­dem jsem pro­létl po pokoji, po skří­ních a kni­hách a prázd­notě a ne­po­řádku a klub­kách na­pá­je­cích a sí­ťo­vých kabelů na pod­laze a znovu mi došlo, že žijeme v bi­zar­ním světě. Jsme stu­denti, kteří mají vlastní byt – se­hnaný za okol­nos­tech velice blíz­kých vy­dí­rání – který je v pod­statě až ke stropu na­pl­něn třemi esen­ci­ál­ními sub­stan­cemi. Tak předně tu byly knihy, ab­surdní množ­ství knih a ko­miksů, je­jichž množ­ství bylo tak ne­změrné, že jsme je neměli kam dávat a sklá­dali jsme je podél stěn. Různá, po­di­vu­hodná li­te­ra­tura s ne­zná­mým pů­vo­dem. Od všeho tu byl kousek, každý žánr, každý autor tady někde byl. Sta­čilo ho najít, což byl pro­blém.

Velkou část knih při­nesla s sebou Ruby, když se k nám na­stě­ho­vala. Říkali jsme si, že s sebou při­táhne spoustu ob­le­čení, které nebude kam dát, což byla opráv­něná obava, pro­tože vy­ba­ve­nost bytu jsme brali vždycky dost vágně, na­pří­klad nikdy jsme tam neměli je­di­nou re­gu­lérní postel. Ale Ruby pře­kva­pila. Při­táhla si s sebou jenom ma­lič­kou tašku osob­ních věcí – říkala, že s sebou má jenom no­te­book, rtěnku a re­vol­ver, což se uká­zalo jako lež, pro­tože rtěn­kou se pro­ka­za­telně nikdy ne­lí­čila – a pak další ob­rov­ské za­va­za­dlo narvané kni­hami, hlavně ces­to­pisy.

„Co to je?“ ptal jsem se, když stála na prahu s tou ob­rov­skou věcí přes rameno.

„Pár ro­ze­čte­ných věcí.“ pro­ho­dila s ne­zá­jmem a klá­tila se pod vahou papíru a slov. „Jenom to za­jí­mavé, zbytek jsem na­há­zela do škarpy a za­pá­lila.“

Nikdy jsme se ne­chtěli do­zvě­dět, kolik li­te­ra­tury čítal ten zbytek. Ruby do­ká­zala číst ta­ko­vou rych­lostí, že téměř ne­sta­čila lis­to­vat.

Další věcí, která za­bí­rala velkou část našeho světa byly po­čí­tače. Každý měl laptop, což nebylo nic pře­kva­pi­vého – byli jsme v pod­statě IT stu­denti, ge­e­kové vir­tu­ální ge­ne­race, o které by dnes Howard Beale hřměl stejně jako o ge­ne­raci te­le­vizní. Ale v tomto směru byla po­zo­ru­hodná jedna z mnoha Pe­o­vých zálib – měl jich mnoho: mohl se umlá­tit po hořké čo­ko­ládě, na­vr­ho­val si vlastní po­tisky na trička a ve sku­teč­nosti to byl právě on, kdo z nás tří měl nej­větší šatník; po tom in­ci­dentu s Ruby začal mi­lo­vat skryté sečné a bodné zbraně a po ba­za­rech sháněl hole s ukry­tými kordy a v ne­po­slední řadě mi­lo­val vý­po­četní výkon. V našem praž­ském bytě i doma na Severu po­sta­vil ně­ko­lik ser­verů, které po­sléze pro­po­jil a na tomto vý­po­čet­ním mon­stru běželi jeho a také moje a Rubiny apli­kace za­mě­řené na kla­sické pro­blémy jako třeba lámán hesel. Byla to jedna z jeho bláz­ni­vých a dra­hých úchy­lek, kvůli kterým jsme ho měli tak rádi.

Další záhada, která na­pl­ňo­vala náš ži­votní pro­stor, byl al­ko­hol. Nikdy jsme nebyli velcí pijáci, nikdo z nás pra­vi­delně ne­cho­dil do hos­pody a přepít jsme do­ká­zali jedině Ja­ponce, ačkoli života jsme si uměli užívat, ale s mírou.

„Už nikdy ne­bu­deme pít,“ říkal Peo, když jsme se pro­brali po té noci, kdy byl spuš­těn LHC a my seděli na střeše a pili víno a i když jsme do­o­pravdy ne­vě­řili v ka­ta­stro­fický scénář, v mys­lích se nám krys­ta­li­zo­vala před­stava oka­mži­tého zániku a měli jsme obavy a strach hlu­boko pod kůží. A pak jsme lahvím ura­zili dna a bo­jo­vali na život a na smrt.

I přesto byl byt plný různě po­scho­vá­va­ných láhví al­ko­holu. Nebyli jsme si jisti, jak přesně se tam vzali, nebo aspoň jak se ve skří­ních a za­prá­še­ných kou­tech ocitla vět­šina z nich, ale byli tam a když někdo přišel na kus řeči nebo po­žá­dat o trochu vý­pal­ného, vy­pa­dalo to u nás jako v ser­ve­rovně ob­slu­ho­vané ná­ru­ži­vými čte­náři, kteří jsou zá­ro­veň těžcí pijáci s po­te­to­va­nýma rukama.

„Ta sí­ťovka je v tom šuplíku dole, podej mi jí.“ Vyndal jsem čtyři láhve ver­mutu a jednu tequilu a teprve pod nimi ležela žádaná síťová karta.

Stejně tak se musel divit ten Ja­po­nec, který šel kolem a za­sta­vil se na slo­víčko, když v tom se uká­zala Ruby: „Kdo z vás, ho­lomci? Kdo mi dal do šuplíku na spodní prádlo šest flašek zelený? Vždyť se to ani nedá pít.“

„Já ne.“

„Já taky ne.“

„To bych si pa­ma­to­vala.“

Od­po­vě­děl jsem jí tá­za­vým po­hle­dem.

V tom oka­mžiku, stejně jako teď ba­lan­cu­jíc na hard­wa­rové věži, mi na mysl sa­mo­volně při­chá­zela otázka: „Jak se sakra vzal ten mrtvý Ja­po­nec u nás ve vaně.“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz