k47.cz    — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura | twitter FB


Dvě věže

publikováno 10. 10. 2008 od k47

Úlomky bizarního světa všední reality ve které žiju já, Peo a Ruby

**

„Kdo z vás, holomci?“ napsal Peo, zaklapl víko notebooku a podíval se rudýma očima z okna do černošedého světa. „Teď ještě jednou otočíme Inland Empire a pak se uvidí.“ Měl na sobě triko s nápisem jedině Mlaskač nikdy nezalhal a seděl na vrchu jednoho ze dvou serverových racků. Já seděl na druhém racku v protějším rohu místnosti.

To všechno se stalo v době, kdy internetem otřásala akta Mlaskač a online stalking se nebývale rozmáhal a naháněl strach a začínaly za něj padat žalobičky.

„Není to trochu divné?“

„Co konkrétně?“ zeptal se Peo a snažil se trochu protáhnout ztuhlou páteř a zároveň balancoval na věži čipů a disků a ventilátorů a snažil se nespadnout.

**

Pohledem jsem prolétl po pokoji, po skříních a knihách a prázdnotě a nepořádku a klubkách napájecích a síťových kabelů na podlaze a znovu mi došlo, že žijeme v bizarním světě. Jsme studenti, kteří mají vlastní byt - sehnaný za okolnostech velice blízkých vydírání - který je v podstatě až ke stropu naplněn třemi esenciálními substancemi. Tak předně tu byly knihy, absurdní množství knih a komiksů, jejichž množství bylo tak nezměrné, že jsme je neměli kam dávat a skládali jsme je podél stěn. Různá, podivuhodná literatura s neznámým původem. Od všeho tu byl kousek, každý žánr, každý autor tady někde byl. Stačilo ho najít, což byl problém.

Velkou část knih přinesla s sebou Ruby, když se k nám nastěhovala. Říkali jsme si, že s sebou přitáhne spoustu oblečení, které nebude kam dát, což byla oprávněná obava, protože vybavenost bytu jsme brali vždycky dost vágně, například nikdy jsme tam neměli jedinou regulérní postel. Ale Ruby překvapila. Přitáhla si s sebou jenom maličkou tašku osobních věcí - říkala, že s sebou má jenom notebook, rtěnku a revolver, což se ukázalo jako lež, protože rtěnkou se prokazatelně nikdy nelíčila - a pak další obrovské zavazadlo narvané knihami, hlavně cestopisy.

„Co to je?“ ptal jsem se, když stála na prahu s tou obrovskou věcí přes rameno.

„Pár rozečtených věcí.“ prohodila s nezájmem a klátila se pod vahou papíru a slov. „Jenom to zajímavé, zbytek jsem naházela do škarpy a zapálila.“

Nikdy jsme se nechtěli dozvědět, kolik literatury čítal ten zbytek. Ruby dokázala číst takovou rychlostí, že téměř nestačila listovat.

Další věcí, která zabírala velkou část našeho světa byly počítače. Každý měl laptop, což nebylo nic překvapivého - byli jsme v podstatě IT studenti, geekové virtuální generace, o které by dnes Howard Beale hřměl stejně jako o generaci televizní. Ale v tomto směru byla pozoruhodná jedna z mnoha Peových zálib - měl jich mnoho: mohl se umlátit po hořké čokoládě, navrhoval si vlastní potisky na trička a ve skutečnosti to byl právě on, kdo z nás tří měl největší šatník; po tom incidentu s Ruby začal milovat skryté sečné a bodné zbraně a po bazarech sháněl hole s ukrytými kordy a v neposlední řadě miloval výpočetní výkon. V našem pražském bytě i doma na Severu postavil několik serverů, které posléze propojil a na tomto výpočetním monstru běželi jeho a také moje a Rubiny aplikace zaměřené na klasické problémy jako třeba lámán hesel. Byla to jedna z jeho bláznivých a drahých úchylek, kvůli kterým jsme ho měli tak rádi.

Další záhada, která naplňovala náš životní prostor, byl alkohol. Nikdy jsme nebyli velcí pijáci, nikdo z nás pravidelně nechodil do hospody a přepít jsme dokázali jedině Japonce, ačkoli života jsme si uměli užívat, ale s mírou.

„Už nikdy nebudeme pít,“ říkal Peo, když jsme se probrali po té noci, kdy byl spuštěn LHC a my seděli na střeše a pili víno a i když jsme doopravdy nevěřili v katastrofický scénář, v myslích se nám krystalizovala představa okamžitého zániku a měli jsme obavy a strach hluboko pod kůží. A pak jsme lahvím urazili dna a bojovali na život a na smrt.

I přesto byl byt plný různě poschovávaných láhví alkoholu. Nebyli jsme si jisti, jak přesně se tam vzali, nebo aspoň jak se ve skříních a zaprášených koutech ocitla většina z nich, ale byli tam a když někdo přišel na kus řeči nebo požádat o trochu výpalného, vypadalo to u nás jako v serverovně obsluhované náruživými čtenáři, kteří jsou zároveň těžcí pijáci s potetovanýma rukama.

„Ta síťovka je v tom šuplíku dole, podej mi jí.“ Vyndal jsem čtyři láhve vermutu a jednu tequilu a teprve pod nimi ležela žádaná síťová karta.

Stejně tak se musel divit ten Japonec, který šel kolem a zastavil se na slovíčko, když v tom se ukázala Ruby: „Kdo z vás, holomci? Kdo mi dal do šuplíku na spodní prádlo šest flašek zelený? Vždyť se to ani nedá pít.“

„Já ne.“

„Já taky ne.“

„To bych si pamatovala.“

Odpověděl jsem jí tázavým pohledem.

V tom okamžiku, stejně jako teď balancujíc na hardwarové věži, mi na mysl samovolně přicházela otázka: „Jak se sakra vzal ten mrtvý Japonec u nás ve vaně.“


vstoupit do diskuze    sdílet na facebooku, twitteru, google+

publikováno 10. 10. 2008

příbuzné články:
Y3F
Stalker číslo 47
Někdo se dívá
Jaro 20009
Do ledovce vytesán 📷
Svědectví o chorobě

sem odkazují:
Předmluva k Terminalitě 📷
Víte, že se někdo dívá?
FEL-hejt
Rekapitulowacz 20008 - šestý rok samomluvy
Říkal tady někdo hejt?
Nechte krysám jejich zatracený kokain
Deníky mrtvého muže
Seznam povídek

píše k47 & hosté, kontakt: ascii@k47.cz